ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.178.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 178/2019-1053
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2019 o dovolání obviněného P. S. , nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 3 To 228/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 110/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 102 T 110/2015, byl obviněný P. S. uznán vinným v bodě 1/ přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, v bodě 2/ zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, v bodě 3/ pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 4/ zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, v bodě 5/ přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 6/ přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 7/ přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 7/ a 8/ přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 9/ přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
2. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen za činy pod body 1/ až 8/ a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 8 T 111/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 3 To 298/2015, jímž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 103 T 32/2015, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2015, podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků. Současně byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 8 T 111/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 3 To 298/2015, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 103 T 32/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Výrokem II. byl odsouzen za čin pod bodem 9/ podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 3 To 228/2017, rozhodl I. tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o souhrnném společném trestu a též ve prospěch obviněného proti výroku o vině pod bodem 6), podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výroku o vině pod body 1) až 8) a ve výroku o souhrnném společném trestu za toto jednání, a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného nově uznal vinným v bodě 1) přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, v bodě 2) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, v bodě 3) pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 4) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, v bodě 5) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 6) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 7) přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky popsanými tak, že
1) v přesně nezjištěné době, nejméně však v období od 30. 9. 2013 do 31. 10. 2013 v XY a jinde, opakovaně soustavně telefonicky prostřednictvím svého mobilního telefonu z mobilního telefonního čísla XY neustále telefonoval a posílal SMS zprávy G. B. na její telefonní číslo XY, kdy takto se ji pokoušel dennodenně telefonicky minimálně 2x až 3x kontaktovat a zasílal jí soustavně SMS zprávy, ve kterých jí vyhrožoval pobitím či ublížením na zdraví, a to vše proto, že neunesl skutečnost, že s ním G. B. ukončila druhovský poměr, přičemž tyto výhrůžky pobitím s ohledem ke skutečnosti, že G. B. znala obviněného P. S. jako agresivního muže, u ní vzbudily obavu, že by mohl tyto výhrůžky uskutečnit,
2) v přesně nezjištěné době v období od 30. 9. 2013 do 31. 10. 2013 v XY a XY opakovaně telefonicky i osobně, se záměrem G. B. přimět ke změně výpovědi, kterou učinila u policejního orgánu Policie České republiky, obvodního oddělení XY dne 14. 9. 2013, kdy byla vyslýchána policejním orgánem ve věci trestního řízení vedeného u této policejní součásti pod č. j. KRPT-199702/TČ-2013-070321 a KRPT-199622/PŘ-2013-070306 proti podezřelému P. S., kdy jej usvědčila z řízení osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Superb, RZ XY, v době, kdy obviněný P. S. měl vysloven trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, jí soustavně telefonicky i osobně vyhrožoval zabitím či pobitím, pokud nezmění tuto výpověď v jeho prospěch, přičemž s ohledem ke skutečnosti, že G. B. obviněného P. S. znala jako agresivního jedince, měla obavu, že by mohl své výhrůžky uskutečnit,
3) dne 28. 10. 2013 kolem 03.00 hodin v XY, na ul. XY, vstoupil do pokoje rodinného domu majitelky V. W. se souhlasem doposud nezjištěné osoby, která se v domě zdržovala na návštěvě, přičemž ihned poté po vzájemném nedorozumění začal fyzicky napadat tam nacházejícího se J. P. se záměrem mu způsobit poranění tak, že jej několikráte udeřil pěstí do obličeje, strhnul z postele na podlahu místnosti, několikráte jej kopl nohou do oblasti žeber, avšak pouze díky aktivní obraně J. P. a poté, když K. J., která se v domě nacházela taktéž na návštěvě, vstoupila do uvedeného pokoje, obviněný P. S. přestal J. P. napadat a z domu odešel, přičemž fyzickým napadením takto způsobil J. P. poranění v podobě drobného poranění na čele a zátylku hlavy s bolestivostí naražených žeber, které jej však neomezovalo v obvyklém způsobu života a J. P. nevyhledal žádné lékařské ošetření,
4) dne 28. 10. 2013 v době kolem 03.00 hodin v XY, na ul. XY, v pokoji rodinného domu majitelky V. W., poté když přestal fyzicky napadat J. P., na jeho adresu začal pronášet výhrůžky zabitím, a sdělil mu, že pokud jeho protiprávní jednání, kterého se vůči němu dopustil, oznámí policejnímu orgánu,
vzápětí na to na něj u policejního orgánu podá záměrně nepravdivé trestní oznámení, např. že je distributor návykových látek, neboť mu bylo známo, že J. P. již byl za toto jednání odsouzen, a toto bude způsobilé k zahájení jeho trestního stíhání, z čehož J. P. s ohledem na svou trestní minulost pojal obavu, že pokud by takové trestní oznámení učinil, mělo by to pro něj velice nepříznivé důsledky, a proto protiprávní jednání obviněného P. S. u příslušného policejního orgánu neoznámil,
5) v přesně nezjištěné době začátkem měsíce listopadu roku 2013 v XY, na ul. XY, bez právního důvodu a bez souhlasu J. P., vstoupil do bytu, který J. P. obýval, neboť využil situace, že známý J. P., P. V. byt otevřel shodným klíčem, kterým disponoval, následně v ložnici bytu, ve které se nacházeli J. P. a jeho přítelkyně G. B., na jejich adresu pronášel hrubé a urážlivé výroky, a když byl jimi vykazován z bytu, na výzvy nereagoval, po bytě se pohyboval nejméně po dobu 10 minut, a byt opustil až na základě velmi důrazné výzvy J. P.,
6) v době od 22.30 hodin dne 7. 2. 2015 do 06.30 hodin dne 8. 2. 2015 v XY, na ul. XY, se záměrem odcizit vhodné předměty ke zpeněžení, nejprve vešel do společných prostor bytového domu, poté otevřel vstupní dveře bytu číslo XY majitelů O. a D. J., do kterého následně vstoupil a z předsíně odcizil pověšenou pánskou zimní bundu, v jejíž kapse byla uložena kožená peněženka zn. Baťa, ve které byl vložen občanský průkaz, řidičský průkaz a platební karta vydaná Fio Bankou k účtu zřízeného u Fio Banky O. J., platební kreditní karta České spořitelny, a. s., vydaná Českou spořitelnou na jméno D. J., finanční hotovost ve výši 100 Kč, dále odcizil na věšáku oděvů položenou koženou brašnu černé barvy, ve které se nacházel notebook zn. Lenovo G 505 a klíče od osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Roomster, RZ XY, majitelky D. J., poté přivřel vstupní dveře bytu a byt opustil, přičemž odcizením předmětů tak způsobil O. a D. J. škodu v celkové výši 10.800 Kč,
přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že již byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 12 T 103/2011, který nabyl právní moci dne 29. 2. 2012, rovněž pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku k trestu v odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a který vykonal dne 28. 7. 2013,
7) v přesně nezjištěné době v době od 22.30 hodin dne 7. 2. 2015 do 06.30 hodin dne 8. 2. 2015 v XY, na ul. XY, odcizenými klíči k osobnímu motorovému vozidlu tov. zn. Škoda Roomster, RZ XY, majitelky D. J. odemknul před bytovým domem zaparkované vozidlo, toto nastartoval, a s vědomím, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 11 T 66/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 3 To 526/2012, které nabylo právní moci dne 2. 10. 2012, uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let, vozidlo užíval k jízdě až do 11. 2. 2015, když byl při řízení vozidla na základě vyhlášeného pátrání po vozidle zadržen v obci XY policisty PČR OO XY, kterým na výzvu vozidlo vydal. Za tyto trestné činy pod body 1) až 7) a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 103 T 32/2015, jenž nabyl právní moci dne 12. 3. 2015, a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 8 T 111/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 3 To 298/2015, jenž nabyl právní moci dne 4. 9. 2015, obviněného odsoudil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků nepodmíněně. Pro výkon tohoto trestu ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků. Současně zrušil výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 8 T 111/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 3 To 298/2015, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 103 T 32/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Ve výroku o vině pod bodem 9) a ve výroku o trestu za takové jednání ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
4. Výrokem pod bodem II. odvolací soud odvolání obviněného P. S. podané proti výrokům o vině pod body 1) až 6) a proti výroku o společném souhrnném trestu odvolací soud podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání směřující proti bodům 1) až 5), jímž vytýkal vady ve výroku o vině pod body 1), 3) a 4), poukazoval na nesprávné provedení důkazního řízení a vytýkal nesprávnosti ohledně dotčené části rozsudku i ve výroku o trestu.
6. Výrok o vině pod bodem 1) obviněný považoval za vadný proto, že se vůbec nejedná o přečin nebezpečného pronásledování ve smyslu §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, neboť jednání kladené mu za vinu nedosáhlo takové intenzity a netrvalo tak dlouho, aby došlo k naplnění znaků předmětné skutkové podstaty, která předpokládá dlouhodobé pronásledování v intenzitě ohrožující psychickou i fyzickou integritu či život pronásledované osoby, když škodlivý projev chování není snadné vždy jednoznačně stanovit. Dlouhodobostí je třeba rozumět jednání trvající několik měsíců nebo let. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť nežádoucího chování takové požadavky nesplňují, protože se vyžaduje tvrdošíjné, vytrvalé a systematické jednání, může gradovat a vybočuje z běžných norem. Obviněný zdůraznil vztah závislosti délky závadového jednání na jeho intenzitě a četnosti s tím, že čím je jednání intenzivnější, tím kratší doba postačí k naplnění dané skutkové podstaty, když se za takový čin považují jen způsoby pronásledování představující opakované (alespoň deset pokusů) trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik trvajících nejméně po dobu čtyř týdnů.
7. V posuzovaném případě však podle obviněného tato kritéria naplněna nebyla, neboť šlo o telefonické kontaktování poškozené (voláním i SMS) minimálně dvakrát až třikrát denně po dobu jednoho měsíce. Uvedená doba pro naplnění znaku dlouhodobosti nepostačuje, a to mimo jiné i proto, že čin je vymezen obdobím od 30. 9. 2013 do 31. 10. 2013 bezprostředně navazujícím na rozpad partnerského vztahu s poškozenou. Poukázal i na nízkou intenzitu jednotlivých aktů pronásledování představované 38 SMS. Protože při nízké intenzitě jednání vymezená doba nenaplňuje znak dlouhodobosti, nebyly znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku naplněny.
8. Činům bod body 3) a 4) obviněný vytýkal nesrovnalosti v časovém vymezení, protože pokud měl v bodě 3) fyzického napadení J. P. zanechat a z domu V. W. odejít poté, co do místnosti vstoupila K. J., nemohl se dopustit jednání vyjádřeného v bodě 4), podle něhož ihned potom, co přestal poškozeného J. P. fyzicky napadat, mu měl začít vyhrožovat zabitím a podáním nepravdivého trestního oznámení. Jestliže ukončil jednání a odešel z bytu [bod 3)], pak již logicky nemohl v tomtéž bytě poškozeného J. P. slovně napadat [bod 4)]. Odehrál-li by se celý sled události popsaným způsobem, musela by výhrůžkám pronášeným na adresu J. P. být přítomna svědkyně K. J., což však z žádného důkazu nevyplynulo.
9. Výhrady obviněného směřovaly i proti tomu, že se odvolací soud nevypořádal s navrženými důkazy a nedostatečně posoudil soudem prvního stupně provedené dokazování a zamítl jeho návrh na znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie na věrohodnost obviněného a nevěrohodnost poškozených G. B. a J. P. Setrval na své dosavadní obhajobě, že z jejich strany šlo o snahu se mu pomstít, přičemž ani jeden z nich nevypovídal před orgány činnými v trestním řízení pravdu. Poškozená G. B. opakovaně ignorovala předvolání k hlavnímu líčení, navíc se prokazatelně jedná o osobu zneužívající návykové látky, a poškozený J. P. byl již opakovaně odsouzen pro závažnou trestnou činnost. Přes tato zjištění se soudy nezabývaly svědeckými výpověďmi, které nevěrohodnost poškozených potvrzovaly.
10. Nesprávnost trestu obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud okolnosti rozhodné pro jeho ukládání nesprávně posoudil, neboť dostatečně nehodnotil, že činy popsané v bodech 1) až 5) jsou důsledkem ukončeného partnerského soužití s poškozenou G. B., která navázala nový vztah s J. P., a všichni jsou drogově závislé osoby. Odvolací soud nesprávně trest vyměřil i s ohledem na to, že se u všech skutků nejedná o majetkovou trestnou činnost, a řízení trvající několik let pro něj bylo dostatečným ponaučením, že se po rozchodu s partnerkou nelze pokoušet o obnovení soužití, a že je těžké vyvrátit nepravdivá tvrzení druhých osob. Zdůraznil i to, že soudy pouze mechanicky zhodnotily jeho trestní minulost.
11. Přestože obviněný výslovně brojil proti výroku o vině ve vztahu ke skutkům pod body 1) až 5) napadeného rozsudku, v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 3 To 228/2017, v celém rozsahu a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na dosavadní řízení, v němž se soudy obou stupňů s převážnou částí argumentace obdobné té, jaká je uvedena v dovolání, vypořádaly. Pokud obviněný vytýkal nedostatky v procesních postupech soudů nebo ve výroku o trestu, jde o výhrady, které v dovolání relevantně uplatnit nelze, protože jimi obviněný nebrojil proti vadám hmotného práva, ale proti provedenému dokazování, v němž však vady nezjistil. V neprovedení navrhovaných důkazů neshledal ani pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy plně respektovaly a řádně zdůvodnily, proč považovaly dokazování za dostačující a návrhy na jeho doplnění za nadbytečné (viz stranu 16 rozsudku nalézacího soudu a bod 41. rozsudku soudu odvolacího). Výhrady proti způsobu, jakým byly popsány skutky v bodech 3) a 4), považoval rovněž za účelové s tím, že obviněný pominul, že odešel až poté, co se pokusil poškozeného vydírat, což bezprostředně navazovalo na fyzické napadání J. P.
13. K námitkám proti výroku o trestu státní zástupce poukázal na zásady stanovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněném pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)] s tím, že obviněný nesouhlas s uloženým trestem založil výlučně
na subjektivním přesvědčení o jeho přílišné přísnosti, což s žádným z dovolacích důvodů nekoresponduje. Za námitku související s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval výhrady proti naplnění znaku dlouhodobosti u přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku u skutku popsaného v bodě 1), kterou však neshledal opodstatněnou. Odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1594/2015, nebo ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014, aj., jakož i na obecné vymezení tohoto znaku, který shledal naplněným. Přestože obviněný poškozenou G. B. proti její vůli opakovaně telefonicky kontaktoval po dobu přinejmenším čtyř týdnů, kladl důraz na to, že šlo o neustálé telefonování a posílání SMS zpráv, ve kterých jí kromě jiného vyhrožoval fyzickým napadením a ublížením na zdraví. Takové hrozby v poškozené vzbudily důvodnou obavu z jejich možné realizace, neboť poškozená byla v nedávné minulosti jeho přítelkyní, znala jeho trestní minulost a věděla, že jde o osobu agresivní. I v takovém případě se jedná o pronásledování ve smyslu uvedené judikatury splňující podmínku soustavného a systematického jednání, které nebylo jen krátkodobé či nahodilé. Nemělo charakter náhodného excesu či jednorázové snahy o navázání kontaktu po rozchodu. Protože státní zástupce dospěl k závěru, že soudy správně jednání obviněného právně kvalifikovaly jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, jeho dovolání neshledal opodstatněným navrhl, aby ho Nejvyšší soud jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
14. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obhájkyni obviněného, která však tohoto oprávnění do konání neveřejného zasedání nevyužila.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), dále posuzoval, zda námitky obviněného obsahově odpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející může Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je proto skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
17. Z uvedeného je zřejmé, že na podkladě §265b odst. písm. g) tr. ř. nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
18. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. 17/2002 – T 420 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), či např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02]. Tato zásada je limitována pouze případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
19. Pokud jde o výrok o trestu, s ohledem na uvedené zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze jeho prostřednictvím vytýkat nedostatky ve výměře trestu, protože takové námitky s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však lze jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)].
V. K podanému dovolání
20. Nejvyšší soud posuzoval obsah obviněným podaného dovolání a shledal v něm jak výhrady, které nebylo možné považovat za korespondující s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i ty, na jejichž podkladě Nejvyšší soud mohl věcnou správnost přezkoumávaných rozhodnutí posuzovat. Nejprve však bylo třeba posoudit, zda ve skutkových zjištěních nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu a zda lze pro posouzení správnosti použité právní kvalifikace vycházet ze skutků pod body 1) až 5), resp. 1) až 3), vůči nimž obviněný v dovolání výslovně své námitky rozvedl.
a) K namítaným nedostatkům ve skutkových zjištěních
21. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda došlo k extrémním pochybením v posuzování věrohodnosti výpovědích poškozených G. B. a J. P. a dalších svědků, na něž obviněný v dovolání poukazoval, a v rozsahu provedeného dokazování, poukazuje na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, v nichž se soudy této skutečnosti věnovaly a dokazování zaměřily i na to, aby výhrady obviněného směřující proti těmto osobám a jejich věrohodnosti objasnily. Za tím účelem provedly obsáhlé dokazování (viz svědectví P. V., D. J., G. D., M. B., J. P., O. J., H. K., L. K.), přečetl protokoly o výslechu poškozené G. B., V. W., analýzy o telekomunikačním provozu, facebookové komunikace mezi poškozenou a obviněným, aj.). Soud prvního stupně reagoval i na námitky obviněného, a s ohledem na výsledky provedeného dokazování skutečnost, že poškozená brala drogy, nepovažoval za takové zjištění, na jehož základě by veškeré skutečnosti, které popisovala, byly nevěrohodné. Pro tento závěr vyšel z důvodů, které rozvedl a jež vyplynuly z výsledků a posouzení komplexně provedeného dokazování. Výpověď J. P. nalézací soud shledal konstantní a bez významných odchylek, když případné drobné rozpory mezi jeho jednotlivými výpověďmi byly v průběhu dokazování odstraněny a vysvětleny delším časovým odstupem od spáchání skutku a vyhodnotil i to, že se jedná o osobu vícekrát soudně trestanou, nikdy nebyl odsouzen pro podání křivé výpovědi či křivého obvinění, a tudíž s ohledem na obsah dalších provedených důkazů soud nepovažoval za potřebné tohoto svědka nechat znalecky zkoumat (srov. stranu 16 rozsudku soudu prvního stupně).
22. Odvolací soud obsahově shodné námitky obviněného směřující proti učiněným skutkovým zjištěním, zejména proti věrohodnosti poškozených G. B. a J. P., posuzoval na základě obdobných námitek a závěry soudu prvního stupně v kontextu všech důkazů, a když sám ve veřejném zasedání doplnil dokazování, dospěl ke zjištění, že postupy a úvahy soudu prvního stupně při hodnocení zajištěných důkazů nevykazují vady a z nich vyvozené skutkové závěry ve vztahu k obviněným v dovolání napadaným skutkům jsou správné a v souladu s pravidly §2 odst. 6 tr. ř. (viz strana 14 a 15 bod 33. rozsudku odvolacího soudu).
23. S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že soudy ve skutkovém zjištění vztahujícím se k bodům 1), 3) a 4), vůči nimž obviněný výslovně brojil, popsané závěry založily na dostatečně provedeném dokazování a všechny rozhodné skutečností v potřebné míře prokázaly. Důkazy soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí z uvedených důvodů tak plyne, že se nezpronevěřily zásadám trestního řízení a spravedlivého procesu, neboť na základě provedeného dokazování byla vyvrácena obhajoba obviněného, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Dostatečně rozvedly, proč výpovědím poškozených uvěřily a obviněnému nikoli. Rovněž vyjádřily, jak překlenuly případné drobné rozpory ve výpovědích poškozeného J. P., pokud je shledaly [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)]. Je rovněž třeba připomenout, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
24. Nebylo možné přisvědčit tvrzení obviněného, že bylo závažnou vadou, pokud soudy nedoplnily dokazování v intencích jím činěných návrhů, neboť neodpovídá obsahu přezkoumávaných rozhodnutí ani stavu provedeného dokazování, protože soudy na tyto návrhy v přezkoumávaných rozhodnutích reagovaly a vysvětlily, proč další, obviněným požadované doplnění dokazování nebylo nutné ani potřebné (viz stranu 16 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 18 rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně neopomenul v reakci na důkazní návrhy obviněného na zpracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie svůj postoj vyjádřit v odůvodnění rozsudku, když uvedl, že v průběhu trestního řízení nevyvstala pochybnost ohledně zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného ani poškozených nevyvstala pochybnost, která by odůvodňovala nutnost posouzení jejich psychického stavu (viz stranu 16 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 18 rozsudku soudu odvolacího). Obdobně doplnění dokazování nepovažoval za nutné ani odvolací soud, neboť tyto nové důkazy by již nemohly zvrátit stávající důkazní situaci, když věrohodnost výpovědí poškozených okresní soud důsledně hodnotil v návaznosti na všechny důkazy jím provedené u hlavního líčení a ani odvolací soud v tomto postupu nezjistil žádné podstatné vady (srov. strany 13 až 18 body 30. až 41. přezkoumávaného rozsudku).
25. Nejvyšší soud k těmto závěrům soudů nižších stupňů doplňuje, že neprovedením uvedených návrhů nezaložily pochybení tkvící v tzv. opomenutých důkazech, protože o ně v této věci nejde. Považují se za ně důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. O takovou situaci se však v posuzované věci nejedná, neboť soudy, jak je z přezkoumávaných rozhodnutí patrné, učinily za daných okolností vše potřebné. Zejména vysvětlily své úvahy vedoucí k popsaným skutkovým závěrům, jakož i na ně navazujícím závěrům právním, a ve svých rozhodnutích také náležitě odůvodnily, proč obviněným navrhované důkazy odmítají. Jejich argumentace je logická a vyplývá z obsahu provedeného dokazování (§125 odst. 1 tr. ř.). K jinak správným závěrům lze rovněž pro úplnost doplnit, že soud zásadně není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale musí zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv [k tomu srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99 (N 100/15 SbNU 31), ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03 (N 104/34 SbNU 99), či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225)].
26. Výhrady obviněného proti časové návaznosti u skutků pod body 3) a 4), jimiž zpochybňoval možnost jejich spáchání, jsou vyvráceny a představují toliko účelovou snahu o desinterpretaci učiněných skutkových zjištění, neboť z popisu obou uvedených skutků je patrné, že tam popsané činy obviněný spáchal ve stejně vymezené době, tj. dne 28. 10. 2013 kolem 03.00 hodiny na tomtéž místě v XY na ulici XY v pokoji rodinného domu majitelky V. W. Z uvedeného je zřejmé, že se jedná jen o slovní vyjádření prolínajícího se jednání, které mělo bezprostřední časovou souvislost. Soudy tyto činy popsaly jako dva skutky, aby oddělily následek, který nastal z hlediska zájmu chráněného trestním zákoníkem, i jinou pohnutku, jakož i to, že šlo o odlišnou právní kvalifikaci [v bodě 3) o pokus přečinu podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, u bodu 4) o zločin podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku]. Tento popis je dostačující z hlediska nároků kladených na zaznamenání skutkového děje, který musí být ve skutkové větě výroku o vině uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Zásadně je však třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“, neboť skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, zatímco popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku [§120 odst. 3 tr. ř.; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04 (N 195/39 SbNU 73), aj.].
27. Na základě těchto kritérií je zřejmé, že soudy použité časové vymezení páchání činu z hlediska sledu a časového rámce jednotlivých událostí nevykazuje žádné vady a je naprosto vyhovující, neboť pro naplnění požadavku na časový údaj či údaj o způsobu spáchání činu není nutný odkaz na zcela konkrétní určení dnů, hodin apod., anebo další časové podrobnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1138/2015), vyplývají-li z popisu skutku další skutkové okolnosti rozhodné pro jeho právní posouzení a charakterizující jej dostatečně takovým způsobem, aby nemohl být zaměněn s jiným. Právě takové vlastnosti popis skutků pod body 3) a 4) vykazuje.
28. Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud neshledal důvodnými námitky obviněného směřující proti učiněným skutkových zjištěním a provedenému dokazování, jimiž se zabýval na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který je nelze ve smyslu jeho zákonného vymezení zařadit. Zabýval se jimi pouze z hlediska principu možného porušení pravidel spravedlivého procesu, k němuž však v této věci nedošlo, protože v postupu soudů nižších stupňů nebyly zjištěny žádné, natož extrémní nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad pro řádné objasnění věci bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud neshledal známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 tr. ř.
b) K námitkám proti právní kvalifikaci
29. Obviněný právnímu posouzení činu pod bodem 1) jako přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku vytýkal, že se ho nemohl dopustit, protože doba, po kterou jej měl páchat, je velmi krátká a intenzita jeho činu nevýznamná a že šlo o bezprostřední reakci na rozpadlý partnerský vztah. Soud prvního stupně se touto výhradou již zabýval a na vinu obviněného usuzoval z toho, že šlo o dobu čtyř týdnů, během níž obviněný „ soustavně a opakovaně ze svého mobilního telefonu telefonoval a posílal SMS zprávy na mobilní telefon poškozené a takto ji kontaktoval 2 až 3x denně telefonními hovory a značným množstvím SMS zpráv, ve kterých jí vyhrožoval pobitím či ublížením na zdraví, proto, že se s ním rozešla…četnost telefonických hovorů i SMS zpráv v kritickém období mezi obviněným a poškozenou čítajícím 97 komunikací, v níž nejsou zahrnuty telefonické hovory… “. Poukázal na to, že se jednalo nejen o působení prostřednictvím telefonické komunikace, ale docházelo k pronásledování rovněž na Facebooku, s cílem přesvědčit poškozenou, aby se k němu vrátila (viz strana 17 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud (viz zejména bod 31. jeho rozsudku) se s těmito úvahami ztotožnil, navíc poukázal na intenzitu jednání obviněného, jehož byly svědkem i jiné osoby, které vnímaly i jeho agresivitu. Lze tak shrnout, že soudy na uvedenou právní kvalifikaci usuzovaly z časté komunikace, a šlo o opakované soustavné telefonické volání, jehož cílem bylo, aby se poškozená k obviněnému vrátila. V rámci těchto telefonických kontaktů obviněný poškozené vyhrožoval fyzickou újmou, což poškozená považovala za nebezpečné a důvodně se ho obávala. Podle soudů proto byly naplněny všechny znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, jímž obviněného uznaly vinným.
30. Nejvyšší soud s ohledem na skutek, jak byl v bodě 1) vymezen, a se zřetelem na tato odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí považuje za nutné k výhradám obviněného uvést, že přečinu nebezpečného pronásledování §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým a vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, a toto jednání je způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho zdraví život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Jde o jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděném taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Hlavním znakem nebezpečného pronásledování (stalkingu) je obsesivní fixace známého nebo neznámého pachatele na určitou osobu, kterou pak obtěžuje systematicky a úporně nevyžádanou a nechtěnou pozorností (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2769).
31. Skutková podstata trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku je tvořena uvozujícím znakem „kdo jiného dlouhodobě pronásleduje“, který je naplněn dalšími popsanými alternativnímu znaky uvedenými pod písmeny a) až e), přičemž toto jednání musí být způsobilé „vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých“.
32. Ve vztahu k dlouhodobosti je třeba zdůraznit, že se jí rozumí jednání trvající určitou dobu (zpravidla nejméně jeden měsíc), které je prováděno opakovaně. Právě v opakování a dlouhodobosti spočívá závažnost tohoto jednání. Ojedinělé nebo nahodilé projevy, byť jinak nežádoucího chování tyto požadavky nesplňují. Skutek pachatele, který učinil jediný projev podřaditelný pod pojem pronásledování, nelze kvalifikovat podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jedním aktem nemůže být naplněn u tohoto přečinu požadovaný znak dlouhodobosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011). Z hlediska dlouhodobosti lze odkázat na ustálené chápání tohoto pojmu ve smyslu opakujícího se, zpravidla i systematicky a soustavně prováděného jednání. Z klinického hlediska jsou pod „stalking“ zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1625/2016). Pokud takové pronásledování pokračuje delší dobu, je považováno za potenciálně vysoce nebezpečné, neboť se zde zvyšuje pravděpodobnost gradace útoků (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3295 až 3296; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1036/2016, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014, aj.).
33. K takto vymezenému znaku dlouhodobosti pronásledování je však třeba pro jeho naplnění zdůraznit, že jej nelze posuzovat zcela izolovaně, ale v návaznosti na jednotlivé formy jednání posuzovaného přečinu popsané pod písmeny a) až e) citovaného ustanovení [v projednávaném případě šlo o alternativy a), c)], podle nichž se dá usuzovat zejména na intenzitu takového jednání, která v případě velmi intenzivního a závažného jednání může založit znak dlouhodobosti i v případě kratší doby. Stejně tak je současně nutné zvažovat i význam obavy, kterou je toto jednání způsobilé v poškozeném vzbudit. Pronásledování může trvat kratší dobu, tzn. např. čtyři týdny (viz přiměřeně analogicky např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1333/2013). Tak tomu však může být v případě, že jde o intenzivní a důrazné vyhrožování ublížením na zdraví nebo jinou újmou [srov. znak pod písmenem a)] nebo velmi vytrvalé, četné a obtěžující kontakty prostřednictvím prostředků elektronických komunikací [srov. znak pod písmenem c)], které se projeví v prostředcích a použité formě, především však v dopadu, jaký na poškozeného mají, a v jaké závažnosti se u něj projeví konkrétní důvodná obava. Na tu však lze usuzovat nejen z okolností vlastního pronásledování, ale i z dalších zkušeností, které poškozený s obviněným v minulosti měl.
34. Pro posouzení „důvodné obavy“ postačuje, aby byla obava dána i souhrnem všech či některých z těchto alternativních forem, aniž by u každé z nich musel konkrétní znak nutně dosahovat takové intenzity, která by byla požadována, pokud by existovala jen jako jediná. Je však nutné v každém případě trvat na tom, aby se jednalo o dlouhodobé pronásledování, které má způsobilost vzbudit obavy, jež jsou s ním spojovány. V tomto smyslu je nezbytné, aby se důvodná obava týkala jeho života nebo zdraví a aby byla reálná, což odlišuje nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. trvalejšího vyhledávání dřívějšího partnera, silných slov, nebo i častých a četných SMS zpráv, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011, ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 757/2015, či ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 891/2018).
35. Obecně je třeba uvést, že důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat její vyšší stupeň, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozenou působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozené osobě skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života poškozené osoby, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Vzbuzení důvodné obavy o život anebo zdraví poškozené je třeba v souladu s ustáleným výkladem rozumět výraznější tíživější pocit zla, kterým je ohrožována, přičemž je třeba ovšem každý případ posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem. Pod důvodné obavy o život o zdraví patří rovněž způsobení psychických poruch na zdraví, které právě v důsledku pronásledování pachatele velmi často u poškozené osoby nastanou a které poškozené osoby ovlivňují ve způsobu života.
36. Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů obou stupňů shledal, že v projednávaném případě se jednalo o relativně krátkou dobu, která je v popisu skutku pod bodem 1) vymezena dobou 30. 9. až 31. 10. 2013, což je podle shora naznačené judikatury doba hraniční, a proto je třeba důsledně posuzovat další okolnosti, za nichž k pronásledování došlo, i to, za jakých dalších podmínek se odehrávalo.
37. Při takto hraniční době je zde třeba klást obzvláštní důraz na to, aby šlo o velkou intenzitu, s níž se obviněný snažil o kontakt s poškozenou, k čemuž zde došlo, protože se jednalo o dva až tři telefonáty denně a zasílání SMS v počtu více než devadesáti za dobu čtyř týdnů, což již je dostačující k tomu, aby se jednalo o vytrvalé pronásledování prostředky elektronické komunikace ve smyslu §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011). Dalším rozhodujícím kritériem je v této věci skutečnost, že poškozená na SMS či telefonáty reagovala negativně odmítáním obviněného a žádostmi o ukončení jeho aktivit vůči ní. Důležitá je zde i druhová četnost, která se promítala i do facebookové komunikace. Rozhodný je též obsah těchto zpráv, v nichž obviněný poškozené vyhrožoval újmou na zdraví, což sice byly výhrůžky činěné v uvedené písemné podobě, avšak nelze je posuzovat izolovaně, ale zasadit je do kontextu všech událostí, k nimž v rozhodném období od září do října 2013 ze strany obviněného vůči poškozené docházelo. Pokud je totiž ve skutkových zjištěních popsáno, že poškozená „znala obviněného jako agresivního muže“ a „že tyto výhrůžky u ní vzbudily obavu“, jde o skutečnosti, které mají zcela reálný podklad, a to nejen v excesech jejich vzájemného soužití, ale i v činech popsaných v bodech 3) a 4), kde obviněný fyzicky napadl J. P. jako osobu, s níž poškozená navázala vztah, a i jemu vyhrožoval zabitím. Nelze přehlédnout, že se choval i za jiných okolností k poškozené agresivně [viz např. bod 2)]. Souhrn všech těchto zkušeností, které poškozená s obviněným měla, a projevy, jichž se vůči ní nebo jejímu příteli dopouštěl, svědčí o velmi intenzivní povaze pronásledování, které vyústilo i násilné projevy vůči jiným osobám.
38. Z uvedených důvodů nelze snahu o kontaktování poškozené a nátlak na ni činěný označit za standardní chování, ale naopak za projevy soustavné, vytrvalé, tvrdošíjné a vybočující z mezí normálních vztahů. Bylo navíc zcela způsobilé vyvolat důvodnou obavu poškozené o její zdraví, neboť jí vyhrožoval opakovaně a soustavně fyzickou újmou, a takto jednal přesto, že ho poškozená opakovaně žádala, aby svého jednání zanechal. Obviněný tak činil i přesto, že poškozená mu dávala najevo, že jeho pozornost nevítá, že je jí nepříjemná. Své chování vůči ní (i jejímu příteli) stupňoval, ale též vyhledával jeho osobní přítomnost. Ani jednání směřující vůči partnerovi poškozené nelze vytrhávat z kontextu důvodnosti obavy, kterou v poškozené vynucené trvalé telefonické kontakty obviněného vyvolaly, neboť tyto projevy byly spojeny a vedeny týmž záměrem, jímž byla snaha o obnovu vztahu s poškozenou a odrazení případného soka. Vzhledem k době páchání trestné činnosti a k počtu nežádoucích kontaktů ze strany obviněného je nepochybné, že v posuzovaném případě byl naplněn znak dlouhodobosti, který se sice nevyznačuje větší délkou doby, ale vysokou intenzitou. Pronásledoval ji různými prostředky dostupných elektronických komunikací (SMS, telefonátů, případně prostřednictvím facebooku), a šlo o souhrn těchto prostředků ve smyslu §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
39. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že jednání obviněného vzbudilo v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví, když tato si opakovaně na nevhodné chování obviněného stěžovala jiným osobám, svěřovala se a ukazovala SMS, z čehož je nepochybné, že se snažila určitým způsobem najít u těchto osob pomoc a ochranu, o čemž svědčí i to, že spolu s J. P. opustila jejich dosavadní bydliště, aby se před obviněným skryli (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 4 Tdo 777/2018). O důvodnosti obav svědčí rovněž skutečnost, že obviněný byl ochoten své výhrůžky skutečně naplnit, jak dokázal svým jednáním vůči J. P., popsaným v bodech 3) a 4) napadeného rozsudku, jakož i reakce svědka P. V., který byl osobně agresivnímu jednání a chování obviněného vůči poškozené G. B. v minulosti přítomen a z místa se raději vzdálil.
40. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud považuje závěry o vině obviněného v bodě 1) přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku za správné a v tomto směru dovolání obviněného za nedůvodné.
c) K výhradám proti trestu
41. Pokud obviněný v dovolání vyjádřil nesouhlas s uloženým trestem odnětí svobody, učinil tak pro jeho nepřiměřenost, tedy vytýkal nesplnění podmínek pro ukládání trestu vymezených v §39 a násl. tr. zákoníku, jde o výhrady, které nelze prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. uplatnit (srov. bod 20. shora), protože za naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen takové vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, což jsou zásadně jiné vady než otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)]. Jiná pochybení, která obviněný spatřoval v nesprávné aplikaci podmínek ustanovení §39 a násl. tr. zákoníku, pod tento ani jiný z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podřadit nelze.
42. Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí shledal, že soudy obou stupňů všechny okolnosti rozhodné z hlediska druhu a výše ukládaného trestu posuzovaly, čímž dostály všem zákonným hlediskům a požadavkům vymezeným v §39 až §42 tr. zákoníku, jak vyplývá zejména ze stran 22 až 23 rozsudku soudu prvního stupně a 19 až 20 rozsudku odvolacího soudu. Trest odnětí svobody ve výměře pěti let nepodmíněně, který za podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku odvolací soud ukládal jako trest souhrnný, přitom odpovídá všem zákonným kritériím, včetně zásady proporcionality, a jde o trest svojí výměrou zcela souladný a v mezích trestní sazby stanovené trestním zákoníkem na trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, 2 tr. zákoníku, podle kterého byl obviněnému v posuzované věci souhrnný trest ukládán, při zohlednění všech specifik případu i osoby obviněného.
VI. Závěr
43. Ze všech takto rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného považoval jako celek za nedůvodné, v části pak bylo podáno mimo označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásadně je však třeba shrnout, že závěry učiněné soudy nižších stupňů ohledně naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku mají podklad v obsahu spisu, zákonné úpravě a na ni navazující judikatuře soudů.
44. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl dovolání a jeho důvodnost posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu