Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2019, sp. zn. 29 NSCR 123/2017 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.123.2017.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.123.2017.1
KSUL 44 INS XY sp. zn. 29 NSČR 123/2017-B-79 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka T. U. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 44 INS XY, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem, se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36, PSČ 170 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2017, č. j. KSUL 44 INS XY, 3 VSPH XY, takto: Dovolání se odmítá . Odůvodnění: Usnesením ze dne 31. října 2016, č. j. KSUL 44 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) neprodloužil dlužníkovi lhůtu k doplnění návrhu na povolení oddlužení (bod I. výroku), odmítl návrh dlužníka na povolení oddlužení (bod II. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku) a určil, že účinky rozhodnutí nastávají zveřejněním v insolvenčním rejstříku (bod IV. výroku). Insolvenční soud vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1/ Insolvenční řízení bylo zahájeno dne 25. července 2014 k návrhu dlužníka; spolu s insolvenčním návrhem podal dlužník také návrh na povolení oddlužení. Podáním z téhož dne přistoupil do řízení insolvenční navrhovatel BONUS PRAHA Investment a. s. 2/ Usnesením ze dne 28. července 2014, č. j. KSUL 44 INS XY a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), insolvenční návrh dlužníka. 3/ Insolvenční soud usnesením ze dne 17. července 2015, č. j. KSUL 44 INS XY, zjistil úpadek dlužníka. 4/ Usnesením ze dne 4. července 2016, č. j. KSUL 44 INS XY, insolvenční soud vyzval podle ustanovení §393 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona dlužníka, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení doplnil návrh na povolení oddlužení o (blíže konkretizované) náležitosti a přílohy. 5/ Dlužník opakovaně požádal ze zdravotních důvodů o prodloužení lhůty k doplnění insolvenčního návrhu, přičemž insolvenční soud těmto návrhům opakovaně (celkem třikrát) vyhověl, naposledy usnesením ze dne 23. září 2016, č. j. KSUL 44 INS XY, kterým prodloužil určenou lhůtu do 20. října 2016. 6/ Chybějící náležitosti a přílohy dlužník nedoplnil a podáním ze dne 20. října 2016 požádal o další prodloužení lhůty k doplnění návrhu na povolení oddlužení, a to ze zdravotních a „technických“ důvodů. Na tomto základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení §393 odst. 3 a §396 odst. 1 insolvenčního zákona – uzavřel, že dlužník přes poskytnuté poučení nedoplnil návrh na povolení oddlužení a pro tento nedostatek nelze v řízení o něm pokračovat, neboť není možné na základě podaného návrhu „posoudit schopnost dlužníka splnit podmínky oddlužení“. Ostatně není-li dlužník schopen ani po uplynutí dvou let předložit „perfektní návrh na povolení oddlužení, tak by ani nebyl schopen se podrobit oddlužovacím povinnostem“. Insolvenční soud proto návrh na povolení oddlužení odmítl a současně prohlásil na majetek dlužníka konkurs. K opětovné žádosti dlužníka o prodloužení lhůty k doplnění návrhu na povolení oddlužení insolvenční soud uvedl, že dlužník v ní netvrdil konkrétní zdravotní důvod, pro který by nebyl schopen provést „drobné administrativní práce či dát konkrétní pokyn svému zástupci“. Navíc návrh na povolení oddlužení včetně seznamu majetku, závazků a zaměstnanců by měl být perfektní již v době podání návrhu. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením k odvolání dlužníka potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (první výrok) a odmítl odvolání dlužníka proti bodu I. výroku (druhý výrok). Odvolací soud především zdůraznil, že dlužníkem předložený návrh na povolení oddlužení neobsahuje ani nezbytné údaje, na jejichž základě lze učinit závěr o tom, že dlužníku lze poskytnout „dobrodiní oddlužení“, ani zákonem požadované přílohy. Takové nedostatky pak vskutku brání věcnému projednání návrhu. Jelikož dlužník vytčené nedostatky neodstranil ani přes výzvu insolvenčního soudu, který mu k tomu poskytl „lhůtu výrazně překračující limit 7 dnů“, insolvenčnímu soudu nezbylo než návrh na povolení oddlužení odmítnout a rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. K výše řečenému doplnil, že na základě dosavadního průběhu insolvenčního řízení lze mít také vážné pochybnosti o poctivosti záměru dlužníka a jeho odpovědném postoji k plnění povinností v oddlužení, když „dlužník záměrně svým obstrukčním jednáním insolvenční řízení prodlužuje, soustavně neplní povinnosti uložené mu soudem, podává soudu pouze kusé a neúplné údaje o svém majetku a příjmech a řádně nespolupracuje s insolvenční správkyní“. Takový přístup by byl v případě řádného návrhu na povolení oddlužení důvodem k zamítnutí podaného návrhu. Proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jeno. s. ř.“), s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, „zda může insolvenční soud rozhodnout o odmítnutí návrhu na oddlužení a prohlášení konkursu za situace, kdy dlužník soudu doložil, že pro svůj zdravotní stav není schopen doplnit návrh na povolení oddlužení, jak mu bylo soudem uloženo“. Potud má jít podle dovolatele o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je navíc nepřezkoumatelné, když dovolateli vytýká neplnění povinností uložených soudem, aniž by však takové povinnosti také konkretizovalo. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou stupňů zrušil a věc insolvenčnímu soudu vrátil k dalšímu řízení. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlížel v souladu s ustanovením §241a odst. 5 o. s. ř. k podání samotného dovolatele ze dne 20. dubna 2017 (jakožto k podání, jež nebylo sepsáno advokátem dovolatele). Dovolání dlužníka Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu k druhému výroku, jímž odvolací soud odmítl odvolání dlužníka proti bodu I. výroku usnesení insolvenčního soudu, je dovolání objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., když mimořádným opravným prostředkem, jenž v takovém případě slouží k prověření správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, je žaloba pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. Dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, jež mohlo být přípustné jen podle §237 o. s. ř., pak Nejvyšší soud odmítl proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. září 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2013, pod číslem 129, vysvětlil, že z insolvenčního zákona je zřetelně patrný záměr zákonodárce, aby po rozhodnutí o úpadku bylo co možná nejdříve rozhodnuto o způsobu jeho řešení. Uvedenému záměru plně odpovídá i úprava týkající se odstraňování vad návrhu na povolení oddlužení a jeho (zákonem požadovaných) příloh. Insolvenční zákon dlužníku umožňuje, aby tyto vady odstranil (přiměřené použití ustanovení §43 o. s. ř. pro tyto případy na rozdíl od úpravy v ustanovení §128 odst. 1 insolvenčního zákona nezapovídá), avšak zároveň stanoví, že lhůta k odstranění vad nesmí být delší než 7 dnů. Zákonodárcem zvolené koncepci, pokračoval tamtéž Nejvyšší soud, by se protivil výklad, jenž by umožňoval dlužníku, který přes řádnou výzvu ve stanovené lhůtě neodstranil vytčené vady návrhu na povolení oddlužení či jeho povinných příloh, aby mohl tento nedostatek odstranit až posléze, po vydání usnesení o odmítnutí návrhu na povolení oddlužení, s nímž je ze zákona (§396 insolvenčního zákona) spojeno rozhodnutí ve věci samé, tedy že způsobem řešení dlužníkova úpadku bude konkurs. Není zde žádného důvodu, aby dlužníku byla (fakticky) poskytnuta další lhůta (v řádech týdnů či měsíců) k odstranění vad návrhu na povolení oddlužení či jeho příloh, nadto v době, kdy již bylo o způsobu řešení úpadku soudem prvního stupně meritorně rozhodnuto. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, se výše uvedeným závěrům nijak neprotiví. Ani Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že neodstranil-li dlužník (maje k tomu časový prostor značně přesahující zákonem stanovenou lhůtu) přes řádnou výzvu insolvenčního soudu vytčené vady návrhu na povolení oddlužení a nepředložil ani zákonem požadované přílohy, nemohl insolvenční soud v projednávané věci postupovat jinak, než návrh na povolení oddlužení odmítnout a současně rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem. Dovolatel navíc evidentně přehlíží, že právní posouzení věci odvolacím soudem (co do posouzení předpokladů, za nichž lze návrh na povolení oddlužení odmítnout podle §393 odst. 3 insolvenčního zákona) nespočívá na závěru, podle něhož dovolatel „doložil, že pro svůj zdravotní stav není schopen doplnit návrh na povolení oddlužení, jak mu bylo uloženo“. Soudy nižších stupňů naopak uzavřely, že konkrétní zdravotní důvod, pro který by dovolatel nebyl schopen návrh na povolení oddlužení doplnit, se z opakované (v pořadí již čtvrté) omluvy nepodává. Ve vztahu k námitce (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, pak dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. Ostatně v dotčeném ohledu je napadené rozhodnutí souladné se závěry formulovanými Nejvyšším soudem k (ne)přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí především v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, zveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do řízení, se však doručuje zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 7. 2019 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/31/2019
Senátní značka:29 NSCR 123/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.123.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvence
Oddlužení
Vady podání
Dotčené předpisy:§393 IZ.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2019-11-08