ECLI:CZ:NS:2020:32.CDO.827.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 827/2020-749
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně IDS Praha a. s. , se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Na Moráni 360/3, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 60194260, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalované Inženýring TKB a. s. , se sídlem v Praze 4 – Braníku, Branická 514/140, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 27923673, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 2828/151, o zaplacení částky 10 281 691,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 42/2018, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2019, č. j. 35 Co 298/2019-727, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 29 657,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozhodnutí, kterým Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 7. 2019, č. j. 12 C 42/2018-700, jímž bylo na návrh žalobkyně připuštěno, aby do řízení na straně žalované přistoupily jako další účastníci společnosti Inženýring dopravních staveb a. s., se sídlem v Praze 4 – Braníku, Branická 514/140, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 05315522, a Inženýring servisní a. s., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na příkopě 859/22, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 05371341.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní – v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Stran otázky, „zda je okresní soud, jakožto soud prvého stupně, věcně příslušný pro rozhodnutí o návrhu na přistoupení účastníků do řízení z titulu jejich zákonného ručení vzniklého na základě zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, v platném znění, když na základě ustanovení §9 odst. 2 písm. m) o. s. ř., je ve sporech z přeměn právnických osob založena věcná příslušnost krajských soudů“, kterou dovolatelka předkládá jako neřešenou, je dovolání zjevně bezdůvodné. Nemůže být rozumných pochyb o tom, že rozhodnout o návrhu na přistoupení dalších účastníků do řízení přísluší právě jen procesnímu soudu, a je-li tedy procesní soud věcně příslušný k projednání sporu, je věcně příslušný i k rozhodnutí o návrhu na přistoupení dalších účastníků. To platí bez zřetele na to, jaké předpisy v souvislosti s rozhodnutím o tomto návrhu a též následně při posouzení věcné legitimace dalších účastníků v rozhodnutí o věci samé aplikuje. Jde o předběžnou otázku, kterou je soud oprávněn posoudit sám dokonce i v tom případě, že rozhodnutí o ní není v pravomoci soudů (srov. §135 odst. 2 o. s. ř.).
Předmětem sporu ve zde souzené věci je zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy, a to i ve vztahu k nově přistoupivším žalovaným, o nichž žalobkyně tvrdí, že jako nástupnické společnosti za předmětný dluh ručí podle §257 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev; ručitel je povinen uspokojit věřitele, jestliže dlužník svůj dluh nesplní (§2018 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Že spor o zaplacení dluhu z poskytnutého úvěru není sporem z přeměn právnických osob ve smyslu §9 odst. 2 písm. m) o. s. ř., je nade vši rozumnou pochybnost zřejmé; obecného výkladu pojmu „spory z přeměn právnických osob“ za tím účelem netřeba.
Z toho pak též plyne, že odvolací soud se oproti očekávání dovolatelky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž vyplývá „povinnost soudu nepovolit přistoupení dalšího účastníka do řízení dle ustanovení §92 o. s. ř., jestliže by tím ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své věcné příslušnosti“; odkaz na tuto judikaturu je nepřípadný, neboť povolením přistoupení výše uvedených účastníků do řízení k založení věcné nepříslušnosti procesního soudu ve vztahu k těmto (přistoupivším) účastníkům nedojde.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „deklarující povinnost soudu nepovolit přistoupení dalšího účastníka do řízení dle ustanovení §92 o. s. ř., jestliže by tím byl založen rozpor se zásadou hospodárnosti řízení“. Odvolací soud se od dovolatelkou označené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, neboť povolení vstupu tvrzených ručitelů do řízení naopak vyhovuje požadavku hospodárnosti; v jednom řízení se vyřeší jak vztah vůči dlužníku, tak i vztah vůči ručitelům žalované. Argumenty dovolatelky jsou zjevně účelové.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti jako bezdůvodné a zčásti jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. 7. 2020
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu