ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.1184.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 1184/2020-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně T. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, proti žalované Skanska a.s. , se sídlem v Praze 8, Karlín, Křižíkova 682/34a, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 26271303, o zaplacení 270 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 232/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2019, č. j. 35 Co 302/2019-152, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení žalované částky jako bezdůvodného obohacení, k němuž podle žalobních tvrzení mělo dojít tím, že žalobkyně omylem zaplatila na účet žalované částku 270 000 Kč, aniž měla k této platbě jakýkoliv právní titul či poskytnuté protiplnění, a žalovaná jí peněžní prostředky nevrátila.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 26 C 232/2017-130, zamítl žalobu a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z nichž vyvodil správné skutkové závěry, což platí v zásadě rovněž pro jeho právní hodnocení.
Podle shodného právního posouzení soudů obou stupňů, založeného na aplikaci §2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila. Žalovaná v řízení uspěla se svou obranou, že ze strany žalobkyně šlo v případě platby ve výši 270 000 Kč o plnění za dlužníka žalované A. S. Pokud žalobkyně proti této argumentaci žalované namítala, že žalované plnila v souvislosti s jejím příslibem uzavření nájemní smlouvy se žalobkyní, tak toto své tvrzení neprokázala. Naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně znala účel platby ve výši 270 000 Kč, kterou uhradila dne 25. 11. 2016 na účet žalované, když uvedenou částku zaplatila téhož dne spolu s další částkou ve výši 133 100 Kč (tu označenou variabilním symbolem odpovídajícím úhradě dlužného nájemného dlužníka žalované A. S.), a to v reakci na výzvu žalované k úhradě dluhů dosavadního nájemce A. S. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaná výslovně vyzvala žalobkyni k úhradě dluhů, přičemž je zřejmé, že se jednalo o dluhy jmenovaného za dosavadní pronájem prostor, když žalobkyně ve vztahu k žalované v uvedeném období dluhy neměla. Ze žádné ze svědeckých výpovědí v řízení nevyplynulo, že by v případě uvedené částky 270 000 Kč šlo o konkrétní účastnicemi dohodnuté plnění poskytnuté žalobkyní žalované, a to na přislíbenou budoucí konkrétní nájemní smlouvu. Podle odvolacího soudu to byla naopak žalovaná, která prokázala své tvrzení, že žalobkyně věděla, že ji hradí za A. S. Pokud tedy částku 270 000 Kč od žalobkyně přijala a započetla ji na uvedený dluh, nemůže žalobkyně po ní požadovat vrácení tohoto plnění, neboť jeho přijetím ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované na úkor žalobkyně nedošlo.
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v řešení právní otázky, na níž podle jejího mínění napadené rozhodnutí spočívá a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na niž příkladmo poukazuje. Podle dovolatelky jde o otázku, „dle níž žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání, a na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat.“ Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatelka i nadále zastává a obhajuje názor, že v případě částky 270 000 Kč šlo o požadovanou zálohu placenou před uzavřením nájemní smlouvy, o které účastnice jednaly, přičemž v okamžiku, kdy jí žalovaná opakovaně sdělila, že k uzavření této nájemní smlouvy nedojde, odpadl právní důvod k platbě a zaplacená částka se stala bezdůvodným obohacením. Za situace, kdy nebylo sporné samotné předání peněžité částky, ale pouze to, zda žalovaná měla právo si peněžní prostředky ponechat, bylo podle dovolatelky na žalované, aby prokázala své tvrzení, že platbou žalobkyně byl hrazen dluh za jiného, tedy že žalované svědčí právní titul k ponechání peněžních prostředků. Podle dovolatelky žalovaná v tomto směru svou povinnost tvrzení a důkazní břemeno neunesla a odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí splnění povinnosti tvrzení a především důkazního břemene po žalované nevyžadoval.
Podle mínění dovolatelky výsledek hodnocení důkazů neodpovídá ustanovení §132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, a naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo. Namítá, že ani jediným důkazem nebylo prokázáno, o jaké dluhy šlo, kdo je dlužníkem, jakým způsobem se tato informace k ní dostala a z čeho plyne, že platila bez dalšího právě tyto dluhy za třetího. Odvolacímu soudu vytýká, že považuje tvrzení žalované za prokázané, nicméně již neuvádí důkazy, kterými se tak stalo. Podle dovolatelky naopak ze svědeckých výpovědí jednoznačně vyplynulo, že předmětnou platbou byla placena záloha před uzavřením nájemní smlouvy, o níž strany jednaly, čímž došlo k vyvrácení obrany žalované, že mělo jít o platbu dluhů za třetí osobu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že rozhodne, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaná je povinna jí uhradit 270 000 Kč s příslušenstvím a přizná jí náhradu nákladů řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná se závěry odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí zcela ztotožňuje. Uvádí, že prokázala své tvrzení, že žalobkyně věděla, že jí platí za A. S., a proto nemůže žalobkyně požadovat vrácení předmětné platby, neboť jejím přijetím na straně žalované k bezdůvodnému obohacení nedošlo. Žalovaná reaguje nesouhlasně na dovolací námitky žalobkyně a navrhuje, aby dovolací soud odmítl, případně zamítl dovolání s tím, že jí přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, jež jsou – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatelkou předestřená a podle jejího mínění odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu řešená otázka důkazního břemene žalované o existenci jejího právního důvodu pro ponechání si převzatých peněžních prostředků nemůže otevřít přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Je tomu tak jednak z toho důvodu, že ji odvolací soud výslovně neřešil, ale dále i z toho důvodu, že důkazní břemeno žalované o existenci právního důvodu platby ve výši 270 000 Kč hrazené žalobkyní (dovolatelkou) nepominul, když, vycházeje při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, v odůvodnění napadeného rozhodnutí uzavřel, že žalovaná prokázala své tvrzení o tom, že žalobkyně věděla, že hradí žalované za třetího, konkrétně za pana S..
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. však nemohou založit ani ostatní námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká, že pochybil při hodnocení důkazů, a polemizuje s jeho skutkovými zjištěními a závěry. Dovolatelka tak patrně přehlédla, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný, a že ani případná nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Pomíjí, že v dovolacím řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že v odůvodnění rozhodnutí nespecifikoval, jakými důkazy vzal za prokázané tvrzení žalované o existenci právního důvodu platby ve výši 270 000 Kč hrazené žalobkyní, čímž naznačuje možnou vadu řízení, je tato její výhrada irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Dovolatelkou vytýkané pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Pokud dovolatelka uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té jeho části, v níž bylo rozhodováno o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 1. 6. 2020
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu