ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1133.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1133/2019-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce PAPENO 2 s.r.o. , IČO: 2835537, se sídlem v Brně, Bohuslava Martinů 802/9, zastoupeného Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, projednávané u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 C 68/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018, č. j. 70 Co 302/2018-212, takto:
Řízení o dovolání se přerušuje do doby rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce položené mu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 30 Cdo 880/2019-212.
Odůvodnění:
Žalobce je provozovatelem solární elektrárny umístěné v katastrálním území Sokolnice. Po České republice jako žalované se v řízení domáhá zaplacení částky z titulu odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jí řádným neprovedením Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012, o odpadních elektrických zařízeních (dále jen „Směrnice 2012“), jejíž implementační lhůta uplynula dne 14. 2. 2014 (srov. její čl. 24).
V projednávané věci je pro výsledek řízení o dovolání – mimo jiné – určující, zda Česká republika provedla náležitou transpozici Směrnice 2012 do svého právního řádu, konkrétně do zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), který byl ještě před přijetím Směrnice 2012 novelizován zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, jímž bylo s účinností od 1. 1. 2013 do zákona o odpadech vloženo nové ustanovení §37p, zavádějící mechanismus financování nakládání s odpadem z fotovoltaických panelů.
Dovolací přezkum se tak bude vztahovat k prověření správnosti závěru odvolacího soudu vážícího se k čl. 13 Směrnice 2012, tedy zda tam označeným výrobcům uložená povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování odpadu („nakládání s odpadem“) dopadá na fotovoltaické panely uvedené na trh již po 13. 8. 2005, nebo vzhledem k novému podřazení fotovoltaických panelů do věcné působnosti Směrnice 2012, oproti do té doby účinné směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2002/96/ES ze dne 27. 1. 2003, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále jen „původní Směrnice 2002“), až na ty, jež byly uvedeny na trh po 14. 2. 2014 (tedy po uplynutí implementační lhůty). V dovolání žalovaná současně s odkazem na §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. navrhla, aby Nejvyšší soud přerušil dovolací řízení a předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“), a to za účelem dosažení jednotného výkladu Směrnice 2012.
Nejvyšší soud se nejprve v poměrech právě projednávané věci zabýval tím, zda je namístě položit předběžnou otázku SDEU.
Podle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. platí, že soud řízení přeruší, jestliže rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce.
Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Nejvyšší soud svým pravomocným usnesením ze dne 12. 3. 2020, č. j. 30 Cdo 880/2019-212, přijatým ve skutkově obdobné věci, již tamní řízení podle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přerušil a současně předložil SDEU dvě předběžné otázky, a sice zda „ musí být čl. 13 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), vykládán tak, že brání členskému státu uložit povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ pocházejících z fotovoltaických panelů uvedených na trh před 1. 1. 2013, jejich uživatelům, a nikoli výrobcům? V případě, že bude první předložená otázka zodpovězena kladně, položil Nejvyšší soud navazující (druhou) otázku, zda „má pro posuzování podmínek odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva vliv skutečnost, o jakou jde v původním řízení, že členský stát sám upravil způsob financování odpadu z fotovoltaických panelů ještě před přijetím směrnice, která fotovoltaické panely nově zahrnula do rozsahu unijní úpravy a povinnost financovat náklady uložila výrobcům, a to i ve vztahu k těm panelům, které byly uvedeny na trh před uplynutím její implementační lhůty (a samotným přijetím úpravy na unijní úrovni)?
Za shora popsané procesní situace, kdy Nejvyšší soud již v jiném řízení odpovídající předběžnou otázku SDEU dříve položil, není již možné postupovat podle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a danou otázku předkládat SDEU znovu, nicméně současně platí, že z podnětu Nejvyššího soudu probíhá před SDEU řízení, v němž je řešena (předběžná) otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu o podaném dovolání. Z toho důvodu Nejvyšší soud přikročil k fakultativnímu přerušení dovolacího řízení podle §109 odst. 2 písm. c) ve spojení s §243b o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu