ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.377.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 377/2019-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2019 o dovolání obviněného V. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2018, sp. zn. 10 To 335/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 30/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 8. 2018, sp. zn. 10 T 30/2018, byl obviněný V. P. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §148 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře třiceti denních sazeb po 1 500 Kč, tedy 45 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře třiceti dnů. Obviněnému byl podle §73 tr. zákoníku rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání do výroku o vině a trestu. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2018 sp. zn. 10 To 335/2018, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označeného přečinu dopustil tím, že dne 14. 4. 2017 v 10:40 hod., řídil osobní vozidlo Audi, RZ: XY, s přívěsem RZ: XY, po dálnici D1 ve směru na XY v levém jízdním pruhu, v úseku 35,51 km, v místě dopravního omezení v důsledku vyšší rychlosti nestačil včas zastavit za stojící kolonou vozidel a přední částí vozu Audi narazil do zadní části vozidla Honda, RZ: XY, které řídil J. K., nar. XY, vozidlo Honda bylo nárazem odhozeno do zadní části stojícího vozidla Volvo, RZ: XY, s řidičem P. M., nar. XY, dále vozidlo Volvo bylo nárazem odhozeno vpřed na zadní část stojícího vozidla Renault, RZ: XY, které řídil M. P. W., nar. XY, tímto nárazem bylo vozidlo Renault odhozeno na zadní část před ním stojícího vozidla Citroen, RZ: XY, s řidičem P. Č., nar. XY, a nakonec vozidlo Citroen bylo nárazem posunuto do zadní části stojícího vozidla Škoda Octavia, RZ: XY, s řidičem L. M., nar. XY, při dopravní nehodě došlo ke zranění spolujezdkyně z vozidla Honda, L. K., nar. XY, která utrpěla zranění spočívající ve zlomenině hrudní kosti, jehož následkem byla omezena v běžném způsobu života po dobu třech týdnů, po kterou potřebovala při běžných činnostech pomoc další osoby, přičemž uvedené zranění utrpěla poškozená proto, že obviněný jako řidič porušil povinnosti, které mu ukládá zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, konkrétně ustanovení §18 odst. 1, podle kterého musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2018 sp. zn. 10 To 335/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že usnesení odvolacího soudu je založeno na vadách spočívajících v tom, že odvolací soud se řádně nevypořádal s námitkami v odvolacím řízení, neprovedl bez řádného odůvodnění navržené důkazy ke zjištění skutkového stavu a tím dospěl k nesprávnému závěru o porušení důležité povinnosti obviněným, a proto vznikly pochybnosti o správnosti hmotněprávního posouzení věci.
6. Konkrétně vytkl, že ve věci nebyli vyslechnuti svědci, kteří byli vyslechnuti pouze ve stadiu před zahájením trestního stíhání, když obhajoba nesouhlasila s přečtením výpovědí svědků, kteří byli účastníky dopravní nehody. Upozornil, že v přípravném řízení byli bez přítomnosti obviněného postupem podle §158 odst. 6 tr. ř. vyslechnuti svědci M. M., M. P. W., P. Č., K. Č. a L. M., přičemž obviněný neměl možnost být přítomen při výslechu těchto svědků a klást jim otázky. Podmínky pro čtení protokolů o výsleších svědků z přípravného řízení podle §211 odst. 1 tr. ř. nebyly splněny. Obviněný proto uzavřel, že nebyla splněna podmínka kontradiktornosti a bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Nad to upozornil, že z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by byly výpovědi těchto svědků v hlavním líčení čteny. V tomto smyslu odkázal na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 235/2015, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/13.
7. Obviněný připomněl, že ke znaleckému posudku z oboru dopravy navrhl zpracování revizního znaleckého posudku znaleckým ústavem, jelikož při výslechu znalce vyšlo najevo, že tento nevěděl o předchozím poškození vozidla svědka J. K. a sám připustil, že pokud by měl informaci o předchozím poškození uvedeného vozidla, mohly být jeho závěry jiné. Podle obviněného nelze akceptovat spekulaci znalce o tom, co usuzuje z výpovědi svědka. Znalec by měl mít při posouzení věci relevantní údaje o předchozím poškození vozidla svědka J. K. (např. spisem o nehodě, likvidačním spisem pojišťovny), aby mohl odpovědně posoudit vzniklé předchozí poškození vozidla svědka J. K. Dále měl za to, že odvolací soud nesprávně posoudil skutečnosti, jež vyplynuly z výpovědi svědka P. M., který potvrdil, že z automobilu Honda vytékaly provozní kapaliny, avšak nebylo zkoumáno, zda k poškození provozních kapalin mohlo dojít v důsledku nehody tak, jak je popisována znalcem. Tyto závěry zcela absentují a soudy nižších stupňů se ke zjištěným skutkovým okolnostem nijak nevyjádřily. Soudy obou stupňů nebyla vůbec posuzována a hodnocena námitka spoluviny řidiče J. K. a již tato vada podle obviněného znamená nesprávné posouzení věci. V dané věci nebyli vyslechnuti k návrhu obhajoby ani svědci − policisté, kteří na místě šetřili dopravní nehodu, když nelze vycházet toliko z protokolů a úředních záznamů pořízených v přípravném řízení.
8. Podle obviněného soudy nijak neposuzovaly to, zda v daném případě existovala mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem příčinná souvislost. Ke zjištěním stran následků na zdraví poškozené upozornil, že soudy nižších stupňů tyto následky hodnotily vlastní úvahou, aniž by akceptovaly návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, který je v dané věci stěžejním a zásadním důkazem. Podle obviněného není jisté, zda v přímé příčinné souvislosti s nárazem automobilu dovolatele do auta manželů K. mohlo dojít k mechanismu a rozsáhlosti zranění tak, jak bylo zjištěno u poškozené, když k mechanismu a následkům zranění se (bez patřičné odbornosti) vyjadřoval znalec z jiného oboru (doprava) a poté i soud. Znalec a svědci nevyloučili, že v době nárazu ještě ostatní účastníci nehody brzdili, když jsou pochybnosti o tom, zda a jakou rychlostí byla v době nárazu ostatní auta v pohybu. Připomněl, že zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (k tomu odkázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 4 Tz 26/68). Upozornil, že v dané věci nebylo zcela zjištěno, že výlučně neopatrností obviněného byl způsoben škodlivý následek, a že o skutkovém stavu jsou významné pochybnosti, když v řízení vyslechnutí svědci uvedli, že v době nárazu stáli nohou ještě na brzdovém pedálu a mohli tedy v době střetu vozidel brzdit. Těmto zjištěním se soudy obou stupňů dostatečně nevěnovaly.
9. Obviněný též zdůraznil, že soudy nižších stupňů se v potřebné míře nevěnovaly tomu, o jakou nedbalost se v dané věci jednalo. Z vydaných rozhodnutí je sice zřejmé, že u obviněného soudy shledaly porušení pravidel silničního provozu, avšak bez potřebného vztahu ke všem dalším ve věci zjištěným skutečnostem a stanovení, zda šlo o vědomou či nevědomou nedbalost. Při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je nutno zjišťovat všechny okolnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K tomu je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.) a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané [povětrnostní podmínky, stav a povrch vozovky, výhledové poměry, mimořádný průběh události atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81)]. To vše ale jen za předpokladu, že povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně, neboť jen tehdy může jít o zavinění z nedbalosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001). Podle obviněného se soudy nižších stupňů všem relevantním kritériím nevěnovaly, v potřebné míře nebraly v úvahu hranice okolností, které mohl či nemohl jako řidič předvídat při řetězové nehodě, a bylo vadou, pokud tyto okolnosti soudy jen dovozovaly. Soudy nevycházely důsledně z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, když navíc nebyl důsledně zjištěn skutkový stav věci, a z hlediska zavinění z nedbalosti nezvážily míru povinné opatrnosti řidiče a to, do jaké míry za daných okolností byl schopen opatrnost v konkrétním případě vynaložit. Nepřiměřenou rychlost podle §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. nelze dovozovat bez konkrétního zjištění jen v obecné rovině, protože toto ustanovení se svým obsahem netýká výhledových možností řidiče ani rychlosti jízdy, ale stanoví, že každý je při účasti na provozu na pozemních komunikacích povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu. Podle mínění obviněného soudy nižších stupňů nevysvětlily, z jakých důvodů kladly toto ustanovení k tíži obviněného a neurčily, jaké povinnosti obviněný porušil, protože neuvedly, v čem konkrétním měla spočívat neohleduplnost či neukázněnost dovolatele, případně v čem měl poškodit životní prostředí, eventuálně jakému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace nepřizpůsobil svou jízdu, či jaký vliv na výsledek dopravní nehody měly povětrnostní podmínky, které nerespektoval. Uzavřel, že na základě přezkoumávaných rozhodnutí nelze dospět k jednoznačnému závěru, že jel nepřiměřenou rychlostí podle §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a že nezachoval potřebnou míru opatrnosti z důvodu rychlosti, kterou jel v době střetu vozidel, když ani neurčily, zda šlo o vědomou či nevědomou nedbalost, proto nemohly dostatečně objektivně uvážit s ohledem na spojení objektivního a subjektivního hlediska u dovolatele možnost předvídání způsobení poruchy (přiměřeně srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 238, 239). Současně uvedl, že se soudy nižších stupňů nezabývaly ani hranicí mezi nevědomou nedbalostí a trestní neodpovědností. Dovolatel namítal, že nebylo dostatečně posouzeno ani to, zda mohl či nemohl danou situaci v provozu předvídat, když nebylo prokázáno, že by ve zpomaleném provozu na dálnici porušil povolenou rychlost v daném úseku a nebylo ani bez důvodných pochybností prokázáno to, zda v době střetu ostatní vozidla ještě brzdila či nikoliv.
10. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a zároveň i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
11. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že mu bylo dne 7. 3. 2019 prostřednictvím obhájce obviněného dodáno podání označené jako „Oprava a doplnění podaného dovolání“, které je však obsahově zcela identické s původním podáním a je zde pouze odlišně (a správně) označen soud, proti jehož usnesení opravný prostředek směřuje.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně připomněl důvody, pro něž je možno uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uzavřel, že obviněný ve svém dovolání sice formálně prohlašoval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však vůbec nevytkl nesprávnost právního posouzení skutku. Obviněný v rámci podaného dovolání pouze s akcentem na údajně neúplné dokazování a vadné hodnocení provedených důkazů soudům vytkl nedostatečně objasněný skutkový stav a chybná skutková zjištění. Takové výhrady založené v zásadě jen na jeho subjektivním a nepodloženém přesvědčení o nerespektování §2 odst. 5, 6 tr. ř. ze strany soudů však pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Státní zástupce zdůraznil, že v postupech soudů nižších stupňů nelze žádné z vytýkaných vad shledat. Připomněl, že ve své podstatě šlo o velmi jednoduchý průběh dopravní nehody zaviněné výlučně obviněným, který nerespektoval §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Nadto, ačkoli soudy výslovně nezmínily také porušení §19 odst. 1 téhož zákona, je nepochybné, že významnou roli sehrálo nedodržení bezpečné vzdálenosti (což bylo oběma soudy také konstatováno – viz str. 5 rozsudku Okresního soudu v Benešově nahoře, potažmo bod 8. usnesení Krajského soudu v Praze). Dovolatel se totiž bezprostředně před nehodou pohyboval takovou rychlostí (aniž by ponechal bezpečný odstup od před ním jedoucího vozidla), že v momentě zastavení kolony vozidel v místě omezení provozu již nedokázal bezpečně zastavit a do automobilu, ve kterém byla přepravována poškozená, narazil. To bylo podle zjištění soudů výlučnou příčinou dopravní nehody. Šlo tedy o jeden nehodový děj zaviněný obviněným, nikoli o řetězovou dopravní nehodu v tom smyslu, jak to zmiňoval dovolatel. Státní zástupce upozornil na to, že obviněný v tomto směru opomněl kromě jiného to, že povinnost řidiče se nevyčerpává jen tím, že dodrží nejvyšší povolenou rychlost, současně se totiž musí pohybovat takovou rychlostí, která odpovídá mimo jiné jeho schopnostem, stavu komunikace a dopravní situaci, a která mu ve vazbě na odstup od před ním jedoucího automobilu umožní včas reagovat a případně bezpečně zastavit. Za bezpředmětnou označil argumentaci obviněného, kterou soudům vytkl, že přesně neosvětlily, které pravidlo silničního provozu a jakým jednáním porušil. V tomto smyslu odkázal na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, z něhož vyplývá opak. Rovněž upozornil, že obviněný v dovolání sice odkazoval na §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., v návaznosti na něj však citoval zcela jiné ustanovení tohoto zákona [konkrétně obecnou povinnost vymezenou v jeho §4 písm. a)].
13. Obviněnému přisvědčil, že nalézací soud výslovně neuvedl, zda šlo o nedbalost vědomou či nevědomou, avšak dospěl ke spolehlivému závěru o výlučném nedbalostním zavinění, přičemž ze zjištěných okolností tak, jak jsou prezentovány v odsuzujícím rozsudku, však podle státního zástupce vyplývá, že byla míněna nedbalost vědomá podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný – tím spíš jako řidič z povolání – totiž nepochybně věděl, že nedodržení přiměřené rychlosti a bezpečné vzdálenosti v koloně vozidel v místě dopravního omezení může vést k vážné dopravní nehodě, přičemž pouze bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k takovému ohrožení a nehodové situaci nedojde.
14. Podle státního zástupce rozhodnutí soudů nižších stupňů pak netrpí ani vadou tzv. opomenutých důkazů, jak by se mohlo jevit z opakovaných výtek dovolatele ohledně toho, že soudy některým jeho návrhům na doplnění dokazování nevyhověly. Soudy obou stupňů totiž náležitě odůvodnily, proč vzneseným návrhům na doplnění dokazování nevyhověly. Státní zástupce měl za to, že nebylo nezbytné k hlavnímu líčení předvolávat a vyslýchat další svědky vyslechnuté v přípravném řízení na úřední záznam o podaném vysvětlení, neboť průběh nehodového děje i jeho příčiny vyplynuly zejména z výpovědí J. a L. K., P. M., znaleckého posudku z oboru dopravy, protokolu o dopravní nehodě, a fotodokumentace či kamerového záznamu. V tomto směru ve vztahu k výtkám obviněného doplnil, že je logické a souladné se zákonem, že v přípravném řízení nebyli on ani jeho obhájce přítomni sepisování záznamů o podání vysvětlení. Vysvětlil, že tyto záznamy samy o sobě důkazem nejsou (resp. jako důkaz před soudem je lze použít jen za podmínek stanovených zákonem) a slouží pouze ke zvážení, zda má být osoba, s níž je záznam sepisován, posléze u hlavního líčení vyslechnuta jako svědek či nikoli. Důvodem, proč zmíněné úřední záznamy o podaném vysvětlení nebyly u hlavního líčení čteny, pak byla absence zákonných podmínek (tedy nesouhlas obviněného ve smyslu §211 odst. 6 tr. ř.). Upozornil, že nalézací soud z těchto úředních záznamů při formování skutkového děje vůbec nevycházel. Stejně tak nebylo namístě zpracovávat další znalecký posudek z oboru dopravy, jak obviněný navrhoval, neboť o správnosti a úplnosti posudku znalce Ing. Pavla Winklera nebylo žádných pochyb. Jako zjevně nepravdivé pak označil tvrzení dovolatele o neobjasnění příčin a rozsahu zranění poškozené. Tyto okolnosti byly totiž řádně ověřeny výpovědí poškozené L. K. a odborným vyjádřením MUDr. Markéty Kulvajtové. Nebylo proto důvodu vyžadovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví.
15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle
§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
19. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
21. V kontextu námitek obviněného, kterými v podaném dovolání soudům nižších stupňů vytýkal, že bez řádného odůvodnění nevyhověly jeho návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku z oboru doprava a vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví na poškozenou a že k jeho návrhu nebyli vyslechnuti jako svědci policisté, kteří na místě šetřili dopravní nehodu, jakož i další svědci dopravní nehody, se jeví, že obviněný je toho názoru, že ve věci došlo k případu tzv. opomenutých důkazů.
22. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
23. Ze spisového materiálu se podává, že nalézací soud usnesením zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 8. 2018 (č. l. 219). Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 5 pod bodem 13. vysvětlil, z jakého důvodu neprovedl další navrhované důkazy, přičemž výslechy dalších řidičů jako svědků považoval za nadbytečné, jelikož by tyto výslechy nemohly přinést nic nového, když svědci ze dvou vozidel nacházejících se před vozidlem obviněného popisovali náraz zcela shodně a jejich výpovědi byly potvrzeny kamerovým záznamem, rovněž výslech policistů vyšetřujících dopravní nehodu považoval za nadbytečný, jelikož by výslech policistů nemohl přinést nic nad rámec podrobné fotodokumentace a protokolu o nehodě, když i dovolací soud považuje za podstatné zdůraznit, že policisté šetřící nehody by si jen stěží mohli pamatovat detaily jedné z jimi mnoha šetřených nehod, která se udála před více než rokem. Nalézací soud považoval za nadbytečné i vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, když zranění poškozené bylo posouzeno v rámci odborného vyjádření, přičemž soud neměl pochybnosti o příčinné souvislosti, k níž se vyjadřoval v bodě 12. svého rozsudku, na který se blíže odkazuje. Nelze pominout, že v souladu s §105 odst. 1 tr. ř. je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření, přičemž až v případě, kdy pro složitost posuzované otázky není takový postup postačující, přibírá se znalec. Jak již bylo uvedeno, nalézací soud měl k dispozici odborné vyjádření, rovněž znalec z oboru doprava se vyjadřoval k mechanismu pohybu osoby ve vozidle při zadním nárazu a soud vycházel i z rozhodovací praxe, z níž je mu známo, že zranění, které bylo způsobeno poškozené, je při takovémto střetu časté. Ve věci tak nevyvstaly žádné pochybnosti o příčinné souvislosti mezi způsobeným zraněním poškozené a nárazem vozidla obviněného do vozidla, v němž byla poškozená, a proto nalézací soud nepochybil, když k posouzení této otázky nepřibral znalce. Rovněž odvolací soud se vyjadřoval k návrhům obviněného na doplnění dokazování, a to na str. 4 v bodě 9. svého usnesení, kde k námitkám obviněného obsaženým v jeho odvolání připomněl, že nalézací soud zamítnutí jeho návrhů podrobně a dostatečně odůvodnil, přičemž odvolací soud se se stanoviskem nalézacího soudu zcela ztotožnil. K vypracování revizního znaleckého posudku z oboru doprava, které obviněný navrhl v rámci odvolacího řízení, odvolací soud zdůraznil, že tento návrh je nerealizovatelný, jelikož revizní znalecký posudek se zadává v případech, kdy existují dva protichůdné znalecké posudky, přičemž taková situace ve věci obviněného nenastala, jelikož ve věci obviněného byl vypracován pouze jeden znalecký posudek z oboru doprava, přičemž soudy nižších stupňů o správnosti závěrů znalce neměly jakékoliv pochybnosti.
24. Dále je nutno konstatovat, že v projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 2 až 5 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 až 5 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
25. Pro úplnost je nicméně vhodné doplnit, že námitkám obviněného nelze přisvědčit. Pokud obviněný v dovolání uvedl, že z výslechu znalce z oboru dopravy Ing. Pavla Winklera vyplynulo, že tento nevěděl o předchozím poškození vozidla Honda, přičemž kdyby o něm věděl, mohly být jeho závěry jiné, pak je třeba upozornit, že toto tvrzení je vytrženo z kontextu. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 8. 2018 vyplývá, že znalec na dotaz, zda by mohly být závěry znalce odlišné v případě, kdy by měl podklady o poškození vozidla Honda, odpověděl, že jeho závěry by mohly být ovlivněny v otázce energií v případě, kdy by se jednalo o výrazné poškození, avšak z výpovědi svědka J. K. vyplynulo, že poškození nemělo být nijak výrazné (č. l. 216). Obviněný označil závěr znalce učiněný na základě výpovědi svědka za spekulaci, avšak opomněl, že výpověď svědka J. K. byla soudy nižších stupňů shledána věrohodnou, a proto není důvodu pochybovat o závěru, který na základě jeho výpovědi znalec učinil. Obviněný dále vytýkal, že z výpovědi svědka P. M. vyplynulo, že z automobilu Honda vytékaly provozní kapaliny, avšak nebylo zkoumáno, zda k poškození provozních kapalin mohlo dojít v důsledku nehody tak, jak je popisována znalcem. K tomu je třeba předně poznamenat, že znalec měl při zpracování znaleckého posudku informace o tom, že z vozidla Honda vytékala provozní kapalina, jak bylo patrno nejen z výpovědí svědků, ale i z fotodokumentace policejního orgánu k dopravní nehodě, a tuto informaci bral v úvahu při zpracování svého posudku a učinění závěrů stran možného průběhu nehody, jak vyplynulo i z výslechu znalce při hlavním líčení (č. l. 215). Jak uvedl i odvolací soud na str. 4 v bodě 8. svého usnesení, z fotodokumentace z místa nehody je zřejmé, že provozní kapalina byla vyteklá pod vozidlem obviněného, avšak dále za jeho vozidlem se nenacházela, a proto je vyloučeno, že by vyteklou provozní kapalinu při brzdění přejel, jakož i dřívější poškození provozních kapalin ve vozidle Honda. Odvolací soud rovněž vysvětlil, z jakého důvodu není relevantní zkoumat technický stav vozidla Honda. Tvrzení obviněného, že se soudy nižších stupňů k těmto okolnostem vůbec nevyjadřovaly, tedy není pravdivé. Obviněný poukazoval na spoluvinu řidiče J. K., která podle jeho názoru nebyla soudy nižších stupňů hodnocena, avšak naprosto opomenul, že znalec ve znaleckém posudku, který byl nalézacím soudem jako důkaz hodnocen v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a byl vyhodnocen jako věrohodný, přičemž nalézací soud neměl důvod o závěrech znalce pochybovat, vyloučil možnost, že by náraz způsobil svědek J. K. Znalec na základě jemu dostupného spisového materiálu, zejména z výpovědí svědků učiněných v přípravném řízení, z pořízené fotodokumentace a z kamerového záznamu z vozidla Renault, učinil odborný závěr, že nedošlo ke dvěma nárazům, tedy nejdříve k nárazu vozidla Honda do před ním stojících vozidel a následně k nárazu vozidla Audi do vozidla Honda, jak tvrdil obviněný, neboť všichni svědci potvrdili, že k nárazu došlo pouze k jednomu, což vyplývá i z kamerového záznamu z vozidla Renault, a rovněž z konečného postavení vozidel zúčastněných na nehodě. Sám obviněný však vypovídal, že viděl, jak se vozidlu Honda nadzvedla zadní část vozidla, z čehož dovozoval, že vozidlo Honda narazilo do před ním stojících vozidel a až následně došlo ke střetu mezi vozidlem obviněného a vozidlem Honda. Obviněný tedy hovořil o dvou nárazech, nikoliv o jednom, přičemž z provedeného dokazování vyplývá, že došlo pouze k jedinému nárazu. Znalec se při výslechu při hlavním líčení vyjadřoval i k tomu, zda by bylo možné, aby došlo ke střetu vozidla Honda s před ním stojícím vozidlem a střetu vozidla obviněného, tedy vozidla Audi, do vozidla Honda ve stejnou chvíli, čímž by došlo pouze k jedinému nárazu, přičemž rozvedl, že tomu nenasvědčují žádné podklady, např. ani výpověď obviněného (viz protokol o hlavním líčení, č. l. 215).
26. Pokud jde o námitku obviněného, že nebyla splněna podmínka kontradiktornosti řízení a bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když ve věci nebyli vyslechnuti všichni řidiči jako svědci, ale byli vyslechnuti pouze ve stadiu před zahájením trestního stíhání, kdy obviněný neměl možnost se jejich výslechů zúčastnit a klást jim otázky, pak je třeba uvést, že tato námitka je lichá. Jak sám obviněný uvedl, výpovědi svědků M. M., M. P. W., P. Č., K. Č. a L. M. nebyly v hlavním líčení čteny, což vyplývá i z protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 8. 2018 (č. l. 207 až 221). Právo obviněného na obhajobu ani princip kontradiktornosti řízení tak nemohly být porušeny, když tyto by se ve smyslu námitky obviněného týkaly případu, kdy by výpovědi uvedených svědků byly provedeny jako důkazy a soudy by z nich vycházely při činění svých závěrů, ačkoliv by obviněný neměl možnost klást těmto svědkům otázky a být přítomen jejich výslechu. Obviněný přitom odkázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se možnosti čtení výpovědí svědků v hlavním líčení, avšak je třeba zopakovat, že tato judikatura není přiléhavá, když výpovědi uvedených svědků nebyly v hlavním líčení čteny, a proto nemohl být postup nalézacího soudu v rozporu se závěry uvedenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu citovaných dovolatelem. Podle soudů nižších stupňů bylo provedení důkazu výslechem těchto svědků nadbytečné s ohledem na ostatní provedené důkazy, soudy nižších stupňů proto důkaz výslechem těchto svědků neprovedly, ani za podmínky uvedené v §211 odst. 1 tr. ř. nečetly protokoly o výsleších svědků a z výpovědí uvedených svědků z přípravného řízení nijak nevycházely.
27. Z hlediska argumentace obviněného a uplatněného dovolacího důvodu je s jistou benevolencí významnou otázkou, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu bylo dostatečně významnou příčinou následku uvedeného v §148 odst. 1 tr. zákoníku a zda byla naplněna subjektivní stránka uvedeného přečinu.
28. Přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
29. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že obviněný jinému z nedbalosti ublížil na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
30. Shora označený přečin je poruchovým trestným činem; pro naplnění jeho objektivní stránky je tudíž třeba, aby ublížení na zdraví nastalo. Z hlediska subjektivního se vyžaduje nedbalost. Za porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, jímž se zde rozumí zákon č. 361/2000 Sb., není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti uložené podle zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Vyčerpávající výpočet důležitých povinností řidiče motorového vozidla přitom není možný, neboť význam jejich porušení je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1966 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (rozhodnutí uveřejněné pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněná pod č. 31/1966, č. 5/1962 a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
31. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. ublížení na zdraví u trestného činu podle §148 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
32. Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
33 . Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
34. V obecné rovině je vhodné v souladu s tím, co připomněl obviněný ve svém dovolání, uvést, že při zjišťování zavinění u přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 tr. zákoníku spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená právním předpisem, tj. zákonem č. 361/2000 Sb. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě ublížení na zdraví jinému. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku. Lze připomenout, že při určování hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chováním ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, uveřejněné pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
35. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v zásadě v tom, že jako řidič osobního motorového vozidla nevěnoval náležitou pozornost situaci v silničním provozu, nepřizpůsobil situaci, kdy vozidla před ním začala v místě dopravního omezení zpomalovat až do zastavení, rychlost, a proto nedobrzdil a narazil do vozidla Honda nacházejícího se před ním, čímž došlo ke způsobení ublížení na zdraví spolujezdkyně z vozidla Honda.
36. S ohledem na shora popsané shledává Nejvyšší soud závěr soudů, že příčinou následku v podobě ublížení na zdraví, které obviněný nezpochybňoval, bylo protiprávní jednání obviněného, správným.
37. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný nepřizpůsobil svou jízdu situaci nastalé v dopravním provozu, a proto nestačil dobrzdit za před ním jedoucími vozidly a do již stojícího vozidla Honda narazil, což způsobilo postupný náraz dalších pěti vozidel, čímž porušil povinnost uloženou mu ustanovením §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., které stanoví, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Nalézací soud na str. 4 v bodě 11. svého rozsudku specifikoval, že porušení uvedeného ustanovení spatřuje konkrétně v tom, že obviněný nepřizpůsobil svou rychlost aktuální situaci na komunikaci.
38. V důsledku porušení povinnosti obviněného, tj. nepřizpůsobení rychlosti aktuální situaci na komunikaci, došlo ke způsobení dopravní nehody, při které došlo k ublížení na zdraví poškozené. Pokud by nebylo jeho jednání, k popsanému následku by nedošlo a ublížení na zdraví by nebylo způsobeno. V rozporu s míněním obviněného byla v předmětné věci existence příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem následku spolehlivě zjištěna. Z provedeného dokazování nevyplynuly žádné jiné příčiny, které mohly způsobit ublížení na zdraví poškozené, ani příčiny, které mohly působit vedle jednání obviněného. Obviněný poukazoval na to, že soudy nižších stupňů hodnotily následky na zdraví poškozené vlastní úvahou bez odborných znalostí, případně na základě vyjádření znalce z oboru doprava, který podle obviněného rovněž nemá patřičnou odbornost. S názorem obviněného však nelze souhlasit. Soudy nižších stupňů při hodnocení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem na zdraví poškozené vycházely nejen z vyjádření znalce z oboru doprava, který se v rámci své odbornosti vyjadřoval k mechanismu pohybu osoby ve vozidle při zadním nárazu, dále z výpovědí svědků L. a J. K., z odborného vyjádření lékařky, ale také z vlastní praxe, z níž je soudům nižších stupňů známo, že popsané zranění je při střetu, k jakému v daném případě došlo, časté. Rovněž nelze opomenout, že z provedeného dokazování nejsou zřejmé žádné indicie k tomu, že by poškozená mohla k předmětnému zranění přijít jiným způsobem. V jednání obviněného, kterým porušil citované ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., tedy nelze než spatřovat příčinu vzniklého následku.
39. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy správně zjištěné skutkové okolnosti vzniku dopravní nehody a jejích následků spolehlivě odůvodňují závěr, že obviněný svým činem naplnil znaky objektivní stránky přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Tím, že porušil povinnost uloženou mu ustanovením §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a jako řidič motorového vozidla nepřizpůsobil svou rychlost situaci v provozu na pozemních komunikacích, dostatečně situaci v provozu na pozemních komunikacích nesledoval, jinému z nedbalosti ublížil na zdraví. Dovolací soud sdílí názor o existenci subjektivní stránky ve formě nedbalosti. Jak upozornil i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, nalézací soud sice výslovně neuvedl, jakou formu nedbalosti obviněný naplnil, avšak ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyplývá, že obviněný se popsaného jednání dopustil z nedbalosti vědomé [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Nalézací soud zjistil, že obviněný porušil svou povinnost stanovenou mu ustanovením §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., a to tím, že v místě dopravního omezení nepřizpůsobil svou rychlost situaci, kdy vozidla jedoucí před ním začala brzdit a zastavovat. Obviněný namítal, že nebylo prokázáno, že by ve zpomaleném provozu porušil povolenou rychlost v daném úseku. Nalézací soud však neučinil skutkový závěr o tom, že by ze strany obviněného došlo k porušení maximální povolené rychlosti, avšak závěr, že obviněný nepřizpůsobil rychlost konkrétní situaci, které nevěnoval pozornost. Na řidiči se požaduje přizpůsobit rychlost jízdy takovým okolnostem, které může předvídat. Obviněný se popsaného jednání dopustil v místě dopravního omezení na dálnici, kde je třeba dbát zvýšené pozornosti situaci, neboť je zcela běžné, že se na takových místech doprava zpomalí či úplně zastaví, a to v denní dobu bez snížené viditelnosti a na přehledném úseku (jak vyplývá mj. z fotodokumentace), přičemž obviněnému musí být tato skutečnost o to zřejmější, když je řidičem z povolání; obviněný tedy měl možnost takovou situaci předvídat. Ve věci tak byly vzaty v úvahu i vlastnosti a zkušenosti obviněného, stejně jako konkrétní okolnosti případu, které mohou být i nezávislé na pachateli. V případě, kdy by obviněný věnoval pozornost dopravní situaci, zabrzdil by stejně jako vozidla před ním a k dopravní nehodě by nedošlo. Obviněný však dostatečně nezpomalil a nezastavil za před ním jedoucími a následně stojícími vozidly, ale narazil do před ním stojícího vozidla, čímž způsobil nárazy dalších vozidel. Nalézací soud tak v souladu se skutkovými zjištěními shledal, že obviněný nerespektoval pravidlo pro přiměřenou rychlost jízdy ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/200 Sb. a vymezil, jaké konkrétní okolnosti obviněný rychlost svého vozidla v daném momentě nepřizpůsobil, přičemž se jednalo o takové okolnosti, které může řidič předvídat. Obviněný namítal, že nalézací soud nekonkretizoval, jakou povinnost obviněný porušil a v čem měla být spatřována jeho neohleduplnost či neukázněnost, případně v čem měl poškodit životní prostředí, event. jakému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace nepřizpůsobil svou jízdu, eventuálně jaký vliv na výsledek dopravní nehody měly povětrnostní podmínky, které nerespektoval, avšak obviněný v rámci této námitky vycházel ze znění ustanovení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., jehož porušení však nalézací soud vůbec neshledal, tato námitka je proto v předmětné věci, ve které bylo shledáno porušení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., naprosto bezpředmětná. Obviněný věděl, že svým jednáním může porušit zájem na ochraně zdraví jiného, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej neporuší, když jako řidič měl možnost předvídat, že v místě dopravního omezení na dálnici může dojít k výraznému zpomalení či zastavení vozidel nacházejících se před ním, přesto nedbal potřebné opatrnosti a nepřizpůsobil svou rychlost dopravní situaci na komunikaci, čímž z jeho strany došlo k porušení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., jehož porušením může dojít k následkům na zdraví osob zúčastněných provozu. Byly tak prokázány a zjištěny skutečnosti odpovídající co do formy zavinění znakům nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
40. Dovolací soud konstatuje, že dovolání obviněného V. P. bylo částečně podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř. a částečně bylo shledáno jako zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu