ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5890.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5890/2017-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce D. T. C. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, U Nadjezdu 1837, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 263/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. 19 Co 151/2017-184, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č. j. 28 C 263/2015-154, zamítl žalobu s požadavkem na zaplacení částky 1 000 000 Kč (výrok I), jakož i s požadavkem na omluvu (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 19 Co 151/2017-184, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se domáhal omluvy a peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout jednak v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 212/2013 (dále jen „posuzované řízení“), přičemž žalobce skutkově vymezil svůj nárok tak, že požaduje peněžité zadostiučinění ve výši 500 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení toliko do 31. 5. 2013, kdy byla v posuzovaném řízení s definitivní platností vyřešena otázka místní příslušnosti, jednak v důsledku nezákonného rozhodnutí vydaného v posuzovaném řízení, a to usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2012, č. j. Ncp 2849/2012-16, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti (žalobce požadoval peněžité zadostiučinění ve výši dalších 500 000 Kč).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 7. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné.
Otázka, zda zrušení nezákonného rozhodnutí je nezbytným předpokladem odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo též „zákon č. 82/1998 Sb.“, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud shledal, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5884/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2238/2014).
Odvolací soud tak nedospěl k jinému závěru, než jaký již byl přijat v rozhodovací praxi dovolacího soudu, pokud přihlédl k tomu, že soud rozhodující o žalobě na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 49/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4511/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 88/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016). Splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk nelze obecně nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4855/2015).
Dovolatelem citovaná judikatura Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 1774/08 ze dne 9. 7. 2009 či nález sp. zn. II. ÚS 2085/08 ze dne 16. 9. 2009) v poměrech dané věci není přiléhavá, neboť spočívá na odlišném skutkovém základě. Dovolací soud tak uzavírá, že není přepjatým formalismem trvat na tom, že podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno, neboť tento závěr je ústavně konformní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10). Odvolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 32 Nd 348/2016), pokud vyšel z toho, že určení soudu, kterému bude věc postoupena dle §104a odst. 6 o. s. ř., má toliko „technickou povahu“ a není rozhodnutím o místní příslušnosti.
Ani při zkoumání existence nesprávného úředního postupu se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud při posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení vyšel z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (bod IV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, v tomto směru jen správnost základních úvah soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1818/2015).
Otázka, zda je soud v případě, kdy dospěje k závěru o neexistenci nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, povinen zkoumat ostatní předpoklady odpovědnosti státu za škodu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. je založena na kumulativním splnění tří podmínek, a to: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Není-li splněna jen jediná z uvedených podmínek, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2116/2015, shodně v právní literatuře Vojtek, P. §5 [Formy odpovědnosti státu]. In: Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, s. 63).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o nákladech řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu