ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.26.2019.1
KSBR 38 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 26/2019-A-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníků P. S. , narozeného XY, a I. S. , narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 38 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj , se sídlem v Brně, náměstí Svobody 4, identifikační číslo osoby 72 08 00 43, a o insolvenčním návrhu dlužníků, o dovolání dlužníků, zastoupených Mgr. Pavlem Kuchynkou, advokátem, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, PSČ 602 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2018, č. j. KSBR 38 INS XY, 4 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením k odvolání dlužníků potvrdil usnesení ze dne 26. července 2018, č. j. KSBR 38 INS XY, ve výrocích, jimiž Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) odmítl návrh dlužníků na povolení oddlužení a na jejich majetek prohlásil konkurs.
Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §389 odst. 1 až 3 a §394a odst. 1 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. června 2017 – zdůraznil, že dlužníci ve společném návrhu na povolení oddlužení uvedli celkem 15 závazků; z toho 11 závazků je z podnikání dlužníka P. S. a jde o závazky zajištěné. Do insolvenčního řízení přihlásil (přihláškou č. P13) M. K. (dále jen „věřitel K“) pohledávku za dlužníkem ve výši 16.926,50 Kč, a to jako nezajištěnou, když „nevyužil práva na uspokojení pohledávky ze zajištění“. K tomuto postupu ho „vedla cena zastavených nemovitostí a pořadí jeho zástavního práva, na jejichž základě dospěl k závěru, že jeho pohledávka nebude z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění uspokojena“. Přitom šlo o pohledávku, která „vznikla podnikatelskou činností dlužníka“, a věřitel K opakovaně vyslovil nesouhlas s řešením úpadku dlužníků oddlužením [srov. podání ze dne 11. listopadu 2016 (A-16), ze dne 15. prosince 2016 (A-19) a ze dne 22. února 2017 (A-23)].
Na tomto základě odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že nesouhlas věřitele K s řešením úpadku dlužníků oddlužením je bez dalšího důvodem pro odmítnutí návrhu na povolení oddlužení dlužníků podle ustanovení §390 odst. 3 insolvenčního zákona, jakož i pro řešení úpadku dlužníků konkursem.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení otázky dosud dle názoru dovolatelů Nejvyšším soudem nezodpovězené, a to zda lze odmítnout návrh na povolení oddlužení pro nesouhlas věřitele s (zajištěnou) pohledávkou vzešlou z dlužníkova podnikání, kterou věřitel přihlásil jako nezajištěnou.
Dovolatelé snášejí argumenty ve prospěch závěru, podle něhož je věřitel K věřitelem zajištěným; skutečnost, že označený věřitel „nevyužil zajištění“, nemůže jít k jejich tíži. Takový postup věřitele shledávají rozporným s dobrými mravy, a to „tím spíše, že jde o věřitele s pohledávkou v řádech několika tisíc korun“.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání dlužníků, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) I zajištění věřitelé uplatňují své pohledávky v insolvenčním řízení přihláškou pohledávky [usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“), a ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014, uveřejněné pod číslem 39/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
2) Je zcela na věřiteli (v souladu s dispoziční zásadou), zda vůbec v insolvenčním řízení uplatní právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění. Závisí-li podle platné úpravy na rozhodnutí věřitele, zda při přihlašování svých pohledávek uplatní právo na uspokojení ze zajištění, nemůže být tento postup v rozporu se zásadami, na nichž spočívá insolvenční zákon (§5 insolvenčního zákona). Je-li pro věřitele výhodnější (posuzováno z ekonomického hlediska) neuplatnit právo na uspokojení ze zajištění, nemůže být jen v takovém způsobu jednání věřitele spatřována jakákoli spekulace či dokonce šikana dlužníka (usnesení ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 NSČR 123/2015, ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 34/2016, a ze dne 29. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 150/2016; poslední dvě označená rozhodnutí byla na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jež se konalo dne 13. února 2019, schválena k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
3) Insolvenční zákon vychází i u zajištěných věřitelů z toho, že žádný věřitel není nucen k výkonu práv, která vůči dlužníku získal před zahájením insolvenčního řízení, včetně práva požadovat uspokojení ze zajištění ve formě zástavního práva (požadovat uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy). Zástavní věřitel se tedy může rozhodnout, že právo na uspokojení ze zajištění neuplatní (nepřihlásí) v insolvenčním řízení vůbec, bez zřetele k tomu, že mu zástavní právo náleží (trvá) podle předpisů, podle kterých bylo zřízeno (R 54/2012, usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení sen. zn. 29 NSČR 123/2015, sen. zn. 29 NSČR 34/2016, a sen. zn. 29 NSČR 150/2016).
Srov. též i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 37/2017.
4) Podá-li dlužnice spolu se svým manželem společný návrh na povolení oddlužení podle §394a insolvenčního zákona, brání nesouhlas věřitele pohledávky z podnikání tomu, aby mohlo být oddlužení povoleno, a to bez ohledu na to, zda insolvenční soud ještě před rozhodnutím o zjištění úpadku a o návrhu na povolení oddlužení vyloučí řízení o insolvenčním návrhu dlužnice k samostatnému projednání (usnesení ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 140/2016).
Na shora uvedených závěrech přitom nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Současně nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že v poměrech dané věci nelze postup věřitele K v insolvenčním řízení hodnotit jako „účelový“ (motivovaný snahou poškodit dlužníky), nýbrž jako ekonomicky odůvodněný (zájmem věřitele K na vyšší míře uspokojení pohledávky).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu