ECLI:CZ:NS:2020:15.TDO.1415.2019.1
sp. zn. 15 Tdo 1415/2019-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl ve velkém senátu trestního kolegia v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2020 v trestní věci obviněného A. B. , nar. XY, trvale bytem XY, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 12/2019, o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019, sp. zn. 7 To 177/2019, která byla postoupena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1178/2019, takto:
Senátu č. 6 Nejvyššího soudu se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl, protože nejsou splněny podmínky §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 5 T 12/2019, byla podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., §188 odst. 1 písm. b) tr. ř., z důvodu uvedeného v §171 odst. 1 tr. ř. trestní věc obviněného A. B. (dále též „obviněný“), stíhaného pro skutek, že dne 10. 10. 2018 kolem 22:12 hodin v Praze 8, v ulici XY, v blízkosti zastávky MHD XY, byl jako řidič vozidla tov. zn. XY, registrační značky XY, kontrolován hlídkou Policie České republiky a bylo zjištěno, že má pozitivní slinný test Drugwipe 5+ na amfetamin/metamfetamin, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, bylo stanoveno, že měl v době činu v krvi nejméně 427 ng/ml metamfetaminu, což je hladina, při které není schopen žádný řidič bezpečně ovládat motorové vozidlo v silničním provozu, postoupena k projednání Magistrátu hlavního města Prahy, protože skutek, pro který je obviněný stíhán, není trestným činem, ale mohl by být orgánem příslušným k projednávání přestupků posouzen jako přestupek podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů.
2. Proti označenému usnesení podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 v neprospěch obviněného stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019, sp. zn. 7 To 177/2019, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019, sp. zn. 7 To 177/2019, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného A. B. dovolání. Odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g), l) tr. ř. a namítl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení a bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
4. Dovolatel vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů, podle nichž důvod odlišného právního posouzení skutku spočíval v tom, že nebyl naplněn znak objektivní stránky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v jednání pachatele ve „stavu vylučujícím způsobilost“. Dovolatel vytkl, že nalézací soud rozhodl o postoupení věci při shodném popisu skutku se skutkem v obžalobě, když skutková tvrzení obžaloby nijak nezpochybnil a pouze zdůraznil závěry znaleckého posudku MUDr. Milady Klabochové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle nichž se obviněný v době řízení motorového vozidla nacházel toliko ve stavu snižujícím způsobilost k řízení automobilu v důsledku narušení psychomotorických a kognitivních schopností způsobeného návykovými látkami, přičemž snížení jeho schopností řídit motorové vozidlo nebylo výrazné. Dále poukázal na to, že stížnostní soud se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil, zopakoval jeho argumentaci, akcentoval závěry znalkyně, podle kterých u obviněného v době činu absentovala jakákoliv symptomatika, jež by odpovídala intoxikaci, přičemž u psychoaktivní látky metamfetamin neexistuje jednoznačná korelace mezi její hladinou v krvi a jejím účinkem na toho, kdo ji požil, a zmínil též skutečnost, že obviněný byl při řízení motorového vozidla kontrolován hlídkou Policie České republiky zcela náhodně, že k tomu způsobem své jízdy nezavdal jakýkoliv důvod a jeho chování v kritické době nevykazovalo žádné známky ovlivnění návykovými látkami.
5. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že stav vylučující způsobilost nevymezuje žádná konkrétní definice vzhledem k tomu, že různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti. V případech ovlivnění řidiče motorového vozidla jinou návykovou látkou než alkoholem se rozhodovací praxe dosud nesjednotila na obecně akceptované hranici množství jednotlivých druhů těchto látek v tělních tekutinách pachatele, při kterém by již žádný řidič bez ohledu na individuální vlastnosti a schopnosti nebyl schopen motorové vozidlo bezpečně ovládnout. Dosavadní rozhodovací praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publikované pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 581/2018) naopak vychází z toho, že u jiných omamných návykových látek, než je alkohol, takovou hranici stanovit nelze, neboť účinky těchto omamných návykových látek jsou u každé osoby velice individuální. Při posuzování, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu podle §274 tr. zákoníku, je proto vždy třeba vycházet z konkrétních okolností a především ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který na základě poznatků o množství a druhu návykové látky, eventuálně její koncentraci, době, po kterou ji měl pachatel v těle, zjištěných reakcích a jednání pachatele, určí, zda a jak byl pachatel návykovou látkou v době řízení ovlivněn. V návaznosti na to (s odkazem na příslušná rozhodnutí) dovolatel uvedl, že i dosavadní judikatura připouští, že uvedený znalecký posudek není jediným a výlučným důkazem, který by měl být pro posouzení ovlivnění návykovou látkou hodnocen.
6. Podle dovolatele jsou okolnosti posuzované věci odlišné od těch, jež hodnotil Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 449/2010. Ve věci sp. zn. 8 Tdo 449/2010 byla přítomnost návykových látek v organismu obviněného řidiče zjištěna toliko orientačním testem a výsledky lékařského vyšetření provedeného krátce po přistižení obviněného při řízení motorového vozidla vykazovaly nesrovnalosti a nejasnosti. Za takové situace byl požadavek Nejvyššího soudu na provedení znaleckého dokazování z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, naprosto opodstatněný a vycházel též z tehdejší úrovně vědeckých poznatků. Nicméně v případě obviněného A. B. bylo množství návykové látky v jeho organismu exaktně zjištěno a s ohledem na výši plazmatické koncentrace návykové látky, která byla stanovena s přihlédnutím k poznatkům plynoucím z mezinárodních toxikologických databází a příslušné odborné literatury a jež u obviněného několikanásobně převýšila obvyklou toxickou hranici, není pro rozhodnutí o vině zapotřebí dalšího zkoumání znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Zmíněná toxická plazmatická koncentrace totiž u jedince zpravidla vyvolává otravu nebo stav vyžadující odbornou zdravotní péči. Osoba vykonávající zaměstnání či jinou činnost, u níž jsou uvedené hodnoty v krevním vzorku zjištěny, je ovlivněna příslušnou návykovou látkou do té míry, že se nachází ve stavu intoxikace zapříčiňující nezpůsobilost k výkonu zaměstnání či jiné činnosti (např. řízení motorového vozidla). Tyto hodnoty jsou totiž podle dovolatele natolik vysoké, že i přes individuální dopady vlivu návykových látek na každého uživatele není možné, aby řidič s takovými naměřenými hodnotami byl schopen zcela adekvátně reagovat na situace vznikající v silničním provozu a koordinovat své chování, neboť se již z hlediska lékařského nachází ve stavu intoxikace. Za dostačující proto považoval výsledky toxikologických analýz, neboť nelze konstatovat, že by toxikolog na základě uznávaných vědeckých poznatků svého oboru nebyl oprávněn vyslovit závěr o stavu určité osoby při konkrétně zjištěném množství psychotropní látky v krevním séru. Jsou to ostatně nikoliv poznatky psychiatrie, ale právě toxikologie, na základě kterých byly u návykových látek vymezeny koncentrace pro člověka toxické či letální.
7. V další části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na skutečnost, že z výše uvedených zásad vychází pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 29. 4. 2019, č. 5/2019 Sbírky pokynů obecné povahy nejvyššího státního zástupce, o stanovení hodnot jiných návykových látek než alkoholu, při jejichž dosažení se osoba nachází ve stavu vylučujícím způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost ve smyslu §274 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen „pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 5/2019“). Tento pokyn obsahuje na podkladě rozboru relevantních odborných dat tabulku hodnot návykových látek v krevním vzorku (ng/ml) představující uvedené toxické plazmatické koncentrace, jejichž dosažení zakládá výše uvedený stav vylučující způsobilost.
8. V projednávané věci bylo znaleckým posudkem RNDr. Jiřího Fišera, CSc., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, zjištěno, že v době řízení motorového vozidla se v krvi obviněného A. B. nacházelo 427 ng/ml metamfetaminu. Znalec jednoznačně konstatoval, že při této koncentraci lze hovořit o takovém negativním ovlivnění psychosenzomotorických funkcí obviněného, jež má za následek stav vylučující bezpečné ovládání motorového vozidla. V případě metamfetaminu je podle vědeckých poznatků již koncentrace 150 ng/ml a více této látky v krvi spojována s toxickými příznaky (intoxikací). Koncentrace metamfetaminu zjištěná ve vzorku krve obviněného A. B. tedy téměř trojnásobně přesahovala uvedenou hranici, která již představuje intoxikaci. Skutkové zjištění vyplývající ze zmíněného znaleckého posudku proto podle dovolatele vede k jednoznačnému právnímu závěru, že obviněný se v době činu nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, tedy i k řízení motorového vozidla, a naplnil tak všechny znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel dodal, že hladina metamfetaminu v krvi obviněného byla řádově vyšší nežli limitní hodnota stanovená nařízením vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, když u metamfetaminu činí tato limitní hodnota 25 ng/ml.
9. K soudy zdůrazňovanému znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, lze podle nejvyššího státního zástupce, při odhlédnutí od jím vyložené nadbytečnosti tohoto důkazu, uvést, že znalecký posudek je zvláštním, samostatným druhem důkazu ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř. Jde o důkaz, který nemá mezi důkazními prostředky žádné výsadní postavení a jako takový podléhá stejným obecným zásadám, zejména zásadě volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Skutečnost, že orgán činný v trestním řízení nemá potřebné odborné znalosti, které má znalec, neznamená, že by měl svůj úsudek závěrům znaleckého posudku vždy bezvýhradně podřídit. I tento důkaz musí kriticky hodnotit z hlediska jeho přesvědčivosti a pravdivosti. Podle dovolatele však soudy převzaly závěry psychiatrického znaleckého posudku zcela mechanicky a vůbec se nezabývaly otázkou, zda znalkyně vycházela z aktuálních vědeckých poznatků ohledně možnosti stanovení množstevních hranic intoxikace jinými návykovými látkami než alkoholem. Nijak se nezabývaly ani diametrální rozdílností závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a znalce toxikologa. Nepovažovaly za nutné provést hlavní líčení a znalce k jejich protichůdným závěrům vyslechnout. Na hodnocení předmětného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. prakticky rezignovaly.
10. Možnosti znalce psychiatra zpětně zjistit, jak dalece byl obviněný v době jízdy zjištěným druhem a množstvím návykové látky ovlivněn, jsou podle dovolatele značně omezené, a závěry znalců nejednotné. Shledal proto potřebným – a to již v zájmu předvídatelnosti práva – v rozhodovací praxi v případech ovlivnění řidičů jinými návykovými látkami nežli alkoholem akceptovat existenci pevné kvantitativní hranice pro množství návykové látky v organismu, při jejímž dosažení již žádný, resp. alespoň žádný průměrný jedinec, není ve stavu, kdy je způsobilý řídit motorové vozidlo, a to případně i postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
11. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně, podle něhož stíhaný skutek není trestným činem, ale mohl by být jiným orgánem posouzen toliko jako přestupek, spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a bylo jím rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud Městský soud v Praze jako soud stížnostní rozhodnutí nalézacího soudu, jež bylo zatíženo vadami uvedenými v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., nenapravil a důvodnou stížnost státního zástupce zamítl, zatížil své rozhodnutí též vadou uvedenou v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
12. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2019, sp. zn. 7 To 177/2019, a jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 5 T 12/2019, zrušil, aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Splnění podmínek pro rozhodnutí o postoupení věci velkému senátu
13. Nejvyšší soud rozhodoval o podaném dovolání nejprve v senátu č. 6, který usnesením ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1178/2019, podle §20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), postoupil věc obviněného A. B. k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.
14. Senát č. 6 shledal, že dovolací argumentace odůvodňuje, aby bylo o dovolání rozhodnuto způsobem v něm navrženým, neboť nalézací soud vymezil skutek, o jehož postoupení rozhodl, způsobem shodným jako státní zástupce v podané obžalobě, který právě vzhledem ke skutkovému tvrzení, že obviněný motorové vozidlo řídil, ač „měl v době činu v krvi nejméně 427 ng/ml metamfetaminu, což je hladina, při které není schopen žádný řidič bezpečně ovládat motorové vozidlo v silničním provozu“, shledával v tomto skutku přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud přitom již dříve konstatoval (usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016, publikované pod č. 19/2017 Sb. rozh. tr.), že soud rozhodující o postoupení věci musí ve výrokové části svého rozhodnutí popsat skutek způsobem, který umožňuje jeho posouzení jako činu nikoliv soudně trestného. Ve výroku, jímž se postupuje věc jinému orgánu, se uvádí skutek, jak byl zjištěn soudem, bez ohledu na to, jak byl popsán v obžalobě, protože jen takto vymezený skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat. Takovým podkladem nejsou úvahy a závěry uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 33/2015 a č. 19/2017 Sb. rozh. tr.).
15. K procesnímu postupu spočívajícímu v postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu však senát č. 6 přistoupil proto, že měl za to, že při způsobu rozhodnutí navrženým dovolatelem vyvstává otázka, jak vymezit úkoly pro soud prvního stupně stran důkazního řízení, resp. otázka, do jaké míry a jakým způsobem má uvedený soud reagovat na odlišnosti odborných závěrů obsažených ve zpracovaných znaleckých posudcích, které zmínil dovolatel, jež jsou podstatné pro závěr, zda se obviněný dopustil žalovaného přečinu, jak tvrdil státní zástupce v podané obžalobě, či „toliko“ skutku, v němž by mohl být příslušným orgánem shledán přestupek na úseku silniční dopravy, jak uzavřely soudy nižších stupňů. Přiklonil se k závěru prezentovanému dovolatelem, že pro posouzení existence zákonného znaku stav vylučující způsobilost lze v situaci, kdy ovlivnění řidiče, resp. pachatele přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku, návykovou látkou dosáhlo či překročilo hranici tzv. plazmatické koncentrace návykové látky, tj. hodnoty stanovené pro jednotlivé návykové látky v obecném pokynu nejvyššího státního zástupce zmiňovaném v podaném dovolání, mít za dostačující zjištění plynoucí z toxikologického vyšetření vzorku odebraného obviněnému, resp. jeho odborného zhodnocení obsaženého ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. V této souvislosti vycházel jednak z empirických poznatků nabytých z jiných jím rozhodovaných srovnatelných věcí (např. sp. zn. 6 Tdo 518/2019), jednak přihlédl k vývoji poznatků k dané problematice, které s uvedením zdrojů zohlednil ve svém odůvodnění pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 29. 4. 2019, č. 5/2019, zmiňovaný dovolatelem. Takový názor ovšem koliduje s právním názorem dosud ve zcela rozhodující míře zastávaným soudy v jejich rozhodnutích (rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjímaje), jenž má svůj podklad v usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publikovaném pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr., podle něhož se při posuzování otázky, zda se pachatel nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, coby znaku přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku, nelze obejít bez posouzení obviněného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Naléhavost vyřešení otázky nezbytného rozsahu dokazování formou zpracování znaleckých posudků za účelem objasnění, zda se konkrétní osoba, tj. pravděpodobný pachatel přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku, nacházela ve stavu vylučujícím způsobilost, vedla senát č. 6 k tomu, aby podle §20 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích předložil věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia.
16. K usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1178/2019, které bylo doručeno obviněnému dne 23. 12. 2019 a nejvyššímu státnímu zástupci dne 13. 11. 2019, o postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu se obviněný ani nejvyšší státní zástupce nevyjádřili.
17. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“) však důvody, jimiž byl senát č. 6 veden, nepokládá za důvody relevantní k tomu, aby mu byla trestní věc obviněného A. B. postoupena podle §20 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích k rozhodnutí.
18. Podle §19 odst. 1 zákona o soudech a soudcích Nejvyšší soud rozhoduje v senátech nebo velkých senátech kolegií. Ve velkých senátech kolegií rozhoduje jen tehdy, jestliže jim byla věc postoupena podle §20 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích, tj. dospěl-li (tříčlenný) senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, a postoupil-li věc velkému senátu kolegia. Senát při postoupení věci velkému senátu kolegia odůvodní svůj odlišný právní názor. Uvedené platí beze zbytku pro rozdílné posouzení hmotněprávní otázky (§20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). V případě právního názoru o procesním právu musí být splněny ještě další podmínky spočívající v tom, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam a že k odlišnému názoru dospěl tříčlenný senát jednomyslně (§20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Zmíněné možnosti postoupení věci velkému senátu kolegia se neuplatní, byl-li odlišný právní názor již vysloven ve stanovisku Nejvyššího soudu, zaujatém podle §14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích (§20 odst. 3 zákona o soudech a soudcích).
19. Ustanovení §20 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích je podkladem pro odnětí věci zákonným soudcům, kteří jsou členy tříčlenného senátu, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce, a pro projednání a rozhodnutí této věci soudci, kteří jsou členy velkého senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu. Postup předpokládaný citovaným ustanovením se uplatní jen tehdy, jde-li skutečně o právní názor, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Velký senát příslušného kolegia Nejvyššího soudu má právo i povinnost posoudit, zda jsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby mu byla věc postoupena k projednání a rozhodnutí. Nejsou-li splněny podmínky uvedené v §20 zákona o soudech a soudcích a byla-li věc přesto postoupena velkému senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu, rozhodne tento senát o jejím přikázání příslušnému (tříčlennému) senátu k projednání a rozhodnutí.
20. Podle názoru pléna Nejvyššího soudu vyjádřeného v jeho stanovisku ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. Plsn 1/2011 (uveřejněného pod č. 1/2012 Sb. rozh. tr.), totiž velký senát kolegia musí být – stejně jako každý jiný senát kteréhokoli soudu – oprávněn a povinen zkoumat svoji příslušnost k rozhodnutí ve věci samé, tj. otázku, zda byly splněny zákonné podmínky, za nichž je tříčlenný senát Nejvyššího soudu oprávněn postoupit mu věc k rozhodnutí (§20 zákona o soudech a soudcích) a za kterých se soudci velkého senátu kolegia stávají zákonnými soudci pro rozhodnutí v postoupené věci. Přitom neexistuje žádný další orgán, který by mohl řešit případně vzniklý „kompetenční spor“ mezi postupujícím tříčlenným senátem Nejvyššího soudu a velkým senátem kolegia stran splnění těchto podmínek, takže je logické, že takovým oprávněním je nadán velký senát kolegia, který v případě, když byly splněny podmínky podle §20 zákona o soudech a soudcích, je oprávněn meritorně rozhodnout v postoupené věci. V opačném případě ovšem chybí zákonný podklad k jeho meritornímu rozhodnutí a velký senát kolegia to musí konstatovat a přikázat postoupenou věc příslušnému tříčlennému senátu k projednání a rozhodnutí (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 15 Tdo 1314/2004, uveřejněné pod č. 39/2005 Sb. rozh. tr.).
21. Senát č. 6 v rozhodnutí argumentoval, že akceptuje názor nejvyššího státního zástupce, že pro posouzení existence zákonného znaku stav vylučující způsobilost lze v situaci, kdy ovlivnění řidiče, resp. pachatele přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku, návykovou látkou dosáhlo či překročilo hranici tzv. plazmatické koncentrace návykové látky, tj. hodnoty stanovené pro jednotlivé návykové látky v obecném pokynu nejvyššího státního zástupce zmiňovaném v podaném dovolání, pokládat za dostačující zjištění plynoucí z toxikologického vyšetření vzorku odebraného obviněnému, resp. jeho odborného zhodnocení obsaženého ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Měl za to, že tento závěr koliduje s právním názorem dosud zastávaným Nejvyšším soudem, jenž má svůj podklad v jeho usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publikovaném pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr., podle něhož se při posuzování otázky, zda se pachatel nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, coby znaku přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku, nelze obejít bez posouzení obviněného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
22. Jak ale vyplývá z dovolání nejvyššího státního zástupce, jehož obsah byl v relevantní části podrobně reprodukován, dovolatel odůvodnil svůj nesouhlas s právními závěry soudů nižších stupňů výhradami, jež mají zjevně skutkovou povahu. V konkrétní věci v podstatě nesouhlasil se způsobem, jakým soudy hodnotily znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, na straně jedné a odvětví psychiatrie na straně druhé. Vyvozoval, a to i s odkazem na pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 5/2019, že bylo-li množství návykové látky v organismu obviněného exaktně zjištěno znalcem toxikologem, přičemž výše plazmatické koncentrace návykové látky několikanásobně převyšuje obvyklou toxickou hranici, nebylo třeba dalšího zkoumání znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Již skutková zjištění vyplývající ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, vedou podle nejvyššího státního zástupce k právnímu závěru, že obviněný se v době činu nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku. Za takové situace byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jednak nadbytečný, navíc soudy převzaly jeho závěry, že obviněný se v době řízení nacházel toliko ve stavu snižujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, přičemž snížení jeho schopnosti řídit motorové vozidlo nebylo výrazné, mechanicky, nevypořádaly se důsledně s rozdílností závěrů znalců. Na závěru, že dovolatel uplatnil námitky skutkové povahy, třebaže si byl vědom, že procesní, resp. skutková problematika se nachází mimo rámec dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nic nemění ani jeho poznámka, že v posuzovaném případě je problematika znaleckého dokazování natolik úzce provázána s otázkou vlastního právního posouzení skutku, konkrétně znaku „stavu vylučujícího způsobilost“, že je nezbytné tyto skutečnosti zmínit.
23. V posuzovaném případě jde o to, zda soudy měly učinit na podkladě předložených důkazů závěr, že obviněný řídil motorové vozidlo ve „stavu vylučujícím způsobilost“. Jakkoliv jde o jeden ze zákonných znaků přečinu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jeho existenci lze dovodit výlučně ze skutkových zjištění učiněných soudy, jež mají svoji oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Dovolatel pokládal rozsah provedeného dokazování za úplný, ba až nadbytečný, zásadně ale nesouhlasil se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Měl za to, že bez náležitého odůvodnění preferovaly pro obviněného příznivě vyznívající závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
24. Nejvyšší soud ve shodě s rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz odst. 33, 37 a 41 nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18) v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018 (publikovaném pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.), již judikoval, že námitky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými jsou námitkami, které se dotýkají porušení základních práv obviněného jakožto jednotlivce ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedená základní práva však chrání obviněného, jakožto „slabší“ procesní stranu, a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor této „slabší“ procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněného na obhajobu byla stanovena na jeho ochranu. Nejvyšší státní zástupce proto může námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými v dovolání uplatnit pouze ve prospěch obviněného, ale nikoli v jeho neprospěch (shodně i usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z téhož dne pod sp. zn. 15 Tdo 1474/2018).
25. Podle velkého senátu trestního kolegia právní názor vyjádřený senátem č. 6 tudíž nelze v konkrétní situaci označit za právní názor odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, jmenovitě v jeho usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010, ve smyslu §20 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích. Důvody, na kterých tento senát založil své rozhodnutí o postoupení věci velkému senátu kolegia, se opírají o námitky skutkové obsažené v dovolání nevyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného. I kdyby bylo možné na takové námitky pohlížet jako na námitky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, nejvyšší státní zástupce je může v dovolání uplatnit pouze ve prospěch obviněného, ale nikoli v jeho neprospěch, jak učinil v posuzovaném případě. Z uvedeného logicky vyplývá, že nejde o námitky, jimiž by se měl (a také mohl) velký senát vůbec zabývat, a to stejně jako se jimi neměl zabývat právě s ohledem na zmíněná rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia a také nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, senát č. 6 Nejvyššího soudu.
26. Velký senát proto senátu č. 6 přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, poněvadž nejsou splněny podmínky §20 odst. 1, 2 zákona o soudech a soudcích.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 2. 2020
prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda velkého senátu trestního kolegia
Vypracovala
JUDr. Věra Kůrková