ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.783.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 783/2019-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovolání, které podala obviněná G. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 11 To 366/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 53/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 10. 2018, sp. zn. 3 T 53/2018, byla obviněná G. K. uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to a za pokračující přečin podvodu podle §209 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterým byla uznána vinnou trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 4. 2018, sp. zn. 4 T 41/2018, který nabyl právní moci dne 27. 6. 2018, a za přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku, kterým byla uznána vinnou trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 41 T 39/2018, který nabyl právní moci dne 4. 9. 2018, byla obviněná podle §209 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 4. 2018, sp. zn. 4 T 41/2018, který nabyl právní moci dne 27. 6. 2018, a z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 41 T 93/2018, který nabyl právní moci dne 4. 9. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené společnosti LE PATIO INTERNATIONAL, s. r. o., IČ 497 10 729, se sídlem v Praze 8, Pernerova 652/55, způsobenou škodu ve výši 164.850,40 Kč.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 11 To 366/2018 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 12. 2018 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d) a g) trestního řádu. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu obviněná namítla, že hlavní líčení bylo konáno v její nepřítomnosti, ačkoliv soud řádně informovala o svém zdravotním stavu, kdy se zhroutila a musela vyhledat lékařskou pomoc. Současně projevila zájem se hlavního líčení aktivně účastnit, označit důkazy na svoji obhajobu a zvolit si obhájce. Podle obviněné nebyla splněna podmínka pro konání hlavního líčení v její nepřítomnosti spočívající v tom, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněná uvedla, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí vykazuje extrémní vady, které jsou nikoliv jen nezákonné, ale i protiústavní, a které vedly k zcela mylnému zjištění skutkového stavu věci, v důsledku čehož je i výsledné právní posouzení nesprávné. Nalézací soud podle obviněné zcela rezignoval na výslech svědků J. a P., kteří podle obviněné ve věci rovněž figurovali. Jedná se o opomenuté důkazy, které vedly k nedostatečnému a značně nepřesnému zjištění skutkového stavu věci.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby soud prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněné byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že dovolací námitky týkající se konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněné důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu obsahově odpovídají, nepovažuje je však za důvodné. Podle státního zástupce byla splněna materiální podmínka konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného spočívající v tom, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, když bez ohledu na absenci procesně relevantní výpovědi obviněné byla věc dostatečně objasněna, zejména výpovědí svědka D. Ž. a provedenými listinnými důkazy a o vině obviněné nevznikly žádné rozumné pochybnosti. S ohledem na charakter trestné činnosti, osobu obviněné a její postoj k trestnímu řízení navíc nebylo možno reálně očekávat, že projednání věci za její osobní účasti by mohlo na obviněnou výrazněji výchovně působit. Ve vztahu k formálním podmínkám konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného státní zástupce uvedl, že dovolatelka měla možnost se k věci vyjádřit v rámci výpovědi obviněné v přípravném řízení, a pokud využila svého práva a odmítla vypovídat, nebránila tato okolnost konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné. Státní zástupce doplnil, že v případě splnění podmínek §202 odst. 2 trestního řádu v zásadě lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného i v případě, že svoji nepřítomnost řádně omluvil. Obviněná navíc své údajné zdravotní problémy před konáním hlavního líčení žádnou lékařskou zprávou nedoložila a neučinila tak ani dodatečně, ve stadiu odvolacího řízení. Státní zástupce dále uvedl, že námitky obviněné uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu tomuto důvodu obsahově neodpovídají. Nevznikly totiž žádné rozumné pochybnosti o vině obviněné. Obhajoba obviněné uplatněná před zahájením jejího trestního stíhání a odkazující na osoby J. a P. neměla žádný význam pro její vlastní trestní odpovědnost. O existenci tzv. opomenutých důkazů nelze uvažovat i z toho důvodu, že návrh na doplnění dokazování výslechy uvedených svědků obviněná nikdy neučinila řádnou procesní formou.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná G. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Podle obviněné byl dovolací důvod naplněn tím, že nalézací soud konal hlavní líčení, ačkoliv bez její přítomnosti nebylo možno věc spolehlivě rozhodnout a přestože svoji neúčast omluvila a soudu sdělila, že se chce hlavního líčení účastnit. Argumentaci obviněné lze sice z hlediska uplatněného důvodu dovolání považovat za relevantní, zjevně však není důvodná. Stejnou námitku totiž obviněná uplatnila již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se s ní přesvědčivě vypořádal. Naplnění formálních podmínek pro konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněné nebylo v dovolání napadeno. Z hlediska splnění materiálních podmínek pro konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněné nelze závěrům nalézacího i odvolacího soudu nic vytknout, když z hlediska důkazní situace (usvědčující výpověď zaměstnance poškozené, daňový doklad vystavený poškozenou, příkaz k úhradě podepsaný obviněnou, zpráva banky ohledně nepředložení příkazu k úhradě k provedení, výpis z předmětného bankovního účtu a výpisy z centrální evidence exekucí) i stanoviska obviněné k věci (v přípravném řízení využila svého práva k věci nevypovídat a vyjádřila se pouze ke svým osobním poměrům, soudu písemně sdělila, že ona sama byla ve věci zneužita) bylo možno očekávat takový výsledek hlavního líčení, kdy dostatečně zjištěný skutkový stav dovolí věc spravedlivě rozhodnout. Ohledně omluvy obviněné nutno zdůraznit, že podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného podle §202 odst. 2 trestního řádu nejsou vázány na skutečnost, zda obžalovaný omluvil svou neúčast u hlavního líčení či nikoli a jaký důvod případně uváděl ve své omluvě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). V projednávané věci navíc nalézací soud vyhodnotil omluvu obviněné jako účelovou, když pro svoji nepřítomnost obviněná uváděla různé důvody, které však i přes příslib nijak nedoložila. Ostatně důvodnost omluv nedoložila obviněná ani v průběhu odvolacího řízení. Odvolací soud správně poznamenal, že pokud chtěla obviněná využít svého práva zvolit si obhájce a vyjádřit se k věci, měla k tomu v předcházejících fázích řízení dostatek prostoru. Pokud jej nevyužila, jde takový přístup výlučně k její tíži.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Mělníku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Naplnění dovolacího důvodu spatřovala obviněná v existenci tzv. opomenutých důkazů spočívajících v tom, že soudy nevyslechly svědky J. a P., které obviněná označila za osoby, které ve věci rovněž figurovaly. Za podstatnou v této souvislosti dovolací soud považuje skutečnost, že nalézací i odvolací soud se otázkou významu případné trestní odpovědnosti dalších osob na trestní odpovědnost samotné obviněné zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč jakékoliv zjištění v tomto ohledu nemůže mít vliv na správnost závěru o vině obviněné. Jejich závěry umocňuje i zjištění, že obviněná je osobou nejen svéprávnou, ale i osobou s poměrně bohatými zkušenostmi s podvodným jednáním. Takové námitky obviněné proto rovněž nemohly být jakkoliv opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu