Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.04.2019, sp. zn. 30 Cdo 4172/2017 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4172.2017.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4172.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4172/2017-456 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 105/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. 69 Co 87/2017-426, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. 69 Co 87/2017-426, se v části týkající se nároku na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním v celkové výši 4 588 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 5 000 000 Kč (tj. ohledně výroku I co do přiznaného úroku z prodlení z částky 412 000 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 6. 2. 2015 do 5. 3. 2015 a ohledně výroku II co do přiznané částky 238 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 6. 2. 2015 do zaplacení a co do zamítnuté částky 4 350 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 6. 2. 2015 do zaplacení) a ve výroku III o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se na žalované žalobami spojenými ke společnému projednání a rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 105/2013 domáhal peněžitého zadostiučinění v celkové výši 5 800 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena jednak nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2005 (v této části žalobce požadoval částku 800 000 Kč s příslušenstvím) a jednak uvedeným nezákonným trestním stíháním, které skončilo zprošťujícím rozsudkem (v této části žalobce požadoval částku 5 000 000 Kč s příslušenstvím). 2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, č. j. 10 C 105/2013-354, uložil žalované zaplatit žalobci ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku částku 361 167 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 25. 10. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 412 000 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 6. 2. 2015 do 5. 3. 2015 (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 5 026 833 Kč s úrokem z prodlení z částky 438 833 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 25. 10. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 4 588 000 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 6. 2. 2015 do zaplacení (výrok II), zastavil řízení o zaplacení částky 412 000 Kč (výrok III) a uložil žalované zaplatit žalobci ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 85 244,50 Kč (výrok IV). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ve věci samé (výrok I odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II ve věci samé ohledně částky 346 350 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci rozsudku částku 346 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 108 350 Kč za dobu od 25. 10. 2013 do zaplacení a z částky 238 000 Kč za dobu od 6. 2. 2015 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto zamítavém výroku II potvrdil (výrok II odvolacího soudu) a uložil žalované zaplatit žalobci ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 159 357 Kč (výrok III odvolacího soudu). 4. Dovolání žalobce se týká výlučně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním, a proto se Nejvyšší soud dále zabývá již jen uvedeným nárokem uplatněným žalobou ve výši 5 000 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 6. 2. 2015 do zaplacení. Po podání žaloby žalovaná dne 5. 3. 2015 žalobci dobrovolně uhradila částku 412 000 Kč a k částečnému zpětvzetí žaloby bylo řízení v této části pravomocně zastaveno výrokem III shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně. Žalobci byla soudy nižších stupňů jako přiměřené zadostiučinění pravomocně přiznána částka dalších 238 000 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně) a příslušenství z částky 412 000 Kč za dobu od 6. 2. 2015 do 5. 3. 2015 (výrok I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně). Zbývající část požadovaného nároku, tedy částka 4 350 000 Kč s příslušenstvím, byla pravomocně zamítnuta (výrok II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně). 5. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Žalobci bylo dne 5. 3. 1997 sděleno Policií České republiky obvinění z pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 4 trestního zákona, přičemž v pořadí druhou obžalobu podal státní zástupce ke Krajskému soudu v Hradci Králové po několikeré změně právní kvalifikace dne 15. 8. 2003, a to pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle ustanovení §127 odst. 1, 2 trestního zákona a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §255 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. Rozsudkem ze dne 18. 8. 2008, č. j. 6 T 5/2005-21438, Krajský soud v Hradci Králové uznal žalobce vinným za uvedené trestné činy a rozhodl o úhrnném trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 6. 2009, č. j. 12 To 7/2009-21838, odvoláním napadený rozsudek zrušil a následně byl žalobce zproštěn obžaloby rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2009, č. j. 6 T 5/2005-22549, přičemž proti rozsudku podal odvolání státní zástupce. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 1. 2013, č. j. 12 To 33/2010-24072, zastavil trestní stíhání žalobce, a to z důvodu amnestie prezidenta republiky. Na základě oznámení žalobce ze dne 22. 1. 2013 o tom, že trvá na projednání věci, rozhodl Vrchní soud v Praze o pokračování v trestním stíhání a usnesením ze dne 13. 5. 2014, č. j. 12 To 33/2010-24465, zamítl odvolání státního zástupce. Žalobce dne 5. 8. 2014 uplatnil u žalované nárok na peněžité zadostiučinění ve výši 5 000 000 Kč, žaloba byla v této věci podána dne 4. 2. 2015a byla původně vedena u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 46/2015. Žalovaná se žalobci za nezákonné trestní stíhání omluvila a dne 5. 3. 2015 mu zaplatila částku 412 000 Kč. 6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jenOdpŠk“, popřípadě „zákon č. 82/1998 Sb.“ Shledal splnění všech tří podmínek pro vznik nároku z odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, a to existenci nezákonného rozhodnutí (neboť trestní řízení vůči žalobci skončilo zprošťujícím rozsudkem), nemajetkové újmy na straně žalobce a příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a vzniklou újmou. Výši peněžitého zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání posuzoval podle §31a odst. 2 OdpŠk a kritérií formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012 (dále jen „R 122/2012“). Rozebral povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce a dospěl k závěru, že za přiměřené zadostiučinění žalobce lze považovat částku zhruba 400 000 Kč, přičemž zdůraznil, že uvedená částka několikanásobně přesahuje obvyklou výši odškodnění za nezákonné trestní stíhání, neboť „reflektuje vážné okolnosti“ dané věci. Soud prvního stupně rovněž provedl srovnání s dalšími případy, kdy bylo poškozeným osobám poskytnuto peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním (konkrétně se jedná o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 2. 2013, č. j. 10 C 45/2012-50, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 4002/2014, a způsob vyřízení předběžného projednání nároku v případě poškozeného P. L.) a vysvětlil, proč nemůže přihlédnout k dalším rozhodnutím předloženým žalobcem. Částku dobrovolně uhrazenou žalovanou (412 000 Kč) tak soud prvního stupně považoval za adekvátní. 7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně. 8. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je dána odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání, přičemž žalobci je třeba poskytnout peněžité zadostiučinění. Zvažoval stejná kritéria jako soud prvního stupně, avšak dospěl k závěru, že soud prvního stupně „rozsah imateriální újmy podhodnotil“ a že je „na místě rozsah imateriální újmy žalobce odškodnit částkou 650 000 Kč“ (s tím, že žalovaná již dobrovolně uhradila částku 412 000 Kč). Odvolací soud vyšel z toho, že intenzita zásahu do osobní sféry žalobce byla „závažná“, a to v oblasti soukromého, rodinného i pracovního života, když věc byla navíc opakovaně medializovaná. Nezákonné trestní stíhání trvalo více než 17 let a žalobce coby „jinak bezúhonná osoba“ byl tři čtvrtě roku nezákonně omezen na osobní svobodě (výkonem vazby), přičemž mu hrozil vysoký trest odnětí svobody (5 až 12 let) a ke změně právní kvalifikace (a snížení hrozícího trestu) došlo až po téměř šesti letech. Odvolací soud výslovně odmítl srovnávat projednávanou věc „s případy, na které žalobce poukazoval, neboť jejich okolnosti byly odlišné (nelze srovnávat nesrovnatelné)“, a podotkl, že každý případ je třeba posuzovat „individuálně“. II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v rozsahu části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé, a to výlučně ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním. 10. Podle dovolatele je dán dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně dovolatel považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za nesprávný z toho důvodu, že se přiznané zadostiučinění bez zjevných a podstatných skutkových odlišností projednávané věci liší od zadostiučinění přiznaného v případech skutkově obdobných. Přípustnost dovolání v této části spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, a R 122/2012. V této souvislosti dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že odmítl provést srovnání s tím, jaká částka peněžitého zadostiučinění byla jednotlivým poškozeným uhrazena v případech skutkově obdobných, ačkoliv dovolatel takové obdobné případy vyhledal a doložil. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016 (dále jen „R 67/2016“). 11. Dovolatel dále namítá, že při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného trestního stíhání mají soudy postupovat jednotně „ze základních premis“ a má tak být sjednocen postup soudů nižších stupňů obdobně, jako je tomu při určení výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, kdy je soudní praxe usměrněna stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011. Dovolací soud by tak měl stanovit, z jaké základní částky se při odškodnění vychází a jak je tato základní částka zvyšována či snižována s ohledem na „specifika kauzy“. V této části spatřuje dovolatel přípustnost dovolání v tom, že se jedná o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. 12. Dovolatel dále brojí proti celkové výši přiznaného zadostiučinění, když nesprávné právní posouzení spatřuje – s přihlédnutím k okolnostem a délce trvání trestního stíhání – ve stanovení zcela zjevně nepřiměřené výsledné částky. Přípustnost dovolání dovolatel shledává v odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009. 13. Konečně dovolatel poukazuje i na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, která má spočívat v tom, že odvolací soud určil výši zadostiučinění „volnou úvahou“, ze které není patrné, jak „ocenil jednotlivá pomocná kritéria“ ve smyslu R 122/2012, a že bez „jakéhokoliv odůvodnění“ odmítl provést srovnání projednávané věci s obdobnými případy předloženými žalobcem. 14. Dovolatel navrhuje zrušit rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části a vrátit věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 15. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání 16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jeno. s. ř.“. Rozhodné znění se podává z toho, že řízení bylo sice zahájeno před 31. 12. 2013, avšak žaloba týkající se nároku dotčeného dovoláním byla podána až dne 4. 2. 2015 a v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo ke spojení původně samostatně projednávaných věcí. 17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností. IV. Přípustnost dovolání 18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 20. Dovolání není přípustné pro otázku „sjednocení postupu“ při určení výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, neboť odvolací soud se neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že výši peněžitého zadostiučinění nelze v uvedených případech odvíjet od základní částky odškodnění za jeden rok trvání řízení, neboť není možné paušálně (předem) stanovit výši zadostiučinění pro každý případ trestního stíhání, které neskončí pravomocným odsuzujícím rozsudkem, ani není možné matematicky stanovit výši zadostiučinění za určitý časový úsek trestního stíhání předem pro všechny případy (srov. R 122/2012 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, a ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015). Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud při stanovení formy a výše za dostiučinění vycházel z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce (srov. opětovně R 122/2012). 21. Žalobce ve svém dovolání dále namítá nesprávné právní posouzení učiněné odvolacím soudem při aplikaci §31a odst. 2 OdpŠk, konkrétně skutečnost, že se odvolací soud při určení výše zadostiučinění nevypořádal s tím, jaká výše peněžitého zadostiučinění byla přiznána u obdobných případů doložených žalobcem. Jelikož odvolací soud uvedenou právní otázku určení výše peněžitého zadostiučinění posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání přípustné a zároveň i důvodné. V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 22. Podle §5 písm. a) OdpŠk odpovídá stát za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním. 23. Podle §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. 24. Podle §8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. 25. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). 26. Podle dlouhodobě ustálené soudní praxe odpovídá stát za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon č. 82/1998 Sb. tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). 27. Ve shora odkazovaném R 122/2012 Nejvyšší soud shrnul dosavadní judikaturní vývoj a odůvodnil závěr, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. 28. Na uvedené závěry pak Nejvyšší soud navázal v R 67/2016, v němž doplnil, že pokud nelze nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka. 29. Nejvyšší soud posledně zmiňovanou myšlenku v R 67/2016 dále rozvinul, že v soudním řízení je to žalobce, kdo žalobou uplatňuje nárok na zaplacení peněžité částky, kterou považuje za přiměřené zadostiučinění. Aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy na žalobci, aby v rámci žaloby provedl srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku lze považovat za přiměřené zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk. 30. V poměrech projednávané věci odvolací soud rozebral jednotlivá kritéria pro určení výše peněžitého zadostiučinění (povaha trestní věci, délka trestního stíhání, dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce) a výslednou částku stanovil na základě své úvahy s důrazem na to, že „základním hlediskem odškodnění je jeho přiměřenost“ a každý případ je třeba posuzovat „individuálně“. Výši zadostiučinění poskytnutého v jiných případech (doložených žalobcem) však odmítl srovnat s projednávanou věcí, neboť podle něj byly „jejich okolnosti odlišné (nelze srovnávat nesrovnatelné)“. V čem spočívá podstatná odlišnost případů a jaké jsou naopak jejich případné společné znaky, nijak blíže nerozvedl. 31. Odvolací soud tak nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy včetně těch, které na podporu svého žalobního žádání předložil žalobce. Právní posouzení výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění je tak neúplné a tudíž nesprávné. 32. Vzhledem k uvedenému je předčasné zabývat se dovolací námitkou žalobce spočívající v tom, že přiznaná výše peněžitého zadostiučinění je zcela zjevně nepřiměřená, neboť dovolací soud nemůže předjímat nový závěr odvolacího soudu ohledně výše zadostiučinění. Již nyní je však možno uvést, že při důsledném naplnění shora rozebraných judikaturních závěrů plynoucích z R 122/2012 a R 67/2016 nelze dojít ke zcela zjevně nepřiměřené výši přiznaného zadostiučinění, neboť požadavek srovnání s obdobnými případy, jakož i řádného a přesvědčivého zdůvodnění jakékoli významnější odchylky znemožňuje přiznat peněžité zadostiučinění v excesivní výši. 33. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady dovolací soud v řízení neshledal. 34. Žalobce sice v dovolání namítal, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností kvůli nedostatku řádného odůvodnění postupu, jakým odvolací dospěl k výši přiznaného zadostiučinění. Dovolací soud však ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 106/2013, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. 35. V poměrech projednávané věci je jednoznačné, že způsob odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu ohledně výše přiznaného peněžitého zadostiučinění žalobci nijak neznemožnil uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci. Skutečnost, že odvolací soud neprovedl patřičné srovnání výše přiznaného zadostiučinění s jinými obdobnými případy, je důsledkem jeho nesprávného právního názoru a absence takového srovnání tak nemůže být brána jako vada spočívající v nedostatku odůvodnění napadeného rozsudku. VI. Závěr 36. Nejvyšší soud vzhledem ke všemu doposud uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil ohledně nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a věc odvolacímu soudu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, neboť právní posouzení výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk je z rozvedených důvodů nesprávné. 37. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl přitom ohledně nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním zrušen jako celek (včetně výroků vyhovujících), neboť dovolací soud není s ohledem na §242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vázán rozsahem dovolacího návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015). Zrušen byl i výrok III napadeného rozsudku o nákladech řízení před soudy nižších stupňů jako výrok závislý na výroku ve věci samé [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. 38. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným. V rámci nového projednání odvolací soud neopomene přihlédnout k podstatným společným a rozdílným znakům projednávané věci s jinými případy peněžitého zadostiučinění nemajetkových újem (včetně případů, na něž žalobce poukazoval, jakož i těch, které jsou zveřejněny Ministerstvem spravedlnosti na webové stránce: https://www.justice.cz/web/msp/nejcasteji-kladene-otazky?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim ) a v odůvodnění svého nového rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným v jiných případech nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání (popřípadě i újmy z jiného právního důvodu). 39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 4. 2019 JUDr. Pavel Simon předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:30 Cdo 4172/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4172.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2019-08-01