ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2441.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2441/2017-249
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně Unique Media Prague s.r.o., v likvidaci , se sídlem v Praze 5, Ohradské nám. 1621, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 27130592, zastoupené JUDr. Pavolem Krošlákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalované SWISS PHARMACEUTICAL INVESTMENT LLC , se sídlem v Salemu, Charles Mathias, 942 Windemere Drive NW, Oregon, Spojené státy americké, registrační číslo společnosti 604094-98, jednající organizační složkou SWISS PHARMACEUTICAL INVESTMENT LLC, se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Kubelíkova 1224/42, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 29016827, zastoupené Mgr. Petrem Čubíkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, o zaplacení částky 1 486 375,64 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 213/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 18 Co 299,300/2016-194, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 18 Co 299,300/2016-194, v té části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 3. 2016, č. j. 12 C 213/2014-151, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2016, č. j. 12 C 213/2014-156, v části výroku pod bodem I přisuzující žalobkyni částku 1 410 509,13 Kč s úrokem z prodlení, v části výroku pod bodem II přisuzující žalobkyni úhradu nákladů na vymáhání pohledávek v částce 7 200 Kč a ve výroku o nákladech řízení pod bodem IV, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 3. 2016, č. j. 12 C 213/2014-151, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2016, č. j. 12 C 213/2014-156, v části výroku pod bodem I přisuzující žalobkyni částku 1 410 509,13 Kč s úrokem z prodlení, v části výroku pod bodem II přisuzující žalobkyni úhradu nákladů na vymáhání pohledávek v částce 7 200 Kč a ve výroku o nákladech řízení pod bodem IV, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalované zaplacení částky 1 493 356,14 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to na základě tvrzení, že jako reklamní agentura pro žalovanou zajistila reklamní kampaň v rádiích a televizi, monitoring produktových řad a další služby, avšak žalovaná řádně vyúčtované služby neuhradila. Vedle toho žalobkyně požadovala náhradu nákladů na uplatnění pohledávek.
Žalovaná v rámci své procesní obrany zpochybnila jak uzavření smluv, podle nichž jí mělo být plněno, včetně oprávnění V. U. za ni jednat a zavazovat ji, tak poskytnutí řádného plnění a splatnost uplatněných pohledávek.
V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu co do částky 6 980,50 Kč s úrokem z prodlení zpět, pročež Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 7. 3. 2016, č. j. 12 C 213/2014-150, řízení v tomto rozsahu zastavil. Rozsudkem ze dne 14. 3. 2016, č. j. 12 C 213/2014-151, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 6. 2016, č. j. 12 C 213/2014-156, pak uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 482 466,14 Kč s tam specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a na náhradu nákladů na vymáhání pohledávky částku 10 800 Kč (výrok pod bodem II), zamítl žalobu co do částky 3 909,50 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem IV).
Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I a IV potvrdil, výrok pod bodem II potvrdil ve znění, kterým opravil písařskou chybu soudu prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaná pověřila žalobkyni k jednání ve prospěch žalované směřujícímu k vyjednávání cenových nabídek, rezervování a nakupování reklamních prostor v Česku a na Slovensku a spolupráce mezi žalobkyní a žalovanou skutečně probíhala a fungovala. Běžnou praxí mezi nimi bylo jednání po telefonu, osobní setkávání a poté verifikace výsledků dohody v media plánu či objednávky nasazení sponzoringu (strany si odsouhlasovaly tabulky nasazení sponzoringu a media plán a tyto tabulky byly ze strany žalované opatřeny razítkem a podepsány). Podle vyjádření Asociace komunikačních agentur je takový postup při uzavírání smluv v daném odvětví běžný. Spolupráce probíhala i v průběhu listopadu a prosince roku 2013 a faktury byly žalovanou řádně hrazeny až do ledna roku 2014. Veškerá jednání za žalovanou probíhala přes paní U.; ta se žalobkyní jednala již od roku 2012, sama podepisovala media plány, tabulky nasazení sponzoringu a dojednávala podrobnosti. Ve vztahu k jednotlivým uplatněným nárokům byly zjištěny níže uvedené skutečnosti.
a) Reklamní kampaň – sponzoring Frekvence 1 v období od 4. 11. do 6. 12. 2013: Fakturou č. 2130183 vystavenou dne 6. 12. 2013 na částku 85 159,80 Kč žalobkyně požadovala úhradu za nasazení sponzoringu na rozhlasové stanici Frekvence 1 v období od 4. 11. do 6. 12. 2013 na produkty Clavin a Arginmax. Podle tabulky ze dne 1. 10. 2013 nazvané „sponzoring 2013“ měl být reklamní spot odvysílán na Frekvenci 1 v pořadu „Těžkej Pokondr“ v období od 4. 11. 2013 do 8. 11. 2013 v rozsahu 10 vzkazů na týden; v pořadu „Časomíra“ mělo být v téže době odvysíláno 45 spotů; v pořadu „Počasí“ varianta A v období od 11. 11. 2013 do 17. 11. 2013 mělo být odvysíláno celkem 40 spotů; v pořadu „Ráno“ v období od 25. 11. 2013 do 29. 11. 2013 mělo být odvysíláno 52 spotů; a v pořadu „Česká noc“ v období od 1. 12. 2013 do 6. 12. 2013 mělo být odvysíláno 50 spotů. Tabulka je opatřena razítkem žalované, je na ní uvedena celková cena za spoty 70 380 Kč bez DPH a u razítka je uveden podpis, „o němž bylo prohlášeno, že se jedná o podpis paní U.“. Sjednané spoty byly odvysílány.
b) Reklamní kampaň nasazení sponzoringu Evropa 2: Fakturou č. 2130192 na částku 42 312,01 Kč se splatností dne 13. 3. 2013 žalobkyně požadovala úhradu sponzoringu na produkt Clavin v období od 2. 12. 2013 do 13. 12. 2013. Z tabulky nazvané „sponzoring 2013“ vyplývá, že v pořadu „Zpátky do minulosti“ v období od 2. 12. do 6. 12. 2013 měl být ve dnech od pondělí do pátku v časech 6:58, 7:45 a 8:58 (celkem 15) nasazen spot na produkt Clavin, ve stejném režimu měl být nasazen i v období od 9. 12. do 13. 12. (zřejmě 2013). Tabulka je opatřena razítkem žalované a podpisem a je na ní uvedena i celková cena 34 968,60Kč bez DPH. Spoty byly odvysílány.
c) Měsíční monitoring produktových řad: Podle tabulky ze dne 7. 1. 2013 byla vystavena objednávka na monitoring produktových řad a farmaceutických firem na rok 2013, a to pro Českou republiku a pro Slovenskou republiku. Tabulka je opatřena razítkem žalované a je v ní navržena cena 120 000 Kč bez DPH, která byla žalované vyúčtována fakturou č. 2130202 na částku 145 200 Kč (včetně DPH) se splatností dne 20. 3. 2014.
d) Reklamní kampaň v rozhlasové síti RRM v období od 2. 12. do 20. 12. 2013: Fakturou č. 2130207 byla za tuto reklamní kampaň účtována částka 1 663 838,33 Kč se splatností dne 20. 3. 2014. Z „Media plánu“, obsahujícího prohlášení „závazně objednáváme“, razítko žalované a podpis, vyplývá, že v rámci této kampaně mělo být v mediích „TRIO regiony/RRM“ odvysíláno celkem 954 spotů na produkt Arginmax v celkové ceně 1 663 839 Kč včetně DPH. Spoty byly odvysílány.
Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené se společností Golf Minute s. r. o. se žalovaná stala vlastníkem pohledávky za žalobkyní ve výši 666 000 Kč, na kterou žalobkyně dopisem ze dne 27. 6. 2014 započetla svou pohledávku za žalovanou z titulu nesplacené faktury č. 2130207, zbylá část pohledávky činí výši 997 838,33 Kč.
e) Reklamní kampaň v rozhlasové síti RRM v období od 21. 12. do 23. 12. 2013: Za ni byla fakturou č. 2130211 účtována částka 61 105 Kč se splatností dne 23. 3. 2014. Podle „Media plánu“ mělo být v rámci této kampaně v mediích „TRIO regiony/RRM“ odvysíláno celkem 12 spotů na produkt Arginmax. „Media plán“ obsahuje dovětek „závazně objednáváme“, razítko žalované a konečnou cenu 61 105 Kč včetně DPH. Spoty byly odvysílány.
f) Výroba reklamního spotu PSSSST: Objednávkou ze dne 24. 1. 2014 žalovaná objednala natočení reklamního spotu „PSSSSST“. Objednávka je opatřena razítkem žalované a je na ní uvedena cena za dílo 6 500 Kč bez DPH s tím, že termín dodání díla je den 27. 1. 2014 a cena má být uhrazena po zaslání faktury. Dílo bylo vyúčtováno fakturou č. 2140001 v částce 7 865 Kč, splatnou dne 27. 4. 2014. Spoty byly vyrobeny.
g) Sponzoring Gambrinus Liga: Podle listiny ze dne 7. 3. 2014 nazvané „nasazení sponzoringu“, opatřené razítkem žalované a podpisem, měl být dne 9. 3. 2014 v pořadu „Spatra – Plzeň“ na televizní stanici ČT sport v časech 19:50, 20:45 a 21:45 hod. odvysílán vždy jeden spot na produkt Clavin. Objednávku potvrdila e-mailem paní U. a fakturou č. 20140012 bylo fakturováno provedení díla (tj. odvysílání třech spotů v pořadu „Sparta – Plzeň“) v ceně 32 670 Kč se splatností dne 9. 4. 2014. Podle potvrzení České televize ze dne 25. 1. 2016 byly z původně dohodnutých třech spotů odvysílány pouze dva, pročež Česká televize vystavila dobropis č. 4102610018 k faktuře č. 4102410255 na částku 6 980,50 Kč.
h) Sponzoring EL UEFA: Podle tabulky „nasazení sponzoringu“ ze dne 13. 3. 2014, opatřené razítkem žalované a podpisem měly být dne 13. 3. 2014 v pořadu „Lyon – Plzeň“ na televizní stanici ČT sport v časech 20:35, 20:55 a 22:45 hod. odvysílány celkem tři spoty na produkt Clavin v ceně celkem 45 500 Kč (bez DPH). Odvysílání spotů bylo žalované vyúčtováno fakturou č. 20140013 v částce 55 055 Kč, splatné dne 13. 4. 2014. Podle potvrzení České televize ze dne 25. 1. 2016 byly všechny tři objednané spoty odvysílány a cena za jejich odvysílání byla uhrazena.
i) Reklamní kampaň v rozhlasové síti RRM v období od 10. 2. do 21. 2. 2014: za provedení této kampaně byla fakturou č. 2140006 fakturována částka 66 151,91 Kč. Podle „Media plánu“, opatřeného razítkem žalované a dovětkem „závazně objednáváme“, mělo být v médiích „TRIO regiony/RRM“ v uvedeném období odvysíláno celkem 152 reklamních spotů „PSSST“, a to za částku 66 152 Kč. Spoty byly odvysílány.
Reklamní čas byl tedy řádně nakoupen a požadované reklamní spoty byly řádně odvysílány, až na jeden spot v Gambrinus Lize, dílo tak bylo - až na tento spot - řádně provedeno.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem věci zjištěným soudem prvního stupně a jeho právní závěry vyhodnotil jako v zásadě správné. Přitakal mu především v závěru, že obvyklou praxí stran bylo nejprve dojednání obsahu smluv telefonicky a až následně jejich verifikace ve formě objednávky, objednávky tedy nebyly nabídkou na uzavření smlouvy, nýbrž pouhým stvrzením již uzavřené smlouvy. Odvolací námitky stran platnosti jednotlivých objednávek tak nepovažoval za podstatné a podstatným neshledal ani určení, kdy konkrétně byly uzavřeny jednotlivé smlouvy. K právnímu posouzení soudu prvního stupně dodal, že mezi účastníky byly uzavřeny jednak nepojmenované smlouvy o zajištění reklamního prostoru v médiích dle §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), pro jednání do 31. 12. 2013, a podle §1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), pro jednání po 1. 1. 2014, jednak smlouvy o dílo - měsíční monitoring dle §536 a násl. obch. zák. a výroba reklamního spotu PSSSST dle §2586 a násl. o. z.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované, že soud prvního stupně pochybil, když jí neposkytl poučení ve smyslu §118a odst. 2 občanského soudního řádu v situaci, kdy předložené listiny neposuzoval jako objednávky, ale jako písemné potvrzení již existujícího smluvního vztahu, a že takový postup je překvapivý. Zdůraznil, že to byla žalobkyně, kdo měl povinnost tvrdit a dokázat, že byly uzavřeny smlouvy, z nichž se domáhá plnění, a poučovací povinnost by tudíž musela směřovat vůči ní. Opodstatněnou neshledal ani námitku, že soud prvního stupně se nezabýval pravostí soukromých listin, které žalobkyně předložila k prokázání existence uplatněných nároků, a s tím souvisejícím posouzením, koho tíží důkazní břemeno, přestože žalovaná pravost těchto listin popírala. Argumentoval, že žalovaná v řízení před soudem prvního stupně nepopřela pravost listin, na kterých se nachází její identifikační údaje (razítko, případně podpis jejího zaměstnance), pouze ji nevyloučila. Vyjádřil názor, že z pohledu teorie žalovaná o pravosti listin mlčí, neb si není (v dané chvíli) vědoma svého podpisu, a v řízení před soudem prvního stupně tak nenastala situace dvou protichůdných tvrzení stran pravosti listiny. Závěr soudu prvního stupně o tom, že paní U. byla oprávněna žalovanou v daných případech zavazovat, shledal odvolací soud správným. Zdůraznil, že nebylo-li sporu, že šlo o zaměstnankyni žalované, která již dříve za žalovanou vystupovala při objednávkách inzerce, a z takto uzavřených smluv bylo plněno, pak již nebylo třeba prokazovat oprávnění této osoby ve vztahu k projednávaným dílčím nárokům. Postačilo prokázat, že nebylo pochyb o oprávnění této osoby za žalovanou jednat.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení jedné otázky procesního práva, která podle jejího mínění dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
Dovolatelka v prvé řadě předkládá otázku, „zda skutečnost, že konkrétní typ smlouvy se mezi účastníky běžně uzavírá kombinací písemného a ústního právního jednání, tak, že v důsledku toho návrh na uzavření smlouvy (nabídka) v písemné formě běžně neobsahuje veškeré náležitosti, které pro existenci (resp. nikoliv putativnost, resp. platnost dle starého občanského zákoníku) nabídky/návrhu na uzavření smlouvy zákon jako esenciální vyžaduje, přičemž takovýto postup sjednávání smlouvy lze považovat za zavedenou praxi stran a rovněž i obchodní zvyklost pro odvětví reklamy, má ten důsledek, že v případě sporu o to, zda k uzavření smlouvy došlo či nikoliv, má zavedená praxe stran přednost před aplikací ustanovení §1732 odst. 1, §1733 věty 1. o. z., případně u smluv uzavřených do 31. 12. 2013 přednost před aplikací ustanovení §43a obč. zák. (jenž stanovují esenciální náležitosti nabídky/návrhu na uzavření smlouvy)“.
Při řešení této otázky, kterou dovolatelka v obdobném stylu předkládá ještě i v procesní rovině (z toto pohledu, k jakým skutečnostem má soud vést dokazování), se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4862/2008 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách).
Jako druhou nastoluje dovolatelka otázku, „zda v případě, kdy účastníci soudu poskytnou shodná skutková tvrzení, může soud tato skutková tvrzení přehodnotit a nahradit vlastními skutkovými závěry, a tyto vlastní skutkové závěry si následně sám právně posoudit“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000. Dovolatelka tu vytýká odvolacímu soudu, že přes shodné tvrzení účastníků, podle něhož „kopie objednávek jsou/mohou být považovány za písemné návrhy na uzavření smlouvy“, dovodil, aniž by účastníky poučil dle §118a odst. 1 občanského soudního řádu, že jednotlivé smlouvy byly uzavřeny ústně a „kopie objednávek“ představují pouze potvrzení takto již uzavřených smluv.
Pro případ, že by uvedený závěr byl posouzen jako závěr právní, dovolatelka jako v pořadí třetí formuluje otázku, „zda v případě, že žalobkyně i žalovaná poskytly soudu totožné právní posouzení svých skutkových tvrzení (v tomto případě právní hodnocení předložených kopií dokumentů jako nabídky/návrhu na uzavření smlouvy), může soud daná tvrzení právně vyhodnotit jinak, aniž by vyzval účastníky ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. (v tomto případě soud vyhodnotil, že se jedná o pouhé neformální písemné potvrzení již před tím ústně sjednané smlouvy, přestože ústní sjednávání smluv ani jeden z účastníků netvrdil), v důsledku čehož vydal (minimálně) pro žalovanou překvapivé rozhodnutí“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005.
Jako dosud nevyřešenou dovolatelka předkládá v pořadí čtvrtou otázku, „zda lze tvrzení žalované, které bylo zaprotokolováno při přípravném jednání ve smyslu ustanovení §114c o. s. ř. před koncentrací řízení v následujícím znění: ‚Pokud se týká oprávnění paní U., poukazujeme na to, že nejde pouze o to, zda byla či nebyla oprávněna za společnost jednat, ale zda skutečně tyto objednávky činila, zda to byla ona, kdo objednávky podepisoval.‘, považovat za řádně uplatněnou námitku proti pravosti předložených podepsaných (ne tedy všech) kopií listin – objednávek/media plánů, která s ohledem na formulaci druhé věty ustanovení §565 občanského zákoníku (která na danou situaci dopadá) jako vyvratitelné právní domněnky může tuto zákonem stanovenou domněnku vyvrátit, a z hlediska procesního tak ‚přenést‘ důkazní břemeno na žalobkyni, která tyto podepsané objednávky/media plány předložila“.
Dovolatelka argumentuje s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, že namítne-li účastník, že listina není pravá, zahrnuje toto tvrzení implicite, že listina nepochází od něj a že ji nepodepsal. Dovolací soud však podle jejího mínění neřešil otázku, jak posoudit námitku, byla-li užita ne příliš vhodná (shora citovaná) formulace, přestože skutečnost, že účastník pravost listin zpochybňuje, z ní jednoznačně vyplývá.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně aby je zamítl. Ztotožňuje se s právním posouzením odvolacího soudu a argumentuje, že závěry soudů o tom, zda byla projevena vůle vedoucí k uzavření smluv a co bylo obsahem takového projevu, jakož i závěry ohledně ověření pravosti listin, jsou závěry skutkovými, které nelze v dovolacím řízení zpochybnit, a nelze úspěšně napadnout ani hodnocení důkazů.
Se zřetelem k době zahájení řízení a době vydání napadeného rozhodnutí se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. stanoví, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží,
Rozhodovací praxe je jednotná v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. například usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, a ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, důvody rozsudku ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněného pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011; z judikatury Ústavního soudu pak usnesení ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, in www.usoud.cz ).
Právě o takovou situaci jde i v poměrech projednávané věci, neboť předmětem dovolacího řízení jsou jednotlivé nároky s odlišným skutkovým základem popsané shora pod písmeny a) až i). Jelikož nároky na zaplacení ceny ve výši 42 312,01 Kč za reklamní kampaň nasazení sponzoringu Evropa 2, ve výši 7 865 Kč za výrobu reklamního spotu PSSST a ve výši 21 780 Kč za sponzoring Gambrinus Liga nepřesahují limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům, spolu se zákonným úrokem z prodlení, vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena.
Z téhož důvodu není dovolání přípustné též v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku přisuzujícím náhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávek v celkové výši 10 800 Kč, tj. ve výši 1 200 Kč za každou z devíti přisouzených pohledávek podle §3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (srov. k tomu důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k limitu stanovenému v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přichází v úvahu přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. pouze v té jeho části, v níž zpochybňuje potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu v částech týkajících se nároku na zaplacení odměn ve výši 85 159,80 Kč za reklamní kampaň – sponzoring Frekvence 1 v období od 4. 11. do 6. 12. 2013, ve výši 145 200 Kč za měsíční monitoring produktových řad, ve výši 997 838,33 Kč za reklamní kampaň v rozhlasové síti RRM od 2. 12. do 20. 12. 2013, ve výši 61 105 Kč za reklamní kampaň v rozhlasové síti RRM od 21. 12. do 23. 12. 2013, ve výši 55 055 Kč za sponzoring EL UEFA a ve výši 66 151 Kč za reklamní kampaň v rozhlasové síti RRM od 10. 2. do 21. 2. 2014, vždy spolu se zákonným úrokem z prodlení.
V pořadí první z dovoláním vymezených otázek nemůže založit přípustnost dovolání z toho důvodu, že odvolací soud takovou otázku neřešil a jeho rozhodnutí na jejím vyřešení nezávisí, není tudíž splněno jedno ze základních kritérií přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. Odvolací soud se řešením takovéto otázky nezabýval, neboť nedovodil, že smlouvy byly uzavřeny kombinací písemného a ústního právního jednání; podle jeho závěrů byly smlouvy uzavřeny ústně a takto uzavřené smlouvy byly písemně jen dodatečně verifikovány. Názor, že obchodní zvyklosti mají přednost před kogentními ustanoveními zákona stanovícími obligatorní náležitosti oferty, v jeho právním posouzení obsažen není, ani implicite.
Formulace v pořadí druhé otázky je zavádějící, neboť sama o sobě nasvědčuje tomu, že má jít o výklad ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř. v tom smyslu, zda je soud souhlasnými tvrzeními účastníků vázán a nemůže tudíž dospět z výsledků provedeného dokazování k odlišným skutkovým zjištěním. Z navazujícího textu dovolání a z odkazu na judikaturu je však zřejmé, že dovolatelka ve skutečnosti vytýká odvolacímu soudu, že chybně (v rozporu s judikaturou) řešil otázku souladu procesního postupu soudu prvního stupně s ustanovením §118a odst. 1 o. s. ř. To je ostatně patrno též ze související, v pořadí třetí otázky, vztahující se k poučovací povinnosti stanovené v §118a odst. 2 o. s. ř. a v obecnější poloze k zákazu překvapivosti soudního rozhodnutí.
V otázce předpokladů pro aplikaci samotného §118a odst. 1, popř. odst. 2 o. s. ř. se odvolací soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud vyložil, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle §118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06). Byla-li tedy žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto, že účastník řízení stran určité právně významné skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde nebyl důvod pro postup soudu podle §118a o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Odvolací soud oproti výtce dovolatelky její námitku absence poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. nejenže nepominul, nýbrž vypořádal se s ní v souladu s ustálenou judikaturou.
Odvolací soud však opomněl, že předvídatelnost soudního rozhodnutí patří mezi obecné principy soukromého procesu a neomezuje se jen na ty procesní situace, na něž míří speciálně ustanovení §118a o. s. ř. V ustálené rozhodovací praxi soudů je za překvapivé (nepředvídatelné) považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, uveřejněný pod číslem 134/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, z rozhodnutí Nejvyššího soudu pak např. rozsudek ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, rozsudky ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, a usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
Též občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, v ustanovení §6 větě první výslovně soudu ukládá, aby v řízení postupoval předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny.
Ve zde souzené věci žalobkyně opřela svůj požadavek na zaplacení cen poskytnutého plnění o tvrzení, že plnila na základě písemných objednávek žalované, které akceptovala. Soud prvního stupně dospěl v otázce, jakým způsobem došlo k uzavření smluv (kdy byl dovršen kontraktační proces), k jiným závěrům, přičemž možnost takového jiného posouzení ani nenaznačil, natož aby, jak bylo v intencích ustálené judikatury jeho povinností, seznámil účastníky (z povahy věci zejména žalovanou) se svým odlišným právním názorem a dal jim tak příležitost se k němu vyjádřit a popřípadě též v náležitém směru skutkově a právně argumentovat. Takový procesní postup je nejen v rozporu s ustanovením §6 věty první o. s. ř, nýbrž má především ústavně-právní rozměr; Ústavní soud a shodně s ním též Nejvyšší soud důsledně posuzují překvapivost rozhodnutí soudu jako odepření práva na právní slyšení ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tedy jako porušení práva na spravedlivý proces.
Řešil-li tedy odvolací soud otázku, zda bylo rozhodnutí soudu prvního stupně překvapivé, jen z pohledu §118a o. s. ř., řešil ji ve světle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu neúplně a tudíž nesprávně. Dovolání je tak v rozsahu, v němž není jeho přípustnost vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přípustné, a protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl otázku předvídatelnosti rozhodnutí soudu řešit jinak, je dovolání též důvodné, neboť dovolací důvod nesprávného právního posouzení upravený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl v tomto ohledu uplatněn opodstatněně.
Poslední z předložených otázek, kterou má dovolatelka za dosud judikatorně neřešenou, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nejde o otázku ve smyslu §237 o. s. ř., totiž o otázku hmotného nebo procesního práva, která by mohla být v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu jednotně vyřešena, leč nebyla, a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, ale zejména též pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Dovolatelka tu popisuje konkrétní, zcela specifickou procesní situaci, která nastala ve zde souzené věci, a prostřednictvím otázky, jak by měla být tato situace správně vyřešena, brojí proti výsledku, k němuž při posouzení této situace dospěl odvolací soud. Tím podle obsahu toliko zpochybňuje správnost právního posouzení odvolacího soudu.
Právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný pod číslem 23/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). To platí z povahy věci tím spíše tehdy, má-li pak předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; dovolatel musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má v rozhodovací praxi za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, a ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). Pouhá kritika správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem závěr o přípustnosti dovolání založit nemůže (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, a ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v tom rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech spojených s vymáháním pohledávky v příslušné části (ve vztahu k šesti pohledávkám po 1 200 Kč) a závislým výrokem o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto v dotčené části přisuzujících výroků ve věci samé a o nákladech spojených s vymáháním pohledávek a ve výroku o nákladech řízení zrušil též toto rozhodnutí (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu