ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.868.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 868/2019-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovolání obviněného F. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 11 To 102/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 127/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. Š. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 6 T 127/2018, uznal obviněného F. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
v období od 20:30 hod. dne 28. 1. 2018 do 09:30 hod. dne 30. 1. 2018 v XY, ve stanu postaveném v zalesněném neohraničeném prostoru na břehu vodní nádrže tzv. B., nejméně v šesti případech vykonal soulož s nezletilou AAAAA (pseudonym), nar. XY, ačkoli věděl, že v té době nedovršila věku 15 let.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu za tento zločin a dále za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 1 T 90/2018, a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2018, sp. zn. 6 T 140/2018, podle §187 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2018, sp. zn. 6 T 140/2018, a z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 1 T 90/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 11 To 102/2019, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Moravce dovolání, přičemž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyslovil názor, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Naplnění tvrzeného dovolacího důvodu spatřoval dovolatel konkrétně v tom, že hodnocení důkazů jednotlivě a ve vzájemné souvislosti v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neodpovídá řádnému hodnocení důkazů a nesprávné je též posouzení skutkových okolností, přičemž soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítl, že oba soudy vycházely při závěru o jeho vině zcela nekriticky pouze z výpovědi poškozené AAAAA (dále jen „poškozená“), aniž by jakkoli zohlednily rozdílnost jejích výpovědí či řádně posoudily její věrohodnost v konfrontaci s jinými provedenými důkazy, a jako věrohodné hodnotily pouze důkazy v jeho neprospěch, a ty, které svědčily v jeho prospěch, považovaly bez řádného hodnocení za nevěrohodné.
6. V dalším textu svého podání obviněný zopakoval svou argumentaci, kterou uplatnil před soudy obou stupňů, neboť dle jeho názoru se soudy ani v jednom ze svých rozhodnutí náležitě nevypořádaly s jeho námitkami uplatněnými jak v rámci závěrečného návrhu u hlavního líčení, tak následně v odvolání. Popřel, že by se předmětného jednání dopustil, a namítl, že jeho vina z provedených důkazů ani nevyplývá, nebyla nadevší pochybnost prokázána, a soudy tak učinily závěry o jeho vině pouze na základě možnosti a pravděpodobnosti. Poté, co zdůraznil, že dané trestní řízení bylo již od počátku doprovázeno procesním pochybením, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zahájeno na podkladě procesně nepoužitelné výpovědi poškozené, když u tohoto úkonu nebyl přítomen soudce, tvrdil, že výpověď poškozené u hlavního líčení (kterou učinila, přestože v přípravném řízení vypovídat odmítla) není možné považovat za věrohodnou, tato vypovídala zcela útržkovitě a pouze stroze odpovídala na otázky soudu, státní zástupkyně a obhájce. Obviněný rovněž vytkl nalézacímu soudu, že při posuzování věrohodnosti její výpovědi se nezabýval hodnocením osoby poškozené a její povahy (tato je přitom komplikovanou, problémovou osobností se sklonem ke zveličování a lhaní), a bez dalšího konstatoval, že nemá důvod poškozené nevěřit, aniž by však takový závěr podpořil např. zpracovaným znaleckým posudkem, navíc za situace, kdy zde není žádný jiný přímý důkaz, který by jej usvědčoval. Vyjádřil totiž přesvědčení, že žádný z provedených důkazů neobsahuje informaci o tom, že by mezi ním a poškozenou došlo k sexuálnímu styku. Stran komunikace mezi ním a poškozenou prostřednictvím aplikace Messenger uvedl, že tato potvrzuje pouze jejich konverzaci se sexuálním podtextem, přičemž dokonce jeho vinu vyvrací vzhledem k nesrovnalostem mezi časovými údaji v této aplikaci a počátkem doby, kdy mělo dojít k pohlavnímu styku, a nesouhlasil se závěrem soudů, že skutkový děj byl prokázán provedenými listinnými důkazy, jakož i výpověďmi svědků L. P., BBBBB (pseudonym), CCCCC (pseudonym), DDDDD (pseudonym), EEEEE (pseudonym) a FFFFF (pseudonym), když konkrétně svědkyně L. P. a CCCCC k možnému sexuálnímu styku nikterak nevypovídaly, svědci EEEEE a BBBBB žádný takový sexuální styk neviděli, nebyli mu přítomni, a pouze podávali informaci o tom, že se tímto poškozená chlubila v dětském domově, a ani svědkyně FFFFF nebyla schopna dosvědčit, že nějaký sexuální styk mezi ním a poškozenou viděla.
7. Dále dovolatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vztahující se k tzv. extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy v trestním řízení s tím, že vyslovil názor, že právě o takovou situaci se jedná v daném případě. Existenci extrémního nesouladu přitom dovodil z pochybení soudů spočívajícího jednak ve svévolném hodnocení věrohodnosti skupiny důkazů, které by mohly svědčit o jeho vině, které byly uvedeny shora a jež soudy bez kritického náhledu a odůvodnění považují za věrohodné, a jednak v nesprávném hodnocení důkazů, které jeho vinu vyvrací, jako nevěrohodných, jimiž byly mimo již výše zmíněné komunikace prostřednictvím aplikace Messenger jeho výpověď a dále výpovědi svědků M. F., V. Z., P. F. a J. F. Zdůraznil, že všichni tito svědci popřeli, že by se poškozená v danou dobu, resp. v jakékoli době zdržovala ve stanoveném městečku kromě krátké chvíle, než byla předána Policii ČR, že by s ním byla sama ve stanu, či že by zde dokonce přespávala; současně v této souvislosti namítl, že přátelské vztahy mezi ním a jmenovanými svědky nejsou důkazem o jejich nevěrohodnosti, jak shledal zejména soud prvního stupně, neboť pak by za nevěrohodné ze stejného důvodu ve vztahu k poškozené bylo nutno posuzovat i výpovědi svědků BBBBB, EEEEE, CCCCC a FFFFF.
8. V závěru svého podání obviněný shrnul, že rozhodnutí obou soudů nižších instancí trpí vadami spočívajícími v nesprávném posouzení skutkových okolností týkajících se uznání jeho viny daným trestným činem, a to z důvodu nezákonného hodnocení důkazů a jeho nepřezkoumatelnosti, nerespektování zákonem stanovených pravidel pro hodnocení důkazů a extrémního rozporu učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2019, č. j. 11 To 102/2019-293, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 6 T 127/2018, a vrátil věc (patrně soudu prvního stupně) k novému projednání.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k němu předně zdůraznila, že dovolatel na podporu tvrzeného důvodu dovolání opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Poukázala na to, že obviněný přitom byl ze svého jednání usvědčen především výpovědí poškozené, kterou soud prvního stupně považoval za věrohodnou, neboť byla v souladu s dalšími provedenými důkazy; korespondovala s obsahem komunikace mezi obviněným a poškozenou v inkriminované době mající výrazně sexuálně orientovaný charakter, přičemž s tvrzením poškozené korespondovalo také časové vymezení této komunikace. Uvedla, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích velmi podrobně rozebraly provedené důkazy, tyto náležitě hodnotily, a již soud druhého stupně se dostatečně podrobně zabýval i námitkami, jež obviněný vyjádřil nyní ve svém dovolání, a jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Kromě toho, že obviněný se v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy, upozornila na to, že za situace, kdy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud důvod znovu přezkoumávat důvodnost jeho námitek, a takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Uzavřela, že výhrady obviněného směřují proti skutkovému základu výroku o vině, nikoli proti právnímu posouzení věci, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a současně, aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 11. 7. 2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
13. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
14. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (namítl, že soudy provedené důkazy hodnotily svévolně, když jako nevěrohodné hodnotily ty důkazy, které svědčily v jeho prospěch a jimiž byly jeho výpověď, výpovědi svědků M. F., V. Z., P. F. a J. F., a rovněž komunikace mezi ním a poškozenou prostřednictvím aplikace Messenger, a jako věrohodné posoudil ty, které svědčily v jeho neprospěch, přestože výpověď poškozené nelze vzhledem k její osobě, povaze a k tomu, že tato u hlavního líčení vypovídala zcela útržkovitě a stroze, když předtím v přípravném řízení vypovídat odmítla, považovat za věrohodnou, a ačkoli ani výpovědi svědků L. P., BBBBB, CCCCC, DDDDD, EEEEE a FFFFF, ani žádný z listinných důkazů neobsahují informaci o tom, že by mezi ním a poškozenou došlo k sexuálnímu styku, obdobně jako z komunikace prostřednictvím aplikace Messenger nevyplývá nic jiného, než že mezi ním a poškozenou probíhala pouze konverzace se sexuálním podtextem) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a předkládal vlastní verzi skutkového děje, jejíž podstatou bylo tvrzení, že se daného protiprávního jednání nedopustil. Vzhledem k jím tvrzeným skutečnostem a k pochybení soudů obou stupňů měl za to, že jeho vina z provedených důkazů nevyplývá, nebyla nadevší pochybnost prokázána, a soudy, ačkoli měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, učinily závěry o jeho vině pouze na základě možnosti a pravděpodobnosti.
15. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
16. Jestliže přitom dovolatel soudům obou stupňů vytýkal, že postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
17. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, jak se stalo i v dané věci. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud (ve shodě s výstižným vyjádřením státní zástupkyně) v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů (zejména výpovědí poškozené a svědků, a rovněž komunikace mezi obviněným a poškozenou v inkriminované době) učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného a uvedl, proč ji považoval za nevěrohodnou, stejně jako výpovědi M. F., V. Z., P. F. a J. F., kteří se snažili jeho skutkovou verzi podpořit (srov. zejména strany 5 až 7 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 7 až 11), přičemž i on se řádně zabýval odvolacími námitkami obviněného a dostatečně odůvodnil, proč přisvědčil skutkovým a právním závěrům nalézacího soudu, včetně jejich odůvodnění, a z jakého důvodu v dané věci neshledal prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která z těchto důkazů soud prvního stupně vyvodil.
19. Rovněž Nejvyšší soud nemá, co by v tomto směru mohl oběma soudům nižších instancí vytknout. Naopak se s nimi plně ztotožnil v hodnocení provedených důkazů, které nevykazovalo žádné prvky svévole, nijak nevybočilo z pravidel formální logiky, a tím ani z rámce ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Výsledná skutková zjištění pak odpovídala zákonným požadavkům uvedeným v §2 odst. 5 tr. ř. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud neměl důvod pro zásah do zjištěného skutkového stavu a naopak jím byl při svém rozhodování vázán, a námitkami směřujícími do provedeného dokazování se již proto dále nezabýval.
20. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
21. Pro úplnost je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před oběma soudy nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
22. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu