ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.759.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 759/2019-489
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovolání obviněného T. P. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 5 To 202/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 81/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 2 T 81/2017, byl obviněný T. P. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že
1/ dne 07. 08. 2016 v 09.22 hodin, v XY, na XY, v herně zvané „L.“ jako osoba trénující box, napadl M. H., nar. XY, dvěma údery na levou stranu obličeje a vzápětí jedním úderem na pravou část obličeje, přičemž si pro větší účinek úderu přidržel napadeného za krk; poškozeného takto omráčil a ten upadl bezvládně na zem a zůstal ležet v bezvědomí; způsobil mu tak zhmoždění dolní části obličeje a otřes mozku těžkého stupně, který se projevil poruchou vědomí v délce asi 13 minut, přičemž síla a zaměření úderů na hlavu poškozeného, byly způsobilé přivodit mu vážnou poruchu zdraví, případně smrt a je toliko věcí náhody, že se tak nestalo;
následně fyzicky napadl K. P., nar. XY jedním úderem na levou část obličeje čímž ho omráčil a poškozený upadl bezvládně na zem a způsobil mu tak zhmoždění dolní části obličeje a otřes mozku 1. stupně, který se projevil poruchou vědomí v délce cca 1 minuty;
a dále fyzicky napadl M. S., nar. XY, a to jedním úderem na levou část obličeje, čímž ho omráčil a poškozený upadl bezvládně na zem a způsobil mu tak zhmoždění obličeje v oblasti levé lícní kosti a otřes mozku 1. stupně; pro následné zdravotní problémy spočívající v malátnosti, závratích a bolesti hlavy vyhledal poškozený S. lékařské ošetření a byla mu vystavena pracovní neschopnost po dobu od 8. 8. 2016 do 31. 8. 2016;
2/ ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově č. j. 2 T 133/2014-183 ze dne 21. 8. 2014, který nabyl právní moci dne 21. 8. 2014, uznán vinným z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku a odsouzen mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 48 měsíců, který dosud nevykonal,
přesto dne 14. 04. 2017 v 15:15 hodin v XY řídil motocykl tovární značky Yamaha YZF-R1 RN04, RZ XY ( s převozní registrační značkou XY), přičemž na ulici XY nezvládl řízení, uvedl motocykl do smyku a havaroval.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1. jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 2. jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to mu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 5 To 202/2018, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Miroslava Burgeta dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku. Ve svém podání zdůraznil, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Připomněl skutkový závěr nalézacího soudu, že údery do obličeje poškozeného M. H. „ byly způsobilé přivodit mu vážnou újmu na zdraví, případně smrt, a je toliko věcí náhody, že se tak nestalo “, který pak soud aplikoval i ve vztahu ke druhým dvěma poškozeným. Soudy proto dovodily, že se jednání popsaného ve skutkové větě dopustil „ v úmyslu způsobit jinému těžkou újmu na zdraví “. S tímto však v žádném případě nesouhlasil.
5. Dovolatel poukázal na skutečnost, že ze tří poškozených vyhledal lékařské ošetření pouze M. S., a to až 11 dní poté, co byl napaden. Především ale ani u jednoho poškozených těžká újma na zdraví nenastala. Daný fakt něco vypovídá o povaze a intenzitě útoku z jeho strany. Ve výroku byl charakterizován jako „osoba trénující box“. Byť s tímto označením nesouhlasil a ve svém odvolání proti němu brojil, je pravdou, že v minulosti tento sport po nějakou dobu provozoval. Je tedy schopen posoudit, jaké následky může vyvolat útok jím vedený. V konkrétním případě proto nebyl v žádném případě vnitřně srozuměn s tím, že by svým jednáním mohl těžkou újmu na zdraví někomu z poškozených způsobit. Ani nejednal ve stavu lhostejnosti k takovému potenciálnímu následku. Vyslovil dokonce přesvědčení, že by v daném případě nebyla naplněna ani skutková podstata přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu dokonaného trestného činu, a to pro nenaplnění jeho objektivní stránky ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu připomněl, že poškozený M. H. odcestoval ještě téhož dne do Egypta na dovolenou, kde se již třetí či čtvrtý den potápěl, pouze na počátku se mu točila hlava. Poškozený K. P. konstatoval, že mu žádná újma nevznikla. Jen poškozený M. S. uvedl, že jej asi 3 dny bolela hlava, motala se mu, byl malátný a měl „barevný obličej“. U žádného z nich tedy nenastalo omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší než 7 dní, což by neodpovídalo ani „prostému“ ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
6. Dovolatel vyslovil názor, že následky, které jeho jednání reálně způsobilo, jakož i jednání poškozených po předmětném incidentu, jsou natolik významné, že závěry soudů nemohou obstát. Naopak tyto skutečnosti podporují jeho tvrzení, že těžkou újmu na zdraví nikomu způsobit nechtěl ani s tím nebyl srozuměn. Jeho odsouzení bylo primárně založeno na závěrech znaleckého posudku MUDr. Martina Dobiáše, Ph. D., a prof. MUDr. Karla Urbánka, CSc., podle kterého může úder do hlavy od trénovaného jedince způsobit závažné poranění hlavy. To může být v obecné rovině pravda, nicméně v konkrétním případě tyto potenciální následky nebyly kryty jeho zaviněním a podle subjektivního vnímání poškozených ani objektivních závěrů znalců nenastaly. Soud pouze nekriticky převzal závěr znaleckého posudku o možných následcích bez jeho konfrontace s dalšími provedenými důkazy. Obviněný považoval za podstatnou rovněž míru ovlivnění alkoholem u poškozeného M. H., a to v souvislosti s délkou jeho bezvědomí, která měla na závěry znalců značný vliv. Ti na otázku týkající se vztahu mezi ovlivněním alkoholem a délkou bezvědomí odpovídali nejistě, jeden z nich se nedokázal vyjádřit, druhý sice podstatný vliv alkoholu vyloučil, to však s výjimkou opilosti těžkého až extrémního stupně. Jmenovaný poškozený však trávil v baru 8 – 10 hodin za popíjení tvrdého alkoholu a mohl se ve stavu těžké opilosti nacházet, ostatně byl v bezvědomí mnohonásobně delší dobu než zbylí dva poškození. Z tohoto důvodu obhajoba navrhla vypracování revizního znaleckého posudku, který by se příslušnou otázkou zabýval. Zmíněnému důkaznímu návrhu však soudy nevyhověly. Jednalo se o pochybení, jehož následkem byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci.
7. Na základě všeho výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 5 To 202/2018, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 2 T 81/2017, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.
8. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předeslala, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňoval obviněný v rámci celého trestního řízení, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Plně souhlasila s názorem odvolacího soudu, že činnost obviněného byla provedenými důkazy spolehlivě prokázána. Rovněž s právním posouzením skutku se bezezbytku ztotožnila. Ve shodě s oběma nižšími soudy poukázala na závěry znaleckých posudků i boxerské zkušenosti dovolatele. Proto považovala za jednoznačné, že byl dovozen nepřímý úmysl ve vztahu k možnému způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Vyzdvihla i hodnotící úvahy soudů, podle nichž způsob opakovaného napadení poškozeného M. H., kdy se jednalo o tři neočekávané údery rukou do hlavy poškozeného s jeho následným nekontrolovatelným pádem na zem, byl způsobilý přivodit mu těžkou újmu na zdraví ve formě např. pohmoždění mozku, zlomeninu jakékoliv lebeční kosti, komplikované zlomeniny čelisti, či závažného poškození zrakového nebo sluchového orgánu, což je třeba kvalifikovat jako újmu ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. e), d), i) tr. zákoníku.
9. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
10. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 24. 6. 2019). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
14. Námitky obviněného výše popsaný rozsah uplatněného dovolacího důvodu v převážné míře respektují, konkrétně v té části, kdy na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně obhajoba přímo zpochybňuje naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze v menší míře dovolatel s rozhodujícími skutkovými zjištěními polemizuje, zejména při své snaze přesvědčit Nejvyšší soud, že na délku bezvědomí poškozeného M. H. měl významný vliv nikoliv jen útok z jeho strany, ale též poškozeným požitý alkohol. Takto formulovaná výhrada již logicky není charakteru hmotněprávního, nýbrž procesního (ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.), a u tohoto důvodu zásadně není způsobilá stát se předmětem zkoumání v dovolacím řízení (a to ani na základě žádného z dovolacích důvodů zakotvených v §265b tr. ř.).
15. Je ovšem třeba doplnit, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze i v dovolacím řízení zcela výjimečně připustit, a to v případě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, jímž zároveň dochází k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod, ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je totiž na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
16. Obviněný učinil námitku zmiňovaného extrémního rozporu základem svého podání, byť povětšinou brojil přímo proti právnímu posouzení otázky jeho zavinění. Každopádně Nejvyšší soud jakékoliv extrémní (ani jiné) vybočení z pravidel volného hodnocení důkazů v žádném ohledu neshledal, konečné závěry nalézacího soudu (potvrzené následně i soudem odvolacím) naopak považoval za naprosto správné, nijak neodporující zásadám formální logiky a racionálního uvažování. Obdobné pak platí i o rozsahu provedeného dokazování. Již bylo uvedeno, že dovolatel požadoval revizi skutkového zjištění týkající se vlivu alkoholu na délku bezvědomí poškozeného M. H. K tomu však není relevantní důvod, neboť daný závěr plyne nejen z vyjádření znalce prof. MUDr. Karla Urbánka, CSc., ale také z objektivního důkazu kamerovým záznamem, z něhož je patrné, že jmenovaný poškozený sice byl před svým napadením v podnapilém stavu, zjevně se ovšem nejednalo o stav těžké opilosti, který by již mohl mít vliv na délku jeho bezvědomí. Lze doplnit, že Nejvyššímu soudu nevznikla pochybnost ani o dalších skutkových zjištěních v této trestní věci oběma soudy nižších instancí přijatých (které ani v podaném dovolání výslovně napadeny nebyly), proto neshledal podmínky do nich jakkoliv zasahovat.
17. Výlučně v rámci skutkových zjištění soudů nižších instancí proto Nejvyšší soud posuzoval dovolatelovu námitku údajného (ne)naplnění subjektivní stránky. Ta sice pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná je, nicméně jako opodstatněnou ji hodnotit nelze.
18. Oba nižší soudy se v posuzovaném případě sjednotily na stanovisku, že ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví u všech tří poškozených jednal dovolatel v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se na základě §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost , kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 221 a násl.).
19. Klíčovým faktorem pro rozhodnutí obou nižších soudů o naplnění subjektivní stránky ve vztahu ke zločinu těžkého ublížení na zdraví byl nepochybně útok na poškozeného M. H., resp. způsob, jakým byl tento útok veden, a rovněž jeho následek v podobě 13 minut trvajícího bezvědomí. Nejvyšší soud se v daném ohledu s právním názorem obou nižších instancí plně ztotožnil. Je přesvědčen, že skutečností, na jejichž základě musel být dovolatel srozuměn s možným způsobením zmiňovaného škodlivého následku, je v tomto případě dáno více než dost. Již oba nižší soudy zcela správně poukázaly na jeho boxerskou průpravu, která zajisté mnohonásobně zvyšuje ničivou sílu jím vedených úderů. K tomu lze doplnit, že i samotná jeho fyzická konstituce je vskutku úctyhodná (jde o vysokého, urostlého a svalnatého muže), kdy je zřejmé, že k eliminaci protivníka ani zdaleka nepotřebuje vyvinout svou maximální možnou sílu. Dále je nutno vzít v úvahu jednak rychlost, překvapivost a neočekávanost útoku obviněného, a na druhé straně absenci jakékoliv obrany ze strany jmenovaného poškozeného. Podstatným je samozřejmě také fakt, že takto náhlý útok byl veden proti citlivé oblasti hlavy poškozeného (nadto neskončil jediným úderem). V této souvislosti již soud prvního stupně přiléhavě poukázal na to, že poškozený se po první inkasované ráně vůbec nebránil, byl již viditelně otřesen, poodstoupil, přesto jej dovolatel uhodil v rychlém sledu i podruhé, následně vstal, přidržel si poškozeného za krk a třetí ranou jej omráčil.
20. Za tohoto stavu a kombinace všech výše popsaných faktorů i jeho vlastních zkušeností (zejména z ringu, ale též jeho předchozí násilné trestné činnosti) musel být obviněný srozuměn s možností, že těžké ublížení na zdraví poškozenému M. H. může reálně přivodit. K tíži mu je možno přičíst i pokračování v útoku na otřeseného a v podstatě bezbranného poškozeného a stupňování jeho intenzity (přidržení jej za krk), byť se vše odehrálo v rychlém časovém sledu. Jak již bylo zmíněno, že vzhledem k boxerskému tréninku i fyzické konstituci nemusel užít své nejvyšší síly, přesto však třetí úder musel mít nemalou razanci, když poškozený upadl do 13 minut trvajícího bezvědomí. Pokud tedy oba soudy nižších stupňů na základě uvedených skutečností a rovněž závěrů znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, neměly v případě tohoto ataku pochyb o zavinění ve formě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud jim v tomto směru může pouze přisvědčit.
21. Obdobné platí také o dalších dvou útocích na poškozené K. P. a M. S. U nich je sice situace poněkud složitější, jelikož oběma z nich dovolatel uštědřil pouze jednu ránu, po níž upadli do krátkého bezvědomí, nelze ovšem pominout skutečnost, že poškozenému M. S. byla z důvodu zdravotních komplikací po předmětném napadení vystavena pracovní neschopnost na dobu tří a půl týdne, stejně jako závěr znalců, že užitý mechanismus útoku ze strany trénovaného jedince „ je plně způsobilý ke vzniku závažného poranění hlavy…, tedy ke stavům, které mohou vést k vážnému poškození zdraví až smrti poškozeného “. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod jakkoliv zpochybňovat odborné názory obou znalců, zejména jsou-li podpořeny dalšími, shora již zmíněnými skutečnostmi. Nadto, i kdyby v čistě hypotetické rovině uvažoval o kvalifikaci těchto dvou útoků (nikoliv však prvního, nejzávažnějšího) pouze jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr zákoníku, muselo by dojít k rozdělení předmětného jednání na tři samostatné skutky, které by pak bylo třeba samostatně kvalifikovat. Takový postup by ovšem vyzníval výrazně v neprospěch obviněného, což pochopitelně není s ohledem na ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. (zákaz reformace in peius) přípustné.
22. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu