ECLI:CZ:NS:2019:29.NSCR.31.2018.1
KSOS 25 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 31/2018-A-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka L. D. , narozeného XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS XY, o insolvenčním návrhu dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Danielem Grimmem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Janáčkova 1089/20, PSČ 702 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2017, č. j. MSPH 96 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2017, č. j. MSPH 96 INS XY, 1 VSPH XY, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2017, č. j. MSPH 96 INS XY, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Návrhem v záhlaví označeného dlužníka (L. D.) bylo dne 27. února 2017 zahájeno u Městského soudu v Praze insolvenční řízení v insolvenční věci dlužníka.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. února 2017, č. j. MSPH 96 INS XY, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I.), s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Ostravě (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 27. července 2017, č. j. MSPH 96 INS XY, 1 VSPH XY, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2017.
Odvolací soud – cituje ustanovení §7, §7a písm. a) a §7b odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a ustanovení §11 odst. 1, §85 odst. 1 a §105 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – zdůraznil, že v době zahájení řízení měl dlužník bydliště na adrese XY, tj. v obvodu Okresního soudu ve Vsetíně, jenž se nachází v obvodu Krajského soudu v Ostravě. Jelikož „bydlištěm se rozumí místo pobytu fyzické osoby, ve kterém se zdržuje s úmyslem zdržovat se tam trvale, není významné tvrzení dlužníka, že do srpna 2016 (do doby předcházející zahájení insolvenčního řízení) bydlel „na XY“; za bydliště nelze označit ani „věznici“.
Proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení otázky posouzení podmínek místní příslušnosti soudu (výkladu pojmu „bydliště“) v rozporu s (v dovolání specifikovanou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že „trvale bydlí“ v obci XY; soudům nižších stupňů vytýká, že se jeho skutečným bydlištěm nezabývaly a vycházely (jen) z adresy trvalého bydliště v centrální evidenci obyvatel. Při rozhodování tak zcela pominuly jeho tvrzení a důkazní návrhy (ohledně místa jeho faktického pobytu) a v důvodech rozhodnutí se nevypořádaly ani s tím, proč navržené důkazy neprovedly.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
S přihlédnutím k datu podání insolvenčního návrhu (27. února 2017) jsou pro zkoumání místní příslušnosti rozhodná ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. června 2017.
Dovolání dlužníka je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se posouzení podmínek místní příslušnosti soudu, kterou odvolací soud zodpověděl odlišně od judikatury Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §7 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.
Podle ustanovení §7b insolvenčního zákona pro insolvenční řízení je příslušný soud, v jehož obvodu je obecný soud dlužníka (odstavec 1). Jde-li o insolvenční řízení, v němž se má řešit úpadek nebo hrozící úpadek osoby tvořící s dlužníkem koncern, je vedle soudu uvedeného v odstavci 1 k řízení příslušný také insolvenční soud, u něhož probíhá insolvenční řízení řešící úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který s touto osobou tvoří koncern (odstavec 2). Jde-li o insolvenční řízení, v němž se má řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, který je zahraniční osobou, a nebrání-li tomu přímo použitelný předpis práva Evropské unie, lze insolvenční řízení zahájit i u insolvenčního soudu, v jehož obvodu je v České republice umístěn podnik nebo organizační složka podniku takového dlužníka (odstavec 3).
Podle ustanovení §84 o. s. ř. k řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.
Podle ustanovení §85 o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale (odstavec 1). Obecným soudem fyzické osoby, která je podnikatelem, je ve věcech vyplývajících z podnikatelské činnosti okresní soud, v jehož obvodu má sídlo; nemá-li sídlo, určuje se její obecný soud podle odstavce 1 (odstavec 2).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je jednotná v závěrech, podle nichž:
1) Insolvenční zákon nedefinuje „obecný soud dlužníka“, ani blíže neupravuje další otázky místní příslušnosti soudu, v intencích §7 insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení uplatní (přiměřeně) ustanovení §11, §84 a násl. a §105 o. s. ř.
Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů „ad hoc“. Rozhodování každé věci příslušným (tedy zákonným) soudem a soudcem je tedy neopomenutelnou podmínkou spravedlivého procesu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2008, sp. zn. III. ÚS 2853/07).
Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě (nebo jiném návrhu na zahájení řízení), neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici.
Místní příslušnost soudu je jednou ze zákonných podmínek řízení, jež má ústavní rozměr. S přihlédnutím k omezené časové působnosti zkoumání této podmínky řízení (srov. §105 o. s. ř.), jež soustřeďuje posuzování této podmínky na samotný počátek řízení, se základní pravidla, určující, který soud je (má být) místně příslušný k projednání a rozhodování dané věci, nastavují v procesních předpisech obecně co nejjednodušeji.
K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 123/2014, uveřejněné pod číslem 127/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2) Ve věcech, v nichž se místní příslušnost soudu odvozuje (ve smyslu §85 odst. 1 o. s. ř.) od obecného soudu, v jehož obvodu má bydliště (a nemá-li bydliště, v jehož obvodu se zdržuje) fyzická osoba, která podává návrh, jímž se příslušné řízení zahajuje [jak je tomu (ve shodě s §7b odst. 1 insolvenčního zákona) i v insolvenčním řízení zahájeném insolvenčním návrhem dlužníka - fyzické osoby, která není podnikatelem], vychází soud (pro účely posouzení místní příslušnosti) z těch údajů, jež taková osoba o svém bydlišti (respektive místu, kde se zdržuje) sama uvede v návrhu na zahájení řízení. Nevyjdou-li v řízení (v době, kdy je soud oprávněn otázku místní příslušnosti zkoumat) najevo skutečnosti, jež zpochybňují údaj o bydlišti osoby, která podala návrh na zahájení řízení (respektive o místu, kde se taková osoba zdržuje), není soud povinen sám „vyšetřovat“ (ujišťovat se), zda jej takový navrhovatel o svém bydlišti informuje pravdivě.
Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2017, sen. zn. 29 NSČR 94/2015, uveřejněné pod číslem 96/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
3) Obsah pojmu „bydliště“ není totožný s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž osoba bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale, je to zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam současně i bydlí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 20 Nd 118/2007). Při určení místní příslušnosti proto nelze bez dalšího vycházet z trvalého pobytu uvedeného v evidenci obyvatel, naopak je třeba zabývat se otázkou, na kterém místě se fyzická osoba fakticky zdržuje (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2016, sp. zn. 28 Nd 359/2014, jakož i usnesení ze dne 1. března 2017, sp. zn. 20 Nd 44/2017).
Jelikož v poměrech dané věci odvolací soud (přes konstatování, že „se bydlištěm rozumí místo pobytu fyzické osoby, ve kterém se zdržuje s úmyslem zdržovat se tam trvale“) ve skutečnosti nezkoumal, zda se dovolatel k datu 27. února 2017 vskutku zdržoval (s úmyslem zdržovat se trvale) na adrese „XY“, přičemž vzhledem k povaze řízení zahájeného návrhem dovolatele nejde o věc vyplývající z jeho podnikatelské činnosti (§85 odst. 2 o. s. ř.), je jeho právní posouzení věci nesprávné.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř).
Právní závěr Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu