ECLI:CZ:NS:2019:29.ICDO.92.2017.1
KSOS 31 INS XY
31 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 92/2017-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce České republiky - Okresního soudu v Ostravě , se sídlem v Ostravě, U Soudu 6187/4, PSČ 708 82, identifikační číslo osoby 00025267, proti žalovanému JUDr. Jaroslavu Brožovi MJur , se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, jako insolvenčnímu správci dlužníků M. M. a N. M., o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků M. M. , narozeného XY a N. M. , narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. března 2017, č. j. 31 ICm XY, 16 VSOL XY (KSOS 31 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. prosince 2016, č. j. 31 ICm XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka (M. M.) vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOS 31 INS XY ve výši 14.980 Kč z titulu náhrady nákladů obhajoby podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. března 2014, č. j. 11 T 228/2013-113 (dále též jen „pohledávka č. 1“), dále ve výši 7.800 Kč z titulu náhrady nákladů trestního řízení podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2012, sp. zn. 9 T 47/2009 (dále též jen „pohledávka č. 2“), a ve výši 4.000 Kč z titulu náhrady nákladů trestního řízení podle pravomocného usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. ledna 2014, sp. zn. 11 T 228/2013 (dále též jen „pohledávka č. 3“), nejsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení dlužníka a mají pořadí shodné jako ostatní řádně přihlášené zjištěné nezajištěné pohledávky (bod I. výroku).
2/ Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 30. července 2015, č. j. KSOS 31 INS XY, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníků a povolil jeho řešení oddlužením.
2/ Přihláškou pohledávky ze dne 5. srpna 2015 přihlásil žalobce v insolvenčním řízení dlužníka vykonatelné pohledávky v celkové výši 26.780 Kč, a to dílčí pohledávky č. 1, 2 a 3.
3/ Vůči dlužníku probíhala dvě trestní řízení pod sp. zn. 9 T 47/2009 a sp. zn. 11 T 228/2013, v jejichž průběhu vznikly náklady trestního řízení a náklady ustanoveného obhájce. Jejich náhrada byla výše označenými rozhodnutími uložena dlužníku (pohledávky č. 1, 2 a 3).
4/ Na přezkumném jednání konaném 14. října 2015 nebyly pohledávky žalobce insolvenčním správcem přezkoumány s odůvodněním, že jde o nárok, který se podle ustanovení §170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), v insolvenčním řízení neuspokojuje.
5/ Usnesením ze dne 5. listopadu 2015 vyzval insolvenční soud žalobce podle §203a insolvenčního zákona k podání žaloby na určení pořadí pohledávek č. 1 až 3.
6/ Žalobou doručenou insolvenčnímu soudu dne 3. prosince 2015 se žalobce domáhal určení, že pohledávky č. 1 až 3 nejsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení dlužníka a mají pořadí shodné jako ostatní řádně přihlášené zjištěné nezajištěné pohledávky.
Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení §170 písm. d) insolvenčního zákona a §152 odst. 1 písm. b), e) a odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu) – dospěl k závěru, že pohledávky žalobce přihlášené z titulu nákladů trestního řízení a nákladů obhajoby nejsou pohledávkami vyloučenými z uspokojení dle §170 insolvenčního zákona.
Insolvenční soud poukázal při svých úvahách o charakteru sporné pohledávky především na povahu jednotlivých trestních sankcí ukládaných v trestním řízení, z nichž zdaleka ne všechny mají povahu peněžitou či majetkovou. Tak je tomu například u trestu odnětí svobody, zákazu činnosti či zákazu pobytu, přičemž tyto tresty nelze vůbec považovat za pohledávky v právním slova smyslu. Jinak je tomu u peněžitého trestu, který naopak bude představovat pohledávku podléhající ustanovení §170 písm. d) insolvenčního zákona. Podle insolvenčního soudu by se nicméně příčilo zásadám logiky přistupovat k povinnosti zaplatit náhradu nákladů trestního řízení podle druhu trestu uloženého soudem v trestním řízení. Trestní řízení tudíž nelze považovat za mimosmluvní sankci ve smyslu §170 písm. d) insolvenčního zákona a náklady trestního řízení za její příslušenství, které se v insolvenčním řízení neuspokojuje.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry insolvenčního soudu. Přitom zcela odkázal na odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda jsou pohledávky z titulu náhrady nákladů trestního řízení a náhrady nákladů nutné obhajoby vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení ve smyslu §170 insolvenčního zákona.
Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Podle přesvědčení dovolatele je odsuzující rozsudek uložený v trestním řízení mimosmluvní sankcí a náklady trestního řízení, jakož i náklady obhajoby je tak třeba považovat za pohledávky vyloučené z uspokojení v insolvenčním řízení dle §170 insolvenčního zákona, neboť jsou příslušenstvím mimosmluvní sankce (odsuzujícího trestního rozsudku). Na mimosmluvní sankční povahu těchto nákladů je podle dovolatele třeba usuzovat zejména ze skutečnosti, že povinnost uhradit náklady vzniklé v trestním řízení stíhá pouze odsouzeného, když v případě zprošťujícího rozhodnutí soudu tato povinnost obžalovanému nevzniká a náklady nese stát.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a odkazuje na argumentaci, kterou uplatnil v předchozím řízení, podle níž náhradu nákladů trestního řízení nelze považovat za mimosmluvní sankci ve smyslu §170 písm. d) insolvenčního zákona. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení dovoláním předestřené otázky (charakteru pohledávek přihlášených z titulu náhrady nákladů trestního řízení a náhrady nákladů nutné obhajoby) souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud (v době po vydání rozhodnutí odvolacího soudu) v rozsudku ze dne 27. června 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2017, při výkladu ustanovení §170 písm. d) insolvenčního zákona formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého pohledávka vzniklá před rozhodnutím o úpadku dlužníka a představovaná paušální částkou nákladů trestního řízení ve smyslu §152 odst. 1 písm. d) [s účinností od 1. prosince 2011 jde o §152 odst. 1 písm. e)] trestního řádu, jejíž výši vymezuje ustanovení §1 a §3 vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, není mimosmluvní sankcí ve smyslu ustanovení §170 písm. d) insolvenčního zákona; je-li řádně a včas přihlášena, lze ji uspokojit v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.
Přitom (mimo jiné) také zdůraznil, že účel paušální náhrady nákladů trestního řízení nesměřuje k potrestání pachatele trestného činu, ale právě k tomu, aby státu byla (alespoň zčásti, „paušálem“) nahrazena majetková újma spočívající ve vynaložení nákladů nezbytných k projednání trestní věci a rozhodnutí o ní. Povaha takového nároku se více než „příslušenství mimosmluvní sankce“ blíží škodnímu nároku. Má totiž za úkol (byť i jen zčásti, relativně nízce nastaveným „paušálem“) reparovat majetkovou újmu vzniklou státu coby náklady nezbytně vynaložené za účelem projednání trestní věci a rozhodnutí o ní.
Tento závěr – ač učiněn výslovně jen ve vztahu k pohledávce z titulu paušální náhrady ostatních nákladů trestního řízení – přitom nepochybně platí (včetně argumentace, na jejímž základě jej Nejvyšší soud formuloval) i pro tu část sporné pohledávky, již tvoří náhrada nákladů trestního řízení představovaná odměnou a hotovými výdaji uhrazenými ustanovenému obhájci státem [§152 odst. 1 písm. b) trestního řádu]. K náhradě nákladů nutné obhajoby srov. v obecné rovině též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2011, sp. zn. 11 Tz 17/2011, uveřejněného pod číslem 7/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu