ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1568.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1568/2020-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České dominikánské provincie , identifikační číslo osoby (IČO): 004 08 379, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Husova 234/8, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) obci Býčkovice , IČO: 008 32 316, se sídlem v Býčkovicích č. 57, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 522/2015, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 11 Co 83/2019-400, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Rozsudkem ze dne 23. 1. 2020, č. j. 11 Co 83/2019-400, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen jako „odvolací soud“) změnil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 3. 2019, č. j. 9 C 522/2015-351, tak, že se zamítá žaloba na určení vlastnického práva České republiky [podaná s odkazem na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] k pozemkům parc. č. 197/2, parc. č. 202, parc. č. 204/2 a parc. č. 256, všech v katastrálním území Velký Újezd u Litoměřic; ve zbylém rozsahu (v němž bylo deklarováno vlastnické právo České republiky k pozemku parc. č. 200/11 v katastrálním území Velký Újezd u Litoměřic) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (to vše výrokem pod bodem I) a odvolací soud rozhodl jak o nákladech odvolacího řízení, tak i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výroky pod body II až V).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním první žalovaná (dále i jen jako „dovolatelka“) v části výroku pod bodem I, jíž bylo vyhověno žalobě na určení vlastnického práva státu k pozemku parc. č. 200/1 v katastrálním území Velký Újezd u Litoměřic (dále též jen „předmětný pozemek“); přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena otázka, který subjekt je pasivně legitimován ve věci určení vlastnického práva státu k majetku, k němuž – před jeho převodem, zpochybňovaným žalobou dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. – svědčilo právo hospodaření státnímu podniku, případně že jde o otázku, jíž dovolací soud (dle mínění dovolatelky) napadeným rozhodnutím vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Za rozporné s ustálenou judikaturou, zakládající proto přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., považuje dovolatelka i vyřešení otázky, je-li předmětný pozemek zemědělským majetkem, na nějž tak dopadal zákaz dispozic dle ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2012) a dále pak i posouzení, lze-li v řízení o určení vlastnického práva státu na podkladě žaloby dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zkoumat naplnění podmínek pro naturální restituci majetku (k nimž dovolatelka namítá absenci funkční souvislosti majetku ve smyslu §7 odst. 1 písm. a/ cit. zákona a překážku dle §8 odst. 1 písm. a/, tvrdíc, že předmětná parcela je územním plánem určena k vybudování dopravní infrastruktury, po jejíž realizaci by žalobkyni zůstalo toliko tzv. holé vlastnictví). Spolu s dovoláním dovolatelka učinila i návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (první žalovanou), za niž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Rozhodovací praxí dovolacího soudu byl artikulován závěr, že v řízení o určení vlastnického práva státu (České republiky), iniciovaného žalobou oprávněné osoby dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., se musí účastnit i stát (Česká republika). Směřuje-li totiž žaloba podaná v režimu §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. k odstranění překážky uplatnění nároku na vydání věci z majetku státu, může tuto svou funkci plnit toliko za předpokladu, že bude výsledné rozhodnutí závazné též pro stát, jehož vlastnické právo je určováno (nemluvě již o tom, že by neexistence závaznosti rozhodnutí o této žalobě pro Českou republiku vyvolávala riziko rozporného určení vlastnictví k týmž nemovitostem v jiném řízení iniciovaném přímo státem). Ze znění §18 citovaného předpisu se přitom nikterak nepodává, že by jím zákonodárce mínil bez dalšího rozšířit subjektivní meze závaznosti soudního rozhodnutí na Českou republiku i v případě, že v řízení není přítomna coby účastník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1211/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4124/2018).
Na uvedené závěry Nejvyšší soud aktuálně odkázal i v usneseních ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2257/2020, a ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2476/2020 (vydaných ve věcech na určení vlastnického práva státu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., v nichž byla taktéž žalovaná Česká republika, za níž před soudem vystupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), v nichž se vypořádal s obdobnou argumentací dovolatelky, jíž se zpochybňovala pasivní legitimace České republiky (v konkurenci s legitimací státního podniku či státní organizace, coby dřívějšími nositeli práva hospodaření k předmětnému majetku státu). Ve zmíněných rozhodnutích dovolací soudu odkázal i na další judikaturu, dle níž ve věcech iniciovaných žalobou oprávněné osoby dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. stát (tj. Česká republika) nemusí být vždy stranou žalovanou (nýbrž může vystupovat i na straně žalující), ovšem – spolu se stávajícím „katastrálním vlastníkem“ – je vždy třeba jeho účasti v řízení; za stát pak vystupuje v řízení ta organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná, což je povinen soud zjistit a jednat s ní (s tím, že otázka, která organizační složka státu má za stát vystupovat před soudem, není již otázkou věcné legitimace).
Výše reprodukované konkluze, vyjádřené v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jsou tudíž aplikovatelné i v posuzované věci a není důvodu se od nich odchýlit (Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky a neskýtá k němu prostor ani současná argumentace dovolatelky, obsahově totožná s argumentací uplatněnou již v předešlých řízeních).
V poměrech posuzované věci jsou nepřípadné i odkazy dovolatelky na rozhodovací praxi, podle níž organizace vzniklé podle §54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. (kterými jsou i státní podniky, které nejsou založené a ani se nepovažují za založené dle zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, jestliže na ně současně nedopadá §57 zákona č. 219/2000 Sb.) i státní podniky založené dle zákona č. 77/1997 Sb., resp. státní podniky, které se považují za založené dle zákona č. 77/1997 Sb., mohou samostatně jednat před soudem ve věcech týkajících se majetku státu, kdy jim svědčí také pasivní věcná legitimace ohledně majetku ve vlastnictví státu, s nímž hospodaří (kromě dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí
– rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2679/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1895/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2913/2005 – dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 760/2003).
Jak příslušnost k hospodaření podle zákona č. 219/2000 Sb., tak i právo hospodaření s majetkem státu dle zákona č. 77/1997 Sb. (navzdory určité obsahové odlišnosti jde o instituty stejné povahy; srov. např. Baudyš, Petr. Právo hospodařit a příslušnost hospodařit, Právní rozhledy č. 7/2001, s. 334) jsou založeny na tzv. fakticitě, tedy reálném výkonu (srov. Plíva, Stanislav. K pojetí nové úpravy hospodaření s majetkem státu, Právní rozhledy č. 10/2000, s. 423). Tomu odpovídá také znění ustanovení §10 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb., dle něhož s majetkem, s nímž žádná organizační složka podle tohoto zákona „nehospodaří“, hospodaří organizační složky příslušné dle §11 zákona (srov. i Svoboda, Martin; Závodský, Ondřej. Zákon o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, komentář k §10), anebo znění ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 77/1997 Sb., dle něhož státní podniky vykonávají práva vlastníka při „hospodaření“ s majetkem podniku (majetkem podniku se rozumí majetek ve vlastnictví státu, k němuž má státní podnik právo hospodaření; srov. §2 odst. 8 zákona č. 77/1997 Sb.). [Přiměřeně zde lze odkázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu ve vztahu k podmínkám přechodu vlastnického práva k majetku státu na obce dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, kde Nejvyšší soud akcentoval právě fakticitu práva hospodaření, nikoliv právního titulu k němu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4816/2015].
Tedy i z toho pohledu, že žalovanou označený státní podnik s předmětným pozemkem reálně nehospodaří (a to již od roku 2008) a k daném majetku se nehlásí, jde o situaci skutkově a právně nesouměřitelnou s okolnostmi, za nichž byla vydaná dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí, jejichž závěry tak nejsou konkluzemi vyslovenými v této věci dotčeny (nelze proto přisvědčit dovolatelce ani v námitce, že se z napadeného rozhodnutí podává závěr, dle nějž „za stát může jednat pouze Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových“, pročež by jiná řízení – v nichž vystupují jiné organizační složky státu, případně státní podniky, či jiné státní organizace – mohla být stižena vadou řízení). Závěr odvolacího soudu o pasivní legitimaci České republiky (jejíž vlastnické právo se určuje), za níž má dle zákona č. 219/2000 Sb. jednat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (není-li příslušná jiná organizační složka), je s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu konformní.
Relevanci pak postrádá i odkaz dovolatelky na rozhodnutí, dle nichž pasivní věcnou legitimaci postrádá žalovaný, jenž není účastníkem hmotněprávního vztahu, o který v posuzované věci jde (v posuzované věci je věcná legitimace žalované dána již zněním ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a skutečností, že se určuje její vlastnické právo – srov. výše citovanou rozhodovací praxi), i na rozhodnutí týkající se dispozičních oprávnění správce konkursní podstaty (neobstojí-li argumentace dovolatelky stran pasivní legitimace úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, s. p. v likvidaci) a také na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3217/2014, a ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016 (v nichž nebyly vysloveny závěry protivící se závěrům formulovaným v posuzované věci).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v závěru, že v řízení o určení vlastnického práva státu podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zásadně nelze řešit další otázky, jež by byly významné až v eventuálně navazujícím řízení o vydání věci, ačkoliv výjimečně je možné prolomit blokační účinky ustanovení chránících někdejší církevní majetek, svědčí-li pro to mimořádné důvody, které převažují nad zájmem církví a náboženských společností na restituci jejich historického vlastnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1657/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1052/2020).
Konkrétně je dle rozhodovací praxe dovolacího soudu možné zvažovat ochranu vlastnického práva nabyvatele blokovaného majetku (ovšem za striktního požadavku jeho dobré víry; zde dovolací soud poukazuje i na závěr učiněný soudem prvního stupně, že žalované si „musely být vědomy toho, že předmětné pozemky jsou majetkem, jehož původním vlastníkem byly Církve, náboženské řády a kongregace“; srov. bod 90 odůvodnění) v situacích, v nichž by nezákonně převedené pozemky měly pro potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou, již by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016).
Tím spíše pak dle úvah vyložených v dovolatelkou odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, prolomení blokačního ustanovení odůvodňuje situace, kdy věc, která byla v rozporu s blokačním ustanovením převedena z vlastnictví státu, není způsobilá vydání oprávněné osobě a proti ochraně dobré víry nabyvatele tak nestojí hodnota v podobě zmírnění historických majetkových křivd vrácením odňatého majetku jeho původním vlastníkům (újmu nabyvatele nevyvažuje prospěch církevní právnické osoby, nýbrž jen majetkový zájem státu, který neplatnost převodu sám zapříčinil); srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1657/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1052/2020.
Uvedenými rozhodnutími nebylo ovšem popřeno, že se v řízení podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zásadně nezkoumá způsobilost nárokovaného majetku k vydání oprávněné osobě. Předpokladem výjimečného prolomení blokace z důvodu nezpůsobilosti věci k vydání oprávněné osobě je, mimo dobré víry nabyvatele, i skutečnost, že jsou do řízení vnesena příslušná jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nemohou být oprávněné osobě vydány (není totiž úlohou soudu z úřední povinnosti prověřovat, zda je sporný majetek způsobilý vydání oprávněné osobě).
O takovou naposled uvedenou situaci ovšem v posuzované věci nejde, jestliže podle skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, není předmětný pozemek územním plánem určen k vybudování veřejně prospěšné stavby nebo stavby dopravní infrastruktury (srov. body 40 a 98 rozsudku soudu prvního stupně, jehož závěry odvolací soud převzal); zpochybňuje-li to dovolatelka tvrzením, že dle územního plánu je předmětný pozemek určen k realizaci místní komunikace, jde o polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, jež nemůže přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žádná, natožpak jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení o nenaplnění podmínky funkční souvislosti ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. pak dovolatelka neuvádí (a nevnesla je do řízení ani podáním ze dne 13. 3. 2017 ani při jednání dne 21. 11. 2019, jak tvrdí v dovolání; srov. č. l. 231 – 232 a č. l. 378 verte), když toliko rekapituluje, za jakých podmínek je funkční souvislost dle interpretovaného ustanovení dána a jaké skutečnosti k závěru o funkční souvislosti nepostačují. Nadto je předčasné zabývat se naplněním podmínek uvedených v ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., vztahují-li se toliko k majetku, jenž jsou povinny vydat osoby povinné dle §4 písm. c) a d) zákona a není-li zřejmé, zda do učinění výzvy oprávněné osoby nedojde ke změně organizační složky státu příslušné k hospodaření s předmětným pozemkem.
Konečně, přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky zpochybňující závěr o zemědělské povaze předmětného pozemku, potažmo o tom, že jeho převod byl stižen blokací dle ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3357/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3325/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4077/2018) považoval (ostatně stejně jako dovolatelka) za rozhodující nikoliv formální (evidenční), nýbrž především faktický stav pozemku; přitom uzavřel, že ke dni účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991) byl tento pozemek zemědělsky obhospodařován a (podpůrně) poukázal také na zemědělskou povahu pozemku v době přechodu vlastnického práva na stát.
Jestliže dovolatelka namítá, že předmětný pozemek neměl zemědělskou povahu ke dni účinnosti zákona o půdě z materiálního ani formálního hlediska (a ke dni přechodu vlastnického práva na stát z materiálního hlediska), a že tyto závěry odvolacího soudu nemají oporu v obsahu spisu, nezakládá tato argumentace přípustnost dovolání, neboť jde o polemiku se skutkovými zjištěními, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. [Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem – k tomu znovu srov. již shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání [o konformitě rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání první žalované bylo odmítnuto a náklady žalobkyně spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva.
O návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí (§243 písm. b/ o. s. ř.) Nejvyšší soud rozhodl již dříve samostatným rozhodnutím (v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 10. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu