Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.04.2019, sp. zn. 4 Tdo 495/2019 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.495.2019.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

Ublížení na zdraví

ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.495.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 495/2019- 195 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání obviněného S. T. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 11 To 427/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 50/2018, takto: Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 11 To 427/2018 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 4 T 50/2018. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Semilech přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 4 T 50/2018, byl obviněný S. T. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se těchto trestných činů dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „ve S. – Z. L. dne 23.12.2017 kolem 13.00 hodin na komunikaci č. III/2951 v prostoru před domem čp. XY při vyhroceném jednání ohledně reklamovaných AL disků, které předtím zakoupil od N. J. M. a které jmenovanému, jemuž na místě spolu se svým společníkem nadával a jemuž ještě před příjezdem na místo zaslal výhrůžnou SMS zprávu, vracel, v přítomnosti dalších čtyř osob udeřil pěstí do obličeje J. M. – B., nar. XY, který do konfliktu zasáhl při snaze zamezit obžalovanému odhodit jedno z kol do skleněné výlohy přístřešku výše uvedeného domu, čímž J. M. – B. způsobil rozsáhlou frakturu zubu zasahující do dřeňové dutiny zubu vyžadující lékařské ošetření a způsobující bolesti poškozeného v ústní dutině spojené s problémy poškozeného při příjmu potravy nejméně do 26.1.2018, přičemž v dalších útocích vůči poškozenému mu bylo zabráněno na místě přítomnými osobami“ . Za uvedené jednání byl obviněnému uložen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku úhrnný peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 200 Kč, celkem tedy 10 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven obviněnému náhradní trest odnětí svobody na dobu 6 měsíců pro případ, že by v soudem stanovené lhůtě peněžitý trest nezaplatil. Poškozený J. M. – B. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 4 T 50/2018 podal obviněný odvolání. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové tak, že jej usnesením ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 11 To 427/2018, podle §256 tr. ř. zamítl. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, konstatoval jaké skutečnosti vzal Okresní soud v Semilech po provedeném dokazovaní za prokázané a k jakým právním závěrům tento soud dospěl. Uvedl, že proti rozsudku soudu prvního stupně se bránil odvoláním, neboť nesouhlasil s popisem skutku, přičemž tyto námitky zrekapituloval v podaném dovolání. V odvolání namítal, že se pouze bránil útoku více osob na jeho tělesnou integritu. Podle jeho názoru nebylo jednoznačně prokázáno, že by svým jednáním naplnil subjektivní i objektivní stránku předmětných přečinů, jimiž byl uznán vinným. Soudu prvního stupně vytkl, že nepostupoval způsobem odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř., neboť hodnocení bylo zatíženo selekcí důkazů v jeho neprospěch, významné rozpory mezi výpověďmi svědků považoval soud prvního stupně za marginální a nadto nepoměřil výpověď poškozeného ohledně údajné způsobené újmy na zdraví s lékařskými zprávami, což v souhrnu vedlo k nesprávnému závěru o jeho vině. Následně blíže rozvedl, v čem spatřuje rozpor ve výpovědích svědků (svědka J. S. a J. O.) a poukázal na tu skutečnost, že tito jmenovaní svědci byli s poškozeným a jeho synem (svědkem N. J. M.) ve více než přátelském vztahu. Uvedl, že v žádném případě poškozeného nenapadl, jelikož na místo přijel řešit (se synem poškozeného) pouze reklamaci zakoupených disků. Ve prospěch této skutečnosti podle obviněného svědčí i fakt, že to byl on, kdo přivolal na místo Policii ČR. Tuto otázku však soud prvního stupně považoval za nevýznamnou, s čímž obviněný vyjádřil svůj nesouhlas. V odvolání dále obviněný brojil také proti údajnému zranění poškozeného. Závěr o rozsáhlé fraktuře zubu považuje za zcela nepřesvědčivý a nepodložený objektivními důkazy. Po údajném úderu pěstí do spodní části obličeje na čelist by mělo dojít podle jeho názoru k porušení měkkých tkání v ústech, což se nestalo. Zdůraznil, že v lékařské zprávě vypracované J. K. dne 15. 1. 2018 je uvedeno, že „poškozený si je vědom zlomeného zubu, jiné obtíže ani bolest neudává, charakter zranění neporušuje tělesné funkce poškozeného ani jeho obvyklý způsob života, charakter zranění nevede k pracovní neschopnosti, poraněný zub mohl být oslaben předchozím konzervativním ošetřením kazu.“ Zmínil také, že podle výpovědi svědka N. J. M. trpí poškozený parodontózou, přičemž to podle obviněného vysvětluje prasknutí oslabeného zubu poté, co ho zasáhl svým loktem ve snaze vymanit se z jeho sevření. Obviněný v podaném dovolání namítal, že se však Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací s jeho (výše uvedenými) námitkami nevypořádal, a zcela tak pominul svou přezkumnou funkci podle §254 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud se s argumentací i závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil, a proto na ně pouze odkázal. Obviněný namítal, že další část odůvodnění nyní napadeného usnesení odvolacího soudu je pouhou kopií odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vypracovanou způsobem „CTRL C – CTRL V“ , což podle jeho názoru nelze v trestním řízení akceptovat, neboť takovýmto postupem odvolací soud zjevně nedostál své úloze jako soudu druhé instance. Uvedl, že v důsledku toho bylo jeho odvolání zamítnuto, aniž byly pro to splněny procesní podmínky stanovené zákonem. Nadto tvrdil, že se skutkové i právní závěry obou soudů nižších stupňů ocitají v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V tom také spatřuje naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že jeho jednání spočívalo v obraně proti útoku, což provedené dokazování žádným způsobem nevyvrátilo. V této souvislosti opět odkázal na své odvolací námitky, jež v dovolání uvedl. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu shledal zejména v otázce posouzení věrohodnosti svědeckých výpovědí a rozporů ve svědeckých výpovědích J. S. a J. O. a dále v tom, že nebyla dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným zraněním poškozeného, když bylo podle něj prokázáno, že poškozený trpí parodontálním onemocněním, jakož i oslabeností jeho zubu. Obviněný uvedl, že jakkoli z dikce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že je dovolání určeno výhradně k nápravě vad právních, určitý průlom do restriktivního obsahového výkladu tohoto dovolacího důvodu představuje judikatura Ústavního soudu, podle níž by bylo nutné rozhodnutí obecného soudu považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, včetně absence důležitých skutkových zjištění. Z judikatury Ústavního soudu podle obviněného dále plyne, že má-li být odsuzující rozsudek souladným s čl. 39 Listiny základních práv a svobod, pak z jeho odůvodnění musí být patrné, že byly naplněny všechny znaky trestného činu, přičemž v souladu s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod musí být závěr o naplnění znaků trestného činu postaven mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Obviněný tvrdil, že soudy obou stupňů nerespektovaly ústavní princip presumpce neviny a z něj vyplývající subprincip in dubio pro reo a že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nepostupovaly souladně s ustanovením §2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř. Uvedl, že nebyly objasněny základní skutkové okolnosti, přičemž pokud by se odvolací soud vypořádal s jeho odvolacími námitkami, nemohl by dospět k závěru o jeho vině. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spatřoval právě v tom, že odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti podle §254 odst. 1 tr. ř. V této souvislosti citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, z nějž se podává, že: „Odvolací soud má povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, jimiž obviněný realizuje své právo na obhajobu. Tuto povinnost odvolací soud porušuje, jestliže ignoruje námitky odvolatele vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry. V důsledku tím odvolací soud upírá právo na soudní ochranu.“ Citoval i z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14: „Má-li být právo na odvolání v trestní věci zachováno, musí být i z odůvodnění zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu seznatelné, jakým způsobem tento soud dospěl k závěru o neopodstatněnosti námitek obžalovaného. V postupu odvolacího soudu, jenž vůbec či jen zcela nedostatečně reaguje na konkrétní námitky odvolatele, je možné spatřovat porušení základního práva na spravedlivý proces i práva na odvolání v trestních věcech.“ Odvolací soud v jeho věci rezignoval na posouzení odvolacích námitek, přičemž je podle obviněného zcela seznatelné, že odůvodnění usnesení bylo až na opakující se obecné proklamace zcela překopírováno, aniž by se soud vypořádal byť s jedinou odvolací námitkou. Takovýto postup odvolacího soudu v situaci důkazně složité prokazované zejména svědeckými výpověďmi, považuje za neakceptovatelný. Dodal, že Krajský soud v Hradci Králové však takto nepostupoval zcela ojediněle, jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 7 Tdo 548/2018. Závěrem obviněný uvedl, že si je vědom úlohy Nejvyššího soudu, kterou není faktické nahrazení odvolacího řízení a bezobsažného rozhodnutí odvolacího soudu. Zároveň se však plně ztotožnil s kritikou Krajského soudu v Hradci Králové učiněnou Nejvyšším soudem (viz výše uvedené rozhodnutí). Za této situace je podle něj rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné pro absenci jakékoliv reakce na jeho odvolací námitky, jakož i vzhledem k absenci vlastního uvážení. Napadeným usnesením proto bylo nepochybně porušeno jeho právo na spravedlivý proces. S ohledem na vše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 11 To 427/2018, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Dále, aby postupoval tak, že podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikáže Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že svého oprávnění ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyužívá a k podanému dovolání se nevyjádří. Současně vyjádřil svůj souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 11 To 427/2018 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jenÚmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání z tzv. formálních důvodů a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejprve je třeba pro upřesnění zmínit, že k zamítnutí odvolání obviněného nedošlo z tzv. formálních důvodů jako například z důvodu opožděně podaného odvolání, nýbrž proto, že jeho odvolání neshledal odvolací soud důvodným. Přestože obviněný namítal, že bylo jeho odvolání zamítnuto, aniž by byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, i vzhledem k dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k obsahu dovolání je patrné, že uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však částečně nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž napadal soudy učiněná skutková zjištění. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřoval předně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolání obviněného spočívalo především v předestření jeho vlastní verze skutkového děje s tím, že polemizoval s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Až skrze své vlastní hodnocení důkazů, a tudíž i nesprávně zjištěný skutkový stav věci, namítal nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud znovu opakuje, že mu není primárně umožněno zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhého stupně s výjimkou tzv. extrémního nesouladu. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu konstatuje, že skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně po provedeném dokazování, ohledně průběhu celého incidentu, jenž vyústil v napadení poškozeného J. M. – B. obviněným, považuje za správná, v souladu s provedeným dokazováním. Okresní soud v Semilech v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil. Soud prvního stupně si byl vědom určité protichůdnosti svědeckých výpovědí poškozeného a svědků N. J. M., J. S. a J. O. na straně jedné a výpovědi obviněného a svědka T. H. na straně druhé a již vzhledem k tomu hodnotil důkazy velmi opatrně a obezřetně. V tomto rámci soud pozorně zkoumal, zda a nakolik se jejich tvrzení zakládají na skutečnosti. I s ohledem na další dokazování (zejména ohledání mobilních telefonů obviněného a svědka N. J. M.) soud prvního stupně vyhodnotil důkazní situaci konstatováním, že obhajobu obviněného považuje za vyvrácenou, výpověď svědka T. H. označil za nevěrohodnou, zatímco svědecké výpovědi poškozeného a dalších svědků označil za věrohodné, neboť si zásadním způsobem neodporovaly, naopak se v podstatných skutečnostech shodovaly. Tyto své závěry přitom řádně odůvodnil, když i osvětlil, proč nepřikládal většího významu drobným rozporům ve výpovědích konkrétních svědků, stejně tak skutečnosti, že to byl obviněný, resp. svědek T. H., kdo zavolal Policii ČR. V tomto směru proto musí Nejvyšší soud konstatovat, že soud prvního stupně postupoval v souladu s procesními zásadami uvedenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž o zjištěném proběhlém skutkovém ději nemá žádných pochybností. Následně se však Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného, jež se vztahovaly k naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska její objektivní stránky. Ublížením na zdraví se podle §122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Při posuzování, zda došlo k ublížení na zdraví, mají význam zejména takové skutečnosti jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu, a zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje. Dále je třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 9. 1965, sp. zn. 5 Tz 38/65, uveřejněný pod č. 2/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Byť je třeba konstatovat, že se jednalo opět o námitky skutkového charakteru, když obviněný zpochybňoval učiněná skutková zjištění stran způsobenému zranění poškozeného, Nejvyšší soud musí těmto námitkám přisvědčit s přihlédnutím k existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že v tomto ohledu se soud prvního stupně dopustil určitého pochybení při hodnocení v řízení provedených důkazů, jelikož skutková zjištění, jež na základě nich vyvodil, z provedených důkazů jednoznačně nevyplývají. Konkrétně se jedná o odborné vyjádření J. K. ze dne 15. 1. 2018, z něhož se podává, že: „Charakter zranění neporušuje tělesné funkce poškozeného ani jeho obvyklý způsob života… Poškozený si byl vědom zlomeného zubu, ale jiné obtíže ani bolest neudával.“ Zároveň odpověď na otázku, zda odpovídá způsob zranění tomu, co uvádí poškozený, zní: „Ano, odpovídá a je pravděpodobné. Nedá se však se 100% jistotou ani potvrdit, ani vyloučit (zub mohl být oslabený již předchozím konzervativním ošetřením kazu, např. rozsáhlou výplní)…“ Soud prvního stupně dokonce tyto části v odůvodnění svého rozsudku zmiňuje. Aniž by se s nimi však podrobněji vypořádal, na základě výpovědi poškozeného a jeho syna, svědka N. J. M., konstatoval, že měl poškozený „zhruba měsíc bolesti, nemohl řádně kousat přijímanou potravu“ . Naplnění zákonného znaku ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku odůvodnil tak, že se podle jeho názoru nejedná o zranění bagatelní, jelikož ztráta zubu citelně omezí každého člověka v jeho běžném způsobu života. „Došlo totiž k porušení normálních tělesných funkcí poškozeného (tedy k omezení možnosti přijímat potravu, to vše doprovázeno bolestivostí), které poškozenému znesnadňovalo, a to nikoliv po krátkou dobu, obvyklý způsob života, přičemž toto zranění si zcela jednoznačně vyžádalo nutné ošetření lékařem.“ Nejvyšší soud si je vědom toho, že orgány činné v trestním řízení, tj. v nyní posuzované věci především soud prvního stupně, nemusí doslovně převzít závěry učiněné ve znaleckém posudku či odborném vyjádření (př. lékařské zprávě), naopak, měly by je stejně jako jiné důkazy hodnotit postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. Ve svém rozhodnutí však musí soud uvést, jakými úvahami byl při hodnocení provedených důkazů veden, a to zejména pokud si vzájemně odporují (§125 odst. 1 tr. ř.). Soud prvního stupně se však s těmito rozpory mezi výše citovanými pasážemi odborného vyjádření ze dne 15. 1. 2018 a výpovědí poškozeného a jeho syna nevypořádal. Je přitom nepochybné, že toto zjištění má zásadní vliv na právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně měl v odůvodnění svého rozsudku osvětlit, proč se přiklonil k výpovědi poškozeného a jeho syna a jak se zároveň vypořádal se zjištěními vyplývajícími z lékařské zprávy, jež do jisté míry tvrzení těchto svědků vyvracejí. Nevypořádal se ani s dalšími nesrovnalostmi, a to stran pracovní neschopnosti poškozeného. Zatímco poškozený v hlavním líčení vypověděl, že byl „měsíc na neschopence“ , lékař J. K. v lékařské zprávě uvedl, že: „Charakter zranění neomezuje poškozeného v práci ani nevede k pracovní neschopnosti.“ Pracovní schopnost sice není pro posouzení charakteru poranění jediným kritériem a navíc soud prvního stupně ani tuto skutečnost pro svůj závěr o naplnění zákonného znaku ublížení na zdraví nezohledňoval, Nejvyšší soud však považoval za podstatné na tyto další rozpory poukázat, neboť i ony svědčí o jisté protichůdnosti provedených důkazů a o nedostatečném vypořádání se s nimi. V neposlední řadě lze poznamenat, že soud prvního stupně sice konstatoval, že „zranění poškozeného podle laického názoru soudu, ale i podle odborného vyjádření stomatologa, odpovídá tomu, jak vznik popsal právě poškozený“ , z odůvodnění rozsudku však nevyplývá, jak se vypořádal s tvrzením svědka N. J. M., že poškozený trpí paradontózou a s tvrzením lékaře J. K., že mohl být poraněný zub oslaben již předchozím ošetřováním. Vypořádání se s těmito tvrzeními je přitom rovněž podstatné z toho hlediska, zda byla naplněna objektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, resp. zda mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem (ublížením na zdraví) existuje příčinná souvislost. Obviněný totiž jinak řečeno může být trestně odpovědný za trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jen pokud by svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle §2 odst. 6 tr. ř. mají tyto orgány hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že volné hodnocení důkazů podle citovaného §2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)]. Z odůvodnění rozhodnutí přitom musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé – viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 564/02 ze dne 8. 7. 2003 (N 108/30 SbNU 489). Uvedené požadavky vtělil zákonodárce do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.). S ohledem na výše uvedené je třeba učinit závěr, že soud prvního stupně v nyní posuzované věci stanoveným požadavkům nedostál. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení vůbec nezabýval odvolacími námitkami obviněného, jež v dovolání obviněný v podstatě zopakoval, a pochybení soudu prvního stupně tak nenapravil, zásah ze strany Nejvyššího soudu je na místě, neboť v opačném případě by bylo zasaženo do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ke způsobu, jakým odvolací soud v tomto případě k odvolání obviněného přistoupil, je třeba uvést následující. „Má-li být právo na odvolání v trestní věci zachováno, musí být i z odůvodnění zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, jakým způsobem tento soud dospěl k závěru o neopodstatněnosti námitek obžalovaného. V postupu odvolacího soudu, jenž vůbec či jen zcela nedostatečně reaguje na konkrétní námitky odvolatele, je nutno spatřovat porušení základního práva na spravedlivý proces i práva na odvolání v trestních věcech. Ústavní soud vždy hodnotí spravedlnost trestního řízení jako celku. Situaci, kdy odvolací soud fakticky rezignoval na bližší odůvodnění svého rozhodnutí, lze v rámci ústavněprávního přezkumu tolerovat jen tehdy, pokud se s totožnými námitkami obžalovaného již vyčerpávajícím způsobem vypořádal soud prvního stupně.“ [nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14, (192/2014 USn.)]. Tak tomu však v trestní věci obviněného podle Nejvyššího soudu nebylo. Soud prvního stupně se sice nedopustil žádných pochybení, pokud jde o hodnocení provedených důkazů a učiněná skutková zjištění stran průběhu celého incidentu, nicméně to neplatí, pokud jde o další zjištění, a to stran naplnění zákonného znaku ublížení na zdraví. Odvolací soud na námitky obviněného, jež Nejvyšší soud shledal v nyní projednávaném dovolání důvodnými, přesto vůbec konkrétně nereagoval a omezil se pouze na obecné fráze o prokázání viny provedenými důkazy, o správném hodnocení důkazů a správném postupu soudu prvního stupně. Tím obviněnému odepřel právo na soudní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené musí konstatovat, že námitky obviněného, jež podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal částečně důvodnými. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. byl naplněn i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 11 To 427/2018, přičemž vzhledem k tomu, že pochybil již soud prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud zároveň i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 4 T 50/2018. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Semilech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V novém řízení bude třeba, aby se soud prvního stupně zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi, na něž Nejvyšší soud poukázal. Soud prvního stupně tedy bude muset v novém řízení znovu posoudit, zda poškozenému skutečně bylo ublíženo na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, a zabývat se v případě prokázání ublížení na zdraví také tím, do jaké míry byla mezi jednáním obviněného a následkem v podobě ublížení na zdraví příčinná souvislost. Soud prvního stupně se tedy bude muset řádně vypořádat se všemi v řízení provedenými důkazy, eventuálně své dokazování doplnit, rozvést, jakými úvahami byl při hodnocení těchto důkazů veden, jak se vypořádal s rozpory mezi jednotlivými důkazy a k jakým skutkovým zjištěním a na to navazujícím právním závěrům na základě provedených důkazů dospěl. Nejvyšší soud přitom nevylučuje, že jednání obviněného bude znovu právně posouzeno stejně jako v původním rozsudku, a to (vedle výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku) jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, případně i ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku. Okresní soud v Semilech je ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že byla napadená rozhodnutí zrušena jen z podnětu dovolání podaného obviněným, je třeba v novém řízení respektovat zákaz reformationis in peius podle §265s odst. 2 tr. ř. Toto rozhodnutí přijal Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 30. 4. 2019 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Název judikátu:Ublížení na zdraví
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/30/2019
Spisová značka:4 Tdo 495/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.495.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ublížení na zdraví
Dotčené předpisy:§146 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2019-07-20