ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1870.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1870/2020-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně HP fast s.r.o. se sídlem v Ústí nad Labem, Střekově, Zeyerova 710/36, PSČ 400 03, identifikační číslo osoby 27354083, zastoupené Mgr. Marií Huspekovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Střekově, Zeyerova 710/36, PSČ 400 03, proti žalované Volvo Group Czech Republic, s.r.o., se sídlem v Čestlicích, Obchodní 109, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 61055239, zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, PSČ 110 00, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 119/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2020, č. j. 3 Cmo 36/2019-64, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 56 Cm 119/2018-40, kterým soud prvního stupně ve věci samé zamítl žalobu o zaplacení 100 000 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy spočívající v poškození jejího dobrého jména a v dočasné ztrátě její důvěryhodnosti v obchodních vztazích, jež měla vzniknout v důsledku nedostatečně pečlivého přístupu žalované tím, že žalovaná dne 21. 9. 2011 podala návrh na nařízení exekuce na základě platného a pravomocného exekučního titulu, přičemž žalobkyně v době, kdy nevěděla o zahájení exekuce, zaplatila žalované dne 6. 1. 2012 pohledávku včetně příslušenství. Soudní exekutor přesto rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtů žalobkyně a dne 9. 5. 2014 zablokoval její účty. Dne 13. 5. 2014 soudní exekutor exekuci zastavil a dne 15. 5. 2014 odblokoval účty žalobkyně. Žalobkyně tak byla nucena v této době informovat své odběratele o situaci a změnách způsobených exekucí, a to ji vystavilo riziku odchodu obchodního partnera, byť jen dočasného.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobě nebylo možno vyhovět pro nesplnění povinnosti tvrzení žalobkyně. Předpokladem přiznání nároku na poskytnutí zadostiučinění ve smyslu §19b zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je prokázání existence nemateriální újmy a příčinné souvislosti mezi neoprávněným zásahem do dobré pověsti a vzniklou újmou. Skutečnosti týkající se vzniku nemateriální újmy a příčinné souvislosti mezi zásahem do dobré pověsti a vzniklou nemateriální újmou nejsou dle odvolacího soudu věcí volné úvahy soudu. Je tak třeba specifikovat a prokázat konkrétní imateriální újmu, kterou má přiměřené zadostiučinění odčinit. Sama skutečnost, že určité jednání je objektivně způsobilé újmu přivodit, postačuje toliko k tomu, že takové jednání splňuje znaky zásahu do dobré pověsti dotčené právnické osoby. Bylo proto na žalobkyni, aby s ohledem na povahu uplatněného nároku poskytla soudu dostatek tvrzení ohledně vzniklé nemateriální újmy tak, aby soud mohl posoudit přiměřenost zvolené formy zadostiučinění a další hodnotící kritéria k posouzení přiměřenosti výše uplatněného zadostiučinění. Žalobkyně však v tomto směru dostatek tvrzení neuvedla. Ve věci bylo nařízeno jednání, k němuž byla žalobkyně řádně předvolána a k jednání se nedostavila. Tím se žalobkyně zbavila možnosti být poučena ve smyslu §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Na tom dle odvolacího soudu nic nemění, že žalobkyně byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 8. 2018, č. j. 56 Cm 119/2018-36, vyzvána, aby doplnila skutková tvrzení (a důkazy k nim) ve vztahu k tvrzenému poškození jejího dobrého jména s poučením, že v případě nevyhovění výzvě bude žaloba odmítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil dle žalobkyně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně namítá, že v žalobě dostatečně specifikovala, jak konkrétně bylo její dobré jméno poškozeno, když rozvedla, kterak se vydání exekučního příkazu, resp. zablokování jejích bankovních účtů, projevilo v její právní sféře, včetně nutnosti informovat o daném stavu odběratele žalobkyně. Postup soudů považuje na nepředvídatelný, neboť byla-li žalobkyně usnesením soudu prvního stupně vyzvána podle §43 o. s. ř., měla být její žaloba odmítnuta, a pokud se tak nestalo, mělo být v tomto směru poskytnuto žalobkyni poučení. Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. má navíc ve smyslu §213b odst. 1 o. s. ř. i odvolací soud, jenž ji nesplnil, a proto je závěr o nesplnění povinnosti tvrzení žalobkyně předčasný.
Dále má žalobkyně za to, že věc měla být posouzena podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když ke vzniku nemajetkové újmy došlo po 9. 5. 2014. Navíc se odvolací soud dostatečně nezabýval existencí titulu odpovědnosti za způsobenou újmu, neboť podstatou žaloby bylo pokračování v exekučním řízení žalovanou i poté, co pohledávka žalované byla dobrovolně uspokojena. Žalovaná tak měla přizpůsobit své úkony vůči soudnímu exekutorovi.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Může-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Má-li pak být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4093/2015, uveřejněný pod číslem 95/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní otázku, kterou má v souvislosti s tvrzenou nemajetkovou újmou dovolatelka za neřešenou, dovolatelka nezformulovala a nelze ji jednoznačně dovodit z obsahu dovolání. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že jde o „právní otázky hmotného a procesního práva, při při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolací soud odchýlil. Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1755/2017).
Protože dovolání žalobkyně trpí shora uvedenými vadami, nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Pouze pro úplnost tak lze uvést, že zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu týkající se jejího tvrzení o vzniku nemajetkové újmy, pak samotná otázka, zda v posuzovaném případě nemajetková újma na straně dovolatelky vznikla či nikoliv, je otázkou skutkovou, nikoli právní, která by přípustnost dovolání podle §237 nemohla založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2989/2012, nebo ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013). Samotná správnost skutkových zjištění soudů totiž dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod číslem 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Navíc k otázce poučovací povinnosti soudu podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. za situace, kdy se účastník řízení nezúčastní jednání, k němuž by předvolán, s čímž souvisí též otázka tzv. neúplné apelace a poučovací povinnosti soudu v odvolacím řízení, dovolací soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že poučení ve smyslu §118a o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku (jeho zmocněnci nebo zástupci), který je přítomen u jednání. Jestliže soud jedná v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce nebo zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006). Jinak řečeno, účastník, který se jednání neúčastnil, dobrodiní poučení podle §118a o. s. ř. ztrácí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, a ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011).
Ze shora uvedených důvodů nemůže výjimky ze zákazu uplatňování nových skutečností a důkazů uvedené v §205a písm. d) o. s. ř. využít účastník, jemuž se nedostalo poučení podle §118a jen proto, že se svévolně nedostavil k úkonům soudu, při nichž soud toto poučení poskytuje (tj. k jednání či k přípravě jednání). Je tomu tak i proto, že odvolací řízení je ve sporných věcech založeno na principu tzv. neúplné apelace, který předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení, je soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3204/2014). Za této procesní situace proto odvolací soud není oprávněn (povinen) poučení účastníkovi v odvolacím řízení poskytnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1728/2019).
Vzhledem k tomu, že se dovolatelka k jednání soudu prvního stupně dne 22. 11. 2018 nedostavila, ač k němu byla řádně předvolána, a nikterak se z účasti na jednání neomluvila ani nepožádala o odročení jednání, uplatní se shora uvedené závěry vyplývající z postupu soudu podle §101 odst. 3 o. s. ř. i v projednávané věci, a to bez ohledu na dovolatelkou uváděné důvody jejího procesního postupu.
Především však dovolání žalobkyně, jak zdůvodněno shora, trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, proto dovolací soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá i v rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 18. 12. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu