ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.3.2018.1
KSOS 34 INS XY
34 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 3/2018-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce P. T. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Filipem Jakovidisem, advokátem, se sídlem v Rychvaldě, Bohumínská 1553, PSČ 735 32, proti žalovanému Mgr. Michalovi Machkovi , se sídlem v Ostravě, Dlouhá 53/6, PSČ 702 00, jako insolvenčnímu správci dlužnice J. H., zastoupenému Mgr. Sylvou Pahutovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Dlouhá 3355/6, PSČ 702 00, o určení pravosti nevykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice J. H. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS XY, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2017, č. j. 34 ICm XY, 17 VSOL XY (KSOS 34 INS XY), takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. srpna 2017, č. j. 34 ICm XY, 17 VSOL XY (KSOS 34 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 34 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka žalobce z titulu směnky vystavené dne 28. února 2011, přihlášená do insolvenčního řízení dlužnice J. H., „je pohledávkou po právu“ (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud nejprve předeslal, že v žalobě (doručené soudu dne 9. dubna 2013), jíž se žalobce domáhal určení pravosti přihlášené a žalovaným popřené pohledávky, byli účastníci řízení „vymezeni“ jen tak, že „dlužníkem je J. H. (…) a věřitelem je P. T. (…)“. Údaj o tom, že účastníkem řízení by měl být i insolvenční správce dlužnice, v záhlaví žaloby uveden nebyl. Insolvenční správce byl žalobcem zmíněn pouze v textu žaloby v rámci vylíčení rozhodných skutkových okolností (o tom, že insolvenční správce popřel žalobcem přihlášenou pohledávku apod.).
Jelikož podle názoru insolvenčního soudu byla takto podaná žaloba vadná, vyzval v souladu s ustanovením §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) usnesením ze dne 20. května 2014 žalobce „k opravě náležitostí žaloby s tím, že v žalobě není uvedeno, kdo je žalobcem a kdo je žalovaný“. Žalobce vady žaloby následně odstranil podáním ze dne 29. května 2014, ve kterém za účastníky řízení označil P. T. (jako žalobce) a insolvenčního správce dlužnice (jako žalovaného).
Jde-li pak o samotné posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, insolvenční soud po provedeném dokazování uzavřel, že “oba důvody pro popření pohledávky uplatněné insolvenčním správcem, tedy jednak nedoložení kauzy závazku a jednak pozměnění obsahu směnky, byly uplatněny zcela nedůvodně“. Soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného usnesením ze dne 29. srpna 2017, č. j. 34 ICm XY, 17 VSOL XY (KSOS 34 INS XY), zrušil rozsudek insolvenčního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud neměl na rozdíl od insolvenčního soudu žalobu podanou v projednávané věci za vadnou pro chybějící označení účastníků řízení. Přitom zdůraznil, že „v žalobě byly z pohledu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. náležitě označeny osoby P. T. a J. H., pouze zde nebylo určeno, kdo má vystupovat na straně žalující a kdo na straně žalované, i když tuto skutečnost bylo možno logicky dovodit z jejich postavení věřitele a dlužnice a zejména ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě“. Jestliže za tohoto stavu žalobce reagoval na výzvu soudu ze dne 20. května 2014 podáním, ve kterém „jako žalovaného označil osobu odlišnou od dlužnice označené v žalobě“, bylo povinností insolvenčního soudu se s tímto procesním návrhem žalobce „na změnu v okruhu účastníků na straně žalované“ vypořádat, což dosud neučinil. Podle odvolacího soudu pak bude rovněž nezbytné zabývat se tím, „zda žaloba byla podána proti osobě, která je ve sporu pasivně legitimována, tj. proti osobě, která pohledávku popřela, a zda se tak stalo ve lhůtě pro podání incidenční žaloby“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s obsahem podané žaloby dospěl k nesprávnému závěru, podle kterého se žalobce domáhal určení pravosti popřené pohledávky přímo vůči dlužnici. Celý obsah žaloby byl naopak zjevně „směřován jedině a výhradně proti insolvenčnímu správci a jeho pochybením, který pouze nebyl v žalobě řádně označen za žalovaného“.
V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že incidenční spor o pravosti přihlášené pohledávky je potřeba vnímat jako spor v rámci již zahájeného insolvenčního řízení. Jestliže tedy dovolatel označil ve svém podání (žalobě) účastníky tohoto zahájeného insolvenčního řízení, je nepochybné, že se jedná pouze o označení tohoto insolvenčního řízení (mimo jiné prostřednictvím jejich účastníků). Dovozovat z uvedeného označení „věřitel“ a „dlužnice“ závěr, že jde o označení účastníků řízení o žalobě na určení pravosti pohledávky věřitele („žalobce“ a „žalovaného“), nemá oporu v textu žaloby ani v zákoně. Takový výklad postrádá logiku a je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (usnesením ze dne 27. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, ze dne 25. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 1399/2016, a ze dne 24. května 2017, sp. zn. 27 Cdo 1149/2017).
Odvolací soud rovněž dospěl k nesprávnému závěru o povaze procesního úkonu dovolatele (učiněného podáním ze dne 29. května 2014), kterým dovolatel na výzvu soudu doplnil označení účastníků řízení, posoudil-li jej jako návrh na změnu účastníků řízení na straně žalované. Podle dovolatele je třeba procesní úkon hodnotit podle jeho obsahu a nelze „domýšlet“ skutečnosti, které z něj nevyplývají.
Dovolatel proto uzavírá, že žaloba, kterou podal, byla žalobou neúplnou, v níž absentovalo označení žalobce a žalovaného, přičemž označeni byli pouze účastníci insolvenčního řízení, tj. dlužník a věřitel. Za tohoto stavu postupoval insolvenční soud zcela správně, jestliže vyzval dovolatele k doplnění žaloby, což dovolatel podáním ze dne 29. května 2014 také řádně učinil. Jelikož v podané žalobě účastníci incidenčního sporu nebyli vůbec označeni, nemohl pak logicky dovolatel ani navrhovat změnu v okruhu účastníků řízení, jak nesprávně dovodil odvolací soud.
Vzhledem k tomu, že účinky nesprávného nebo neúplného návrhu, jehož vady byly dodatečně odstraněny, působí již ode dne jeho podání, nemůže být pochyb o tom, že žaloba byla v poměrech dané věci podána včas. Potud dovolatel odkázal též na důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1399/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002).
Odvolací soud měl konečně podle dovolatele pochybit také tím, že ve věci rozhodl bez nařízení jednání, aniž by se „jakkoliv vypořádal se všemi podanými námitkami žalobce k obsahu odvolání žalovaného a zároveň, aniž by dal možnost tyto námitky žalobci přednést u jednání před odvolacím soudem“.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné. Napadené rozhodnutí považuje za správné a uvádí, že dle jeho názoru z žaloby zcela jednoznačně vyplývá, že byla podána pouze proti dlužnici. Poukazuje na to, že způsob jakým byla dlužnice v žalobě označena, vylučuje jakoukoli možnost její záměny s jinou osobou (potud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 122/2007). Snahu o napravení této chyby „doplněním“ žaloby více než rok po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v §198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), žalovaný shledává za rozpornou se zákonem, zavedenou soudní praxí, zásadou vigilantibus iura skripta sunt a dispoziční zásadou soudního řízení.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (viz článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadané rozhodnutí závisí na vyřešení (dovolatelem předestřené) otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud podrobně shrnul svou dosavadní judikaturu k otázce výkladu posuzování procesních úkonů účastníků řízení soudem v usnesení sp. zn. 29 Cdo 1399/2016, na které přiléhavě odkazoval rovněž dovolatel v podaném dovolání. Z těchto judikatorních závěrů především plyne, že:
1/ Neobsahuje-li návrh na zahájení řízení všechny obecné náležitosti podání stanovené v §42 odst. 4 o. s. ř. nebo zvláštní náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o. s. ř. anebo je-li nesrozumitelný či neurčitý, vyzve předseda senátu usnesením navrhovatele, aby návrh opravil nebo doplnil; k opravě nebo doplnění návrhu určí lhůtu a navrhovatele poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.). Nepodaří-li se nesprávnost návrhu postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. odstranit a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud návrh odmítne, byl-li navrhovatel o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.).
Jestliže navrhovatel neúplnost nebo nesprávnost návrhu na zahájení řízení odstraní (ať z podnětu soudu, nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné návrh v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává fikce), že návrh byl bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byl podán u soudu). Účinky (hmotněprávní i procesněprávní) nesprávného nebo neúplného návrhu, jehož vady byly dodatečně odstraněny, proto působí již od jeho podání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod číslem 182, nebo ze dne 5. září 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 4802/2010, ze dne 29. ledna 2015, sp. zn. 21 Cdo 735/2014, či ze dne 10. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013).
2/ Procesní úkony účastníků soud posuzuje podle jejich obsahu, i když úkon byl označen nesprávně nebo jestliže vůbec nebyl označen. Uvedená zásada platí ovšem jen tehdy, jestliže je úkon účastníka určitý a srozumitelný nebo jestliže má – jde-li o podání – všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon učiněný při jednání nebo jiném soudním roku nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (srov. §43 o. s. ř.); teprve poté lze úkon posuzovat podle jeho obsahu. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. Ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 1997, pod pořadovým číslem 69, ze dne 29. června 2000, sp. zn. 20 Cdo 1441/2000, či ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Cdo 1201/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2002, pod pořadovým číslem 42).
V poměrech projednávané věci přitom nemá Nejvyšší soud (ve shodě se závěry, jež na základě obsahu podané žaloby učinil insolvenční soud) žádné pochybnosti o tom, že ze samotné žaloby (ať již z jejího záhlaví či z jejího dalšího obsahu) nelze bez dalšího zjistit, kdo má být účastníkem daného řízení na straně žalované, tedy jinak řečeno, zda žaloba směřuje přímo proti dlužnici (označené v záhlaví podání), či proti insolvenčnímu správci dlužnice (jež je opakovaně zmiňován v dalším textu žaloby).
Odvolací soud tím, že „domyslel“ obsah žaloby potud, že (v situaci, kdy v záhlaví či textu žaloby nebyla vůbec použita slova „žalobce“ a „žalovaný“) dovodil jen z označení dlužníka (obvyklým pro insolvenční řízení), že žaloba směřuje přímo proti dlužnici, zjevně výše uvedené judikatorní závěry k otázce posuzování procesních úkonů nerespektoval.
Oproti mínění odvolacího soudu byla ve skutečnosti žaloba, jíž se žalobce domáhal určení pravosti insolvenčním správcem popřené pohledávky, vadná, neboť – v rozporu s požadavkem plynoucím z ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. – z ní nebylo (bez dalšího) zřejmé, kdo má být účastníkem řízení na straně žalované. Insolvenční soud proto nijak nepochybil, jestliže postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce, aby uvedený nedostatek v označení účastníků řízení odstranil. Stejně tak lze nelze – a odvolací soud se mýlí, usuzuje-li jinak – považovat podání, kterým účastník řízení (žalobce) na výzvu soudu k odstranění vad žaloby reagoval a vytknuté vady žaloby odstranil, za „návrh na změnu v okruhu účastníků“, tj. přisuzovat mu jiný obsah, než zjevně měl.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval pro nadbytečnost dalšími námitkami dovolatele, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu