ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.590.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 590/2019-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2019 o dovolání obviněného T. F. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 To 1/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 102/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného T. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 2 T 102/2018, byl obviněný T. F. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěný den v době mezi 31. 8. 2017 až 30. 9. 2017 a následně v přesně nezjištěný den v době mezi 4. 11. 2017 až 11. 11. 2017 v k.ú. obce XY, u silnice č. 1/3 (E55), okres Benešov, bez informování vlastníka nechal postupně svévolně odstranit dva reklamní billboardy s kovovým rámem o rozměru 510 cm x 240 cm na vlastních stojkách s plachtami o velikosti 510 cm x 70 cm, umístěné na základě smlouvy o pronájmu na jím vlastněném volně přístupném neoploceném pozemku parcelního čísla XY, a způsobil tak jejich vlastníku společnosti E., se sídlem XY, XY, IČ XY, škodu v celkové výši 110.000 Kč .
Za to byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 150 denních sazeb po 500 Kč, tj. 75.000 Kč (sedmdesát pět tisíc korun).
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 150 (jedno sto padesát) dní.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti E., se sídlem XY, XY, IČ XY, částku ve výši 110.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 2 T 102/2018, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 To 1/2019 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 To 1/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 146–151), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že jednání popsané v napadených rozhodnutích nelze kvalifikovat jako přečin krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť zde absentuje úmysl přisvojit si reklamní zařízení a nakládat s nimi, jako by náležela výhradně jemu, resp. vyloučit vlastníka z dispozice s nimi. V rámci řízení popsal své pohnutky a motivaci k odstranění billboardů, a přestože jeho jednání bylo protiprávní a svévolné, nebylo trestné. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že došlo k nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, jelikož svépomocným jednáním v rámci civilněprávní roviny zapříčinil vznik nároku poškozené společnosti domáhat se vydání věci cestou soudní, případně domáhat se náhrady majetkové újmy. Je nesporné, že zákonnou povinností vlastníků reklamních zařízení bylo uvést situaci ohledně umístění každého takového zařízení do souladu s právními předpisy již od 1. 9. 2017, v rozporu s tvrzením jednatele poškozeného měl takto činit automaticky, bez výzvy správního orgánu, což však společnost E. (nyní T. c.), zastoupena jednatelem A. F., neučinila, a zřejmě by tak neučinila ani na výzvu správního orgánu. Pokud nechal reklamní zařízení odstranit, byl veden snahou dostát svým zákonným povinnostem, a posléze povinnostem uloženým výzvou správního orgánu, kdy ze samotné výzvy vyplývá, že již od 1. 9. 2017 byl vlastník reklamního zařízení v prodlení s plněním svých povinností, v důsledku čehož obviněný subjektivně vnímal hrozbu výrazných finančních sankcí a jak sám popsal, rozhodl se dostát zákonným povinnostem sám. Obviněný uvedl, že se závěry odvolacího soud nelze souhlasit, jelikož odvolací soud věc neposuzoval hlediskem běžného občana. Nadále je tudíž nutné svépomoc z jeho strany považovat za protiprávní jednání zakládající civilněprávní odpovědnost, kdy poškozený měl možnost se v civilním soudním řízení domáhat svého oprávněného nároku. Obviněný se rovněž neztotožňuje s tvrzením soudů, že neplnění povinností ze strany poškozené společnosti není prakticky pro posouzení jeho jednání rozhodné. Správným posouzením této skutečnosti lze dospět k závěru, že jeho jednání bylo reakcí na jednání poškozené společnosti, které sice řešil neoprávněnou svépomocí, nikoliv však v úmyslu věci si přisvojit. Poškozená společnost po dlouhou dobu neplnila své závazky a neplatila mu nájemné, kdy i tato skutečnost ovlivnila jeho rozhodnutí o odstranění billboardu. Obviněný rozporuje i výpověď jednatele poškozené společnosti pana F., který si podle jeho slov protiřečí a jeho výpověď je nevěrohodná. Má za to, že se jedná o civilněprávní spor, kdy podle názoru soudu je jednání trestné proto, že obviněný nesplnil v rámci institutu zadržovacího práva svou povinnost o zadržení věci dlužníka informovat podle §1397 odst. 1 občanského zákoníku.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 T 1/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 2 T 102/2018, a podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 10. 6. 2019, sp. zn. 1 NZO 590/2019.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že nedůsledný postoj dovolatele k požadavkům ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. je důvodem, pro který se lze k jeho dovolání vyjádřit jen s jistou dávkou tolerance v uvedeném směru. V rámci namítaného zpochybnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, uvedla, že podle opatřených skutkových zjištění, které obviněný nejenže nerozporoval, ale přímo doznal, nechal odstraněné reklamní tabule odvézt „k nim“ do skladu a tudíž že je tak získal do své trvalé dispozice. Tím současně vyloučil jejich vlastníka z možnosti s těmito předměty jeho vlastnického práva jakkoliv nakládat, držet je a v duchu účelu, pro který byly na jeho pozemku instalovány, je v souladu s jejich užitnou hodnotou také provozovat. Obviněný rozhodně nesledoval svým jednáním legitimní cíl ve smyslu ustanovení §31 odst. 9 a 10 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), obviněným poukazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3113/13, poškozeného vlastníka odstraněných billboardů nikterak neinformoval, a přisouzeným způsobem nejednal ani v rámci (ať již dovoleného či nedovoleného) svémocného postupu za podmínek §14 občanského zákoníku, nahrazujícího zásah veřejné moci a spojeného s uplatněním jeho vlastního aktuálně ohroženého práva. Podle §31 odst. 9 a 10 zákona o pozemních komunikacích je osobou odpovědnou za odstranění reklamního zařízení pouze vlastník reklamního zařízení; náhradním způsobem pak příslušný silniční správní úřad, a to na náklady vlastníka dotčené nemovitosti, což se ostatně podává i z výzvy Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 6. 11. 2017, zaslané jak společnosti E., tak i dovolateli. Se závěry odvolacího soudu pod bodem 7. odůvodnění jeho rozhodnutí, které se vztahovaly k otázce, za jakých okolností je povinnost k odstranění billboardu na vlastníkovi pozemku, resp. na jeho pronajímateli ve smyslu výše poukazované právní úpravy, jakož i k otázce dovolatelova jednání v právním omylu za podmínek §19 tr. zákoníku, tak lze plně souhlasit. S ohledem na skutečnost, že dovolatel je úspěšným podnikatelem, bylo z jeho strany namístě postupovat při důsledném respektu k právnímu stavu věci, vypovídajícím o tom, že jsou na jeho pozemku umístěny reklamní prvky ve vlastnictví jeho smluvního partnera. Jím namítaná úroveň právního povědomí běžného občana nepochybně zahrnuje minimálně rámcovou představu o tom, jak nakládat s majetkovými hodnotami, které jsou předmětem vlastnického práva jiného. Pokud v souladu s uplatněnou obhajobou poukázal na další motivaci svého jednání, kterou bylo dlouhodobé neplnění platební povinnosti společnosti E., plynoucí ze smlouvy o pronájmu, pak státní zástupkyně uvedla, že soudy nedovodily trestnost dovolatele pouze z toho, že nesplnil v rámci institutu zadržovacího práva svou povinnost podle §1397 odst. 1 občanského zákoníku informovat dlužníka o zadržení věci, ale že se nejednalo o proporcionalitu a současně nebylo ze strany obviněného s billboardy nakládáno v souladu s péčí řádného hospodáře. Obviněný poškozeného neinformoval o tom, že billboardy odstranil, ani že je má „u sebe“, naopak mu sdělil, že tyto zlikvidoval. Tomu ostatně odpovídá další zjištění, že na výzvu vlastníka k vrácení billboardů mu byly předloženy pouze jejich nefunkční napodobeniny, které odmítl převzít. Dovolatelovo jednání tak rozhodně nebylo možno posoudit jako pouhé porušení nájemní smlouvy, zakládající na straně poškozené společnosti nárok na náhradu majetkové újmy, vymožitelné v rámci civilního sporu a vytýkat jí, že namísto občanskoprávní žaloby volila podnět k jeho trestnímu postihu. Podstatným totiž zůstává, že se dovolatel v rámci soukromoprávního vztahu dopustil jednání, které vykazuje všechny znaky trestného činu, a proto v uplatnění trestního postihu nebrání ani skutečnost, že k ochraně zájmů poškozených bylo možno použít i prostředků jiných právních odvětví, zejména pak práva občanského, neboť stát v takových případech nemůže rezignovat na svoji povinnost uplatňovat vůči pachatelům trestných činů jejich trestní odpovědnost.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 12 To 1/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným T. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď jednatele poškozené společnosti E., A. F., kterou označil za rozpornou, dále listinné důkazy, konkrétně pak nájemní smlouva mezi ním a poškozenou společností a výzva Krajského úřadu Středočeského kraje týkající se odstranění billboardů) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, jak obviněný postupoval a jeho snahy o kontaktování poškozené společnosti stran odstranění billboardu, postoj poškozené společnosti k celé situace a otázku neplacení nájemného ze strany poškozené společnosti), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že se jedná o civilněprávní spor, kdy s ohledem na skutečnost, že vlastník billboardu byl v prodlení s plněním svých povinností vyplývajících z právní úpravy, v důsledku čehož obviněný subjektivně vnímal hrozbu výrazných finančních sankcí, rozhodl se dostát zákonným povinnostem sám, aniž by však měl v úmyslu si reklamní zařízení jakkoli přisvojovat).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný T. F. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Benešově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, přičemž poukazuje na to, že jeho jednání by nemělo podléhat trestněprávní represi.
Přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí takovým činem větší škodu. Větší škodou se myslí podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 50.000 Kč a méně než 500.000 Kč.
Trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku je majetkovým deliktem, kterým se chrání cizí majetek, především jeho vlastnické právo, ale i držba věci, její detence, resp. faktické držení. Ochrana vlastnictví je zaručena již v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.), podle něhož má každý právo vlastnit majetek. Každý má právo na ochranu svého majetku, ustanovením o krádeži jsou chráněny i další věci, které má ve svém držení. Zásah do tohoto práva je jen výjimečně možný při naplnění některé z okolností vylučujících protiprávnost, pak ovšem za dodržení jejích limitů.
Přečin krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán, když si pachatel cizí věc přivlastní tím, že se jí zmocní. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1983-1984). Přisvojením získává pachatel možnost trvale disponovat s cizí věcí, přičemž je třeba mít na paměti, že není rozhodné, jak následně s věcí skutečně nakládá. Věc tedy může následně například darovat či zničit. Stěžejní je tedy to, že přisvojením si cizí věc odejme z dispozice vlastníka, kterému je tak znemožněno nakládat s věcí podle své vůle, tedy i případné zabránění účelu, ke kterému daná věc slouží.
Soudy neměly pochyb o tom, že to byl právě obviněný, který se předmětného trestného činu krádeže dopustil, když nechal bez vědomí vlastníka ze svého volně přístupného neoploceného pozemku v rozporu s uzavřenou smlouvou o pronájmu odstranit dva billboardy ve vlastnictví poškozeného. Přestože tedy obviněný namítá absenci úmyslu přisvojit si tyto billboardy a nakládat s nimi jako s věcí vlastní, nelze této námitce přisvědčit.
Obviněný v daném případě zcela svévolně bez vědomí a svolení poškozeného odstranil ve dvou případech reklamní billboardy ve vlastnictví poškozeného, o nichž věděl, že se jedná o věci cizí, následně je nechal dopravit „k nim“ do skladu, čímž vlastníka zcela připravil o možnost uplatňovat ve vztahu k odcizeným věcem své vlastnické právo, tedy i nakládat s nimi v duchu účelu, pro který byly na pozemku umístěny. Obviněný tímto poškozenému způsobil škodu ve výši 110.000 Kč. Nelze přehlédnout, že obviněný následně vlastníka billboardů neinformoval o tom, kde se tyto nacházejí, přičemž si nepočínal ve vztahu k odstraněným billboardům s péčí řádného hospodáře.
Nejvyšší soud nijak nebagatelizuje situaci, v jaké se obviněný coby majitel pozemku, na němž byly billboardy v souladu s jím uzavřenou smlouvou o pronájmu umístěny, nacházel z hlediska hrozícího správního řízení. Obviněný nicméně jako osoba vlastnící pozemek, na němž byly billboardy umístěny, nebyl osobou, které byla výzva Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 6. 11. 2017 určena (č. l. 46–47). Z obsahu výzvy je zcela zřejmé, že se tímto vyzývá vlastník (provozovatel) reklamního zařízení s tím, že majitelé reklamních zařízení měli od 1. 9. 2017 podle zákona o pozemních komunikacích 5 pracovních dní na odstranění reklamních zařízeních nacházejících se v ochranném pásmu silnice I. třídy, a pokud tak po uplynutí lhůty podle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích nebude učiněno, bude reklamní zařízení následně prostřednictvím příslušného silničního správního úřadu odstraněno a zlikvidováno na náklady vlastníka (provozovatele) reklamního zařízení. Pouze pokud jej nebude možno zjistit, pak tyto náklady ponese vlastník nemovitosti, na které bylo reklamní zařízení umístěno. Vlastník reklamního zařízení byl obviněnému dobře znám. Je pravdou, že poškozený, resp. společnost E., nepostupovala v souladu s výzvou, nicméně k odstranění prvního z billboardů došlo ještě před obdržením této výzvy. Teprve po odstranění druhého z billboardů obviněný zaslal poškozenému výzvu k jejich odstranění, současně s výpovědí smlouvy o pronájmu a výzvou k úhradě dlužného nájemného (č. l. 51). Obviněný si byl zcela jistě vědom toho, že odstraněné billboardy nejsou v jeho vlastnictví, tedy, že se jedná o věci cizí, a lze zcela souhlasit se státním zástupcem v tom smyslu, že i pokud pomineme, že obviněný je podnikatelem pohybujícím se v obchodním prostředí, a tedy i osobou znalou práva ve vztahu k vlastním obchodním aktivitám, pak i jím namítaná úroveň právního povědomí běžného občana nepochybně zahrnuje minimálně rámcovou představu o tom, jak nakládat s majetkovými hodnotami, které jsou předmětem vlastnického práva jiného.
Pokud pak obviněný namítá, že tímto jednáním současně sledoval i zajištění své vlastní pohledávky spočívající v dlužném nájemném, pak ani uvedená námitka není opodstatněná. V rámci přepisů telefonického hovoru se mělo jednat o částku ve výši 80.000 Kč. Ve skutečnosti se však jednalo o částku něco málo přesahující 10.000 Kč, tedy ve vztahu ke způsobené škodě, resp. případnému zadržení věci a její hodnotě, zcela neadekvátní. Obviněný nesplnil ani další podmínky pro uplatnění institutu zadržovacího práva podle §1395 a násl. občanského zákoníku. „ Vlastníkovi billboardu jejich odstranění v rozhodné době nenahlásil, neavizoval obratem, z jakých důvodů je případně zadržuje a jakým způsobem chce celou záležitost vyřešit “ (str. 3 napadeného usnesení). Současně, jak již uvedeno výše, si nepočínal s péčí řádného hospodáře. Jak vyplývá z přepisu telefonické komunikace mezi zástupcem poškozené společnosti a obviněným, obviněný uvedl, že oba billboardy odstranil. Během řízení před soudem prvního stupně byly obě strany vyzvány k předání a převzetí odcizených billboardů. Tyto převzaty nebyly, neboť poškozenému byly předloženy pouze nepodařené a nefunkční napodobeniny, nikoli původní odcizené konstrukce, o nichž obviněný tvrdil, že jsou v neporušeném stavu uskladněny ve skladu jeho firmy.
Obviněný, byť to bylo v jeho možnostech, po dobu celého roku poškozeného nekontaktoval, aby jej informoval o tom, kde se billboardy nacházejí, případně ho vyzval k jejich vyzvednutí, stejně jako k doplacení dlužného nájemného. Přestože poškozený změnil svou adresu, i nadále se jednalo o snadno dohledatelný údaj. Nelze opomenout ani tu skutečnost, že původně obviněný uváděl, že o odcizení billboardů nic neví. Pokud by si obviněný počínal transparentně, situace by mohla být jiná, nicméně obviněný jednal způsobem, kterým naplnil skutkovou podstatu přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené společnosti, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou společností, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný dále vznesl námitku, že jeho jednání by nemělo podléhat trestněprávní represi, tedy porušení zásady subsidiarity trestní represe s tím, že se jedná o civilněsprávní spor.
Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku uvádí, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačují uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Toto ustanovení vyjadřuje [v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1)] zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu – např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku).
Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
Jednání obviněného nelze posoudit jako jednání sledující legitimní cíl ve smyslu jím poukazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, tedy, že by jeho jednání vykazovalo menší než standardní míru společenské škodlivosti, neboť obviněný situaci řešil netransparentně a zcela svévolně, když bez toho, aby informoval vlastníka reklamního zařízení, toto nechal odstranit a odvést, následně pak rozebrat, nijak vlastníka nevyzval k tomu, aby si reklamní zařízení vyzvedl, přičemž se jednání dopustil ve dvou případech. Současně se jeho jednání ocitlo mimo mantinely institutu zadržovacího práva. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že „ jednání obžalovaného v podstatě nebylo odůvodnitelné, resp. omluvitelné, ani z důvodů vyplývajících z aplikace občanskoprávních institutů, resp. institutů vyplývajících ze správního předpisu. Tedy nebyl dán ani důvod k účinnému využití dostupných prostředků jiných právních odvětví “ (str. 4 napadeného usnesení).
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí “.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného T. F. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu