ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1519.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1519/2020-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně FVE Mozolov, s. r. o., v likvidaci, IČO 29028558, se sídlem v Praze 5, Duškova 164, zastoupené Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 550 230 Kč, projednávané u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 61/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 91 Co 248/2019-252, takto:
I. Řízení o dovolání se přerušuje do doby rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce položené mu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 30 Cdo 880/2019-212.
II. Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 91 Co 248/2019-252, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 3. 2019, č. j. 7 C 61/2017-213, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalované podaném v této věci.
Odůvodnění:
Žalobkyně, která je provozovatelem fotovoltaické elektrárny Mozolov, se žalobou ze dne 14. 2. 2017 domáhá na žalované zaplacení částky 1 550 230 Kč s příslušenstvím, přičemž svůj nárok vyvozuje z toho, že orgány České republiky nepostupovaly správně při transpozici směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále jen „Směrnice 2012“).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
V projednávané věci je pro výsledek řízení o dovolání – mimo jiné – určující, zda Česká republika provedla náležitou transpozici Směrnice 2012 do svého právního řádu, konkrétně do zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“), který byl ještě před přijetím Směrnice 2012 novelizován zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změněn některých zákonů, jímž bylo s účinností od 1. 1. 2013 do zákona o odpadech vloženo nové ustanovení §37p, zavádějící mechanismus financování nakládání s odpadem z fotovoltaických panelů.
Dovolací přezkum se tak bude vztahovat k prověření správnosti závěru odvolacího soudu vážícího se k čl. 13 Směrnice 2012, tedy zda tam označeným výrobcům uložená povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování odpadu („nakládání s odpadem“) dopadá na fotovoltaické panely uvedené na trh již po 13. 8. 2005, nebo vzhledem k novému podřazení fotovoltaických panelů do věcné působnosti Směrnice 2012, oproti do té doby účinné směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2002/96/ES ze dne 27. 1. 2003 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále jen „původní Směrnice 2002“), až na ty, jež byly uvedeny na trh po 14. 2. 2014 (tedy po uplynutí implementační lhůty). V dovolání žalovaná současně s odkazem na §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. navrhla, aby Nejvyšší soud přerušil dovolací řízení a předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“), a to za účelem dosažení jednotného výkladu Směrnice 2012.
Podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
Nejvyšší soud svým pravomocným usnesením ze dne 12. 3. 2020, č. j. 30 Cdo 880/2019-212, přijatým ve skutkově obdobné věci, již tamní řízení podle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přerušil a současně předložil SDEU dvě předběžné otázky, a sice zda „musí být čl. 13 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. 7. 2012, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ), vykládán tak, že brání členskému státu uložit povinnost financovat náklady na sběr, zpracování, využití a k životnímu prostředí šetrné odstraňování OEEZ pocházejících z fotovoltaických panelů uvedených na trh před 1. 1. 2013, jejich uživatelům, a nikoli výrobcům? V případě, že bude první předložená otázka zodpovězena kladně, položil Nejvyšší soud navazující (druhou) otázku, zda „má pro posuzování podmínek odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva vliv skutečnost, o jakou jde v původním řízení, že členský stát sám upravil způsob financování odpadu z fotovoltaických panelů ještě před přijetím směrnice, která fotovoltaické panely nově zahrnula do rozsahu unijní úpravy a povinnost financovat náklady uložila výrobcům, a to i ve vztahu k těm panelům, které byly uvedeny na trh před uplynutím její implementační lhůty (a samotným přijetím úpravy na unijní úrovni)?
Vzhledem k tomu, že z podnětu Nejvyššího soudu probíhá před SDEU řízení, v němž je řešena (předběžná) otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu o podaném dovolání, přikročil Nejvyšší soud k fakultativnímu přerušení dovolacího řízení podle §109 odst. 2 písm. c) ve spojení s §243b o. s. ř.
Žalovaná v dovolání současně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §243 písm. a) o. s. ř. může Nejvyšší soud před rozhodnutím o podaném dovolání odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že neprodleným výkonem rozhodnutí odvolacího soudu nebo exekucí by mohla být žalované, s přihlédnutím k výši vymáhané částky, způsobena závažná újma, dovolací soud odkládá vykonatelnost napadeného rozhodnutí v uvedeném rozsahu až do právní moci rozhodnutí o dovolání žalované.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 7. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu