ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.113.2017.1
KSBR 32 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 113/2017-A-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka J. M. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 32 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele De Winter Group, s. r. o. , se sídlem ve Vyškově - Městě, Masarykovo náměstí 47/33, PSČ 682 01, identifikační číslo osoby 28301871, zastoupeného Mgr. et Mgr. Pavlem Střelcem, advokátem, se sídlem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 47/33, PSČ 682 01, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Pavlem Francem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 567/33, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. února 2017, č. j. KSBR 32 INS XY, 1 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 13. října 2016, č. j. KSBR 32 INS XY, Krajský soud v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu věřitele De Winter Group, s. r. o., tak, že (mimo jiné):
1/ Zjistil úpadek dlužníka J. M. (bod I. výroku).
2/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Mgr. Martina Kopčila (bod II. výroku).
3/ Uložil insolvenčnímu navrhovateli, aby do 3 dnů od právní moci usnesení zaplatil státu soudní poplatek za insolvenční návrh ve výši 2.000 Kč (bod IX. výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §3 odst. 1 a 2, §104 odst. 1 a §136 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:
[3] Dlužník je v úpadku, když má více věřitelů a peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit (neplní je po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti a nepředložil požadované seznamy).
[4] Mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem není sporu o tom, že insolvenční navrhovatel má vůči dlužníku pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 31. března 2014 ve výši nejméně 670.000 Kč, splatnou od dubna 2014 a směnečnou pohledávku ve výši 37.000 Kč, splatnou od října 2014.
[5] Dalšími věřiteli dlužníka jsou:
1/ R. P. (dále jen „R. P.“), s pohledávkou ze smlouvy o půjčce ze dne 5. října 2012 ve výši 79.000 Kč s příslušenstvím, splatnou od 31. prosince 2012, a s pohledávkou ze smlouvy o půjčce ze dne 9. listopadu 2012 ve výši 77.000 Kč s příslušenstvím, splatnou od 31. prosince 2012.
2/ I. Z. (dále jen „I. Z.“), s pohledávkou přiznanou směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 2. ledna 2013, č. j. 42 Cm 380/2012-12 (ve znění opravného usnesení ze dne 1. října 2015, č. j. 42 Cm 380/2012-44), ve výši 110.000 Kč na směnečném penízu, s 6% úrokem z prodlení z této částky od 21. května 2012 do zaplacení, se směnečnou odměnou ve výši 366 Kč a s náhradou nákladů řízení ve výši 35.975,70 Kč. Rozsudkem ze dne 20. října 2015, č. j. 42 Cm 380/2012-53, který nabyl právní moci dne 10. února 2016, rozhodl Krajský soud v Brně o námitkách dlužníka proti směnečnému platebnímu rozkazu tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a uložil dlužníku zaplatit I. Z. na náhradě nákladů námitkového řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 17.484,50 Kč.
[6] Dlužník k výzvě insolvenčního soudu nesplnil povinnost předložit seznamy dle §104 odst. 1 insolvenčního zákona, takže se má za to, že není schopen plnit své peněžité závazky.
[7] Insolvenční návrh není šikanózní, údajnou šikanu ( insolvenčním navrhovatelem ) vyvrátil sám dlužník tím, že pohledávky insolvenčního navrhovatele uznal (insolvenční návrh tak nebyl podán pro neexistující pohledávky). K námitce, že insolvenční navrhovatel není ochoten řešit věc smírnou cestou, insolvenční soud upozorňuje, že dlužníkovy závazky vůči insolvenčnímu navrhovateli jsou nejméně 2 roky po lhůtě splatnosti, takže dlužník měl dostatečný prostor k mimosoudnímu jednání. Závazky vůči R. P. ze smluv o půjčce dlužník nezpochybnil. Tvrzení dlužníka, že nemá závazek vůči I. Z., odporuje pravomocnému rozsudku.
[8] Provedení dalších desítek důkazů listinami a výslechy svědků má insolvenční soud za nadbytečné, když úpadek dlužníka již byl osvědčen. Na dlužníka jsou navíc vedeny desítky dalších exekucí.
[9] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. února 2017, č. j. KSBR 32 INS XY, 1 VSOL XY:
1/ Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku (první výrok).
2/ Odmítl odvolání proti bodu IX. výroku usnesení insolvenčního soudu (druhý výrok).
[10] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §3 odst. 1 a 2, §136 odst. 1 a §143 odst. 1 insolvenčního zákona – dospěl po doplnění dokazování a po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
[11] Aktivní věcná legitimace navrhovatele byla prokázána, stejně jako četnost věřitelů dlužníka. Bez přihlédnutí k dlužníkem zpochybněným pohledávkám věřitelů R. P. a I. Z. bylo odvolacím soudem zjištěno a dlužníkem potvrzeno, že dlužník má vykonatelný závazek z titulu neuhrazeného nájemného a služeb poskytovaných v souvislosti s nájmem nebytových prostor vůči věřiteli VUT Brno (dále jen „věřitel V“), který na jistině činí 26.541 Kč. Tento závazek dlužník uznal dne 15. června 2012 v částce 20.173 Kč co do důvodu a výše a byl přiznán pravomocným rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Bc. Martina Kulhánka Ph. D. ze dne 5. listopadu 2015, sp. zn. 63257/13, včetně částky 9.288 Kč z titulu smluvní pokuty a nákladů rozhodčího řízení ve výši 16.214 Kč. Celková výše přihlášených pohledávek tohoto věřitele činí 58.907 Kč, přičemž dlužník existenci této pohledávky potvrdil. Dlužník má též splatné závazky v celkové výši 160.388 Kč vůči Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen „věřitel VZ“), z čehož částka 80.016 Kč je přiznána vykonatelným výkazem nedoplatků ze dne 21. května 2013, č. j. 1334000451/6410-1, a částka 56.948 Kč je přiznána vykonatelným výkazem nedoplatků ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 1534002630/6410-1; částku 9.359 Kč představuje neuhrazené pojistné na veřejné zdravotní pojištění za období od 1. listopadu 2015 do 30. září 2016 a částku 14.065 Kč penále vyměřené k 30. září 2016.
[12] Výkladem ustanovení §3 odst. 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí s těmito závěry:
1/ Nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, je tím ve smyslu §3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky, nikoli však existence „více věřitelů“ dlužníka ve smyslu §3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona ani existence peněžitých závazků těchto věřitelů „po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti“ ve smyslu §3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněné pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [ usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ].
2/ To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v §3 odst. 2 insolvenčního zákona zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené); usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“).
[13] K obraně dlužníka (vyvracejícího domněnku své platební neschopnosti) založené na tvrzení, že má majetek postačující k úhradě pohledávek věřitelů, se Nejvyšší soud vyslovil následovně:
1/ Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2011“).
2/ Takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“), R 83/2012.
3/ Věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích ustanovení §1 písm. a/ insolvenčního zákona) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů; R 83/2012.
4/ Při zkoumání schopnosti dlužníka hradit pohledávky věřitelů osvědčené při rozhodování o úpadku dlužníka není podstatné, zda věřitelé mohou ohledně těchto pohledávek ihned přistoupit k výkonu rozhodnutí či exekuci (zda již mají exekuční titul), ale to, zda by je mohli bez obtíží vymoci z dlužníkova majetku výkonem rozhodnutí (exekucí), kdyby exekuční titul měli; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“).
5/ Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se totiž posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona; R 45/2014, R 80/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 36/2009 a R 43/2012.
[14] Ohledně důkazů označených dlužníkem k vyvrácení domněnky úpadku v podání ze dne 29. srpna 2016, i při jednání před insolvenčním soudem se odvolací soud ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že jde o důkazy nadbytečné, jelikož dlužníkova obrana nebyla co do označení majetku použitelného k úhradě jeho splatných závazků natolik určitá a srozumitelná, aby mohla být prokázána těmito důkazy. V řízení před insolvenčním soudem dlužník tvrdil, že disponuje majetkem v hodnotě 9.544.000 Kč, aniž by jakkoli určitě konkretizoval, o jaký majetek jde.
[15] Dlužník tvrdil, že má majetek v řádu několika miliónů Kč, který neoprávněně drží společnost FREONET s. r. o. (dále jen „společnost F“). Tvrdil rovněž, že probíhá trestní řízení proti bývalé majitelce společnosti F (a jiným osobám působícím v této společnosti), s tím, že jeho majetek je zadržován v rámci šetření finančního úřadu a Policie České republiky. Kromě toho, že z dlužníkova podání není zřejmé, čí majetek policie zadržuje, zjevně nejde o majetek, který dlužník má aktuálně k dispozici na úhradu svých splatných závazků vůči věřitelům. Sám dlužník v rámci odvolacího jednání uvedl, že disponibilní majetek na úhradu splatných závazků bude mít k dispozici až ve druhém čtvrtletí roku 2017.
[16] Při zohlednění výše závazků, které má odvolací soud za osvědčené, tedy závazků vůči insolvenčnímu navrhovateli ve výši 415.500 Kč, vůči věřiteli V ve výši 58.907 Kč a vůči věřiteli VZ ve výši 160.388 Kč (celkem 634.795 Kč), je zřejmé, že ani konkrétně tvrzené pohledávky dlužníka nejsou schopny tyto osvědčené závazky dlužníka v plném rozsahu uspokojit. Závěr insolvenčního soudu, že dlužník je v úpadku dle §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, je tudíž věcně správný.
[17] Odmítnutí odvolání proti bodu IV. výroku usnesení insolvenčního soudu odůvodnil odvolací soud ustanovením §218b o. s. ř.
[18] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly zcela vyřešeny. Konkrétně má jít o tyto otázky:
1/ Musí se obecný soud při posuzování existence úpadku dlužníka zabývat také majetkem dlužníka, který dlužník nemá fyzicky u sebe? Lze takový majetek dlužníka považovat za disponibilní majetek pro účely vyvrácení domněnky o neschopnosti dlužníka splnit jeho závazky?
2/ Má obecný soud v řízení o úpadku povinnost provádět důkazy o existenci či výši majetku dlužníka, které dlužník sám nemůže předložit (např. proto, že mu v tom brání postup orgánů činných v trestním řízení)?
[19] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[20] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel k otázce ad 1/ uvádí, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu představované R 45/2014 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2014, sen. zn. 29 NSČR 119/2014. Potud se dovolává pasáže, podle které se schopnost dlužníka uhradit splatné závazky posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení schopnosti dlužníka uhradit splatné závazky nepřihlížel k majetku, u kterého možnost dlužníka s tímto majetkem nakládat omezil finanční úřad a Policie České republiky.
[21] S poukazem na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 119/2014 dovolatel dovozuje, že skutečnost, že je nemovitý majetek zatížen zástavními právy, či je předmětem exekučních řízení, není důvodem k tomu, aby se soud tímto majetkem nezabýval ve vztahu k vyvrácení domněnky platební neschopnosti dlužníka. Míní, že princip zástavního práva a zajištění věci v trestním řízení jsou shodné v tom smyslu, že přestože není věc v určité chvíli právně či fakticky volná, patří dlužníku a ten je oprávněn s ní nakládat. Dlužník tak disponuje předmětnou věcí, vykonává k ní vlastnické právo. Věc je součástí jeho majetku, který je zpeněžitelný. V řízení stačí osvědčit právě pouze výši majetku, není nutné dokazovat schopnost úhrady všech dluhů v jednom okamžiku. Ve světle výše uvedené judikatury nezbývá než situaci posoudit tak, že dlužník se nenachází v platební neschopnosti, jelikož vlastní majetek, který lze bez problémů zpeněžit, se kterým může disponovat a jenž převyšuje výši prokázaných dluhů.
[22] K otázce ad 2/ dovolatel uvádí, že kdyby soud posuzoval jeho majetek v souladu s ustanovením §3 insolvenčního zákona, musel by dospět k závěru, že výše majetku dlužníka přesahuje výši jeho závazků. Odvolací soud tuto otázku nesprávně posoudil, když během řízení neprovedl důkazy o existenci a výši dlužníkova majetku, které dlužník sám nemohl předložit. Odkazuje na ustanovení §1, §2, §6 a §120 o. s. ř. dovolatel uvádí, že ze skutkového stavu, popisovaného v napadeném rozhodnutí je zjevné, že není schopen plně dokázat některé skutečnosti, jelikož mu v tom brání postup orgánů činných v trestním řízení. Míní, že domněnku úpadku vyvrátil již předloženými důkazy, že však lze vyvrácení této domněnky utvrdit i dalšími důkazy, které sám nemohl provést (takže tak měl učinit soud).
[23] A konečně dlužník namítá, že vydání napadeného usnesení bránily i další zákonné překážky, když soud měl rozhodnout o šikanózní povaze insolvenčního návrhu (k čemuž poukazuje na tyto závěry [obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. října 2016, sp. zn. III. ÚS 1589/15 (jde o nález uveřejněný pod číslem 192/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), který je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže – dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ]:
„Pokud dlužník v insolvenčním řízení předloží důkazy o tom, že návrh má šikanózní povahu, respektive spočívá ve zneužití práva věřitele, je povinností soudu vysvětlit, proč se s takovým tvrzením neztotožňuje; k tomu může provádět důkazy. Soud nedostojí požadavkům práva na spravedlivý proces, jestliže se nevypořádá s tvrzeními směřujícími k domněnce, že existence podmínek pro úpadek byla vytvořena uměle se záměrem využít insolvenční řízení k takovým účelům, ke kterým nebylo vytvořeno“.
[24] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[25] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání v dané věci; to přitom může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (nejde o usnesení podle §238a o. s. ř.)
[26] Dovolatel výslovně napadá usnesení odvolacího soudu dovoláním „v celém jeho rozsahu“, tedy i ve druhém výroku, jímž odvolací soud odmítl odvolání dlužníka proti bodu IX. výroku usnesení insolvenčního soudu jako subjektivně nepřípustné. V tomto rozsahu však dovolání není objektivně přípustné. Usnesení o odmítnutí odvolání je totiž usnesením, proti kterému je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. a u kterého tak přípustnost dovolání vylučuje ustanovení §238 písm. e/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání proti druhému výroku napadeného usnesení odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
[27] V rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku o ustanovení insolvenčního správce, Nejvyšší soud rovněž odmítl dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.; potud totiž dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (výše označené otázky se tohoto výroku zjevně netýkají) a ohledně této části výroku dovolatel v dovolání žádným způsobem neargumentoval.
[28] K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
[29] V rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu I. výroku o zjištění úpadku dlužníka, pak Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž potud neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že oproti mínění dovolatele je napadené rozhodnutí souladné s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[30] V rozsahu vymezeném otázkou ad 1/ je napadené rozhodnutí souladné se závěry plynoucími především z R 80/2011, R 43/2012 a R 83/2012 (z nichž výslovně vychází) a nikterak se neprotiví ani závěrům plynoucím z R 45/2014, případně z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 119/2014, když odvolacím soudem zjištěný skutkový stav přesvědčivě dokládá, že dlužník v době vydání rozhodnutí o úpadku neměl majetek, s nímž by byl schopen disponovat pro účely uspokojení splatných pohledávek svých věřitelů (za účelem odvrácení své platební neschopnosti a vyvrácení domněnky platební neschopnosti).
[31] V rozsahu vymezeném otázkou ad 2/ je způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s důkazními návrhy dlužníka souladný s ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede), představovanou především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněným pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněným pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
[32] Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné). Odvolací soud opět přiléhavě vysvětlil, proč neprováděl dokazování k nekonkrétním tvrzením o údajném majetku (s nímž dlužník dle vlastního tvrzení ani nemohl disponovat v době rozhodnutí o úpadku). V tomto ohledu ostatně dlužník ani nebyl schopen (ač vyzván usnesením insolvenčního soudu ze dne 9. listopadu 2015, č. j. KSBR 32 INS XY) předložit soudu seznam svého majetku (§104 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona).
[33] Důvod připustit dovolání neshledává Nejvyšší soud ani na základě dovolatelova odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1589/15. Je tomu tak již proto, že v insolvenčním řízení nebyl nabídnut žádný důkaz o šikanózní povaze insolvenčního návrhu. S tvrzeními dlužníka na téma šikany se dostatečně vypořádal v rozhodnutí o úpadku insolvenční soud a odvolací soud zjevně žádné další poznatky o takové šikaně neměl.
[34] Pro úplnost (bez vlivu na výsledek dovolacího řízení v této věci) Nejvyšší soud v rámci předejití dalších možných sporů na téma dlužníkovy majetkové dostatečnosti poukazuje na to, že dlužníkovo tvrzení o majetku dostatečném k uspokojení věřitelů nepotvrzuje ani další průběh insolvenčního řízení; v jeho rámci byl usnesením insolvenčního soudu ze dne 18. července 2017, č. j. KSBR 32 INS XY (které nabylo právní moci 16. srpna 2017), nejprve odmítnut návrh na povolení reorganizace a prohlášen konkurs na majetek dlužníka, následně pak insolvenční soud usnesením ze dne 9. dubna 2018, č. j. KSBR 32 INS XY (které nabylo právní moci 1. května 2018), schválil konečnou zprávu ze dne 27. prosince 2017, podle které činily příjmy majetkové podstaty pouhých 51.331 Kč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu