ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.496.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 496/2019-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 14 To 306/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 49/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 6 T 49/2018, byl obviněný P. J. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 23. 12. 2017 v době od 21.15 do 21.20 hodin v XY, okres Tábor, v XY – naproti domu č. XY, před bývalým novinovým stánkem, pod vlivem alkoholu, za přítomnosti nejméně tří osob, fyzicky napadl R. K., nar. XY, a to úderem pěstí do obličeje, po němž poškozený upadl na zem, a způsobil mu tak oděrky na temeni hlavy, podkožní krevní výron na horním víčku levého oka zevně, zlomeninu těla dolní čelisti vpravo v místě šestého zubu, zlomeninu kloubního výběžku dolní čelisti vlevo, která zasahuje do svalového výběžku, zlomeninu zadní stěny levé čelistní dutiny a otřes mozku, čili těžké zranění s obvyklou dobou léčení kolem 8 týdnů.“
2. Za tento přečin a zločin byl odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti osmi měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit škodu trestným činem způsobenou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla rovněž uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 39.396 Kč.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 14 To 306/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Předně odvolacímu a nalézacímu soudu vytkl, že podcenily, nehodnotily, resp. se nevypořádaly s okolnostmi, za kterých došlo k udeření poškozeného do obličeje, a to z pohledu možného posouzení jeho jednání jako jednání v nutné obraně, resp. v putativní nutné obraně. Uvedl, že se odvolací soud věnoval otázce, zda by nebylo možné jednání obviněného posoudit podle ustanovení §146a odst. 2 tr. zákoníku a ve vztahu k nutné obraně pak zkoumal z pohledu, zda jednání zcela zřejmě a značně (ne)překročilo míru proporcionality. Jinak se soudy obou stupňů okolnostmi vylučujícími protiprávnost vůbec nezabývaly. Vyšly ze skutkového zjištění, že obviněný vstoupil mezi postrkujícího se svědka P. V. a poškozeného R. K., který jej chytl za „flígr“. Toto jednání poškozeného, který byl navíc ovlivněn alkoholem, obviněný vnímal jako své ohrožení.
6. Vyjádřil přesvědčení, že za rozhodující pro posouzení nutné obrany, příp. putativní nutné obrany je, jakým způsobem sám vnímal celou situaci. Ohledně proporcionality, tak jak ji pojímal odvolací soud, zmínil, že není na místě ji posuzovat, neboť pojem zcela zjevně nepřiměřené obrany je nutno vykládat mnohem šířeji, než pojem zjevně. Pokud tedy jednání poškozeného vnímal tak, že mu hrozil bezprostřední útok, bylo podle jeho názoru správné se domnívat, že jednal v nutné obraně. Úder pěstí poté neshledal za zcela zjevně nepřiměřený povaze útoku či hrozícímu útoku. Proto byl toho přesvědčení, že odvolací soud nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako trestný čin, i když byly dány okolnosti podle §29 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Ke zmíněnému dále uvedl, že pokud by se dovolací soud neztotožnil s výše uvedenou existencí nutné obrany, bylo namístě zkoumat otázku putativní nutné obrany a s tím související skutkový omyl pozitivní stran okolností vylučujících protiprávnost. Jinak řečeno, zjistit skutečnost, zda nejednal ve skutkovém omylu podle §18 odst. 4 tr. zákoníku stran okolností nutné obrany, který by vylučoval jeho úmyslné zavinění. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15, plyne, že při posuzování podmínek nutné obrany je třeba vycházet z představy toho, kdo k obraně přikračuje. Jak tedy obviněný zdůraznil, cítil se jednáním poškozeného ohrožen, a pokud by však nebylo možno jeho jednání hodnotit jako nutnou obranu, soudy jej měly hodnotit jako domnělou nutnou obranu a v takovém případě měl být skutek kvalifikován pouze jako těžké ublížení na zdraví z nedbalosti ve smyslu §147 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Další výtku dovolatel směřoval proti právnímu posouzení jeho jednání v kvalifikované skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tuto výtku založil na námitce nesprávného posouzení mechanismu vzniku zranění poškozeného. Nalézací soud podle jeho názoru nemohl učinit jednoznačné skutkové zjištění o této skutečnosti, pokud vyjádřil pochybnosti (str. 5 odst. 18 jeho rozsudku) o vzniku zlomeniny čelisti poškozeného konstatováním, že nemůže vyloučit jiný mechanismus než ránu pěstí obviněným. V tomto shledal porušení zásady in dubio pro reo .
9. Jako poslední námitku uvedl nesprávné posouzení poruchy na zdraví jako těžké újmy na zdraví. Jelikož se jedná o lékařský termín, který je neodvoditelný od trvání a závažnosti omezení v běžném způsobu života, musí být doložen znaleckým zkoumáním. Proto soudy samy nemohly rozhodnout o závažnosti poruchy zdraví na podkladě akcidentálních ukazatelů, a pokud tak učinily, dopustily se nesprávné kvalifikace, neboť posuzovaly odbornou otázku na základě svých laických úvah.
10. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 24. 1. 2019, č. j. 14 To 306/2018-165, a to v celém rozsahu a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předestřela, že obviněný námitky vyjádřené v dovolání uplatňoval již od počátku trestního řízení a zabýval se jimi jak soud nalézací, tak soud odvolací. Jeho výtky považovala jako prostou polemiku s názorem soudů, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Souhlasila s názorem soudu druhého stupně, že ve vztahu k provokujícímu jednání poškozeného a jeho otce, jednání obviněného zcela jasně a značně překročilo míru proporcionality, neboť jak vyplynulo z dokazování, jednalo se o pouhé postrkování. V důsledku toho nepřichází v úvahu hodnotit jednání obviněného jako jednání ze zavrženíhodné pohnutky ve smyslu §146a odst. 2 tr. zákoníku ani jako nutnou obranu podle §29 odst. 2 tr. zákoníku. Neshledala tak, že by meritorní rozhodnutí bylo zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání nebyl naplněn.
12. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, a rozhodl tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání .
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
14. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 14 To 306/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
19. Nejvyšší soud k podstatné části dovolací argumentace konstatuje, že tato sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení, fakticky se však primárně opírá o námitky skutkové a procesní povahy. Obviněný soudům sice v této části vytýká, že nesprávně hodnotily jeho jednání, které mělo být posouzeno v intencích nutné obrany, případně putativní nutné obrany, a dále brojí proti právnímu posouzení jeho jednání v kvalifikované skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví, avšak (a to je nutno zdůraznit) tyto své právní úvahy neváže na zjištění popsaná ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvého stupně aprobovaná odvolacím soudem. Dlužno přitom podotknout, že podle těchto skutkových zjištění zde nebyl žádný útok ze strany poškozeného na zájmy chráněné trestním zákonem a že poškozenému způsobil zjištěné zranění právě obviněný úderem pěstí do obličeje. Obviněný tedy de facto soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. To je ostatně zřejmé i z jeho tvrzení, že nalézací soud porušil zásadu in dubio pro reo , neboť nemohl učinit zjištění o mechanismu vzniku zranění poškozeného, pokud sám vyjádřil pochybnost o jeho vzniku, když nevyloučil vznik zlomeniny i jiným způsobem než ránou pěstí. Zejména z těchto skutkových a procesních námitek pak vyvozuje existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Dovolatel tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v této části dovolací argumentace ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
21. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
22. Lze konstatovat, že v nyní projednávané věci není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu. Extrémní nesoulad nezakládá samotný nesouhlas obviněného se skutkovými zjištěními soudu, jež mají dostatečné ukotvení v provedených důkazech, které byly soudy zhodnoceny při splnění požadavku formulovaného §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný svými námitkami mění skutkový děj a předkládá jej v odlišné podobě, než jej zjistil a do skutkové věty svého rozsudku pojal soud nalézací. Ve výrokové části rozsudku popsaný skutek přiléhavě odpovídá právní kvalifikaci soudy užité a neumožňuje žádné úvahy o nutné obraně, resp. o putativní nutné obraně. Vzhledem k tomu, že obviněný neuplatnil námitku extrémního nesouladu stran zjištění o příčinách konfliktu, resp. projevů poškozeného před jeho fyzickým napadením z jeho strany (a ani nepoukázal na to, v čem by takový nesoulad měl mít svůj podklad), musel dovolací soud vycházet ze zjištění, která vyjádřila dovoláním napadená rozhodnutí.
23. Z nich vyplývá, že soudy na základě provedeného dokazování zjistily, že obviněný za přítomnosti nejméně tří osob fyzicky napadl poškozeného R. K. úderem pěstí do obličeje. Soud prvního stupně dospěl k uvedenému zjištění na základě důkazů, kterými se řádně zabýval. Zásadní východisko pro skutkový závěr, že vznik zranění je třeba přičítat jednání dovolatele, tvoří odborný závěr znalce MUDr. Šenkýře, který je souladný s dalšími důkazy, o něž se soud prvního stupně při svém rozhodnutí opřel. Zmíněnými skutečnostmi se zabýval i soud druhého stupně, který z výpovědí osob slyšených v hlavním líčení (svědků P. V., T. P. a Z. K.) dospěl k závěru, že nebyly naplněny znaky jak trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku, tak institutu nutné obrany (srov. body 21. – 24. jeho usnesení). Z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé (srov. bod. 23. zmíněného usnesení), že ten dospěl k závěru, že obviněný nemohl být ani v omylu o hrozícím útoku, když z jednotlivých důkazů jasně vyplývá, že mezi P. V. a Z. K. docházelo k pouhému postrkování, žádný úder mezi nimi nepadl, k výraznějšímu napadání P. V. a obviněného tak nedošlo, přičemž poškozený a jeho otec byli v té době silně podnapilí.
24. S přihlédnutím k výše uvedenému nutno shrnout, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom existující důkazní situace, v níž se vytvořily dvě skupiny důkazů, z nichž jedna svědčila ve prospěch a druhá v neprospěch dovolatele, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. V odůvodnění je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se následně po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a rovněž s právními závěry nalézacího soudu (srov. str. 2 a násl. jeho usnesení).
25. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, jak již uvedeno, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
26. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
27. Činí-li dovolatel v souvislosti s poukazem na možnost posouzení jeho jednání jako jednání právním řádem dovoleného (nutná obrana), příp. mírněji trestného (putativní nutná obrana) kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a převážně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
28. Naproti tomu je možno konstatovat, že pokud dovolatel vznesl námitku stran nesprávnosti právního posouzení zranění poškozeného jako těžké újmy na zdraví, pak jím formulovaná námitka směřuje proti právnímu posouzení skutku, vychází ze skutkového zjištění vyjádřeného v napadených rozhodnutích a odpovídá tak z formálního hlediska deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedeného důvodu.
30. Otázka, zda se v konkrétním případě jedná o těžkou újmu na zdraví, je otázkou právní, k jejímuž řešení jsou příslušné právě orgány činné v trestním řízení, tudíž v konečné fázi soud (obdobně srov. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář . I, §1-139. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1314 - 1323. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-428-5.). Lze přisvědčit dovolateli, že v obdobných případech zpravidla bývají vypracovány znalecké posudky, avšak tato zkoumání slouží k usnadnění zmíněného právního posouzení z pohledu soudně lékařských hledisek. Nadto nelze přisvědčit námitce, že by se soudy obou stupňů dopustily nesprávné právní kvalifikace, neboť posuzovaly čistě odbornou otázku na základě svých laických úvah. Jak soud nalézací (srov. bod 23. jeho rozsudku), tak soud odvolací (srov. bod 20. jeho usnesení) ve svých úvahách reflektovaly a hodnotily závěry z obou provedených znaleckých posudků, včetně výslechu jejich zpracovatelů (MUDr. Šenkýře a MUDr. Vajtra). Z tohoto hlediska lze na tato rozhodnutí zcela odkázat.
31. Namístě je třeba okrajem připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle nějž „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
32. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti z části formálně právně relevantní argumentace dovolání (bod 29. až 31. tohoto usnesení).
33. Z výše ve stručnosti uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu