ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3498.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3498/2020-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně CALAMARI SE, se sídlem v Ostravě - Přívozu, Slovenská 1085/1a, IČO 28940423, zastoupené Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Jurečkova 643/20, proti žalovanému Moravskoslezskému kraji , se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října 2771/117, IČO 70890692, zastoupenému JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné - Fryštátu, Masarykovo nám. 91/28, o zaplacení částky 86.572 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 157 C 26/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. ledna 2020, č. j. 8 Co 346/2019-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.904,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Burečka, advokáta se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Jurečkova 643/20.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného výrokem I. rozsudku ze dne 14. 1. 2020, č. j. 8 Co 346/2019-81, rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 7. 2019, č. j. 157 C 26/2016-58, v napadené části, tj. v odstavci I. výroku, pokud byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 86.572 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 25. 9. 2016 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 106.813 Kč za dobu od 25. 9. 2016 do 27. 9. 2018, potvrdil, ohledně náhrady nákladů řízení jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 71.375 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Burečka; dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 11.810 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Burečka (výrok II.)
Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě, jíž se žalobkyně - po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 106.813 Kč s příslušenstvím (která jí byla zaplacena příspěvkovou organizací zřízenou žalovaným - Správou silnic Moravskoslezského kraje) a poté, co řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno - domáhala zaplacení částky 86.572 Kč s příslušenstvím jako náhrady za bezdůvodné obohacení za období od 9. 10. 2014 do 21. 9. 2016 vzniklého žalovanému bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví žalobkyně - parc. č. 1933, 1940, 1941 a parc. č. 3051/2 v k. ú. Místek, obci Frýdek-Místek, na nichž se nachází, mimo jiné, násyp a chodník pro pěší a jež jsou součástí pozemní komunikace - silnice II. třídy č. II/473 ve vlastnictví žalovaného. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť provedeným dokazováním bylo prokázáno, že stavba chodníku včetně násypu byly součástí stavby komunikace II/473, jak to vyplývá z kolaudačního rozhodnutí odboru dopravy ONV ve Frýdku-Místku ze dne 5. 11. 1987, č. j. Dopr. 895-281/lf/87-Fi, jímž povolil užívání stavby „VO mostu ev. č. 473-006 ve Frýdku-Místku, stavebních objektů 101Rekonstrukce silnice LL/473, 102 Křižující komunikace, 103 Příjezd do Selika, 251 Opěrná zeď, která obsahuje mj. rekonstrukci silnice v délce 682 m, šíře kat. M 14,5 s provizorním propojením se stávající silnicí na Frýdecké straně, s tím, že opěrná zeď řeší výškový rozdíl mezi příjezdem do Selika a hlavní trasou, přičemž dále v bodě 2 podmínek bylo uvedeno - drobné nedostatky jsou stanoveny následující podmínky - dokončení povrchové úpravy chodníku do 30. 11. 1987 a dokončení svahování násypu včetně osetí do 31. 12. 1987“, a že chodník na levé straně silnice není zařazen v pasportu místních komunikací, jak bylo zjištěno ze sdělení Statutárního města Frýdek-Místek, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 17. 10. 2016. Taktéž znalec Ing. Tomáš Malina ve znaleckém posudku ze dne 31. 10. 2016, jímž byl proveden důkaz v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 155 C 49/2014 (na čl. 60-71), jakož i v daném řízení, v tomto posudku uvedl, že „násyp vznikl v souvislosti se stavbou mostu, že dříve tam nebyl a slouží k překonání výškové nerovnosti terénu, když silnice by bez násypu existovat nemohla, neboť bylo zapotřebí propojit silnici se stávajícím terénem, který byl níže, a kdy jiný způsob využití plochy násypu je vyloučen, takže hlavním využitím násypu je umístění a užívání silnice“. Pokud znalec uvedl, že chodník na levé straně není součástí silnice v průtahu městem, nýbrž samostatnou místní komunikací pro pěší, jedná se dle odvolacího soudu již o právní hodnocení znalce, které mu nepřísluší a kterým soud vázán není. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že násyp je součástí silnice II/473 dle §12 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“), které platí i pro průjezdní úseky silnic (přičemž násyp nepatří mezi odchylky vyjmenované v §14 tohoto zákona), a protože na tomto náspu je umístěn rovněž chodník na levé straně, pak i ten je součástí dané silnice; nemůže se tak jednat „o samostatnou stavbu a samostatnou nemovitost“ ve vlastnictví Statutárního města Frýdek-Místek, jak žalovaný namítal, přestože se o chodník toto město stará, provádí na něm údržbu, včetně náspu a zeleně na něm se nacházející. Stejně tak za bezpředmětnou považoval odvolací soud i obranu žalovaného, že chodník a násyp neužívá, že je užíván veřejností, neboť rozhodující je, že ani Statutární město Frýdek-Místek nevede daný chodník
- komunikaci v pasportu místních komunikací (dle §9 odst. 2 tohoto zákona platí, že vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace vede evidenci jím vlastněných pozemních komunikací). Odvolací soud uzavřel, že pro právní posouzení věci je rozhodující, že předmětný násyp je nezbytnou součástí ke konstrukci silnice a jejímu následnému provozu a že součástí násypu je i předmětný sporný chodník na levé straně, který se tak stává součástí silnice II/473. Žalovanému proto v rozhodném období vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení dle §2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1838/2018, kterým bylo rozhodováno ve shodné věci totožných účastníků o dovolání žalovaného za předcházející období, v němž dovolací soud dovodil, že bezdůvodné obohacení vzniká v důsledku bezesmluvního umístění dotčené komunikace a jejích součástí na pozemcích vlastněných žalobkyní na úkor žalobkyně, a to i případně v rozsahu odpovídajícím užívání nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy), ohledně jehož výše soud prvního stupně správně dovodil, že představuje peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání věci, respektive v této věci částku omezenou cenovými předpisy, jež byla mezi účastníky nesporná, a to ve výši 40 Kč za 1 m 2 a rok. Odvolací soud odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, v němž dovolací soud uvedl, že vlastník pozemku, který byl pozemní komunikací obestavěn (např. trávník ve středu křižovatky), nebo ke komunikaci bezprostředně přiléhá (např. příkop, násep, svah, úzký pruh zeleně) se může dostat do stejné situace jako vlastník pozemku, jemuž jiný znemožnil přístup na jeho pozemek, a tím i jeho běžné užívání. Takové pozemky je proto třeba považovat za pozemky užívané vlastníkem komunikace za předpokladu, že jejich obestavění či přilehlost k pozemní komunikaci znemožňuje vlastníkovi užívat předmětných pozemků.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu jím tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil právní otázku v souvislosti s vymezením silničního pozemku silnice II/473, vymezeného dle §11 ZPK, který prochází pozemky ve vlastnictví žalobce, a následně pak dovodil nesprávnou odpovědnost odvolatele za jeho bezdůvodné obohacení na úkor žalobce“ . Dovolatel má za to, že odvolací soud při aplikaci závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, porušil ustanovení §8, 9, 11 a 12 zákona č. 13/1997 Sb., a že jeho závěry nejsou v souladu ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15, vyhodnotil-li nesprávně, že „pozemek nacházející se pod chodníkem a následně pod veřejnou zelení je součástí této silnice“, ačkoliv správně měl dospět k závěru, že daný pozemek „resp. pozemky oddělené geometrickým plánem jsou samostatnou pozemní komunikací a veřejnou zelení“. Za nesprávný a nepřezkoumatelný konkrétně považuje jeho závěr, že násyp a na něm se nacházející chodník jsou součástí silnice II. třídy ve smyslu §12 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb. z důvodu, že vznikly při její výstavbě, který dle něj nemá oporu v provedených důkazech, ani neodpovídá §11 tohoto zákona, jenž definuje silniční pozemek. Namítá, že „pozemek pod chodníkem je sice silničním pozemkem, nikoliv však silničním pozemkem pod silnicí II. třídy, ale samostatným silničním pozemkem pod samostatnou komunikací pro pěší, jelikož je jí zcela zastavěn“ (viz §11 odst. 3 věta první zákona č. 13/1997 Sb.), a že na této komunikaci je potřeba zajišťovat schůdnost ve smyslu §27 odst. 3 tohoto zákona, a nikoliv sjízdnost ve smyslu jeho §27 odst. 2. Pozemek pod tímto chodníkem pak není ani součástí silnice II. třídy ve smyslu §12 zákona č. 13/1997 Sb. „a netvoří její silniční pozemek ve smyslu §11 tohoto zákona“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v obsáhlém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázka nastíněná dovolatelem, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil právní otázku v souvislosti s vymezením silničního pozemku silnice II/473, vymezeného dle §11 ZPK, který prochází pozemky ve vlastnictví žalobce“, jakož i všechny jeho námitky vztahující se k §11 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. (který stanoví, že těleso průjezdního úseku silnice je ohraničeno šířkou vozovky s krajnicemi mezi zvýšenými obrubami chodníků, zelených pásů nebo obdobných ploch) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu - jak z jeho odůvodnění vyplývá
- nezávisí, neboť ji odvolací soud neřešil. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015).
Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu, že násyp a na něm se nacházející chodník jsou součástí silnice II. třídy ve smyslu §12 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb. z důvodu, že vznikly při její výstavbě, námitkou, že takovýto závěr nemá oporu v provedených důkazech, pak neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž napadá skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně, která odvolací soud převzal, na nichž jsou rozhodnutí soudů obou stupňů založena. Dovolatel však přehlíží, že v dovolacím řízení nelze od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (§211o. s. ř.), nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.; dovolací námitky zpochybňující odvolacím soudem zjištěný skutkový stav nemohou založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v témže ohledu nepřezkoumatelné, pak se rovněž nejedná o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vzniká v případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení vlastníku dotčené stavby, a to již ze samotného titulu vlastnického práva a bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013 a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2093/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013), přičemž bezdůvodné obohacení vzniká pak i v rozsahu odpovídajícím užívání nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy, případně i plochy, na níž se nacházejí chodníky, silniční vegetace a podobně (k tomu srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4661/2015, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017, či ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, jakož i jeho usnesení ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, a ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013).
V posuzované věci je konečný závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení bezesmluvním užíváním předmětných pozemků nacházejících se pod náspem (na němž se nachází chodník pro pěší) a vlastněných v rozhodné době žalobkyní, založen na skutkovém zjištění, učiněném již soudem prvního stupně, které odvolací soud převzal, že stavba náspu a chodníku na něm byly součástí stavby silnice - komunikace II/473, přičemž hlavním využitím tohoto náspu je umístění a užívání silnice, bez něhož by silnice existovat nemohla, neboť bylo zapotřebí propojit silnici se stávajícím terénem (jak to bylo prokázáno důkazy provedenými již v řízení před soudem prvního stupně). Na základě tohoto zjištění učinil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně závěr, že násyp je součástí silnice dle §12 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., a protože na tomto násypu byl vybudován chodník pro pěší, je i tento chodník (jakož i zeleň nacházející se na násypu), součástí této silnice.
Zákon č. 13/1997 Sb. (v rozhodném znění) v §12, §13 a §14 z důvodu zamezení sporných výkladů upravuje jak součásti, tak příslušenství komunikací (obecně pojmy součást a příslušenství věci upravuje §505 až 513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tato úprava se přitom na věci uplatní vždy, pokud ovšem speciální právní předpis pro účely konkrétního právního odvětví nestanoví jinak). Vzhledem k tomu, že komunikace jsou složitými stavbami, které jak po stránce konstrukční, tak i z důvodu svého osazení dalšími zařízeními, mohou vzbuzovat otázky, co je a není komunikací, upravuje zákon č. 13/1997 Sb., na co se vztahují pravidla v něm upravená, a to tak, že v §12 výslovně stanoví, co je součástí pozemní komunikace, a v §13 co je (pouze) jejím příslušenstvím. Základní rozlišení mezi součástí věci a příslušenstvím věci tkví v tom, že součást věci není v právním smyslu samostatnou věcí, zatímco příslušenství věci je samostatnou věcí ve vlastnictví téhož vlastníka. V §14 pak tento zákon jednak upravuje specifická pravidla modifikující jeho §12 a §13 - jednak upravuje zvláštní pravidla pro průjezdní úseky dálnic a silnic a dále stanoví, které předměty nejsou součástí ani příslušenstvím komunikace (k tomu srov. komentář k §14 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, uveřejněný v systému ASPI). Pakliže §14 odst. 1 zákona nestanoví žádnou odchylku ohledně násypů dálnic, silnic a místních komunikací, pak je zřejmé, že se toto ustanovení násypu silnic nikterak nedotýká. Násyp silnice II. třídy č. II/473, na němž se nachází chodník pro pěší (a zčásti i zeleň), je tak ex lege součástí této silnice [§12 odst. 1 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb.], jakožto veřejně přístupné pozemní komunikace určené k užití silničními a jinými vozidly a chodci (k tomu srov. §5 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.). [Srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 532/2016, a usnesení téhož soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1131/2012, v nichž dovolací soud dospěl k závěru, že tzv. odpočívka je přímo ex lege součástí silnice jakožto pozemní komunikace - §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb.].
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, pakliže dospěl k závěru, že žalovanému bezesmluvním užíváním předmětných pozemků žalobkyně v rozhodném období vzniklo bezdůvodné obohacení (§2991 o. z.) ve výši žalované částky (určené cenovým předpisem).
Napadené rozhodnutí není ani rozporné s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15 (v němž za zcela jiných skutkových okolností vyslovil závěr, že na straně obce vzniká bezdůvodné obohacení užíváním pozemků jednotlivce, na nichž je komunikace III. třídy a komunikační zeleň, občany obce), ani s jeho nálezem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15 (v němž se ve sporu o náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené pádem žalobce na zledovatělém chodníku zabýval odpovědností hl. m. Prahy jako vlastníka chodníku), neboť jimi řešené a rozhodnuté věci skutkově ani právně nekorelují s nyní projednávanou věcí dovolatele.
Listinnými důkazy předloženými dovolatelem spolu s dovoláním (rozhodnutí o vyvlastnění pozemků) a námitkami dovolatele v souvislosti s nimi uplatněnými, se dovolací soud zabývat nemohl, neboť v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Protože dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 12. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu