ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.410.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 410/2019-42027
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY v XY, neznámého pobytu, posledně bytem XY, proti kterému je vedeno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 3 To 15/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 11/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný J. B. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a obviněný V. B. (nar. XY v XY) byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 5 T 11/2011, uznáni vinnými, že
obviněný V. B.
v období od února 1996 do 25. 4. 2001 uskutečnil prostřednictvím řetězce jím ovládaných obchodních společností B. P., se sídlem XY, IČ XY, O. d. C., se sídlem XY, IČ XY, G., se sídlem XY, IČ XY, L., se sídlem XY, IČ XY, dovozy feroslitin a kovů do České republiky a prostřednictvím dalších osob, které organizoval a řídil, a to spoluobviněného J. B. a dále R. V., J. G., V. P., J. T., R. N., proti kterým bylo trestní stíhání dle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno, předkládal příslušným celním úřadům v řízení o propuštění zboží do volného oběhu faktury zahraničních společností s pozměněnými nebo nepravdivými údaji o dovozci, skutečné ceně nebo druhu dováženého zboží, a to v úmyslu snížit jeho celní hodnotu nebo ovlivnit zařazení do celního sazebníku tak, aby clo a daň z přidané hodnoty nebyly vyměřeny v zákonné míře, k tomuto účelu využíval rovněž personálně a kapitálově propojených zahraničních obchodních společností S., se sídlem XY, F. G., se sídlem XY, F. T., se sídlem XY, B. L., se sídlem XY,
obviněný J. B.
podle pokynů obviněného V. B. na základě osobních údajů poskytnutých za úplatu J. K., nar. XY, proti němuž bylo trestní stíhání podle §172 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastaveno, založil společnost L., v níž byl veden J. K. jako společník a jednatel, zapsanou do obchodního rejstříku 3. 6. 1999, a podle pokynů spoluobviněného V. B. na základě plných mocí tuto společnost zastupoval od září 1999 do dubna 2001 při celních řízeních o dovozech feroslitin a kovů u celních úřadů, v P., K. H. a O., předával plné moci jednatele k zastupování v celním řízení a dával pokyny k postupu při celním řízení V. P., přičemž jednal s vědomím, že celním orgánům v rámci řízení o propuštění zboží do volného oběhu jsou předkládány faktury zahraničních společností s účelově pozměněnými nebo nepravdivými údaji o dovozci, skutečné ceně nebo druhu dováženého zboží, a to v úmyslu snížit celní hodnotu tak, aby clo a daň z přidané hodnoty nebyly vyměřeny v zákonné výši,
přičemž obvinění se uvedeného jednání dopustili v případech dále ve skutkové větě výroku o vině rozsudku specifikovaných s tím, že obviněný J. B. tak učinil dvaceti dvěma dílčími útoky (skutky) popsanými pod body 11., 16. až 19. a 21. až 37; tímto jednáním obvinění společně zkrátili clo ke škodě Českého státu, a to obviněný J. B. v celkové výši 2 131 104 Kč a obviněný V. B. v celkové výši 7 050 127 Kč.
2. Takto popsané jednání obviněného J. B. soud právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a uložil mu podle §148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Jednání obviněného V. B. pak soud právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a uložil mu podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Proti citovanému rozsudku podali odvolání státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (ta tak učinila v neprospěch obou obviněných do výroku o vině a do výroku o trestu), oba obvinění a rodiče obviněného J. B. J. B. a R. B. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 3 To 15/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech u obou obviněných a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. 5 T 11/2011-41485, u obviněného V. B. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění zákoníku účinného do 30. 6. 2016 a u obviněného J. B. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. uložil obviněnému J. B. podle §148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. odložil na zkušební dobu tří let. Současně uložil tresty i obviněnému V. B. Konečně podle §256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně zamítl.
4. Obviněný J. B. se ani s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ondřeje Sováka podal proti němu dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel vyjádřil předně vědomost o tom, že Nejvyšší soud není dalším běžným stupněm v soustavě soudů a nepřezkoumává skutková zjištění nižších soudů. Brojil proti tomu, že soud nesprávně právně posoudil skutek týkající se jeho osoby, který je uveden ve výroku rozsudku a jeho odůvodnění, přičemž tento rovněž nepřípustně dotvořil. Vytkl soudům obou stupňů, že se nevypořádaly s nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, podle něhož pravidla liberálního demokratického státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, mohl důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné. Úmysl pachatele však nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Poukázal na to, že ačkoliv měl čin spáchat v úmyslu přímém, v tomto ohledu nebylo dokazování žádným způsobem vedeno. Zdůraznil, že do předmětných společností nastupoval ve velmi nízkém věku (21 let), se středoškolským vzděláním a po absolvování náhradní civilní vojenské služby, a tedy nelze dovodit, že by měl a mohl mít potřebné znalosti a zkušenosti, aby rozpoznal reálnou aktuální cenu konkrétních komodit, jejichž ceny na trhu navíc celosvětově a prakticky neustále podléhaly významným změnám. Úvahy nalézacího soudu na straně 124 odůvodnění odsuzujícího rozsudku jsou souhrnné a velmi povrchní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu uvedenou vadu toliko prohloubilo, když tento soud na straně 30 odůvodnění svého rozhodnutí k naplnění objektivní stránky pouze uvedl, že k této otázce nemá důvod již dále cokoli dodávat. V provedeném dokazování není podklad ani pro závěr o spolupachatelství obviněného na daném trestném činu. Tvrzení nalézacího soudu, že jednání obou obviněných mělo předem daný společný záměr a cíl naprosto vyvrací skutečnost, že obviněný V. B. byl stíhán pro tutéž činnost i za období, kdy on u něj (resp. u jím ovládaných společností) nebyl v žádném (zaměstnaneckém ani jiném) poměru, a neměl ani jakoukoli majetkovou či personální účast na zahraničních společnostech ovládaných V. B. a sám aktivně neobchodoval, což ani vzhledem k nedostatečné jazykové vybavenosti nemohl. Uzavřel tedy, že z pouhého zjišťování denních stavů, kontroly účtů a provádění schválených plateb dle pokynů třetích osob, což bylo náplní jeho práce, nelze dovodit společný úmysl spolupachatelů, který by zahrnoval jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle; odvolací soud se přitom s touto jeho námitkou nevypořádal, a tak mu upřel právo na soudní ochranu. V této souvislosti ještě doplnil, že odvolací soud se rovněž nedostatečně vyjádřil k jeho námitce o porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., když bez bližšího odůvodnění konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně proběhlo v souladu s citovaným zákonným ustanovením.
6. Za naprosto zásadní označil obviněný to, že pro skutky popsané pod body 11., 16. – 19. a 21. – 30. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, pro něž mu bylo sděleno obvinění usnesením ze dne 27. 4. 2001, ČVS-ÚVP-2020-272/2001, tedy před nabytím účinnosti novely č. 265/2001 Sb. (účinné od 1. 1. 2002), která umožnila považovat dílčí útok pokračujícího trestného činu za samostatný skutek, nebylo vůči němu nikdy platně zahájeno trestní stíhání pro jednotlivé dílčí útoky. Dále namítl, že usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 1. 2011, č. j. 7 VZV 261/2008-5699, byla pro skutek vymezený usnesením ze dne 27. 4. 2001 založena vůči němu překážka věci pravomocně rozhodnuté podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Domníval se, že u pokračujících trestných činů spáchaných před účinností zákona č. 265/2001 Sb., tj. přede dnem 1. 1. 2002, je třeba respektovat časovou působnost zákona ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. (§2 odst. 1 tr. zákoníku) a posuzovat trestnost těchto činů podle toho zákona, který je pro pachatele příznivější. Příznivějším zákonem zde může být právě dřívější zákonná úprava účinná do uvedeného data, protože neumožňovala vést samostatné trestní stíhání pro jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu a pravomocné meritorní rozhodnutí o některém z nich bylo překážkou věci rozhodnuté (res iudicata) pro ostatní útoky, s nimiž tvořil každý dílčí útok jeden pokračující trestný čin i jeden skutek z hlediska tehdy účinné procesněprávní úpravy v trestním řádu. S ohledem na to měl odvolací soud stran útoků pod body 11., 16. – 19. a 21. – 30. řízení zastavit.
7. Dovolatel vyslovil rovněž názor, že i v případě, pokud by Nejvyšší soud dospěl ve výše uvedené otázce k závěru, že v jeho trestním stíhání bylo možné řádně pokračovat, bylo vedení trestního stíhání nezákonné též z důvodu absence náležitostí sdělení obvinění ze dne 27. 4. 2001, neboť v něm zcela absentovalo odůvodnění. Není z něj ani patrné, v jakém rozsahu se měl na trestné činnosti, resp. způsobené škodě převyšující 100 milionů korun českých podílet; působil ve společnostech vedených V. B. až od roku 1997, kdežto ve vypočtené škodě jsou zahrnuty i obchodní případy z let 1994 až 1996, na nichž se objektivně nemohl podílet. Uzavřel, že v případě absence náležitostí sdělení obvinění u úmyslných trestných činů s ohledem na ustanovení §2 odst. 1 tr. ř. vůbec nenastávají následky sdělení obvinění.
8. Obviněný dále vytkl soudům obou stupňů, že závažně porušily dokonce jeho Ústavou chráněná základní občanská práva z pohledu procesněprávního, jelikož zcela jednostranně hodnotily v řízení shromážděné a provedené důkazy téměř výhradně v jeho neprospěch. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku nevyplývá reálný vztah mezi provedenými důkazy a úvahami nalézacího soudu při hodnocení důkazů, který by dovolil učinit jednoznačný závěr o jeho vině; odvolací soud pak závažně porušil zásadu in dubio pro reo. Tento soud se také relevantním způsobem nevypořádal s odvolací námitkou, že důvodem pro zastavení trestního stíhání s odkazem na §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. per analogiam může být skutečnost, že trestní stíhání trvalo neúměrně dlouhou dobu, takže by jeho další pokračování bylo v rozporu s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zdůraznil přitom, že ač stíhán jako uprchlý, na průtazích v řízení se žádným způsobem nepodílel, a ačkoli se jedná o věc skutkově poměrně složitou, délka trvání trestního řízení v daném případě nepochybně popírá jeho právo na vyřízení věci v přiměřené době. S ohledem na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, podle níž je třeba dobu trvání trestního řízení delší než šest let považovat za spíše výjimečnou, totiž délka daného trestního řízení přesáhla zmíněnou hranici takřka trojnásobně.
9. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž odkázal na zásadu subsidiaritu trestní represe vyjádřenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, k níž podal obecný teoretický výklad.
10. Ve vztahu k otázce nezákonnosti, resp. procesní nepoužitelnosti některých provedených důkazů obviněný odkázal na argumentaci obhájce spoluobviněného V. B. Zdůraznil, že se jednalo zejména o důkazy opatřené v rámci nezákonně provedené prohlídky dne 24. 4. 2001. V této souvislosti upozornil na postup senátu Vrchního soudu v Praze, který vzbuzuje pochybnosti nad dodržením zásad spravedlivého procesu. Odvolací soud k námitce procesní nepoužitelnosti některých důkazů totiž na straně 29 v odst. 13. napadeného rozhodnutí uvedl, že nebyl shledán důvod pro posouzení domovních prohlídek jako nezákonných a potažmo pak pro nemožnost provedení důkazu výsledky těchto prohlídek. Přitom tentýž senát ve věci vedené proti spoluobviněnému V. B., v řízení vedeném pod sp. zn. 3 To 56/2009, ve svém usnesení ze dne 30. 4. 2009 označil tutéž prohlídku za neprovedenou v souladu se zákonem. Následně obviněný rozvedl hlavní důvody procesní nepoužitelnosti důkazů získaných při předmětné prohlídce.
11. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal jmenovanému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, resp. aby sám v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, přičemž s rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu.
12. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém podrobném vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného předně uvedl, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají jeho námitky, jejichž prostřednictvím vyjádřil svůj nesouhlas s procesním postupem nalézacího soudu, který měl být údajně v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř., s použitím některých důkazů získaných nezákonně, se způsobem hodnocení důkazů, učiněným údajně jednostranně v jeho neprospěch, a s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu, z něhož nemá vyplývat reálný vztah mezi provedenými důkazy a úvahami soudu. Státní zástupce navíc zdůraznil, že zmíněné výhrady byly uplatněny jen v podobě obecného konstatování údajně závadného stavu a bez bližšího vysvětlení; příkladně poukázal na tvrzení dovolatele o nezákonnosti důkazů opatřených prostřednictvím právní pomoci a při prohlídkách, aniž by s kusým odkazem na závěrečnou řeč advokáta a jednu výslovně označenou prohlídku provedenou dne 24. 4. 2001 upřesnil, jaké důkazy a procesní úkony vlastně měly být opatřeny a provedeny v rozporu se zákonem a jaký význam měly pro závěry nalézacího soudu.
13. Státní zástupce proto vyjádřil přesvědčení, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nelze porušení základních procesních zásad podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. vysledovat a obě rozhodnutí byla ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř. řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. K údajné nezákonnosti shora zmíněné prohlídky nadto poznamenal, že skutkové a právní úvahy soudu prvního stupně ohledně viny obviněného byly podle odůvodnění jeho rozsudku založeny na jiných důkazních prostředcích než na těch, které vzešly z této prohlídky. Dále uvedl, že výlučně do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů směřuje rovněž obviněným vznesená výhrada o porušení zásady in dubio pro reo, přičemž obviněný ani v tomto případě neuvedl, čeho konkrétně by se mělo porušení této zásady týkat.
14. Za primárně procesního charakteru označil státní zástupce i námitku obviněného, že pro skutky pod body 11., 16. – 19. a 21. – 30. jakožto jednotlivé dílčí útoky nebylo nikdy zahájeno trestní stíhání. Pro úplnost však uvedl, že obviněný přehlíží zásadní fakt, že sdělením obvinění ze dne 27. 4. 2001 bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání pro celý pokračující trestný čin včetně všech jeho dílčích útoků, neboť v té době ještě nenabyla účinnosti změna právní úpravy provedená zákonem č. 265/2001 Sb., jež umožnila pokládat za samostatný skutek též dílčí útok pokračujícího trestného činu v souladu s nově zavedeným ustanovením §12 odst. 12 tr. ř. Až do 31. 12. 2001 se tedy pokračování v trestném činu považovalo za jeden skutek a jeden trestný čin, všechny jeho útoky byly pokládány za jediný skutek, jenž byl ukončen okamžikem vymezeným v §12 odst. 11 tr. ř., s čímž byl spojen ten důsledek, že rozhodnutí, byť jen o jediném dílčím útoku téhož pokračujícího trestného činu, bylo rozhodnutím o celém pokračujícím trestném činu. Přistoupil-li tudíž policejní orgán ke sdělení obvinění pro pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. přede dnem 31. 12. 2001, zahájil tím trestní stíhání obviněného pro celý pokračující trestný čin včetně všech jeho dílčích útoků. Po nabytí účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. již nebyl důvod pro jednotlivé dílčí útoky znovu zahajovat trestní stíhání samostatným usnesením a ani to nebylo možné z důvodu existence překážky věci zahájené.
15. V dalším textu vyjádření se státní zástupce zaměřil na dovolatelovu námitku překážky věci rozhodnuté, přičemž nejprve konstatoval, že i tato stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Pokud obviněný tvrdí, že bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli soudem mělo být zastaveno (potažmo usnesením státní zástupkyně ze dne 14. 1. 2011, č. j. 7 VZV 261/2008-5699, fakticky zastaveno bylo), neboť ve věci existoval důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. [státní zástupce poznamenal, že obviněný zde zjevně chybně vycházel ze znění trestního řádu účinného do 17. 3. 2017 a měl na mysli §11 odst. 1 písm. h) tr. ř.], musel by pro docílení přezkumu takové námitky v dovolacím řízení uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., což však neučinil. I kdyby k tomu však došlo, nešlo by o námitku opodstatněnou, neboť ani tento dovolací důvod se neuplatní za situace, kdy bylo vedeno trestní stíhání pro dílčí útok (útoky) pokračujícího trestného činu, přičemž o některém jiném útoku tohoto trestného činu bylo pravomocně rozhodnuto (§11 odst. 3 tr. ř.), k čemuž došlo právě v případě výše citovaného usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 1. 2011. Obviněný sice svou argumentaci naoko opřel o časovou působnost trestního zákona, tedy hmotněprávní materii, reálně se však zabýval výhradně časovou působností trestněprocesního předpisu.
16. V návaznosti na to státní zástupce zdůraznil, že trestní řád je nutno používat v tom znění, které je platné a účinné v době, kdy je řízení prováděno, tj. v době provádění jednotlivých úkonů trestního řízení. Zásadně tedy platí, že v případě, kdy trestní řízení bylo zahájeno za účinnosti dřívějšího trestního řádu a nebylo ukončeno do nabytí účinnosti trestního řádu nového, tak od okamžiku účinnosti nového trestního řádu se v řízení dále pokračuje podle nového procesního předpisu; úkony provedené formou vyžadovanou dřívější úpravou přitom nepozbývají právní relevance za situace, že později platný a účinný trestní řád podmínky provedení úkonu upraví odchylně. Dovolatel, který svou argumentaci vybudoval na tom, že rozhodnutí, byť jen o jediném dílčím útoku téhož pokračujícího trestného činu, je rozhodnutím o celém pokračujícím trestném činu, tedy pominul, že od 1. 1. 2002 je podle §11 odst. 2 tř. ř. (nyní podle §11 odst. 3 tr. ř.) možné konat trestní stíhání ohledně zbylé části pokračujícího trestného činu i v situaci, kdy existuje důvod uvedený v §11 odst. 1 tr. ř. zakládající nepřípustnost trestního stíhání a týkající se jen některého dílčího útoku takového činu. V posuzované věci je zřejmé, že ohledně několika z dílčích útoků pokračujícího trestného činu je dána okolnost odůvodňující nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. a výše citovaným usnesením státní zástupkyně o zastavení trestního stíhání vznikla překážka věci rozsouzené jen k tomuto dílčímu jednání v usnesení vymezenému, nikoli ve vztahu k celému pokračujícímu trestnému činu, přičemž je podstatné, že toto usnesení nabylo účinnosti (a ostatně bylo i vydáno) po 1. 1. 2002; za spáchání těchto dílčích útoků však obviněný rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným nebyl.
17. Za procesní námitku státní zástupce konečně označil rovněž výhradu obviněného brojící proti obsahovým náležitostem sdělení obvinění ze dne 27. 4. 2001. K ní opět připomenul, že obvinění bylo dovolateli sděleno před nabytím účinnosti novely trestního řádu, v době, kdy se trestní stíhání zahajovalo nikoli usnesením, pro které je obecně vyžadováno splnění více obsahových náležitostí, ale záznamem. Konstatoval, že obviněnému bylo obvinění sděleno v souladu s tehdy platícími požadavky na jeho obsahové náležitosti, když v záznamu byl vymezen čin, který byl v trestním zákoně výslovně označen za čin trestný, skutkovým základem stíhání bylo spáchání takového skutku, v němž byly obsaženy všechny zákonné znaky tohoto trestného činu (jednání, následek, příčinná souvislost, subjektivní stránka) a skutek byl popsán tak, že nemohl být zaměněn s jiným, přičemž nechybělo ani stručné odůvodnění.
18. V dalším textu svého vyjádření se státní zástupce zabýval námitkami obviněného, které naopak pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze. Takovou námitkou byla předně ta, jež se týkala úmyslného zavinění, ovšem státní zástupce ji současně považoval za zjevně neopodstatněnou, neboť skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, zjevně naplňují všechny znaky pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a to i co do subjektivní stránky, tj. zavinění. Připomenul v obecné rovině, že zavinění vyjadřuje vnitřní psychický vztah pachatele k činu, který je možno samozřejmě v prvé řadě vyvodit z jeho výpovědi; současně zdůraznil, že tento zdroj poznání však nelze v žádném případě přeceňovat, jelikož obvinění obvykle mají sklon svůj vědomý podíl na trestné činnosti a cílené kroky směřující k naplnění všech objektivních znaků skutkové podstaty toho kterého trestného činu bagatelizovat, umenšovat či nejčastěji popírat. Obvinění rovněž často využijí svého zákonného práva a odmítnou podat jakoukoli výpověď, jak se tomu ostatně stalo i v případě obviněného. Závěr o zavinění je tudíž obvykle nezbytné dovozovat z jiných objektivních okolností.
19. V tomto směru státní zástupce uvedl, že obviněný se při popírání svého úmyslného zavinění rozhodně nemůže dovolávat svého nízkého věku či nedostatku životních zkušeností; jednak nejednal ve věku 21 let, ale byl o několik let starší, přičemž k pochopení protizákonnosti posuzovaného jednání nepochybně není zapotřebí vysokoškolské vzdělání. Při způsobu jednání obviněného, který měl sám svou osobní aktivitou zajistit nasazení bílého koně do vznikající společnosti a za tuto společnost po vyžádání generálního zmocnění od tohoto bílého koně nadále vystupovat v podstatě bez omezení a pravidel, ovládat její bankovní účty a činit kroky v celním řízení, a to jen za součinnosti se spoluobviněným V. B. a podle jeho pokynů, nelze rozhodně uvažovat o nějakém pouze nedbalostním jednání či dokonce jednání vůbec nezaviněném. Obstát nemůže ani poukaz na údajnou rozkolísanost cen na trhu komodit; při charakteru počínání obviněného bylo na něm, aby si obstaral potřebné informace, avšak i kdyby to neudělal, mohl by svou údajnou neznalostí cen na trhu, ačkoli před celními orgány deklaroval opak, vysvětlit rozdíly v řádu několika jednotek či desítek procent ze skutečně obchodované ceny proclívaného zboží, nikoli několikanásobné ponížení reálné hodnoty zboží v předkládaných dokladech s nepravdivými údaji. Státní zástupce tedy uzavřel, že závěry nalézacího soudu o jednání obviněného v přímém úmyslu, jež lze vyčíst zejména na stranách 123 až 125 odůvodnění jeho rozsudku, jsou zcela namístě.
20. Podle státního zástupce byla další relevantní námitkou obviněného výhrada, že nemohl být spolupachatelem daného trestného činu, neboť u něj absentovalo sledování společného cíle. S poukazem na popis jednotlivých skutků (dílčích útoků) v tzv. skutkové větě, jakož i na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ovšem vyslovil názor, že je evidentní, že role obviněného, kterou zaujímal v rámci rozsáhlého komplexu dílčích jednání, v nichž vystupoval jako spolupachatel hlavního organizátora V. B., a jež od samého počátku směřovala ke zkrácení cla, byla dle skutkových zjištění soudů založených na provedených důkazech mnohem významnější, než se dovolatel snaží tvrdit. Jeho role totiž rozhodně nesestávala jen z pouhého zjišťování denních stavů na bankovních účtech či ze zadávání bankovních operací. Společný záměr se spoluobviněným V. B. lze vysledovat již z počátku angažovanosti v případu, kdy si bez existence společného záměru a úmyslu obou obviněných nelze vysvětlit nezákonné počínání obviněného při vzniku společnosti L. Ani nadále si obviněný při vystupování za tuto společnost, včetně jednání v celním řízení, své povinnosti zmocněnce neplnil; ačkoli měl jednat za jmenovanou společnost, nekomunikoval s jejím jediným jednatelem J. K. vědom si toho, že jej do této funkce záměrně dosadil coby tzv. bílého koně, ale postupoval v koordinaci se spoluobviněným V. B., tedy osobou, jež neměla ke společnosti žádný vztah. V souvislosti se zastupováním společnosti v celních řízeních musel být detailně obeznámen s její činností a uvědomovat si, k čemu vystupování pod hlavičkou této společnosti v celních řízeních směřuje.
21. V návaznosti na uvedené skutečnosti státní zástupce dále uvedl, že proto není pochyb o tom, že intenzita účasti obviněného na daném protiprávním jednání přesáhla nejen rámec činnosti zmocněnce, ale taktéž přesáhla rámec pouhého účastenství ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák. Oběma obviněným bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu ve formě spolupachatelství a nebylo tedy nutné, aby se obviněný podílel na veškerých částech a krocích celé trestné činnosti; spolupachatelé jednají společně současně nebo postupně, kdy každý z nich naplní svým konáním pouze část skutku (dílčí jednání jsou tzv. články řetězu), jež ve svém souhrnu tvoří skutkovou podstatu předmětného trestného činu. Co se týká úmyslu, každý spolupachatel si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Případná dohoda spolupachatele s ostatními ani nemusí předcházet započetí trestné činnosti; tato argumentace je příhodná přesně pro případ obviněného, který v dovolání poukazuje na to, že spoluobviněný V. B. byl odsouzen za mnohem více dílčích útoků a trestnou činnost započal páchat mnohem dřív, než byl do věci zainteresován dovolatel.
22. K námitce obviněného, že nedošlo k zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky trvání trestního řízení, státní zástupce předně uvedl, že nalézací soud se s obviněným neztotožnil v jeho názoru, že se obvinění o délku řízení svým přístupem nijak nepřičinili. Dále zdůraznil, že trestní stíhání nelze zastavit jen z důvodu délky trestního řízení; současně však není vyloučeno, aby orgán činný v trestním řízení k této skutečnosti významně přihlédl při svém rozhodování o zastavení trestního stíhání s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“. Nepřisvědčil ani názoru obviněného, že by se odvolací soud délkou trvání trestního stíhání v předmětné věci ve svém rozhodnutí nezabýval, když právě tato skutečnost byla důvodem, proč tento soud zasáhl do výroku o uložených trestech. K již zmíněné zásadě subsidiarity trestní represe, na niž obviněný ve svém dovolání taktéž poukazoval, resp. k ní podal teoretický výklad (aniž by z něj ovšem vyplývalo, proč by tato zásada měla být použita právě na jeho případ), uvedl, že obviněný byl uznán vinným trestným činem podle trestního zákona, podle kterého bylo pro trestnost jednání naplňujícího znaky některé skutkové podstaty trestného činu třeba, aby toto jednání zároveň vykazovalo určitou minimální (vyšší než nepatrnou) míru nebezpečnosti pro společnost. K takové minimální míře společenské nebezpečnosti musely soudy nižších stupňů v případě posouzení jednání podle kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu nepochybně dospět. V návaznosti na to doplnil, že zjištěné jednání obviněného se ničím podstatným nevymykalo běžně se vyskytujícím případům předmětného trestného činu a nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči obviněnému; ani on sám ostatně žádné takové významné skutečnosti (lze jen předpokládat, že mohl mít na mysli délku trestního řízení) neoznačil. Uzavřel proto, že způsob jednání obviněných a další okolnosti věci svědčí o takové míře společenské škodlivosti činu, která vyžaduje (a to i přes dobu, po kterou trestní řízení trvalo) k ochraně práv uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených, a odvolací soud tudíž zcela správně přihlédl k délce trestního stíhání nikoli při úvahách o výroku o vině, nýbrž při úvahách o druhu trestu a jeho výši.
23. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
24. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 26. 4. 2019). Jeho případnou repliku neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
27. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
28. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
29. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o trestech u obviněného J. B. i obviněného V. B. a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. 5 T 11/2011-41485, u obviněného V. B. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění zákoníku účinného do 30. 6. 2016 a u obviněného J. B. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., znovu rozhodl ve výrocích o trestech u obou obviněných tak, jak bylo výše specifikováno, a současně podle §256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
30. Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dále dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
31. Z tohoto pohledu část námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil s odkazem na citovaný dovolací důvod, nemohla obstát. Šlo o ty výhrady, jejichž prostřednictvím jednak namítl porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. nalézacím soudem a vytkl soudu odvolacímu, pokud bez bližšího odůvodnění konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně proběhlo v souladu s citovaným zákonným ustanovením, a dále tvrdil, že soudy obou stupňů jednostranně hodnotily v řízení shromážděné a provedené důkazy téměř výhradně v jeho neprospěch, a polemizoval i s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu s tím, že z něj nevyplývá reálný vztah mezi provedenými důkazy a úvahami soudu při hodnocení důkazů, který by dovolil učinit jednoznačný závěr o jeho vině, a rovněž s postupem odvolacího soudu, který porušil zásadu in dubio pro reo.
32. Stejný charakter pak měla také jeho námitka týkající se nezákonnosti, resp. procesní nepoužitelnosti některých provedených důkazů, již však, obdobně jako výše zmíněné výhrady, uplatnil jen v podobě nekonkrétního konstatování, aniž by upřesnil, jaké důkazy měly být provedeny v rozporu se zákonem a jaký význam měly pro závěry nalézacího soudu; odkázal přitom pouze na argumentaci obhájce spoluobviněného V. B. ohledně důkazů opatřených v rámci nezákonně provedené prohlídky dne 24. 4. 2001.
33. Takové námitky nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly do hodnocení provedených důkazů ze strany obou soudů nižších instancí a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný v této části svého podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval nesoulad mezi provedenými důkazy a úvahami soudů při jejich hodnocení a namítal, že vzhledem k neexistenci reálného vztahu mezi nimi nelze učinit jednoznačný závěr o jeho vině.
34. Jestliže přitom dovolatel odvolacímu soudu vytýkal, že svým postupem porušil zásadu in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
35. Primárně procesního charakteru jsou též výhrady dovolatele, že jednak pro skutky popsané pod body 11., 16. – 19. a 21. – 30. jakožto jednotlivé dílčí útoky nebylo nikdy zahájeno trestní stíhání, a dále, že usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 1. 2011, č. j. 7 VZV 261/2008-5699, o zastavení trestního stíhání k dílčím útokům zde vymezeným, byla pro celý skutek uvedený v usnesení ze dne 27. 4. 2001 založena vůči němu překážka věci pravomocně rozhodnuté podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
36. Vzhledem k tomu, že i ke zmíněné argumentaci obviněného se podrobně a výstižně vyjádřil státní zástupce, na jehož vyjádření lze (již z důvodu procesní ekonomie) plně odkázat, a touto se zabýval rovněž soud druhého stupně, neboť obviněný ji uplatnil již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, považuje Nejvyšší soud za vhodné pro úplnost a nad rámec konstatování, že jde navíc o námitky svou podstatou stojící mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě výhrad týkajících se nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. – správně §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. – se totiž navíc jednalo o takové námitky, jež by bylo třeba podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., což však obviněný neučinil], uvést, resp. jen stručně shrnout následující skutečnosti.
37. Sdělením obvinění ze dne 27. 4. 2001, sp. zn. ČVS-ÚVP-2020-272/2001, bylo vůči obviněnému zahájeno trestní stíhání pro celý pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák, tj. pro všechny jeho dílčí útoky, které byly pokládány za jediný skutek, jak tomu bylo v souladu s tehdejší právní úpravou, tedy trestním řádem platným do 31. 12. 2001. Ke změně předmětné právní úpravy došlo až zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, podle níž v souladu s nově zavedeným ustanovením §12 odst. 12 tr. ř. se skutkem rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu. Jestliže tedy policejní orgán zahájil trestní stíhání obviněného před účinností citovaného zákona, jak výše uvedeno, zahájil tím jeho trestní stíhání pro celý pokračující trestný čin včetně všech jeho útoků, a tudíž po nabytí účinnosti předmětné novely trestního řádu již nejenže nebyl důvod, ale ani nemohl z důvodu existence překážky věci zahájené, zahájit trestní stíhání obviněného pro jednotlivé dílčí útoky znovu. Jestliže pak následně, usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 1. 2011, č. j. 7 VZV 261/2008-5699, bylo zastaveno trestní stíhání obviněného pro některé, zde vymezené, dílčí skutky daného pokračujícího trestného činu, stalo se tak po nabytí účinnosti novely provedené shora citovaným zákonem. Od 1. 1. 2002 bylo podle §11 odst. 2 tr. ř. možné (nyní podle §11 odst. 3 tr. ř.) konat trestní stíhání ohledně zbylé části pokračujícího trestného činu i tehdy, týkal-li se důvod uvedený v §11 odst. 1 tr. ř. (zakládající nepřípustnost trestního stíhání) jen některého z dílčích útoků takového trestného činu. Právě k této situaci došlo i v posuzovaném případě, když výše zmíněným usnesením státní zástupkyně vydaným po 1. 1. 2002 sice vznikla překážka věci rozsouzené (res iudicata) ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. k dílčímu jednání v tomto usnesení vymezenému, ale pouze k tomuto (jímž také uznán vinným nebyl) a nikoli ohledně zbylé části dílčích útoků tohoto činu. Je zjevné, že obviněný ve své argumentaci ve vztahu k časové působnosti trestního zákona a trestního řádu pominul, že trestní řád je nutno používat v tom znění, které je platné a účinné v době provádění jednotlivých úkonů procesního řízení, jakými jsou zahájení trestního stíhání a jeho zastavení, a spojil časovou působnost trestního řádu (a v této souvislosti i účinnost zákona č. 265/2001 Sb., jímž byla provedena jeho změna) s časovou působností trestního zákona, jíž se současně dovolával.
38. Konečně za procesní námitku je třeba označit i výhradu dovolatele, jejímž prostřednictvím namítal nezákonnost trestního stíhání z důvodu absence náležitostí sdělení obvinění ze dne 27. 4. 2001. Navíc i v tomto případě jde o námitku neopodstatněnou, neboť záznam, jímž podle tehdejší platné právní úpravy bylo trestní stíhání obviněného zahájeno, byl vyhotoven v souladu s tehdy platnými požadavky na jeho obsahové náležitosti; byl v něm vymezen čin, který byl v trestním zákoně výslovně označen za čin trestný, v popisu skutku byly obsaženy všechny zákonné znaky tohoto trestného činu a skutek byl popsán tak, že nemohl být zaměněn s jiným, přičemž záznam obsahoval i stručné odůvodnění.
39. Z dovolací argumentace obviněného naopak jsou (ovšem s jistou mírou tolerance, neboť i v tomto směru obviněný poukazuje na nedostatky v provedeném dokazování a nedostatečná skutková zjištění) relevantními dovolacími důvody ty jeho námitky, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru o jeho úmyslném zavinění a rovněž o jeho spolupachatelství na daném trestném činu.
40. Nejvyšší soud však shledal, že jakkoli lze takové výhrady považovat za relevantně uplatněné, současně jde o námitky zjevně neopodstatněné.
41. Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy v dané věci a formulovaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v jeho odůvodnění (srov. zejména jeho strany 120 až 125), obviněný byl uznán vinným dvaceti dvěma dílčími útoky (skutky), které nalézací soud (s jehož závěrem se rovněž ztotožnil soud odvolací, srov. strany 29 a 30 odůvodnění jeho rozsudku) právně kvalifikoval jako jeden (pokračující) trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Z popisu předmětných skutků přitom vyplývá, že obviněný podle pokynů spoluobviněného V. B. založil společnost L., jež byla součástí řetězce společností ovládaných jmenovaným spoluobviněným, jejichž prostřednictvím byly do České republiky dováženy feroslitiny a kovy, a v úmyslu snížit celní hodnotu nebo ovlivnit zařazení tohoto zboží do celního sazebníku tak, aby clo a daň z přidané hodnoty nebyly vyměřeny v zákonné výši, zajistil nasazení J. K. jako společníka a jednatele, ve skutečnosti však tzv. bílého koně, do předmětné společnosti a následně, poté, co jmenovaný podepsal pro obviněného plnou moc, v plném rozsahu tuto společnost od září 1999 do dubna 2001 zastupoval v celních řízeních u příslušných celních úřadů, předkládal těmto jednotné celní deklarace a faktury týkající se daných dovozů s účelově pozměněnými nebo nepravdivými údaji, v nichž byla úmyslně snížena jednotková cena dováženého zboží. Uvedené skutečnosti jsou zřejmé (mimo jiné) z výpovědí svědků J. K. a V. P., jemuž též předával plnou moc jednatele společnosti a dával pokyny při postupu v celních řízeních, a dále z odborných vyjádření a dokladů nejen příslušných tuzemských finančních institucí a celních orgánů, ale i těch, které byly získány dožádáním ze zahraničí, z nichž je nepochybné, že měl dispoziční práva k účtům, soustavně pro spoluobviněného V. B. sledoval a tomuto předkládal informace o stavech účtů a dalších skutečnostech, zajišťoval úhrady, přičemž na základě těchto činností měl vlastní poznatky a přehled o jednotlivých společnostech do celého systému zapojených a jejich účelové roli v něm.
42. Z uvedeného způsobu jednání obviněného, který nepochybně svědčí o jeho aktivní roli a důležité pozici v rámci rozsáhlého a dlouhodobého komplexu dílčích opakovaných jednání, je tak zřejmé, že nešlo o nedbalostní, případně zcela nezaviněné jednání, nýbrž že se jednalo o jednání úmyslné. V této souvislosti nemůže obstát poukaz dovolatele ani na jeho nízký věk, ani na neznalost cen předmětných komodit na trhu, jež navíc podléhaly neustálým změnám. Jednak je třeba zmínit, že v době, kdy se daného protiprávního jednání dopouštěl, nebylo obviněnému dvacet jedna let, ale dvacet čtyři až téměř dvacet šest let, a dále připomenout, že v daných případech se jednalo o několikanásobné snížení jednotkových cen dováženého zboží, jež nebylo možné odůvodnit neznalostí aktuálních cen tohoto zboží či jejich změnami na trhu s ním. Současně ze skutkových zjištění týkajících se vzniku a zastupování společnosti L. (mimo jiné) v celních řízeních je evidentní, že obviněný nejednal v součinnosti s jejím jednatelem, nýbrž z nich vyplývá, že úzce spolupracoval s obviněným V. B. při vědomí, k čemu jednání za tuto společnost představující složku děje tvořícího ve svém celku trestné jednání spočívající ve zkracování cla (jakož i činnost ostatních společností) směřovalo, a tento následek chtěl způsobit, a je tudíž nesporné, že předmětný trestný čin spáchal v přímém úmyslu [§4 písm. a) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.] jako spolupachatel.
43. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že právní kvalifikace daného skutku jako pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací (a rovněž státní zástupce ve svém přiléhavém vyjádření), je správná a zákonná. Pro úplnost je vhodné doplnit, že uvedená právní kvalifikace podle trestního zákona ve znění po citované novele byla s ohledem na výši jím způsobené škody pro obviněného příznivější (předmětným činem způsobil značnou škodu; před novelou by jím způsobená škoda představovala škodu velkého rozsahu), a pozdější právní úprava obsažená v trestním zákoníku vzhledem k trestní sazbě za daný trestný čin pro něj příznivější nebyla (sazba dvě léta až osm let oproti sazbě jeden rok až osm let v trestním zákoně).
44. Jestliže pak obviněný namítl, že odvolací soud se relevantním způsobem nevypořádal s jeho námitkou, že důvodem pro zastavení trestního stíhání může být i skutečnost, že trestní stíhání trvalo neúměrně dlouhou dobu, považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit předně na to, že soud druhého stupně se danou výhradou nejen zabýval, ale tuto skutečnost i zohlednil, když trest obviněného uložený nalézacím soudem jako nepodmíněný zmírnil v tom smyslu, že jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let (současně konstatoval, že jeho výměra stanovená soudem prvního stupně však byla již natolik mírná, že k dalšímu zmírnění neshledal důvod). Dále je vhodné v tomto směru uvést, že nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že se na průtazích v řízení žádným způsobem nepodílel, neboť jak shledal soud prvního stupně (srov. stranu 126 odůvodnění jeho rozsudku), trestnímu řízení se spolu s obviněným V. B. vyhýbali tím, že uprchli, nikdy nevypovídali, o jejich osobních poměrech je známo pouze to, že se zdržují v cizině, obviněný J. B. na neznámém místě, přičemž postup řízení a objasňování věci (jež byly komplikovány povahou spáchané trestné činnosti a časově náročným získáváním důkazů z ciziny) ztěžoval i zmíněný přístup obviněných.
45. Konečně obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a v něm vyjádřenou zásadu subsidiarity trestní represe, přičemž k této podal obecný teoretický výklad, aniž by ovšem jakkoli konkrétně rozvedl důvody pro její případnou aplikaci v dané věci.
46. K tomu je třeba uvést, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je tato zásada obsažena, trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
47. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
48. Nejvyšší soud v tomto směru dospěl k závěru, že vzhledem k soustavnosti jednání obviněného spočívajícího v dlouhodobém naplňování záměru zkracovat clo, dále výši způsobené škody, která více než čtyřikrát převyšuje značnou škodu (jež činila ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. částku 500 000 Kč), a rovněž k subjektivní stránce daného trestného činu, tj. k úmyslné formě zavinění [ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.], jeho jednání takto vymezeným kritériím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio v žádném případě neodpovídalo a ochrana pouze prostředky práva civilního v daném případě nepostačovala.
49. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného J. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
50. Takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu