ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.75.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 75/2019-51
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněného G. B. , nar. XY v XY, Chorvatsko, občana Chorvatské republiky, bytem XY, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 5 To 96/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 6/2016 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného G. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (soud prvního stupně, nalézací soud) ze dne 21. 9. 2017, č. j. 50 T 6/2016-1990, byl obviněný G. B. uznán vinným pod bodem 1. zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2. přečinem neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl podle §210 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k peněžitému trestu ve výměře 250 denních sazeb po 2 000 Kč (celkem 500 000 Kč), pro případ jehož nevykonání ve stanovené lhůtě byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit škodu poškozené Allianz pojišťovně, a. s., ve výši 650 000 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Zločinu pojistného podvodu se obviněný podle skutkových zjištění nalézacího soudu podrobně uvedených pod bodem 1. výroku rozsudku dopustil v podstatě tím, že dne 10. 1. 2015 v době kolem 15:15 hodin na ulici XY č. XY v XY veden úmyslem neoprávněně obohatit sebe a společnost C. N., jejímž byl jediným jednatelem, po předchozí dohodě a v součinnosti s B. K. a B. M. úmyslně vyvolali pojistnou událost předpokládanou pojistnými smlouvami s Allianz pojišťovnou, a. s., a ČSOB Pojišťovnou, a. s., kde předmětem pojištění byla nemovitost na ulici XY a movité věci v ní se nacházející, a to tak, že pomocí v suterénu budovy umístěných dvou lahví s propan-butanem a vojenské trhaviny na bázi trinitrotoluenu způsobili výbuch a požár, který budovu silně poškodil, a dne 12. a 13. 1. 2015 pak obviněný telefonicky uplatnil nárok na plnění z pojistných smluv, přičemž v souvislosti s provizorním statickým zajištěním budovy byly Allianz pojišťovnou, a. s., proplaceny náklady ve výši 650 000 Kč, zatímco další pojistné plnění vyplaceno nebylo, přestože obviněný celkově nárokoval neoprávněně finanční plnění z pojištění ve výši nejméně 4 059 147 Kč.
Přečinu neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku se obviněný podle skutkových zjištění nalézacího soudu popsaných pod bodem 2. výroku rozsudku dopustil v podstatě tím, že dne 10. 1. 2015 v době kolem 15:15 hodin na témže místě v XY, kdy se nacházel na parkovišti před uvedeným domem a věděl, že v suterénu domu se nacházejí B. K. a B. M. a připravují zde explozi a požár za účelem vyvolání zmíněné pojistné události, poté, co došlo k předčasnému výbuchu, neučinil nic pro to, aby byly zachráněny životy a zdraví obou jmenovaných, přestože mu v tom nebránila žádná překážka a s ohledem na rozsah výbuchu a následného požáru mu muselo být zřejmé, že tito jsou minimálně vážně zranění a hrozí jim smrt, přičemž zejména poté co se na místo dostavily složky integrovaného záchranného systému, před nimi tajil skutečnost, že se v domě nacházejí osoby, takže nemohl být učiněn ani pokus o záchranu života a zdraví jmenovaných, kteří v důsledku výbuchu utrpěli rozsáhlá, závažná zranění blíže popsaná ve výroku rozsudku, která bezprostředně vedla k jejich smrti.
Odvolání obviněného, podané do všech výroků rozsudku, a poškozené Allianz pojišťovny, a. s., byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci (soud druhého stupně, odvolací soud) ze dne 6. 6. 2018, č. j. 5 To 96/2017-2172, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti usnesení vrchního soudu podal obviněný dovolání s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti se skutkem popsaným pod bodem 1 výroku o vině namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy, s tím, že tak došlo k porušení zásady in dubio pro reo a práva na spravedlivý proces. Skutkové závěry tvoří pouze jednu z variant možného skutkového děje. Soudy se podle obviněného nevypořádaly s jeho obhajobou a jejich závěry odporují zásadám elementární logiky, neboť předmětná nemovitost měla před výbuchem hodnotu v řádu desítek miliónů korun, za které byla bez problémů prodejná, a jejím částečným zničením se obviněný rozhodně nemohl obohatit.
Ke skutku popsanému pod bodem 2 výroku obviněný zdůraznil, že o přítomnosti B. M. a B. K. v sutinách domu nevěděl. I pokud by však o této skutečnosti věděl, nemohlo se jednat o dokonaný přečin neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku, ale nanejvýš o pokus tohoto přečinu na nezpůsobilém předmětu. K tomu odkázal na rozhodnutí č. 38/1963 Sb. rozh. tr. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací námitky v podstatné části uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, přičemž nelze shledat ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Námitky obviněného, že nevěděl o přítomnosti B. M. a B. K. v domě v době výbuchu, jsou jen neopodstatněnou polemikou se skutkovými závěry soudů. S poukazem na rozhodnutí č. 38/1963 Sb. rozh. tr. však státní zástupce označil jako opodstatněnou námitku, že vzhledem ke smrti obou jmenovaných bezprostředně po výbuchu nemohlo jít o dokonaný přečin neposkytnutí pomoci, nýbrž pouze o pokus tohoto přečinu. Tato vada však podle státního zástupce nezakládá důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí, neboť jsou dány podmínky odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., což také státní zástupce navrhl.
Obviněný reagoval replikou, v níž vyjádřil názor, že uvedená nesprávnost právní kvalifikace by měla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť aktuální stav řízení nedovoluje učinit závěr o nové právní kvalifikaci skutku. Obviněný nikdy nepřiznal vinu a necítí se být vinným ani pokusem přečinu neposkytnutí pomoci. Dovolání bylo podáno důvodně a není proto namístě je odmítnout. Obviněný setrval na svém shora uvedeném návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
Nejprve je namístě k institutu dovolání obecně uvést, že jde o mimořádný opravný prostředek, který nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky, a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu jen za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. zejména takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Pod uvedený dovolací důvod (a kromě případů výslovně uvedených v §265b tr. ř. pod žádný dovolací důvod) nejsou podřaditelné ani námitky procesního charakteru.
Nejvyšší soud jako soud dovolací tedy zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a 90 Ústavy).
V posuzované věci ovšem taková situace nenastala. Zjištění nalézacího soudu mají v obsahu provedených důkazů dostatečný podklad a logicky z nich vyplývají. Obviněný ostatně sice namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, k nimž soud prvního stupně dospěl, a obsahem provedených důkazů, neuvedl však, v čem tento rozpor konkrétně spočívá. Domáhal se pouze odlišného hodnocení důkazů na základě úvahy, že by se mu poškození nemovitosti nemohlo vyplatit. Přitom však opominul, že mu bezprostředně hrozil exekuční prodej domu. Vysvětlení, která obviněný v rámci své obhajoby nabízel, se pak týkala pouze dílčích skutečností, jako jeho opakované cesty k obchodnímu domu Tesco. Oproti tomu soud prvního stupně z provedených důkazů přesvědčivým způsobem vyvodil ucelený řetězec skutkových závěrů, které celou událost logicky vysvětlují. Rovněž odvolací soud se podrobně zabýval důkazní situací a dospěl k opodstatněnému závěru o nedůvodnosti odvolacích námitek obviněného. Jestliže tedy soudy dospěly k závěru o vině obviněného bez odůvodněných pochybností a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) ani práva obviněného na spravedlivé řízení.
Jedinou námitkou způsobilou dovolacího přezkumu tak zůstává názor obviněného, že měl být uznán vinným nikoli dokonaným přečinem neposkytnutí pomoci, ale pouze jeho pokusem. V tomto ohledu je třeba mu dát za pravdu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený B. M. zemřel během několika málo sekund, B. K. pak v horizontu několika minut po výbuchu. U obou by ani včasná lékařská pomoc nemohla vést k záchraně života, a to vzhledem k rozsahu devastujících poranění. Tyto skutečnosti přitom nebyly obviněnému známy, za daných okolností se musel domnívat, že se oba jmenovaní s vysokou pravděpodobností nacházejí ve vážném zdravotním stavu v ohrožení života. Jestliže nebyl zcela přesně určen okamžik smrti B. K. (několik minut po výbuchu), je třeba tuto skutkovou otázku vykládat podle pravidla in dubio pro reo a vycházet z toho, že v podstatě jmenovaný zemřel bezprostředně po výbuchu, jak se ostatně uvádí i v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Obviněný přitom okamžitě nemohl pro záchranu jmenovaných udělat nic a na tísňové lince č. 158 výbuch oznámil v 15:17 hod., tj. v podstatě ihned, respektive dvě minuty po výbuchu (viz str. 22 rozsudku). Obviněnému je tak důvodně kladeno za vinu především to, že po příjezdu složek integrovaného záchranného systému nesdělil, ba naopak tajil, že se v domě nacházejí oba jmenovaní. Je proto třeba vycházet ze situace, že tohoto jednání (formou opomenutí) se obviněný dopustil v době, kdy již byli oba jmenovaní mrtví.
Soudy se s otázkou právní kvalifikace jednání pod bodem 2 rozsudku, respektive otázkou rozlišení dokonaného trestného činu neposkytnutí pomoci a jeho pokusu, dostatečně nezabývaly. Soud prvního stupně pouze uvedl, že není rozhodující, zda by včasné oznámení výskytu osob v domě záchranným složkám mohlo s ohledem na utrpěná zranění vést k záchraně života těchto osob (str. 37 rozsudku). Shodně argumentoval odvolací soud v bodě 29 odůvodnění svého rozhodnutí. Uvedené konstatování soudů je sice správné, ale opomíjí, že to nemění nic na tom, že trestný čin neposkytnutí pomoci nelze spáchat vůči osobě, která nežije. To vyplývá ostatně přímo ze znění zákona (srov. „…osobě, která je v nebezpečí smrti …“). Tento trestný čin je zařazen mezi trestné činy proti životu a zdraví a lidský život a zdraví jsou také jeho objektem. Ten v daném případě ohrožen ani porušen nebyl. Není nutno zde rozvíjet úvahy o tom, zda by nebylo vhodné vykládat objekt tohoto trestného činu šířeji, například tak, že by zahrnoval i soužití lidí v širším smyslu (což by znamenalo dokonání trestného činu i v případech, jako je zde posuzovaný).
Následek v podobě porušení či ohrožení života nebo zdraví jmenovaných v daném případě absentuje. Obviněný však jednal v pozitivním skutkovém omylu o potřebnosti pomoci jmenovaným, neboť si byl vědom toho, že museli utrpět vážná zranění a že se s vysokou pravděpodobností nacházejí ve vážném zdravotním stavu v ohrožení života. Svým jednáním se tak dopustil pokusu přečinu neposkytnutí pomoci podle §21 odst. 1, §150 odst. 1 tr. zákoníku na nezpůsobilém předmětu útoku (viz č. 38/1963 Sb. rozh. tr.). Obviněný učinil vše, co považoval za nutné k dokonání daného trestného činu, a proto se jedná o pokus ukončený.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda zjištěná vada v právní kvalifikaci skutku by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Respektoval přitom poměrně restriktivní výklad tohoto ustanovení Ústavním soudem, shrnutý zejména v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3758/13. Ústavní soud k této problematice mimo jiné uvedl, že hranici toho, co je nutno považovat za zásadní ovlivnění postavení obviněného, nutno hledat právě v tom, jestli nad obviněným bylo správně vysloveno, zda naplnil skutkovou podstatu určitého trestného činu a zda mu byl uložen právě takový trest, jaký mu zákonně uložen být měl. Danou otázku nelze zúžit, s ohledem na význam samotného výroku o tom, že obviněný spáchal určitý trestný čin, jen na problematiku uloženého trestu. I bez následného výroku o trestu je sám výrok o tom, že určitá osoba naplnila skutkovou podstatu určitého trestného činu, podle přesvědčení Ústavního soudu v širokém chápání vlastně (byť nikoliv oficiálně) již určitým trestem v podobě formálně učiněného odsudku jednání pachatele. Navíc odsouzení je evidováno v evidenci Rejstříku trestů.
Podle Ústavního soudu musí být aplikace tohoto důvodu pro odmítnutí dovolání založena na přesvědčivém odůvodnění, včetně vypořádání se s otázkou potenciálního doplnění dokazování, tj. proč by ani další dokazování nemohlo zlepšit postavení dovolatele. Byl-li náležitým způsobem uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. alespoň část dovolacích námitek tento formálně uplatněný dovolací důvod obsahově vskutku naplňuje), pak je aplikace ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. v zásadě vyloučena. Na druhé straně Ústavní soud připustil, že si lze představit i situace, kdy takové odmítnutí bude namístě, a to například když nalézací nebo odvolací soud jednání obviněného posoudí správně co do vlastní kvalifikované skutkové podstaty, ovšem v jejím rámci jednání obviněného subsumuje pod nesprávný znak této skutkové podstaty.
Především je tedy nepochybné, že aplikace §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je vyloučena, pokud přichází v úvahu při správném hmotně právním posouzení skutku uložení mírnějšího trestu obviněnému. Takovou možnost lze však v posuzovaném případě s jistotou odmítnout. Nejde jen o to, že podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, ale důležité je, že s ohledem na konkrétní, výše zmíněné okolnosti případu nelze v zásadě hovořit o nižší společenské škodlivosti činu v souvislosti s tím, že formálně naplnil jen znaky pokusu uvedeného přečinu. A především je z tohoto hlediska významné, že trest byl ukládán jako úhrnný (§43 odst. 1 tr. zákoníku), a to podle trestní sazby za zločin pojistného podvodu stanovené v §210 odst. 5 tr. zákoníku, tj. od dvou do osmi let odnětí svobody, tedy za trestný čin nepoměrně závažnější než je přečin neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody až na dvě léta. Trest odnětí svobody vyměřený v trvání čtyř let lze přitom považovat za mírný, mimo jiné s přihlédnutím k výši zamýšlené a hrozící škody, která se přiblížila hranici škody velkého rozsahu (§138 odst. 1 tr. zákoníku), která by znamenala trestní sazbu od pěti do deseti let. O uložení mírnějšího trestu by tudíž nebylo možné vůbec uvažovat ani v případě, že by jednání pod bodem 2 rozsudku bylo právně kvalifikováno pouze jako pokus přečinu neposkytnutí pomoci podle §21 odst. 1, §150 odst. 1 tr. zákoníku.
Nepřichází v úvahu ani možnost, že by teprve další dokazování mohlo zlepšit postavení dovolatele v tom směru, že by mohlo vést ke změně skutkových zjištění, která by způsobila pro obviněného zásadně příznivější právní kvalifikaci, případně mírnější trest. Zmíněné pochybení soudů v právní kvalifikaci nijak nezasahuje do oblasti skutkových zjištění. Soud prvního stupně z tohoto hlediska provedl úplné dokazování a ani dovolatel v tomto směru nic nenamítal.
Nepřesná právní kvalifikace mírněji trestného z obou trestných činů sama o sobě nemohla v daném případě nijak zásadně ovlivnit postavení obviněného. Obecně je pokus trestného činu méně závažný než dokonaný trestný čin z důvodu absence škodlivého následku. Jak ale plyne z výše uvedeného, u trestného činu neposkytnutí pomoci hranice mezi ukončeným pokusem a dokonaným trestným činem může být – a v posuzovaném případě také je – velmi tenká a z hlediska závažnosti konkrétního činu nevýznamná.
Vzhledem k tomu, jak se daná situace musela obviněnému jevit, nelze uvažovat o nižší společenské škodlivosti skutku v důsledku nezpůsobilosti pokusu. Nedokonání trestného činu může být podle konkrétních okolností hodnoceno ve prospěch obviněného. Vždy však záleží na důvodech, proč k dokonání činu nedošlo. Ty byly v daném případě zcela nezávislé na vůli obviněného. Obviněný totiž nemohl vědět, že poškození jsou mrtví, resp. že rozsah jejich zranění již neumožňuje zachování životních funkcí ani při veškeré možné snaze. V dané situaci se musel domnívat, že se v předmětné vile nacházejí dva lidé, kteří jsou velmi pravděpodobně v akutním ohrožení života. Přesto, zřejmě z obavy z prozrazení své účasti na závažnější trestné činnosti (na skutku popsaném pod bodem 1 rozsudku) a následného trestního stíhání, případně proto, aby mohl nárokovat plnění z pojistných smluv, což také následně učinil, dal před záchranou poškozených přednost utajení skutečné příčiny výbuchu. Pochybení obou soudů se proto nemohlo nijak projevit nejen při individualizaci trestu, který byl obviněnému uložen, ale ani z hlediska Ústavním soudem zmiňovaného odsudku jednání obviněného. Kromě hlediska ryze formálního by proto nebylo (přesnější) právní posouzení skutku jako pokusu uvedeného přečinu v žádném směru pro obviněného příznivější, natož aby mohlo zásadně ovlivnit jeho postavení.
Zbývá dodat, že naznačená otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť je jednoznačně vyřešena jak výše zmíněnou starší judikaturou, tak i judikaturou aktuální, jak vyplývá například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1339/2015. Toto rozhodnutí ostatně řešilo velmi podobný případ aplikace ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. v případě, kdy méně závažný ze dvou sbíhajících se trestných činů byl soudy nesprávně posouzen jako dokonaný přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §151 tr. zákoníku (použití této speciální právní kvalifikace je z posuzovaného hlediska zcela nerozhodné), ačkoli šlo o pokus tohoto přečinu. I v zájmu kontinuity rozhodování Nejvyšší soud nyní rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Hmotně právní vada vytýkaná obviněným napadenému rozhodnutí byla zjištěna, avšak projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit jeho postavení a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného G. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu