ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.974.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 974/2016-816
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v konkursní věci úpadce Nakladatelství H & H, a. s. , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1446/53, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 63078368, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 K 37/2001, o rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty, o dovolání věřitele č. 5 CURATORES v. o. s. , se sídlem v Praze 2, Sokolská 1802/32, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 05758556, jako insolvenčního správce dlužníka J. H., narozeného XY, a věřitele č. 6 Mgr. Josefa Neskusila, LL.M. , se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, PSČ 150 00, jako insolvenčního správce dlužnice V. H., narozené XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. srpna 2015, č. j. 4 Ko 10/2015-747, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. dubna 2015, č. j. 59 K 37/2001-696, Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) rozhodl, že každá zjištěná pohledávka zařazená do druhé třídy bude uspokojena do výše 12,867838 %, přičemž k uspokojení těchto pohledávek bude použito 1 485 259,24 Kč, s tím, že
- na věřitele č. 2 (Těšínská tiskárna, a. s.) se zjištěnou pohledávkou ve výši 1 833 877,58 Kč připadá částka 235 980,39 Kč,
- na věřitele č. 5 (J. H., dále též jen „věřitel J. H.“) se zjištěnou pohledávkou ve výši 2 389 322,90 Kč připadá částka 307 454,19 Kč,
- na věřitelku č. 6 (V. H., dále též jen „věřitelka V. H.“) se zjištěnou pohledávkou ve výši 666 613,05 Kč připadá částka 85 778,19 Kč,
- a na věřitele č. 8 (CASPER CONSULTING a. s.) se zjištěnou pohledávkou ve výši 6 652 601,62 Kč připadá částka 856 045,97 Kč (bod I. výroku),
uložil správci konkursní podstaty úpadce Vítězslavu Prilovi, aby ve stanovených lhůtách rozvrh provedl a podal o něm písemnou zprávu (bod II. výroku) a vyzval konkursní věřitele označené v bodě I. výroku, aby sdělili správci konkursní podstaty bankovní spojení pro poukázání rozvrhovaných částek (bod III. výroku).
Šlo o v pořadí druhé rozvrhové usnesení konkursního soudu, když první rozvrhové usnesení ze dne 26. září 2013, č. j. 59 K 37/2001-586, Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 24. dubna 2014, č. j. 1 Ko 3/2014-645, z důvodu, že se konkursní soud při vydání rozvrhového usnesení nezabýval námitkou zániku pohledávky věřitele č. 8 v důsledku jednostranného zápočtu učiněného věřitelkou V. H. dne 16. května 2013.
Konkursní soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 13. srpna 2013, č. j. 59 K 37/2001-575, které nabylo právní moci dne 5. září 2013, schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty.
2/ Dne 11. září 2013 podal správce konkursní podstaty „návrh na rozdělení“ s tím, že příjmem konkursní podstaty byla podle pravomocně schválené konečné zprávy částka ve výši 2 342 340,47 Kč. Po uspokojení všech pohledávek za konkursní podstatou zbyla k rozdělení částka 1 485 259,24 Kč. Celková výše zjištěných pohledávek druhé třídy činila 11 542 415,15 Kč, tedy uspokojení pohledávek bylo do výše 12,867838 %.
3/ Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 16. dubna 2013, č. j. 9 Cmo 20/2012-353, dospěl (v incidenčním sporu vyvolaném konkursním řízením ve věci úpadce Union banky, a. s. v likvidaci, dále jen „banka U“) ohledně pohledávky věřitelky V. H. ve výši 8 000 000 Kč k závěru, že „právo na výplatu peněžních prostředků uložených na vkladovém účtu ve výši 8 000 000 Kč na základě smlouvy o termínovaném vkladu ze dne 11. června 1996 bylo dle §396 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále také jen „obch. zák.“), promlčeno“. Promlčecí lhůta marně uplynula dne 20. dubna 2001.
4/ Věřitelka V. H. dne 16. května 2013 učinila úkon označený jako jednostranný zápočet, jímž započetla svou pohledávku ve výši 8 000 000 Kč vůči v rozvrhovém usnesení uvedené pohledávce z titulu směnečného nároku společnosti Apston Capital Ltd. (dále také jen „společnost A“) [právního předchůdce věřitele č. 8, na nějž byla tato pohledávka již dříve postoupena].
Na tomto základě konkursní soud odkazuje na §31 odst. 1, §32 a §33 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), uzavřel, že s ohledem na absenci zjištěných pohledávek první třídy byly do druhé třídy zařazeny všechny zjištěné pohledávky v celkové výši 11 542 415,15 Kč, které tak vzhledem k výtěžku zpeněžení po odečtení již uspokojených pohledávek za konkursní podstatou budou uspokojeny do výše 12,867838 %.
Do rozvrhu „připustil“ i pohledávku věřitele č. 8, neboť dospěl k závěru, že věřitelka V. H. nemohla svou promlčenou pohledávku jednostranně započíst vůči pohledávce věřitele č. 8, protože jednak neprokázala, že její pohledávka vůbec existovala a že v době, kdy se mohly tyto pohledávky střetnout, byla z této pohledávky oprávněná, jednak případný zápočet učinila vůči nesprávnému subjektu, který z této pohledávky již nebyl oprávněn. Zápočet navíc dle konkursního soudu učinila opožděně.
K odvolání věřitele J. H. a věřitelky V. H. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. srpna 2015, č. j. 4 Ko 10/2015-747, v bodě I. výroku usnesení konkursního soudu ze dne 17. dubna 2015, č. j. 59 K 37/2001-696, potvrdil.
Odvolací soud vyšel dále z toho, že:
1/ Pohledávka věřitele č. 8, která byla původně přihlášena ve výši 22 255 171,49 Kč, byla dodatečně určena ve výši 6 652 601,62 Kč, a to na základě dvou incidenčních sporů vedených u konkursního soudu pod sp. zn. 36 Cm 62/2004 a sp. zn. 25 Cm 223/2001.
2/ Ve smlouvě o termínovaném vkladu ze dne 11. června 1996 se věřitelka V. H. jako klientka zavázala vůči společnosti Evrobanka, a. s. (dále také jen „banka E“), že jí „přenechá prostředky ve výši 8 000 000 Kč do 20. června 1996 na termínovaném účtu na dobu do 20. listopadu 1996 bez možnosti jejich předčasného výběru“.
3/ Ve smlouvě o kontokorentním úvěru ze dne 22. listopadu 1995, č. K/288/95 se banka E zavázala poskytnout pozdějšímu úpadci kontokorentní úvěr do výše 12 000 000 Kč, resp. do výše 28 000 000 Kč s konečnou dobou splatnosti do 22. listopadu 1996. Vrácení tohoto úvěru bylo zajištěno prostředky deponovanými podle výše uvedené smlouvy o termínovaném vkladu ze dne 11. června 1996.
4/ Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. února 2012, č. j. 32 Cm 447/2004-263, zamítl žalobu věřitelky V. H. proti správci konkursní podstaty úpadce banky U o určení pravosti pohledávky ve výši 20 000 000 Kč z titulu termínovaného vkladu a ve výši 8 047 834 Kč z titulu úroku, a to z důvodu úspěšně vznesené námitky promlčení ze strany žalovaného. Tento rozsudek Vrchní soud v Olomouci výše zmiňovaným rozsudkem ze dne 16. dubna 2013, č. j. 9 Cmo 20/2012-353, potvrdil v části zamítnutí žaloby na určení pravosti pohledávky ve výši 8 000 000 Kč z titulu termínovaného vkladu a ve výši 3 219 134 Kč z titulu úroku. Ve zbytku jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5/ Společnost A oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30. července 2013 sdělila jako postupitel úpadci, že své pohledávky ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 22. listopadu 1995, č. K/288/95, a svá práva ze směnky přiznaná jí směnečným platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20. září 1999, č. j. Sm 575/99-11, postoupila na postupníka, věřitele č. 8.
6/ Usnesením ze dne 16. července 2013, č. j. 59 K 37/2001-P3-39, vyhověl konkursní soud návrhu dosavadního věřitele společnosti A, aby do řízení vstoupil na jeho místo nový věřitel – CASPER CONSULTING a. s., který nabyl přihlášené pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. června 2013.
7/ Věřitel J. H. a věřitelka V. H. předložili listinu označenou jako „Jednostranný zápočet pohledávek“ ze dne 16. května 2013 adresovanou společnosti A spolu s podacími lístky ze dne 16. května 2013 s adresáty společností A a její právní zástupkyní; dále také listinu „Podmíněný jednostranný zápočet pohledávek“ ze dne 30. června 2015 adresovanou věřiteli č. 8 s připojeným podacím lístkem ze dne 3. července 2015 s adresátem věřitelem č. 8. Věřitel č. 8 tento „zápočet“ odmítl jako neopodstatněný.
Na tomto základě odvolací soud dovodil, že předložené listiny nijak neosvědčovaly existenci započitatelné pohledávky věřitelky V. H., která by směřovala vůči věřiteli č. 8 (nebo společnosti A) jako dlužníkovi a nedokládaly ani jinou započitatelnou pohledávku, kterou by mohla důvodně vůči věřiteli č. 8 uplatnit. Současně z označených rozsudků Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci bylo možné usuzovat maximálně na existenci promlčené pohledávky věřitelky V. H. vůči bance U, z čehož podle odvolacího soudu nešlo bez dalšího dovodit, že by mělo jít o závazek věřitele č. 8 nebo společnosti A vůči věřitelce V. H., neboť na ně nemohla přejít povinnost vrátit jí peněžní prostředky vložené na termínovaný vklad.
Výhrady odvolatelů, že se věřitelka V. H. dozvěděla o existenci svých započitatelných pohledávek až na základě výše citovaných rozhodnutí, shledal odvolací soud jako účelové, neboť věřitelka své pohledávky již dříve uplatnila přihláškou podanou do konkursu vedeného na majetek banky U (kde jí byly popřeny) – tedy je již dříve považovala za existující, a proto je přihlásila.
Dále odvolací soud uvedl, že věřitel J. H. a věřitelka V. H. jako aktivní účastníci dvou incidenčních sporů (vedených u konkursního soudu pod sp. zn. 36 Cm 62/2004 a sp. zn. 25 Cm 223/2001) ohledně jimi popřených pohledávek společnosti A [původních věřitelů - společností Česká finanční, s. r. o. (dále také jen „společnost Č“) a BOLEY INVEST & FINANCE S. A.] věděli minimálně od roku 2010, že pohledávka ve výši 6 652 601,62 Kč směřující vůči úpadci svědčila ve prospěch (tehdy) posledního postupníka – společnosti A.
K tzv. „jednostrannému zápočtu ze dne 16. května 2013“ odvolací soud podotkl, že v řízení nevyšlo najevo, že by se tato listina dostala do rukou adresáta – společnosti A, a že tento „zápočet“ byl proveden vůči tomuto postupníkovi (společnosti A) nikoli bez zbytečného odkladu, jak vyžadoval §529 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), ale opožděně až po třech letech a tedy bezúčinně. K tomu dodal, že z předložených listin neplynul ani okamžik, kdy se údajné pohledávky věřitelky V. H. a „judikované“ pohledávky věřitele č. 8 (nebo jeho právního předchůdce společnosti A) mohly setkat.
Odvolací soud rovněž zdůraznil, že zánik pohledávky konkursního věřitele za úpadcem by teoreticky mohl způsobit zásadně sám úpadce, pokud by nějakou započitatelnou pohledávku měl, přičemž úpadci tento úkon zapovídá učinit §14 odst. 1 písm. i/ ZKV. Jednostranný zápočet jednoho konkursního věřitele nemůže zásadně způsobit zánik zjištěné nebo pravomocně určené pohledávky druhého konkursního věřitele, neboť takové pohledávky, jež nesměřují (a nikdy nesměřovaly) vůči sobě navzájem, se z povahy věci nemohou (a ani nemohly) setkat.
Závěrem odvolací soud uvedl, že výše uvedené platí i ve vztahu k „podmíněnému jednostrannému zápočtu pohledávek ze dne 30. června 2015“ adresovanému věřiteli č. 8, jakožto druhému pokusu věřitelky V. H. učiněnému z opatrnosti, pouze s tím rozdílem, že byl učiněn tentokrát s prodlením dvou let. Současně odmítl tvrzení této věřitelky, že se o postupníkovi – věřiteli č. 8 – dozvěděla až z napadeného usnesení, neboť to neobstálo v konfrontaci s dřívějšími tvrzeními věřitelů J. H. a V. H., že jediným dokumentem, ze kterého mohlo být zjištěno, že vlastníkem pohledávky byl po společnosti A již věřitel č. 8, bylo oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. července 2013, které úpadce obdržel až poté, co došlo k provedení „jednostranného zápočtu ze dne 16. května 2013“. O novém věřiteli museli oba vědět také z prvního rozvrhového usnesení ze dne 26. září 2013, č. j. 59 K 37/2001-586, které rovněž napadli odvoláním.
Z těchto důvodů měl odvolací soud za to, že pohledávka věřitele č. 8 byla do rozvrhového usnesení zařazena po právu, neboť nezanikla žádným z tvrzených zápočtů.
Proti usnesení odvolacího soudu podali věřitelé J. H. a V. H. dovolání, které mají za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé zejména namítají, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily problematiku jednostranného zápočtu pohledávek ze dne 16. května 2013 učiněného dovolatelkou, která je ručitelkou za závazky úpadce dle ručitelské smlouvy ze dne 22. listopadu 1995. Uvádí, že jako ručitelka byla vyzvána k plnění ručitelského závazku a také že kontokorentní úvěr byl zajištěn jak ručením, tak i směnkou ze dne 11. června 1996, na které jsou dovolatelé v pozici avalů. Opakují, že zápočet dovolatelka učinila bezprostředně poté, co byla její pohledávka postavena na jisto vůči prvnímu věřiteli – bance E. Současně uvádějí, že závazek banky E byl převeden v rámci smlouvy o prodeji podniku ze dne 1. dubna 1997 na banku U, a to s písemným souhlasem dovolatelky, z čehož dovozují, že banka U byla stále v pozici prvního věřitele.
Odkazujíce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4935/2008, uveřejněný pod číslem 15/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2010“), který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže – veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu, mají za to, že odvolací soud pochybil, když ponechal zcela stranou skutečnost, že dovolatelka daný zápočet učinila dle §363 obch. zák., tedy plně v souladu se zákonem. K tomu doplňují, že situace je v daném případě specifická v tom, že dovolatelka je z titulu ručitele vyzvaného (původním věřitelem bankou E) k plnění taktéž dlužníkem věřitele, aktuálně věřitele č. 8. Podle dovolatelů zákon nemá na mysli pouze osobu přímého dlužníka, ale všech dlužníků, kteří jsou zavázáni (lhostejno jakým způsobem) ke splnění dluhu.
Dále dovolatelé míní, že jimi předložené listiny spolehlivě dokazují, že jednostranný zápočet proveden byl – je zřejmé, kdo ho provedl, kdy a jakou pohledávku proti pohledávce společnosti A uplatnil. Stejně tak mají za to, že byla spolehlivě doložena pohledávka dovolatelky vůči primárnímu dlužníkovi – bance U.
Jejich klíčová argumentace spočívá v tom, že jestliže měla dovolatelka pohledávku vůči prvnímu postupiteli – bance U po nabytí podniku banky E, který postoupil svou pohledávku na další osoby, pak jí mohla dle §363 obch. zák. použít k započtení vůči poslednímu v jí známé řadě postupníků. V době, kdy byl jednostranný zápočet proveden, nebylo dovolatelce známo, že pohledávka byla postoupena na další osobu (věřitele č. 8), domnívala se, že „majitelem“ pohledávky je společnost A. Jako důvod dovolatelé uvádějí, že oznámení o „záměně“ účastníka konkursního řízení ze dne 16. července 2013 bylo úpadci doručeno do datové schránky dne 12. srpna 2013 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. července 2013 bylo úpadci doručeno až 20. srpna 2013. Dovolatelům jako ručitelům za závazky úpadce nebylo dle jejich tvrzení dané oznámení o postoupení pohledávky nikdy doručeno. Proto podle jejich názoru lze oprávněně namítat, že dovolatelka provedla platně zápočet vůči jí v té době známému poslednímu věřiteli – společnosti A.
Dále uvádějí, že je třeba brát v úvahu, že v době, kdy byla pohledávka dovolatelky za bankou U přihlašována a přezkoumávána, nebylo dáno najisto, zda jde o skutečně existentní pohledávku, neboť pohledávka byla popřena správcem konkursní podstaty. Mají tedy za to, že se dovolatelka o existenci svých započitatelných pohledávek dozvěděla až poté, co Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. dubna 2013, č. j. 9 Cmo 20/2012-353, podle jejich názoru shledal pohledávku dovolatelky pravou, avšak promlčenou.
Dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu o tom, že podací lístky nijak neosvědčují, že by se jednostranný zápočet ze dne 16. května 2013 dostal do rukou společnosti A. Poukazujíce na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 805/2006, uveřejněného pod číslem 104/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvádějí, že předmětný zápočet se dostal do sféry dispozice společnosti A, neboť její právní zástupkyně odmítala tento zápočet jako neplatný.
Rovněž polemizují se závěrem, že zápočet nebyl učiněn bez zbytečného odkladu dle §529 odst. 2 obč. zák. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud označené ustanovení nesprávně vyložil, když vyšel z toho, že zápočet je třeba provést bez zbytečného dokladu poté, co je mu oznámeno nebo doloženo postoupení pohledávky. Dovolatelé namítají, že „dlužník musí oznámit existenci pohledávek bez zbytečného odkladu věřiteli, kterému následně započítává“. Vycházejíce z jazykového výkladu §529 odst. 2 obč. zák. dovozují, že slovní spojení „jestliže je oznámil bez zbytečného“ (odkladu), se vztahuje k pohledávkám a nikoliv k započtení, neboť podle nich by tam jinak bylo uvedeno – „jestliže ho oznámil“. Postupoval-li by tedy odvolací soud dle tohoto ustanovení, musel by nutně zkoumat skutečnost, zda dovolatelka bez zbytečného odkladu oznámila postupníkovi (společnosti Č), že má za postupitelem (bankou U) pohledávku, kterou následně použila k započtení. To odvolací soud neučinil a postihl tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dodávají, že odvolací soud opomněl, že dovolatelka byla pouze ručitelkou a že jí nebylo nikdy dáno na vědomí postoupení pohledávky. Odvolací soud tak pochybil i v tom, že tuto skutečnost nezkoumal.
Podle dovolatelů se odvolací soud vůbec nezabýval otázkou mnohosti zavázaných osob a nepřipustil si, že dlužník přihlášeného věřitele může být rovněž věřitelem úpadce.
Dovolatelé též namítají, že řízení je postiženo procesními vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejprve s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4854/2008, a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 209/2010, uveřejněné pod číslem 15/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2012“), rozvádějí námitku, že věřitel č. 8 nemá právo být účastníkem konkursního řízení, neboť nebylo prokázáno, že na něj přešla pohledávka ze směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským obchodním soudem v Praze dne 20. září 1999, č. j. Sm 575/99-11, kterou přihlásila do konkursu společnost Č.
Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že odvolací soud pochybil, neboť v rozporu se zákonem a judikaturou (k tomu citují závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 20 Cdo 2833/2005, a ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 73/2012) řádně nezkoumal, zda na věřitele č. 8 byla skutečně postoupena předmětná pohledávka ze směnečného platebního rozkazu. Tvrdí, že k návrhům na vstup do konkursního řízení byly přiloženy vždy pouze smlouvy o postoupení pohledávky. Dovolatelé uzavírají, že věřitel č. 8 podle jejich názoru nemá práva z předmětného směnečného platebního rozkazu a nedisponuje ani pohledávkou tak, jak byla přezkoumána, neboť nabyl pohledávku bez práv přisouzených společnosti Č. V důsledku nesprávného postoupení pohledávky nastala nová situace, kdy je možné namítat promlčení pohledávky.
Závěrem dovolatelé namítají, že odvolací soud nepostupoval v souladu s §214 o. s. ř., neboť měl nařídit jednání k projednání podaného odvolání, protože podle dovolatelů nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízeného jednání. Byla jim tak odňata možnost jednat před soudem.
K dovolání se vyjádřil správce konkursní podstaty úpadce, jenž považuje napadené rozhodnutí za správné a argumentaci dovolatelů za nedůvodnou.
Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). K tomu srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. listopadu 2018, č. j. KSPH 66 INS XY, téhož dne zveřejněným v insolvenčním rejstříku, mimo jiné zjistil úpadek věřitele J. H., prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil společnost CURATORES v. o. s., a dále usnesením ze dne 15. listopadu 2018, č. j. KSPH 36 INS XY, téhož dne zveřejněným v insolvenčním rejstříku, mimo jiné zjistil úpadek věřitelky V. H., prohlásil konkurs na její majetek a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Josefa Neskusila, LL.M. Okamžikem zveřejnění označených rozhodnutí v insolvenčním rejstříku (§245 odst. 1 insolvenčního zákona) vstoupil insolvenční správce CURATORES v. o. s. na místo věřitele J. H. a insolvenční správce Mgr. Josef Neskusil, LL.M. na místo věřitelky V. H. do tohoto konkursního řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1688/2011). Nejvyšší soud proto dále jednal jako s dovolateli s výše označenými insolvenčními správci.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu může být přípustné jen podle §238a odst. 1 písm. a/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O případ dle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. zde nejde, neboť konkursní soud rozhodl podruhé shodně jako v usnesení ze dne 26. září 2013, č. j. 59 K 37/2001-586, a při svém druhém rozhodnutí byl zavázán právním názorem soudu odvolacího pouze ohledně toho, že se měl zabývat jím dříve nezohledněnou námitkou dovolatelů o zániku pohledávky věřitele č. 8 jednostranným zápočtem učiněným dovolatelkou.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným, neboť zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spatřuje v řešení otázky, zda může konkursní věřitel, jenž je současně avalem (směnečným rukojmím), způsobit zánik směnečné pohledávky jiného konkursního věřitele jednostranným zápočtem po vícenásobném postoupení s využitím pohledávky za prvním věřitelem této směnečné pohledávky a docílit tím neuspokojení takového konkursního věřitele v rozvrhu. Potud jde o otázku dovolacím soudem v jeho judikatuře nezodpovězenou.
Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním nejprve zabýval dovolateli uplatněným dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
Právní poměry týkající se obou zápočtů (16. května 2013 a 30. června 2015) i obou pohledávek proti sobě stojících (směnečná pohledávka a pohledávka z termínovaného vkladu) – s ohledem na dobu vzniku obou pohledávek v roce 1996, především směnečné pohledávky, jejíhož zániku se věřitelka V. H. snažila docílit, a na absenci ujednání stran dle §3028 odst. 3 věty druhé o. z. – se řídí právními předpisy účinnými do 31. prosince 2013 (viz §3028 odst. 3 o. z.). Práva a povinnosti věřitelky V. H. a věřitelů směnečné pohledávky se tedy v poměrech projednávané věci řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku [aplikace zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), je samozřejmá], tedy i touto právní úpravou jsou poměřovány oba sporné jednostranné zápočty. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016.
Podle §529 obč. zák. námitky proti pohledávce, které dlužník mohl uplatnit v době postoupení, zůstávají mu zachovány i po postoupení pohledávky (odstavec 1). Dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky (§526), jestliže je oznámil bez zbytečného odkladu postupníkovi. Toto právo má dlužník i v případě, že jeho pohledávky v době oznámení nebo prokázání postoupení nebyly ještě splatné (odstavec 2).
Podle §363 obch. zák. byla-li pohledávka postupně převedena na několik osob, může dlužník použít k započtení pouze pohledávku, kterou měl v době převodu vůči prvnímu věřiteli, a pohledávku, kterou má vůči poslednímu věřiteli.
Dovolatelé brojí proti zařazení věřitele č. 8 do rozvrhu na uspokojení jeho zjištěné směnečné pohledávky, přičemž namítají její zánik v průběhu konkursního řízení na základě jednostranného zápočtu učiněného věřitelkou V. H. dne 16. května 2013, případně na základě jednostranného „podmíněného“ zápočtu ze dne 30. června 2015, a to po vícenásobném postoupení sporné směnečné pohledávky, přičemž věřitelka V. H. použila k započtení pohledávku, kterou měla mít za prvním z řady věřitelů. Věřitelka V. H. svůj postup odůvodňovala mimo jiné tím, že je avalem – směnečným rukojmím (dovolatelé neustále nesprávně uvádějí, že je ručitelkou, přitom však jde o odlišné právní instituty; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2017, sp. zn. 29 Cdo 4410/2015) ze směnky, o níž opírá věřitel č. 8 svou pohledávku za úpadcem.
Pro celou věc je tak rozhodující posouzení (možnosti) zániku pohledávky ze směnky zápočtem v případě vícenásobného postoupení směnečné pohledávky za situace, kdy k započtení je použita (tvrzená) pohledávka za prvním majitelem směnky. Na této problematice pak stojí veškeré námitky a argumentace dovolatelů ohledně zániku pohledávky věřitele č. 8.
Obecné právní pravidlo určuje, že zánik závazků se řídí stejnou právní úpravou jako závazek sám, tedy v této věci závazek ze směnky.
Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek. Ustanovení §580 obč. zák. vymezuje (i pro obchodněprávní vztahy) předpoklady, při jejichž splnění k započtení dochází. Mezi základní předpoklady započtení tak patří vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 32 Cdo 4407/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 127, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, uveřejněný pod číslem 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Směnečný zákon, jakožto lex specialis pro právní vztahy ze směnek, neobsahuje právní úpravu zániku směnečné pohledávky započtením; přesto však není sporu o tom, že lze za splnění zákonných podmínek způsobit zánik pohledávky ze směnky započtením (k tomu srov. v judikatuře Nejvyššího soudu např. již rozsudek ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněný pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek ze dne 28. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 643/2012; nebo v literatuře např. viz Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 210 či i 486).
Je tak třeba posoudit, zda se zánik pohledávky ze směnky započtením řídí zákoníkem občanským nebo obchodním. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že směnečné obligace je nutné v samém základu považovat za občanskoprávní, tudíž na otázky neřešené směnečným zákonem je obecně možné aplikovat ustanovení občanského zákoníku. K tomu srov. judikaturu Nejvyššího soudu – rozsudek ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 827/2004, uveřejněný pod číslem 19/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 2. prosince 2010, sp. zn. 20 Cdo 436/2009, uveřejněné pod číslem 103/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 2678/2015, uveřejněný pod číslem 93/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015, uveřejněný pod číslem 115/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V literatuře k tomu srov. Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6. dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 253-254, znovu Kovařík, Z. Směnka a šek v České republice. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 19, jakož i Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, str. 15 a 16.
Z výše uvedeného tak bez pochybností plyne, že zánik závazku ze směnky lze přivodit pouze postupem souladným s ustanoveními občanského zákoníku. Jestliže věřitelka V. H. učinila oba jednostranné zápočty dle §363 obch. zák., přičemž v řízení nikdo nikdy netvrdil ani neprokazoval, že by měla kdy pohledávku vůči společnosti A či věřiteli č. 8, ani že by pak zejména vůči nim takovou pohledávku použila k započtení podle §529 odst. 2 obč. zák. či obecně dle §580 a násl. obč. zák., tak takové zápočty nemohly vyvolat zamýšlené účinky – zánik pohledávky věřitele č. 8 (resp. před tím společnosti A). Občanský zákoník totiž neumožňuje provést jednostranný zápočet mechanismem §363 obch. zák., přičemž je nutné zdůraznit, že právní úprava §529 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní vztahy §363 obch. zák. jsou výjimkami z podmínky vzájemnosti započítávaných pohledávek dle §580 obč. zák. [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 171/2003, uveřejněný pod číslem 33/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2006“)]. Je tak nutné §529 odst. 2 obč. zák. jako výjimku vykládat restriktivně [k restriktivnímu výkladu výjimek srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 77/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2018, pod číslem 53 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. února 2018, sp. zn. IV. ÚS 1498/17 ) , a tam uvedený rozsáhlý přehled judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu], tedy že podle §529 odst. 2 obč. zák. není možné provést zápočet stejně jako podle §363 obch. zák.
Přestože odvolací soud (potažmo i soud konkursní) výše uvedené argumenty dovolatelů pominul (nezabýval se jimi), nemění to nic na správnosti jeho rozhodnutí o tom, že směnečná pohledávka věřitele č. 8 byla po právu do rozvrhu zahrnuta. Zápočtem podle §363 obch. zák. totiž zaniknout nemohla.
Nad rámec řečeného Nejvyšší soud poznamenává, že i bez ohledu na výše uvedené by bylo rozhodnutí odvolacího soudu správné, neboť dovolatelka nesplnila podmínky ani §529 odst. 2 obč. zák.
Již v R 33/2006 Nejvyšší soud totiž vysvětlil, že jednou z podmínek, za nichž může dlužník učinit úkon směřující k započtení pohledávky, kterou má za původním věřitelem (postupitelem), přímo proti novému věřiteli (postupníku), je, aby dlužník bez zbytečného odkladu poté, co mu bylo postoupení pohledávky postupitelem oznámeno nebo postupníkem prokázáno, oznámil novému věřiteli (postupníku), že má vzájemnou pohledávku vůči původnímu věřiteli (postupiteli). K tomu pak shodně srov. v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu také např. důvody rozsudku ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2999/2007, R 15/2010 nebo rozsudku sp. zn. 29 Cdo 643/2012, ve kterém je příslušná úprava aplikována dokonce přímo na právní poměry ze směnky a její indosace (jako v této věci). K tomu viz shodně v literatuře např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1580 a 1581.
V řízení dovolatelé nikdy netvrdili, že by tuto notifikaci jak společnosti A tak věřiteli č. 8 zaslali. Ačkoli jejich výklad §529 odst. 2 obč. zák. je v tomto směru správný, bylo na nich, aby takový notifikační úkon tvrdili a prokazovali.
Lze dodat, že Nejvyšší soud nepřihlédl k námitce promlčení směnečné pohledávky věřitele č. 8 jakožto nové skutečnosti vznesené v dovolání, neboť mu v tom brání §241a odst. 4 o. s. ř. (srov. z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 7. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 2183/2003, usnesení ze dne 20. října 2005, sp. zn. 33 Odo 764/2005, usnesení ze dne 30. října 2007, sp. zn. 33 Cdo 3766/2007, usnesení ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1435/2009, usnesení ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 28 Cdo 1808/2012, rozsudek ze dne 26. června 2013, sp. zn. 21 Cdo 2511/2012, usnesení ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 492/2014, či usnesení ze dne 24. ledna 2018, sp. zn. 28 Cdo 4173/2017).
Nejvyšší soud se dále zabýval dovolateli uplatněnými důvody dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., tedy posuzoval, zda řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to jak vadami namítanými dovolateli tak i těmi, k nimž u přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž neshledal, že by řízení bylo takovými vadami zatíženo.
Nejvyšší soud považuje za zcela neopodstatněnou námitku dovolatelů, podle níž odvolací soud řádně nezkoumal, zda na věřitele č. 8 byla vskutku postoupena sporná směnečná pohledávka společností A, přičemž současně namítají – posuzováno podle obsahu dovolání – neplatnost postupní smlouvy i nedostatky indosamentu.
Prvně je třeba uvést, že s ohledem na to, že dovolatelé námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky mezi postupitelem společností A a postupníkem věřitelem č. 8 (ani námitku vůči indosamentu převádějícího práva ze směnky na věřitele č. 8) neuplatnili v řízení před konkursním soudem (ani za podmínek uvedených v §205a a §211a o. s. ř. v řízení před odvolacím soudem), je tato argumentace novou skutečností, jejímuž uplatnění v dovolání brání §241a odst. 4 o. s. ř.
K tomu lze navíc dodat, že Nejvyšší soud již v R 15/2012 vysvětlil, že při postoupení v konkursu zjištěné pohledávky je rozhodnutím o věci samé, v jehož rámci se soud může za podmínek stanovených zákonem zabývat námitkou neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, rozvrhové usnesení (srov. usnesení sp. zn. 29 Cdo 4854/2008). Tamtéž uvedl, že u osob, které nebyly účastníky postupní smlouvy a mezi něž vedle dlužníka (úpadce) a správce jeho konkursní podstaty patří též konkursní věřitelé, je však rozsah způsobilých námitek omezen závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a doplněném pro konkursní poměry závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2011, pod číslem 90. V rozsudku ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3045/2010, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2013, pod číslem 140, pak Nejvyšší soud dovodil, že nemá-li k dispozici námitku neplatnosti indosamentu dlužník (založenou na zpochybnění materiální platnosti indosantova podpisu), nemohou s touto obranou ve sporu o pravost pohledávky uspět ani popírající konkursní věřitelé. Nelze přehlédnout, že dovolatelům musela být tato judikatura známa, neboť rozsudky sp. zn. 29 Cdo 1277/2007 a sp. zn. 29 Cdo 3045/2010 byly vydány ve sporech, jejímiž byli účastníky. Jestliže daná námitka nesvědčí ani dlužníku (úpadci), ani konkursním věřitelům, tím spíše nesvědčí ani avalům či spoludlužníkům. Soudy se tak ani takovou námitkou dovolatelů zabývat nemusely.
Řízení pak netrpí ani druhou namítanou vadou, tedy že odvolací soud nenařídil k projednání podaného odvolání jednání, neboť k projednání návrhu na rozvrh zákon nařízení jednání nevyžaduje (srov. §66a odst. 2 věta druhá spolu s §30 ZKV a dále závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 955/2014).
Jelikož se tedy dovolatelům prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu