ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.108.2017.1
KSBR 26 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 108/2017-A-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka Č. B. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 26 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1) L. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Z. V., bytem XY, jako obecným zmocněncem, 2) L. B. , narozené XY, bytem XY, 3) H. P. , narozené XY, 4) J. D. , narozené XY, bytem XY a 5) VALC LEGAL, a. s. , se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 60721669, o dovolání dlužníka, zastoupeného JUDr. Lukášem Kučerou, advokátem, se sídlem v Brně, Bašty 413/2, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2016, č. j. KSBR 26 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 5. září 2016, č. j. KSBR 26 INS XY, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ L. H., 2/ L. B., 3/ H. P., 4/ J. D. a 5/ VALC LEGAL, a. s., tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka Č. B. (bod I. výroku) a na jeho majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §3 odst. 1 a 2, §141 odst. 2 a §148 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, když má více věřitelů, jejichž pohledávky k datu vydání rozhodnutí o úpadku jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž dlužník tyto pohledávky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je co do závěru, že je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, v souladu s jednoznačnou dikcí §141 odst. 2 insolvenčního zákona i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (od níž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoli odchýlit ani na základě argumentace obsažené v podaném dovolání).
K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněného pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má i při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Dále v této souvislosti srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/2013), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/2014), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.
V situaci, kdy podstata dovolací argumentace tkví právě ve zpochybnění aktivní věcné legitimace první insolvenční navrhovatelky (L. H.) k podání insolvenčního návrhu (aniž by dovolatel současně otevíral jakoukoliv otázku, jež by mohla zvrátit závěr, že je – s ohledem na osvědčené pohledávky dalších věřitelů – v úpadku ve formě platební neschopnosti), jde o námitky, jež objektivně nejsou schopny zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a tudíž o námitky pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, dovolatel žádnou argumentaci způsobilou samostatně založit přípustnost dovolání proti tomuto výroku neuplatňuje. K tomu srov. závěry formulované např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ve vztahu k ostatním v dovolání označeným otázkám (srov. bod IV. podaného dovolání) pak dovolatel nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (způsobem odpovídajícím ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikuje, která z podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. zakládajících přípustnost dovolání je podle něj splněna).
Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom ustálena v závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Jelikož dovolatel přípustnost dovolání zákonem předepsaným způsobem nevymezil, je jeho dovolání ve vztahu k dalším (v dovolání předestřeným) otázkám vadné a Nejvyšší soud se proto těmito otázkami (jakožto nezpůsobilými věcného přezkumu) nezabýval.
Bez zřetele k výše uvedenému Nejvyšší soud pro úplnost (k výhradě dovolatele, že insolvenční návrh trpěl vadami, pro které měl být insolvenčním soudem odmítnut) poznamenává, že již v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl (případně) vady, pro které mohl být odmítnut dle §128 odst. 1 insolvenčního zákona. Vadný insolvenční návrh totiž není onou „překážkou stanovenou v tomto zákoně“ (rozuměj v insolvenčním zákoně), jež bránila vydání rozhodnutí o úpadku (srov. §141 odst. 1 insolvenčního zákona).
S přihlédnutím k době vydání napadeného usnesení je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu