Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.04.2019, sp. zn. 32 Cdo 3178/2017 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3178.2017.3

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3178.2017.3
sp. zn. 32 Cdo 3178/2017-194 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně ALADIN plus, a. s. , se sídlem v Praze 10, Vršovice, Košická 63/30, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 28275357, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 637/16, proti žalovanému Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo , se sídlem v Čejkovicích, Na Bařině 945, PSČ 696 15, identifikační číslo osoby 45475148, zastoupenému JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem, se sídlem v Kyjově, Žižkova 791/25, o zaplacení částky 704 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 ECm 19/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2017, č. j. 7 Cmo 207/2016-159, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2017, č. j. 7 Cmo 207/2016-159, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2016, č. j. 34 ECm 19/2013-137, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 704 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Uplatněný nárok opřela o tvrzení, že obchodní společnost BJ.VITIS, s. r. o., se sídlem v Brně, Běhounská 7 (dále jen „BJ.VITIS“), dodala žalované dne 2. 3. 2012 na základě ústní objednávky jednu cisternu vína značky Modrý Portugal v množství 26 100 l za smluvenou cenu 22,50 Kč za 1 litr bez DPH. Po dodání zboží pracovník žalovaného potvrdil dodací list a BJ.VITIS vystavila dne 2. 3. 2012 fakturu na žalovanou částku, kterou žalovaný ani po výzvách neuhradil. BJ.VITIS postoupila pohledávku žalobkyni a žalovanému bylo postoupení oznámeno. Žalovaný popřel, že by uzavřel kupní smlouvu na toto zboží a že by mu zboží bylo dodáno. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, č. j. 34 ECm 19/2013-137, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně především dovodil z předchozí nesporné praxe zavedené mezi BJ.VITIS a žalovaným při obchodování s vínem v roce 2011 a v letech předchozích, že pro případ uzavření kupní smlouvy byly obě strany srozuměny „s její konkludentní formou spočívající v dodávce vína zasílaného cisternou v množství 26 100 litrů v ceně 22,50 Kč za jeden litr“; takto byly obchody mezi stranami dlouhodobě realizovány, aniž byla zejména vyžadována písemná forma smlouvy. Ke sporné otázce, zda došlo k dodání předmětného zboží, uvedl, že při hodnocení skutkových zjištění z provedených důkazů se přiklonil k tomu, že žalobkyně dodání zboží dne 2. 3. 2012 žalovanému prokázala a naopak žalovaný tvrzení žalované o dodání zboží nijak nevyvrátil. O dodání zboží a jeho převzetí svědčí podle jeho mínění především dodací list č. 020312, z něhož je (vedle popisu zboží) patrné jméno a podpis expedienta, jméno a podpis řidiče přepravy, registrační značky vozidel a dva otisky razítka žalovaného, o nichž členka statutárního orgánu žalovaného B. S. vypověděla, že odpovídají otiskům razítek užívaných žalovaným. Nedostatkem dodacího listu zůstal pouze nečitelný podpis u otisků razítka žalovaného; tento podpis se nepodařilo identifikovat, nebylo však ani tvrzeno, že by podpis připojila osoba neoprávněná za žalovaného jednat. Soud prvního stupně uvedl, že se ve své praxi zpravidla spokojuje s dodacím listem vybaveným otiskem razítka a podpisem za kupujícího, aniž z vlastních pohnutek zkoumá, která konkrétní osoba podpis připojila, a tak tomu bylo i v této věci, kde proti skutkovým zjištěním získaným z dodacího listu (za podpory objednávky přepravy, neúplně vyplněných záznamů o provozu vozidla a vysvětlení podaného jednatelem dopravce J. Č.) stálo pouze tvrzení žalovaného o tom, že víno nepřevzal, „dokladované“ účastnickou výpovědí zástupkyně žalovaného o nemožnosti/ neschopnosti identifikovat podpis u otisku razítka, který nebyl zpochybněn. Soud prvního stupně uzavřel, že za takto zjištěného skutkového stavu se přiklonil k závěru, že víno bylo dne 2. 3. 2012 mezi BJ.VITIS a žalovaným s účinky dle §409 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jenobch. zák.“), předáno a převzato, což jej vede k rozhodnutí o tom, že žalovanému vznikla povinnost zaplatit kupní cenu, přičemž žalobkyně prokázala, že pohledávku na její zaplacení nabyla postoupením. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že pro vznik povinnosti kupujícího zaplatit kupní cenu ve smyslu §450 odst. 1 věty první obch. zák. je rozhodující, zda mu prodávající ve shodě se smlouvou a tímto zákonem umožnil nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím. K prokázání tvrzení, že žalovanému zboží dodala, žalobkyně předložila dodací list opatřený otiskem razítka žalovaného a nečitelným podpisem, o nichž B. S., tehdejší statutární zástupkyně žalovaného, uvedla, že otisk razítka na dodacím listu odpovídá razítku, které žalovaný běžně užíval, přičemž netvrdila, že by se nějaké razítko ztratilo a posléze bylo případně zneužito. Stejně tak nevyloučila, že podpis na dodacím listu není podpisem některého ze zaměstnanců žalovaného, pouze uvedla, že podpis nerozeznává, není schopná jej identifikovat. Odvolací soud zdůraznil, že k tomu, aby určitá osoba mohla jednat ve smyslu §15 obch. zák. za podnikatele, musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností, a tato činnost musí být činností při provozu podniku. Uzavřel, že jestli B. S. netvrdila, že osoba, která zboží za žalovaného převzala, nebyla k této činnosti pověřena, případně že se nejednalo o činnost související s provozem podniku, nelze uzavřít, že osoba, která zboží převzala, nebyla oprávněna za žalovaného jednat; pouhý fakt, že B. S. nebyla schopna podpis přebírající osoby identifikovat, podle jeho názoru nemůže jít k tíži žalobkyně. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jež má za přípustné pro řešení „otázky hmotného práva týkající se zastoupení podnikatele při právním jednání“, při jejímž řešení se soudy nižších stupňů dle jeho mínění odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4085/2008, a ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1026/2004. Dovolatel mimo jiné argumentuje, že z dodacího listu, jímž má být prokazováno dodání předmětného zboží, není patrno, kdo měl zboží za něho převzít, a ani sama žalobkyně příslušné tvrzení nepředložila. Dovolatel prosazuje názor, že pokud namítal nepřevzetí zboží a „rozporoval“ podpis osoby, která měla za něho zboží převzít (uvedl, že není schopen ji identifikovat, resp. že se nejedná o podpis jemu známého pracovníka), měl žalobce tvrdit, kdo za dovolatele zboží převzal, a navrhnout k tomuto tvrzení důkazy. Zdůrazňuje, že jeho zaměstnankyně a členka jeho představenstva B. S. vypověděla, že podpis nerozeznává, respektive ho nemůže identifikovat s žádným podpisem pracovníka dovolatele, a prosazuje názor, že pouhý fakt, že B. S. nebyla schopna identifikovat podpis přebírající osoby na dodacímu listu, nemůže jít k jeho tíži, ale naopak svědčí o „neprokázanosti dodání zboží“. Dovolatel zdůrazňuje, že žádný z provedených důkazů neidentifikuje osobu, která měla dodané zboží převzít, a žádný z provedených důkazů neprokazuje, že podpis byl učiněn a razítko na dodací list otisknuto v jeho provozovně. Má zato, že žalobkyně nesplnila svou povinnost tvrzení ani povinnost důkazní stran toho, že byl při údajném převzetí zboží zastoupen konkrétní osobou pověřenou při provozu podniku určitou činností ve smyslu §15 obch. zák., či podpůrně, že zboží převzala v jeho provozovně ve smyslu §16 obch. zák. jiná osoba, jejíž jednání ho zavazuje. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto. Namítá, že dovolatel uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, když zpochybňuje toliko správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1026/2004 a sp. zn. 23 Cdo 4085/2008 má za nepřípadný, protože v tam projednávaných věcech skutečně došlo k chybnému právnímu posouzení věci, pokud se odvolací soud nezabýval splněním podmínek ustanovení §15 obch. zák. Tato rozhodnutí byla navíc vydána před účinností zákona č. 404/2012 Sb., jímž došlo k zásadním změnám dovolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku II, části první, zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a v souladu s bodem 2 článku II, části první, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jeno. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud skutečně není oprávněn přezkoumávat skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů (§241a odst. 1 o. s. ř.), tak jak argumentuje žalobkyně. Ačkoliv však dovolatel v souzené věci brojí ve výsledku proti skutkovému závěru soudů nižších stupňů, že zboží mu bylo dodáno, činí tak (mimo jiné) prostřednictvím vymezení otázky hmotného práva, jejíž řešení odvolacím soudem zpochybňuje, totiž zda je možno aplikovat ustanovení §15, popřípadě §16 obch. zák., nebyla-li identifikována osoba, která podepsala za kupujícího převzetí zboží, a nebylo ani určeno místo, kde byla listina o převzetí zboží podepsána. Jde tu nepochybně o otázku právní, splňující kritéria stanovená v §237 o. s. ř., neboť odvolací soud tuto otázku řešil a jeho rozhodnutí na řešení této otázky závisí. Nejvyšší soud shledává pro řešení této otázky dovolání přípustným, neboť dovolatel odvolacímu soudu důvodně vytýká, že se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, též od dovolatelem odkazovaných rozsudků sp. zn. 23 Cdo 4085/2008 a sp. zn. 32 Odo 1026/2004. Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl při řešení této otázky od své dosavadní rozhodovací praxe odklonit (proč by měl tuto otázku řešit jinak, srov. §237 o. s. ř.), je dovolání též důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.). Podle §450 odst. 1 obch. zák. nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je kupující povinen zaplatit kupní cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím. Podle §15 odst. 1 obch. zák. kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Podle §16 obch. zák. podnikatele zavazuje i jednání jiné osoby v jeho provozovně, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba k tomu není oprávněna. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1026/2004 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), vytkl soudům nižších stupňů, že nezjistily, kdo podepsal za žalovaného návrh smlouvy, ani to, zda k podpisu skutečně došlo v provozovně žalovaného, ale spokojily se se zjištěním, že z kanceláře (provozovny) žalovaného byl odeslán fax s textem smluvního návrhu, a dovodily, že nebyla-li zjištěna osoba, která návrh podepsala, jedná se o jinou osobu, jejíž jednání podnikatele zavázalo ve smyslu §16 obch. zák. Nejvyšší soud uzavřel, že nebyla-li identifikována podepsaná osoba, ani určeno místo, kde byla listina podepsána, nebylo možno bez dalšího aplikovat §16 obch. zák. V rozsudku ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 28/2008, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že pro účely aplikace §15, popř. §16 obch. zák. je třeba postavit najisto, zda osoba přebírající zboží byla žalovaným pověřena určitou činností, popřípadě jednala v jeho provozovně. Jestliže tak soudy nižších stupňů neučinily, je právní posouzení vzniku práva na zaplacení ceny nesprávné (neúplné), neboť nebylo prokázáno, že dodané zboží převzal žalovaný (jeho pracovník či jiná zmocněná osoba), tedy že žalovanému bylo splněno a že kupujícímu ve smyslu §450 odst. 1 obch. zák. vznikla povinnost zaplatit kupní cenu. V rozsudku ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4085/2008, Nejvyšší soud posoudil jako nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že se lze důvodně domnívat, že podpis neznámé osoby na dodacím listě je podpisem osoby žalovaným pověřené k převzetí zboží. Dovodil, že na základě praxe, která se vyvinula mezi účastníky, nelze-li zjistit, která osoba dodací list podepsala, není možné uzavřít, že to byla osoba žalovaným pověřená ve smyslu ust. §15 obch. zák. k této činnosti. V usnesení ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4266/2010, se Nejvyšší soud přihlásil jak k závěru přijatému v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4085/2008, podle něhož nelze-li zjistit, která osoba listinu za podnikatele podepsala, není možné uzavřít, že to byla osoba podnikatelem pověřená k této činnosti ve smyslu §15 obch. zák., tak i k závěru přijatému v rozsudku sp. zn. 32 Odo 1026/2004, podle něhož nebyla-li identifikována konkrétní osoba, která učinila právní úkon, a ani určeno konkrétní místo, kde byl učiněn, není možno bez dalšího aplikovat §16 obch. zák. Lze tedy shrnout, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je při posuzování zákonného zastoupení podnikatele třeba postavit najisto, zda jednající osoba byla podnikatelem pověřena určitou činností (§15 obch. zák.), popř. jednala v jeho provozovně (§16 obch. zák.); nebyla-li identifikována konkrétní osoba, která učinila právní úkon, a nebylo ani určeno konkrétní místo, kde byl učiněn, není možno tato ustanovení bez dalšího aplikovat. Ve světle těchto závěrů úvaha, o niž opřel odvolací soud své rozhodnutí, nemůže obstát. Nad rámec uvedeného je vhodné upozornit na to, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat, vyplývá z hmotného práva, z příslušné hmotněprávní normy, která je při právním posouzení věci aplikována, a odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu (srov. již rozsudek ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 584/97, a dále např. rozsudky ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, a ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2987/2012). Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše rozvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. 4. 2019 JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:32 Cdo 3178/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3178.2017.3
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Smlouva kupní
Jednání právnických osob
Dotčené předpisy:§450 odst. 1 obch. zák.
§15 odst. 1 obch. zák.
§16 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2019-08-01