ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.499.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 499/2019-4659
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovoláních, která podali obvinění M. F. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a T. P. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 3 To 17/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 4/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. F. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného T. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 2 T 4/2014, byli obvinění M. F. a T. P. uznáni vinnými ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku obviněný M. F. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti roků. Podle §71 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to nemovitosti ve vlastnictví obviněného. Obviněný T. P. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti roků. Podle §71 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví obviněného ve výši jeho spoluvlastnického podílu. Dále byl obviněnému uložen podle §71 odst. 1 trestního zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků zajištěných na bankovním účtu obviněného. Podle §101 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku byla zabrána věc nebo jiná majetková hodnota, a to peněžní prostředky uložené na účtech obchodní společnosti T. P.
O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 3 To 17/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že oba obviněné na upraveném skutkovém základě uznal vinnými ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to obviněného M. F. podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti roků a podle §71 odst. 1 trestního zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to nemovitosti ve vlastnictví obviněného. Obviněnému T. P. uložil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti roků. Podle §71 odst. 1 trestního zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to spoluvlastnického podílu obviněného na nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví. Dále obviněnému uložil podle §71 odst. 1 trestního zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků zajištěných na bankovním účtu obviněného. Podle §101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zabral věc nebo jinou majetkovou hodnotu, a to peněžní prostředky uložené na účtech obchodní společnosti T. P.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláními.
Obviněný M. F. v něm uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Převážnou část dovolání věnoval obviněný rekapitulaci předchozího řízení, zejména obsahu obou soudních rozhodnutí a jednotlivým výhradám obsaženým v jeho řádném opravném prostředku. Na tomto základě obviněný namítl, že odvolací soud nepostupoval v souladu s §125 trestního řádu, když se nevypořádal se stěžejními argumenty obhajoby. Obviněný je přesvědčen, že jak on, tak jeho společník, měli být zproštěni obžaloby pro důkazní nouzi, kterou soudy nepřípustně nahradily ničím neodůvodněným závěrem o jejich vědomosti o rozhodných skutečnostech páchání trestné činnosti. Relevantním způsobem nebyla posouzena ani okolnost, že se obviněný, jeho společník i samotná společnost stali obětí cílené provokace. Obviněný soudům dále vytknul, že při svém rozhodování vzaly bezvýhradně v potaz toliko skutečnosti uvedené v obžalobě, kdežto obhajobou předestřené argumenty fakticky ignorovaly. Takový postup považuje obviněný za rozporný s §2 odst. 5, 6 trestního řádu, a lze jej kvalifikovat jako zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. K tomu obviněný odkázal na související judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 3 To 17/2016, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, potažmo rozhodl ve věci sám s ohledem na §265m odst. 1 trestního řádu. Podle §265o odst. 1 trestního řádu pak navrhl odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Obviněný T. P. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že soud nesprávně posoudil skutek týkající se jeho osoby, přičemž jej nepřípustně dotvořil. Skutek nebyl podle obviněného prokázán nade vší pochybnost. Obviněný považuje své dovolání za střízlivé zdůraznění právních problémů spojených s nesprávným právním posouzením a s porušením jeho ústavních práv. Z popisu skutků podle obviněného vyplývá, že jeho jednáním nedošlo k naplnění skutkové podstaty podle trestního zákoníku. Svévole při hodnocení důkazů a postup v rozporu se zásadou in dubio pro reo vedly k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, čl. 39 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy nekriticky převzaly argumentaci policejního orgánu, že oba obvinění byli organizátory sítě obchodníků s emisními povolenkami. Taková konstrukce založená na „ďábelské chytrosti obviněných“ je zcela evidentně důkazně nepodložená, když žádný relevantní usvědčující důkaz proveden nebyl. Podle obviněného lze proto jednoznačně dovodit, že odvolací soud jednání obviněných nesprávně hmotněprávně posoudil.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. 3 To 17/2016, zrušil, přezkoumal ve smyslu §265i odst. 4 trestního řádu i výrok o trestu, a rozhodl po zrušení napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, aby tento soud ve smyslu §265l odst. 1 trestního řádu věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby postupoval ve smyslu §265m odst. 1 trestního řádu zprošťujícím rozsudkem. Současně podle §265o odst. 1 trestního řádu navrhl odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, a Nejvyššímu soudu navrhl, aby využil možnost objasnit některé v textu dovolání zmiňované okolnosti postupem podle §265o odst. 2 trestního řádu.
V dovolací lhůtě pak obviněný T. P. své dovolání doplnil dvěma podáními. V prvním namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku nezbytné formy zavinění a též otázku prokazování formy zavinění. Soudy podle obviněného nezkoumaly všechny znaky úmyslného zavinění, zejména obhajobu obviněného, že se ve věci cítí poškozen a stal se obětí zájmové skupiny obchodující s emisními povolenkami. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, v jaké formě zavinění bylo jednání spácháno. Obviněný poukázal na to, že nedisponoval specifickými odbornými znalostmi pro daný obor a ani znalostmi nad rámec odbornosti, kterou lze běžně očekávat od statutárního orgánu obchodní společnosti. Závěr o zavinění konstruují soudy výhradně na nedbalosti ohledně prověření osoby pana B., původu emisních povolenek a jejich vztahu k převodci, poměrů obchodních partnerů atd. Úmysl však nelze podle obviněného konstruovat pouze na základě skutečnosti, že si určité údaje dovolatel neprověřil nebo v něm nevyvolaly podezření, což odpovídá nedbalostní formě zavinění, která však ke spáchání daného zvlášť závažného zločinu není dostačující. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje obviněný rovněž v tom, že závěr o zavinění ve formě úmyslu byl presumován s ohledem na závěr o daňové povinnosti v daňovém řízení ohledně společnosti T. P., aniž by soudy odlišily konstrukci odpovědnosti podle daňového a trestního práva. Ve druhém doplnění dovolání obviněný namítl, že odvolací soud odůvodnil uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty v rozporu s podmínkami §71 odst. 1 trestního zákoníku a naopak se nezabýval okolnostmi pro uložení trestu podstatnými. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 335/2015. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 64/2013 a zdůraznil, že stejná hodnota jako prospěch obviněného v podobě prostředků zajištěných na jeho bankovním účtu již byla zabrána, případně měla být odňata v režimu zabrání věci. Proto postrádá smysl i zákonný důvod vyslovení trestu propadnutí náhradní hodnoty ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech, který již nemůže sloužit zákonnému účelu odnětí prospěchu z trestného činu. S ohledem na zcela shodnou výši údajného prospěchu a zajištěných prostředků pak nemůže být dán vztah přiměřenosti ve vztahu k dalším majetkovým hodnotám, když navíc s ohledem na vysoké ceny nemovitostí v dané lokalitě samotný spoluvlastnický podíl svou cenou mnohonásobně převyšuje částku, kterou by případně bylo možné pokládat za prospěch obviněného.
Opisy dovolání obviněných byly předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním uvedla, že dovolacímu důvodu nemohou odpovídat námitky obviněných, jimiž brojili proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení a rozsahu provedeného dokazování. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu v případě extrémního nesouladu provedených důkazů a na jejich podkladě přijatých skutkových zjištění, který může být shledán tehdy, když skutkové závěry soudů nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Podle státní zástupkyně je zřejmé, že způsob odůvodnění namítané nesprávnosti právního posouzení skutku ze strany dovolatele M. F. se zcela míjí s účelovým zaměřením uplatněného dovolacího důvodu, tak jak je shora citováno a že ani dovolatel T. P. neučinil výše uvedenou část své dovolací argumentace způsobilou být předmětem dovolacího přezkumu. Nad rámec předmětného řízení o dovolání státní zástupkyně uvedla, že neexistuje žádný extrémní rozpor mezi opatřenými skutkovými zjištěními a na jejich podkladě vyvozeným právním závěrem o trestní odpovědnosti obou dovolatelů ve smyslu přisouzeného výroku o jejich vině. Soudy postupovaly v souladu s §2 odst. 6 trestního řádu a z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývají naprosto přesvědčivé, logické a výsledky provedeného dokazování podložené úvahy, které jej vedly k odmítnutí obhajoby obou obviněných. Rovněž popis skutkových zjištění, vztahující se k subjektivní stránce jednání obou dovolatelů a mající spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, plně odpovídá právnímu závěru o jejich jednání v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku tak, jak se v přesvědčivé argumentaci podává z rozsudku soudu prvního stupně, která mohla být na odvolací úrovni po vykonaném přezkumném postupu plně akceptována.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obviněných M. F. a T. P. tak, že se odmítají podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Obvinění M. F. a T. P. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad, sám podle návrhu obhajoby doplnil dokazování. Ve svém rozhodnutí zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Proto nemohly být za relevantní považovány výhrady obviněného M. F., ve kterých hovořil o důkazní nouzi, ničím neodůvodněných závěrech soudu o vědomosti obviněných o rozhodných skutečnostech trestné činnosti či nevypořádání se soudu se stěžejními argumenty obhajoby, zejm. s poukazem na to, že obvinění se ve skutečnosti stali oběťmi cílené provokace. Obdobně v případě obviněného T. P. nemohly být z hlediska uplatněného důvodu dovolání podstatné argumenty, že skutek nebyl prokázán nade vší pochybnost, že soudy hodnotily provedené důkazy svévolně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo, že nebylo dostatečně prokázáno zavinění a že se obviněný stal obětí zájmové skupiny obchodující s emisními povolenkami. Podstatou všech uvedených námitek obviněných totiž bylo výlučně zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jejich námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se obvinění snažili jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnili. Nezaložili tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že dovolací argumentace obviněných je opakováním jejich obhajoby z předchozích fází trestního řízení a její podstatou je polemika se skutkovými zjištěními soudů rozhodnými pro posouzení subjektivní stránky. Této otázce se přitom oba soudy náležitě věnovaly a přesvědčivě své závěry zdůvodnily. Na příslušné části napadených rozhodnutí lze proto plně odkázat, zejména na zevrubné pasáže odůvodnění nalézacího soudu. Podle skutkových zjištění tohoto soudu se obviněný T. P. v problematice emisních povolenek orientoval a nejméně od května 2009 vyhledával informace o tomto obchodování. Po zapojení osoby vystupující pod jménem J. B. činili oba obvinění řadu aktivních kroků směřujících k obchodování s emisními povolenkami, usilovali o zapsání do rejstříku emisních povolenek a komunikovali s příslušnými rejstříkovými orgány. Byli obeznámeni s chodem společnosti T. P. a znali objem obchodování s emisními povolenkami, tudíž si byli vědomi, že obchody s emisními povolenkami v roce 2010 tvořily 90 % jejich aktivit, přičemž v období od 11. 2. 2010 do 19. 5. 2010 nebyla společností T. P. vystavena faktura pro jiného odběratele. Za této situace u osoby J. B. akceptovali, že na veškerých dokumentech či listinách vystupoval pouze jménem a příjmením, bez uvedení jiných faktických údajů, zejm. data narození, čísla cestovního pasu, trvalé adresy v domovském státě, apod. Podle svých vyjádření pak obvinění údajně ani žádné takové údaje sami neznali. Přesto této osobě svěřili obchody v řádech desítek milionů EUR, P. mu poskytl potřebná hesla k elektronickému obchodování a v hotovosti mu vyplatili odměnu v celkové výši 13.500 EUR. Ve vztahu ke společnostem J.P.M. Trading, s. r. o., a BLUE TRADE EXPORT, s. r. o., se spokojili s prostými kopiemi částí pasů obou jejich jednatelů, u společnosti BLUE TRADE EXPORT, s. r. o., s výpisem z obchodního rejstříku starým čtyři roky. Ani jednoho z jednatelů obou společností osobně neznali a nedošlo k jejich osobnímu kontaktu. Smlouvu EFET se společností J.P.M. Trading, s. r. o., uzavřeli přesto, že jméno jednatele bylo uvedeno chybně. Ani u jedné společnosti nebylo u smlouvy EFET připojeno k podpisu jednatele razítko společnosti. Faktury a platební instrukce od společností J.P.M. Trading, s. r. o., a BLUE TRADE EXPORT, s. r. o., byly očividně graficky shodné, včetně shodných chyb v dodatku s. r. o. V řadě obchodních případů byl fakturován nákup emisních povolenek od BLUE TRADE EXPORT, s. r. o., přestože šlo o převod z účtu, který měl podle smlouvy EFET patřit společnosti J.P.M. Trading, s. r. o. Veškeré platby oběma údajným tuzemským dodavatelům byly poukazovány na zahraniční účty, konkrétně účty společností BAK Enterprises UG, Cooper Hill Investments Ltd, Technocash Ltd a Bergen Limited. Vyvráceno bylo tvrzení obviněného P., že o těchto společnostech nikdy neslyšel, když minimálně o společnosti Bergen Limited hovořil v odposlechu telekomunikačního provozu s J. B. dne 22. 6. 2010. Z odposlechu telekomunikačního provozu rovněž vyplývá, že obviněný P. jevil zájem o další obchody s J. B. i v době, kdy již prokazatelně věděl, že společnost J.P.M. Trading, s. r. o., je v likvidaci. Pokud za popsané situace dospěl soud prvního stupně k závěru o vzájemné předchozí dohodě obou obviněných a osoby J. B., o vědomosti obviněných, že ve skutečnosti nakupují emisní povolenky od zahraničních subjektů a jejich úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty, nelze mu nic vytknout. Opatřený skutkový podklad mu totiž umožňoval učinit přesvědčivé závěry o vědomostní i volní složce zavinění obou obviněných a kvalifikovat jejich jednání jako spáchané v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.
Obviněný M. F. jiné výhrady ve svém dovolání neuplatnil.
Obviněný T. P. s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v dovolání rovněž namítl, že nebyly splněny zákonné podmínky propadnutí náhradní hodnoty podle §71 odst. 1 trestního zákoníku, a to ve vztahu k jeho spoluvlastnickému podílu v rozsahu ideálních 2/9 na nemovitostech zapsaných na LV č. XY pro obec XY, KÚ XY, a dále finančním prostředkům na jeho účtu u stavební spořitelny Wüstenrot ve výši 300.323,60 Kč. Takové námitky obviněného sice neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak formálně je lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Přesto se nejedná o výhrady opodstatněné. V projednávané věci podle skutkových zjištění soudů byli obvinění vedeni záměrem získat trestnou činností majetkový prospěch. Z poskytnutých bankovních informací vyplývá, že obviněný z bankovního účtu společnosti T. P. odčerpal podstatnou část peněžních prostředků získaných předmětným obchodováním s emisními povolenkami, jež představovaly částku přibližně 429.132 EUR. Nepříhodný je proto odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 335/2015, ve kterém byla řešena situace, kdy jednak postižený majetek byl ve společném jmění manželů, a zejména kdy skutková zjištění nedovolovala konstatovat, že hodnota nemovitostí, jichž se trest propadnutí náhradní hodnoty týká, nepřesahuje výši finančních prostředků představujících výnos z posuzované trestné činnosti. Na nyní projednávanou věc pak nemohou dopadat ani závěry Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 6 Tz 64/2013, neboť v dané věci nebylo vůbec zřejmé, zda obviněný z trestné činnosti, které se dopustil jako jednatel obchodní společnosti, měl vůbec nějaký osobní prospěch.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ohledně obviněného M. F. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadená rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Ve vztahu k obviněnému T. P. neshledal Nejvyšší soud relevantně uplatněné dovolací námitky opodstatněnými, proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal