ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4188.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 4188/2019-150
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu ve složení z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci žalobce Společenství vlastníků jednotek pro dům XY, identifikační číslo XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, se sídlem Olomouci, Ostružnická 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 76 670 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 7/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 6. 2019, č. j. 69 Co 103/2018-128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také „dovolatel“) se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 76 670 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobci vznikla škoda v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 243/2011 a posléze u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 30 Cm 6/2014.
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 22 C 7/2017-56, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 76 670 Kč (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II). Doplňujícím rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 22 C 7/2017-96, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 1. 2019, č. j. 22 C 7/2017-109, soud prvního stupně rozhodl, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 76 670 Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení, se zamítá (výrok I) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení spojených s doplňujícím rozsudkem (výrok II).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce potvrdil napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovolatel, zastoupený advokátem, včasným dovoláním (jen do výroku ve věci samé), které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.), ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel ve svém podání uvedl, že soudy se měly odchýlit od zákona i ustálené rozhodovací praxe v otázce existence nesprávného úředního postupu. Nesprávný úřední postup žalované měl spočívat v nepřiměřené délce řízení, a to konkrétně způsobené v části řízení, ve které se soudy zabývaly věcnou příslušností. Dle dovolatele, který už očekával pravomocné ukončení sporu, byl zbytečně spor v této fázi vrácen na samotný počátek a muselo být znovu prováděno dokazování a došlo tak k podstatnému prodloužení sporu.
Dovolatel s odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že soudy měly zvažovat, bez ohledu na postup účastníka, zda samy prodloužily řízení řešením vedlejších, v tomto případě procesních, otázek. K čemuž doplnil, že byla-li otázka věcné příslušnosti soudu problematická z důvodu nejednotného právního názoru soudů, pak skutečnost, že rozhodování o věcné příslušnosti do značné míry zkomplikovalo a prodloužilo řízení, nelze přičítat k tíži účastníkovi řízení, ale postupu orgánů veřejné moci, jak uvádí i dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4067/2010.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že posouzení existence porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení, stejně jako stanovení formy nebo výše zadostiučinění za porušení daného práva, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2562/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Přípustnost dovolání tedy nemůže založit pouhý nesouhlas s tím, jak soudy uvážily, zda k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení došlo, neboť to se odvíjí od okolností konkrétního případu a nemůže samo o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud zde v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž závěrem o porušení (či o neporušení) práva na přiměřenou délku soudního řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení v konkrétní kauze zcela zjevně nesprávný, což v případě dovolatele nebyl.
Odvolací soud se ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ať už představované stanoviskem R 58/2011 či rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 4067/2010, neboť okolnost, že žalobce podal žalobu k věcně nepříslušnému soudu, tomuto nepřičetl k tíži v rámci kritéria jednání poškozeného ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Naopak hodnotil postup soudů v posuzovaném řízení, a to i v kontextu dalších relevantních hledisek jako právní a procesní složitost řízení (kam promítl i odlišný právní názor soudů na otázku věcné příslušnosti), chování žalovaného či význam předmětu řízení pro samotného žalobce. Shora uvedenou judikaturu dovolacího soudu přitom nelze interpretovat takovým způsobem, že v každém případě, kdy se posuzované řízení prodloužilo z toho důvodu, že odvolací soud měl odlišný právní názor na otázku věcné příslušnosti, než měl nejen soud prvního stupně, ale i samotní účastníci řízení, je nutno dojít automaticky k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Nesouhlas dovolatele se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, tak přípustnost dovolání založit nemůže.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu