ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2355.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2355/2018-282
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným 1) M. V. , bytem XY, 2) S. V. , bytem XY, 3) J. V. , bytem XY a 4) R. V. , bytem XY, zastoupeným JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, o 130.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C 96/2006, o dovolání první a čtvrtého žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 2. 8. 2016, č. j. 54 Co 446/2016-219, takto:
I. Dovolání čtvrtého žalovaného se odmítá .
II. Dovolání první žalované se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 12 C 96/2006-178, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči první žalované uložení povinnosti zaplatit částku 70.564 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a uložení povinnosti druhé, třetímu a čtvrtému žalovaným, aby jí každý z nich zaplatil částku 19.812,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Usnesením ze dne 5. 3. 2014, č. j. 54 Co 64/2014-188, Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě rozsudek Okresního soudu v Třebíči zrušil ve výroku II. a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že dosud nerozhodl o dispozitivním úkonu žalobkyně, jímž vzala žalobu vůči žalovaným částečně zpět a nadále taktéž nepožadovala, aby spornou částku zaplatili žalovaní společně a nerozdílně, tedy nevyčerpal celý předmět řízení, a neměl tak podmínky k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Usnesením ze dne 30. 5. 2014, č. j. 12 C 96/2006-191, které bylo doručeno žalobkyni a zástupci žalovaných do datových schránek dne 30. 6. 2014, Okresní soud v Třebíči, zastavil řízení v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130.000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni 59.436 Kč s příslušenstvím a to společně a nerozdílně s druhou, třetím a čtvrtým žalovanými, v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130.000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti druhé žalované zaplatit žalobkyni 110.188 Kč s příslušenstvím a to společně a nerozdílně s první, třetím a čtvrtým žalovanými, v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130.000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti třetímu žalovanému zaplatit žalobkyni 110.188,- Kč s příslušenstvím a to společně a nerozdílně s první, druhou a čtvrtým žalovanými, a v části, kterou se žalobkyně domáhala z celkové částky 130.000 Kč s příslušenstvím uložení povinnosti čtvrtému žalovanému zaplatit žalobkyni 110.188 Kč s příslušenstvím a to společně a nerozdílně s první, druhou a třetím žalovanými.
Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 15. 10. 2014, č. j. 54 Co 787/2014-200, usnesení soudu prvního stupně dne 30. 5. 2014, č. j. 12 C 96/2006-191, potvrdil. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 6. 11. 2014.
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 23. 5. 2016, č. j. 12 C 96/2006-204, uložil žalobkyni povinnost zaplatit „do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“ na nákladech řízení první žalované 58.772,- Kč a čtvrtému žalovanému 37.156 Kč. Mezi žalobkyní a druhou žalovanou rozhodl tak, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 2. 8. 2016, č. j. 54 Co 446/2016-219, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a předcházejících odvolacích řízení se ve vztahu mezi žalobkyní a první, druhou a čtvrtým žalovanými nerozhoduje; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Zdůraznil, že podle §151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Takovým bylo až usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2014, č. j. 12 C 96/2006-191, a proto bylo jeho povinností, současně s rozhodnutím o zastavení řízení ve zbytku předmětu řízení, rozhodnout i o náhradě nákladů řízení účastníků. Jestliže se tak nestalo, a usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu ze dne ze dne 15. 10. 2014, č. j. 54 Co 787/2014-200, zanikla možnost soudu prvního stupně rozhodnout bez návrhu o nákladech řízení formou doplňujícího usnesení, a uplynutím patnácti dnů ode dne doručení usnesení odvolacího soudu i možnost žalovaných navrhnout vydání doplňujícího usnesení o nákladech řízení. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 672/03 zdůraznil, že náprava opomenutí soudu prvního stupně rozhodnout o nákladech řízení, s přihlédnutím k uplynutí výše uvedených lhůtách není již přípustná.
Proti usnesení odvolacího soudu podali první a čtvrtý žalovaní dovolání (dále též „dovolatelé“), které mají za přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Za takovou považují otázku, zda lze rozhodnout (v důsledku závazného právního názoru odvolacího soudu) o nákladech řízení až po právní moci rozhodnutí, jímž se řízení končí, v situaci, kdy předchozí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v souvislosti s rozhodnutím o věci samé (meritu) bylo odvolacím soudem zrušeno s pokynem, že nejprve musí soud prvního stupně rozhodnout o dosud nevypořádané (zbývající) části předmětu řízení a až pak o nákladech celého řízení. Za další dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou je podle nich otázka, zda je možné poté, co bylo rozhodnuto ve věci samé rozsudkem, v němž byly vyřešeny i náklady řízení, v důsledku odvolání jen proti výroku o nákladech řízení dodatečně rozhodnout o dispozitivních úkonech žalobkyně a rozhodnutí o nákladech tak odložit na dobu po rozhodnutí o tomto dispozičním úkonu. Ve vztahu k výkladu §166 odst. 1 o. s. ř. a rozhodování o nákladech řízení dovolatelé formulují další doposud nevyřešenou otázku procesního práva, podle níž se ustanovení §166 odst. 1 o. s. ř. nemůže vztahovat na situace, kdy je řízení formálně ukončeno na základě odvolání do nákladů řízení až usnesením o částečném zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby.
Žalobkyně navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení, se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., který jedině přichází v dané věci v úvahu pro založení přípustnosti podaného dovolání, je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V posuzované věci k těmto akcesorickým výrokům patří nákladový výrok dovoláním napadeného usnesení. I pro něj ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež určuje, že dovolání podle §237 není přípustné (také) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje); nárok na náhradu nákladů řízení je totiž nárokem procesním a teprve pravomocným rozhodnutím soudu vzniká jednomu z účastníků proti druhému pohledávka (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2014).
Zbývá proto určit, zda dovoláním napadeným výrokem o nákladech řízení (samostatně ve vztahu ke každému z dovolatelů zvlášť) bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč; pro přijetí takového závěru je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto odvolací soud dovolatelům odepřel. U první žalované jde o částku 58.772 Kč a u čtvrtého žalovaného o 37.156,- Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (srovnej odůvodnění usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 5. 2016, č. j. 12 C 96/2006-204) a za vyjádření jejich zástupce k odvolání žalobkyně jde na straně první žalované o částku 3.530,80 Kč a u čtvrtého žalovaného o 2.714,70 Kč [§1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k), a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - dále jen „advokátní tarif“]. Celkem tak bylo první žalované odepřeno přiznání náhrady nákladů řízení před soudy ve výši 62.302,80 Kč a čtvrtému žalovanému ve výši 39.870,70 Kč.
Z uvedeného je zřejmé, že součet částek nákladů za řízení před soudy v případě čtvrtého žalovaného nepřevyšuje 50.000,- Kč, takže jeho dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být přípustné (srov. znovu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1172/2013) z důvodu uvedeného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Naproti tomu u první žalované se finanční limit částkou 50.000,- Kč neuplatní. Zbývá tedy posoudit, zda jí dovoláním vymezené otázky zakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. či nikoliv.
Jestliže usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 5. 2014, č. j. 12 C 96/2006-191, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 15. 10. 2014, č. j. 54 Co 787/2014-200, byl (pravomocně ke dni 6. 11. 2014) zcela vyčerpán předmět řízení, zahájeného žalobou ze dne 20. 2. 2006, tak, že řízení bylo zastaveno v rozsahu, v jakém o předmětu řízení nebylo ve věci samé rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 10. 2013, č. j. 12 C 96/2006-178 (srovnej jeho výrok I.), pak dovoláním předestřená otázka, zda je možné poté, co bylo rozhodnuto o věci samé rozsudkem, jenž byl pouze ve výroku o nákladech řízení zrušen, dodatečně rozhodnout o dispozitivních úkonech žalobkyně a rozhodnutí o nákladech řízení odložit na dobu po rozhodnutí o tomto dispozičním úkonu, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť po právní moci takového „dodatečného“ usnesení se otázka, zda je bylo možno podle §166 odst. 1 o. s. ř. (s ohledem na běh lhůt) vydat, stává obsoletní a na jejím řešení tak není dovoláním napadené usnesení založeno.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným ve smyslu §237 o. s. ř. pro řešení otázky možnosti rozhodnout o nákladech řízení až po právní moci rozhodnutí, jímž se řízení končí, v situaci, kdy předchozí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo v souvislosti s rozhodnutím o věci samé odvolacím soudem zrušeno, s pokynem, že nejprve musí soud prvního stupně rozhodnout o dosud nevypořádané (zbývající) části předmětu řízení a až pak o nákladech celého řízení, a zda na takové rozhodování dopadá ustanovení §166 odst. 1 o. s. ř. v situaci zastavení řízení pro částečné zpětvzetí žaloby poté, co již bylo rozhodnuto dílem o meritu rozsudkem.
Podle §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí
Podle §166 odst. 1 o. s. ř. nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu. Doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením (odst. 2 věta první téhož ustanovení).
Je povinností soudu rozhodnout o celé projednávané věci (§152 odst. 2 o. s. ř.) a z úřední povinnosti v rozhodnutí, jímž se řízení ve věci končí, i o nákladech řízení (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Vyšlo-li v průběhu řízení o odvolání proti výroku o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 2013, č. j. 12 C 96/2006-178, najevo, že dosud nebylo rozhodnuto o části předmětu řízení [částečném zpětvzetí žaloby proti každému z žalovaných, kdy místo solidárního závazku k zaplacení částky 130.000,- Kč s první žalovanou nově žalobkyně požaduje po žalovaných 2) až 4) dílčí plnění], nemohl být tento rozsudek rozhodnutím, kterým se řízení před soudem prvního stupně končí, a jak správně uzavřel odvolací soud, do okamžiku vyčerpání celého předmětu řízení nebyly splněny podmínky pro přijetí rozhodnutí o nákladech řízení podle §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.
Za rozhodnutí, jímž se řízení o celé projednávané věci končí, je třeba považovat až usnesení ze dne 30. 5. 2014, č. j. 12 C 96/2006-191, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2014, č. j. 54 Co 787/2014-200. Toto usnesení ovšem postrádá výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli podle §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., se jím řízení u soudu prvního stupně končí. Jinými slovy řečeno, usnesení soudu prvního stupně mělo obsahovat výrok o (částečném) zastavení řízení a výrok o náhradě dosud vzniklých nákladů účastníků řízení podle §142 o. s. ř.
Opomněl-li soud prvního stupně o nákladech řízení rozhodnout, tj. chybí-li v usnesení výrok o nákladech, lze tento nedostatek odstranit jedině postupem podle §166 o. s. ř.
Protože návrh na doplnění rozhodnutí o výrok o náhradě nákladů řízení samotnými účastníky řízení nebyl podán (vigilantibus iura scripta sunt), mohl o doplnění o tento výrok rozhodnout jen soud prvního stupně z vlastní iniciativy nebo na zásah odvolacího soudu, jemuž bylo předloženo odvolání proti usnesení ze dne 30. 5. 2014, č. j. 12 C 96/2006-191, v souladu se zněním §166 odst. 1 o. s. ř. jen do doby, než rozhodnutí nabylo právní moci. Takový postup je ostatně ústavně-konformní (srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. I ÚS 672/03, a ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 113/13).
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že prvou žalovanou tvrzený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto její dovolání zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovaným právo (§243c odst. 3 věta prvá, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu