ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.133.2017.1
KSOS 14 INS XY
14 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 133/2017-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. Kateřiny Martínkové , se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyně dlužníka UNIBON - spořitelního a úvěrního družstva „v likvidaci“, zastoupené Mgr. Ladislavem Popkem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, proti žalovanému D. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jaromírem Parobkem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Antonína Macka 912/4, PSČ 702 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka UNIBON - spořitelního a úvěrního družstva „v likvidaci“ , se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Velká 2984/23, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 25053892, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS XY, o dovolání obou účastníků proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2017, č. j. 14 ICm XY, 12 VSOL XY, (KSOS 14 INS XY), takto:
Dovolání se odmítají .
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 17. března 2016, č. j. 14 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že dohoda o vyvázání směnečného rukojemství uzavřená mezi dlužníkem UNIBON – spořitelním a úvěrním družstvem „v likvidaci“ a žalovaným D. H. (dále též jen „D. H.“) s nadepsaným datem nad podpisem dlužníka dne 29. srpna 2011 a doplněným datem u žalovaného 6. září 2011, vztahující se k zajištění závazků společnosti PAYWOOD group s. r. o. (dále jen „společnost P“) ze smlouvy o úvěru ze dne 14. června 2005 (dále jen „první úvěrová smlouva“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod I. výroku).
2/ Určil, že přeškrtnutí textu „Per aval D. H., rodné číslo: (bylo uvedeno rodné číslo), bytem (byla uvedena konkrétní adresa v XY)“ a podpisu pod tímto textem na směnce (na které je umístěn text Směnka „A“ náleží k první úvěrové smlouvě), vystavené v Ostravě dne 14. června 2005 na řad dlužníka s doložkou bez protestu výstavce společnost P, za něhož směnku podepsal D. H. jednatel, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod II. výroku).
3/ Určil, že přeškrtnutí textu „Per aval D. H., rodné číslo: (bylo uvedeno rodné číslo), bytem (byla uvedena konkrétní adresa v XY)“ a podpisu pod tímto textem na směnce (na které je umístěn text Směnka „B“ náleží k první úvěrové smlouvě), vystavené v Ostravě dne 14. června 2005 na řad dlužníka s doložkou bez protestu výstavce společnost P, za něhož směnku podepsal D. H. jednatel, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod III. výroku).
4/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (JUDr. Kateřině Martínkové, jako insolvenční správkyni dlužníka) do majetkové podstaty do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 16.510.551 Kč (bod IV. výroku).
5/ Určil, že dohoda o vyvázání směnečného rukojemství uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 6. září 2011, vztahující se k zajištění závazků společnosti P ze smlouvy o úvěru ze dne 11. srpna 2008 (dále jen „druhá úvěrová smlouva“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinná (bod V. výroku).
6/ Určil, že přeškrtnutí textu „Per aval D. H., rodné číslo: (bylo uvedeno rodné číslo), bytem (byla uvedena konkrétní adresa v XY)“ a podpisu pod tímto textem na směnce (na které je umístěn text Směnka „A“ náleží k druhé úvěrové smlouvě), vystavené v Ostravě dne 11. srpna 2008 na řad dlužníka s doložkou bez protestu výstavce společnost P, za něhož směnku podepsal D. H. jednatel, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod VI. výroku).
7/ Určil, že přeškrtnutí textu „Per aval D. H., rodné číslo: (bylo uvedeno rodné číslo), bytem (byla uvedena konkrétní adresa v XY)“ a podpisu pod tímto textem na směnce (na které je umístěn text Směnka „B“ náleží k druhé úvěrové smlouvě), vystavené v Ostravě dne 11. srpna 2008 na řad dlužníka s doložkou bez protestu výstavce společnost P, za něhož směnku podepsal D. H. jednatel, je vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod VII. výroku).
8/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni do majetkové podstaty do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 14.615.775 Kč (bod VIII. výroku).
9/ Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 22.809 Kč (bod IX. výroku).
10/ Uložil žalovanému zaplatit státu do 3 dnů od právní moci rozsudku soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (bod X. výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §235 až §237, §239 a §242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[3] Jednání dlužníka naplňuje znaky skutkové podstaty uvedené v ustanovení §242 insolvenčního zákona, neboť:
1/ Dlužník uzavřel s žalovaným dohody o vyvázání směnečného rukojemství a přeškrtl na směnkách per aval směnečného rukojemství dne 6. září 2011, tedy v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.
2/ Toto jednání činil dlužník s vědomím, že úvěry v hodnotě cca 31 miliónů Kč nejsou dosud splaceny a za dohody o vyvázání směnečného rukojemství inkasoval pouze 100.000 Kč. Z takového jednání dlužníka vyplývá, že jeho úmyslem bylo zkrátit uspokojení věřitelů.
3/ Vzhledem k tomu, že žalovaný a dlužník byli osobami blízkými [ bratr žalovaného R. H. (dále jen „R. H.“) byl členem představenstva dlužníka, který za dlužníka jednal ] , má se za to, že úmysl zkrátit věřitele byl žalovanému znám.
4/ Žalovaný od počátku jednal za úvěrového dlužníka (společnost P) jako jeho jednatel a musel mít přehled o tom, jak jsou úvěry spláceny. Nelze také odhlédnout od personálního propojení ve společnostech, neboť na uzavírání úvěrových smluv a na ně navazujících dohod se určitým způsobem podílely stejné osoby.
5/ Výroky o vydání peněžitého plnění do majetkové podstaty dlužníka odpovídají ustanovení §239 odst. 4 insolvenčního zákona.
[4] K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. března 2017, č. j. 14 ICm XY, 12 VSOL XY, (KSOS 14 INS XY), rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[5] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §111, §235 a §240 až §242 insolvenčního zákona a z ustanovení §219a odst. 1 písm. a/ a b/ a §221 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po částečném zopakování dokazování k následujícím závěrům:
[6] Odvolací soud především přezkoumal závěr insolvenčního soudu o neúčinnosti dohod o vyvázání směnečného rukojemství a přeškrtnutí textu na směnkách. Základem úvah insolvenčního soudu byl závěr, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy o vyvázání avalu v přímém vztahu k dlužníku (byl sourozencem člena představenstva dlužníka, který za dlužníka činil předmětné právní úkony), takže šlo o osoby navzájem blízké. Tento závěr insolvenční soud učinil s odkazem na ustanovení §116 obč. zák. a na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněném pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu ] .
[7] Lze jistě souhlasit s názorem, že právnická osoba je osobou blízkou členu svého statutárního orgánu. Dlužník ovšem jednal s žalovaným, který nebyl členem statutárního orgánu dlužníka. Závěr, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy o vyvázání avalu v přímém vztahu k dlužníku, jako sourozenec člena představenstva, proto není argumentačně podložen. Tato úvaha není správná v tom, že osobu člena představenstva dlužníka (R. H.) nelze ztotožnit s dlužníkem, zejména jednal-li za dlužníka i předseda představenstva dlužníka (což insolvenční soud pominul).
[8] Závěr insolvenčního soudu, že takto jednající osoby jsou osobami blízkými, není pro nedostatek důvodů přezkoumatelný, takže nelze bez dalšího akceptovat zákonné presumpce z toho vyplývající. Přitom nelze přehlédnout, že žalobkyně v žalobě netvrdila skutečnosti k neúčinnosti právních úkonů podle ustanovení §242 insolvenčního zákona, nýbrž směřovala argumentaci spíše k tvrzení neúčinnosti právních úkonů ve smyslu ustanovení §240 insolvenčního zákona, byť i zde neučinila dostatečná skutková tvrzení (zejména o tom, že žalovaný měl k právnické osobě v době úkonů vztah obdobný rodinnému vztahu, a současně že by důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba jako újmu vlastní).
[9] V dalším průběhu řízení je třeba mít na paměti, že žalobkyně z 3 skutkových podstat neúčinných právních jednání obsažených v ustanoveních §240 až §242 insolvenčního zákona zatím sleduje (nezmění-li skutková tvrzení) první z nich, tedy tzv. neúmyslnou skutkovou podstatu, která je založena na pouhých objektivních důvodech neúčinnosti a u níž se posuzuje ekvivalence oboustranného plnění mezi cenou sjednanou a cenou obvyklou. Žalobkyně tvrdí, že za protiplnění byla poskytnuta cena podstatně nižší než obvyklá cena plnění a že úkony byly učiněny ve prospěch osoby blízké, kdy se úpadek presumuje. Na tomto podkladě nelze ještě usuzovat (jak učinil insolvenční soud), že tvrdí neúčinnost právních jednání podle ustanovení §242 insolvenčního zákona.
[10] Vzhledem k tomu, že mezi dlužníkem a žalovaným nebyl vztah společnosti a „statutára“ (správně statutárního orgánu), bude třeba žalobkyni poučit ve smyslu §118a o. s. ř. a vést ji k tvrzení o vztahu osob blízkých; tedy, zda tento vztah tvrdí pouze na základě sourozeneckého vztahu žalovaného a jedné z osob jednajících za dlužníka (s tím, že účast jednajícího předsedy představenstva nemá na hodnocení vztahu dlužníka a žalovaného jako osob blízkých žádný vliv), nebo zda tvrdí, že vztah osob blízkých je založen na tom, že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, pociťovala druhá důvodně jako újmu vlastní (§116 obč. zák.), a na jakých skutkových základech kvalita a intenzita skutečných vzájemných vztahů dlužníka a žalovaného taková byla. Nebude-li dán vztah osob blízkých, pak bude povinností žalobkyně tvrdit, že k úkonu (úkonům) došlo v době, kdy již dlužník byl v úpadku nebo že k jeho úpadku vedly.
[11] Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
[12] Žalovaný prostřednictvím poukazu na ustanovení §237 o. s. ř. předestírá Nejvyššímu soudu k řešení:
1/ Otázku povinnosti odvolacího soudu vypořádat se se všemi uplatněnými odvolacími námitkami, zejména námitkami právní povahy, které mají vliv na řešení sporu.
2/ Otázku nutnosti předložení originálu směnky v incidenčním sporu týkajícím se směnky (jednání vůči směnce), možnosti uložení povinnosti k plnění na základě kopie nevyplněné blankosměnky a následků/účinků přeškrtnutí rukojemské doložky na směnce remitentem a možnosti domáhat se nároku z takové směnky vůči avalistovi.
[13] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel argumentuje k předestřeným právním otázkám následovně:
[14] K otázce ad 1/.
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal s odvolacími námitkami dovolatele, že:
1/ Nebyl předložen originál směnek.
2/ Insolvenční soud zavázal dovolatele zaplatit do majetkové podstaty částky 16,5 miliónu Kč a 14,6 miliónu Kč z blankosměnek, které ani nejsou vyplněny.
3/ Podpis dovolatele na směnkách není pravý.
4/ Došlo-li k přeškrtnutí rukojemské doložky na směnkách remitentem, nelze se domáhat nároků ze směnek po avalistovi.
[15] K otázce ad 2/.
Potud dovolatel vznáší ty námitky, jež má za nevypořádané odvolacím soudem (odstavec [14]).
[16] Žalobkyně vymezuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť blíže nezkoumal vzájemný vztah dlužníka a žalovaného a v napadeném usnesení odkazuje pouze na příbuzenský vztah člena představenstva dlužníka a žalovaného. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[17] Konkrétně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že vztah dlužníka a žalovaného (jako osob blízkých, či tvořících koncern ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, v rozhodném znění ) neposoudil komplexně z hlediska možnosti vlivu žalovaného na dlužníka. Připouští, že kdyby neexistovalo žádné další propojení mezi dlužníkem a žalovaným (než příbuzenský vztah člena představenstva dlužníka a žalovaného), byl by závěr odvolacího soudu konzistentní se stávající rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, namítá však, že existuje i další propojení, které by mohlo mít vliv na posouzení vztahu dlužníka a žalovaného jako osob blízkých. „Dlužník“ (správně žalovaný) byl nejen bratrem člena představenstva dlužníka, ale také statutárním orgánem společnosti P (tedy směnečníka, který vystavil žalovaným avalované směnky k zajištění úvěru poskytnutého směnečníku dlužníkem).
[18] Je zřejmé, že vzhledem k postavení tzv. ,,kampeličky“ mohl dlužník poskytovat úvěry toliko svým členům, takže žalovaný mohl vykonávat vliv na dlužníka též jako statutární orgán jeho člena (právnické osoby) a též jako člen osobně (dlužník žalovanému jako svému členu rovněž poskytoval úvěry).
[19] Vztah dlužníka a žalovaného tedy nebyl dán pouze příbuzenským vztahem žalovaného k jednomu z členů představenstva dlužníka, ale také výše uvedeným propojením; při kumulaci těchto propojení lze dovozovat, že žalovaný měl či mohl mít vliv na dlužníka při realizaci napadených úkonů dlužníka a tuto situaci lze posoudit ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona ( v rozhodném znění ).
[20] Dovolatelka rovněž míní, že hodlal-li odvolací soud posoudit předmětnou právní otázku odlišně od nalézacího soudu, měl ji na tuto skutečnost upozornit a případně i vyzvat k doplnění skutkových tvrzení; jestliže se tak nestalo, nelze napadené usnesení hodnotit jako předvídatelné.
[21] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[22] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaných dovolání. Dovolání nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., takže zbývá určit, zda jsou přípustná podle §237 o. s. ř. (když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., vypočtených v §238 o. s. ř.).
[23] Pro další úvahy Nejvyššího soudu ohledně (ne)přípustnosti podaných dovolání je rozhodné následující ustanovení občanského soudního řádu (ve znění účinném v době vydání napadeného usnesení, pro věc rozhodném):
§219a
(1) Odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže
a/ tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava,
b/ rozhodnutí není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů,
(…)
[24] Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou).
[25] V takto ustaveném judikatorním a právním rámci Nejvyšší soud odmítl d ovolání žalovaného podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že na řešení dovolatelem předestřených právních otázek napadené rozhodnutí nespočívá.
[26] Odvolací soud odůvodnil vydání zrušujícího usnesení poukazem na ustanovení §219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (tedy poukazem na existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ohledně kterých za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava) a na ustanovení §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (tedy poukazem na nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů). Jakkoli v textu napadeného rozhodnutí není výslovně zmíněna žádná z vad, jež by odůvodňovala aplikaci §219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., použitelnost ustanovení §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovozuje odvolací soud výslovně z toho, že závěr insolvenčního soudu, že jednající osoby jsou osobami blízkými, není přezkoumatelný pro nedostatek důvodů (srov. reprodukci napadeného usnesení v odstavci [8]). Připustit dovolání žalovaného by tedy bylo možné jen za předpokladu, že se argumentačně vymezí proti závěru odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti rozsudku insolvenčního soudu. Takovou argumentaci však dovolání žalovaného postrádá. Připustit dovolání pro odpověď na otázky položené dovolatelem tedy smysl nemá, když případné odpovědi nejsou způsobilé nikterak zvrátit dovolatelem nezpochybněný úsudek odvolacího soudu, že byl důvod postupovat podle §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
[27] Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rovněž odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[28] D ovolatelka soustřeďuje dovolací argumentaci ke dvěma okruhům právních otázek; v rovině hmotněprávní vytýká odvolacímu soudu, že vztah dlužníka a žalovaného (jako osob blízkých, či tvořících koncern ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, v rozhodném znění ) neposoudil komplexně z hlediska možnosti vlivu žalovaného na dlužníka a v rovině procesní pak namítá, že hodlal-li odvolací soud posoudit předmětnou právní otázku odlišně od nalézacího soudu, měl ji na tuto skutečnost upozornit a případně i vyzvat k doplnění skutkových tvrzení (§118a odst. 1 o. s. ř.).
[29] Lze připustit, že otázka spojená s aplikací §118a odst. 1 o. s. ř. míří na důvod zrušení rozsudku insolvenčního soudu podle §219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Jak Nejvyšší soud uvedl výše při zkoumání přípustností dovolání žalovaného (srov. odstavec [26]) , v textu napadeného rozhodnutí není výslovně zmíněna žádná z vad, jež by odůvodňovala aplikaci §219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., z obsahového hlediska však existenci vad dle §219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. mohly vystihovat (ponechme stranou, zda z pohledu vlastního postupu odvolacího soudu důvodné) právě jen výtky odvolacího soudu směřující k nedostatečnosti žalobních tvrzení. Nicméně i pro dovolání žalobkyně platí, že se argumentačně nevymezuje proti závěru odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti rozsudku insolvenčního soudu. Jestliže řešení této otázky nebylo dovoláním zpochybněno, pak nemá smysl připouštět dovolání pro řešení otázek dovolatelkou položených.
[30] Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu