ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.418.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 418/2019-3653
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 6. 2019 o dovolání obviněné H. B., nar. XY, trvale bytem XY, XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 44 To 250/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 70/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné H. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 67 T 70/2016 , byla obviněná H. B. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., tr. zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že jako jednatelka a jediná disponentka bankovního účtu obchodní společnosti C. C., IČ XY, sídlem XY, XY, odpovědná za provádění bezhotovostních plateb na účet partnerských cestovních kanceláří,
I. v rozporu se smlouvu o obchodním zastoupení č. 2308/2014 ze dne 24. 2. 2014 a plnou mocí z téhož dne, podle kterých obchodní společnost C. C., vykonávala činnost obchodního zástupce obchodní společnosti C. I., IČ XY, sídlem XY, XY, a byla povinna veškeré přijaté finanční prostředky bezodkladně předat zastoupené obchodní společnosti, si ponechala v níže uvedených případech peněžní částky představující platby záloh a doplatků za zájezdy, jejichž pořadatelem byla obchodní společnost C. I., a obchodní společnost C. C. byla jejich prodejcem , čímž způsobila celkovou škodu ve výši 91.286 Kč (ve 14 případech podrobně popsaných ve výroku rozsudku) ,
II. v rozporu se smlouvu o obchodním zastoupení ze dne 16. 4. 2010, aktualizovanou dne 12. 5. 2014, a plnou mocí ze dne 16. 4. 2010, aktualizovanou dne 12. 5. 2014, podle kterých obchodní společnost C. C. vykonávala činnost obchodního zástupce obchodní společnosti K. P., IČ XY, sídlem XY, XY, a byla povinna veškeré přijaté finanční prostředky nejpozději do 7 dní předat zastoupené obchodní společnosti, si ponechala v níže uvedených případech peněžní částky představující platby záloh a doplatků za zájezdy, jejichž pořadatelem byla obchodní společnost K. P., a obchodní společnost C. C. byla jejich prodejcem, čímž způsobila celkovou škodu ve výši 247.168 Kč (v 16 případech podrobně popsaných ve výroku rozsudku) ,
III. v rozporu s mandátní smlouvou ze dne 15. 12. 2012, podle které obchodní společnost C. C. vykonávala činnost provizního prodejce obchodní společnosti P. S., IČ XY, sídlem XY, XY, a byla povinna veškeré přijaté finanční prostředky nejpozději do 7 dní předat zastoupené obchodní společnosti, si ponechala v níže uvedených případech peněžní částky představující platby záloh a doplatků za zájezdy, jejichž pořadatelem byla obchodní společnost P. S., a obchodní společnost C. C. byla jejich prodejcem, čímž způsobila škodu v celkové výši 128.785 Kč (ve 4 případech podrobně popsaných ve výroku rozsudku) ,
IV. v rozporu se smlouvou o obchodním zastoupení ze dne 6. 12. 2010 a plnou mocí z téhož dne, podle kterých obchodní společnost C. C. vykonávala činnost obchodního zástupce obchodní společnosti Q. T., IČ XY, sídlem XY, XY, a byla povinna veškeré přijaté finanční prostředky nejpozději do 3 pracovních dní předat zastoupené obchodní společnosti, si ponechala v níže uvedených případech peněžní částky představující platby záloh a doplatků za zájezdy, jejichž pořadatelem byla obchodní společnost Q. T., a obchodní společnost C. C. byla jejich prodejcem, čímž způsobila celkovou škodu ve výši 1.144.944,30 Kč (v 99 případech podrobně popsaných ve výroku rozsudku) ,
V. v rozporu se smlouvou o obchodním zastoupení ze dne 12. 4. 2010 a plnou mocí z téhož dne, podle kterých obchodní společnost C. C. vykonávala činnost obchodního zástupce obchodní společnosti S. T. I., IČ XY, sídlem XY, XY, a byla povinna veškeré přijaté finanční prostředky bezodkladně předat zastoupené obchodní společnosti, si ponechala v níže uvedených případech peněžní částky představující platby záloh a doplatků za zájezdy, jejichž pořadatelem byla obchodní společnost S. T. I., a obchodní společnost C. C. byla jejich prodejcem, čímž způsobila celkovou škodu ve výši 328.004 Kč (ve 13 případech podrobně popsaných ve výroku rozsudku) ,
VI. v rozporu se smlouvou o provizním zastoupení ze dne 01. 01. 2011, podle které obchodní společnost C. C. vykonávala činnost provizního prodejce obchodní společnosti T., IČ XY, sídlem XY, XY, a byla povinna po obdržení faktury vystavené zastoupenou obchodní společností této předat veškeré přijaté finanční prostředky ponížené o svou provizi, si ponechala v níže uvedených případech peněžní částky představující platby záloh a doplatků za zájezdy, jejichž pořadatelem byla obchodní společnost T., a obchodní společnost C. C. byla jejich prodejcem, čímž způsobila celkovou škodu ve výši 31.338 Kč (ve 4 případech podrobně popsaných ve výroku rozsudku) ,
VII. v rozporu s mandátní smlouvou ze dne 14. 3. 2011 a plnou mocí z téhož dne, podle kterých obchodní společnost C. C. vykonávala činnost obchodního zástupce obchodní společnosti I. – cestovní kancelář, IČ XY, a veškeré platby klientů za zájezdy pořádané společností I. – cestovní kancelář, přijímala jménem a na účet této cestovní kanceláře jakožto pořadatele zájezdu, byla povinna veškeré přijaté finanční prostředky obratem předat zastoupené obchodní společnosti, si ponechala níže uvedenou finanční částku představující platbu za zájezd, jehož pořadatelem byla obchodní společnost I. – cestovní kancelář, a obchodní společnost C. C. byla jejich prodejcem, a to částku 14.380 Kč, kterou H. J., nar. XY, uhradila dne 5. 3. 2014 v hotovosti v sídle obchodní společnosti C. C. a dne 6. 5. 2014 převodem na bankovní účet obchodní společnosti C. C. č. XY podle smlouvy o zájezdu ze dne 5. 3. 2014 a která nebyla převedena pořadateli zájezdu, čímž způsobila obchodní společnosti I. – cestovní kancelář, škodu ve výši 14.380 Kč, která však objednateli zájezd podle původní cestovní smlouvy neposkytla, v důsledku čehož je poškozeným v této částce H. J., nar. XY,
VIII. v rozporu se smlouvou o obchodním zastoupení ze dne 11. 1. 2014, podle které obchodní společnost C. C. vykonávala činnost obchodního zástupce OSVČ C. k. J. S., IČ XY, a byla povinna veškeré přijaté finanční prostředky nejpozději následující pracovní den složit nebo převést na bankovní účet OSVČ C. k. J. S., IČ XY, a nebyla oprávněna s těmito finančními prostředky disponovat, si ponechala níže uvedenou finanční částku představující platbu za zájezd, jehož pořadatelem OSVČ C. k. J. S. a obchodní společnost C. C. byla jejich prodejcem, a to částku 38.560 Kč, kterou J. P., nar. XY, uhradil dne 31. 3. 2014 v hotovosti v sídle obchodní společnosti C. C. podle smlouvy o zájezdu ze dne 28. 3. 2014 a která nebyla převedena pořadateli zájezdu, čímž způsobila OSVČ C. k. J. S. škodu ve výši 38.560 Kč, který však objednateli zájezd podle původní cestovní smlouvy neposkytl, v důsledku čehož je poškozeným v této částce J. P., nar. XY,
čímž jednáním uvedeným pod body I. – VIII. způsobila celkovou škodu ve výši 2.024.465,30 Kč.
Za toto jednání byla odsouzena podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku věta za středníkem byla obviněné uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu či jeho člena, kontrolního orgánu či jeho člena a dále funkci prokuristy v obchodních korporacích, a to na dobu 3 (tří) let.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) o povinnosti obviněné nahradit škodu poškozeným podrobně specifikovaným ve výroku rozsudku.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla část poškozených, specifikovaných ve výroku rozsudku, odkázána s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla část poškozených, specifikovaných ve výroku rozsudku, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 67 T 70/2016, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině i trestu, a zároveň do výroků, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Odvolání podala i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, a to v neprospěch obviněné, do výroku o trestu. Poškozená Česká republika – Ministerstvo obrany ČR podala odvolání do výroku o náhradě škody, a to pro jeho nesprávnost spočívající v jejím chybném označení jakožto subjektu.
O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 44 To 250/2018 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu soudu zjištěného nalézacím soudem, kdy oproti rozsudku nalézacího soudu upravil skutková zjištění toliko v tom, že obviněná jako jednatelka a disponentka bankovního účtu obchodní společnosti C. C., IČ XY, sídlem XY, XY, odpovědná za provádění bezhotovostních plateb na účet partnerských cestovních kanceláří , kdy popis skutku a jednotlivých útoků pod body I. až VIII. zůstal ve zbytku nezměněn.
Podle §206 odst. 4 tr. zákoníku uložil obviněné trest odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců. Výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku dále obviněné uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti statutárního orgánu či jeho člena, kontrolního orgánu či jeho člena a dále funkci prokuristy v obchodních korporacích, a to na dobu 4 (čtyř) let.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku věta za středníkem současně obviněné uložil přiměřenou povinnost, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
O nárocích na náhradu škody soud rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. stejně jako soud prvního stupně s tím rozdílem, že precizoval označení poškozené České republiky – ministerstva obrany v bodu IV./1 rozhodnutí.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 44 To 250/2018, podala obviněná dovolání (na čl. 3592–3596) v rámci něhož uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V dovolání brojí ve své podstatě proti výroku o vině, tedy napadá výrok odvolacího soudu, podle kterého je vinna skutkem popsaným pod body I. až VIII. rozsudku, kterýmžto jednáním spáchala zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Obviněná namítá, že někteří poškození neměli být vůbec k hlavnímu líčení připuštěni, neboť jim nepřísluší práva osob poškozených. Konkrétně v této souvislosti se jedná o poškozené specifikované pod body II./15, 16, IV./1, 9, 10, 52–99, V./1, 4–13. Za poškozené není možné považovat konkrétní fyzické osoby, společnost B. M. a Ministerstvo obrany ČR. Společnost C. C. vystupovala v roli provizního prodejce, kdy smlouvy uzavřené mezi jí a pořadatelskými cestovními kancelářemi byly toliko smlouvy mandátní, kdy platí, že mandatář zastupuje mandanta navenek při právním jednání se třetími osobami, kdy mandatář nejedná jménem svým, ale jménem mandanta. V případech, kdy cestovní kancelář C. C. byla provizním prodejcem, byly stranou cestovní smlouvy, resp. smlouvy o zájezdu, pořádající cestovní kancelář, která byla též vždy povinna zákazníkovi obstarat zájezd, nebo odstoupit od smlouvy v případě zrušení zájezdu s povinností nabídnout náhradní zájezd, eventuálně vrátit plnění a zaplatit odstupné. Obviněná v této souvislosti zdůraznila, že vznikne-li zákazníkovi škoda, odpovídá za ni pořádající cestovní kancelář. K tomu odkázala na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 38 C 70/2015-48, který je založen i v trestním spise. Příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nenastal. Fyzickým osobám jmenovaným v napadaném rozsudku vznikla škoda v důsledku protiprávního jednání pořadatelských cestovních kanceláří. Škoda v důsledku jednání C. C. by vznikla toliko v případě, že by pořadatelská cestovní kancelář dostála svým závazkům, což se ale v daném případě nestalo. Zodpovědnou za škodu fyzickým osobám je tak pořadatelská cestovní kancelář. V tomto ohledu však soudy toliko odkázali na zákonnou definici poškozeného obsaženou v §43 odst. 1 tr. ř. Podle názoru obviněné tak odvolací soud nesplnil požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí, kterýžto nárok patří mezi základní atributy spravedlivého procesu a zakládá důvod pro napadení rozhodnutí opravným prostředkem.
Obviněná dále namítla, že v případě útoků popsaných v bodech IV./3, 6, 12–16, 18, 20, 21, 24, 27, 30, 38, 40, 42–43, 52, 55–56, 61, 68, 70, 83, 90, 94 a 97, je škodlivost jejího jednání nulová a není tak naplněna podmínka společenské nebezpečnosti a znak způsobení škody na cizím majetku. Obviněná uvádí, že tvrzená škoda, která měla být způsobena společnosti Q. T., se vždy ve výše zmíněných bodech rovná provizi C. C. z daného obchodního případu. Z doložených důkazů (zejména „Potvrzení objednávky pro prodejce“) je zřejmé, kolik je celková cena zájezdu, kolik je cena bez provize (body 5 potvrzení) a kolik je provize samotná (body 6 potvrzení). Současně je součástí těchto potvrzení pod bodem 7 rozpis plateb pořadatelské kanceláři, jejichž součet se rovná ceně zájezdu bez provize. Obviněná má za to, že byla oprávněna si platby ponechat, resp. je nepřevést se zbytkem prostředků, což potvrzovaly výpovědi svědkyně P. B., roz. F., zaměstnankyně Q. T. a M. T., obchodního ředitele stejné společnosti. Z těchto výpovědí vyplývá, že společnost C. C. si byla oprávněna provize ponechat z doplatku ceny zájezdu. Výše zmíněnou praxi podle názoru obviněné dokládá i znalecký posudek č. 20176, kde je uvedeno, že po přijetí zálohy od klienta společnosti společnost v průměru do 5 dnů zaslala částku sníženou o provizi cestovní kanceláři, které provize patřila. Podle názoru obviněné tak rozhodně není naplněn znak způsobení škody na cizím majetku. V případě, že by jednání popsané v bodech IV./3, 6, 12-16, 18, 20, 21, 24, 27, 30, 38, 40, 42–43, 52, 55–56, 61, 68, 70, 83, 90, 94 a 97 naplňovalo znaky trestného činu zpronevěry, subjektivní i objektivní, pak škodlivost takového činu je mizivá. Má za to, že v případě shledání absence společenské škodlivosti by se vzniklá škoda odpovídajícím způsobem snížila, a to by mohlo mít význam pro úvahu o trestu, případně i právní kvalifikaci skutku.
Obviněná dále vznáší námitku extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. skutkových zjištění s provedenými důkazy. Toto pak váže na dovolací důvod specifikovaný §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V předmětné době byla jedinou jednatelkou C. C., nicméně jednatel není objektivně odpovědný za delikty právnické osoby. Dílčí útoky jsou časově vymezeny mezi prosincem 2013 a květnem 2014. Obviněná doložila, že od 3. 7. 2013 byla v pracovní neschopnosti z důvodu rizikového těhotenství, od 27. 12. 2013 byla hospitalizována, 15. 1. 2014 předčasně porodila, 6. 2. 2014 byla formálně propuštěna, ale do 21. 2. 2014 zůstala v nemocnici na tzv. mateřském pokoji. Po návratu do práce se seznámila se stavem kanceláře a na základě toho vyhlásila úpadek. Obviněná zdůrazňuje, že učinila veškerá opatření, aby mohla kancelář fungovat, a to již na podzim 2013, kdy pověřila zaměstnance svým zastupováním. To se týkalo i udělení dispozičních oprávnění k účtu společnosti, kdy oprávnění provádět platby z účtu měla i svědkyně K., která k této činnosti byla proškolena již od roku 2012 a od roku 2013 pak tyto platby téměř výhradně prováděla, nikoliv od ledna 2014, jak tvrdila ve své výpovědi. Obviněná neměla rozhodně kontrolu nad zaplacením každé faktury, se svědkyní K. byly ve sporadickém telefonickém kontaktu a kancelář navštěvovala po propuštění maximálně 1-2x týdně. Obviněná důvodně očekávala, že bude v každém jednotlivém případě zvážena odpovědnost ostatních osob oprávněných disponovat s účtem. Dále soudy nevzaly do úvahy skutečnost, že její matka, která rovněž měla dispoziční oprávnění k účtu společnosti, byla rozhodnutím soudu omezena ve svéprávnosti. Za takového skutkového stavu obviněná shledává nesprávným závěr, že to byla ona, kdo peníze inkasované pro pořadatelské cestovní kanceláře použil na úhradu závazků společnosti, kdy tento závěr považuje za extrémně rozporný s provedenými důkazy.
Obviněná dále brojí proti uložené povinnosti k náhradě škody v trestním řízení, kdy jí byla nesprávně uložena povinnost nahradit škodu v celkové výši 152.573,50 Kč společnosti Q. T. a ve zbytku poškozenou odkázal na náhradu škody ve věcech občanskoprávních. V případech, které jsou popsány v bodech IV./46–50, kde způsobená škoda představuje částku 76.418 Kč, již bylo ale rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 5 C 426/2015, v jehož odůvodnění došlo k administrativní chybě, kdy nebyly v odůvodnění zmíněny všechny případy, ze kterých je dovozována škoda, což dokládala i žalobou, které bylo zcela vyhověno a která pokrývá i útoky specifikované pod body IV./46–50. Soud se ale předloženým rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ sp. zn. 5 C 426/2016, který byl proveden jako důkaz již před soudem prvního stupně, zaobíral toliko tak, že podle jeho názoru bylo rozhodnuto tímto rozsudkem pouze v případě skutků specifikovaných v bodu IV./42–43. V důsledku tohoto pak byla obviněné povinnost hradit škodu v částce 76.418 Kč uložena dvakrát, neboť soud znovu přiznal částku 76.418 Kč.
Obviněná brojí rovněž vůči nesprávnému výroku, kterým se společnosti Q. T. a C. I., a poškození specifikovaní pod body II./15–16 (J. R. a F. H.) odkazují podle §229 odst. 1 tr. ř. se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. V případě společnosti Q. T. bylo o náhradě škody rozhodnuto již v občanskoprávním řízení. V případě poškozených pod body II./15–16 byly jejich nároky uspokojeny společností K. V případě C. I. byla škoda obviněnou již uhrazena. Domnívá se tedy, že zmíněné osoby soud neměl připustit jakožto poškozené do trestního řízení, kdy správně mělo být rozhodnuto podle ustanovení §206 odst. 3 tr. ř. tak, že se poškození do hlavního líčení nepřipouští. V případě útoků specifikovaných pod body II./15–16 jsou jakožto poškození uvedeny konkrétní fyzické osoby – J. R. a F. H., kterým měla vzniknout škoda. Správný je ovšem závěr, že škoda vznikla společnosti K. Uvedená skutková věta je tak mylná.
Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 44 To 250/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 67 T 70/2016, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, stejně jako všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu soudu věc projednat a rozhodnout v potřebném rozsahu znovu.
Obviněná učinila součástí dovolání rovněž podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Tuto žádost odůvodnila tím, že napadaný rozsudek představuje exekuční titul a zahájení exekučního řízení by jí jakožto samoživitelku pečující o svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, a o svou matku K. B., nar. XY, jíž je opatrovníkem, vážně existenčně ohrožovalo a přivedlo do materiální tísně.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. 4. 2019, sp. zn. 1 NZO 357/2019.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a stručně shrnul námitky obviněné, poukázal na vymezení uplatněného dovolacího důvodu. Státní zástupce uvedl, že některé námitky obviněné sice lze označit jako hmotněprávní, nicméně se jedná o námitky neopodstatněné, které nadto obviněná učinila součástí své obhajoby v nalézacím, případně odvolacím řízení, přičemž na ně věcně reagovaly jak soud nalézací, tak soud odvolací.
Stran určení hmotněprávní legitimace poškozené nelze zpochybňovat, že podle smluvních ujednáních uzavřených mezi společností C. C. ovládané obviněnou, a pořadatelskými cestovními kancelářemi, přešly finanční prostředky zákazníků okamžikem jejich převzetí přímo do vlastnictví pořadatele zájezdu. Přisvojení si těchto prostředků za účelem vlastního prospěchu (či prospěchu C. C.) došlo ke vzniku škody na majetku cestovních kanceláří, což není nikterak zpochybněno v napadeném rozsudku. To ale není důvod, aby v případě, kdy je zrušen zájezd a mezi pořadatelem a zákazníkem nedošlo k narovnání, ať se tak již stalo s přispěním jakýchkoli okolností, aby nemohl být přiznán nárok k náhradě škody vůči obviněné přímo poškozeným zákazníkům. Trestnou činností obviněné byl vyvolán závadný stav, přednostně v důsledku tohoto stavu došlo k újmě na majetku zákazníků, kteří řádně zaplatili finanční prostředky, které se ovšem bez jejich zavinění nedostali k pořadateli zájezdu. Státní zástupce ve své argumentaci rovněž poukázal na §2542 odst. 3 a §2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy výroky o náhradě škody poškozeným zákazníkům mají v uvedených ustanoveních i trestních předpisech zákonnou oporu.
Ke zpochybnění škodlivosti jednání obviněné v případě útoků specifikovaných pod body IV./3, 6, 12, 13, 14, 15, 16, 18, 20, 21, 24, 27, 30, 38, 40, 42, 43, 52, 55, 56, 61, 68, 70, 83, 90, 94 a 97 státní zástupce uvedl, že poškozená účelově zmiňuje jen vybrané pasáže jednotlivých důkazů. Jak jednatel Q. T., pan M. T., tak zaměstnankyně P. B. výslovně prohlásili, že akceptace částky snížené o provizi byla podmíněna tím, že provize bude stržena toliko z doplatku, tedy v situaci, kdy bude celý zájezd beze zbytku uhrazen, nikoliv ze zálohy. Znalec jasně uvedl, že provizi si strhávala C. C., již ze záloh. Nadto zde obviněná zasáhla toliko do skutkových zjištění přijatých nalézacím i odvolacím soudem. Dále zdůraznil, že je třeba trvat na posouzení společenské odpovědnosti z hlediska užití §12 odst. 2 tr. zákoníku vždy komplexně ve vztahu k celému jednání, kdy zmínil četnost útoků, vysoký věk obětí i opakování této činnosti. Jednotlivé dílčí útoky se nemusí jevit jako závažné, ovšem jejich škodlivost vyplyne až v kontextu s dalšími útoky, danými konkrétními okolnostmi, opakováním i četností.
Ohledně dovolacích výtek směřujících ke skutkovým zjištěním státní zástupce dovozuje, že nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť se obviněná dovolává extremního nesouladu, který zde ale není možné spatřovat. Odpovědnost obviněné zde totiž není konstruována pouze na základě absolutní objektivní odpovědnosti jednatele, ale vyplývá i z dalších provedených důkazů, které byly vyhodnoceny v souladu s jejich skutečným obsahem, logicky a splňující veškeré zákonné požadavky kladené na dokazování před soudem, přičemž z nich soud přesvědčivě vyvodil skutkové závěry. Rovněž se přesvědčivě vypořádal s obhajobou obviněné. Námitky týkající se hodnocení důkazů (stran odpovědnosti při výkonu funkce, zdravotního stavu, dispozičních práv s účtem a reálném rozhodování ve společnosti) a skutkových zjištění nemohou být součástí přezkumu před dovolacím soudem.
Stran námitky duplicitní povinnosti k náhradě škody v souvislosti s rozsudkem Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 5 C 426/2015, státní zástupce vycházel z průběhu trestního řízení, kdy tato námitka byla již učiněna dříve a odvolací soud jí učinil součásti svého přezkumu a dovodil, že se o duplicitu nejedná, kdy teze administrativní chyby v rozhodnutí civilního soudu nebyla potvrzena.
K námitkám brojících proti nevydání usnesení podle §206 odst. 3 tr. ř. státní zástupce podotknul, že se jedná o usnesení čistě procesního charakteru. Nadto tato výtka není opodstatněná. Rozhodnutí podle §206 odst. 3 tr. ř. soud vydá toliko v případě, kdy osoba uplatňuje práva poškozeného, aniž by jim toto právo zřejmě příslušelo. K tomu odkázal na ustanovení §43 odst. 1 tr. ř. a skutečnost, že záleží na okamžiku vznesení námitky obviněnou, Dojde-li k ní až při hlavním líčení po zahájení líčení, soud rozhodne tradičně podle §229 tr. ř.
Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 44 To 250/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněnou vinnou a uložil jí trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněná H. B. svými vzneseným námitkami naplňuje jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků K. K., P. B., M. T., vlastní výpovědi, znaleckého posudku Mgr. Vladimíra Leina, MBA, znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a různá ekonomická odvětví, ze dne 24. 4. 2015, ústních dohod mezi obviněnou a představiteli pořadatelských cestovních kanceláří) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k rozhodování o platbách za faktury po předmětnou dobu, její účasti ve společnosti a s tím souvisejících zjištění stran jejího zdravotního stavu, případné absence v každodenním chodu společnosti a delegace pravomocí na zaměstnance společnosti, tedy způsobu a rozsahu svěřených oprávnění zaměstnancům obviněné, zejména pak stran přístupu k účtům společnosti, zjištění stran obsahu ústních dohod a obchodních zvyklostí mezi C. C. a pořadatelskými cestovními kancelářemi), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. jsou založeny na nesprávných závěrech soudů, ke kterým dospěly na základě špatného hodnocení důkazů, zejména pak vyhodnocení jejího zdravotního stavu ve vztahu k možnosti ovládat společnost) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněná uvádí, že o spáchání činu vůbec nevěděla, nijak se ho neúčastnila a ani nijak k jeho spáchání svým jednáním nepřispěla, učinila vše pro to, aby k činu nedošlo a po svém návratu do zaměstnání a zjištění stavu společnosti neprodleně vyhlásila úpadek).
Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verzi skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná H. B. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto obviněný namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, stejně jako rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Je třeba odmítnout námitky obviněné, jejímž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně jako tendenční a svévolné, činěné výlučně v její neprospěch. Nejvyšší soud konstatuje, že po přezkoumání napadených rozhodnutí je nutno konstatovat, že soudy postupovaly zcela v souladu a mezích zákona, když hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem tvrzením vzneseným jak obviněnou tak obžalobou.
Pro úplnost je třeba dodat, že námitky obviněné byly součástí její obhajoby od nalézacího řízení i v řízení odvolacím. Jak nalézací soud (na str. 33–38 odůvodnění rozsudku ze dne 6. 2. 2018), tak soud odvolací (na str. 35–37 odůvodnění rozsudku ze dne 12. 9. 2018) řádně zhodnotily všechny důkazy tak, jak jim ukládá trestní řád. A to jak v případě zjištění, kdo objektivně ovládal v předmětném časovém úseku společnost, kdo byl zodpovědný za její vedení, jaký byl zdravotní stav obviněné a jaký to mělo celkový vliv na řízení společnosti její osobou.
Nalézací soud vycházel nejen z výpovědi svědkyně K. K., ale i mnohých dalších svědků – M. T., P. B., D. V. a K. J. Dále ze znaleckého posudku Mgr. Vladimíra Leina, MBA, znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a různá ekonomická odvětví, ze dne 24. 4. 2015, stejně jako i množství listinných důkazů (zejména smluvní dokumentace k zájezdům, smluv o obchodním zastoupení).
Stran hodnocení důkazů zbývá uzavřít, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., přičemž své skutkové a právní závěry v potřebném rozsahu a přesvědčivě odůvodnil, a s jeho argumentací se ztotožnil a na ni odkázal i odvolací soud. Nejvyšší soud uzavírá, že těmto závěrům nelze ničeho vytknout.
Lze připustit, že odvolací a nalézací soud částečně pochybily ve vyhodnocení rozsudku Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 5 C 246/2015. Ze srovnání rozsudku civilního soudu (ve spise na č. l. 2816) a žaloby (ve spise na č. l. 2829) je zřejmé, že bylo rozhodnuto o všech nárocích v žalobě tak, že jim bylo vyhověno zcela, zároveň pak je zřejmé, že odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ trpí vadou, neboť ze součtu částek v odůvodnění je patrné, že tento součet je menší, nežli částka uvedená ve výroku. Konkrétně pak civilní soud přiznal na náhradě škody částku 472.235,55 Kč z celkově požadované 472.244,05 Kč, částka 8.50 Kč byla vzata žalobkyní zpět. Součet částek v odůvodnění civilního rozsudku činí 395.357,05 Kč. Z porovnání rozsudku i žaloby, které bylo vyhověno, je patrné, že bylo krom rozhodnutí v odůvodnění rozhodnuto i v případech J. T., kdy byla požadována náhrada ve výši 20.897 Kč, v případě J. S. náhrada v částce 25.980 Kč, v případě D. Ž. náhrada ve výši 9.105 Kč a B. Č. náhrada ve výši 20.436 Kč. Je tedy zřejmé, že soud rozhodnul i o náhradě škody v případě útoků specifikovaných v bodech IV./46, 47, 49 a 50. Stran náhrady škody zde vznikla překážka rei iudicae, která bránila tomu, aby o náhradě škody rozhodoval soud v jiném řízení. Tento fakt byl ovšem nalézacím i odvolacím soudem přehlédnut a o náhradě škody v případě útoků pod body IV./46, 47, 49 a 50 bylo rozhodnuto duplicitně v částce 76.898 Kč. Jedná se ovšem o chybu marginální ve vztahu k trestnímu řízení, neboť neměla, ani nemohla mít žádného vlivu na právní posouzení (na výpočet celkové výše způsobené škody a přirozeně tak ani na otázku viny a trestu obviněné). Jediným dopadem, jak je zřejmé z výše uvedeného, je procesní vada v adhezním řízení, kdy soud neměl přiřknout nárok na náhradu škody za útoky specifikované v bodech IV./46, 47, 49 a 50, neboť o tomto nároku bylo již rozhodnuto jiným soudem v adhezním řízení, čímž tedy vznikla překážka věci rozsouzené. V žádném případě ale tato chyba nemůže znamenat, že obviněná bude muset v rámci vykonávacího řízení škodu hradit dvakrát, podstata a causa přiřčené pohledávky je tatáž. Jednoduše se jedná o dva důvody požadovat jednu pohledávku. Byla-li již však pohledávka uhrazena na základě jednoho z nich, druhý nezaloží žádný další nárok.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného, jednak obžalobou, se soudy přiklonily k verzi prezentované obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jak ostatně již bylo uvedeno výše.
Pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze se značnou mírou benevolence podřadit námitku obviněné, že není dána příčinná souvislost mezi škodou způsobenou cestovním kancelářím a jednáním, jehož se měla dopustit. Námitku lze koncentrovat do tvrzení, že poškozenými v bodech II./15–16, IV./1, 9–10, 52–99 a VI./4–13 výrokové části rozsudku nejsou fyzické osoby, Česká republika – Ministerstvo obrany ČR a společnost B. M., neboť jim nevznikla škoda v příčinné souvislosti s jednáním obviněné.
Podle ustanovení §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se trestného činu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu značnou, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.
Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Za cizí věc se tradičně považují zejména cizí hotové peníze. Vzhledem k tomu, že i na peněžní prostředky na účtu je třeba ve smyslu §134 odst. 1 tr. ř. vztáhnout ustanovení o věcech, je nyní možno i peněžní prostředky vložené na účet zpronevěřit ( Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2007 až 2018, 2050 až 2064).
V dané věci byly uzavřeny smlouvy o obchodním zastoupení, o provizním zastoupení či smlouva mandátní, kdy z podstaty těchto právních institutů podle občanského práva se jedná o smlouvy mandátní (příkazní), kdy mandatář vykonává na účet a jménem mandanta pro něj činnost, kdy právní jednání učiněné mandatářem zakládá práva a povinnosti mezi mandantem a konečným zákazníkem. Neznamená to ale automaticky, že mandatář nenese v tomto vztahu žádnou odpovědnost.
Neposkytla-li pořadatelská cestovní kancelář danou službu, je zodpovědná za porušení této povinnosti. Poškozenou v trestní věci by se mohla stát teprve, pokud by danou službu skutečně poskytla. Potud je případné dát za pravdu obviněné. Dlužno ale dodat, že toto právní hodnocení zastávaly v rámci celého rozsudku i nalézací a odvolací soud. V případech, kdy cestovní kancelář plnila smlouvu o zájezdu, jak měla, byla jí přiznána práva osoby poškozené a přiznán nárok na náhradu škody v adhezním řízení.
Stran případů napadených obviněnou se ale jednalo o situace, kdy pořadatelské cestovní kanceláře takto neplnily, a zájezd neposkytly, a kdy byla konkrétním fyzickým osobám, České republice – Ministerstvu obrany ČR a společnosti B. M. přiznána práva osob poškozených.
Podle ustanovení §43 odst. 1 tr. ř. ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má právo činit návrh na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§65), zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy (§196 tr. zákoníku), rozumí se pro účely tohoto zákona majetkovou škodou, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, i dlužné výživné.
Trestnou činností obviněné byl vyvolán závadný stav, který zapříčinil újmu konkrétních fyzických osob v podobě ušlých finančních prostředků, což ostatně připustila obviněná i její obhájce v rámci řízení před nalézacím soudem. Těmito prostředky pak obviněná obohatila sebe, resp. společnost C. C. Obviněné muselo být známo, mimo jiné i díky její dlouholeté praxi v oboru, že v případě nepřevedení peněz, resp. nezaplacení ceny zájezdu bude jeho uskutečnění vážně ohroženo, neboť budou fyzické osoby odkázány na jednání přímo s pořadateli zájezdu s nejistým výsledkem a nutností prokázat, že z jejich strany byly splněny všechny povinnosti na ně kladené smlouvou o zájezdu. To, že služba nakonec nebyla pořadatelskou cestovní kanceláří poskytnuta, mohlo mít řadu důvodů (namátkou malá aktivita fyzických osob, neobeznámenost se situací u koho uplatňovat svá práva, nedostatek podkladů u konkrétních fyzických osob nebo nepředaných C. C. či finanční komplikace pořadatelské cestovní kanceláře vzniklé v přímé souvislosti se závadným jednáním obviněné specifikované výše – plnění bez odpovídající protihodnoty znamená automaticky ztrátu).
Odpovědnost obviněné, resp. C. C., je dána jednak v rovině trestněprávní, kdy v přímé souvislosti s jejím jednáním byla způsobena škoda na cizím majetku, a jednak i v rovině občanskoprávní. Povinností na náhradu škody se pořadatelská cestovní kancelář může totiž zprostit a je dána povinnost k náhradě škody obviněné.
Podle ustanovení §2542 odst. 3 o. z. se pořadatel povinnosti k náhradě škody též zprostí, prokáže-li, že porušení smluvní povinnosti lze přičíst třetí osobě, která se nepodílí na poskytování služeb cestovního ruchu zahrnutých do zájezdu, a nebylo možné je předvídat nebo odvrátit. V daném konkrétním případě nebylo dost dobře možné předvídat, že obviněná zpronevěří prostředky jí svěřené a na základě tohoto ustanovení se tak pořadatelská kancelář může zprostit odpovědnosti, přičemž se přímo poškozenými stávají konkrétní fyzické osoby.
Podle ustanovení §2913 odst. 1 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Aplikace tohoto ustanovení dovozuje přímou odpovědnost obviněné, která plyne z povahy příslušených smluv o obchodním zastoupení, jejichž účelem byla spolupráce při poskytnutí služby cestovní kanceláře konečnému zákazníkovi. V přímém důsledku jednání obviněné ale k naplnění účelu smlouvy nedošlo a vznikla tak škoda na straně třetích osob – konkrétních konečných zákazníků, kterým nebyl poskytnut předmětný zájezd.
Mezi porušením povinnosti a škodou musí existovat příčinná souvislost, neboť pouze následek, který nastal v souvislosti s porušením povinnosti, může být přičítán konkrétní osobě. Stejně jako v jiných oblastech povinnosti k náhradě škody platí i v případě problematiky porušení smluvní povinnosti především teorie ekvivalence, která za relevantní považuje každou příčinu, bez níž by protiprávní následek nenastal tak, jak nastal, resp. nenastal by vůbec. Jde o tzv. conditio sine qua non (HRÁDEK, Jiří. §2913 Porušení smluvní povinnosti. In: ŠVESTKA, Jiří, Jan DVOŘÁK, Josef FIALA aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, §2521–3081).
K příčinné souvislosti lze uvést to, že v případě, kdy by společnost C. C. řádně převáděla předmětné prostředky, s vysokou pravděpodobností by pořadatelská cestovní kancelář poskytla odpovídající plnění v podobě zájezdu. V případě, kdy ale společnost C. C. ovládaná obviněnou, porušila své zákonné povinnosti, a nepřevedla řádně cenu za pořádaný zájezd, vznikla škoda přímo fyzickým osobám. Nalézací a odvolací soud tedy správně vymezil okruh osob poškozených, kdy přiznaly práva osob poškozeným i konkrétním lidem a právnickým osobám, kterým vznikla škoda v příčinné souvislosti s jednáním obviněné. Vznesená námitka obviněné stran určení hmotněprávní legitimace osob poškozených ve světle výše uvedené argumentace je tedy námitkou zjevně nedůvodnou.
Námitka obviněné, že jednatel není automaticky zodpovědný za všechny delikty právnické osoby je opodstatněná pouze v rozsahu tohoto konstatování. Důvodné pak není její konstatování, že v daném případě byla uznána vinnou toliko na základě své objektivní odpovědnosti jakožto jednatele.
Trestněprávní odpovědnost je postavena na zásadě individuální odpovědnosti fyzické osoby, nezná kolektivní odpovědnost, ani odpovědnost za cizí vinu (pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám – srov. §9 odst. 1 tr. zákoníku). K tomuto však v projednávané věci nedošlo, neboť obviněná byla uznána vinnou a odsouzena za své konkrétní zaviněné jednání. Nalézací i odvolací soud přesvědčivě vysvětlily své závěry, že obviněná fakticky ovládala společnost po celou dobu své absence, prezentovala to tak i obchodním partnerům a ponechávala si veškeré rozhodovací pravomoci ve společnosti, kdy fakticky určovala způsob využití zdrojů společnosti, co se zaplatit má a co nikoliv. Velkou pozornost právě s důrazem na vinu směřovaly soudy k otázce, jak fungovala C. C. zevnitř, a to jak v době předcházející spáchání trestné činnosti, tak i během ní a poté (zejména str. 35–38 rozsudku nalézacího soudu, str. 35–37 rozsudku soudu odvolacího). Poukázaly na to, že problémy s nehrazením prostředků byly důsledkem ukončení spolupráce s D. t., a to ještě před spácháním projednávané trestné činnosti. V době nepřítomnosti obviněné byly všechny platby prováděny se schválením a podle pokynů obviněné. Obviněná se nikomu nezmiňovala o problémech společnosti, a to ani svým obchodním partnerům. Naopak s K. J., jednatelem C. I., dokonce uzavřela novou smlouvu o zprostředkování na rok 2014, jednatele společnosti Q. T. ubezpečovala, že má hrozně moc práce a všechny platby dodatečně zašle. Bylo tak postaveno na jisto její volní jednání a s tím spojené naplnění subjektivní stránky, tedy zavinění. Nalézací i odvolací soud své správné závěry řádně podepřely přesvědčivou argumentací stojící na provedených a řádně zhodnocených důkazech. Jejich závěrům stran naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry nelze ničeho vytknout. Nezbývá než označit námitku obviněné za zjevně neopodstatněnou.
Obviněná vyslovila v dovolání námitku absence společenské škodlivosti a nenaplnění objektivního znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry v případech útoků specifikovaných v bodech výroku IV./3, 6, 12, 13, 14, 15, 16, 18, 20, 21, 24, 27, 30, 38, 40, 42, 43, 52, 55, 56, 61, 68, 70, 83, 90, 94 a 97. Výše způsobené škody je zde rovna provizi, kterou měla cestovní kancelář obdržet v souladu se smlouvou o obchodním zastoupení. Svou námitku zde částečně směřuje do skutkových zjištění nalézacího soudu stran stanovení obchodní praxe mezi zúčastněnými kancelářemi, která se má odklánět od uzavřených smluv. Jak již bylo opakovaně poukazováno, Nejvyšší soud není oprávněn v rámci uplatněného dovolacího důvodu přezkoumávat skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu, neshledá-li extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. V daném případě se však o tento případ nejedná a je tedy nutné vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn nalézacím a odvolacím soudem.
Otázka, zda jednáním ve výše specifikovaných případech, kdy škoda je rovna provizi C. C., byla způsobena škoda, lze vyřešit pouze při zodpovězení otázky, zda vznikl C. C. právní nárok na tyto provize a jestli byla oprávněna si je ponechat. Z provedených listinných důkazů, zejména smlouvy o obchodním zastoupení a znaleckého posudku, stejně jako i výslechů svědků (M. T., P. B.) bylo zjištěno, že si v praxi mohlo C. C. ponechat provizní platbu, ale až v okamžiku, kdy byl celý zájezd uhrazen, tedy nejdříve z doplatku ceny zájezdu. V žádném případě nebyl akceptován postup, kdy by si provizní prodejce mohl ponechat provizi již ze zálohy, neboť ještě nebyl v celém rozsahu uskutečněn předmětný obchod, za který měla být odváděna provize. Nárok na zaplacení provize, a tedy okamžik vzniku závazku, který lze započíst, je v souladu s provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem až moment převedení celé ceny zájezdu. Logicky tak z uvedeného vyplývá, že v okamžiku, kdy není zájezd plně uhrazen, nárok na provizi nevznikne. C. C., tak nikdy neměla nárok si ponechávat provizi ze zálohy. Ponechala-li si obviněná prostředky jí svěřené ze zálohy a použila je k úhradě provozu a závazků společnosti, nebyla k takové činnosti oprávněna a způsobila tímto škodu, čímž naplnila objektivní stránku trestného činu zpronevěry. Námitka stran nenaplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je tak za daného skutkového stavu nedůvodná.
V případě obviněné se jedná o pokračující trestný čin, tak jak ho chápe ustanovení §116 tr. zákoníku, které říká, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají , což má zásadní význam u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku. Všechny dílčí akty pokračování totiž tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek. To může být skutečnost důležitá z hlediska naplnění jak základní skutkové podstaty, tak okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby („značná škoda“, „škoda velkého rozsahu“ apod. – srov. R 51/1979, R 22/1990). Tuto okolnost v definici pokračování vyjadřuje dikce, podle které „dílčí útoky pachatele musí naplňovat, byť i v souhrnu , skutkovou podstatu stejného trestného činu“, a proto není třeba u těch skutkových podstat trestných činů, aby každý dílčí útok naplňoval spodní hranici výše způsobené škody nikoli nepatrné, ale zásadně postačí, aby tuto hranici v souhrnu naplnily jednotlivé škody způsobené dílčími útoky. Stejný princip se použije i u ostatních hranic škody (škody nikoli malé, větší škody, značné škody a škody velkého rozsahu), ale i obdobných hranic výše prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí, hodnoty věci a jiné majetkové hodnoty (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1287 až 1297).
Argumentace obviněné popírá podstatu pokračujících trestných činů a vede k absurdnímu závěru, že pokud jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu nenaplňují znak společenské nebezpečnosti či skutkové podstaty trestného činu, nebude se nikdy jednat o trestný čin. Jak ale zdůrazňovaly nalézací i odvolací soud, trestnou činnost je potřeba hodnotit komplexně s přihlédnutím ke všem okolnostem, což nalézací i odvolací soud učinily a dostály svým zákonným povinnostem i s důrazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nadto je potřeba dát za pravdu státnímu zástupci, který zmínil, že trestný čin zpronevěry je zločinem s přísnou trestní sankcí, u něhož zásada subsidiarity trestní represe zpravidla uplatňována nebude, neboť posuzovaný skutek rozhodně neodpovídá z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Na okraj zbývá podotknout, že i v případě, že by soud uznal, že v daných případech nebyla způsobena škoda a nebyl tak naplněn v případě útoků specifikovaných v bodech IV./3, 6, 12, 13, 14, 15, 16, 18, 20, 21, 24, 27, 30, 38, 40, 42, 43, 52, 55, 56, 61, 68, 70, 83, 90, 94 a 97 výroku rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, nemělo by toto zásadního vlivu na úvahu o vině a trestu, neboť součet způsobené škody ve výše zmíněných případech činí 96.105,20 Kč z celkových 2.024.465,30 Kč. Jedná se o toliko o 4,75 % celkové škody.
Každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je dále doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017). Jednání obviněné je tedy třeba, jak to ostatně učinily soud nalézací i odvolací, posuzovat komplexně s ohledem na příslušná ustanovení trestního zákoníku včetně §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ve světle takového posouzení je pak jednání obviněné nutné kvalifikovat jako nepřijatelné, pro společnost nebezpečné, překračující hranice běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty.
Pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodně nelze podřadit námitku obviněné, že soud v určitých případech rozhodoval podle §228 a §229 tr. ř., ale podle názoru obviněné měl rozhodnout před vydáním rozsudku podle ustanovení §206 odst. 3 tr. ř. Jedná se o čistě procesní rozhodnutí, které nelze považovat za nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Vzhledem k tomu, že obviněná neuplatnila dovolací důvod, pod který by byla tato dovolací námitka podřaditelná, Nejvyšší soud se jí nemůže meritorně zaobírat. Nad rámec uvedeného lze uvést, že předmětná námitka je nedůvodná.
Pro postavení poškozeného v trestním řízení je určující zejména §43 tr. ř. Koncepce trestního řízení v České republice tedy – ohledně postavení poškozeného – vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (§12 odst. 6 tr. ř.). Přitom je třeba mít na zřeteli, že poškozený neztrácí své postavení v trestním řízení tím, že mu byla již škoda plně nahrazena (např. před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu) a pojem poškozeného je proto širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Přestože tedy adhezní řízení, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení a splývá s ním (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád – komentář, 1. vyd., C.H. Beck, 1995, str. 171 a násl.), je možno učinit dílčí závěr, že procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se neredukují toliko na právo na náhradu škody (rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 6/2000).
Rozhodnutí podle §206 odst. 3 tr. ř. přichází do úvahy tehdy, pokud právo poškozeného uplatňuje osoba, které takové právo zřejmě nepřísluší. Tak je tomu např. tehdy, pokud následek způsobený skutkem, který je předmětem trestního stíhání, nemá povahu majetkové škody, nemajetkové újmy ani bezdůvodného obohacení; práva poškozeného uplatňuje osoba uvedená v §43 odst. 2; oprávnění poškozeného uplatňuje spoluobviněný v tomtéž trestním řízení; osoba, která není právním nástupcem poškozeného; oprávnění poškozeného uplatňuje instituce, která nemá právní subjektivitu, atd. Soud v takovém případě rozhodne, že osobu, které zřejmě nepřísluší práva poškozeného, vůbec nepřipouští jako poškozeného k hlavnímu líčení. Právním důsledkem tohoto rozhodnutí je, že tato osoba pak nemá v trestním řízení žádná práva poškozeného [AUGUSTINOVÁ, Pavla. §206 – Přednesení obžaloby. In: DRAŠTÍK, Antonín, Jaroslav FENYK aj. Trestní řád: Komentář (Systém ASPI). Wolters Kluwer]. O takový případ se ale v daném případě očividně nejednalo, neboť ve všech případech se jednalo o osoby, které byly přímo dotčeny v souvislosti se spácháním trestného činu a práva osob poškozených jim tedy v souladu s ustanovením §43 odst. 1 tr. ř. zjevně přísluší. Nemůže se tak jednat o případ, kdy by mělo být rozhodnuto podle §206 odst. 3 tr. ř. Stran postupu podle §206 odst. 3 tr. ř. v případě nároků společnosti Q. T. uspokojených a rozsouzených na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2016, č. j. 5 C 426/2015-107, je třeba podotknout, že rozhodnutí bylo vyhlášeno 21. 9. 2016, první hlavní líčení ve věci se událo 11. 10. 2016, rozsudek civilního soudu byl doložen až po několika hlavních líčeních dne 30. 11. 2016, kdy na skutečnost, že existuje nepravomocný rozsudek upozornil soud jednatel poškozené Q. T. Rozsudek byl proveden na posledním jednání nalézacího soudu před vynesením prvního rozsudku ve věci. Obviněná ani její právní zástupce neměli žádných připomínek. Námitku postupu vznesl obhájce obviněné až v závěrečné řeči po skončení dokazování. Vzhledem k charakteru §206 odst. 3 tr. ř. byla tedy daná námitka uplatněna pozdě. Nicméně i kdyby byla v tomto případě uplatněna včas, tak předmětný rozsudek nepostihoval veškeré nároky Q. T. a týkal se toliko části náhrady škody. Společnost Q. T. tedy nikdy nemohla ztratit způsobilost být účastníkem řízení.
Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněná v rámci podaného dovolání podala podnět, aby byl podán návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na přerušení nebo odklad výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněné nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněné H. B. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal