ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.119.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 119/2020-561
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce M. U. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 31/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2019, č. j. 64 Co 32/2016-539, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, které mu měly být způsobeny v důsledku nezákonného trestního stíhání. Usnesením Policie České republiky ze dne 26. 8. 2008 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a v souvislosti s ním byl žalobce vzat do vazby, která trvala od 26. 8. 2008 do 2. 7. 2010. Trestní stíhání bylo vedeno pro trestné činy neoprávněného podnikání, porušování práv k ochranné známce a obchodnímu jménu a chráněnému označení původu, trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, nedovoleného ozbrojování a zločinného spolčení. Žalobce byl shledán vinným pouze trestným činem nedovoleného ozbrojování, ohledně ostatních trestných činů bylo trestní stíhání zastaveno. Žalobce se původně domáhal též náhrady nemajetkové újmy za vazbu ve výši 522 000 Kč, ohledně této částky však vzal žalobu zpět a soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil. Dále vzal žalobu zpět ohledně částky 3 396 Kč po přepočtu úkonů obhajoby a řízení bylo co do této částky zastaveno. Předmětem řízení poté byla náhrada nákladů na obhajobu ve výši 296 248 Kč, ušlý zisk za 17 měsíců nezákonně vykonané vazby (po odpočtu 5 měsíců započtených do uloženého trestu) ve výši 8 000 Kč měsíčně, celkem tedy částka 136 000 Kč, náklady vzniklé v souvislosti se zesplatněním hotovostního úvěru, k němuž došlo v důsledku vzetí žalobce do vazby předčasně, čímž žalobci vznikla škoda ve výši 90 394 Kč, evidenční pohledávky ze sporožirového účtu ve výši 29 432 Kč, náklady vzniklé v souvislosti se zesplatněním hypotečního úvěru ke dni 30. 8. 2009 včetně částečné úhrady exekutorského zápisu ve výši 699 294,18 Kč a dále hotově uhrazené náklady exekutorského zápisu JUDr. Janu Fendrychovi ve výši 17 000 Kč, které uhradila manželka žalobce dne 25. 10. 2010. Celkem požadoval žalobce na náhradě škody vzniklé mu v souvislosti se zesplatněním hotovostních úvěrů částku 836 120,18 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 15 C 31/2013-435, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 90 394 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částky ve výši 29 432 Kč, 17 000 Kč a 699 294,18 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II ohledně částky 699 294,18 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, ve výroku III o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy všech stupňů 600 Kč (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Takto odvolací soud rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 2. 6. 2016, č. j. 64 Co 32/2016-468, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změněn a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 728 726,18 Kč s tam uvedeným příslušenstvím, jinak byl v tomto výroku potvrzen a žalované byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 30 Cdo 5889/2016-513, v rozsahu nároku na náhradu škody ve výši 699 294,18 Kč s příslušenstvím zrušen, a v tomto rozsahu, jakož i v rozsahu navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení, byla věc odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v celém rozsahu včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Pokud dovolatel uvádí, že závěry odvolacího soudu obsažené v dovoláním napadeném rozsudku nemají oporu v zákoně a rozsudek odvolacího soudu není dostatečně odůvodněn, což jej činí nepřezkoumatelným, namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení však dovolací soud přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť nejde o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/ 2013 , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/ 2014 , a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/ 2014 , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3292/14).
I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/ 2011 , uveřejněný pod číslem 100 /2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení téhož soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly, neboť se dozvěděl, z jakých důvodů byla jeho žaloba v předmětném rozsahu zamítnuta.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatel, vedle výše uvedené námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když pouze uvedl, že řešená otázka hmotného a procesního práva má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014).
K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“ (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Ve zbytku dovolání dovolatel pouze polemizuje s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, především pak s jeho skutkovým závěrem o nedostatku příčinné souvislosti, a vyjadřuje s ním nesouhlas. Skutková polemika však přípustnost dovolání založit nemůže (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu