ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1180.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1180/2017-240
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. C. , bytem XY, zastoupené Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 616/4, proti žalované P. C. , bytem XY, zastoupené JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 14 C 262/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 6. 10. 2016, č. j. 54 Co 382/2016-215, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 6. 10. 2016, č. j. 54 Co 382/2016-215, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 19. 9. 2012 se žalobkyně domáhala určení, že je v rozsahu ¼ podílovou spoluvlastnicí blíže označených nemovitostí zapsaných na LV č. XY v obci XY, k. ú. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, katastrální pracoviště XY, s odůvodněním, že onen spoluvlastnický podíl darovala žalované smlouvou ze dne 2. 8. 2010. Podle tvrzení žalobkyně ji žalovaná hrubě a soustavně napadá, uráží ji a sprostě nadává. Závadné chování žalované spatřovala žalobkyně v tom, že:
- poté, co žalobkyně vyzvala svého bývalého manžela, otce žalované, V. C., aby se stejně jako ona podílel na úhradách spojených s užíváním shora uvedených nemovitostí, žalovaná žalobkyni v září 2011 nevybíravě a vulgárně titulovala slovy a nadávkami „kurvo, čubko, pičo“ a vyzvala žalobkyni, ať se vystěhuje z domu, ať doplatí dluh na službách a ať s sebou vezme i „toho zmrda“, kterým žalovaná myslela druha žalobkyně V. B., a to do doby, než se žalovaná vrátí z ciziny,
- poté, co se žalovaná v prosinci 2011 vrátila ze zahraničního pobytu, opětovně žalobkyni slovně napadla slovy „kurvo, čubko, děvko, pičo“, znovu se domáhala jejího odchodu z domu a žalobkyni napadla i tím způsobem, že ji žduchla na zeď,
- od měsíce prosince 2011 žalovaná žalobkyni pravidelně, přibližně jednou týdně, vulgárně uráží nadávkami „pičo, kurvo, čubko“ a domáhá se jejího okamžitého opuštění nemovitosti,
- žalovaná opakovaně zanechává žalobkyni písemné vzkazy, ve kterých se odmítá podílet na úhradách za služby spojené s užíváním předmětných nemovitostí, jichž je spoluvlastnicí a užívá je,
- žalovaná opakovaně ruší žalobkyni a jejího druha hlasitou hudbou, a to i ve večerních a nočních hodinách,
- žalovaná upírá žalobkyni přístup do společných prostor nemovitosti (do kotelny) od června 2012.
Žalobkyně vyzvala žalovanou ke vrácení daru podáními ze dne 27. 7. 2012 a ze dne 7. 9. 2012.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2015, č. j. 14 C 262/2012-158, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je spoluvlastnicí v rozsahu 1/4 pozemku parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. – jiná stavba, pozemku parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY– rodinný dům, pozemku parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, pozemku parc. č. XY – zahrada, a pozemku parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno na LV č. XY, pro k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY, a rozhodl o nákladech nalézacího řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že dne 4. 7. 2009 bylo rozvedeno manželství žalobkyně s V. C., z něhož se narodila žalovaná a její sestra J.. Žalobkyně smlouvou ze dne 2. 8. 2010 mimo jiné žalované darovala spoluvlastnický podíl ke sporným nemovitostem v rozsahu 1/4, přičemž další spoluvlastnický podíl nabyla žalovaná od svého otce V. C.. V průběhu krize manželství žalobkyně s otcem žalované a po rozvodu jejich manželství se vztahy mezi žalobkyní a jejími dcerami podstatně zhoršily. Žalobkyně si v průběhu roku 2010 do rodinného domu, v němž dosud všichni – a to i po rozvodu manželství – bydleli, nastěhovala nového partnera V. B.. Dokazováním nebyla zjištěna žádná další (či jiná) příčina velmi špatných vztahů obou dcer k matce mimo té, že dcery odmítly nový partnerský vztah matky a přiklonily se názorově i citově k otci. Dne 1. 8. 2012 obdržela žalovaná od žalobkyně dopis, jímž se domáhá vrácení daru. Mezi účastnicemi bylo nesporné, že žalobkyně s oběma dcerami po nastěhování nového partnera V. B. do domu víceméně nekomunikovala, vzájemně se osobnímu setkání vyhýbaly a případná setkání vyústila pravidelně hádkou.
S odkazem na §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud prvního stupně poměřoval požadavek na vrácení daru ustanovením §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §3 odst. 1 obč. zák.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by se žalovaná v září roku 2011 s ohledem na svou objektivní nepřítomnost v domě ve Lhotkách dopustila vůči žalobkyni tvrzeného vulgárního titulování nadávkami či výzev, ať se žalobkyně sbalí a táhne z domu, že jí nic nepatří, ať doplatí dluh na službách a ať si s sebou vezme i „toho zmrda“, kterým myslela druha žalobkyně V. B., a to do doby, než se vrátí žalovaná z pobytu v zahraničí. Taktéž se nepodařilo žalobkyni prokázat, že by jí žalovaná obdobně oslovovala v období po návratu z ciziny do 27. 7. 2012, kdy žalobkyně sepsala výzvu ke vrácení daru, či že by mezi účastnicemi došlo k fyzickému střetu na schodišti v domě ve XY. Ve zbývajících žalobkyní popsaných jednáních žalované, v nichž spatřovala hrubý rozpor s dobrými mravy, soud prvního stupně dospěl k úvaze, že tato jednání nedosáhla intenzity „hrubého porušení dobrých mravů“ (konkrétně hlasitý poslech hudby či omezování přístupu do kotelny v létě roku 2012). Jednání vztahující se ke druhovi žalobkyně V. B. soud nehodnotil vůbec, neboť nejde o člena rodiny C.. Soud prvního stupně konstatoval, že důkazní situace žalobkyně byla ztížena, neboť tvrzené jednání žalované se mělo odehrát bez přítomnosti třetích osob, pouze o samotě nebo za přítomnosti členů rodiny nebo nového druha žalobkyně. Svědky V. B., F. S., H. B., V. C. a J. C. považoval za „víceméně“ nevěrohodné, neboť byla zjevná jejich vazba i účel jejich výpovědi ve prospěch té či oné strany sporu. Podrobně přitom tento svůj úsudek ve vztahu k osobě každého ze svědků odůvodnil. Jedinými objektivními důkazy se tak staly důkazy listinné, které ovšem hrubé porušení dobrých mravů nebyly způsobilé prokázat. Ve vztahu k vulgárnímu oslovování žalobkyně měl osobně na jaře roku 2012 slyšet svědek F. S. slovní projev žalované „ty kurvo, ty už tady dlouho nebudeš.“ Uvedený svědek se jako novinový doručovatel dostavoval denně v ranních hodinách mezi 8.30 až 9.00 hodin do rodinného domku v letech 2011 až 2012. Této výpovědi soud prvního stupně neuvěřil, neboť bylo listinným důkazem prokázáno, že žalovaná od března 2012 byla zaměstnána u firmy TOKOZ a. s. ve Žďáru nad Sázavou, převážně na odpolední nebo noční směny, a spojení mezi jejím pracovištěm a místem bydliště ve XY je komplikované jak vzdáleností tak i časově. Zbývající svědci vypovídající k tvrzením žalobkyně o používání vulgarismů žalovanou vůči žalobkyni nebyli osobně přítomni žádnému jednání žalované, při kterém by žalobkyni častovala tvrzenými nadávkami. Poznatky o takovém chování žalované měli pouze zprostředkovaně od žalobkyně, vyjadřovali se totožně, jakkoliv se mělo jednat o dlouhodobé jednání žalované. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná do žalobkyně žduchla na podestě schodiště, ani že by zanechávala žalobkyni vyhrožující písemné vzkazy; takové listiny žalobkyně soudu nepředložila a osoby žijící v domě, nebo jej denně navštěvující (V. C., popř. F. S.), vyjma druha žalobkyně, jejich existenci nepotvrdily. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, soud prvního stupně nehodnotil tvrzené slovní útoky žalované vůči druhovi žalobkyně, neboť ve smyslu §630 obč. zák. není členem rodiny žalobkyně a případné jednání žalované vůči němu tak nemá žádný vliv na požadavek o vrácení daru. Protože nebyl zpochybněn skutkový závěr, že žalovaná nemá technické prostředky k hlasité reprodukci hudby, a že je vyloučeno, aby se hlasité hudební produkce dopouštěla v době, kdy byla v práci, popř. na cestě z a do ní, či byla v cizině, nevzal soud prvního stupně za prokázané, že by k takovému jednání došlo. Intenzity porušení dobrých mravů hrubým způsobem nedosahuje případné jednání spočívající v omezování přístupu žalobkyně do kotelny rodinného domu. K tomuto jednání vymezenému počátkem v červnu 2012 a ohraničenému dnem sepisu výzvy k vrácení daru ze dne 27. 7. 2012 podle tvrzení žalobkyně mělo docházet v krátkém období, kdy kotelna nebývá využívána k vytápění domu. Mimo této okolnosti a toho, že „kotelna nebyla žalobkyni zpřístupněna vždy v plném rozsahu“, přihlédl soud prvního stupně i k tomu, že v kotelně neměla žalobkyně žádné své věci denní potřeby. Kotelna byla z pohledu žalobkyně významná, neboť se tam zapíná a vypíná ohřev vody. Žalobkyně však nikdy neviděla žalovanou, že by právě a pouze ona vodu vypínala, přičemž v domě v té době bydlela dcera J. a denně se tam pohyboval bývalý manžel žalobkyně V. C.. Je pravděpodobné, že vodu vypínalo více osob a jejich jednání nelze přičítat žalované.
Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 6. 10. 2016, č. j. 54 Co 382/2016-215, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem spoluvlastnického podílu v rozsahu ¼ ke shora uvedeným nemovitostem a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl velmi podrobné dokazování jak listinami, tak i výslechy účastníků řízení a svědků, přičemž provedené důkazy velmi podrobně zhodnotil. Přehledně a srozumitelně přitom odůvodnil, která skutková tvrzení žalobkyně považuje za prokázaná a která nikoliv, a jaké skutkové závěry přijal. K otázce vytýkaných závadných jednání žalované odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že v hlasitém pouštění hudby zjevně nelze spatřovat důvod pro vrácení daru. Existenci písemných vzkazů údajně psaných žalovanou a adresovaných žalobkyni nejen že se nepodařilo žalobkyni prokázat, nýbrž ani tyto by samy o sobě, pakliže by na nich byla jen výzva k úhradě společně vytvářených nákladů spojených se společným bydlením, nezakládaly důvod pro vrácení daru. Naproti tomu opakující se hrubé slovní nadávky by podle odvolacího soudu zakládaly právo na vrácení daru, neboť představují hrubé porušení dobrých mravů, stejně jako delší dobu trvající znemožňování přístupu do kotelny domu, kde jedině lze zapnout přípravu teplé užitkové vody, resp. vody na topení. Odvolací soud po podrobném rozboru situace, za které došlo k narušení vztahů mezi žalobkyní a žalovanou, kdy žalovaná přestala žalobkyni věřit, kdy začalo docházet k problémům s úhradou služeb spojených s bydlením v domě, kdy otec žalované jí musel finančně vypomoct, aby odvrátil hrozbu její exekuce z titulu odběru elektřiny do společné nemovitosti (odběr byl sjednán jménem žalované), uzavřel, že rozkol ve vztazích mezi bývalými manželi C. a jejich dcerami následně vedl k tomu, že si žalovaná nadále nepřála, aby v domě bydlel druh žalobkyně a posléze ani samotná žalobkyně. Žalovaná souhlasila se stanoviskem svého otce, aby se od léta 2012 zamykala kotelna. Na zamýkání tohoto prostoru se podílel hlavně otec žalované a její sestra, sama žalovaná jen výjimečně, přičemž sama měla klíče od těchto prostor. Na dokreslení poměrů při společném soužití odvolací soud poukázal na odpojení žalobkyně od dodávky elektřiny a na okolnost, že sestra žalované zanechávala žalobkyni písemné vzkazy o tom, kolik dní bude ještě společné soužití trvat, tj. než sestra žalované nabude zletilosti. Se zřetelem k tomu, že první výzva ke vrácení daru ze dne 1. 8. 2012 byla neurčitá, neboť neobsahovala popis závadných jednání žalované zakládajících případné právo na vrácení daru, považoval odvolací soud za řádnou teprve výzvu, která je datovaná dnem 7. 9. 2012, neboť na rozdíl od předchozí již popisuje, v jakém konkrétním chování spatřuje žalobkyně porušení dobrých mravů. Odvolací soud zdůraznil, že se soud prvního stupně správně soustředil na prokázání jednotlivých ve výzvě k vrácení daru uvedených důvodů, od nichž žalobkyně dovozuje své právo na vrácení daru podle §630 obč. zák., neboť pouze ony jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti žaloby. Nelze totiž přihlížet k okolnostem, které nastaly až po doručení výzvy, tj. po dni 10. 9. 2012. Odvolací soud nepovažoval za správnou úvahu soudu prvního stupně, který jako nedostatečně intenzivní vyhodnotil skutečnost, že se žalovaná spolupodílela na uzamykání kotelny společně užívaného domu od června 2012, přičemž tento stav trval přinejmenším do konce roku 2012, kdy došlo k částečné dohodě o příspěvku žalobkyně na ohřev vody, a proto lze odepírání možnosti ohřívat vodu zohlednit při úvahách o hrubém porušování dobrých mravů do 10. 9. 2012. V tomto jednání již bezpochyby lze spatřovat zavrženíhodné jednání, které naplňuje znak hrubého porušení dobrých mravů.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že důkazní síla výpovědí většiny svědků je oslabena úzkými osobními vazbami mezi tou kterou stranou sporu a jí navrženými svědky. To platí o svědcích V. C., J. C., V. B. a H. B.. Naopak svědka F. S. považoval za věrohodného, což neovlivnila ani skutečnost, že tento svědek před doručením výzvy ke vrácení daru nejenže pasivně přijímal informace předně od žalobkyně, nýbrž aktivně se snažil zasahovat do vztahu mezi ní a jejím bývalým manželem, a to i tím způsobem, že jí pomáhal sbírat „hmatatelné důkazy“ o šikanózním jednání vůči ní. Odvolací soud zopakoval výslech tohoto svědka a zjistil, že jako novinový doručovatel v letech 2011 až 2012 navštěvoval dům, v němž bydlely účastnice řízení téměř denně v dopoledních hodinách mezi 8.30 až 9.00 hodin. Při těchto návštěvách byl žalobkyní detailně informován o vztazích v rodině C.. Na jaře roku 2012 byl osobně přítomen výpadu žalované vůči žalobkyni. Seděl v obývacím pokoji v domě C., a zatímco mu žalobkyně ve vedlejší místnosti připravovala kávu, slyšel otevřenými dveřmi jak žalovaná po vstupu do kuchyně, aniž by věděla o jeho přítomnosti, oslovila žalobkyni větou „… ty kurvo, co tady ještě chceš. Už máš být dávno pod mostem … nebo něco takového .“ Jiným slovním útokům nebyl svědek přítomen. Vliv na pravdivost jeho výpovědi nemá okolnost, že se jeho výpověď obsahově částečně rozchází ohledně přesného časového určení zmíněné hrubé slovní urážky s výpovědí samotné žalobkyně. Odvolací soud uvěřil svědkovi, neboť výpověď žalobkyně ovlivnila skutečnost, že byla adresátem hrubých slovních urážek opakovaně po dobu několika měsíců, ze strany obou dcer, a lze logicky předpokládat, že si přesné okolnosti každého jednotlivého slovního útoku nemohla pamatovat. Naproti tomu svědek S. byl přítomen pouze jedinému takovému slovnímu útoku, který byl pro něj překvapivou událostí. Podobné platí stran kolize výpovědi svědka S. s výpovědí svědka B., který údajně neměl být přítomen slovním nadávkám v roce 2012, ačkoliv svědek S. vypověděl, že B. byl přítomen slovnímu útoku žalované na jaře roku 2012. Pro odvolací soud výpověď svědka B. nemá dostatečně silnou vypovídací hodnotu; byl taktéž přítomen vícero slovním útokům žalované, a nemusí si pamatovat konkrétní okolnosti každého slovního výpadu. Výpověď svědka S. nezpochybňují listinné důkazy – zpráva zaměstnavatele žalované TOKOZ a. s. dokumentující její přítomnost v práci. Na jaře 2012 totiž pracovala převážně na odpolední, resp. na noční směny, a mohla tak být v domě přítomna.
Z výpovědi svědka S. tak odvolací soud vzal za prokázaný „minimálně“ jeden hrubý slovní útok žalované vůči žalobkyni učiněný nikoliv v afektu, žalobkyní nebyl bezprostředně vyvolaný, ani nepředstavoval mimořádnou reakci na nečekanou situaci. Na jejím základě dovodil, že se žalobkyni podařilo prokázat jeden hrubý slovní útok, a za shora uvedených okolností lze s přihlédnutím k celkové nepřátelské náladě v domě ve XY, který obývá žalobkyně se svým součastným partnerem, pak usuzovat na to, že tento slovní útok nebyl ojedinělý, nýbrž s vysokou mírou pravděpodobnosti blížící se jistotě, opakující. Rovněž dovodil, že akceptovala rozhodnutí otce zamykat před žalobkyní kotelnu, přičemž se sama aktivně účastnila zamykání dveří od kotelny, přinejmenším v době od června 2012 do 10. 9. 2012, čímž žalobkyni znemožnila připravit si teplou užitkovou vodu, popř. vodu na topení v domě.
Cituje usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2075/2011, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 793/2013, ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1390/2013, ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1172/2014, ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2781/2009, ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2711/2014, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 3012/2009, ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 186/2012, dospěl odvolací soud k závěru, že shora popsaná jednání žalované (opakované hrubé slovní urážky a zamykání dveří do kotelny v blíže vymezeném období) představují zavrženíhodné jednání, kterým žalovaná hrubě porušila dobré mravy a jež naplňuje podmínky pro vrácení daru podle §630 obč. zák. Okamžikem, kdy žalované došla výzva ke vrácení daru (10. 9. 2012) tak došlo k zániku darovacího vztahu a k obnovení spoluvlastnictví žalobkyně ke sporným nemovitostem. V pasáži odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení (jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic řízení před soudy obou stupňů) odvolací soud - aplikuje ustanovení §150 o. s. ř. - shledal ve věci důvody zvláštního zřetele hodné. Připomněl, že žalovaná nabyla spoluvlastnický podíl ke sporným nemovitostem v rozsahu ideální ½ (od každého z rodič ů získala ideální ¼), neboť rodiče po rozvodu manželství si nebyli schopni vypořádat spoluvlastnictví, neboť žádný z nich neměl dostatek peněz, aby druhého vyplatil. Darováním spoluvlastnického podílu pouze oddálili věcné řešení problému, který naplno vykrystalizoval v totální devastaci rodinných vazeb, kdy do řešení vztahů mezi rozhádanými manželi byly naplno vtaženy jejich dcery. Logicky se dalo očekávat, že časem se dcery přikloní na stranu jednoho z rodičů (v této věci na stranu otce), což vedlo k narušení vztahu mezi účastnicemi řízení. Žalobkyni odvolací soud vytkl, že darováním svého spoluvlastnického podílu a částečně svým chováním přispěla ke vzniku „nedobré nálady“ v rozpadající se rodině, jestliže do dříve společného obydlí přizvala svého nového partnera, s nímž její dcery „nenašly společnou řeč.“ Nepochybně se tak totiž stalo hlavně díky přístupu samotné žalobkyně, která se dcerám snažila nového partnera představit jako kamaráda, posléze jako přítele, s nímž měly společně žít, za současného očerňování bývalého manžela – otce žalobkyně a její sestry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k výkladu §630 obč. zák. předpokladem úspěšného uplatnění práva na vrácení daru není jakékoli nevhodné jednání obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, a to buď porušením značné intenzity, nebo soustavným porušováním, ať již fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím pomoci, apod., jak judikoval Nejvyšší soud např. v rozhodnutích ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012, ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1204/2013. Jakkoli odvolací soud vzal za prokázané jednání spočívající pouze v jednom slovním útoku, a z něj dovodil, že se takového jednání musela žalovaná dopouštět opakovaně, a v aktivní účasti žalované na zamykání dveří do kotelny, nejenže takové jednání nedosahuje intenzity hrubého porušení dobrých mravů, nýbrž ani z provedených důkazů se tento skutkový závěr nepodává. Dovolatelka akcentovala nosné důvody rozsudku ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, v němž Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy mezi obdarovanou (žalovanou) a vnučkou dárkyně (žalobkyně) došlo pouze k jednomu konfliktu, při němž vnučka dárkyně utrpěla zranění, jež bylo ošetřeno lékařem, a rozhodující důvody rozsudku ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, kdy se obdarovaná dopustila ve dvou případech vulgárních nadávek vůči dárkyni. S odkazem na ně prosazuje, že obě jí přičítaná jednání nedosahují z hlediska intenzity ani z hlediska soustavnosti (tj. samostatně ani v souhrnu) znaku hrubého porušení dobrých mravů, zakládající právo dárkyně na vrácení daru. S tímto odůvodněním navrhla zrušit rozsudek Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 6. 10. 2016, č. j. 54 Co 382/2016-215, a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. je jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky naplnění podmínek pro vrácení daru, kterou odvolací soudu vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, navíc řešení této právní otázky založil na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že na jaře roku 2012 se žalovaná na žalobkyni obořila se slovy, „ty kurvo, ty už tady dlouho nebudeš“, stejně jako jednání spočívající v omezování přístupu do kotelny. K v pořadí druhému vytýkanému jednání uzavřel, že sama žalobkyně nikdy neviděla, že by vodu vypínala pouze žalovaná; na to usuzovala jen „ze zvuků v domě“, přesto, že v něm bydlela rovněž dcera J. a denně se tam pohyboval i bývalý manžel V. C.. V domě se navíc v období dvou měsíců pro všechny vypínal ohřev teplé vody. Takto jednalo více osob, nejen žalovaná, jednání těchto osob nelze přičítat k její tíži. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobkyně v těchto prostorech neměla žádné své osobní věci.
Oproti tomu odvolací soud po zopakování dokazování výslechem svědka F. S. tomuto uvěřil, že slyšel, jak žalovaná ve vedlejším pokoji, aniž ho viděla, prohlásila směrem k žalobkyni „… ty kurvo, co tady ještě chceš. Už máš být dávno pod mostem … nebo něco takového.“ Na tomto základě pak dospěl ke skutkovému závěru, že slovní výpad nebyl zjevně ojedinělý, nýbrž s vysokou mírou pravděpodobnosti blížící se jistotě se musel v období od konce roku 2011 opakovat. Žalovaná se taktéž aktivně účastnila na zamykání kotelny před žalobkyní, čímž žalobkyni znemožnila připravit si teplou vodu, popř. vodu na topení v domě v období od června 2012 do 10. 9. 2012.
Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, dovodil, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nicméně dovolací soud může dospět k závěru o přípustnosti dovolání tehdy, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů. Tyto závěry byly akceptovány již v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5612/2017). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře vyjádřil, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. K takovému porušení přitom může ve výjimečných případech dojít i při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu.
Odvolací soud nepostupoval v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a mezi jím vysloveným skutkovým závěrem, že k hrubým slovním útokům ze strany žalované docházelo opakovaně, a provedenými důkazy shledává dovolací soud extrémní rozpor. Nelze přehlédnout, že výpověď svědka S. před soudem prvního stupně a při zopakování jeho výslechu v odvolacím řízení se liší v tom, jakou konkrétní větu měl svědek slyšet. V řízení před soudem prvního stupně totiž uvedl, že slyšel, jak žalovaná žalobkyni řekla „ty kurvo, ty už tady dlouho nebudeš“, naproti tomu před odvolacím soudem vypověděl, že slyšel, jak žalovaná řekla „… ty kurvo, co tady ještě chceš. Už máš být dávno pod mostem … nebo něco takového.“ Na základě hodnocení důkazů soudy obou stupňů uzavřely, že se žalobkyně nachází v důkazní nouzi, neboť její výpovědi nelze uvěřit, stejně jako nelze uvěřit svědkům V. B. a H. B., což platí i o věrohodnosti žalované a svědků vypovídajících v její prospěch, tj. J. C. a V. C..
Lze uzavřít, že dovolatelkou zpochybněný skutkový závěr odvolacího soudu o přetrvávajících slovních útocích žalované vůči žalobkyni je v extrémním rozporu s provedenými důkazy; není jimi zásadně podložen (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Protože dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nezbylo než konstatovat, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. odvolacím soudem byl žalovanou uplatněn právem.
Ve vztahu k jednání žalované spočívající v zamykání dveří od kotelny v období od června 2012 do 10. 9. 2012 vyšel dovolací soud z následujících ustálených judikatorních závěrů, že:
- v případě soudního sporu o vrácení daru (stejně tak jako v řízení o určení vlastnictví ke dříve darované věci, které je důsledkem naplnění dispozice právní normy podle §630 obč. zák.) soud svým rozhodnutím pouze deklaruje vznik a zánik práv a povinností dárce a obdarovaného právě ke dni doručení kvalifikované výzvy, nemůže přihlížet k takovým okolnostem, které nastaly až po tomto rozhodném dni (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/1975),
- k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle §630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc - okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001),
- označením (identifikací) závadného chování žalované vůči žalobkyni ve výzvě ze dne 7. 9. 2012, se zřetelem k tomu, jak byla odůvodněna žaloba, byl dán okruh sporných skutečností, které byly předmětem dokazování. (…) Z dikce §630 obč. zák. však vyplývá, že nestačí jen chování v rozporu s dobrými mravy; aby bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011),
- je-li úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle §630 obč. zák. založena na prokázaném soustavném porušování dobrých mravů, kdy jednotlivá jednání žalované vůči žalobkyni a členům její rodiny, která samostatně nedosahují intenzity chování hrubě porušujícího dobré mravy, je pro závěr o důvodech pro vrácení daru určující okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze již jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy (viz R 22/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jednotlivá jednání, která lze v souhrnu považovat za hrubé porušení dobrých mravů, je možno prohlásit za soustavné, jestliže jde o takové opakované porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, uvedeného jednání se obdarovaný dopustil nejméně ve třech případech, přičemž je mezi nimi časová souvislost (tj. že k nim došlo v krátkém časovém období) – srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009,
- k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty §630 obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012).
Se zřetelem k tomu, co je uvedeno shora má dovolací soud zato, že omezování přístupu do prostoru kotelny, kde se nachází ovládání ohřevu teplé vody a topení, v letních měsících roku (kdy není důvod ohřívat vodu na topení v domě), v situaci, kdy se vypínání teplé vody dotklo všech obyvatel domu (tento závěr nebyl v řízení zpochybněn), přičemž k zamykání dveří přistupovali v určující míře třetí osoby, žalobkyně v těchto prostorách neměla žádné své věci, a k tomuto kroku bylo přistoupeno s ohledem na obavu ze ztráty věcí v těchto prostorách umístěných, nelze toto jednání, na němž se pouze dílem podílela žalovaná, spatřovat hrubé porušení dobrých mravů.
V řízení zjištěné chování žalované vůči dárkyni tak nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu z hlediska intenzity.
Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu