Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2019, sp. zn. 8 Tdo 450/2019 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.450.2019.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.450.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 450/2019-8030 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovoláních, která podali obvinění T. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, a V. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 3 To 34/2016,ve znění jeho opravného usnesení ze dne 6. 12. 2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 11/2014, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných T. K. a V. S. odmítají . Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá . Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 41 T 11/2014, uznal obviněné T. K., J. K. a V. S. (dále též jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) vinnými, že I. a) společně s obviněnou E. J. nejprve obviněný T. K., J. K. nechali formálně ustanovit ke dni 16. června 2011 jednatelem společnosti T. T., IČ: XY, se sídlem XY, nastrčenou osobu zemřelého V. Š., nar. XY, zemř. 26. 5. 2013, prostřednictvím kterého tuto společnost pro páchání trestné činnosti společně ovládali, k čemuž jej zlákali obviněná E. J. a obviněný V. S., v období od 1. července 2011 do 30. září 2011 v úmyslu zkrátit daňovou povinnost společnosti na dani z přidané hodnoty stanovenou podle §21, §36, §37 a §108 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy účinném znění (dále jen ZDPH), pořídili pro společnost T. T. z Rakouska od dodavatele společnosti DOPPLER Mineralöle GmbH, DIČ: AT U64996124, se sídlem VOLGELWEIDERSTR. 8, 460 00 WELS, pohonné hmoty v množství 18 548 195 litrů, přičemž tyto obratem prodali společnosti COSTARELLA, s. r. o., IČ: 28524616, se sídlem Pražská 810/16, 102 00 Praha-Hostivař a společnosti MORLENIX TRADE s. r. o., IČ: 24124991, se sídlem Pod Višňovkou 1661/33, 140 00 Praha-Krč, které tyto společnosti následně prodaly společnosti MV Plus, s. r. o., IČ: 25468316, se sídlem Podleská 550/9, Praha 10. S úmyslem zastřít skutečnou daňovou povinnost společnosti T. T. na dani z přidané hodnoty následně obvinění J. K., T. K. u příslušného správce daně - Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 4, se sídlem Budějovická 409/1, 140 00 Praha 4 (dříve Finanční úřad pro Prahu 4) záměrně nepodali přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2011, a zatajili tak daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty za uskutečněné zdanitelné plnění. České republice zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 4, se sídlem Budějovická 409/1, 140 00 Praha 4, na neodvedené dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2011 za společnost T. T. tak zkrátili příjem z této daně ve výši 94 936 150 Kč. I. b) nejprve obviněný T. K. a J. K. nechali formálně ustanovit ke dni 25. července 2011 jednatelem společnosti P. U., IČ: XY, se sídlem XY, od 25. července 2011 nastrčenou osobu J. J., nar. XY, prostřednictvím kterého tuto společnost pro páchání trestné činnosti společně ovládali, k čemuž jej zlákal obviněný V. S., v období od 1. srpna 2011 do 31. prosince 2011 v úmyslu zkrátit daňovou povinnost společnosti na dani z přidané hodnoty stanovenou podle §21, §36, §37 a §108 ZDPH, pořídili pro společnost P. U. ze Spolkové republiky Německo od dodavatele společnosti Petroplus Deutschland GmbH, DIČ: DE 147859610, se sídlem 85055 Ingolstadt, Schoberstrasse 3, pohonné hmoty v množství 46 653 968 litrů, přičemž tyto obratem prodali společnosti COSTARELLA, s. r. o., která je dále prodala společnosti MV Plus, s. r. o. S úmyslem zastřít skutečnou daňovou povinnost společnosti P. U. následně obvinění J. K., T. K. u Finančního úřadu pro Karlovarský kraj, Územní pracoviště v Mariánských Lázních, se sídlem Hlavní třída 140/661, 353 01 Mariánské Lázně (dříve Finanční úřad v Mariánských Lázních), záměrně nepodali přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2011, zatajili tak daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty za uskutečněné zdanitelné plnění a v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2011, s cílem zkrátit stát na příjmu z daně z přidané hodnoty, nepravdivě vyčíslili daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty společnosti P. U. jako nadměrný odpočet ve výši 181 853 Kč. Takto vyhotovené přiznání zaslali poštou Finančnímu úřadu v Mariánských Lázních, který je obdržel dne 3. února 2012. České republice zastoupené Finančním úřadem pro Karlovarský kraj, Územní pracoviště v Mariánských Lázních, na neodvedené dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí roku 2011 za společnost P. U. tak zkrátili příjem z této daně ve výši 212 173 508 Kč. I. c) nejprve obviněný T. K. a J. K. nechali ustanovit ke dni 24. června 2011 jednatelem společnosti M. T., IČ: XY, se sídlem XY, nastrčenou osobu M. P., nar. XY, prostřednictvím kterého tuto společnost pro páchání trestné činnosti společně ovládali, k čemuž jej zlákal obviněný V. S., v období od 1. října 2011 do 31. prosince 2011 v úmyslu zkrátit daňovou povinnost společnosti na dani z přidané hodnoty stanovenou podle §21, §36, §37 a §108 ZDPH, pořídili pro společnost M. T. z Rakouska od dodavatele společnosti DOPPLER Mineralöle GmbH pohonné hmoty v množství nejméně 7 506 006 litrů, přičemž tyto obratem prodali společnosti DOMEZINA INVEST, s. r. o., IČ: 24844497, se sídlem Primátorská 296/296, 180 00 Praha 8 – Libeň, která pohonné hmoty následně prodala společnosti Gedal, a. s., IČ: 29022746, se sídlem Mezibranská 1579, 110 00 Praha 1. S úmyslem zastřít skutečnou daňovou povinnost společnosti M. T. v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2011 nechali neoprávněně vyčíslit vlastní daňovou povinnost na DPH společnosti M. T. pouze ve výši 179 637 Kč. Takto vyhotovené přiznání nechali doručit příslušnému správci daně – Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 10, se sídlem Petrohradská 7/6, 101 00 Praha 10 (dříve Finanční úřad pro Prahu 10), který je obdržel dne 3. února 2012. České republice zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 10, na neodvedené dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2011 za společnost M. T. tak zkrátili příjem z této daně ve výši 34 936 033 Kč. I. d) společně s obviněnou E. J. nejprve obviněný T. K. a J. K. nechali ustanovit ke dni 24. června 2011 jednatelkou společnosti M. T., IČ: XY, se sídlem XY, obviněnou I. H., kterou k tomu za úplatu ve výši 30 000 Kč zlákali obviněná E. J. a obviněný V. S. Tímto prostřednictvím společnost ovládali. V období od 1. října 2011 do 31. ledna 2012 v úmyslu zkrátit daňovou povinnost společnosti na dani z přidané hodnoty stanovenou podle §21, §36, §37 a §108 ZDPH, pořídili pro společnost M. T. z Rakouska od dodavatele společnosti DOPPLER Mineralöle GmbH nejméně 9 001 995 litrů pohonných hmot, přičemž tyto obratem prodali společnosti DOMEZINA INVEST s. r. o., která pohonné hmoty následně prodala společnosti Gedal, a. s., IČ: 29022746, se sídlem Mezibranská 1579, 110 00 Praha 1. S úmyslem zastřít skutečnou daňovou povinnost společnosti M. T. v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2011 nechali nepravdivě vyčíslit vlastní daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty společnosti M. T. ve výši 65 353 Kč, jako fyzickou osobu oprávněnou k podpisu však v rozporu se skutečností uvedli jméno M. H. Takto vyhotovené přiznání nechali doručit příslušnému správci daně Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 4, se sídlem Budějovická 409/1, 140 00 Praha 4 (dříve Finanční úřad pro Prahu 4). Následně dne 6. února 2012 správci daně nechali zaslat stejné přiznání k dani z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 2011 s uvedením jména B. N. jako oprávněné osoby k podpisu. Dále v úmyslu zastřít skutečnou daňovou povinnost společnosti M. T. v lednu 2012 za toto zdaňovací období záměrně nepodali přiznání k dani z přidané hodnoty společnosti M. T. ,a zatajili tak daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty za uskutečněné zdanitelné plnění. České republice zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 4, na neodvedené dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2011 a leden 2012 za společnost M. T. tak zkrátili příjem z této daně ve výši 52 439 495 Kč. Celkem tak obviněný T. K., obviněný J. K. a obviněný V. S. jednáním popsaným v bodech I. a), I. b), I. c), I. d) zkrátili daň z přidané hodnoty ve výši 394 485 186 Kč. 2. Takto popsané jednání všech jmenovaných obviněných soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to jim uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku tresty. Obviněnému T. K. trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Obviněnému J. K. trest odnětí svobody rovněž v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem, a podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest propadnutí majetku, a to jeho jedné poloviny. Obviněnému V. S. pak podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. 3. 2012, č. j. 4 T 141/2011-144, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni, č. j. 50 To 202/2012-169, nabyl právní moci dne 18. 6. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 3. Pro úplnost je vhodné uvést, že soud prvního stupně současně uvedeným rozsudkem uznal vinným v bodě II. obviněného K. S., v bodě III. obviněnou I. H. (skutkem, který spáchala sama) a v bodě IV. obviněného A. S. a uložil jim tresty, stejně jako uložil trest i obviněné E. J. V bodě B) tohoto rozsudku soud prvního stupně dále podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 7 VZV 20/2013-1109, pro skutek popsaný v bodě II. 1. [v obžalobě pod označením I. e)] obviněné R. M. a J. K., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obvinění. Konečně v bodě C) rozsudku soud podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 7 VZV 20/2013-1109, pro skutek v rozsudku popsaný obviněnou J. V., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněná stíhána. 4. Proti citovanému rozsudku podali státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (ten tak učinil do výroků, jimiž byli obvinění R. M., J. K. a J. V. zproštěni obžaloby), obviněná E. J. (jež byla vyloučena ze společného řízení) a obvinění T. K., J. K. a V. S. odvolání. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 3 To 34/2016 (ve znění jeho opravného usnesení ze dne 6. 12. 2018 téže sp. zn.), tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech uložených obviněným T. K., J. K. a V. S., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně uložil obviněnému T. K. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 58/2017 Sb. zařadil do věznice s ostrahou, obviněnému J. K. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 58/2017 Sb. zařadil do věznice s ostrahou, přičemž mu současně podle §66 odst. 3 tr. zákoníku uložil i trest propadnutí majetku, a to jeho jedné poloviny, a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 28. 8. 2015, č. j. 2 T 164/2013-694, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2016, č. j. 8 To 9/2016-763, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému V. S. pak podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 58/2017 Sb. zařadil do věznice s ostrahou; současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 12. 3. 2012, č. j. 4 T 141/2011-144, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni, č. j. 50 To 202/2012-169, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze. 5. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění T. K., J. K. a V. S. dovolání. 6. Obviněný T. K. tak učinil prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Panošky a opřel je o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho přesvědčení obě rozhodnutí soudů nižších instancí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 7. V dalším textu dovolatel rozvedl, že skutkové závěry soudů obou stupňů nemají relevantní oporu v provedeném dokazování a rovněž právní posouzení skutku není správné. Z provedených důkazů sice bylo zjištěno, že se skutečně (společně se spoluobviněným J. K.) podílel na některých úkonech souvisejících s převodem obchodních podílů v předmětných společnostech, přičemž jeho činnost byla spíše „logistického“ charakteru, když spočívala převážně v zajišťování přepravy smluvní dokumentace či osob, a on i jmenovaný spoluobviněný byli spojovacími články některých ze zájmových obchodních společností, nicméně z těchto skutkových okolností nelze bez dalšího dovozovat jeho zavinění ve vztahu k následným aktivitám těchto společností; veškerou aktivitu navíc vyvíjel nikoli o své vlastní vůli, ale vždy výhradně na pokyn třetí osoby. Vyslovil názor, že nebylo vůbec prokázáno, že by byl předem nebo i dodatečně srozuměn s tím, zda budou dané společnosti vyvíjet ekonomickou aktivitu, případně jakou, a ani to, že by o těchto obchodech věděl nebo mohl vědět, že by znal nebo mohl znát podstatu a objem uskutečněných obchodů, včetně jejich daňových souvislostí, že by jednal s dodavateli pohonných hmot, dopravci, případně dalšími osobami, jež se na činnostech s tím souvisejících podílely. Z provedených důkazů tedy nelze učinit přesvědčivý závěr, že měl povědomost o obchodních aktivitách jednotlivých obchodních společností nebo že by měl na tyto aktivity jakýkoli vliv, byť jen zprostředkovaný, že by se v nich angažoval, natož že by takové obchody organizoval či řídil nebo se na jejich organizaci či řízení podílel. Uzavřel tudíž, že na podkladě provedených důkazů neobstojí skutkové závěry soudů o jeho zapojení do dané trestné činnosti ve formě organizátorství, tyto jsou nelogické, a nelze z nich dovodit jeho (byť nepřímý) úmysl směřující ke zkrácení daně z přidané hodnoty. V této souvislosti doplnil, že pokud by totiž byl skutečně aktivně a vědomě zapojen do dané trestné činnosti, pak si lze stěží představit, že by se tato skutečnost žádným způsobem neprojevila ve změně jeho majetkových poměrů (z provedených důkazů bylo zjištěno, že v rozhodnou dobu byl a i nadále je zcela nemajetný). Současně poukázal i na to, že i pokud by bylo prokázáno, že se vědomě podílel na páchání předmětné trestné činnosti, musel by do ní být zapojen širší okruh osob, neboť taková trestná činnost je podmíněna výraznými finančními vstupy na nákup pohonných hmot, přičemž ani on, ani nikdo ze spoluobviněných takovými prostředky zcela prokazatelně nedisponoval; v tomto směru pak nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že vysoce pravděpodobná účast dalších osob na předmětném protiprávním jednání na správnosti výroku o vině nic nemění. 8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem vyjádřil obviněný přesvědčení, že jeho jednání nemělo příčinnou souvislost se škodlivým následkem, že jeho faktický podíl, resp. míru přičinění na posuzované trestné činnosti nelze právně kvalifikovat jako spolupachatelství a že konkrétní forma jeho trestné součinnosti je velmi nezřetelná, přičemž v této souvislosti rozvedl své hypotetické úvahy stran možnosti posouzení jeho jednání ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Konečně vytkl odvolacímu soudu, že se prakticky vůbec nevypořádal s jeho argumentací v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně; sedm z osmi stran odůvodnění jeho rozhodnutí je věnováno rekapitulaci napadeného rozsudku a obsahu podaných odvolání, zatímco vlastnímu způsobu hodnocení vytýkaných vad rozsudku soudu prvního stupně a důvodům rozhodnutí soudu odvolacího je věnován pouze jediný odstavec na osmé straně. Způsob odůvodnění tohoto rozhodnutí tak označil za zcela nedostatečný, nekonkrétní a nemající náležitosti podle §125 tr. ř., a rozhodnutí tedy za nepřezkoumatelné. Navrhl proto (aniž by citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 3 To 34/2016, a vrátil věc (zřejmě tomuto soudu) k novému projednání a rozhodnutí. 9. Obviněný J. K. podal dovolání proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím obhájkyně JUDr. Jitky Fišerové, a to z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť se domníval, že jednak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a dále, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. 10. V podrobnostech dovolatel namítl, že mu nebylo prokázáno, že by daňový delikt spáchal, a zdůraznil, že nebyl proveden žádný důkaz o tom, že obchodoval s pohonnými hmotami či věděl o obchodu s nimi. Tvrdil, že jeho činnost spočívala v tom, že administrativně zakládal společnosti nebo kupoval již hotové, tzv. ready made společnosti a připravoval je k dalšímu prodeji; tyto společnosti však nijak neovládal, a nebylo možné, aby za takové společnosti podával daňová přiznání nebo činil jiné kroky, když za sestavování daňových přiznání k dani z přidané hodnoty neodpovídal, nebyl povinen je podepisovat, nebylo jeho povinností přiznávat spotřební daň a nebyl ani statutárním orgánem právnické osoby, která předmětné obchody realizovala. Vyslovil názor, že za takové situace nemohl svým jednáním uvádět správce daně v omyl a nemůže být tedy pachatelem trestného činu, pro který byl odsouzen, přičemž vytkl odvolacímu soudu, že se jeho námitkami o nesprávném právním posouzení skutku vůbec nezabýval. 11. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný dovozoval z pochybení soudu druhého stupně spočívajícího v porušení ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku, které stanoví, že ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. V tomto směru poukázal na to, že soud druhého stupně rozhodl znovu o uložených trestech s tím, že současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 8. 2015, č. j. 2 T 164/2013-694, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2016, č. j. 8 To 9/2016-763, který nabyl právní moci dne 16. 2. 2016, a stanovená zkušební doba v trvání dvou let tedy skončila dne 16. 2. 2018. Dodal, že po právní moci tohoto rozsudku zaplatil uložený peněžitý trest. 12. Z výše zmíněných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho propuštění na svobodu. 13. Obviněný V. S. napadl daný rozsudek soudu druhého stupně prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Wandy Krygielové z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pro který byl odsouzen. 14. Dovolatel poukázal na to, že sice přiznal, že na žádost tehdejšího zaměstnavatele R. M. skutečně vyhledal kandidáty na jednatele předmětných společností, a neskrýval, že byl jmenovaným také požádán o doprovod ustanovených jednatelů, když vybírali větší částky v hotovosti v bance, avšak zopakoval, že žádným způsobem kandidáty na jednatele nelákal. Zdůraznil, že některé společnosti, do nichž byli tito ustanoveni jako jednatelé, poznal podle jména teprve v průběhu trestního řízení, a těžko je tedy mohl „ovládat“. Upozornil na to, že je paradoxem a zcela v rozporu se zásadami formální logiky, že R. M. byl zproštěn obžaloby, přestože se zjevně podílel na organizování struktury společností, jejichž prostřednictvím pak byla krácena daň, a on, který jednal na základě jeho žádostí či pokynů a v podstatě mu byl jen nápomocen, byl odsouzen. Navíc, pokud u jmenovaného byla uplatněna zásada in dubio pro reo, měla být tato zásada zcela logicky uplatněna u něho jakožto jeho pouhého pomocníka. 15. Obviněný rovněž poukázal na to, že v období, kdy mělo dojít ke spáchání daného zločinu, byl tzv. „nefunkční“, neboť propadl drogám a s R. M. a dalšími obviněnými žádným způsobem nekomunikoval, když ve stavu, v jakém se pod vlivem drog nacházel, ani komunikovat nemohl. Zdůraznil, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích touto otázkou nezabývaly. V návaznosti na výše uvedené namítl, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu. Dodal ještě, že oba soudy nižších stupňů zcela pominuly opakovanou námitku, odkud by obvinění, a zejména on, mohli vzít částky v řádu mnoha stovek milionů korun na obchodní transakce, na nichž byla krácena daň z přidané hodnoty, stejně jako zcela pominuly otázku, co se stalo s daňovým únikem více než půl miliardy korun českých. Shrnul, že tak shledává extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy s tím, že mezi nimi není dána obsahová spojitost, když skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky a věcně přijatelných způsobů jejich hodnocení a dokonce skutková zjištění jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. 16. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a dále postupoval podle §265 l nebo §265m tr. ř. 17. Dovolání obviněných byla v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručena v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněných předně uvedl, že žádný z dovolatelů ve své argumentaci nevychází ze skutkového stavu, jak byl vymezen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Poukázal na to, že obviněný J. K. zcela odmítá tu část skutkových zjištění, podle které předmětné společnosti spolu s dalšími obviněnými ovládal a prováděl obchody s pohonnými hmotami, ze kterých nebyla odváděna daň z přidané hodnoty, přičemž tvrdí, že o těchto okolnostech nebyl proveden žádný důkaz. Podle jím předkládané verze měla jeho činnost spočívat pouze v účasti na zakládání a převodech obchodních společností, přičemž tyto aktivity prováděl bez jakéhokoli vztahu k budoucím ekonomickým aktivitám těchto společností. Státní zástupce zdůraznil, že tento obviněný neuvedl jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a skutkových zjištění v takové podobě, v jaké byla vymezena ve skutkových větách a v odůvodněních soudních rozhodnutí. Shrnul, že dovolatel se tedy svými námitkami domáhá naprosto zásadní změny skutkových zjištění a jeho výhrady formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají; navíc součástí svého dovolání ani neučinil námitku týkající se existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. K námitce obviněného, že nebyl statutárním orgánem dotčených společností a nestíhala ho povinnost podávat daňová přiznání, poznamenal, že daný trestný čin není trestným činem se speciálním subjektem; pachatelem tohoto trestného činu může být nejenom subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým jednáním způsobil, že daň nebyla jemu nebo i jinému subjektu vyměřena vůbec nebo nikoli v zákonné míře. 18. Za jedinou námitku tohoto obviněného, kterou je možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nikoli pod nadbytečně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], označil jeho výhradu směřující proti uložení souhrnného trestu, ovšem nepovažoval ji za důvodnou. Poté, co konstatoval, že v dané věci byly splněny podmínky podle §43 odst. 2 tr. zákoníku pro uložení souhrnného trestu, uvedl, že lze dovolateli přisvědčit, že zkušební doba podmíněného odsouzení u něho skončila dne 16. 2. 2018, tj. před datem rozhodování odvolacího soudu. Zdůraznil ovšem, že fikce neodsouzení v případě uložení trestu odnětí svobody podmíněně odloženého na zkušební dobu vzniká až momentem, kdy soud vyslovil, že se podmíněně odsouzený osvědčil, nebo momentem, kdy se ve smyslu §83 odst. 3 tr. zákoníku má za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil. K rozhodnutí soudu o osvědčení ani k uplynutí roční lhůty podle §83 odst. 3 tr. zákoníku do data rozhodnutí odvolacího soudu však nedošlo, takže podmínky pro aplikaci §43 odst. 4 tr. zákoníku nebyly splněny. Doplnil rovněž, že bylo-li dřívějším rozsudkem uloženo více druhů trestů, uplatní se toto ustanovení pouze v případě, že se na pachatele hledí, jako kdyby souzen nebyl, u všech druhů dříve uložených trestů; je tudíž irelevantní, zda došlo k zahlazení u dříve uloženého peněžitého trestu (připomenul však, že fikce neodsouzení samotným vykonáním peněžitého trestu nastává pouze v případě uvedeném v §69 odst. 4 tr. zákoníku). Uzavřel proto, že obviněnému byl správně ukládán souhrnný trest. 19. K dovolání obviněného V. S. státní zástupce konstatoval, že i tento odmítá část skutkových zjištění, podle které předmětné obchodní společnosti prostřednictvím nastrčených osob ovládal, prováděl obchody s pohonnými hmotami a krátil povinnost těchto společností k placení daně z přidané hodnoty, přičemž svoji úlohu omezuje pouze na získávání osob do funkcí jednatelů jednotlivých společností a na jakousi asistenci při výběrech peněz v bance. Uvedl, že i tento dovolatel se tak domáhá zásadní změny skutkových zjištění. Jako námitku skutkového charakteru pak označil i jeho výhradu, že v kritické době vzhledem ke svému stavu vyvolanému konzumací drog nebyl schopen danou trestnou činnost páchat, a za zcela bezpředmětné z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu považoval i jeho námitky týkající se odchylného postupu soudů ohledně původně spoluobviněného R. M. Jestliže dovolatel namítl i absenci subjektivní stránky trestného činu, státní zástupce uvedl, že jde o námitku ryze formální, kterou obviněný opírá výlučně o odkaz na výše zmíněné odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o jeho vině. Dodal, že z hlediska naplnění zákonných znaků daňového trestného činu je nerozhodná též otázka, z jakých zdrojů byl nákup pohonných hmot financován a jak bylo naloženo s výnosem z trestné činnosti. I v případě dovolacích námitek tohoto obviněného dospěl k závěru, že tyto směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Doplnil, že obviněný V. S. sice formálně namítl existenci tzv. extrémního rozporu soudy učiněných skutkových zjištění a provedených důkazů, na podporu této námitky však pouze citoval judikaturou vytvořenou definici tzv. extrémního rozporu. Jinak pouze předložil jako „hotovou věc“ vlastní skutková tvrzení, popř. poukázal na skutečnosti z hlediska správnosti pro závěr o vině rozhodných skutkových zjištění irelevantní. Vyslovil proto názor, že v takové podobě uplatněná námitka tzv. extrémního rozporu nemůže vyvolat výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. 20. Ve vztahu k dovolání obviněného T. K. pak státní zástupce uvedl, že tento v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentuje v podstatě shodně jako předcházející obvinění, když rovněž omezuje svůj podíl na věci na účast na převodech podílů v obchodních společnostech a od dalších ekonomických aktivit těchto společností se zcela distancuje, tvrdí, že o obchodech s pohonnými hmotami nevěděl, a vytýká, že skutková zjištění učiněná soudy v tomto směru nemají oporu v provedeném dokazování. Zdůraznil, že jeho obecná námitka nesprávnosti právního posouzení skutku, stejně jako námitka týkající se absence úmyslného zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu, nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy, ale z jeho vlastních skutkových tvrzení. Podotkl, že z hlediska naplnění formálních znaků trestného činu podle §240 tr. zákoníku je bez významu skutečnost, že nebyly trestně stíhány další osoby podílející se na trestné činnosti, jejichž existenci odvolací soud do určité míry připustil, a že účast těchto osob nebyla vyjádřena v tzv. skutkové větě. Poukázal na to, že zcela formálně je dovolatelem vznesena též námitka absence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem, neboť i tato vyplývá z jeho vlastní skutkové verze; ze skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkových větách je zcela evidentní příčinná souvislost mezi jednáním obviněného spočívajícím v provádění obchodů s pohonnými hmotami a zatajováním z těchto obchodů vzešlé daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty před příslušnými finančními úřady a škodlivým následkem v podobě daňového úniku. Z jeho vlastní skutkové verze vycházejí i kusé námitky týkající se nemožnosti posoudit jeho jednání jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přičemž jeho úvahy o právní kvalifikaci pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pak vycházejí z další hypotetické skutkové verze. Státní zástupce proto shledal, že dovolací námitky rovněž tohoto obviněného jsou primárně skutkového charakteru a že tento nevznesl – a to ani formálně – výhradu týkající se tzv. extrémního rozporu mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. K jeho námitkám proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dodal pouze tolik, že námitky směřující jen proti odůvodnění soudních rozhodnutí jsou nepřípustné již s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř.; na tom nic nemění fakt, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je ve své argumentační části snad až příliš stručné a strohé, když převážná část tohoto odůvodnění je věnována reprodukci výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacích námitek jednotlivých obviněných. 21. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K., jehož námitky alespoň zčásti obsahově odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných T. K. a V. S. odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o všech dovoláních v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání. 22. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovaným obhájcům obviněných (obhájci obviněného T. K. Mgr. Pavlu Panoškovi bylo doručeno dne 30. 4. 2019, obhájkyni obviněného J. K. JUDr. Jitce Fišerové bylo doručeno dne 29. 4. 2019 a obhájkyni obviněného V. S. JUDr. Wandě Krygielové bylo doručeno dne 29. 4. 2019). Případnou repliku ani jednoho z obviněných k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici. 23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], všechna byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují rovněž obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. 24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 25. Jak již bylo uvedeno, všichni tři obvinění svá dovolání výslovně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný J. K. navíc o dovolací důvod uvedený v 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.). 27. Z tohoto pohledu je zřejmé (jak rovněž konstatoval státní zástupce ve svém výstižném vyjádření), že veškeré dovolací námitky obviněných T. K. a V. S., jakož i převážná většina těch, které uvedl obviněný J. K., o něž formálně opřeli citovaný dovolací důvod, nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť po stránce věcné šlo o námitky skutkové, jež směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a správnosti jimi učiněných skutkových zjištění. 28. Tak tomu bylo v případě, pokud obviněný T. K. připustil, že z provedených důkazů sice bylo zjištěno, že se spolu s obviněným J. K. podílel na některých úkonech souvisejících s převodem obchodních podílů v předmětných obchodních společnostech, když jeho činnost spočívala převážně v zajišťování přepravy smluvní dokumentace a osob, avšak namítal, že nebylo vůbec prokázáno, že by věděl o tom, příp. byl srozuměn s tím, že dané společnosti budou vyvíjet ekonomickou aktivitu a jakou, že by znal nebo mohl znát podstatu a objem obchodů s pohonnými hmotami, že na tyto aktivity měl jakýkoli vliv, že by se v nich angažoval nebo že by je dokonce organizoval či řídil. Ze skutkových tvrzení tohoto obviněného spočívajících v popření svého podílu na dané trestné činnosti a jeho omezení na účast na převodech obchodních podílů v daných společnostech pouze formou činnosti „logistického charakteru“ pak vychází i jeho námitka týkající se absence jeho úmyslného zavinění (byť i jen ve formě nepřímého úmyslu), a rovněž neexistence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodlivým následkem, stejně jako z jeho skutkové verze vychází i výhrada, že jeho faktický podíl, resp. míru přičinění na předmětném protiprávním jednání nelze právně kvalifikovat jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a též jeho úvahy o právním posouzení jeho jednání jako účastenství ve formě pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jestliže pak svými výhradami obviněný směřoval ke zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). 29. V podstatě shodným způsobem vystavěl svou dovolací argumentaci i obviněný V. S., a proto i jeho námitky se tak ocitly mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž tento dovolatel totiž brojil proti skutkovým zjištěním, jež na podkladě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, popřel, že by se dopustil dané trestné činnosti, a předložil vlastní verzi skutkového děje, podle níž žádným způsobem nelákal kandidáty na jednatele předmětných obchodních společností, tyto na pokyn svého tehdejšího zaměstnavatele R. M. pouze vyhledal, případně je pak doprovázel při výběrech peněz v bankách, přičemž poukazoval i na to, že v daném období nebyl schopen páchat trestnou činnost s ohledem na svou „nefunkčnost“ z důvodu konzumace drog. Obdobně pak i jeho námitka absence subjektivní stránky daného trestného činu je založena na odmítnutí skutkových zjištění učiněných soudy a naopak na vlastní skutkové verzi. 30. Takovou argumentaci obviněných směřující výhradně do procesní oblasti pod citovaný dovolací důvod (a ani pod žádný jiný) podřadit nelze, a proto ve vztahu ke skutkovým, resp. procesním námitkám neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). 31. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, jak v posuzované věci učinil pouze obviněný V. S. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). 32. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména strany 113 až 125 a strany 130 až 135 odůvodnění rozsudku). Těmto hodnotícím úvahám, skutkovým zjištěním i právnímu posouzení přisvědčil i soud odvolací v (byť poněkud stručném) odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho stranu 8), přičemž se zabýval i odvolacími námitkami obviněných a vyložil, proč se s nimi neztotožnil. 33. Taktéž obviněný J. K. svým mimořádným opravným prostředkem v jeho převážné části odmítal skutková zjištění soudů, že ovládal předmětné společnosti a obchodoval s pohonnými hmotami se záměrem krátit daň z přidané hodnoty, přičemž namítal, že o těchto skutečnostech nebyl proveden žádný důkaz, a tvrdil, že pouze administrativně zakládal společnosti nebo kupoval tzv. ready made společnosti a připravoval je k dalšímu prodeji. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť byly zaměřeny výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany rozhodujících soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení daného skutku. 34. Tento dovolatel dále s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že soud druhého stupně, jenž mu uložil trest odnětí svobody jakožto trest souhrnný, pochybil, neboť porušil ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku. 35. Byť Nejvyšší soud ve shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce konstatoval, že takovou námitku je třeba považovat za relevantně uplatněnou [ovšem nikoli z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nýbrž z hlediska důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], současně shledal, že jde o výhradu zjevně neopodstatněnou. 36. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně připomenout, že trestnou činnost, pro niž byl tento obviněný odsouzen v dané věci, spáchal v období let 2011 až 2012, tj. dříve, než byl dne 28. 8. 2015 vyhlášen odsuzující rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (věc byla vedena pod sp. zn. 2 T 164/2013) za jiný jeho trestný čin, a tudíž podmínky ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku pro uložení souhrnného trestu byly splněny. Citovaným rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 8 To 9/2016) přitom byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, a tedy lze dovolateli přisvědčit, že tato zkušební doba skončila dne 16. 2. 2018. Nelze mu však přisvědčit v tom, že tímto, a dále v důsledku zaplacení peněžitého trestu, byly splněny podmínky ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku a odvolací soud pochybil, pokud mu svým rozsudkem ze dne 29. 6. 2018 uložil souhrnný trest. 37. Podle §43 odst. 4 tr. zákoníku platí, že ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (nebo jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie). Podle §83 odst. 1 před středníkem tr. zákoníku platí, že jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil. Podle §83 odst. 3 tr. zákoníku platí, že neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil. Podle §83 odst. 4 tr. zákoníku platí, že bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. 38. V posuzovaném případě do dne rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani neučinil Okresní soud Plzeň-město rozhodnutí o osvědčení se obviněného a ani neuplynula roční lhůta od uplynutí zkušební doby podle §83 odst. 3 tr. zákoníku; tato by uplynula až dne 16. 2. 2019. Na obviněného tudíž nebylo možné hledět, jako by nebyl odsouzen, a pokud odvolací soud svým rozsudkem ze dne 29. 6. 2018 uložil obviněnému souhrnný trest, učinil tak správně a nepostupoval v rozporu s ustanovením §43 odst. 4 tr. zákoníku. Jestliže dovolatel v tomto směru poukazoval na jím zaplacený peněžitý trest, je zapotřebí uvést, že ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku se v případě, že dřívějším rozsudkem bylo uloženo více druhů trestů, uplatní pouze tehdy, týká-li se fikce neodsouzení všech druhů dříve uložených trestů (nikoli jen některého z nich, v daném případě peněžitého trestu, jak měl obviněný na mysli), přičemž fikce neodsouzení samotným vykonáním peněžitého trestu navíc nastává jen tehdy, pokud byl pachateli uložen peněžitý trest za přečin spáchaný z nedbalosti (§69 odst. 4 tr. zákoníku); v dané věci o takový případ nešlo, neboť obviněný byl shledán vinným trestným činem spáchaným úmyslně (dokonce ve formě úmyslu přímého). 39. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněných T. K. a V. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání obviněného J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. 40. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný J. K. ve svém podání současně učinil podnět, aby byl propuštěn z výkonu trestu na svobodu. Předseda senátu soudu prvního stupně však návrh na přerušení výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř. při předložení věci a spisu neučinil, a proto o něm Nejvyšší soud nerozhodoval. Jen pro úplnost lze dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky pro takové případné rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. – už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání – neshledal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. 7. 2019 JUDr. Jan Bláha předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/31/2019
Spisová značka:8 Tdo 450/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.450.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Spolupachatelství
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§23 tr. zákoníku
§240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost sp. zn. III.ÚS 3456/19
Staženo pro jurilogie.cz:2019-12-31