Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2019, sp. zn. 33 Cdo 329/2018 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.329.2018.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.329.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 329/2018-200 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně AB 4 B. V., soukromé společnosti s ručením omezeným, se sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX Amsterodam, Nizozemské království, reg. č. 34186049, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, proti žalovanému J. Š. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Robertem Kabátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, o zaplacení 61.284,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 375/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2017, č. j. 27 Co 136/2016-170, takto: I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.694,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Muzikáře, advokáta. Odůvodnění: Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalovaný (dále též „dovolatel“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srovnej čl. II. odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.dále jeno. s. ř.“)]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní (§241a odst. 2 o. s. ř.), znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13 a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Dovolatel dává Nejvyššímu soudu na výběr, aby jím vymezené právní otázky posoudil buď tak, že se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo jako dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešené nebo jako otázky, jež „jsou řešeny odlišně v rozhodovací činnosti dovolacího soudu a Ústavního soudu“ či „mají být dovolacím soudem vyřešeny odlišně.“ Není přitom úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak splnění procesní povinnosti dovolatele. Navíc přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže být založena formulací dovolání, podle níž „odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení žalovaného nároku s poukazem na stavení promlčecí doby po dobu rozhodčího řízení probíhajícího na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky … (přičemž) v této otázce se liší pohled judikatury Nejvyššího soudu (23 ICdo 19/2015) a Ústavního soudu (IV. 2524/16)“, neboť nejde o přípustnost dovolání pro právní otázku, která by byla ve smyslu §237 o. s. ř. rozhodována dovolacím soudem rozdílně (tzv. vnitřní rozpor v judikatuře dovolacího soudu). Ve vztahu k požadavku, aby právní otázky vymezené v dovolání byly „dovolacím soudem vyřešeny odlišně“ nejde o řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jelikož významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu). Z dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Dovolatel tak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostál a Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013). Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (že žalobkyni přiznal jiný nárok, než jaký požadovala, že opomněl při svých úvahách navržený důkaz – odstoupení od úvěrové smlouvy, a že nebyl poučen o následcích koncentrace řízení), pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 1. 2019 JUDr. Václav Duda předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/31/2019
Spisová značka:33 Cdo 329/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.329.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
§241a odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Zveřejněno na webu:03/29/2019
Podána ústavní stížnost sp. zn. III.ÚS 1223/19
Staženo pro jurilogie.cz:2022-05-21