ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.574.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 574/2019-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 5 To 410/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 20/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 5 To 410/2018.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 2 T 20/2018, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaných v jednočinné souběhu, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 14. 06. 2017 v době okolo 11:15 hodin, během jízdy v pravém jízdním pruhu dvouproudové veřejné pozemní komunikace, na ulici XY, v Praze 9, před křižovatkou s ulicí XY směrem k XY, se jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Audi A7, reg. zn. XY, přiblížil z pravé strany k osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. Audi A5, reg. zn. XY řízeného E. H., jedoucímu v levém jízdním pruhu, otevřel levé přední okno svého vozidla a ve chvíli, kdy byl svým vozidlem na úrovni vozidla řízeného svědkyní H., hodil směrem na toto vozidlo plnou lahev o obsahu minimálně 1 litr naplněnou žlutou tekutinou, kterou zasáhl boční část vozidla Audi A5, čímž na tomto vozidle způsobil poškození laku na předních pravých dveřích v oblasti kliky v podobě rýhy nad klikou o délce 3 cm, rýhu na klice pravých předních dveří směrem k vozidlu o délce 3 cm a promáčklinu o velikosti 2 cm pravého zadního blatníku, načež z místa odjel, čímž poškozenému, majiteli vozidla Audi A5, reg. zn. XY, K. H., nar. XY, způsobil celkovou škodu poškozením vozidla ve výši 13.209 Kč.“
2. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za užití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu vyměřenému ve sto denních sazbách ve výši 300 Kč, tj. v celkové výši 30.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému K. H. náhradu škody ve výši 10.000 Kč.
3. O odvolání, které proti uvedenému rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 5 To 410/2018. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen toliko ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody bylo podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upuštěno od potrestání obviněného.
II.
4. Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání v neprospěch obviněného, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
5. V odůvodnění podaného dovolání předestřel, že podle §46 odst. 1 tr. zákoníku lze od potrestání upustit pouze za tímto ustanovením stanovených podmínek. Obviněný naplnil znaky skutkových podstat přečinů poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a bylo na něj nahlíženo jako na osobou doposud soudně netrestanou. Toto však byla jediná skutečnost, kterou pro postup podle §46 odst. 1 tr. zákoníku naplnil. Nejvyšší státní zástupce proto odvolacímu soudu vytkl formalistický a nekritický přístup k hodnocení naplnění všech nezbytných podmínek k upuštění od potrestání.
6. Zdůraznil, že předně bylo třeba se zabývat obhajobou obviněného uplatněnou u veřejného zasedání o jeho odvolání, přičemž ve svém doznání neuváděl pravdu o podstatných skutečnostech a jiné zcela zamlčel. Nejvyšší státní zástupce odmítl verzi o provokaci ze strany svědkyň E. H. a J. Š. a rovněž nesouhlasil se závěry odvolacího soudu o frustraci obviněného z ostentativně pomalé jízdy svědkyně E. H. v předjížděcím pruhu, dále s jejich urážlivou gestikulací, což mělo vést k vyvrcholení ve vyprovokovaný exces obviněného z běžného chování účastníka silničního provozu. Soud druhého stupně tak hodnotil obhajobu zcela vytrženě z kontextu, zejména v rozporu s kamerovým záznamem z vozidla poškozeného K. H.
7. Ke zmíněnému nejvyšší státní zástupce doplnil, že obviněný u svého dodatečného výslechu zcela opomněl zmínit, jakým způsobem celá situace započala, tj. že se předháněl s blíže neztotožněným řidičem na dvouproudové pozemní komunikaci a svědkyně E. H. jim svou jízdou v levém jízdním pruhu překážela. Zdůraznil, že tato komunikace byla umístěna v obci (Praha 9, ul. XY), kde podle §12 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) levý jízdní pruh není pruhem předjížděcím, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Dále uvedl, že se neztotožněný řidič druhého vozidla zařadil před vozidlo svědkyně E. H. a provedl tzv. „vybrždění“, z tohoto důvodu byla zaneprázdněna řízením a nebyla tudíž schopna jakkoliv na obviněného gestikulovat, což rovněž znamená, že obviněný nemohl být ani vyprovokován, jak se snažil tvrdit. Jeho jednání tak bylo hrubým projevem tzv. silničního pirátství, na které, vzhledem k vysoké míře společenské škodlivosti tohoto jednání a účelu trestního práva (zejm. generální prevenci), mělo být reagováno uložením adekvátního trestu.
8. Dovolatel zdůraznil, že se postoj obviněného vyznačoval nulovou sebereflexí, zejména když odmítl opakovaně k věci vypovídat a brojil proti veškerým úkonům a rozhodnutím v přípravném řízení. Dále uvedl, že projevenou lítost bylo třeba hodnotit jako účelovou, neboť bylo nutno přihlédnout k celkovému chování obviněného po spáchání činu, kdy z místa činu odjel, bránil ve ztotožnění řidiče vozidla, brojil proti výši škody a lítost začal projevovat teprve po nepravomocném odsouzení, tj. v poslední chvíli, kdy mu bylo jasné, že se trestu nevyhne, protože všechny ostatní způsoby obstruování již vyčerpal. Soud tak nesprávně vyhodnotil tuto lítost jako upřímnou, a tudíž v rozporu s §46 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Jako další z podmínek upuštění od potrestání pak dovolatel označil předpoklad, že vzhledem k povaze a závažnosti činu a vzhledem k dosavadnímu životu obviněného k jeho nápravě a k ochraně společnosti postačí již pouhé projednání věci. K povaze a závažnosti věci dodal, že je třeba, aby z rozhodovací praxe soudů bylo účastníkům silničního provozu jasné, že takové jednání je pro společnost vysoce škodlivé, zejména když může vést nejen ke značným škodám na majetku, ale i k ohrožení života a zdraví osob. Ohledně povahy činu zdůraznil, že tento byl projevem hrubé neúcty obviněného k právem chráněným zájmům a byl motivován pomstychtivostí a zlomyslností, obviněný postrádá tak jakoukoliv sebereflexi, a to i vzhledem ke svému doznání, které upravil tak, že vypustil jemu nelichotivé skutečnosti a na druhou stranu se snažil stavět do negativního světla obě svědkyně.
10. Nejvyšší státní zástupce svou argumentaci uzavřel tím, že nebyly naplněny podmínky pro rozhodnutí podle §46 odst. 1 tr. zákoníku a odvolací soud postupoval ryze formálně a nereflektoval skutečný stav věci podle provedeného dokazování, když u odsouzeného upustil od potrestání.
11. S ohledem na výše uvedené nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 5 To 410/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. projednal dovolání v neveřejném zasedání. Současně pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. svůj souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrženým způsobem.
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 5 To 410/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, tj. v případech, kdy nebyly splněny podmínky podle §46, §47, nebo §48 odst. 1 až 4 tr. zákoníku.
16. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. V posuzované věci dovolatel uplatnil námitky, které bylo možno z hlediska formálního i věcného pod jím deklarovaný dovolací důvod podřadit. Vzhledem ke skutečnosti, že charakter dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející podle §265i odst. 3 tr. ř. a seznal, že podané dovolání je důvodné.
18. Dovolatel vyjádřil výhrady vůči závěru odvolacího soudu týkajícího se upuštění od potrestání podle §46 odst. 1 tr. zákoníku. Zejména mu vytkl, že jeho úvahy jsou čistě formalistické a nekritické k obhajobě obviněného. Ten totiž neprojevoval žádnou sebereflexi, v doznání neuváděl pravdu a některé skutečnosti zamlčel. Po celou dobu trestního řízení se snažil obstruovat a následně projevenou lítost bylo třeba hodnotit jako účelovou, nikoliv tedy jako upřímnou. Nejvyšší státní zástupce neshledal ani splnění podmínky nápravy obviněného a ochrany společnosti, když takové jednání vykazovalo znaky obecně nebezpečné. Pouhé projednání tak k nápravě nepostačí.
19. Nejvyšší soud se zřetelem k daným relevantním námitkám vážil, zda úvahy a závěry odvolacího soudu, jež našly svůj výraz ve výroku o upuštění od potrestání obviněného, mohou obstát.
20. Předně je třeba zmínit, že soud druhého stupně rozhodl o upuštění od potrestání obviněného na základě jím doplněného dokazování, zejména výslechem obviněného, který vyjádřil, že jej celá věc mrzí a k činu se doznal. Dále předložil potvrzení z Tělovýchovné jednoty S. B. o tom, že si svědomitě plní všechny své povinnosti vedoucího oddílu kopané mladších žáků. Soud dále zjistil, že obviněný žije bezúhonným životem, na živobytí si vydělává prací a ve svém volném čase se věnuje práci s dětmi ve sportovním oddílu, stav jeho bodového hodnocení řidiče je 0 a nemá žádný záznam v přestupcích. Nositelem řidičského oprávnění je již od roku 2011 a určitý čas pracoval jako profesionální řidič, přičemž i v současnosti automobil užívá prakticky denně. Projednávaný skutek tak byl shledán jako ojedinělý exces, který byl situačně vybuzen ostentativně pomalou jízdou poškozeného automobilu v „rychlejším“ pruhu. K podmínce nápravy pachatele a ochrany společnosti odvolací soud konstatoval, že je zde reálná naděje, že trestní řízení obviněného přiměje k zdržení se obdobné činnosti v budoucnu a rovněž postačí k ochraně celospolečenských zájmů na bezkonfliktním chování účastníků dopravního provozu.
21. Obecnými východisky pro upuštění od potrestání je ustanovení §46 odst. 1 tr. zákoníku, podle nějž „[o]d potrestání pachatele, který spáchal přečin, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti.“ Tímto zákon vyjadřuje jednotlivé podmínky, za jejichž kumulativního splnění je možné upustit od potrestání, jejich pouhá formální deklarace však k postupu podle zmíněného ustanovení nepostačí.
22. Při splnění podmínky spáchání přečinu, resp. přečinů, bylo dále potřeba zkoumat, zda byla naplněna podmínka lítosti pachatele nad jejich spácháním. Tuto je nezbytné posuzovat z vnitřního postoje pachatele k činu a jeho celkového následného chování po jeho spáchání. Zpravidla se tak projevuje oznámením trestné činnosti, náhradou škody nebo nemajetkové újmy, omluvou poškozenému, odstraněním nebo zmírněním škodlivých následků atd. Předpokladem lítosti je rovněž doznání, přičemž toto nemusí jít do všech podrobností, avšak musí být vylíčeny všechny právně významné a podstatné skutkové okolnosti (srov. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář . I, §1-139. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 632 - 642. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-428-5.). Lítost však musí být skutečná a nikoliv jen formální a vynucená vlivem okolností trestního řízení, např. hrozbou nepravomocně uloženého trestu.
23. V návaznosti na uvedené je třeba odvolacímu soudu vytknout, že při hodnocení lítosti obviněného nepostupoval s patřičnou důsledností. Nevypořádal se totiž zejména s celkovým následným jednáním obviněného po spáchání činu. Z průběhu trestního řízení vyplývá, že obviněný až v odvolacím řízení, konkrétně při veřejném zasedání konaném soudem druhého stupně, podal výpověď, v níž se k vlastnímu činu doznal (k tomuto doznání viz též další skutečnosti rozvedené níže). Do té doby buď to k věci nevypovídal, případně stručně vyjádřil nesouhlas s usnesením o zahájení trestního stíhání (viz protokol o jeho výslechu v přípravném řízení, č. l. 51 trestního spisu) a současně se snažil brojit proti jednotlivým úkonům [např. podal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 5 – 6 trestního spisu), v níž de facto zpochybňoval svoji vinu, dále zpochybňoval výši způsobené škody, podal odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, v němž opětovně zpochybňoval závěr o své vině shora popsaným skutkem („Zda však obviněný vyhodil z vozidla láhev se žlutou tekutinou, jak se snaží tvrdit svědkyně Š., však již důkazy podloženo nebylo“ ), včetně závěru, že k poškození vozidla majitele K. H. došlo právě plastovou lahví s tekutinou (č. l. 193 – 195 trestního spisu)]. Až v rámci odvolacího řízení, konkrétně dne 7. 1. 2019 (tj. den před konáním prvního veřejného zasedání) zaslal omluvy svědkyním E. H. (č. l. 221 p. v. trestního spisu) a J. Š. (č. l. 220 p. v. trestního spisu) a zadal pokyn k platbě – náhradě škody poškozenému K. H.– ze svého účtu (č. l. 241 trestního spisu).
24. Pokud jde o posouzení vlastního doznání obviněného, pak ani v tomto směru odvolací soud nepostupoval s potřebnou pečlivostí. Výpověď obviněného, který uvedl, že byl k činu vyprovokován ostentativně pomalou jízdou, výsměchem a neslušnými posunky svědkyň E. H. a J. Š., totiž posuzoval izolovaně, nekriticky ji převzal a považoval za pravdivou a úplnou, aniž by se zabýval jejím hodnocením v kontextu nalézacím soudem zjištěných skutečností a provedených důkazů. Z těch totiž rozhodně neplyne, že by důvodem jednání obviněného bylo chování (ostentativně pomalá jízda) svědkyně E. H. V tomto směru ostatně odvolací soud ponechal bez povšimnutí okolnosti, které jednání obviněného předcházely, a které zmínil soud prvního stupně ve svém rozhodnutí. Z výpovědi svědkyně E. H., již tento považoval za jeden z klíčových a věrohodných usvědčujících důkazů, totiž vyplývá, že si při své jízdě povšimla vozidla Audi a vozidla značky Volvo, která se vzájemně honila, a kterým pravděpodobně překážela, načež stříbrné vozidlo Volvo ji „vybrzdilo“ a řidič ve vozidle Audi zareagoval způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Svědkyní popisované „vybrždění“ vozidlem Volvo je zřejmé i ze záznamu z kamery umístěné v jí řízeném vozidle. Tato skutečnost pak ostatně potvrzuje věrohodnost její výpovědi. Z uvedeného plyne, že obviněný neuvedl některé podstatné skutečnosti, jež pro jeho obhajobu nebyly vhodné a z tohoto hlediska nelze považovat jeho doznání k činu za úplné a současně vyjadřující skutečně sebekritický přístup k jím spáchanému činu, který je jedním ze základních předpokladů pro závěr, že účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez uložení trestu.
25. Uvedenou pasáž svého rozhodnutí Nejvyšší soud shrnuje v konstatování, že odvolací soud splnění podmínky lítosti posoudil nesprávně. Je totiž namístě závěr, že celkové chování obviněného po činu nesvědčí o jeho skutečně vnitřně pociťovaném kritickém přístupu k spáchanému činu, nýbrž že jeho jednání, které následovalo po odsuzujícím rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo motivováno právě tím, aby si vytvořil příznivější pozici pro rozhodnutí odvolacího soudu o jeho odvolání, nikoli snad opravdovou změnou jeho postoje k věci. Jak již přitom shora řečeno, lítost nad činem musí být skutečná, nikoliv pouze účelová a formálně vyjádřená pod tíhou rozhodnutí soudu prvního stupně, byť nepravomocného. Pokud jde o jeho celkové následné chování po činu, je třeba hodnotit všechny skutečnosti komplexně, a to již od momentu spáchání činu. Vzhledem k tomu, že jednotlivé podmínky zákonného ustanovení podle §46 odst. 1 tr. zákoníku musí být naplněny kumulativně, takže není-li splněna byť jen jediná z nich, není možné podle něj postupovat a upustit od potrestání.
26. Nejvyšší soud však shledal, že se není možno ztotožnit ani s názorem odvolacího soudu stran vyhodnocení povahy a závažnosti spáchaného přečinu (přečinů). Ten, při akceptaci výpovědi obviněného, jeho jednání označuje za ojedinělý exces, který byl situačně vybuzen ostentativně pomalou jízdou poškozeného automobilu v „rychlejším“ pruhu. Z již výše uvedených skutečností ovšem plyne, že odvolací soud nehodnotil jednání obviněného komplexně, v podstatě pominul skutečnosti zjišťované soudem prvního stupně, jež svědčí v neprospěch obviněného a jež jeho počínání stavějí do odlišného „světla“. Podle těchto zjištění, s nimiž se odvolací soud nevypořádal, bylo jednání obviněného výrazem arogance a bezohlednosti k ostatním účastníkům provozu a hrubé neúcty k právem chráněným zájmům. V daných souvislostech je nutno připomenout, že každý účastník provozu na pozemních komunikacích (a tím spíše to platí pro řidiče motorového vozidla) je, mimo jiné, povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní. Z hlediska generální prevence tak nelze bagatelizovat úmyslné protiprávní činy, které jsou vedeny hrubou neúctou k právem chráněným zájmům, pomstychtivostí nebo zlomyslností.
27. Není rovněž možno odhlížet ani od toho, že daným skutkem byly naplněny znaky skutkové podstaty hned dvou úmyslných přečinů, jednak přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
28. Za popsaného stavu věci lze mít důvodné pochybnosti rovněž o tom, že i při zjištění, že obviněný žije bezúhonným životem (nejen ve smyslu trestněprávním, ale i správněprávním), na živobytí si vydělává prací a ve svém volném čase se věnuje práci s dětmi ve sportovním oddílu, by bylo možno shledat splnění podmínky upuštění od potrestání, že již pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti.
29. V důsledku shledaného pochybení odvolacího soudu byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
30. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 5 To 410/2018, a podle §265k odst. 2. tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
31. V dalším řízení bude Městský soud v Praze povinen znovu posoudit otázku právního následku trestné činnosti obviněného v intencích výše uvedeného. Pouze pro úplnost se připomíná, že při novém projednání a rozhodnutí věci je odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 6. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu