ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.76.2017.3
MSPH 93 INS 37764/2013
193 ICm 2398/2014
sp. zn. 29 ICdo 76/2017-232
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce immigon portfolioabbau ag , se sídlem ve Vídni, Peregringasse 2, PSČ 1090, Rakouská republika, registrační číslo osoby 116476p, zastoupeného Mgr. Richardem Hořejším, advokátem, se sídlem v Praze 6, Václavkova 343/20, PSČ 160 00, proti žalované Mgr. Ing. Petře Hýskové , se sídlem v Praze 2, Tyršova 1835/13, PSČ 120 00, jako insolvenční správkyni dlužníka CLANROY a. s., zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, PSČ 130 00, o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 193 ICm 2398/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka CLANROY a. s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26426927, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 37764/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2017, č. j. 193 ICm 2398/2014, 101 VSPH 521/2016-146 (MSPH 93 INS 37764/2013), takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2017, č. j. 193 ICm 2398/2014, 101 VSPH 521/2016-146 (MSPH 93 INS 37764/2013), se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku o nákladech řízení; ve zbytku se dovolání zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 11. února 2016, č. j. 193 ICm 2398/2014-109, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu na vyloučení peněžních prostředků ve výši 36 194 846,50 Kč blokovaných na původním účtu č. XY (dále jen „běžný účet dlužníka“) vedeném u Komerční banky a. s. (dále jen „banka“), a dnes blokovaných na vnitřním účtu banky č. XY (dále jen „vnitřní účet banky“), z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 14. listopadu 2013 uzavřel žalobce (immigon portfolioabbau ag, tehdy ještě pod firmou Österreichische Volksbanken-Aktiengesellschaft) s pozdějším insolvenčním dlužníkem (CLANROY a. s.) jako dražebníkem smlouvu o provedení opakované nedobrovolné dražby č. N65885, a to za účelem provedení dražby ve smlouvě specifikovaných nemovitostí – pozemků v katastrálním území Hrabová, obec Ostrava (dále jen „nemovitosti“), ve vlastnictví společnosti Marpex, s. r. o. (dále jen „společnost M“), které byly předmětem zástavních práv zřízených ve prospěch žalobce (dále jen „smlouva o dražbě“).
2/ Dne 9. prosince 2013 se konala dražba, při níž došlo k vydražení nemovitostí za cenu ve výši 36 449 500 Kč. Vydražitelem se stala společnost PTÁČEK – správa, a. s. (dále jen „společnost P“), která složila na běžný účet pozdějšího insolvenčního dlužníka v den dražby dražební jistotu ve výši 800 000 Kč.
3/ Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 23. prosince 2013, č. j. KRPA-505343-9/TČ-2013-001193-1-DŠ, byly dle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu) [dále také jen „tr. ř.“], zajištěny finanční prostředky na účtu vedeném bankou pro pozdějšího insolvenčního dlužníka.
4/ Dne 30. prosince 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka, které je vedeno u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 93 INS 37764/2013.
5/ Dne 8. ledna 2014 společnost P složila na účet dlužníka zbývající část ceny za vydražené nemovitosti ve výši 35 649 500 Kč, přičemž šlo o „běžný“ účet dlužníka a nikoli o speciální účet zřízený pro účely předmětné dražby.
6/ Usnesením ze dne 21. ledna 2014, č. j. 24 Nc 901/2014-273, Obvodní soud pro Prahu 5 k návrhu žalobce v tomto sporu nařídil předběžné opatření, kterým dlužníku uložil, aby se zdržel nakládání s peněžitými prostředky na svém běžném účtu s výjimkou provedení úhrady částky ve výši 36 194 846,50 Kč na bankovní účet žalobce. Současně bance uložil, aby se zdržela provádění výplat z tohoto účtu.
7/ Žalobce do insolvenčního řízení přihlásil pohledávky ve výši 36 194 846,50 Kč, přičemž tvrzeným důvodem jejich vzniku je stejný požadavek jako v tomto řízení, tedy právo věřitele na vydání výtěžku dražby provedené dle smlouvy o dražbě. Pohledávka byla zjištěna na přezkumném jednání dne 10. dubna 2014.
8/ Usnesením ze dne 27. ledna 2014, č. j. MSPH 93 INS 37764/2013-A-23, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalovanou.
9/ Dopisy ze dne 3. a 7. února 2014 žalobce vyzval žalovanou a dlužníka k vydání částky 36 194 846,50 Kč.
10/ Dopisem ze dne 12. února 2014 banka sdělila žalované, že pro dlužníka eviduje peněžní prostředky v celkové výši 46 656 789,82 Kč s tím, že po zániku běžného účtu dlužníka jsou blokovány na vnitřním účtu banky z důvodu zajištění dle §79a odst. 1 tr. ř.
11/ Vyrozuměním ze dne 20. června 2014 žalovaná sdělila žalobci, že zahrnula do majetkové podstaty dlužníka peněžní prostředky v celkové výši 46 656 789,82 Kč blokované původně na běžném účtu dlužníka vedeném bankou, a současně jej poučila o možnosti podat vylučovací žalobu.
12/ Žaloba byla podána dne 16. července 2014.
13/ Dopisem ze dne 9. února 2015 sdělila banka Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy, k č. j. KRPA-505343-162/TČ-2013-000093-NL, že peněžní prostředky ve výši 46 656 789,82 Kč blokované původně na běžném účtu dlužníka jsou nadále blokovány na vnitřním účtu banky.
Na tomto základě insolvenční soud – cituje §224 odst. 1 a §225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), §118, §126 odst. 1 a §488 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také jen „obč. zák.“), a závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1005/2003, uveřejněného pod číslem 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2006“), který je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu – uzavřel, že není na místě (včasné) vylučovací žalobě vyhovět, protože „žalobce se nedomáhá vyloučení jednotlivě určitelných bankovek či mincí, a tím, že peněžní prostředky dorazily na běžný bankovní účet, došlo k jejich splynutí s ostatním prostředky“.
Za nedůvodný označil insolvenční soud odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011, neboť odkazované rozhodnutí (respektive jeho část citovaná žalobcem) vycházelo z jiného skutkového stavu a posuzovalo jiné právní otázky ohledně společného jmění manželů, nikoli to, zda sporné finanční prostředky zůstaly v majetkové podstatě oddělené a rozpoznatelné. Naopak, z části „žalobcem selektivně zamlčeného“ závěru zmiňovaného rozhodnutí plyne, že je na místě hodnotit nárok žalobce vůči majetkové podstatě jako pohledávku, nikoliv jako nárok na vydání věci.
Insolvenční soud dále konstatoval, že žalobci nesvědčilo vlastnické právo k předmětným peněžním prostředkům proto, že cenu dosaženou vydražením uhradila společnost P na účet dlužníka jako dražebníka. Tím totiž vznikla žalobci pouze pohledávka za dlužníkem na vydání výtěžku dražby ve smyslu §59 popřípadě §60 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, kterou musel přihlásit, a jež bude uspokojována jedině v rámci rozvrhu spolu s ostatními věřiteli.
Podle insolvenčního soudu zákon o veřejných dražbách (bez ohledu na název) nemá „charakter klasického veřejnoprávního předpisu“ v tom smyslu, že upravuje práva a povinnosti účastníků dražebního procesu – v daném případě žalobce jako dražebního věřitele a dlužníka jako dražebníka, vše je založeno obligatorně písemnou smlouvou o provedení dražby a jde tedy bez pochyb o vztahy závazkově právní, které vznikají písemnou smlouvou dle §39 zákona o veřejných dražbách (v daném případě šlo o dražbu nedobrovolnou, která byla prováděná na návrh dražebního věřitele). Tímto zákonem je pak upraven režim nakládání s výtěžkem dražby, jsou zde upravena a zakotvena práva a povinnosti dražebníka a v případě jejich neplnění jde o porušení závazkového vztahu a dražebnímu věřiteli vzniká pohledávka vůči dražebníku z titulu nároku na zaplacení částky představované příslušnou částí výtěžku, a to v intencích toho, jak je režim naložení s výtěžkem upraven právě tímto zákonem.
Nebyly dány ani důvody pro aplikaci §208 insolvenčního zákona, neboť „byť je výčet takto ‚preferovaných‘ věřitelů demonstrativní, je zřejmé, že zákonodárce měl v prvé řadě na mysli režim práva veřejnoprávního, tj. i režim veřejnoprávních pohledávek, když zákon o veřejných dražbách – a závazkové vztahy v rámci tohoto zákona vzniklé – veřejnoprávní charakter bezpochyby nemají. Výtěžek dražby, byť veřejné, tak soud nemůže považovat za majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen – tj. v tomto případě vydat žalobci jako dražebnímu věřiteli, když – jak zargumentováno shora – svědčí žalobci pouze pohledávka z titulu nároku na vydání patřičné části výtěžku dražby“.
Konečně za zcela nedůvodnou měl insolvenční soud v souvislosti s tzv. preferovanými věřiteli argumentaci žalobce odkazem na §207 insolvenčního zákona, neboť toto ustanovení nemá žádnou souvztažnost s §208 insolvenčního zákona; obě tato ustanovení stojí vedle sebe zcela samostatně a z obsahu §207 insolvenčního zákona neplyne závěr, že pohledávky v režimu §208 insolvenčního zákona (byť vypočtené demonstrativně) mají i charakter soukromoprávní. Uzavřel proto, že žalovaná má pravdu, poukazuje-li na to, že peněžní prostředky na běžném účtu nejsou jakkoli vyloučeny z výkonu rozhodnutí či exekuce.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že ze soupisu majetkové podstaty dlužníka vyloučil finanční prostředky ve výši 36 194 846,50 Kč nacházející se na vnitřním účtu banky (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud zopakoval dokazování a vyšel dále z toho, že:
1/ Podle notářských zápisů ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. N 775/2010, NZ 676/2010, a sp. zn. N 776/2010, NZ 677/2010 uznala společnost M pohledávky právního předchůdce žalobce (Investkredit Bank AG) – v prvním případě ve výši 2 044 250 EUR a v druhém případě ve výši 3 149 250 EUR se svolením k vykonatelnosti uznaných pohledávek.
2/ Ve smlouvě o dražbě bylo uvedeno, že pohledávky žalobce činí 59 922 294 Kč a 93 929 329 Kč, jsou vykonatelné a zajištěny zástavními právy na nemovitostech dle zástavních smluv z 1. června 2009. Tamtéž bylo sjednáno, že nejvyšší (správně nejnižší) podání činí 36 449 500 Kč, odměna dražebníka činí 0,5 % z ceny dosažené vydražením a že navrhovatel dražby je povinen zaplatit dražebníku náklady dražby až do výše 75 000 Kč.
3/ Nejvyšší podání ve výši 36 449 500 Kč zaplatila společnost P (vydražitel) na běžný účet dlužníka, který byl zrušen bankou poté, co orgány činné v trestním řízení vydaly dle §79 (správně §79a) tr. ř. usnesení o zajištění všech finančních prostředků insolvenčního dlužníka vedených na tomto účtu u banky. Ta zmíněné finanční prostředky ve výši 46 656 789,82 Kč převedla na svůj vnitřní účet, z něhož nelze žádné finanční prostředky vybírat. Součástí finančních prostředků je i částka ve výši 36 194 846,50 Kč představující čistý výtěžek zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví společnosti M, který na běžný účet dlužníka podle potvrzení banky zaslala společnost P, ale který dlužník jako dražebník žalobci nepředal.
Podle názoru odvolacího soudu uvedená zjištění spolehlivě prokazovala, že sporné finanční prostředky byly dostatečně individualizovány svou výší, právním důvodem a místem svého uložení (číslem účtu) tak, aby byly oddělitelné od ostatních finančních prostředků v majetku dlužníka vedených na vnitřním účtu banky zřízeném pro dlužníka. Právní závěry vyslovené v R 85/2006 není možné zobecnit tak, že předmětem vylučovací žaloby může být jen takové peněžité plnění, které představuje náhradní peněžité plnění získané správcem konkursní podstaty (v režimu insolvenčního zákona insolvenčním správcem) za zpeněžený majetek dlužníka. Podle odvolacího soudu není v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu závěr, že jde-li o finanční prostředky oddělitelné svou výší i právním důvodem od ostatních finančních prostředků vedených na bankovním účtu insolvenčního dlužníka, pak i takové finanční prostředky mohou být předmětem vylučovací žaloby a žalobě lze vyhovět, jestliže žalobce prokáže, že tyto finanční prostředky jsou jeho majetkem a nikoliv majetkem dlužníka [k tomu odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 2235/2009, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 998/2010 (jde o rozsudek uveřejněný ve zvláštním čísle II. časopisu Soudní judikatura /Judikatura konkursní a insolvenční/, ročník 2012, pod číslem 5), a sp. zn. 22 Cdo 638/2011].
Odvolací soud se dále ztotožnil s názorem žalobce, že sporné finanční prostředky se nikdy nestaly majetkem dlužníka. Dlužník je do svého majetku nenabyl zaplacením ceny dražby vydražitelem na bankovní účet dlužníka jako dražebníka. Vydražitel platil cenu dražby dražebníku jen proto, že mu to ukládá §52 odst. 2 zákona o veřejných dražbách. Povinnost dražebníka předat ze zaplacené ceny dražby dražebnímu věřiteli (v této věci žalobci) částku odpovídající výši uspokojovaných pohledávek dražebního věřitele vyplývá přímo z §59 a §60 zákona o veřejných dražbách. Předání výtěžku dražby dražebníkem dražebnímu navrhovateli tedy nepředstavuje smluvní povinnost založenou smlouvou o provedení nedobrovolné veřejné dražby, jejíž porušení by žalobci zakládalo jen majetkovou pohledávku za dlužníkem (dražebníkem). Ze zaplacené ceny dražby na účet dražebníka se majetkem dražebníka stává jen ve smlouvě o dražbě dohodnutá odměna dražebníka a náklady dražby. Není možné argumentovat ani tím, že nebýt insolvenčního řízení, mohl by si sporné finanční prostředky žalobce vyžalovat jen žalobou na jejich zaplacení, protože v průběhu insolvenčního řízení nelze uspokojovat pohledávky za insolvenčním dlužníkem běžným pořadem práva mimo insolvenční řízení.
Dále odvolací uvedl, že nesdílí právní závěr insolvenčního soudu, že sporné finanční prostředky nepředstavovaly majetek podléhající režimu zvláštních zákonů definovaný v §208 insolvenčního zákona. Uvádí-li insolvenční zákon v textu označeného ustanovení jmenovitě takový majetek, činí tak jen demonstrativně. Z toho, že příkladmý výčet obsahuje pouze pohledávky založené předpisy veřejného práva, neplyne, že majetkem, který ve smyslu tohoto ustanovení nepatří do majetkové podstaty dlužníka, může být jen majetek, se kterým lze naložit pouze podle předpisu veřejného práva.
K tomu odvolací soud odkázal na právní názor vyjádřený Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26. října 2005, č. j. 2 Afs 81/2004-54, uveřejněném pod číslem 791/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu (dostupném též na webových stránkách Nejvyššího správního soudu), podle něhož právní řád založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti s sebou nutně přináší interaktiv stejného náhledu na srovnatelné právní instituce, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích. Zmíněnému principu racionality a bezrozpornosti právního řádu by proto zjevně odporovalo, kdyby se na výtěžek zpeněžení určený podle zákona navrhovateli veřejné dražby nahlíželo jinak, než na majetek příkladem uvedený v §208 insolvenčního zákona jen proto, že představuje majetek účelově určený právním předpisem soukromého práva a nikoliv práva veřejného. Odvolací soud uzavřel, že sporné finanční prostředky jsou majetkem v režimu §208 insolvenčního zákona, který nepatří do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka, neboť s ním lze podle zákona o veřejných dražbách naložit pouze tak, že dražebník jej předá dražebnímu věřiteli k účelu tímto zákonem určenému.
Odvolací soud doplnil, že uvedené platí jen tehdy, je-li prokázáno, že čistý výtěžek zpeněžení dražených nemovitostí, které společnost P zaslala na bankovní účet dražebníka (dlužníka), není vyšší než pohledávky žalobce za společností M (obligačním a zástavním dlužníkem), jejíž nemovitosti byly vydraženy. Ze skutkových zjištění přitom jednoznačně vyplynulo, že pohledávka právního předchůdce žalobce byla vyšší, než cena získaná vydražením nemovitostí.
Závěrem odvolací soud pro úplnost dodal, že rozhodnutí insolvenčního soudu o vylučovací žalobě není rozhodnutím o vydání takového majetku žalobci. Insolvenční správce poté, kdy insolvenční soud vylučovací žalobě vyhoví, sporný majetek ze soupisu majetku vyškrtne; to, kdo sporný majetek žalobci vydá a z jakých důvodů, není předmětem sporu o vylučovací žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud zodpovězena, tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu se potvrzuje, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka především namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda jsou finanční prostředky evidované na bankovním účtu individualizovatelné natolik, aby bylo možné se domáhat jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužníka žalobou podle §225 insolvenčního zákona.
Stejně jako insolvenční soud je dovolatelka přesvědčena o tom, že finanční prostředky jako druhově neboli genericky určená movitá věc jsou zastupitelné a tedy individuálně neidentifikovatelné. Uvedené platí tím spíše, pakliže jsou finanční prostředky vedeny v elektronické podobě, tj. nemají reálnou podobu. U peněžních prostředků nacházejících se na bankovním účtu je tak z povahy věci jednoznačná a nezaměnitelná identifikace vyloučena, tato je přitom základním předpokladem toho, aby se osoba tvrdící své vlastnické právo mohla úspěšně domáhat vyloučení věci z majetkové podstaty. Uvedené se netýká těch právních vztahů, kde finanční prostředky nefigurují jako zákonné platidlo, ale ve kterých je předmětem přesně specifikovaná mince či bankovka (například jako sběratelský předmět). Daný případ však takovou situací zjevně není.
K tomu dovolatelka cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to závěry R 85/2006, rozsudku ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1702/2010, uveřejněného pod číslem 111/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 111/2012“), a usnesení ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněného pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 91/2013“). Ta jsou podle dovolatelky bez dalšího aplikovatelná i na předmětný případ, neboť skutkové i právní okolnosti posuzovaných věcí jsou obdobné. Za této situace proto neshledává žádný relevantní důvod, proč se odvolací soud od této dosavadní rozhodovací praxe odchýlil. Současně nepovažuje za přiléhavé odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 20 Cdo 2235/2009 a rozsudky sp. zn. 29 Cdo 998/2010, sp. zn. 22 Cdo 638/2011 a ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 56/2013, uveřejněný pod číslem 107/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), na nichž postavil odvolací soud své právní posouzení, s tím, že tato rozhodnutí neřeší skutkově ani právně obdobnou situaci.
Dovolatelka považuje napadené rozhodnutí za nesprávné rovněž s ohledem na skutečnost, že dle konstantní judikatury dovolacího soudu nejsou peněžní prostředky na běžném účtu ve vlastnictví majitele účtu, ale ve vlastnictví banky a majiteli účtu svědčí toliko pohledávka za bankou. Z logiky věci pak nemohou být do soupisu majetkové podstaty zahrnuty finanční prostředky jako takové, ale pouze právo na jejich vypořádání ve vztahu k majetkové podstatě a jejím prostřednictvím ve vztahu k věřitelům. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2016, sp. zn. 28 Cdo 3823/2015.
Jako druhou (dovolacím soudem neřešenou) formuluje dovolatelka otázku, zda finanční prostředky představující výtěžek dražby ve smyslu zákona o veřejných dražbách lze považovat za majetek podléhající režimu §208 insolvenčního zákona.
Dovolatelka je ve shodě s insolvenčním soudem přesvědčena, že tomu tak není. Připouští sice, že §208 obsahuje demonstrativní výčet a je tedy možné toto ustanovení vztáhnout i na jiné případy, musí však jít o obdobné případy. Při bližší analýze citovaného ustanovení je podle dovolatelky zjevné, že ve všech uvedených příkladech jde o majetek přímo sloužící či související s plněním základních úkolů státu popřípadě o majetek napojený na veřejné rozpočty. Veřejnoprávní aspekt uvedených případů je tedy zcela neoddiskutovatelný. K tomu uvádí, že takový výklad podporuje i sám zákonodárce a cituje ze zvláštní části důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu (jeho vládní návrh projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120), konkrétně z její pasáže k §207 a §208. Naproti tomu v případě dražby, třebaže jde o dražbu veřejnou, takový veřejnoprávní aspekt chybí, neboť vztah mezi dražebníkem a navrhovatelem založený smlouvu o provedení dražby je vztahem soukromoprávním, na čemž nic nemění ani to, že některé parametry této smlouvy upravuje zákon o veřejných dražbách. Sporné finanční prostředky tedy mají soukromoprávní charakter a jako takové nepodléhají režimu §208 insolvenčního zákona.
Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, příp. zamítnout, přičemž podle jeho názoru dovolatelka předkládá otázky, na nichž napadené rozhodnutí nezávisí nebo nejde o otázky neřešené, ale naopak odvolacím soudem vyřešené v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Konkrétně tvrdí, že dovolatelka selektivně pomíjí některé specifické skutkové okolnosti případu, zejména paralelně probíhající trestní řízení a existenci zajištění finančních prostředků orgány činnými v trestním řízení. S odkazem na provedené dokazování upozorňuje, že od připsání dražební jistoty dne 9. prosince 2013 na běžný účet dlužníka platby pouze přicházely a nebyla provedena žádná odchozí platba. Běžný účet dlužníka a následně vnitřní účet banky tak byly a jsou „jednosměrné“. Finanční prostředky na vnitřním účtu banky jsou pouhým aritmetickým součtem příchozích jednotlivě identifikovatelných plateb. Proto s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 638/2011 uvádí, že nedošlo ke smísení finančních prostředků a jde o oddělitelné finanční prostředky. Rozpoznatelnost jednotlivých plateb spatřuje též právě v existenci zajištění zřízeného orgány činnými v trestním řízení, neboť je přesvědčen, že jsou-li do majetkové podstaty pojaty finanční prostředky, které již byly autoritativním rozhodnutím orgánu veřejné moci specifikovány, je nutné dospět k závěru, že takto specifikovaný majetek je vždy rozpoznatelný.
Argumentaci dovolatelky k §208 insolvenčního zákona má žalobce za účelově zužující. Poukazuje na to, že výčet obsažený v tomto ustanovení je pouze demonstrativní, a že dovolatelka vytváří „umělou dichotomii mezi soukromoprávními a veřejnoprávními pohledávkami“, mezi nimiž insolvenční zákon nerozlišuje. Je přesvědčen, že „aplikace §208 insolvenčního zákona pouze vyžaduje, aby naložení s majetkem k určitému účelu bylo právním předpisem stanoveno kogentně a nebylo tak možné se od něj odchýlit“, jinak řečeno kritériem je pouze kogentnost dané úpravy. Nárok na vydání výtěžku vyplývá bez dalšího z kogentních §59 a §60 zákona o veřejných dražbách, přičemž povinnost dražebníka výtěžek vydat je stanovena výlučně zákonem; s výtěžkem tak je možné naložit pouze předepsaným způsobem. Jiný postup je protiprávní.
Žalobce dále uvádí, že účelem právní úpravy nedobrovolných dražeb dle zákona o veřejných dražbách představujícím rovněž účel chráněný navazujícími právními předpisy, včetně §208 insolvenčního zákona, se rozumí zajištění transferu majetku a zajištění transferu odpovídající finanční protihodnoty v případech vynucené realizace zástavního práva svědčícího dražebním věřitelům. Právě pro udržení právní jistoty, kompatibility s ústavním pořádkem a k eliminaci rizik hrozících dražebním věřitelům spojených s tím, že výtěžek dražby musí kogentně ze zákona být hrazen prostřednictvím dražebníka, poskytuje právní řád dražebním věřitelům záruky v podobě §208 insolvenčního zákona (a obdobně konstruovaného §207 insolvenčního zákona), tedy vynětím finančních prostředků představujících výtěžek dražby z režimu exekučního, resp. insolvenčního řízení. V tomto ohledu odkazuje na analogickou úpravu §132 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, přičemž má za to, že vypořádání majetku dle §59 a §60 zákona o veřejných dražbách se provede za obdobných pravidel a zásad.
Podle žalobce dlužníku žádné právo k výtěžku nesvědčí, neboť je jako dražebník pouze „zákonným platebním a distribučním místem“.
Současně oponuje dovolatelce tím, že byl vylučovací žalobou pouze nucen reagovat na podobu soupisu. Došlo-li k soupisu ve formě „finančních prostředků“, pak nelze poukazovat na nesprávné vymezení sepsaného majetku ve vylučovací žalobě.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
1/ K dovolání proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení.
Přestože dovolatelka napadá oba výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelka nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k rozhodnutí o nákladech celého řízení. Nadto ve vztahu k tomuto výroku nevymezuje přípustnost dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.
2/ K dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší soud shledává dovolání ve zbylé části přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení problematiky dovoláním předestřené, dovolacím soudem v dotčených souvislostech neřešené.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
Podle §208 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014), nestanoví-li tento zákon jinak, do majetkové podstaty nepatří též majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen, zejména účelové dotace a návratné výpomoci ze státního rozpočtu, z Národního fondu, z rozpočtu územního samosprávního celku nebo státního fondu, finanční rezervy vytvářené podle zvláštních právních předpisů [například §31 odst. 6 a §37a zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů], majetek České národní banky, který byl na základě zvláštních dohod svěřen do správy jiné osobě, zboží propuštěné celním úřadem k dočasnému použití a majetek státu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem (zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §225 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1).
Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2).
Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec 3).
Od počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 až do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce. Ustanovení §217 tím není dotčeno (odstavec 4).
Před pravomocným skončením řízení o žalobě lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem podle odstavce 4 přistoupit, jestliže tak z důvodů hodných zvláštního zřetele určil insolvenční soud ve výroku rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení řízení o žalobě (odstavec 5).
Byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno (odstavec 6).
V projednávané věci jsou pro výsledek dovolacího řízení určující odpovědi na následující otázky:
1/ Náleží mezi majetek, který nepatří do majetkové podstaty dražebníka podle §208 insolvenčního zákona i ta část výtěžku dražby, ze které má být ve smyslu §60 odst. 1 zákona o veřejných dražbách uspokojena pohledávka dražebního věřitele?
2/ Jaké právo k takovému výtěžku dražby má dražební věřitel v insolvenčním řízení vedeném na majetek dražebníka, na jehož účtu se tento výtěžek nachází?
Ad 1/ K výkladu §208 insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud souhlasí s dovolatelkou v tom, že výtěžek dražby dle zákona o veřejných dražbách není majetkem vyloučeným z majetkové podstaty dle §208 insolvenčního zákona.
Jedním z cílů a základních principů insolvenčního řízení je co nejvyšší (a v zásadě poměrné) uspokojení věřitelů dlužníka (§1 a §5 písm. a/ insolvenčního zákona), s čímž koresponduje i úprava insolvenčního zákona ohledně rozsahu majetkové podstaty (§205 a §206 insolvenčního zákona), jež je pojímána velmi široce a je vedena snahou o co nejmenší výluky z jejího obsahu, aby bylo možné zpeněžit maximum z dlužníkova majetku a věřitelé byli co nejvíce uspokojeni. Výjimky z tohoto pravidla je pak třeba vykládat restriktivně [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 77/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2018, pod číslem 53 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. února 2018, sp. zn. IV. ÚS 1498/17 ) , a tam uvedený rozsáhlý přehled judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu].
Jednou z těchto výjimek je i úprava §208 insolvenčního zákona, jež vylučuje majetek, se kterým lze podle zvláštního právního předpisu naložit pouze způsobem, k němuž byl určen. K tomu je následně uveden demonstrativní výčet, který obsahuje příklady vztahující se pouze k veřejnému majetku, zejména majetku státu a územních samosprávných celků, a také reflektuje specifickou úpravu nakládání se zbožím ve zvláštním celním režimu dočasného užití, jež míří na zboží, které není zbožím Společenství ve smyslu článku 4 bodů 7., 8. a 16. písm. f/ a článků 137 až 144 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, jež bylo účinné v době přijetí insolvenčního zákona.
Důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu, její zvláštní část vztahující se k §207 a §208, zní takto: „při úpravě majetku, který nepatří do podstaty, jsou rozlišeny případy, kdy určité hodnoty do podstaty nepatří jako ty, jež nejsou (za žádných podmínek) postižitelné výkonem rozhodnutí nebo exekucí (§207 návrhu), od případů, kdy určitý majetek nenáleží do majetkové podstaty pro své účelové určení (§208). Tím jsou kryty i případy, ohledně nichž bylo navrhováno omezení osobní působnosti zákona v §6 (jde např. o majetek státu spravovaný příspěvkovými organizacemi). Další rozšíření majetku, který nepatří do podstaty (např. o majetek zabavený při výkonu rozhodnutí nebo exekuci) však není na místě, protože by tím neúměrně klesala možnost uspokojení věřitelů.“
Nejvyšší soud tak nemá pochyb o tom, že §208 insolvenčního zákona je při restriktivním a teleologickém výkladu zjevně ustanovením vylučujícím z majetkové podstaty pouze majetek sloužící k veřejnému účelu, majetek subjektů dle §6 insolvenčního zákona, či reflektující specifické postavení zboží podle sjednocujících předpisů Evropské unie v oblasti cel. Výčet tak není možné volně rozšiřovat s poukazem na právní předpis upravující jakýkoliv účelově určený majetek, tedy ani zákon o veřejných dražbách. Možné je pouze uvažovat o přepisech typově obdobných těm, jež jsou demonstrativně vypočteny v předmětném ustanovení (např. by bylo možné uvažovat o ústavním zákonu č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní republiky – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 1313/2013). Žalobce se mýlí, shledává-li podstatu těchto výjimek v kogentnosti úpravy. Takový výklad by vedl k nepřijatelnému rozšiřování výluk o jakýkoli právní předpis s kogentní právní úpravou. Navíc se zjevně příčí teleologickému výkladu.
Srov. k tomu dále (ve vazbě na výklad v dotčených souvislostech zmiňovaného §207 insolvenčního zákona) též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněné pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Lichá je i úvaha o obdobné aplikaci §59 a §60 zákona o veřejných dražbách jako v případě §132 zákona o podnikání na kapitálovém trhu.
Jak vysvětluje důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu ve své obecné části na str. 145, „nová úprava insolvenčního práva je úpravou komplexní, obdobně jako úprava obsažená v kodexech. To především znamená, že již nejde o další (byť rozsáhlou) novelizaci úpravy dosud platné, ale o novou souhrnnou úpravu, která stojí na vlastních zásadách, jež se od zásad, na nichž spočívá dosavadní úprava, často odlišují anebo tyto zásady modifikují. Nová úprava se proto snaží obsáhnout co nejširší záběr problematiky úpadkového práva a jeho souvislostí. To však neznamená, že by tato úprava v sobě soustředila všechny projevy a důsledky úpadku, vyžadující právní úpravu. Určitá jejich část bude i nadále řešena ve zvláštních zákonech; je to nezbytné proto, že u určitých speciálních otázek je třeba respektovat jejich souvislosti a je proto třeba upravit je v jiném rámci (např. v rámci předpisů daňových, trestních, obchodních a živnostenských, apod.). Pro vztah komplexní úpravy úpadkového práva ke zvláštním zákonům, které se dotýkají této problematiky, však platí, že tyto zákony musí respektovat zásady, na nichž stojí úprava úpadkového práva, a že v případě rozporu mezi zákonem o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem) a některým jiným zákonem, je při aplikaci třeba dát přednost insolvenčnímu zákonu. Vyplývá to z toho, že úpadek je ekonomicky i právně určitou mezní situací, která je specifickou vůči všem ostatním situacím řešeným právně a jeho úprava má proto vždy povahu úpravy zvláštní, mající prioritu. Je to ostatně nutné i proto, že při řešení úpadku dochází i k modifikaci nebo sistaci právních principů obecně platných.“
Je tedy zjevné, že insolvenční zákon má komplexní úpravu pro řešení úpadku dlužníka a má vždy postavení lex specialis, avšak není vyloučeno, aby některé dílčí otázky byly upraveny v jiném právním předpise. Tak tomu je právě u §132 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, který chrání majetek zákazníků v případě úpadku obchodníka s cennými papíry a výslovně ukládá práva a povinnosti insolvenčnímu správci, jak s tímto majetkem naložit. Žádnou takovou úpravu zákon o veřejných dražbách neobsahuje; není zakotvena ani v §59 a §60 označeného zákona.
K námitce žalobce, že §132 zákona o podnikání na kapitálovém trhu představuje podklad pro to, že je možné vyloučit finanční prostředky na běžném účtu z majetkové podstaty, Nejvyšší soud poznamenává, že takový příklad není přiléhavý. Je tomu tak proto, že zákon o podnikání na kapitálovém trhu ve zmíněném ustanovení pracuje se specifickým pojmem majetek zákazníka (zákaznický majetek), který je konkrétně pro tento zákon definován v §2 odst. 1 písm. o/ právě s tím, že jím jsou i peněžní prostředky. K tomu srov. obdobně i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4229/2013.
Ostatně, žalobce (i odvolací soud v napadeném rozhodnutí) přehlíží, že úprava vtělená v §208 insolvenčního zákona není v českém právním prostředí úpravu novou. Jejím inspiračním předobrazem zjevně byla jednak úprava obsažená v §310 o. s. ř. (jež určuje, že: „Předpisy vylučující nebo omezující použití pohledávek z účtu u peněžního ústavu k jinému než stanovenému účelu nejsou dotčeny ustanoveními o přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu.“). K výkladu tohoto ustanovení srov. literatuře např. dílo: Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 2389-2390, nebo dílo Drápal, L., Kurka, V.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení. 1. vydání. Praha, Linde Praha a. s., 2004, str. 438-440, a v judikatuře usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 1198/96, uveřejněné pod číslem 13/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 3454/2008. V poměrech českého úpadkového práva v době před 1. lednem 2008 (kdy vstoupil v účinnost insolvenční zákon) sloužila ke stejnému účelu jako §208 insolvenčního zákona úprava obsažená [pro poměry upravené zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)] v §33 odst. 3 ZKV (jež určovalo, že: „K úhradě pohledávek konkursních věřitelů nelze použít prostředky, s nimiž je možné podle zvláštního zákona naložit jen stanoveným způsobem. Správce podstaty naloží se souhlasem soudu s těmito prostředky v souladu s jejich účelovým určením.“). Srov. k tomu v literatuře např. dílo Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, str. 179. Způsob, jakým jsou tato ustanovení v praxi interpretována, odpovídá výkladu podanému Nejvyšším soudem výše k §208 insolvenčního zákona; závěry odvolacího soudu (i žalobce) tomuto pojetí naopak odporují.
V posouzení první z dovoláním otevřených otázek jsou tedy závěry odvolacího soudu nesprávné.
Ad 2/ K povaze výtěžku veřejné dražby.
Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura ve věci vylučovacích žalob je ustálena následovně.
1/ V rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka podle §225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), patří:
a/ Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka.
b/ Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis (k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka). Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.
c/ Žalovaným je insolvenční správce.
d/ V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky rozhodnutí o úpadku a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen).
e/ Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí.
Poslední z uvedených předpokladů může být podle insolvenční úpravy (oproti úpravě podle zákona o konkursu a vyrovnání) nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“.
2/ V R 85/2006 Nejvyšší soud dovodil, že předmětem vylučovací žaloby sice může být i peněžité plnění (peněžitá pohledávka), to však bez dalšího platí, jen jde-li o náhradní peněžité plnění získané správcem konkursní podstaty za majetek zpeněžený z konkursní podstaty, který by jinak sám byl (mohl být) předmětem vylučovací žaloby. Tamtéž dodal, že jinak může být taková vylučovací žaloba úspěšná, jen domáhá-li se jí vylučovatel vyloučení peněz (jakožto věcí v právním smyslu) jednotlivě určených (individualizovaných). Přitom současně kladl (mimo jiné) důraz na rozpoznatelnost takového plnění v mase ostatních peněžních prostředků konkursní podstaty, tedy že není spotřebováno, nebo nesplyne s ostatním úpadcovým majetkem. K tomu srov. dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1560/2008, R 111/2012 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 540/2010, uveřejněný pod číslem 34/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Tyto závěry platí i pro poměry insolvenčního zákona, čemuž odpovídá §225 odst. 6 insolvenčního zákona. Srov. i R 91/2013.
V rozsudku ze dne 3. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. května 2016, sp. zn. IV. ÚS 3123/15), se Nejvyšší soud dále vyslovil k povaze finančních prostředků na účtu u banky v situaci, kdy šlo o úschovu peněz advokátem. V této souvislosti se nejprve přihlásil k závěru, podle něhož nejsou prostředky na účtu vedeném bankou na základě smlouvy o běžném nebo vkladovém účtu ve vlastnictví majitele účtu, nýbrž ve vlastnictví peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby byly v souladu s jeho příkazem peněžní prostředky z účtu vyplaceny, představuje proto pouhou pohledávku vůči bance.
Ve stejném rozsudku [ve kterém se zabýval advokátní úschovou peněz složených (uschovaných) advokátem na jeho zvláštní účet u banky] nicméně Nejvyšší soud i na základě rozboru starší literatury a judikatury dovodil, že advokátní úschova peněz je pojímána jako správa cizího (klientova) majetku advokátem, takže na takto složené (uschované) peněžní prostředky (na advokátově účtu u banky) lze v určitých souvislostech pohlížet jako „na majetkovou hodnotu náležející klientovi“.
V takto ustanoveném judikatorním rámci je v poměrech projednávané věci na místě nejprve prověřit správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož bylo možné z majetkové podstaty vyloučit finanční prostředky (resp. pohledávku vůči bance na vyplacení finančních prostředků z účtu).
Jak plyne z uvedeného shrnutí, judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že zásadně lze z majetkové podstaty vyloučit finanční prostředky buď tehdy, jde-li o náhradní peněžité plnění (za majetkovou hodnotu zpeněženou v insolvenčním řízení), anebo tehdy, jde-li o peněžní prostředky identifikovatelné proto, že jsou (v hotovosti) drženy tak, že je možné je oddělit od ostatního (druhově určeného) majetku dlužníka. Z uvedeného je patrno, že důvodem, pro který ustálená soudní praxe v zásadě nepřipouští vyloučení finančních prostředků z majetkové podstaty (nejde-li o ono náhradní plnění za zpeněžený majetek), je povaha finančních prostředků, která předpokládá smísení peněz v majetku dlužníka a nemožnost jejich další identifikace (oddělitelnost od ostatního majetku dlužníka). Přitom není rozhodné, jde-li o peníze v hotovosti nebo o pohledávku za bankou (o finanční prostředky na účtu). Posledně uvedený důvod je podstatný pro správné pochopení dosavadní judikatury a je třeba ho brát v úvahu při posuzování dalších situací.
V daném případě vydražitel (společnost P) složil finanční prostředky na účet dlužníka (dražebníka). Formálně vzato došlo ke „smísení“ výtěžku předmětné dražby s dalšími finančními prostředky na běžném účtu dlužníka (vnitřním účtu banky). V důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení dle §79a tr. ř. před zahájením insolvenčního řízení však došlo k zajištění dříve složené dražební jistoty ze strany společnosti P a posléze i doplatku nejvyššího podáním. Tímto zajištěním bylo zamezeno veškerým pohybům na běžném účtu dlužníka (a následně na vnitřním účtu banky). Od připsání jistoty a doplatku na nejvyšší podání tedy žádné platby z účtu neodešly. Sporný výtěžek dražby tak je nadále rozpoznatelný na vnitřním účtu banky.
Protože v posuzované věci jsou finanční prostředky pocházející z dražby fakticky vedeny „odděleně“ (rozpoznatelně) od dalšího majetku dlužníka (jeho finančních prostředků, event. finančních prostředků pocházejících z jiných dražeb, a to pro absenci odchozích plateb), Nejvyšší soud shodně s odvolacím soudem neshledává důvod, proč by takto „odděleně“ vedený (a individualizovaný) majetek nemohl být předmětem vylučovací žaloby. Jeho povaha tomu za stávajících skutkových poměrů rozhodně nebrání a závěr odvolacího soudu tak – oproti mínění dovolatelky – neodporuje ani dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu o možnosti vyloučení finančních prostředků z majetkové podstaty.
Pro výsledek sporu je tak určující závěr o povaze finančních prostředků deponovaných na specifikovaném vnitřním účtu vedeném bankou, tj. komu patří a zda je důvod pro jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužníka.
Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se rozumí– jak vyplývá z §2 písm. a/ tohoto zákona – veřejné jednání, jehož účelem je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Příklepem se rozumí úkon licitátora spočívající v klepnutí kladívkem, jímž dochází za stanovených podmínek k přechodu vlastnického či jiného práva k předmětu dražby (§2 písm. j/ zákona o veřejných dražbách).
Dražbou nedobrovolnou je dražba prováděná na návrh dražebního věřitele, jehož pohledávka je přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím, vykonatelným rozhodčím nálezem nebo doložena vykonatelným notářským zápisem, který obsahuje náležitosti stanovené zvláštním právním předpisem (§36 odst. 1 zákona o veřejných dražbách).
Nejvyšší soud sdílí právní názor odvolacího soudu, podle něhož se dlužník (jako dražebník) nikdy nestal vlastníkem sporných finančních prostředků. To, že zákon o veřejných dražbách ukládá vydražiteli, aby jistotu i doplatek na nejvyšší podání hradil na účet dražebníka (§52 odst. 2 a 3 zákona o veřejných dražbách), ještě neznamená, že se složené finanční prostředky stávají vlastnictvím dražebníka. Uhrazená cena do doby jejího rozdělení způsobem upraveným v §59 odst. 1 a §60 zákona o veřejných dražbách nepochybně náleží bývalému vlastníku předmětu dražby (zde společnosti M), což plyne z toho, že jde o hodnotu předmětu dražby (o jeho finanční ekvivalent), který byl jeho majetkem. Tomuto výkladu odpovídá i dikce §59 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, podle něhož platí, že lze-li z výtěžku dražby po vypořádání nákladů dražby plně uspokojit všechny přihlášené pohledávky dražebních věřitelů, vyplatí dražebník přebytek právě bývalému vlastníku předmětu dražby. Dražebník je ohledně těchto peněžních prostředků v postavení správce cizího majetku, který mu je svěřen v procesu realizace přechodu (v tomto případě, při nedobrovolné dražbě, vynuceného přechodu) vlastnického práva k předmětu dražby na jinou osobu (viz obdobně u advokátních úschov rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 975/2013). V takto chápaném postavení dražebníka lze uvažovat o jeho vlastnickém právu k výtěžku dražby jen k té jeho části, která odpovídá nákladům dražby (§2 písm. m/ zákona o veřejných dražbách). Srov. mutatis mutandis např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013, uveřejněný pod číslem 71/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jinak řečeno, po vypořádání nákladů dražby nelze s výtěžkem dražby rozpoznatelným na účtu dražebníka vedeném u jeho banky nakládat jako s majetkem dražebníka ani poté, co insolvenční soud zjistit úpadek dražebníka a prohlásil konkurs na jeho majetek. Jako správce cizího majetku (předmětného výtěžku dražby rozpoznatelného v jeho vlastním majetku), je dražebník (a po prohlášení konkursu jeho insolvenční správce) povinen vydat takový výtěžek tomu, pro koho jej spravuje (v případě uvedeném §59 zákona o veřejných dražbách v rozsahu uspokojované pohledávky dražebnímu věřiteli a ve zbytku bývalému vlastníku předmětu dražby). Jestliže tak povinná osoba (dražebník nebo insolvenční správce jeho majetku) neučiní dobrovolně, může se oprávněná osoba (dražební věřitel, případně bývalý vlastník předmětu dražby) domáhat vyloučení sepsaného výtěžku dražby rozpoznatelného ve vlastním majetku dražebníka vylučovací žalobou podle §225 insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud konečně poznamenává, že je lhostejné, jak přesně (formálně) byl sporný výtěžek dražby identifikován v soupisu majetkové podstaty (zda šlo o finanční prostředky či o pohledávku za bankou, která vede ve výroku napadeného rozsudku označený účet), neboť Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, o jaký majetek šlo, což neměli ani účastníci sporu ani soudy nižších stupňů. Námitka dovolatelky v tomto směru tak není relevantní. Navíc nelze pominout, že to byla právě dovolatelka, která takto sporný výtěžek dražby zapsala do majetkové podstaty dlužníka.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak ve výsledku správné.
Zbývá dodat, že výše uvedené závěry se pochopitelné mohou prosadit (v dané věci se prosadily) jen proto, že se sporné finanční prostředky nadále nacházejí na vnitřním účtu banky a nebyly ani částečně spotřebovány. Kdyby tomu tak nebylo, žalobce by vskutku neměl jinou možnost než podat přihlášku pohledávky.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. ve zbylé části zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo částečně odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 28. dubna 2017), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 4 114 Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 6. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu