Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2019, sp. zn. 3 Tdo 737/2019 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.737.2019.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.737.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 737/2019-536 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný V. D. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 12 To 384/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 2/2018, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného V. D. odmítá . Odůvodnění: I. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 1 T 2/2018, byl obviněný V. D. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jentr. zákoník“) , kterého se podle učiněných skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že zneužil špatného fyzického a psychického stavu a dalších obtíží souvisejících s věkem poškozeného K. J. narozeného XY, v úmyslu získat pro svého syna V. D. za neobvykle nízkou cenu nemovitost poškozeného, uvedl poškozeného v omyl, kdy v rozporu s jejich ústní dohodou o sepsání nájemní smlouvy o bezplatném užívání poloviny domu čp. XY v Ch. a provádění údržby domu, ho dne 16. 9. 2016 nechal v zařízení G., v XY, XY, okres Benešov, podepsat plnou moc k zastoupení při právních jednáních spojených s nemovitými věcmi ve vlastnictví poškozeného a generální plnou moc ke všem úkonům spojeným s realizací veškerých aktivit poškozeného, na základě níž následně uzavřel dne 3. 10. 2016 kupní smlouvu mezi poškozeným a svým synem V. D., jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/2 vzhledem k celku na nemovitostech, pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č.p. XY, objekt k bydlení, v části obce XY a pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, jiná plocha, vše v katastrálním území XY, obci XY, zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, za částku 250.000 Kč, poškozeného nechal podepsat doklad o převzetí této částky, ač mu ji nepředal, přičemž taková kupní cena by byla zcela zjevně nepřiměřeně nízká, čímž způsobil poškozenému K. J. škodu ve výši nejméně 737.140 Kč . Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební doba v trvání 3 (třech) roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v rámci zkušební doby podle svých sil odčinil následky trestného činu. Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 1 T 2/2018, podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, v rámci něhož napadl výrok o vině i výrok o trestu. Odvolání podal i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Benešově, a to v neprospěch obviněného do výroku o náhradě škody. Poškozený K. J. podal odvolání směřující taktéž do výroku o náhradě škody. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 12 To 384/2018 , a to tak, že pod bodem I. podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. napadený rozsudek doplnil o výrok, jímž byl poškozený K. J., nar. XY, odkázán s nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Pod bodem II. pak podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného. II. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 12 To 384/2018, podal obviněný dovolání (č. l. 500–503), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Obviněný zejména namítá, že soudy především neurčily výši škody podle ustanovení §137 tr. zákoníku a cenu nestanovily jako cenu tržní a spokojily se s cenou stanovenou podle vyhlášky, což citované ustanovení trestního zákoníku neumožňuje. Nebyla tedy v souladu se zákonem zjištěna výše škody a posouzení jednání podle příslušného ustanovení trestního zákoníku není možné. Výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku trestného činu, nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, nebyla dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem následku, a nebyl proveden ani jeden přímý důkaz, podle kterého by se dopustil úmyslného jednání. Má za to, že je zde dán extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Dále byla porušena procesní pravidla spočívající v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, a současně jeho právo na nestranné posuzování věci, neboť soudy jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Porušeno podle dovolatele bylo i právo obhajoby, když nebyly provedeny rozhodující důkazy, a to vypracování znaleckého posudku, na který od prvopočátku celé věci obhajoba upozorňovala, a bez přiměřených důvodů bylo odmítnuto hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností a okolností. K nesprávnému právnímu posouzení věci obviněný uvedl, že s poškozeným byl dlouholetý kamarád a poškozený byl rád, že se někdo o nemovitost stará a sám dovolateli nabídl odkup poloviny nemovitosti, což potvrdila i svědkyně – první manželka poškozeného. K prodeji nemovitosti v XY č.p. XY měl vlastnoručně podepsanou plnou moc od poškozeného K. J., která byla i znaleckým posudkem podrobně zkoumána, a kdy znalkyně Mgr. Marie Beňová při hlavním líčení dne 7. 11. 2018 jednoznačně uvedla, že podpis na plné moci, je podpisem poškozeného. Není tedy naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, když sám poškozený podepisoval plnou moc před pracovnicí městského úřadu – matrikářkou, která se s poškozeným a dovolatelem sešla ve zdravotnickém zařízení, která poškozeného řádně seznámila s obsahem plných moci, a sám poškozený se vším souhlasil, čili reagoval vědomě, byl si vědom, co podepisuje a byl na to i pracovnicí řádně upozorněn. Také z výpovědi matrikářky vyplynulo, že sama neměla pochybnosti o duševním zdraví poškozeného. Nebyl tak naplněn znak uvedení jiného v omyl. Poukazuje i na to, že k předání finanční hotovosti ve výši 250.000 Kč má poškozeným podepsané potvrzení. Výše kupní ceny nemovitosti, byla navržena samotným poškozeným, přičemž dovolatel coby laik v této oblasti neměl důvodu pochybovat o takto stanovené ceně s přihlédnutím k poškození a celkového zanedbání nemovitosti. Obviněný uvedl, že jednal i s majitelkou druhé poloviny domu, bývalou první manželkou poškozeného, a jejich synem, kteří potvrdili, že poškozený si druhou polovinu cenil na částku 150.000 Kč, kdy sám poškozený v době minulé chtěl i sám po své bývalé manželce vyplatit uvedenou částku jako vypořádací podíl. Současně se obviněný důrazně vyhrazuje proti nařčení, že měl využít zdravotního stavu poškozeného. Uvádí, že mu v žádném případě nebyl zdravotní stav, zejména psychický stav poškozeného znám. Vždy na něj působil sebevědomě jako člověk znalý poměrů a o tom, že by snad poškozený nežil v reálném světě, se postupně dozvídal až během hlavního líčení. V této souvislosti rozporuje závěry znaleckých posudků vypracovaných na osobu poškozeného s tím, že se nabízí možnost, že došlo k ovlivnění jeho osoby osobami odlišnými od dovolatele. Nabízí se, že takovými osobami by mohli být jeho druhá bývalá manželka a jejich společný syn. Zarážející podle dovolatele je skutečnost, že soudy na jedné straně poukazují na psychický defekt poškozeného, nicméně na straně druhé bez jakýchkoli pochybností přebírají jeho výpověď jako nezpochybnitelně pravdivou. Obviněný má za to, že jakýmkoliv způsobem, ani v tomto ohledu nebyl prokázán úmysl poškozeného jakkoliv poškodit, a pokud už snad zde pochybnosti jsou, je to podle dovolatele věcí občanskoprávního řízení. Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí soudů zrušil. K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 25. 7. 2019, sp. zn. 1 NZO 624/2019. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolání obviněného není opodstatněné. Neshledal, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Obviněný sice formálně v intencích uplatněného dovolacího důvodu napadl správnost závěrů o naplnění objektivní stránky trestného činu, pokud odmítl, že by uvedl poškozeného v omyl, jakož i správnost závěru o jeho jednání v úmyslu poškozeného uvést v omyl, obohatit svého syna a způsobit poškozenému škodu, učinil tak však výhradně prostřednictvím toho, že zcela pozměnil skutkový děj, k jakému na podkladě ve věci provedených důkazů dospěl Okresní soud v Benešově. Obviněný polemizuje s hodnocením důkazů učiněnými soudy, resp. tyto důkazy vyhodnocuje znovu a odlišně, a prosazuje vlastní, pro sebe výhodnou skutkovou verzi uplatňovanou už v předchozím průběhu řízení, čímž se míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Dokazování lze označit za úplné ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. (dovolatel výslovně ani neuvádí, které konkrétní důkazy svědčící v jeho prospěch měly být ignorovány). Ve věci soudy nijak nezpochybňují vědomost poškozeného o té skutečnosti, že obviněnému vystavuje plnou moc. Rovněž nebylo soudy nijak popřeno, že poškozený tyto plné moci podepsal. Uvedení v omyl však bylo shledáno nikoli ve vztahu k těmto listinám, ale v rozporu mezi obsahem domluvy mezi obviněným a poškozeným o způsobu využití vystavených plných mocí a přísliby obviněného, jak bude za použití plných mocí s nemovitostí nakládáno na straně jedné a tím, jak plných mocí plánoval využít a následně také reálně využil obviněný. Poškozený vůbec nepočítal s alternativou, že obviněný, v nějž poškozený nabyl důvěru a jemuž umožnil užívání spoluvlastněné nemovitosti, plných mocí využije k uzavření kupní smlouvy ve prospěch svého syna, z níž ani nesplní přijatý závazek uhradit již tak pro poškozeného nevýhodnou kupní cenu. Odvolává-li se obviněný při tvrzení, že poškozený hodlal svůj podíl na nemovitostech prostřednictvím obviněného skutečně prodat, na svědectví L. J., je nutno poukázat na to, že ta neměla s poškozeným po rozvodu právě ideální vztahy. Výše navrhované částky 150.000 Kč se vztahovala k období několika let či spíše desítek let zpětně, přičemž tuto částku měl kdysi nabízet poškozený svědkyni, ne naopak. To, že by výše kupní ceny byla navržena samotným poškozeným, opět neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Poškozený vůbec odmítá záměr prodeje spoluvlastnického podílu, natož pak aby určoval výši kupní ceny. O tom, že obviněný jednal ze ziskuchtivosti, svědčí zjevně to, že zamýšlel inkasovat i jakousi provizi za zprostředkování prodeje, jak vyplývá z výpovědí P. H. Státní zástupce dále uvedl, že obviněnému samozřejmě nelze přičítat takové znalosti zdravotního stavu, jaké byly podány znalci, nicméně na druhou stranu si musel uvědomovat z průběhu návštěv poškozeného v zařízení, kde pobýval, že poškozený na tom po zdravotní stránce, a to jak fyzické tak psychické není vůbec dobře. Obviněný poškozeného navštěvoval opakovaně, trávil s ním i více času, tedy musel si všimnout těch zdravotních indispozic, které se u poškozeného projevovaly po určité době komunikace s lidmi, jak bylo popsáno ve znaleckém posudku. Další zdravotní postižení, ať již se týče schopnosti poškozeného vidět, slyšet a vnímat muselo být patné v podstatě ihned při prvním kontaktu. Souhlasit nelze ani s tou dovolatelem prosazovanou alternativou, podle níž mohl poškozený jako lehce ovlivnitelná osoba pojmout jím v trestním řízení zastávanou koncepci na popud někoho jiného. Ze znaleckých posudků sice vyplynulo, že poškozený je osobou snadněji manipulovatelnou, ovlivnitelnou druhými osobami, nicméně základní schopnost samostatného rozhodování a jednání nebyla patologicky změněna. Současně bylo zjištěno, že kognitivní funkce poškozeného byly hluboce podprůměrné. Možností manipulace poškozeného v tomto směru se ostatně ve svých úsudcích patřičně zabýval nalézací soud (str. 11 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Benešově). Obviněný se po skutkové stránce věci rozchází se soudy nižších instancí i v závěru o prokázání předání hotovosti ve výši 250.000 Kč poškozenému. Odvolává se přitom výlučně na listinu, kterou jako potvrzení předání částky připravil a nechal poškozenému podepsat, přičemž zcela opomíjí další úvahy a souvislosti, k nimž přihlédly při vyhodnocení této otázky nalézací a odvolací soud (str. 11–12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, odstavec 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Pod dovolatelem deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit pouze námitku, v níž obviněný nesouhlasil s výší škody, kterou měl svým činem poškozenému způsobit. Stanovení tržní ceny u nemovitosti je záležitostí individuální, k jejímuž objasnění je příslušný znalec z oboru ceny a odhady nemovitých věcí. Způsob určení tzv. obvyklé ceny nemovité věci musí odpovídat alespoň jedné z metod upravených v zákoně č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů. Podle dostupných podkladů těmto požadavkům nalézací soud dostál. Soudy nevycházely z ceny smluvně dojednané, což by neodpovídalo způsobu určení výše škody ve smyslu §137 tr. zákoníku, určily výši způsobené škody podle znaleckého posudku, jenž byl vypracován k žádosti V. D. dne 15. 1. 2017. Znalec přitom stanovil cenu za účelem převodu nemovitosti podle platného cenového předpisu za použití koeficientů inflace, prodejnosti, polohy atd., tzn. jako cenu, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v místě a čase prodává. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 12 To 384/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy došlo toliko k doplnění výroku o náhradě škody). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodů. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, MUDr. Vlastimila Tichého a prim. PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., vypracovaného na osobu poškozeného, včetně výslechů obou znalců, dále výpovědi poškozeného K. J., jeho první manželky poškozeného L. J., syna z prvního manželství P. J., druhé manželky poškozeného J. J., znalkyně z oboru písmoznalectví Marie Beňové, pracovnice městského úřadu – matrikářky H. K., dále plné moci ze dne 16. 9. 2016 a potvrzení o převzetí částky 250.00 Kč podepsaném poškozeným) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran výše údajně způsobené škody, vztahů mezi poškozeným a rodinnými příslušníky, vztahem mezi poškozeným a dovolatelem, zdravotního stavu poškozeného, resp. zda tento byl obviněnému znám), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nebyl proveden ani jeden přímý důkaz, podle kterého by se dopustil jím vytýkaného jednání) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že měl k prodeji nemovitosti v XY č.p. XY vlastnoručně podepsanou plnou moc od poškozeného K. J., který mu sám nabízel k odkoupení svou část nemovitosti a plnou moc podepisoval před pracovnicí městského úřadu – matrikářkou, která se s poškozeným a dovolatelem sešla ve zdravotnickém zařízení a která poškozeného řádně seznámila s obsahem plných mocí, přičemž sám poškozený se vším souhlasil; dále uvedl, že přestože byli dlouholetí přátelé, zdravotní stav poškozeného mu nebyl znám a skutečný stav věci se dozvídal až během trestního řízení před soudem, kdy naznačuje, že poškozený mohl být ovlivněn jinými osobami, zejména pak svou bývalou druhou ženou J. J.). Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. V této souvislosti je třeba odmítnout námitky obviněného, jejímž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně jako tendenční a svévolné, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný se omezil toliko na obecná konstatování těchto vad, bez toho, aby uvedl, v čem tvrzená pochybení spatřuje. Nejvyšší soud uvádí, že po přezkoumání napadených rozhodnutí je nutno konstatovat, že soudy postupovaly zcela v souladu a v mezích zákona, když hodnotily provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a to i s vědomím toho, že do jisté míry je zde dána situace „tvrzení proti tvrzení“, přičemž řádně a zcela logicky odůvodnily, proč uvěřily verzi poškozeného (viz rozsudek soudu prvního stupně str. 10 násl.). Obviněný v této souvislosti akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo . K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat ani porušení zásady in dubio pro reo , když odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Obviněný pak namítá též nesprávné právní posouzení, když se nedopustil žádného vědomého jednání, kterým by sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku obohatil, tudíž nenaplnil subjektivní (otázka zavinění) ani objektivní stránku trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Stejně tak označuje za chybné i závěry o výši škody a tedy naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Provedené dokazování totiž pokládá za nedostatečné, když úmyslné zavinění nemohlo být nepochybně prokázáno. K těmto námitkám Nejvyšší soud uvádí, že byť by se jednalo o námitku formálně podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, jedná se o námitku vznesenou právně neregulérním způsobem, když nesprávné právní hodnocení je shledáváno až sekundárně na základě vlastního odlišného hodnocení provedeného dokazování, z toho vyplývajících odlišných skutkových zjištění, a zejména pak vlastí verzi událostí. Obviněný všemi svými námitkami fakticky napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, což je samo o sobě námitka pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná, avšak současně má za to, že v daném případě je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů . Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zcela výjimečně, shledá-li existenci extrémního nesouladu, zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé Podle Ústavního soudu může pak k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu ,opomenut‘) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další)“. Obecně lze stručně uzavřít, že je-li ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z takovéhoto procesu vyplývajícími, je zde naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Benešově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, nikterak se nevymykají logickým postupům hodnocení, závěry zjištěné z řádně provedeného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. jsou pak plně odrazem skutkových zjištění soudu. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, přičemž poukazuje na to, že nebyla naplněna subjektivní stránka, resp. znak zavinění, stejně jako příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Co se pak týče vady opomenutého důkazu, jak namítá obviněný, možno poznamenat, že je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další). Obviněný sice uvedl, že nebyl vypracován jím požadovaný znalecký posudek, nikterak však blíže nerozvedl, k objasnění jaké skutečnosti se tak mělo stát, resp. o jaký znalecký obor se mělo jednat. Úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak z §265f tr. ř. je obviněný povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., přičemž své skutkové a právní závěry v potřebném rozsahu a přesvědčivě odůvodnil a s jeho argumentací se ztotožňuje a na ni odkazuje. Nejvyšší soud uzavírá, že tomuto postupu nelze ničeho vytknout. Co se týče nedostatku subjektivní stránky trestného činu, připomíná Nejvyšší soud, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171). Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Obviněný nikdy neměl v úmyslu vzít poškozeného zpátky domů a postarat se o něj, naopak chtěl nemovitost ihned zpeněžit a obohatit tak sebe nebo svého syna, čímž způsobil poškozenému škodu více než 500.000 Kč, a dopustil se tak zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s názorem soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že obviněný jednal zaviněně. Nalézací soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný ze zištných důvodů využil důvěřivosti poškozeného, kterého znal, mnohokrát s ním jednal, musel přitom vidět, v jakém je zdravotním a psychickém stavu, jakého je věku a byl si i vědom toho, jaký důraz klade poškozený na dodržování ústních dohod. Dále uvedl, že obviněný „ využil důvěřivosti poškozeného, jeho přesvědčení, že mu nechává nemovitost do pronájmu za to, že ji bude udržovat, nechal poškozenému podepsat plnou moc, na základě které uzavřel kupní smlouvu se svým synem. Zároveň nechal poškozenému podepsat i doklad o převzetí částky 250.000 Kč, kterou mu nikdy nedal “ (str. 14 rozsudku nalézacího soudu). Soudy vycházely z celé řady důkazů, kdy stěžejní se stala výpověď poškozeného. S ohledem na jeho zdravotní stav, zejména pak jeho psychické rozpoložení, soudy věnovaly zvýšenou pozornost otázce věrohodnosti jeho výpovědi a případné možnosti ovlivnění jeho osoby. K posouzení zdravotního stavu poškozeného nechaly vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, MUDr. Vlastimila Tichého a prim. PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., současně i vyslechly oba znalce, přičemž znalec uvedl, že „ z psychiatrického hlediska nezjistil nic, co by narušovalo obecnou věrohodnost poškozeného, tedy žádné bludy, halucinace ani bájnou lhavost “ (str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). Vyjádřil se i k samotnému opakovanému výslechu poškozeného, kdy uvedl, že poškozený je sice osobou ovlivnitelnou, nicméně pokud podstoupil dvouhodinový výslech, a „ vydržel nápor intenzivního výslechu, to by nevydržel po dvě hodiny si udržet svoji linii “ (tamtéž). Výpověď poškozeného současně nestojí osamoceně, ale je podpořena dalšími výpověďmi – logicky ji doplňuje výpověď svědkyně J. J., svědkyně J. Č. a svědkyně L. P., u nichž soud nezjistil důvody, proč by měly vypovídat nepravdu. V případě svědkyň Č. a P., zaměstnankyň zdravotního zařízení, se jedná o osoby zcela nestranné, které nemají k obviněnému ani k poškozenému žádný vztah, navíc se jedná o zaměstnankyně bývalé. Soud rovněž zkoumal pečlivě výpověď bývalé manželky poškozeného J. J., u níž dospěl k závěru, že ani ona neměla na věci osobní zájem, byť se zde nabízela otázka možného dědictví pro jejího syna (zejména str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Tvrzení, že by se jednalo z její strany o manipulaci s poškozeným, vyhodnotil soud jako pouhou spekulaci nepodloženou jakýmikoli důkazy. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného, jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Dále se obviněný ohradil proti způsobu určení výše škody s tím, že nebyla určena podle §137 tr. zákoníku jako cena tržní, ale soudy vycházely ze znaleckého posudku, který byl založen na ceně úřední stanovené podle vyhlášky. Uvedenou námitkou se již zabýval odvolací soud, který na str. 5 napadeného usnesení uvedl, že znalec vycházel z platného cenového předpisu a cenu stanovil pro účely převodu předmětné nemovitosti mezi občany, a jedná se tak o cenu přibližující se ceně obvyklé, kdy současně vycházel i z toho, že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která je předmětem útoku, v době a v místě obvykle prodává. Na podkladě výše uvedeného stručného výkladu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněným předložené námitky jsou zčásti pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelné, ve zbývající části se pak jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění. IV. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. D. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 31. 7. 2019 JUDr. Petr Šabata předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/31/2019
Spisová značka:3 Tdo 737/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.737.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Škoda
Zavinění
Dotčené předpisy:§209 odst. 1 tr. zákoníku
§209 odst. 4 písm. d) předpisu č. /Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2019-11-08