Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 09.07.2020, sp. zn. 23 Cdo 262/2020 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.262.2020.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.262.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 262/2020-410 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Česká EuV Commercial s.r.o. se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1101/23, PSČ 150 00, IČO 27533328, zastoupené Mgr. Jiřím Sixtou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00, proti žalovaným 1. Donova a.s., se sídlem v Praze 10, Chorvatská 2316/12, PSČ 101 00, IČO 05257697, zastoupené Mgr. Liborem Zbořilem, advokátem, se sídlem v Praze, V Jámě 699/1, PSČ 110 00 a 2. The Benjamin IG s.r.o., se sídlem v Praze 4, Gregorova 2117/2, PSČ 148 00, IČO 04990137, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, o zaplacení částky 2 056 395 Kč a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 17/2018, o dovolání prvé a dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 23 Co 46/2019-319, takto: I. Dovolání obou žalovaných se odmítají. II. Prvá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 376 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Sixty, advokáta, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00. III. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 376 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Sixty, advokáta, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 12. 2018, č. j. 42 C 17/2018-271, zavázal žalované k solidárnímu zaplacení částky 2 056 395 Kč a k zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z této částky od 2. 12. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). K odvolání obou žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 23 Co 46/2019-319, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, pokud jím byla oběma žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 056 395 Kč, potvrdil (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, pokud jím byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 2 056 395 Kč od 2. 12. 2017 do zaplacení, jakož i ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem II). Rozsudek odvolacího soudu v jeho výrokové části pod bodem I napadly dovoláním obě žalované. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání obou žalovaných tato označila za nepřípustná a současně i nedůvodná, neboť v otázce seznámení dovolatelů s nabyvatelem nemovitostí došlo k dezinterpretaci judikatury Nejvyššího soudu. Navrhla odmítnutí, event. zamítnutí, obou dovolání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Prvá žalovaná k přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jeno. s. ř.“) s tím, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena dovolacím soudem jinak. Dovolání považuje za důvodné podle §241a odst. 1 o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu spočívá podle jejího názoru na nesprávném právním posouzení věci, předcházející řízení vykazuje procesní vady spočívající v neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Prvá žalovaná dále nesouhlasí s posouzením důkazů, zejména hodnocením věrohodnosti svědků a s posouzením skutkových tvrzení účastníků řízení odvolacím soudem. Namítá neplatnost zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanými. Dále odmítá závěr odvolacího soudu o naplnění zprostředkovatelské smlouvy. Prosazuje, že k seznámení s P. N. nedošlo a prvá žalovaná si obstarala kupujícího sama a žalobkyně proto nemá nárok na provizi. Navrhla zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Námitka první žalované, podle níž má být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Má-li být dovolání přípustné proto že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz). Shora uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání prvá žalovaná nevyhověla, neboť neoznačila žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od kterého by se měl dovolací soud odchýlit; z dovolání není ani zřejmé, na řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva má napadené rozhodnutí záviset, a není tak možno dovodit ani z obsahu dovolání. To, že má prvá žalovaná jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci ani nejde), ani v režimu §237 o. s. ř. Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Dovozuje-li prvá žalovaná přípustnost dovolání z namítaných vad řízení, je nutno konstatovat, že vadami řízení se může dovolací soud zabývat pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání prvé žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedené vady pokračovat. Rovněž druhá žalovaná napadla výrok pod bodem I rozsudku odvolacího soudu dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Jako otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou pokládá otázku, zda pro pojetí zprostředkovatelského závazku uzavřeného podle §2445 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jenobč. zák.“), i nadále platí, jak Nejvyšší soud judikoval ve svém rozsudku ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4604/2007, že obstarat příležitost k uzavření určité smlouvy neznamená pouze seznámit jednající osoby. Tato námitka druhé žalované přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí není založeno na jejím vyřešení. V posuzovaném případě, není předmětem sporu nárok na zaplacení provize zprostředkovateli, který by „pouze seznámil jednající osoby“. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů (která nemohou být v rámci dovolacího přezkumu měněna či doplňována) žalobkyně vyvíjela činnost směřující k tomu, aby žalované měly příležitost uzavřít s třetí osobou kupní smlouvu v souladu se Smlouvou o zprostředkování, kterou mezi sebou žalobkyně a žalované sjednaly. Odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, že za účelem zprostředkování kupce na předmětnou nemovitost žalovaná oslovila dostatek potenciálních zájemců o koupi, prováděla prohlídky, zpracovala prezentaci předmětné nemovitosti a informovala žalované o jednáních ohledně koupě nemovitosti. Poté, co žalobkyně obdržela nabídku k odkoupení nemovitostí od P. N., jednatele společnosti P. H., tuto dvakrát přeposlala oběma žalovaným. Žalované uzavřely ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouvu se společností R Č, jejímž členem představenstva je mimo jiné P. N. Za této situace je v posuzované věci bez významu, zda závěry přijaté v judikatuře dovolacího soudu před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, o tom, že obstarat příležitost k uzavření určité smlouvy neznamená pouze „seznámit jednající osoby“ jsou i nadále aplikovatelné na vztahy založené smlouvami uzavřenými podle §2445 a násl. obč. zák. Druhá žalovaná dále předkládá k dovolacímu přezkumu otázku, kterou považuje za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Konkrétně zda ze skutečnosti, že ve společnosti s ručením omezeným je jedním z členů statutárního orgánu osoba, která je rovněž jedním z členů statutárního orgánu další akciové společnosti, vyplývá blízkost podle §22 občanského zákoníku mezi společností s ručením omezeným a akciovou společností. Ani tato otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí na jejím vyřešení nespočívá. Ve vztahu P. N. jako jednatele společnosti P. H. a současně člena představenstva R. Č. není rozhodné ustanovení §22 obč. zák., jenž pojem osoby blízké vymezuje, nýbrž rozhodným v posuzovaném případě je znění článku 1.1. Smlouvy o zprostředkování, podle kterého se pro účely této smlouvy za kupujícího považuje v případě, že kupujícím je právnická osoba, též člen statutárního orgánu. Odkaz druhé žalované na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 26. 11. sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. 29 Cdo 80/2013 a ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. 29 Cdo 3301/2012 není přiléhavý, neboť závěry v nich obsažené nejsou v posuzovaném případě aplikovatelné. Namítá-li druhá žalovaná, že odvolací soud pochybil, když neprovedl výklad smluvních ujednání obsažených ve Smlouvě o zprostředkování, nelze přisvědčit ani tomuto argumentu. Smluvní ujednání obsažené ve Smlouvě o zprostředkování není neurčité, a tudíž nebylo nutné provádět jejich výklad, jak mylně dovozuje druhá žalovaná. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, se výklad pojmu aplikuje u nejednoznačného, neurčitého a nesrozumitelného projevu vůle (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5500/2017, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz , v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že nebylo třeba použít výkladová pravidla obsažená v zákoně, jestliže smluvní ujednání nebylo neurčité, resp. nesrozumitelné). Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dospěl k závěru, že dovolání druhé žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné a její dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 9. 7. 2020 JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/09/2020
Spisová značka:23 Cdo 262/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.262.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2020-09-20