Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 04.12.2019, sp. zn. 7 Tdo 1427/2019 [ usnesení / výz-A ], paralelní citace: 40/2020 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1427.2019.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
Právní věta Trestem zákazu činnosti podle §20 odst. 1 t. o. p. o. lze právnické osobě zakázat jen tu činnost, v souvislosti s níž se dopustila trestného činu. Uložený trest není možno vymezit jako zákaz jakékoli činnosti právnické osoby bez bližší specifikace druhu této činnosti. Obecné vymezení činnosti, jejíž výkon lze zakázat, obsahuje ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku, z něhož se ovšem u právnických osob s ohledem na §1 odst. 2 t. o. p. o. uplatní jen ta část, kde jde o výkon určité funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Trestně odpovědné právnické osobě je možné uložit trest zákazu činnosti za splnění podmínek §20 odst. 1 t. o. p. o. za jakýkoli spáchaný trestný čin, jehož pachatelem může být právnická osoba podle §7 t. o. p. o., a to i jako trest samostatný (§15 odst. 3 t. o. p. o.). Neuplatní se zde omezení podle §73 odst. 2 tr. zákoníku.

ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1427.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 1427/2019-1777 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl dne 4. 12. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném ve prospěch obviněné právnické osoby P. d. , IČ XY, se sídlem Nový Malín 147, okres Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 55 To 69/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 62/2017 takto: Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 3. 2019, č. j. 55 To 69/2018-1734 v té části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněné právnické osoby P. d., ohledně výroku o trestu, a dále rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 12. 2017, č. j. 4 T 62/2017-1663, a to ve výroku o trestu obviněné právnické osoby P. d. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Šumperku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 12. 2017, č. j. 4 T 62/2017-1663, byla obviněná právnická osoba P. d., uznána vinnou v bodě ad II./1-29) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen TOPO), k trestu zákazu činnosti na čtyři roky. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. M. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Obviněná právnická osoba se uvedeného zločinu dopustila v podstatě tím, že jako obchodní společnost s předmětem podnikání zprostředkování velkoobchodu a velkoobchod v zastoupení, nespecializovaný velkoobchod, skladování, pronájem a leasing výrobků pro osobní potřebu a převážně pro domácnost, prostřednictvím svého jednatele J. M. jednajícího v rámci její činnosti v období od 11. 11. 2013 do 21. 11. 2016 prostřednictvím internetových stránek dpinterier.cz, classen-shop.cz, dveře-centurion.cz a internetového inzertního portálu S-bazar.cz, vylákala celkem ve 28 případech od, ve výroku o vině specifikovaných poškozených, finanční prostředky v celkové výši nejméně 305 592 Kč tím způsobem, že na internetových stránkách nabízela interiérové dveře, obložkové zárubně a kování s příslušenstvím, které prezentovala jako zboží mající skladem se lhůtou dodání 4 – 8 týdnů s požadovanou zálohovou platbou před dodáním zboží formou úhrady bankovním převodem na bankovní účty spol. P. d., jakož i dalších osob, přičemž nabízené zboží skladem nikdy neměla, a musela si být prostřednictvím jednatele J. M. vědoma, že vzhledem ke své špatné ekonomické situaci nebude schopna objednané zboží poškozeným dodat, když podnikatelská činnost ve společnosti P. d., nebyla vedena cíleně a racionálně za účelem dosažení zisku, J. M. finanční prostředky obdržené za zboží používal na jiné účely, které nesouvisely s podnikáním, případně na úhradu starších dluhů, a neměl vůbec žádný přehled o vlastní spotřebě finančních prostředků ani o tom, zda zisk postačuje na pokrytí podnikatelské činnosti společnosti P. d. Dále v bodě II./29 společnost neuhradila kupní cenu za zboží odebrané na faktury v období od 31. 7. 2014 do 13. 11. 2014 od spol. Classen Floor Systems, Sp z o. o. Objednané zboží poškozeným následně přes četné urgence nedodala, vybrané zálohové platby jim nevrátila a ponechala si je pro svoji potřebu, přičemž si musela být prostřednictvím J. M. vědoma, že nemá dostatek finančních prostředků ani na úhradu faktur za odebrané zboží, když společnost negenerovala vůbec žádný zisk, neevidovala žádné skladové zásoby a peníze generované na bankovním účtu ze zálohových plateb od poškozených zákazníků využíval J. M. pro svou osobní spotřebu, případně na úhradu starších dluhů. Faktury přes četné urgence neuhradila, a svým jednáním způsobila poškozené spol. Classen Floor Systems, Sp z o. o., škodu ve výši 11 451,90 € (316 285 Kč), a celkově tak svým jednáním způsobila v bodech II./1-29 škodu ve výši 621 877 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná právnická osoba odvoláním, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 4. 3. 2019, č. j. 55 To 69/2018-1734, podle §256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce ve prospěch obviněné právnické osoby P. d., dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), k) a l) tr. ř. Nesouhlasí s rozsahem výroku o trestu uloženém obviněné právnické osobě P. d. Ze znění §20 odst. 1 TOPO zřetelně vyplývá, že trest zákazu činnosti právnické osobě má spočívat v zákazu činnosti, jež souvisela se spáchaným trestným činem. Trest zákazu činnosti nelze ukládat generálně bez vymezení, jaké činnosti se má zákaz týkat. Výrokem je nutno co nejpřesněji určit druh i rozsah zakázané činnosti, a to s ohledem na konkrétní aktivity, které právnická osoba vyvíjela a které úzce souvisely s páchanou trestnou činností. Je nutno vždy specifikovat, jakou oblast činnosti právnické osoby takový zákaz postihne. V případě trestu uloženého obviněné právnické osobě P. d., tak, jak byl soudem prvního stupně formulován, nelze dovodit zákonem předvídanou věcnou souvislost se spáchanou trestnou činností. Formulaci výroku nelze interpretovat ani jako zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu určitého předmětu podnikání uvedeného v obchodním rejstříku, což by teoreticky umožňovalo právnické osobě podnikat v jiném předmětu podnikání. Zvolená neurčitá formulace trestu zákazu činnosti se tak svými důsledky fakticky rovná trestu zrušení právnické osoby podle §16 TOPO, k jehož uložení zde však nejsou naplněny zákonné podmínky. Za této situace lze takový bezbřehý trest zákazu činnosti považovat za trest, který zákon nepřipouští. Výrok o trestu je stižen i další vadou, když soud prvního stupně neuvedl výslovné znění zákonného ustanovení, na jehož základě uvedený druh trestu ukládal. Neodkázal totiž výslovně na §73 odst. 2, 3 tr. zákoníku, byť splnění zde obsažených zákonných podmínek pro uložení tohoto druhu trestu právnické osobě je nezbytné též z hlediska §1 odst. 2 TOPO. V tomto smyslu lze považovat výrok o trestu rovněž za neúplný. Soud prvního stupně tedy své rozhodnutí zatížil vadami odpovídajícími dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. h) a k) tr. ř. Soud druhého stupně své rozhodnutí pak zatížil vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, když nenapravil pochybení soudu prvního stupně, třebaže k tomu měl na podkladě odvolání obviněné právnické osoby P. d., vytvořeny procesní podmínky, ale naopak odvolání obviněné právnické osoby zamítl, jako nedůvodné. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu v tom rozsahu, v jakém jím bylo zamítnuto odvolání obviněné právnické osoby ohledně výroku o trestu, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněná právnická osoba P. d., se prostřednictvím svého opatrovníka k dovolání státního zástupce vyjádřila a uvedla, že se s ním plně ztotožňuje a zdůraznila, že již v odvolání byla mj. vznesena námitka, že uložený trest zákazu činnosti je v podstatě likvidační. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále zjistil, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný (tj. nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti). Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. K tomu nejvyšší státní zástupce namítl, že soud prvního stupně obviněné právnické osobě uložil trest zákazu činnosti, aniž by specifikoval, jaké činnosti se má zákaz týkat. Neurčitá formulace trestu zákazu činnosti se svými důsledky fakticky rovná trestu zrušení právnické osoby, k jehož uložení však nejsou splněny zákonné podmínky. Takto formulovaný trest zákazu činnosti proto lze považovat za trest, který zákon nepřipouští. Soud prvního stupně kromě toho výslovně neodkázal na §73 odst. 2, 3 tr. zákoníku, na jehož základě druh uvedeného trestu ukládal, v tomto smyslu pak lze považovat výrok o trestu rovněž za neúplný. Tyto námitky nejvyššího státního zástupce lze pod jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a k) tr. ř. podřadit a Nejvyšší soud je shledal částečně důvodnými. Podle §20 odst. 1 TOPO soud může uložit právnické osobě trest zákazu činnosti na jeden rok až dvacet let, byl-li trestný čin spáchán v souvislosti s touto činností. Trest zákazu činnosti patří k těm druhům trestů, které mají přímo zabránit právnické osobě v dalším páchání trestné činnosti. Jeho smyslem je dočasně vyřadit právnickou osobu z možnosti vykonávat určité činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení či oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy. Jde tedy o zamezení toho, aby právnická osoba mohla vykonávat tyto zvláštní aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které využila nebo zneužila ke spáchání trestného činu, anebo trestným činem vyvolala vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností (viz Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 450). Z hlediska souvislosti se spáchaným trestným činem je nutné přesně vymezit druh (obsah) a rozsah zakázané činnosti (viz tamtéž, s. 453). Trestem zákazu činnosti tedy lze zakázat jen takový druh činnosti, který má přímou, bezprostřední souvislost se spáchaným trestným činem, aby se uloženým trestem pachateli znemožnilo zneužít této činnosti k opětovnému spáchání trestné činnosti. To na jedné straně znamená, že vymezení druhu a rozsahu zakázání činnosti nemůže být příliš úzké, protože by nepostačovalo k dosažení účelu trestu a ponechávalo by pachateli prostor k dalšímu zneužití určité činnosti. Na druhé straně je druh a rozsah zakázání činnosti limitován souvislostí se spáchaným trestným činem a účelem trestu. Proto příliš široké a obecné vymezení zakázané činnosti by bezdůvodně omezovalo pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele, stěžovalo jeho resocializaci a bylo by rovněž obtížně kontrolovatelné (srov. R 20/1996 tr.). Soud prvního stupně uložil trest zákazu činnosti obviněné právnické osobě pouze obecně bez jakékoliv další specifikace druhu zakázané činnosti. Při takto formulovaném trestu přitom nelze dovodit zákonem předvídanou věcnou souvislost se spáchanou trestnou činností, nelze z něj však ani vyložit zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu určitého předmětu podnikání. Lze souhlasit s námitkou nejvyššího státního zástupce, že neurčitá formulace trestu zákazu činnosti se svými důsledky fakticky rovná trestu zrušení právnické osoby podle §16 TOPO. Pro uložení tohoto trestu však nejsou splněny zákonné podmínky a zákon tento druh trestu tedy v daném případě nepřipouští. Tuto námitku shledal Nejvyšší soud důvodnou. Výrok o trestu je přitom neúplný z toho důvodu, že soud prvního stupně výslovně neodkázal na §73 odst. 3 tr. zákoníku. Trestem zákazu činnosti podle §20 odst. 1 TOPO lze právnické osobě zakázat jen tu činnost, v souvislosti s kterou se dopustila trestného činu. Obecné vymezení činnosti, jejíž výkon je možno zakázat, obsahuje §73 odst. 3 tr. zákoníku, z něhož se ovšem u právnických osob s ohledem na §1 odst. 2 TOPO uplatní jen ta část, kde jde o výkon takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis (viz Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 453). Při ukládání trestu zákazu činnosti je tedy nezbytné, aby soud ve výroku o tomto trestu výslovně odkázal na §73 odst. 3 tr. zákoníku, neboť ten se bezprostředně týká i právnických osob. S ohledem na výše uvedené tedy soud prvního stupně pochybil, pokud na §73 odst. 3 tr. zákoníku výslovně neodkázal. Nelze se však ztotožnit s námitkou nejvyššího státního zástupce, že soud měl výslovně odkázat rovněž na §73 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trest zákazu činnosti jako trest samostatný může soud uložit pouze v případě, že trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný trestný čin dovoluje a jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Trestně odpovědné právnické osobě lze uložit trest zákazu činnosti za splnění podmínek §20 odst. 1 TOPO za jakýkoli spáchaný trestný čin, jehož pachatelem může být právnická osoba podle §7 TOPO. Vzhledem k tomu, že podle §15 odst. 3 věty první TOPO lze ukládat právnickým osobám všechny druhy trestů jako samostatné tresty bez jakýchkoli dalších podmínek, nepřichází v úvahu omezení podle §73 odst. 2 tr. zákoníku o uložení zákazu činnosti jako samostatného trestu (§1 odst. 2 TOPO uvádí „nestanoví-li tento zákon jinak“). Proto trest zákazu činnosti lze uložit trestně odpovědné právnické osobě i jako samostatný trest, aniž by zde byl soud limitován trestním zákoníkem (k tomu Šámal, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 451-452). Pro shrnutí tedy Nejvyšší soud konstatuje, že námitka nejvyššího státního zástupce je částečně důvodná v tom rozsahu, že výrok o trestu je neúplný proto, že soud prvního stupně ve výroku o trestu při uložení trestu zákazu činnosti výslovně neodkázal na §73 odst. 3 tr. zákoníku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že rozhodnutím soudu prvního stupně byl obviněné právnické osobě P. d., uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a dále je výrok o trestu i neúplný a je tedy dán též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Protože byly dány tyto dovolací důvody již v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud shledal dovolací námitky nejvyššího státního zástupce částečně důvodnými, a proto zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 3. 2019, č. j. 55 To 69/2018-1734 v té části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněné právnické osoby P. d., ohledně výroku o trestu, a dále rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 12. 2017, č. j. 4 T 62/2017-1663, a to ve výroku o trestu obviněné právnické osoby P. d., jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o vymezení trestu zákazu činnosti tak, aby bylo zřejmé, jaká činnost má být zakázaná a rovněž doplnil tento výrok o chybějící část. Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného usnesení (dne 4. 3. 2019) pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním nejvyššího státního zástupce předložena dne 15. 11. 2019. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 4. 12. 2019 JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Právní věta:Trestem zákazu činnosti podle §20 odst. 1 t. o. p. o. lze právnické osobě zakázat jen tu činnost, v souvislosti s níž se dopustila trestného činu. Uložený trest není možno vymezit jako zákaz jakékoli činnosti právnické osoby bez bližší specifikace druhu této činnosti. Obecné vymezení činnosti, jejíž výkon lze zakázat, obsahuje ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku, z něhož se ovšem u právnických osob s ohledem na §1 odst. 2 t. o. p. o. uplatní jen ta část, kde jde o výkon určité funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Trestně odpovědné právnické osobě je možné uložit trest zákazu činnosti za splnění podmínek §20 odst. 1 t. o. p. o. za jakýkoli spáchaný trestný čin, jehož pachatelem může být právnická osoba podle §7 t. o. p. o., a to i jako trest samostatný (§15 odst. 3 t. o. p. o.). Neuplatní se zde omezení podle §73 odst. 2 tr. zákoníku.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. h) tr.ř.
§265b odst.1 písm. k) tr.ř.
§265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/04/2019
Spisová značka:7 Tdo 1427/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1427.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Právnická osoba
Trest zákazu činnosti
Dotčené předpisy:§73 odst. 2 tr. zákoníku
§73 odst. 3 tr. zákoníku
§20 odst. 1 předpisu č. 418/2011Sb.
§15 odst. 3 předpisu č. 418/2011Sb.
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:40 / 2020
Staženo pro jurilogie.cz:2020-12-04