ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.91.2019.1
KSCB 28 INS 1350/2014
42 ICm 4176/2017
sp. zn. 29 ICdo 91/2019-361
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové , se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka STZ a. s., identifikační číslo osoby 27294099, zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, proti žalovanému Via Chem Group, a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích 4, Rudolfovská třída 303/113, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 26694590, zastoupenému Mgr. Michalem Strnadem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, PSČ 120 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích , se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova 1949/2, PSČ 370 70, o určení, zda pohledávka náležela do majetkové podstaty dlužníka ke dni skončení insolvenčního řízení, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 4176/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 1350/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2019, č. j. 42 ICm 4176/2017, 101 VSPH 76/2019-295 (KSCB 28 INS 1350/2014), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2019, č. j. 42 ICm 4176/2017, 101 VSPH 76/2019-295 (KSCB 28 INS 1350/2014), v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 42 ICm 4176/2017-236, a ve druhém a třetím výroku, se mění takto:
1/ Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 42 ICm 4176/2017-236, se v bodě I. výroku mění tak, že se zamítá žaloba o určení, že pohledávka za společností Spolek pro chemickou a hutní výrobu, akciová společnost, ve výši 200 mil. Kč z titulu smlouvy o úvěru ze dne 5. října 2009, nenáležela ke dni skončení insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 1350/2014, do majetkové podstaty dlužníka Via Chem Group, a. s.
2/ Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 31 732,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
3/ Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 20 570 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Žalobou ze dne 21. září 2017 se žalobkyně [JUDr. Mgr. Martina Jinochová Matyášová, v té době zástupkyně insolvenční správkyně dlužníka STZ a. s. (dále jen „STZ“)] domáhala po tehdejším žalovaném AS ZIZLAVSKY v. o. s., jako insolvenčním správci dlužníka Via Chem Group, a. s. (dále též jen „Via Chem“), vyloučení pohledávky za Spolkem pro chemickou a hutní výrobu, akciová společnost (dále jen „společnost S“) ve výši 227 627 777,86 Kč zahrnuté do majetkové podstaty dlužníka Via Chem „s popisem právního důvodu vzniku pohledávky: Smlouva o úvěru ze dne 5. října 2009, úvěr poskytnutý Spolku ve výši 200 000 000 Kč, výše pohledávky 227 627 777,86 Kč, datum soupisu 26. května 2014“ z majetkové podstaty dlužníka. Do řízení vstoupil v jeho průběhu jako vedlejší účastník na straně žalovaného Via Chem.
[2] Rozsudkem ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 42 ICm 4176/2017-236, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „insolvenční soud“) vyloučil z majetkové podstaty dlužníka Via Chem „pohledávku dlužníka za společností S ve výši 227 627 777,86 Kč“ (bod I. výroku) a uložil žalovanému a vedlejšímu účastníku zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 23 800 Kč (bod II. výroku).
[3] Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí - rozsudek ze dne 11. ledna 2017, č. j. 42 ICm 4176/2017-83, kterým byla žaloba zamítnuta - zrušil k odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. srpna 2018, č. j. 42 ICm 4176/2017, 101 VSPH 332/2018-148 (KSCB 28 INS 1350/2014), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[4] Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Společnost Via Chem jako mateřská společnost byla v roce 2009 majetkově a personálně propojena se svými dceřinými společnostmi: STZ a společností S.
2/ Nejméně od poloviny července 2009 se společnost S nacházela ve finančních problémech a hrozilo uplatnění sankcí od úvěrujících bank pro neplnění finančních závazků.
3/ Dne 17. července 2009 byla mezi společností S, Via Chem a úvěrujícími bankami uzavřena Smlouva o dočasné úpravě právních vztahů. Podle Dodatku č. 6 k této smlouvě se Via Chem zavázal poskytnout společnosti S do 5. října 2009 částku ve výši minimálně 200 mil. Kč, a to formou půjčky či vkladu do základního kapitálu společnosti S, a zároveň podřídit jakékoliv pohledávky Via Chem za společností S pohledávkám bankovních věřitelů.
4/ Dne 2. října 2009 uzavřel STZ jako věřitel se společností Pembroke Trading Limited (dále jen „společnost P“) jako dlužníkem smlouvu o úvěru (dále též jen „první smlouva“). Předmětem této smlouvy bylo, že STZ zajistí do 5. října 2009 deponaci částky 200 mil. Kč na účet společnosti S.
5/ Dne 2. října 2009 uzavřela společnost P jako věřitel se společností Via Chem jako dlužníkem smlouvu o úvěru (dále též jen „druhá smlouva“). Předmětem této smlouvy bylo, že společnost P zajistí do 5. října 2009 deponaci částky 200 mil. Kč na účet společnosti S.
6/ Dne 5. října 2009 uzavřel Via Chem jako věřitel se společností S jako dlužníkem smlouvu o úvěru (dále též jen „úvěrová smlouva“). Předmětem této smlouvy bylo, že Via Chem poskytne společnosti S formou bezhotovostního převodu částku 200 mil. Kč nejpozději do tří dnů od podpisu této smlouvy.
7/ Společnost ADM Prague s. r. o. (dále jen „společnost A“) převedla dne 5. října 2009 částku 238 mil. Kč na bankovní účet STZ jako úhradu kupní ceny za prodej movitých věcí a zásob.
8/ STZ převedla dne 5. října 2009 částku 200 mil. Kč na bankovní účet Via Chem, která téhož dne převedla částku 200 mil. Kč na bankovní účet společnosti S.
9/ V „rozhodném období“ disponoval Via Chem s peněžními zůstatky na svých účtech ve výši cca 1,5 mil. Kč.
10/ Usnesením ze dne 17. prosince 2010, č. j. KSUL 46 INS 10249/2010-A-37, Krajský soud v Ústí nad Labem zjistil úpadek dlužníka STZ a prohlásil konkurs na jeho majetek.
11/ Usnesením ze dne 6. března 2014, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014-A-26, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka Via Chem a jako způsob řešení úpadku povolil reorganizaci.
12/ Dne 26. května 2014 zapsal tehdejší insolvenční správce dlužníka Via Chem do soupisu majetkové podstaty pohledávku ve výši 227 627 777,86 Kč za společností S z titulu smlouvy o úvěru ze dne 5. října 2009.
13/ Dne 14. září 2017 zapsala žalobkyně do soupisu majetkové podstaty STZ pohledávku ve výši 316 837 948,95 Kč za společností S z titulu bezdůvodného obohacení. To mělo spočívat v tom, že STZ převedl společnosti S částku 200 mil. Kč prostřednictvím svého platebního místa - účtu společnosti Via Chem, a to bez jakéhokoliv právního titulu. Zbytek pohledávky pak tvoří úrok z prodlení.
14/ Usnesením ze dne 18. prosince 2018, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014-B-467, insolvenční soud schválil reorganizační plán Via Chem.
[5] Na tomto skutkovém základě insolvenční soud - cituje §225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a §37, §116 a §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - uvedl, že účelem veškerých jednání bylo „zastřít nemožnost, aby se legálně finanční prostředky STZ dostaly do majetkové sféry společnosti S a to přes Via Chem“. Všechny tři společnosti věděly, že Via Chem musí poskytnout společnosti S do šesti dnů částku 200 mil. Kč, kterou nedisponuje, a STZ, která částkou disponovat bude, nemůže Via Chem částku v takto krátkém období poskytnout, neboť jako osoby blízké by musely pro platnost takové smlouvy o úvěru s ohledem na §196a obch. zák. uspořádat valnou hromadu. Proto „byl vymyšlen plán“ se společností P, který měl zastřít poskytnutí úvěru společností STZ společnosti Via Chem, potažmo společnosti S, a byly vytvořeny úvěrové vztahy mezi STZ a společností P, mezi společností P a Via Chem a mezi Via Chem a společností S.
[6] Smlouvy, v nichž jako účastník vystupovala společnost P (první a druhá smlouva) jsou tak neplatné pro nedostatek vážnosti vůle na straně STZ a Via Chem, neboť STZ neměla pravou vůli poskytnout úvěr společnosti P (měla vůli poskytnout úvěr společnosti Via Chem, potažmo společnosti S) a Via Chem neměl pravou vůli být úvěrován od společností P (měl zájem o poskytnutí peněz od STZ). Dalším důvodem neplatnosti obou smluv je obcházení zákona, neboť dvěma „transakcemi“ došlo k obejití §196a obch. zák.
[7] Na základě dvou neplatných právních úkonů obdržel Via Chem částku 200 mil. Kč a věděl, že ji obdržel v rozporu se zákonem, neboť sám při jednání zákon obcházel. Navíc tuto částku neobdržel jako finální adresát, ale pouze pro zastření skutečnosti, že finálním adresátem je společnost S. Úvěrová smlouva (tj. smlouva mezi Via Chem a společností S) je neplatná, uzavřená v rozporu s dobrými mravy, neboť obě strany smlouvy vědomě participovaly na protiprávním jednání vedoucím k získání částky 200 mil. Kč pro „konečného uživatele“ - společnost S.
[8] Bez ohledu na počet úvěrových smluv existovalo reálně pouze jediné aktivum, a to 238 mil. Kč, jímž disponovala původně společnost STZ z prodeje svého majetku společnosti A, kdy toto aktivum na základě neplatných smluv „finálně zkonzumovala“ společnost S. Společnost STZ tak má pohledávku za společností S, i když mezi nimi nebyl žádný přímý vztah.
[9] Existuje proto pouze jedna pohledávka s titulem požadovat částku ve výši jistiny 200 mil. Kč, a to pohledávka STZ, v jejíž majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot, za společností S, jejíž majetek se na úkor STZ neoprávněně zvětšil. Tato pohledávka je vyšší než pohledávka zapsaná v majetkové podstatě Via Chem, neboť obsahuje i kapitalizovaný úrok za prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, jenž převyšuje sjednaný úrok z poskytnutého úvěru. Bylo tak možné vyloučit celou pohledávku, jak jistinu, tak příslušenství, neboť existuje pouze pohledávka STZ za společností S, která vylučuje existenci pohledávky Via Chem za společností S.
[10] K odvolání tehdejšího žalovaného a tehdejšího vedlejšího účastníka na straně žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozhodnutím změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku pouze tak, že se zamítá žaloba na vyloučení pohledávky dlužníka Via Chem za společností S ve výši 27 627 777,86 Kč, jinak jej ohledně vyloučení pohledávky ve výši 200 000 000 Kč potvrdil (první výrok), změnil bod II. výroku pouze tak, že výše nákladů činí 20 570 Kč, jinak jej v tomto bodě výroku potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
[11] Odvolací soud, cituje §225 odst. 1 a §226 odst. 1 insolvenčního zákona, uvedl, že žalobkyně může být v tomto incidenčním sporu úspěšná pouze tehdy, prokáže-li nejen to, že pohledávka neměla být zařazena do majetkové podstaty Via Chem, ale i to, že pohledávka svědčí STZ. Totožnost pohledávek sepsaných do majetkových podstat dlužníků STZ a Via Chem přitom nelze posuzovat podle jejich právní kvalifikace, předestřené účastníky řízení, ale výlučně z hlediska skutkového, tj. z hlediska okolností, na jejichž podkladě měla pohledávka vzniknout.
[12] Žalobkyně prokázala, že STZ získala dne 5. října 2009 finanční částku ve výši 238 mil. Kč prodejem movitých věcí a zásob společnosti A, přičemž z účtu této společnosti „odešla“ téhož dne částka 200 mil. Kč na účet Via Chem, která byla obratem převedena na účet společnosti S. Naopak nebylo prokázáno, na podkladě jakého právního titulu k této finanční transakci došlo. Rovněž nebylo prokázáno, že byla uvedená částka plněním Via Chem ve prospěch společnosti S z titulu uzavřené úvěrové smlouvy. Správnost úvěrové smlouvy, jakož i druhé smlouvy, jako soukromých listin, žalobkyně popřela a žalovaný, který uvedené skutečnosti tvrdil na svou obranu a předmětnými listinami tato tvrzení dokládal, navzdory poučení podle §118a o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), svá tvrzení neprokázal dalšími důkazy. Rovněž nebylo prokázáno, že společnost P disponovala částkou 200 mil. Kč, jíž měla následně převést společnosti Via Chem.
[13] Celou věc hodnotil odvolací soud jako „simulaci transakce“ za účelem vyvedení majetku z STZ získaného prodejem movitých věcí a zásob společnosti A, neboť není zřejmé, z jakého důvodu mělo dojít k převodu peněz z STZ společnosti P, následně společností P společnosti Via Chem a následně společnosti S. Navíc tok částky 200 mil. Kč neodpovídá ujednáním ve smlouvách (první, druhé a úvěrové smlouvě), když v každé z nich (bez ohledu na věřitele) bylo ujednáno, že se plnění poskytne přímo společnosti S.
[14] Účelem postupného převodu částky 200 mil. Kč bylo odčerpat tyto prostředky z majetku STZ ve prospěch společnosti S, která se nacházela ve špatné finanční situaci, aniž byl dán právní důvod takového plnění. Účelem uzavřených smluv bylo umělé vytvoření právního důvodu plnění ve prospěch společnosti S. Šlo tak o právní úkony neplatné podle §37 obč. zák., na jejichž podkladě nedošlo k žádnému reálnému plnění.
[15] Pohledávka ve výši 200 mil. Kč je pohledávkou věřitele STZ za společností S (dlužníkem) z titulu bezdůvodného obohacení, neboť tento majetek se dostal bez právního důvodu do majetkové sféry společnosti S prostřednictvím účtu Via Chem, který představoval pouhé platební místo. V tomto směru odkázal odvolací soud na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudek ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, usnesení ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009, usnesení ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, a usnesení ze dne 5. května 2015, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014). Naopak neshledal přiléhavou argumentaci usnesením ze dne 1. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014, usnesením ze dne 25. dubna 2018, sp. zn. 32 Cdo 5164/2017, či rozsudkem ze dne 4. října 2012, sp. zn. 28 Cdo 1856/2012. Společnost Via Chem „nedisponuje“ žádnou pohledávkou za společností S ve výši 200 mil. Kč. Rovněž není významné, z jakých konkrétních pohnutek byla realizována žalobkyní doložená transakce, jíž došlo k odčerpání částky 200 mil. Kč z majetku STZ ve prospěch společnosti S při absenci jakéhokoliv právního důvodu.
[16] Opodstatněným shledal odvolací soud odvolání v námitce vážící se k příslušenství pohledávky, jehož vyloučení se žalobkyně rovněž domáhala. V majetkové podstatě Via Chem je uvedeno příslušenství pohledávky ve výši 27 627 777,86 Kč, představující úrok z úvěru, zatímco žalobkyně se domáhá vyloučení příslušenství v podobě úroku z prodlení. Úrok z prodlení a úrok z úvěru jsou odlišné právní instituty vybudované na odlišných skutkových základech. Pohledávka z úroku z prodlení se v majetkové podstatě Via Chem nenachází.
[17] Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v části prvního výroku, jímž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu, podal Via Chem dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázek dílem dovolacím soudem neřešených, dílem řešených (odvolacím soudem) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dílem otázek dovolacím soudem rozhodovaných rozdílně, uplatňuje dovolací důvod podle §241a o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a rovněž poukazuje na vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud v napadené části rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, nebo zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a zároveň zrušil rozsudek insolvenčního soudu v části, která byla potvrzena prvním výrokem odvolacího soudu, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
[18] K řešení předkládá dovolatel následující otázky:
1/ Jaká kritéria musí být naplněna pro přijetí závěru o totožnosti (i) pohledávky, která byla sepsána do majetkové podstaty a jejíž vyloučení je předmětem vylučovacího sporu, na straně jedné a (ii) pohledávky, o níž vylučovatel tvrdí, že svědčí jemu, na straně druhé ve smyslu existence prvního důvodu vyloučení dle §225 odst. 1 insolvenčního zákona (tj. proto, že to vylučuje jejich právo k majetku)?
2/ Může představovat kolize pohledávek (tj. situace, kdy pohledávky nemají zcela stejný základ, ale existence jedné pohledávky vylučuje existenci druhé pohledávky) první či druhý důvod vyloučení ve smyslu §225 odst. 1 insolvenčního zákona?
3/ Jakým způsobem má být identifikována pohledávka ve výroku rozhodnutí, kterým se vylučuje z majetkové podstaty?
4/ Jaké jsou předpoklady pro závěr, že třetí osobě bylo plněno coby tzv. platebnímu místu?
5/ Obstojí vedle sebe závěr o poskytnutí plnění bez právního důvodu i právní závěr, že toto plnění bylo poskytnuto na platební místo třetí osoby?
6/ Kdo je osobou bezdůvodně obohacenou vůči plátci z platby bez právního důvodu?
7/ Lze vyslovit závěr o simulované vůli smluvních stran smlouvy uzavřené výlučně z důvodu uspokojení legitimního zájmu třetí osoby, aniž bylo postaveno najisto, že třetí osoba věděla o simulované vůli smluvních stran?
8/ Jaké jsou předpoklady závěru o simulovaném jednání?
9/ Jaké jsou procesní následky popření správnosti soukromé listiny, jejíž právní účinky se neřídí §565 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)?
10/ Jaké jsou procesní předpoklady pro meritorní rozhodnutí soudu v neprospěch účastníka řízení, který neunesl důkazní břemeno?
11/ Podle jakých výkladových pravidel se v případě nejasnosti o obsahu vykládá soupis majetkové podstaty učiněný po 31. prosinci 2013?
[19] K předkládaným otázkám argumentuje dovolatel následovně:
[20] Ad 1/ Prvním předpokladem vyloučení pohledávky z majetkové podstaty podle §225 odst. 1 insolvenčního zákona je totožnost majetkové hodnoty sepsané v majetkové podstatě a majetkové hodnoty, jejíž vyloučení požaduje žalobkyně, kdy vylučovací spor se vede o to, kdo je věřitelem pohledávky. Pohledávky sepsané v majetkové podstatě STZ a dovolatele však identické nejsou, neboť pro obě jsou rozhodné odlišné skutkové okolnosti. Pro pohledávku STZ za společností S je rozhodnou okolností a/ určení dovolatele jako platebního místa a b/ převod peněz z STZ na účet dovolatele, zatímco pro pohledávku dovolatele za společností S je rozhodné a/ uzavření smlouvy o úvěru a b/ převod peněz z účtu dovolatele na účet společnosti S. Nejsou-li pohledávky identické, pak není dán první předpoklad pro vyloučení (rozuměj to, že silnější právo k vylučované pohledávce svědčí vylučovateli) a právní závěr odvolacího soudu je tak nesprávný.
[21] Ad 2/ Druhý předpoklad podle §225 odst. 1 insolvenčního zákona (tj. že existuje jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu) rovněž není naplněn. Jak plyne z judikatury Nejvyššího soudu [v tomto směru odkazuje na rozsudek ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 116/2016“), usnesení ze dne 22. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 41/2017, usnesení ze dne 28. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 3386/2015], uvedený předpoklad je zde pouze v situaci, kdy má vylučovatel alespoň nějaké přímé či nepřímé právo k sepsané hodnotě. Žalobkyně však žádné právo k sepsané pohledávce nemá. I kdyby druhý předpoklad pro vyloučení představovala kolize pohledávek, v tomto případě k žádné kolizi nedošlo, neboť existují dvě samostatné pohledávky. Navíc argument kolize pohledávek vychází z neexistence vylučované pohledávky - vylučovatel musí tvrdit, že vylučovaná pohledávka neexistuje (její vznik vyloučil vznik jeho vlastní pohledávky). Excindační žalobou se však lze domáhat vyloučení pouze existujícího majetku. Smyslem a účelem vylučovací žaloby je ochrana osoby, do jejíž právní sféry soupis zasahuje. Žalobkyni však nijak nebrání, aby se uspokojení své domnělé pohledávky domáhala přímo pořadem práva (žalobou na plnění) po společnosti S, neboť v případě kolize jde o dvě různé pohledávky a případné nakládání s pohledávkou dovolatele se nemůže nijak dotknout pohledávky sepsané v majetkové podstatě STZ. Z hlediska kolize pak nemůže být rozhodnou ani skutečnost, že šlo „o jedny peníze“. Žádný důvod pro vyloučení (ani první, ani druhý) nebyl dán a právní hodnocení věci odvolacím soudem je tak nesprávné.
[22] Ad 3/ Výrok rozsudku insolvenčního soudu a na něj navazující výrok rozsudku odvolacího soudu je neurčitý, neboť vylučovaná pohledávka je identifikována pouze subjekty závazkového vztahu a výší pohledávky, aniž byly uvedeny skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá. Navíc tento výrok neodpovídá odůvodnění rozhodnutí, v němž soudy dospěly k závěru, že pohledávka neexistuje.
[23] Ad 4/ Dovolatel - odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 6. února 2018, sp. zn. 28 Cdo 5483/2017, a rozsudek ze dne 13. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 4264/2009) - tvrdí, že pro závěr o platebním místu je nutná buď dohoda o platebním místu anebo jednostranné určení platebního místa věřitelem. V řízení však nebyla zjištěna dohoda mezi STZ a společností S ani pokyn společnosti S, aby peněžní prostředky byly složeny na účet dovolatele.
[24] Ad 5/ Právní závěr o existenci platebního místa při plnění bez právního důvodu je vnitřně rozporný. Bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu předpokládá poskytnutí plnění na nikdy neexistující závazek, zatímco existence platebního místa je založena určením platebního místa jako součásti smluvního vztahu. Obě právní konstrukce se tak vzájemně vylučují.
[25] Závěrem dovolatel vytýká soudům, že při posuzování otázky simulace, resp. výkladu vůle stran, nepřistoupily k výslechu osob, které se účastnily uzavření úvěrové smlouvy. Uvádí, že pro posuzování vážnosti vůle smluvních stran je takový výslech nutný, což plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2018, sp. zn. 30 Cdo 5766/2017.
[26] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[27] Rozsudek odvolacího soudu byl tehdejšímu žalovanému (společnosti AS ZIZLAVSKY v. o. s.) doručen zvlášť dne 3. května 2019. Usnesením ze dne 14. června 2019, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014-B-525, insolvenční soud vzal na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu dlužníka Via Chem. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. června 2019.
[28] Podle §159 insolvenčního zákona incidenčními spory jsou i spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěžku zpeněžení podle §225 odst. 5 (odstavec 1 písm. b/). V incidenčních sporech podle odstavce 1 písm. b/ lze pokračovat po skončení insolvenčního řízení rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění reorganizačního plánu. Incidenční spory podle odstavce 1 písm. b/, s výjimkou sporů o vydání výtěžku zpeněžení podle §225 odst. 5, se v takovém případě považují za spory o určení, zda věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota náležela do majetkové podstaty dlužníka ke dni skončení insolvenčního řízení (odstavec 4). Účastníkem incidenčních sporů podle odstavce 1 písm. b/, v nichž lze pokračovat podle odstavce 4, se dnem skončení insolvenčního řízení stává místo insolvenčního správce dlužník (odstavec 5).
[29] Nejvyšší soud proto v řízení, jehož předmětem je nyní určení, zda pohledávka náležela do majetkové podstaty Via Chem ke dni skončení insolvenčního řízení, dále jednal jako se žalovaným se společností Via Chem.
[30] Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázek, které dovolatel uvedl pod body 1 až 5 svého dovolání a jež byly soudy nižších stupňů vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí.
[31] Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek, pro jejichž řešení shledal dovolání přípustným – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[32] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[33] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[34] Podle §225 odst. 1 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.
Podle §451 obč. zák., ve znění účinném v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném s ohledem na datum uzavření výše specifikovaných smluv a dobu, kdy došlo k převodu částky 200 mil. Kč, platilo, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
[35] Nejvyšší soud se výkladem §225 odst. 1 insolvenčního zákona a řešením otázky, za jakých předpokladů může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, zabýval v R 116/2016, přičemž závěry, k nimž dospěl, lze shrnout následovně:
1/ I v poměrech insolvenční úpravy je jedním z předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle §225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí.
2/ Tento předpoklad může být podle insolvenční úpravy [oproti zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) nově] nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“.
3/ Přitom vylučovací žaloba je i v insolvenčních poměrech svou povahou žalobou určovací, naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce §225 odst. 1 insolvenčního zákona.
4/ U určovacích žalob podle §80 písm. c/ o. s. ř. (s účinností od 1. ledna 2014 platí úprava obsažená v §80 o. s. ř.) je třeba vždy rozlišovat mezi věcnou legitimací žalobce a naléhavým právním zájmem žalobce na požadovaném určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Ani u zvláštního druhu určovací žaloby, kterou je vylučovací žaloba v insolvenčním řízení, tedy závěr, že naléhavý právní zájem se neprokazuje (nezkoumá se), neřeší otázku věcné legitimace žalobce k podání vylučovací žaloby. Pro tu stále platí (i v režimu §225 odst. 1 insolvenčního zákona co do obou tam zmíněných možností) požadavek, že soupis zasahuje do právní sféry žalobce (vylučovatele), tedy, že právě jeho právní sféry se týká „jiný důvod pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“.
[36] K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 37/2016, uveřejněném pod číslem 65/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 14/2015.
[37] V rozsudku ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1702/2010, uveřejněném pod číslem 111/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že domáhá-li se vylučovatel vylučovací žalobou dle §19 odst. 2 ZKV vyloučení pohledávky ze soupisu majetku konkursní podstaty, jde o postup, jímž se řeší konkurence nároků mezi věřiteli [takový spor je (může být) založen tvrzením vylučovatele, že věřitelem sepsané pohledávky není úpadce, nýbrž vylučovatel]. Uvedený právní závěr je nadále použitelný i v insolvenčních poměrech.
[38] Je-li věřitel (dlužník představovaný insolvenčním správcem reprezentujícím majetkovou podstatu) přesvědčen, že má vůči třetí osobě pohledávku, je tím dán i důvod pro soupis pohledávky do majetkové podstaty. Případné posouzení, zda pohledávka (co do základu, respektive výše uvedené v soupisu) vskutku existuje, je vyhrazeno (až) případnému sporu, ve kterém se bude žalobce vůči žalovanému domáhat jejího zaplacení. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2017, sp. zn. 29 Cdo 5617/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 734/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 142/2018, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2020, pod číslem 100, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 213/2020.
[39] Soupis pohledávky úpadce za jeho dlužníkem do konkursní podstaty úpadce sám o sobě neosvědčuje existenci takové pohledávky (její pravost, opodstatněnost). Úpadcův dlužník má možnost uplatnit proti správci konkursní podstaty vymáhajícímu po něm sepsanou pohledávku tytéž argumenty, které by použil na svou obranu (kdyby konkursu nebylo) proti úpadci, tedy i námitku, že „vymáhající věřitel“ žádnou takovou pohledávku nemá (nebo již nemá). Srov. usnesení Nejvyššího osudu sp. zn. 29 Odo 734/2006, ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3367/2008, ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4461/2008, a ze dne 26. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4698/2010. Rovněž tyto závěry jsou beze zbytku uplatnitelné i při posuzování obrany dlužníka v řízení o zaplacení pohledávky (insolvenčního) dlužníka v poměrech insolvenčního zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5617/2015).
[40] V usnesení ze dne 31. července 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, Nejvyšší soud konstatoval, že v rovině hmotněprávní lze identifikovat pohledávku rozmanitým způsobem, zejména uvedením právní skutečnosti, na níž je založena, výší, splatností, případně i jinými skutečnostmi, včetně odkazu na eventuální titul, jímž byla přiznána; vždy však tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za týmž povinným.
[41] V usnesení ze dne 29. ledna 2020, sp. zn. 22 Cdo 4033/2019, Nejvyšší soud vysvětlil, že pro individualizaci pohledávky není v zásadě podstatné, jak byly poskytnuté prostředky vynaloženy, ale právní důvod a skutkové okolnosti vzniku pohledávky. To, jak byly peníze vynaloženy, by mohlo být pro identifikaci významné, jen kdyby způsob užití byl označen již ve smlouvě pohledávku zakládající.
[42] V takto ustaveném právním a judikatorním rámci se Nejvyšší soud zabýval předpoklady, jež musí být splněny, aby bylo možné pohledávku sepsanou v majetkové podstatě dovolatele z této podstaty vyloučit. Nejvyšší soud tak postupoval při vědomí, že vedený spor již není sporem o vyloučení pohledávky z majetkové podstaty dovolatele, ale (s ohledem na skončení insolvenčního řízení splněním reorganizačního plánu) sporem o určení, zda pohledávka náležela do majetkové podstaty dovolatele ke dni skončení insolvenčního řízení.
[43] Podmínka, aby trvaly účinky insolvenčního řízení a sporný majetek byl nadále sepsán v majetkové podstatě (R 116/2016), platila toliko po dobu trvání insolvenčního řízení. Je-li předmětem řízení určení, zda patřila pohledávka do majetkové podstaty ke dni skončení insolvenčního řízení, je zkoumání naplnění této podmínky logicky vyloučeno.
[44] Pro úspěch žaloby tak zbývá určit, zda žalobkyně prokázala, že pohledávka neměla být zařazena do soupisu majetkové podstaty dovolatele, a dále to, že právo, které vylučuje zařazení do soupisu, svědčilo žalobkyni (majetkové podstatě reprezentované žalobkyní) nebo že tu je jiný důvod, pro který neměla být pohledávka zahrnuta do soupisu (že tato pohledávka zasahuje do majetkové sféry dlužníka STZ). Jak plyne z výše citované judikatury, sporem o vyloučení pohledávky z majetkové podstaty se řeší konkurence nároků, tedy zásadně to, kdo je věřitelem jedné a téže pohledávky (většinou půjde o spor, v němž bude zpochybňován převod či přechod pohledávky na jiného věřitele).
[45] Důvodem, pro který se žalobkyně domáhala vyloučení pohledávky dovolatele za společností S z majetkové podstaty dovolatele, byla skutečnost, že tato pohledávka neexistuje, resp. že jde o pohledávku STZ za společností S, jež je sepsána v majetkové podstatě STZ. Oba soudy dospěly k závěru, že jde o totožnou pohledávku, tudíž je možný její soupis pouze v jedné majetkové podstatě, kterou je majetková podstata STZ. Nejvyšší soud proto nejprve posuzoval, zda jsou sepsané pohledávky vskutku totožné.
[46] Identifikace pohledávky by měla být dána zejména osobou věřitele a dlužníka, skutečnostmi, na nichž se pohledávka zakládá, a výší pohledávky (srov. k tomu pro přihlašování pohledávek obdobné pravidlo formulované v §174 odst. 2 insolvenčního zákona a pro identifikaci pohledávek dlužníka za jeho dlužníky v seznamu majetku §104 odst. 2 insolvenčního zákona). Do majetkové podstaty dovolatele byla sepsána pohledávka dovolatele za společností S, jež měla vzniknout na základě písemně uzavřené úvěrové smlouvy, kdy jistina pohledávky představuje částku 200 mil. Kč, kterou dovolatel převedl na účet společnosti S. Bez ohledu na to, zda úvěrová smlouva je platná, jde o pohledávku, u které patří ke skutečnostem, na nichž se zakládá, to, že dovolatel uzavřel (jako věřitel) úvěrovou smlouvu se společností S (coby úvěrovým dlužníkem), na základě které poskytl (převedl) společnosti S úvěr ve výši 200 mil Kč.
[47] Do majetkové podstaty STZ byla sepsána pohledávka STZ za společností S, jež měla vzniknout plněním na účet dovolatele, jako platebního místa, kdy jistina pohledávky představuje částku 200 mil. Kč. Tuto pohledávku posoudil odvolací soud jako pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním bez právního důvodu. Takový závěr je však v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (na níž odvolací soud sice správně odkázal, vyvodil však z ní nesprávné závěry).
[48] V judikatuře, z níž vycházel odvolací soud (jde o rozsudek sp. zn. 33 Odo 679/2003, usnesení sp. zn. 28 Cdo 2471/2009, usnesení sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, a usnesení sp. zn. 28 Cdo 4656/2014), Nejvyšší soud vysvětlil, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající.
[49] V judikatuře, na níž přiléhavě odkazoval žalovaný již v řízení před odvolacím soudem (jde o usnesení sp. zn. 28 Cdo 2998/2014, usnesení sp. zn. 32 Cdo 5164/2017, rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1856/2012, a dále např. rozsudek ze dne 26. května 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, a rozsudek ze dne 16. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 2868/2009) a především pak v rozsudku ze dne 30. června 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001, uveřejněném pod číslem 23/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud ozřejmil, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká tomu, kdo je získal, tedy nikoli osobě, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení, nebo osobě, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž tomu, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění. Nabude-li následně předmět plnění třetí osoba, povinnost vydat bezdůvodné obohacení na ni s předmětem bezdůvodného obohacení nepřechází, neboť odpovědnostní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení se utváří jen mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení nastalo.
[50] Z uvedené judikatury plyne, že kdyby pohledávka STZ byla pohledávkou z určitého právního důvodu (nešlo by o plnění bez právního důvodu, jak tvrdila žalobkyně), pak se STZ a společnost S mohly dohodnout na platebním místě, kterým mohl být účet dovolatele. V takovém případě by vznikla STZ pohledávka za společností S, a to pohledávka ze závazku či pohledávka z bezdůvodného obohacení (plnění z neplatného právního důvodu či z právního důvodu, který odpadl). Kdyby k plnění neexistoval právní důvod, pak by nebylo možné sjednat platební místo a takovým plněním by se ten, kdo jím získal majetkový prospěch (dovolatel) bezdůvodně obohatil bez právního důvodu (šlo by o pohledávku STZ za dovolatelem).
[51] (Ne)existence právního důvodu plnění společností STZ však ničeho nemění na tom, že pohledávka sepsaná v majetkové podstatě STZ se liší od pohledávky sepsané před skončením insolvenčního řízení v majetkové podstatě dovolatele; každá z nich je totiž založena na jiné rozhodné skutečnosti. Poskytnutí (převedení) částky 200 mil. Kč společnosti S (coby skutečnost rozhodná pro pohledávku dovolatele vůči společnosti S) mezi skutečnosti, na nichž se zakládá pohledávka STZ vůči dovolateli, naopak nepatří. Zjevně tak jde o dvě rozdílné pohledávky.
[52] V situaci, kdy podle zjištěného skutkového stavu věci, jak byl po právní stránce rozebrán výše, není pohledávka, jejíhož vyloučení z majetkové podstaty dovolatele se žalobkyně domáhala, pohledávkou, kterou by (po jejím vyloučení, resp. poté, co by bylo určeno, že nenáležela do majetkové podstaty dovolatele v době, kdy trvalo jeho insolvenční řízení) mohla vymáhat ve stejné podobě [na základě stejných rozhodných skutečností, jen s tou změnou, že bude vystupovat namísto dovolatele jako věřitelka dovolatelova dlužníka (společnosti S)], je zjevné, že vylučovací žaloba nemůže uspět. Jejím předmětem je totiž pohledávka, jejíž uplatnění dovolatelem vůči společnosti S nijak nezasahuje do právní sféry STZ; ta může mít (podle žalobních tvrzení, lhostejno, zda plně prokázaných) pohledávku vůči dovolateli, přičemž na uplatnění této pohledávky nemá a nemělo žádný vliv, zda a jakou pohledávku uplatňuje (může uplatnit) dovolatel vůči společnosti S. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v dotčeném ohledu není správné a dovolání je již na tomto základě důvodné.
[53] Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nemůže obstát již pro řešení otázek předložených dovolatelem pod body 1/ až 5/, Nejvyšší soud se již nezabýval dalšími otázkami předloženými dovolatelem, neboť jejich zodpovězení by na závěru o nedůvodnosti žaloby nemohlo nic změnit.
[54] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí, v té části prvního výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, změnil (ve shodě s §243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř., když dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout) tak, že rozsudek insolvenčního soudu změnil v bodě I. výroku tak, že vylučovací žalobu zamítl i ve zbývajícím rozsahu, a rozhodl o nákladech řízení.
[55] Vzhledem k tomu, že důvody k zamítnutí vylučovací žaloby a ke změně dovoláním napadeného rozhodnutí shledal Nejvyšší soud již na základě argumentace jdoucí mimo dovolatelem namítanou vadu řízení, stalo se (v důsledku postupu dle §243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) bezpředmětným zkoumání určitosti odklizovaného (měněného) vyhovujícího výroku v rovině identifikace pohledávky. K této problematice tudíž Nejvyšší soud jen pro úplnost (a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení) dodává, že z toho, aby nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí byla určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění výroku bylo zcela jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, ústil ve starší judikatuře závěr, podle kterého výrok rozsudku nemá být formulován pouhým odkazem na obsah žalobního návrhu slovy „návrhu (nyní žalobě) se vyhovuje“ nebo „návrh (nyní žaloba) se zamítá“ [srov. shodně Směrnici pléna bývalého Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 1967, o předpokladech pro zvýšení úrovně soudních rozhodnutí v občanském soudním řízení u soudů prvního stupně, uveřejněnou pod číslem V/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR (dále též jen „R V/1968“), str. 45-56]. Soudní praxe pak při prověřování požadavků na určitost rozsudečných výroků vždy činila rozdíly mezi podobou zamítavých a vyhovujících výroků ve věci samé, uznávaje, že z hlediska případné vykonatelnosti soudního rozhodnutí je třeba klást vyšší nároky na podobu vyhovujících výroků (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 760/2003, uveřejněný pod číslem 71/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O tom, že výrok rozsudku insolvenčního soudu (v části potvrzované odvolacím soudem) byl v rovině identifikace vylučované pohledávky dostatečně určitý (že z něj bylo zřejmé, která pohledávka se vylučuje z majetkové podstaty dovolatele), Nejvyšší soud žádné pochybnosti nemá.
[56] Výrok o nákladech řízení před insolvenčním soudem je odůvodněn tím, že dle §142 odst. 1 o. s. ř. procesně úspěšnému žalovanému (byť v řízení před insolvenčním soudem a v řízení před odvolacím soudem vystupoval toliko jako vedlejší účastník) vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 7 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 5. ledna 2018, účast na soudním jednání 11. ledna 2018, vyjádření ze dne 4. října 2018, účast na soudním jednání 9. října 2018, vyjádření ze dne 25. října 2018 a účast na soudním jednání 27. listopadu 2018) určené dle §11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v účinném znění. Mimosmluvní odměna dle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu za 1 úkon právní služby činí 3 100 Kč (celkem tedy 21 700 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném do 30. června 2018 (pro úkony činěné do tohoto data), a podle §13 odst. 4 advokátní tarifu, ve znění účinném od 1. července 2018 (pro úkony činěné od tohoto data) ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (celkem 2 100 Kč) jde o částku 23 800 Kč. Dále žalovanému náleží cestovné za jízdu osobním automobilem k soudnímu jednání 11. ledna 2018 na trase Praha - České Budějovice a zpět, při celkově ujeté vzdálenosti 296 km, průměrné spotřebě motorové nafty 5,0 l/100 km a ceně pohonných hmot 29,80 Kč, včetně náhrady za použití dopravního prostředku 4,00 Kč/1 km, tj. celkem 1 625,04 Kč; náhrada za promeškaný čas cestou na jednání soudu dle §14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu, za 8 půlhodin á 100 Kč činí celkem 800 Kč. Odměna a náhrady tak činí částku 26 225,04 Kč. S připočtením částky 5 507,26 Kč, odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před insolvenčním soudem ve výši 31 732,40 Kč.
[57] Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za 5 úkonů právní služby (vyjádření žalovaného ze 17. srpna 2018, odvolání ze 4. ledna 2019, doplnění odvolání ze dne 21. března 2019, doplnění odvolání ze dne 28. března 2019 a účast na soudním jednání 28. března 2019) určené dle §11 odst. 1 písm. g/ a k/ advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. července 2018. Mimosmluvní odměna dle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu za 1 úkon právní služby činí 3 100 Kč (celkem 15 500 Kč). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (celkem 1 500 Kč) jde o částku 17 000 Kč. S připočtením částky 3 570 Kč, odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty, Nejvyšší soud přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové částce 20 570 Kč.
[58] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl s dovoláním úspěšný, čímž mu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon právní služby (dovolání z 28. června 2019) určené dle §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Mimosmluvní odměna za 1 úkon právní služby činí 3 100 Kč (dle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu) a s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu, v účinném znění, ve výši 300 Kč za úkon právní služby jde o částku 3 400 Kč. S připočtením částky 714 Kč, odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty, tak jde celkem o částku 4 114 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení, které žalovaný účelně vynaložil, činí 18 114 Kč (včetně zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč).
Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 12. 2020
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu