ECLI:CZ:NS:2020:25.CDO.2396.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2396/2020-565
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) R. B. , narozený XY, bytem XY, b) D. D. , narozená XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti žalovanému: T. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Markétou Vochoskou Haindlovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 735/25, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 10/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 22 Co 176/2019-519, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.694 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Markéty Vochoské Haindlové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. 3. 2019, č. j. 98 C 10/2016-478, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaný uveřejnil na vlastní náklady v deníku Sport a v jeho internetové podobě XY omluvu ve znění: „ XY “ (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaný zaslal na vlastní náklady internetovému periodiku XY a XY omluvu ve znění: „ XY “ (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výroky, že žalobce a) ovládá a ovlivňuje fotbalové rozhodčí prostřednictvím své manželky – žalobkyně b), která je v jeho područí a vykonává jeho vůli, a že žalobce a) neposlušné rozhodčí dehonestuje a zastrašuje, jsou kombinací skutkových tvrzení a hodnotících soudů, zatímco výroky, že žalobce a) rozhoduje o tom, kdo bude vyřazen z listiny rozhodčích, že jemu oddaní rozhodčí získávají privilegia, že jsou rozhodčí nuceni podepisovat petice, a že se žalobce a) zbavuje neloajálních rozhodčích a nahrazuje je rozhodčími, kteří jsou k němu loajální, jsou skutkovými tvrzeními. Na základě provedeného dokazování uzavřel, že označená skutková tvrzení žalovaného jsou pravdivá, v souvislosti s čímž poukázal především na svědecké výpovědi konkrétních osob, které označil za věrohodné a jež potvrdily správnost žalovaným uváděných informací. Z výpovědí jiných slyšených osob naopak při zjišťování rozhodných skutečností nevyšel, neboť dotyční se buď k rozhodným skutečnostem vůbec nevyjadřovali, anebo sice uvedli, že negativní jednání žalobce a) nezaznamenali, avšak to samo o sobě neznamená, že k němu nedošlo. U označených tzv. hybridních výroků soud zohlednil při posuzování pravdivosti v nich obsažených skutkových tvrzení vyjma výpovědí svědků rovněž to, že žalovaný sám v minulosti působil jako rozhodčí, jenž se účastnil většiny seminářů rozhodčích, včetně těch, na nichž vystupoval žalobce a). Byl tedy osobně přítomen jeho projevům a mohl si udělat vlastní dojem o tom, jak dotyčný na účastníky působil. V řízení vzal soud za prokázané, že projevy žalobce a) nebyly běžnými projevy funkcionářů XY (dále jen „XY“), že byly expresivně zabarvené, mocenské a mohly být vnímány jako urážející či dehonestující, potažmo způsobilé vyvolat v adresátech pocit nejistoty a strachu, jakož i dojem, že žalobce a) disponuje vlivem na výběr rozhodčích. Takové vystupování, které zpravidla vybočovalo i z mezí základní lidské slušnosti, se muselo promítnout do pocitu části rozhodčích, že nebudou-li vůči žalobci a) poslušní a loajální, budou potrestáni či veřejně zesměšněni, proti čemuž nebude obrany. Dále soud poukázal na to, že byť skutečně z vnitřních předpisů XY plyne, že na zařazení na konkrétní utkání nemají rozhodčí právní nárok, je minimálně s podivem, že po semináři v hotelu Pyramida, na němž se žalobce a) negativně vymezil proti těm rozhodčím, kteří žádali kompenzaci za zpožděný let na Madeiru, a uvedl, že je připraví o peníze, nebyli tito rozhodčí, aniž by v předchozích utkáních prokazatelně odvedli špatný výkon, nasazeni do dalších několika utkání první a druhé ligy, nýbrž byli posílání na utkání dorostu, za něž byli podstatně hůře finančně ohodnoceni. V rámci posouzení hodnotících soudů obsažených ve výrocích žalovaného pak soud prvního stupně uzavřel, že projev žalovaného uveřejněný ve dvou médiích nebyl nikterak nepřiměřený, byl kultivovaný, ničím neurážející ani nevybočující z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti. Zohlednil, že v případě žalobců se jednalo o kritiku osob veřejně činných, které zastávaly významnou funkci v českém i mezinárodním fotbalu, a byly tak povinny snášet intenzivnější zásahy do svých osobnostních práv. Se zvýšenou mírou kritiky pak byli povinni počítat rovněž s ohledem na své chování, kdy zejména žalobce a) se pravidelně účastnil seminářů rozhodčích a prokazatelně zde pronášel kontroverzní výroky kolidující s pravomocemi komise rozhodčích, v níž působila žalobkyně b) jakožto jeho partnerka. Jednalo-li se v případě žalobců o soužití dvou vysoce postavených funkcionářů, měli se oba zasazovat o to, aby veřejnost nenabyla dojmu, že si vzájemně zasahují do svých kompetencí, resp. že jeden z partnerů ovlivňuje toho druhého. V neposlední řadě pak soud prvního stupně zohlednil rovněž to, že žalovaný jakožto bývalý rozhodčí a odborník na danou problematiku měl informace o působení žalobců tzv. „z první ruky“, neměl důvodu o jejich pravdivosti pochybovat a v rámci svého projevu je interpretoval akceptovatelným způsobem. Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem obvodní soud uzavřel, že v projednávané věci je namístě upřednostnit zájem na ochraně svobody projevu žalovaného a žalobu v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. 22 Co 176/2019-519, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). S poukazem na zásadu volného hodnocení důkazů uzavřel, že obvodní soud rozumně vysvětlil, co jej vedlo k závěru o pravdivosti výroků žalovaného, odůvodnění jeho rozhodnutí je přesvědčivé, logické a nevykazuje libovůli. Je na ně proto možno (zejm. na body 47 až 55) plně odkázat. Zrekapituloval, že vyjma svědků, kteří mohou být ve věci osobně zainteresováni, podpořily výroky žalovaného rovněž osoby nemající na výsledku sporu žádný zájem (novináři L. M. a P. P. či bývalý člen XY R. H.). Svědek M. navíc vysvětlil možný důvod, pro který jiní svědci popsali situaci odlišně, a to že žalobce a) má ve fotbalovém prostředí velký vliv a řada lidí z něj má proto strach. To, že se žalobce a) účastnil seminářů rozhodčích, přestože byl partnerem žalobkyně b), pak uznal za systémovou chybu rovněž žalobcův blízký spolupracovník a někdejší předseda XY M. P.. Po částečném zopakování dokazování odvolací soud doplnil, že za výroky o organizaci petic ze strany žalobce a) prostřednictvím jemu loajálních rozhodčích a o nuceném podpisu těchto petic by žalovaného nebylo možno shledat odpovědným bez ohledu na jejich pravdivost, neboť v tomto směru se v minulosti vyjadřoval pouze L. K., přičemž nebylo prokázáno, že by žalovaný v rámci předmětného rozhovoru jeho slova převzal.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. Namítají, že soud posuzoval napadené výroky v neúplné či pozměněné podobě, některé pak zcela pominul. Tím fakticky omezil rozsah merita věci a porušil právo žalobců na spravedlivý proces. Mají za to, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odporuje požadavkům §157 odst. 2 o. s. ř., neboť důvody, pro něž byla tvrzení žalovaného shledána pravdivými, byly shrnuty toliko v jediném odstavci předmětného rozsudku, a to bez rozlišení sporných výroků, potažmo bez rozlišení, zda se jednotliví svědci vyjadřovali ve věci jako přímí účastníci konkrétních událostí, anebo podávali svědectví tzv. „z druhé ruky“. Nezabýval-li se odvolací soud věcí v daném směru, přestože předmětná námitka byla vznesena již v podaném odvolání, porušil §212 a násl. o. s. ř., jakož i právo žalobců na spravedlivý proces. K dovolacímu přezkumu dále předkládají otázku hodnocení věrohodnosti svědků, kteří současně čelí žalobám na ochranu osobnosti souvisejícím s projednávanou věcí, resp. svědků, kteří se vůči žalobcům negativně veřejně vymezili v médiích, otázku, zda v případě, kdy soudy zastávají stanovisko, že nelze žalovanému odepřít právo na výslech svědků, kteří čelí souběžně žalobám na ochranu osobnosti, se jedná o překážku řízení ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) či dokonce ustanovení §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., otázku oprávněnosti kritiky osob žalobců a otázku nutnosti řádného rozlišování napadených výroků na skutková tvrzení, hodnotové soudy, popř. výroky hybridní. Předestírají rozsáhlou polemiku se skutkovými zjištěními nalézacích soudů a hodnocením provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí. Namítají, že nebyl proveden test proporcionality mezi právem žalobců na ochranu jejich osobnosti a právem žalovaného na svobodu projevu. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný vyslovil v podaném vyjádření k dovolání nesouhlas s žalobci předestřenou dovolací argumentací. Navrhl, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolateli namítaná judikatura, podle níž bylo možné podat dovolání také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není pro posouzení přípustnosti dovolání v projednávané věci případná, neboť odpovídá právní úpravě občanského soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013. Jinak řečeno, od účinnosti této novely v judikátech uvedený dovolací důvod přípustnost dovolání nezakládá, což dopadá na dovolateli položené otázky týkající se posouzení věrohodnosti svědků, vedení dokazování, hodnocení provedených důkazů, potažmo samotných výsledných skutkových zjištění (týkajících se zejména pravdivosti skutkových výroků žalovaného, resp. podkladů, na nichž založil své hodnotící soudy). Dovolatelé na odlišném skutkovém stavu budují své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení a uplatňují tím jiný než přípustný dovolací důvod podle §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud současně neshledal v postupu nalézacích soudů v důkazním řízení ani porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces. Soud prvního stupně, jehož skutkové a právní závěry byly odvolacím soudem v zásadě převzaty, si provedeným dokazováním vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval rovněž hodnocení důkazů. Vzal-li za podklad pro svá skutková zjištění zejména svědecké výpovědi konkrétních osob, které se dovolatelé snaží zpochybnit, pak náležitě vysvětlil své úvahy, jimiž se při hodnocení těchto důkazů řídil, přičemž tyto výpovědi vyhodnotil rovněž ve spojení s dalšími provedenými důkazy. Dostatečným způsobem též vysvětlil, z jakých důvodů nevyšel z výpovědí ostatních vyslechnutých osob a jeho řádně odůvodněným závěrům nelze v tomto ohledu ničeho vytknout.
Ani námitka, že odvolací soud měl řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) či §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přípustnost dovolání nezakládá. Podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit. V ustanovení §109 odst. 1 jsou pod písmeny a) až d) vyjmenovány případy, kdy soud musí přerušit řízení, jestliže se v řízení vyskytla okolnost, která dočasně brání jeho pokračování. Otázkami, které jako předběžné (§135 odst. 1 o. s. ř.) soud nesmí podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. sám řešit, jsou jednak otázky, u nichž úprava rozhodování soudu o určitém právním vztahu obsahově vylučuje možnost řešit rozhodující otázky v jiném řízení (např. neplatnost rozvázání pracovního poměru, nezákonnost stávky a jiné). Dalším případem pak je povinnost soudu přerušit řízení vyplývající přímo ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1957/2014). Otázka pravdivosti tvrzení svědků není otázkou, kterou by nemohl soud řešit v tomto řízení, ani přímo ze zákona povinnost přerušit řízení nevyplývá, tudíž se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které slouží jen k řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti bylo namístě řízení přerušit či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Pokud by dovolací soud přehodnocoval v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci závěr nižších soudů, že k fakultativnímu přerušení řízení nebyl důvod, byl by zcela popřen smysl tohoto institutu.
Ani výhrady, že soud prvního stupně fakticky omezil meritum věci tím, že se nezabýval všemi spornými výroky, popř. některé z nich vynechal, že tyto výroky řádně nerozčlenil podle jejich charakteru, či že neprovedl test proporcionality mezi právem dovolatelů na ochranu osobnosti a svobodou projevu žalovaného, v návaznosti na což shledal chybně kritiku osob žalobců jako oprávněnou, nesměřují k řešení právních otázek, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. proto nezakládají.
Předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn 30 Cdo 464/2016).
Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany osobnosti v čl. 10 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), přitom bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným čl. 17 Listiny (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016, či ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018).
Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící (hodnotový) soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, nebo ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4162/2018). U výroků, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení (tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se skutkovým základem), je nezbytné určit, do jaké míry mají tyto hybridní výroky skutkový základ a zda nejsou tyto výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, přičemž je nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a judikatura Evropského soudu pro lidská práva v něm citovaná).
Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud, resp. soud prvního stupně, na jehož rozhodnutí odvolací soud odkázal, při svém rozhodování z uvedených zásad vycházel. V souladu s judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva byly sporné výroky rozčleněny na skutková tvrzení, hodnotové soudy a tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se skutkovým základem. Nelze přisvědčit námitce, že by snad toto rozčlenění bylo provedeno chybným způsobem, či že by některé z výroků žalovaného, za něž byla požadována omluva, byly v rámci provedeného posouzení opomenuty, resp. pozměněny. Z obsahu spisu je naopak zřejmé, že předmětné výroky byly postiženy v plném rozsahu a ve správném znění, a že jsou to spíše dovolatelé, kteří se snaží meritum věci nepřípustně rozšiřovat tím, že předestírají k dovolacímu přezkumu rovněž výroky do znění požadované omluvy fakticky nezahrnuté [srov. zejm. části A) a F) podaného dovolání]. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů, která nejsou a nemohou být předmětem dovolacího přezkumu, pak vyplývá, že pravdivost skutkových tvrzení a skutkového základu hybridních výroků byla v řízení prokázána, a přesvědčivě odůvodněn byl rovněž závěr, podle něhož se výroky žalovaného v částech, ve kterých byly hodnotícími soudy, zakládaly na pravdivé informaci a forma jejich veřejné prezentace byla přiměřená. Nalézací soudy vzaly v potaz, že projev žalovaného byl kultivovaný, ničím neurážející a nevybočující z mezí pravidel slušnosti, že žalobci vystupovali jako osoby veřejně činné, zastávající významné funkce v českém i mezinárodním fotbalu (k vymezení kopané a fotbalové politiky jako věci veřejné, potažmo k povinnosti veřejně činných osob snášet zvýšenou míru kritiky srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4084/2019, vydané ve věci týchž dovolatelů), a neopomenuly zohlednit ani závadné chování zejména žalobce a), které se ukázalo jako způsobilé vyvolat v očích veřejnosti dojem, že jmenovaný neoprávněně zasahuje do kompetencí orgánu, jehož členem byla žalobkyně b). Lze uzavřít, že odvolací soud náležitě přihlédl ke všem relevantním hlediskům, jež bylo v rámci řešení kolize mezi svobodou projevu a právem na ochranu osobnosti nutno posoudit (k tomu v podrobnostech srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14), nelze proto dovodit, že by jeho závěry byly v rozporu s ustálenou judikaturou.
Vzhledem k uvedenému nemůže konečně obstát ani námitka nedostatečného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a nedostatečné reakce odvolacího soudu na ni; tato výhrada ostatně představuje námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž lze ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné.
Napadají-li dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu rovněž ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta ve výši 2.500 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. d) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o 21% náhradu daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 3.388 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalobci v řízení o ochranu osobnosti nemají postavení nerozlučných společníků, neboť každý z nich v řízení uplatňuje ochranu vlastního osobnostního práva, rozhodl dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu ke každému z nich zvlášť, a to tak, že každý ze žalobců je povinen žalovanému na náhradě nákladů řízení zaplatit částku 1.694 Kč, která představuje polovinu ze soudem vypočtených nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon (exekuci).
V Brně dne 20. 10. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu