ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.689.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 689/2019-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 6. 2019 o dovolání obviněného J. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 2 To 98/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 58/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 5 T 58/2017, byl obviněný J. F. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k pokusu zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1, §173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 20. 1. 2013 v pozdních večerních hodinách na žádost svého švagra samostatně stíhaného odsouzeného S. M., nar. XY, poskytl své užitkové vozidlo tovární značky Fiat Fiorino, červené barvy, registrační značky XY, zaparkované v jeho bydlišti u domu čp. XY v XY ve XY, odsouzenému M. předal klíče od vozidla, jednal tak v úmyslu usnadnit skupině pachatelů získání majetkového prospěchu přesahujícího 5.000.000 Kč a s vědomím, že v ranních hodinách dne 21. 1. 2013 pachatelé provedou přepadení posádky kurzovního vozidla bezpečnostní agentury převážejícího finanční hotovost nejméně 30.000.000 Kč, a po dohodě, že poskytnuté vozidlo bude po provedení činu zničeno a jemu bude poskytnuta přesně nezjištěná finanční částka, samostatně stíhání odsouzení A. L., nar. XY, P. Š., nar. XY, J. K., nar. XY, a samostatně stíhaný P. Š., nar. XY, dne 21. 1. 2013 v 7:25 až 7:45 hodin provedli loupežné přepadení ve XY, okres Praha-východ, u objektu čp. XY v XY ulici, kdy poté, co kurzovní vozidlo společnosti G4S Cash Solutions (CZ), a. s., registrační značky XY, převážející finanční hotovost v celkové výši 34.061.400 Kč před objektem zastavilo, aby byl doplněn finanční hotovostí bankomat GE Money Bank, a. s., posádku vozidla poškozené M. P., nar. XY, a F. V., nar. XY, pod pohrůžkou použití střelné zbraně, donutili vydat dvě kazety s celkovou částkou 2.100.000 Kč, přičemž další převážené finanční hotovosti se jim nepodařilo zmocnit, na místo a zpět se přepravovali vozidlem Fiat Fiorino, pro tento skutek kvalifikovaný jako pokus zločinu loupeže podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §173, odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustili jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, byli odsouzeni rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2017, sp. zn. 5 T 2/2017, a to pravomocně s výjimkou samostatně stíhaného P. Š., který byl odsouzen nepravomocně, na přípravě a plánování skutku se dále podíleli a pomocí usnadnili jeho spáchání samostatně stíhání J. A., nar. XY, P. B., nar. XY, S. M., nar. XY, a J. V., nar. XY, odsouzení pro účastenství ve formě pomoci k pokusu zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm, c) tr. zákoníku, §21 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze ve spojení s citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, J. V. ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 2 To 49/2016, přičemž bezprostředně po spáchání skutku pachateli obžalovaný J. F. dne 21. 1. 2013 v 8:50 hodin oznámil na policii odcizení uvedeného vozidla, a následně prostřednictvím odsouzeného M. převzal od pachatelů klíče od vozidla a obdržel podíl ze získaných finančních prostředků za poskytnutí vozidla v přesně nezjištěné výši.
Za toto jednání byl obviněný J. F. odsouzen podle §173 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 4 (čtyř) let.
Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“), byla obviněnému uložena povinnost solidárně, a to i s odsouzenými A. L., nar. XY, J. K., nar. XY, P. Š., nar. XY, J. A., nar. XY, P. B., nar. XY, a S. M., nar. XY, nahradit škodu poškozené společnosti G4S Cash Solutions (CZ), a. s., IČO 27590151, se sídlem Na Košince 2557/9, Praha 8, ve výši 2.100.000 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 5 T 58/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu i uložené povinnosti náhrady škody.
O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 2 To 98/2018 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítnul.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 2 To 98/2018, podal obviněný dovolání (na č. l. 346-351), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný dovolaní založil na námitce extrémního nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů, resp. absenci nepřerušeného řetězce nepřímých důkazů, a dále na námitce nenaplnění subjektivní stránky účastenství na pokusu trestného činu loupeže, jímž byl uznán vinným. V souvislosti s těmito námitkami rovněž zmínil trestněprávní zásadu in dubio pro reo, která byla v jeho případě podle jeho názoru naprosto opomenuta.
Obviněný namítá, že ani jeden z důkazů provedených před soudem jej nikterak neusvědčuje, a to ani samostatně ani ve vzájemných souvislostech. Svědek V. jej neznal a o jeho údajné účasti na činu se dozvěděl až ex post od obviněného Š. a následně obviněného M., jeho švagra, který ale toto plně popírá a ve své výpovědi uvádí, že poskytnul auto dovolatele pro spáchání trestného činu, nicméně bez jeho vědomí a souhlasu. Klíčový svědek V. ve své výpovědi rovněž uvedl, že dovolatel nevěděl, že auto potřebuje obviněný M. na konkrétní loupež. Důkaz vyhodnocením uskutečněného telekomunikačního provozu mobilního telefonu obviněného M. večer a v noci před loupeží jej nikterak neusvědčuje, stejně ani jako žádný jiný důkaz, který by měl prokazovat, že vozidlo vydal obviněnému M. s vědomím toho, že s jeho pomocí bude spáchána loupež.
Obviněný dále uvedl, že je vyloučeno, aby daného večera mluvil s obviněným M. Má za to, že i kdyby délka telefonátu i časový prostor pro setkání vyplývající z údajů o poloze mobilního telefonu obviněného M. byly cca 8 minut, není to dostatečná doba pro dojednání zápůjčky vozidla s vysvětlením toho, k čemu vozidlo bude použito, tedy aby byl obeznámen s úmyslem užití předmětného vozidla k loupeži. Tento časový prostor i svědectví jeho manželky, sestry obviněného M., vylučuje jakoukoliv domluvu i žádost před spácháním pokusu o loupež. Obviněný poukázal rovněž na nevyvrácení své obhajoby a svědectví obviněného M. stran vytvoření duplikátu klíčů bez jeho vědomí. Extrémní nesoulad spatřuje obviněný ve skutečnosti, že z dokazování provedeného před Krajským soudem v Praze i Vrchním soudem v Praze vyplynulo, že nemohl vědět o použití svého automobilu k trestné činnosti či o tom, že si jej bez jeho vědomí švagr – obviněný M. půjčil. Závěr nalézacího i odvolacího soudu je přitom opačný.
Dále obviněný zdůraznil, že úmysl pachatele nelze jen předpokládat, ale je nutné jej na základě zjištěných skutečností prokázat, přičemž nestačí sama o sobě lhostejnost ve vztahu k následku k naplnění nepřímého úmyslu. Závěrem zopakoval, že nepřímé důkazy netvoří přesvědčivý řetězec, který vylučuje jakýkoliv jiný závěr.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 2 To 98/2018, podle §265k tr. ř. zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 5. 2019, sp. zn. 1 NZO 493/2019.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupce zdůraznil, že obviněný se domáhá především revize skutkových zjištění, které považuje za extrémně nesouladné s provedeným dokazováním.
Státní zástupce ve svém vyjádření k námitce nesprávné právní kvalifikace odkázal na závěry nalézacího i odvolacího soudu s tím, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí vyplývá, které důkazy byly provedeny a jak z nich byly vyvozeny skutkové závěry v souladu s pravidly stanovenými §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. Státní zástupce připustil, že si lze představit i jiné hodnocení důkazů, nicméně skutkové závěry soudů nejsou extrémně vadné, neboť z provedených důkazů lze skutkové závěry dovodit. Nalézací soud na str. 6-8 rozhodnutí a odvolací soud na str. 4-6 rozhodnutí dospěly k závěru, že vina obviněného je prokázána, přičemž tento jejich závěr za extrémně vadný označit nelze. Samotný nesouhlas s hodnocením důkazů ze strany obviněného není dovolacím důvodem. Obviněný toliko opakuje v dovolání svou argumentaci před nalézacím i odvolacím soudem, které se s jeho námitkami vypořádaly správným a dostačujícím způsobem. V souladu s judikaturou tak státní zástupce hodnotí dovolání obviněného jakožto dovolání nedůvodné.
Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 2 To 98/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků - obviněných J. V. a S. M., manželky M. F., dále záznamů o telekomunikačním provozu) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran údajné dohody mezi ním a svědkem – obviněným S. M. ohledně zapůjčení automobilu, zjištění, kde se v době uskutečnění telefonního hovoru ve 22:33 hod. nacházel a čeho se tento telefonát údajně týkal, zda měl svědek – obviněný S. M. vlastní klíč k jeho automobilu, jak došlo k odcizení automobilu před jeho domem), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. je naprostá absence důkazů k prokázání klíčových okolností, přičemž nepřímé důkazy neutváří uzavřený logický řetězec) i vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že automobil svému švagrovi S. M. nezapůjčil, o plánované loupeži nebyl nijak informován, a vozidlo tak bylo použito bez jeho souhlasu či vědomí; dále uvádí, že telefonát ve 22:33 hod. brala jeho manželka a týkal se vyzvednutí psa svědka – obviněného S. M.).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a z toho vyplývajících skutkových zjištění. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. F. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto obviněný namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Je třeba odmítnout námitky obviněného, jejímž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně jako tendenční a svévolné, činěné výlučně v jeho neprospěch. Nejvyšší soud konstatuje, že po přezkoumání napadených rozhodnutí je nutno konstatovat, že soudy postupovaly zcela v souladu a mezích zákona, když hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem tvrzením vzneseným jak obviněným, tak obžalobou. Ačkoliv je možné na některé důkazy nahlížet i odlišně, neznamená to, že by postup, který uplatnily obecné soudy v projednávané věci, nebyl správný, tedy, že by snad hodnocení provedené nalézacím i odvolacím soudem překračovalo základní výše uvedené standardy a učiněné skutkové závěry by neměly logickou návaznost na provedené důkazy či by z odůvodnění nevyplývaly.
Nalézací i odvolací soud vycházely z výpovědi obviněného J. V. slyšeného v postavení svědka, policejního záznamu o oznámení krádeže vozidla Fiat Fiorino ze dne 21. 1. 2013 v 8:50 hodin na OOP XY, záznamu o telekomunikačním provozu mobilního telefonu obviněného S. M. a záznamu z kamery v obci XY, stejně jako výpovědi obviněného S. M. slyšeného v postavení svědka, kdy odvolací soud doplnil dokazování o výpověď M. F., manželky obviněného. Soudy přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů uvěřily výpovědi obviněného J. V. slyšeného v postavení svědka a naopak neuvěřily výpovědi obviněného S. M. slyšeného v postavení svědka, kterážto byla zpochybněna ostatními provedenými důkazy. Nalézací soud ve svém odůvodnění uvedl, že „ výpověď svědka V., týkající se obav jeho i Š. z kamerového záznamu, je také v souladu s obsahem spisu, který byl veden ve věci odcizení vozidla, kdy byl ověřován kamerový záznam. Okolnosti oznámení odcizení vozidla, časová návaznost na spáchání skutku, korespondují s výpovědí svědka V. o informacích od Š., že byla předem dohodnuta likvidace vozidla s tím, že bude a také byla vyplacena prostřednictvím M. náhrada za vozidlo “. Stran výpovědí obviněného a S. M. soud náležitě zdůvodnil, že těmto výpovědím neuvěřil, neboť byly ve vzájemném logickém rozporu. Nalézací soud uvedl v reakci na tyto rozpory a nelogičnost z nich se podávajících tvrzení, že „ pokud by tomu bylo tak, jak vypověděl obžalovaný M., tj. že by si opakovaně vozidlo půjčoval s vědomím i bez vědomí švagra a švagr i sestra věděli, že má od auta klíče, nelze akceptovat možnost, že by obžalovaný F. šel nahlásit odcizení vozidla, aniž by si u obžalovaného M. ověřil, zda vozidlo nemá. Provedené důkazy tak hodnoceny jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech vedou k závěru, že k poskytnutí vozidla došlo po dohodě s obžalovaným F., od něhož obžalovaný M. převzal klíče, a také součástí dohody bylo zničení vozidla a vyplacení náhrady, což odpovídá účelu použití vozidla, tomu, že obžalovaný F. vědomě poskytoval vozidlo, aby bylo vzápětí použito v nočních hodinách k akci spojené s vysokým finančním výnosem, zničení vozidla a vyplacení náhrady koresponduje s charakterem akce, vysokou mírou rizika na jedné straně a vysokým očekávaným výnosem na straně druhé “. Závěry nalézacího soudu pak podpořil odvolací soud, a to i přes výslech manželky obviněného M. F., učiněné zejména za účelem potvrzení věrohodnosti obviněného S. M. slyšeného v postavení svědka, kdy uvedl, že „ výpověď svědkyně F. tento řetězec (myšleno řetězec nepřímých důkazů) nikterak nenarušila, naopak odvolací soud má za to, že potvrdila závěry soudu I. stupně o tom, že vlastnil duplikáty klíčů k vozidlu Fiat Fiorino a vozidlo si zapůjčil bez vědomí obžalovaného, který tedy nic o účelu zapůjčení vozidla ods. Š., je tendenční a účelová a to ve snaze vyvinit obžalovaného F. z podílu na shora uvedené tr. činnosti “. Odvolací soud dále poukázal na listinný důkaz v podobě oznámení o odcizení vozidla, kde obviněný jednoznačně vyloučil, že by existovaly duplikáty od jeho klíčů k automobilu Fiat Fiorino, což potvrdila i jeho manželka, svědkyně M. F. Je tedy podle jejich slov vyloučeno, aby bylo vozidlo zapůjčeno, resp. získáno bez vědomí obviněného. Obviněný J. V. slyšený v postavení svědka se opakovaně ve své výpovědi zmiňuje o tom, že obviněný S. M. požadoval vrácení klíčů kvůli pojišťovně, z čehož poměrně jednoznačně vyplývá, že jeho tvrzení o tom, že měl duplikát, není možné považovat za důvěryhodné. Nalézací a odvolací soud se tak přesvědčivě vypořádaly s hodnocením všech důkazů, stejně jako s námitkami obviněného v rámci jeho obhajoby.
Pro úplnost je třeba dodat, že námitky obviněného byly součástí jeho obhajoby již v nalézacím řízení, stejně jako i v řízení odvolacím. Jak nalézací soud (na str. 6-8 odůvodnění rozsudku ze dne 21. 9. 2018), tak soud odvolací (na str. 4-6 odůvodnění rozhodnutí ze dne 24. 1. 2019) řádně zhodnotily všechny důkazy tak, jak jim ukládá trestní řád.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nejvyšší soud konstatuje, že v postupu soudu druhého stupně neshledal žádných pochybení. Námitky obviněného jsou ryze skutkového charakteru, když se jejich prostřednictvím snaží prosadit vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutkové závěry, přičemž fakticky opakuje svoji obhajobu z předchozího řízení.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu