Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 09.12.2020, sp. zn. 5 Tdo 1231/2020 [ usnesení / výz-A EU ], paralelní citace: 45/2021 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1231.2020.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz

Průmyslové vzory a ochranné známky a tzv. opravárenská klauzule - čl. 110 odst. 1 nařízení ES č. 6/2002 (prodej disků ko...

Právní věta

Porušení práv k ochranné známce a jiným označením, Porušení chráněných průmyslových práv §268, §269 tr. zákoníku I. Závěr o spáchání trestných činů porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 tr. zákoníku a porušení chráněných průmyslových práv podle §269 tr. zákoníku je podmíněn zjištěním, do jakých nehmotných předmětů ochrany pachatel zasáhl, a stanovením toho, jakou mimotrestní právní úpravou jsou taková práva chráněna. Jde-li o tzv. národní ochranné známky či průmyslové vzory zapsané u národního úřadu průmyslového vlastnictví, užije se národní právní úprava (v České republice zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, ve znění pozdějších předpisů, resp. zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů), jde-li o unijní ochranné známky či (průmyslové) vzory zapsané u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), užijí se normy sekundárního evropského práva (např. nařízení Rady Evropských společenství č. 6/2002), jde-li o mezinárodně zapsané ochranné známky či průmyslové vzory zapsané u Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO), jsou určující mezinárodní smlouvy (např. Haagská dohoda o mezinárodním zápisu průmyslových vzorů). Popis skutku, Porušení práv k ochranné známce a jiným označením, Porušení chráněných průmyslových práv §120 odst. 3 tr. ř., §268, §269 tr. zákoníku II. V popisu skutku v rozhodnutí ve věci samé (např. v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě či rozsudku) musejí být v případě trestných činů podle §268 a §269 tr. zákoníku jednoznačně identifikována průmyslová práva, do nichž bylo zasaženo, a to uvedením příslušného úřadu, u nichž jsou zapsána, identifikačním číslem, subjektem, v jehož prospěch jsou registrována, případně dalšími údaji (např. datem registrace), a to spolu s konkretizací způsobu zásahu do nich (např. označením konkrétního předmětu, jímž bylo do uvedených konkrétních průmyslových práv zasaženo). Pokud by šlo o obsáhlý soupis jednotlivých průmyslových práv, který by neúměrně zatěžoval výrokovou část rozhodnutí ve věci samé, lze připustit i identifikaci prostřednictvím souhrnného popisu za užití odkazu na podrobný seznam obsažený v trestním spise. Pro zachování práva na obhajobu a na spravedlivý proces musí být obviněný seznámen s takovým seznamem a musí mu být umožněno bránit se jednotlivým položkám. Omyl skutkový, Normativní znaky skutkové podstaty, Porušení práv k ochranné známce a jiným označením, Porušení chráněných průmyslových práv §18 odst. 1, 4, §268, §269 tr. zákoníku III. Omyl pachatele o tom, zda jde o chráněnou ochrannou známku či chráněný průmyslový vzor, tedy omyl o normativních znacích skutkových podstat trestných činů podle §268 a §269 tr. zákoníku (viz též rozhodnutí pod č. 47/2011 Sb. rozh. tr.) a o jejich mimotrestní právní úpravě, na kterou trestní zákoník neodkazuje, se posoudí podle pravidel o skutkovém omylu (podobně viz rozhodnutí pod č. 10/1977 Sb. rozh. tr.). Znalec, Odborné vyjádření, Konzultant, Podjatost, Poškozený §43 odst. 1, §105 odst. 1, 2, §157 odst. 3 tr. ř. IV. Poškozený (§43 odst. 1 tr. ř.) či jeho zaměstnanec zásadně nemůže být znalcem, osobou podávající odborné vyjádření ani odborným konzultantem pro jejich poměr k věci, a tím i pochybnosti o jejich nepodjatosti.

ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1231.2020.1

sp. zn. 5 Tdo 1231/2020-928

USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání, které podal obviněný D. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 8 To 74/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 19/2018, takto:

Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 8 To 74/2020, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 1 T 19/2018. Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu se státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Třebíči přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 1 T 19/2018, byl obviněný D. S. uznán vinným jednak přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jednak přečinem porušení chráněných průmyslových práv podle §269 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za něž mu byl uložen podle §268 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku úhrnný trest propadnutí věcí konkretizovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (šlo o disky kol a středové krytky).

2. Této trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že v době nejméně od března 2016 do 6. 10. 2016 jako „odpovědná osoba společnosti A.“, IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „A.“), bez vědomí a souhlasu vlastníků obrazových a slovních ochranných známek a průmyslových vzorů, prostřednictvím internetu nejméně na serverech a., bazos.cz a sbazar.cz nabízel k prodeji a následně prodával napodobeniny hliníkových disků kol pro různé značky automobilů, zhotovené podle chráněných průmyslových vzorů automobilek ŠKODA AUTO a. s. (dále ve zkratce jen „Škoda“), Volkswagen AG (dále ve zkratce jen „VW“), Audi AG (dále ve zkratce jen „Audi“), Bayerische Motoren Werke AG (dále ve zkratce jen „BMW“), Porsche AG (dále ve zkratce jen „Porsche“), Daimler AG (dále ve zkratce jen „Daimler“), Opel a výrobce disků Vossen Wheels, navíc nezpůsobilých k provozu na pozemních komunikacích. Dále nabízel k prodeji a prodával k takovým diskům neoriginální středové krytky s napodobeninami ochranných známek uvedených obchodních společností, čímž porušil ustanovení §8 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen „ZOZ“), a ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „zákon o ochraně průmyslových vzorů“, nebo jen „ZOPV“).

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 8 To 74/2020, podle §256 tr. řádu zamítnuto.

II. Dovolání obviněného

4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce obviněný D. S. dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v druhé variantě.

5. Obviněný nejprve shrnul skutkový stav. Uvedl, že prodával oficiální repliky disků kol z lehkých slitin (tzv. „alu-disků“, dále jen „disky“) určené pro osobní automobily, a to jak jednotlivé disky, tak jejich celé sady. Nabízené disky byly určeny pro použití jako náhradní díly pro osobní automobily, a proto byl oprávněn je prodávat. Tyto repliky disků kupoval od zahraničních dodavatelů, jednalo se o oficiální repliky disků, které jsou předmětem legální obchodní činnosti subjektů napříč celou Evropskou unií. Do disků nijak nezasahoval, co se týče jejich vzhledu, nepozměňoval je. Dále obviněný uvedl, že neprodával repliky disků označených logy jednotlivých automobilek, neprodával středové krytky (příp. samolepky) s logy automobilek. Středové krytky (příp. samolepky) sloužily pouze k označení, aby bylo zřejmé, pro jakou značku automobilu je konkrétní replika coby náhradní díl určena.

6. Napadené rozhodnutí tak podle obviněného spočívá na nesprávném posouzení skutku, a to konkrétně objektů u obou trestných činů podle §268 i §269 tr. zákoníku. Dále namítl nesprávné posouzení subjektivní stránky a rovněž tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nenaplnil zákonné znaky skutkových podstat ani jednoho z trestných činů, nezasáhl nedovoleně do průmyslových vzorů ani ochranných známek.

7. Aby bylo jeho jednání možno označit za trestné ve smyslu trestného činu porušení chráněných průmyslových práv, muselo by neoprávněně zasáhnout do konkrétních chráněných průmyslových práv. Odvolací soud podle obviněného zcela ignoroval platnou a účinnou úpravu evropského práva [konkrétně čl. 110 Nařízení rady ES č. 6/2002, ze dne 12. 12. 2001, o (průmyslových) vzorech Společenství, dále také jen „nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství“ nebo jen „Nařízení“], která v době spáchání platila, byla závazná a přímo aplikovatelná na území České republiky ve smyslu čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále také jen „SFEU“). Z čl. 110 Nařízení podle obviněného jednoznačně vyplývá, že průmyslové vzory Společenství nepožívají ochrany v případě jejich použití u náhradních dílů, které jsou určeny pro opravy automobilů jakožto složených výrobků. Z toho dovodil, že jeho podnikání bylo zcela v souladu s právní regulací průmyslových vzorů přímo použitelnou na území České republiky. Nadto dovolatel upozornil, že po celou dobu trestního řízení nebylo specifikováno, do jakých konkrétních průmyslových vzorů měl neoprávněně zasáhnout.

8. Obviněný dále podotkl, že v období do října 2016 neexistovalo legislativní ustanovení, které by zakazovalo obchodovat s replikami disků. V dané době neexistoval ani jasný výklad čl. 110 Nařízení (tzv. „opravárenská klauzule“). Soudy podle obviněného chybně jeho jednání posoudily prizmatem závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dříve Evropský soudní dvůr, dále ve zkratce také jen „Soudní dvůr EU“) ve spojených věcech C-937/16 a C-435/16 ze dne 20. 12. 2017. Soudní dvůr EU však danou klauzuli interpretoval až po rozhodné době, a to pro futuro , tj. pro období od prosince 2017. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, chybně aplikovaly čl. 110 Nařízení, neboť s ohledem na něj jeho jednání nebylo v rozhodné době trestné. Závěr odvolacího soudu (bod 7. jeho rozhodnutí), že nelze za účelem opravy prodávat celou sadu disků, považoval za spekulativní a nelogický.

9. Dovolatel zpochybnil rovněž závěry soudů nižších stupňů, že jeho jednáním došlo k neoprávněnému užití ochranné známky. Zopakoval, že užíval ochranné známky výlučně pro rozlišení prodávaných náhradních dílů (replik disků) různých automobilek. Takové označení bylo potřebné, neboť šlo o rozlišení, který náhradní díl (disk) pasuje na jaký automobil. Toto označení využívají téměř všichni prodejci a lze tak hovořit o zavedené praxi nebo obchodní zvyklosti. S touto jeho námitkou se však soudy nižších stupňů vůbec nevypořádaly. Vyjádřil své přesvědčení, že jeho podnikání bylo v souladu s právní regulací ochranných známek, tj. nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku.

10. Dále obviněný namítl, že soudy nižších stupňů chybně posoudily otázku zavinění, neboť jejich závěr, že obviněný byl srozuměn s tím, že jedná protiprávně, je podle něj nesprávný a nemá oporu v provedeném dokazování. Repliky disků mu byly dodávány z různých členských států Evropské unie, sám se zajímal o právní pozadí obchodu s náhradními díly. Za absurdní považoval spekulaci soudu prvního stupně, že se měl osobně znát s dříve odsouzeným P. S., který měl být za obdobné jednání odsouzen. Tato skutečnost totiž vůbec nevypovídá o úmyslu obviněného páchat trestnou činnost. Stejně tak nemůže mít na jeho zavinění vliv, že v zahraničí probíhaly soudní spory ohledně možnosti prodávat repliky disků jako náhradních dílů, přičemž k restriktivnímu výkladu opravárenské klauzule (čl. 110 Nařízení) se Soudní dvůr EU přiklonil až v rozsudku ze dne 20. 12. 2017.

11. Obviněný zboží prodával s tím, že se jedná o repliky disků, zákazníky na to výslovně upozorňoval. Nikdy je nevydával za originální kusy jednotlivých automobilek, zároveň se nejednalo ani o padělky nebo napodobeniny, ale o oficiální repliky náhradních dílů, což tvrdil po celou dobu trestního řízení. Bylo tedy možno jeho obhajobu shledat konsistentní a nikoliv účelovou. Jestliže se soudům nižších stupňů nepodařilo prokázat jeho úmysl páchat trestnou činnost, pak by měl být na základě zásady in dubio pro reo obžaloby zproštěn.

12. Dovolatel shledal také tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě vyvozeným skutkovým stavem a jeho právním zhodnocením. Dále dovolatel uvedl, že odvolací soud připustil jako důkaz odborná vyjádření subjektů, které mají zájem na výsledku řízení, neboť jsou poškození a někteří i oznamovatelé údajné trestné činnosti. Připomněl, že sám odvolací soud ve svém předchozím zrušovacím usnesení ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 8 To 211/2018, takové důkazy označil za nezákonné a procesně nepoužitelné, přičemž ve svém druhém (dovoláním napadeném) usnesení pak přesto z těch samých důkazů vycházel. Oznamovatel P. H. je zaměstnancem obchodní společnosti ŠKODA AUTO a. s., avšak i přesto byl v řízení přibrán jako konzultant a dokonce se účastnil i domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor směřovaných proti obviněnému.

13. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání

14. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve zrekapituloval rozhodnutí soudů nižších stupňů a dovolací námitky obviněného, k nimž se vyjádřil následovně.

15. Připomněl, že dovolací řízení zásadně slouží k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoliv k revizi skutkových zjištění nebo přehodnocení dokazování. Dovolací námitky obviněného jsou podle státního zástupce v podstatě jen opakováním jeho dosavadní obhajoby uplatňované v průběhu trestního řízení, jíž se soudy nižších stupňů zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s ní vypořádaly. V takovém případě může Nejvyšší soud bez dalšího dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

16. Za námitku nespadající pod žádný z dovolacích důvodů považoval státní zástupce výhradu týkající se nepoužitelnosti vyjádření poškozených obchodních společností jako důkazů v trestním řízení, neboť se jedná o námitku skutkovou a procesní, avšak nejde o případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Navíc důkaz v podobě vyjádření poškozených obchodních společností k zaregistrovaným průmyslovým vzorům, resp. ochranným známkám, a povaze zajištěných náhradních dílů se v dané věci důvodně jevil jako potřebný. Státní zástupce poznamenal, že za důkaz může podle §89 odst. 2 tr. řádu sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Ani dovolatel nezpochybňoval, že jeho podnikání bylo založeno na prodeji napodobenin náhradních dílů (dovolatelem nazývaných „oficiální repliky“). Po celou dobu trestního řízení bylo zřejmé, že se jedná o vyjádření poškozených, soudy nižších stupňů tuto skutečnost vzaly bezpochyby v úvahu v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu.

17. Námitky obviněného, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu porušení chráněných průmyslových práv podle §269 tr. zákoníku, jelikož nebyl zasažen objekt tohoto trestného činu z důvodu prolomení ochrany průmyslových vzorů čl. 110 odst. 1 Nařízení, podle státního zástupce bylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. S touto obhajobou obviněného se však soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. K tomu státní zástupce doplnil, že podle jeho názoru na případ obviněného nedopadá čl. 110 Nařízení, neboť tato úprava se týká průmyslového vzoru Společenství, přičemž tu je nutné odlišovat od právní úpravy platné a účinné na území České republiky, kterou představuje zákon o ochraně průmyslových vzorů. Nařízení, a tedy i jeho čl. 110 (tzv. opravárenská klauzule), se vztahuje pouze na průmyslový vzor Společenství (komunitární design), avšak nikoliv na průmyslový vzor národní registrovaný Úřadem průmyslového vlastnictví. Právní úprava této otázky na území jednotlivých členských států ve vztahu k jejich území, tak zůstává nadále v kompetenci těchto států, z nichž některé obdobnou klauzuli do svého právního řádu zavedly a jiné nikoli. Česká republika patří mezi státy, v nichž obdoba této klauzule zavedena nebyla. Českou republiku žádná evropská legislativa či mezinárodní závazky nenutí, aby tuto klauzuli do svého právního řádu zavedla. Protože obviněný náhradní díly prodával konečným spotřebitelům v rámci České republiky a nikoliv do jiných členských států, které mají k viditelným náhradním dílům odlišný přístup, činil tak v rozporu s právním řádem České republiky. Jediné výjimky (omezení) z této ochrany pak státní zástupce shledal v §23 ZOPV, které obsahuje omezení realizovatelné pouze za velmi restriktivních podmínek. Náhradních dílů, jež lze do České republiky dovážet a poté užít v rámci opravy, se týká ustanovení §23 odst. 2 písm. b) a c) ZOPV, a to náhradních dílů lodí a letadel registrovaných v jiné zemi, dostanou-li se přechodně na území České republiky. Výkladem a contrario státní zástupce dovodil, že v České republice způsobem, kterým jednal dovolatel, legálně podnikat nelze.

18. Ze skutkové věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněnému bylo kladeno za vinu porušení ustanovení §19 odst. 1 ZOPV, nikoli čl. 19 odst. 1 Nařízení, proto ani aplikace čl. 110 Nařízení nepřichází v úvahu. Pokud soudy nižších stupňů (jaksi navíc) aplikovaly požadavky vyplývající z judikatury Soudního dvora EU, učinily tak zjevně proto, aby z pohledu zásady subsidiarity trestní represe zdůraznily, že obviněný nevyhověl ani těmto parametrům přesahujícím právní řád České republiky. Proto nepovažoval za přiléhavou námitku obviněného, že soudy nižších stupňů aplikovaly komunitární judikaturu z období po ukončení žalovaného jednání.

19. Deklarovaný dovolací důvod by mohla naplnit také dovolatelova námitka, že jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, protože užíval středové krytky v souladu s §10 odst. 1 písm. c) ZOZ. Pokud na území České republiky není možné shora uvedeným způsobem, tj. prodejem napodobenin náhradních dílů, prolomit ochranu práv k průmyslovým vzorům, nelze podle státního zástupce ani připustit, aby označení těchto nelegálních napodobenin požívalo ochrany podle §10 odst. 1 písm. c) ZOZ, protože předpokladem omezení práv vlastníka ochranné známky je, aby užití bylo v souladu s obchodními zvyklostmi a zásadami poctivého obchodního styku, o což se v daném případě zjevně nejedná.

20. Státní zástupce konstatoval, že i s další námitkou ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestné činnosti se soudy dostatečně vypořádaly. Podotkl, že v tomto navíc obviněný vycházel z jiného skutkového stavu a jinak hodnotil důkazy než soudy. Dále státní zástupce rozebral obsah pojmu „péče řádného hospodáře“, která je spojena s postavením jednatele obchodní korporace. Součástí této péče je povinnost seznámit se s právní úpravou oblasti, v níž podnikatel hodlá svoji podnikatelskou činnost vykonávat. V oblasti podnikání s napodobeninami náhradních dílů do motorových vozidel to bezesporu bude i právní úprava týkající se průmyslových vzorů na území státu, v němž podniká. Tuto povinnost mohou v případě složitějších právních oblastí, čímž oblast průmyslového vlastnictví bezpochyby je, naplnit i prostřednictvím konzultace s dalšími osobami, např. prostřednictvím právních rad poskytnutých ze strany advokátů či patentových zástupců, příp. alespoň oslovením Úřadu průmyslového vlastnictví či projevením alespoň bazální snahy o nalezení podstatných informací k předmětné oblasti podnikání na zpravodajských webech, u výrobců těchto dílů, příp. vlastníků průmyslových vzorů, apod. To platí dvojnásob za situace, kdy podnikatel hodlá podnikat s chráněnými statky ve značném objemu a jedná se o výrobky, resp. náhradní díly, u nichž je státem kladen zvýšený důraz na jejich bezpečnost. Státní zástupce měl za to, že této povinnosti obviněný nedostál, a proto je nutno u něj shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K tomu připomněl judikaturu ke srozumění (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004).

21. Po zvážení všech shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání také v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].

22. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

23. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

24. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

25. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný přitom uplatnil druhou z uvedených variant zmíněného dovolacího důvodu, jádro svého dovolání tak spatřoval právě v naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu již v řízení předcházejícím zamítnutí jeho odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu.

26. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) Obecně k dovolacím námitkám obviněného a rozhodnutím soudů nižších stupňů

27. Obviněný ve svém dovolání namítal, že svým jednáním nespáchal žádný trestný čin. Především uváděl, že jeho jednání bylo v souladu s právním řádem České republiky a Evropské unie, jeho jednání nebylo protiprávní, postupoval podle tzv. „opravárenské“ klauzule uvedené v přímo použitelném čl. 110 Nařízení a v souladu s §10 odst. 1 písm. c) ZOZ, neporušil tak ani zájem chráněný ustanoveními §268 a §269 tr. zákoníku, nadto nejednal ani úmyslně, byl přesvědčen o naplnění uvedených výjimek z ochrany průmyslových vzorů a ochranných známek, do nichž měl zasáhnout, nakonec zpochybnil i skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů a proces, který k takovým zjištěním vedl, zejména pokud jde o použití nezákonných důkazů (odborných vyjádření od poškozených).

28. Již z tohoto stručného a zjednodušeného přehledu okruhů námitek zmíněných obviněným je patrné, že snad vyjma posledního bodu (byť i v tomto směru je třeba dát do značné míry obviněnému za pravdu) jde o námitky odpovídající uplatněným dovolacím důvodům, jimiž se musel Nejvyšší soud v dovolacím řízení zabývat. Podstatné části výhrad obviněného též musel Nejvyšší soud přiznat relevanci a uznat je opodstatněnými, vedle toho detekoval i pochybení jiná. Především je totiž třeba konstatovat, že skutková zjištění koncentrovaná ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně jsou zcela nedostatečná, popis skutku zde obsažený neumožňuje konstatovat, zda byly naplněny znaky dvou trestných činů, které v tomto skutku byly spatřovány. Přitom vadou spočívající v tom, že zcela absentuje identifikace nehmotných právních statků, a sice průmyslových práv a ochranných známek, do nichž mělo být jednáním obviněného zasaženo, trpí veškerá rozhodnutí ve věci samé dosud učiněná v této věci, neboli jde o vadu, jíž bylo zatíženo již usnesení o zahájení trestního stíhání, tato vada se promítla jak do následně podané obžaloby, tak i do rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. do jeho trestního příkazu (ze dne 14. 2. 2018, č. l. 764 trestního spisu), prvního odsuzujícího rozsudku (ze dne 11. 4. 2018, č. l. 784 trestního spisu), který byl později zrušen usnesením odvolacího soudu (viz č. l. 822), i do druhého odsuzujícího rozsudku (ze dne 16. 12. 2019, č. l. 863 trestního spisu), který nabyl právní moci ve spojení s usnesením odvolacího soudu (ze dne 2. 6. 2020, č. l. 888 trestního spisu) napadeným dovoláním obviněného. Údajně zasažené průmyslové vzory a ochranné známky náležející obchodním společnostem Škoda, VW, Audi, BMW, Porsche, Daimler, Opel a Vossen Wheels nebyly identifikovány přímo v popisu skutku (a to ani nepřímo nějakým odkazem na bližší jejich seznam obsažený v trestním spise), tím se také stalo, že si orgány dosud činné v trestním řízení vůbec nevyjasnily, o jaké nehmotné právní statky jde, jaká právní úprava se na ně vztahuje a jakým způsobem jsou tedy chráněny, resp. kdy je jejich ochrana prolomena. Proto též přinejmenším unáhleně a bez dostatečných podkladů (a ve značné míře zřejmě vadně) identifikovaly jednáním obviněného údajně porušené právní normy, zatímco zcela případnou obhajobou obviněného, konzistentně uplatňovanou po celou dobu trestního řízení vedeného proti němu, se buď vůbec nezabývaly anebo ji bez náležitého důvodu nepatřičně odmítly.

29. Orgánům v tomto trestním řízení dosud činným lze též zcela důvodně vytknout i pochybení další, která by jinak sama o sobě žádný dovolací důvod nenaplňovala. Nicméně ani tyto jinak zcela důvodné námitky obviněného nelze pominout, pokud Nejvyšší soud uznal jiné námitky za opodstatněné a přezkoumal zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadených výroků rozhodnutí i řízení jim předcházejícího, jak mu ukládá ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Z celého průběhu trestního řízení je totiž zjevné, že orgány dosud činné v trestním řízení vycházely velmi vstříc zástupcům poškozených obchodních společností, s nimi od počátku věc konzultovaly, přibíraly je jako odborné konzultanty, nechávaly si od nich zpracovávat odborná vyjádření apod., ač pro jejich vztah ke straně trestního řízení (poškozeným) je nebylo možno považovat za nepodjaté. Tím bylo po celou dobu vedeno trestní řízení tendenčně, argumentaci obviněného nebyla přikládána váha, naopak orgány činné v trestním řízení vycházely ze stanovisek poškozených obchodních společností, které měly na výsledku trestního řízení zjevný zájem.

30. Nejvyšší soud pro přehlednost zopakuje skutkový stav, k němuž na základě dokazování soudy nižších stupňů dospěly (a který se prakticky příliš neliší od toho, co obviněnému kladl za vinu státní zástupce a předtím i policejní orgán) a který popsal soud prvního stupně ve skutkové větě svého rozsudku, s nímž napodruhé, ač v dalším řízení byly doplněny jen důkazy prospívající obviněnému, souhlasil rovněž soud druhého stupně. Obviněný měl od března 2016 do 6. 10. 2016, jako odpovědná osoba obchodní společnosti A., bez vědomí a souhlasu oprávněných vlastníků obrazových a slovních ochranných známek a průmyslových vzorů, prostřednictvím internetu nabízet k prodeji a prodávat napodobeniny hliníkových disků kol pro různé značky automobilů, zhotovené podle chráněných průmyslových vzorů automobilek Škoda, VW, Audi, BMW, Porsche, Daimler, Opel a Vossen Wheels, navíc nezpůsobilých k provozu na pozemních komunikacích, a neoriginálních středových krytek napodobeninami ochranných známek uvedených společností, čímž měl porušit ustanovení §8 odst. 2 písm. a), b) ZOZ a §19 odst. 1 ZOPV. V tom soudy nižších stupňů spatřovaly přečiny porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a porušení chráněných průmyslových práv podle §269 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku.

c) K trestnému činu porušení chráněných průmyslových práv podle §269 tr. zákoníku

31. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že přečinu porušení chráněných průmyslových práv podle §269 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do práv k chráněnému vynálezu, průmyslovému vzoru, užitnému vzoru nebo topografii polovodičového výrobku. Obviněnému bylo kladeno za vinu, že nikoli nepatrně neoprávněně zasáhl do práv k chráněnému průmyslovému vzoru. Dále mu bylo kladeno za vinu naplnění dvou okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby uvedených v §269 odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku a spočívajících v tom, že jeho jednání jednak vykazovalo znaky obchodní činnosti a jednak se jej dopustil ve značném rozsahu. K trestní odpovědnosti za toto jednání je třeba úmyslného zavinění, jak vyplývá z §13 odst. 2 tr. zákoníku, tedy je zapotřebí úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, anebo alespoň úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

32. Nejvyšší soud dále upozorňuje, jak vyplývá z rozhodnutí č. 47/2011 Sb. rozh. tr., že skutková podstata trestného činu porušení chráněných průmyslových práv podle §269 tr. zákoníku není blanketní (někdy též blanketovou) skutkovou podstatou, nýbrž skutkovou podstatou s normativními znaky (jimiž jsou vedle průmyslového vzoru též chráněný vynález, užitný vzor nebo chráněná topografie polovodičového výrobku). Z tzv. druhé právní věty uvedeného rozhodnutí dále vyplývá, že při výkladu tzv. normativních znaků skutkových podstat trestných činů a při posuzování protiprávnosti činu je použitelné i mimotrestní právo cizího státu. Předpokladem takového použití je ovšem to, že objektem českého trestního práva je právní pojem, zájem nebo vztah, který je obsažený v příslušném normativním znaku. Pokud normativní znaky spočívají v takových osobních a soukromých právech, zájmech nebo vztazích, které jsou chráněny i v cizím právu, postupuje se při jejich posuzování podle tohoto práva [pokud se však normativní znaky týkají pojmů nebo zájmů veřejnoprávní povahy (orgán státní správy, orgán veřejné moci, veřejný činitel, úřední osoba atd.) je zpravidla také vyloučeno posoudit je podle cizího práva – o to tu ovšem nešlo]. Dále v uvedeném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že protiprávnost činu se v konkrétním případě dovozuje zejména z mimotrestních právních předpisů, jejichž působnost se zpravidla omezuje na území státu, který je vydal. Proto platí, že pokud došlo ke spáchání činu na území cizího státu, kterým byly současně porušeny příslušné mimotrestní normy, není možné posuzovat protiprávnost činu – třebaže na něj dopadá věcná i místní působnost českého trestního zákona – podle českého práva, ale musí se vždy použít právo toho cizího státu, na jehož území byl čin spáchán. Dále se v tzv. třetí právní větě uvedeného rozhodnutí Nejvyšší soud věnoval otázce místní působnosti trestních zákonů.

33. V nyní posuzovaném případě ovšem šlo o něco poněkud jiného, a sice jakou právní úpravou se řídí ochrana průmyslových práv a možné zásahy do nich, došlo-li k zásahu na území České republiky, zda se má užít právo národní (české), právo evropské nebo mezinárodní, anebo dokonce některá či všechna současně a jak v takovém případě řešit jejich možné vzájemné konflikty.

34. Jak již bylo shora naznačeno, orgány dosud činné v tomto trestním řízení neučinily žádný skutkový závěr, do jakého konkrétního průmyslového práva mělo být zasaženo, dosud jen setrvaly na povšechném nekonkrétním závěru, že bylo zasahováno do průmyslových práv označených automobilek, tato průmyslová práva však doposud nebyla identifikována, a to svým číslem, datem zápisu a označením příslušného úřadu, u nějž jsou evidována. Nelze se tak vůbec zabývat tím, zda šlo o průmyslové vzory zapsané u úřadu tuzemského, některého cizozemského, anebo některého z mezinárodních úřadů. Již jen proto nelze ani určit, jaká právní úprava se na ten který případným jednáním obviněného zasažený průmyslový vzor vztahuje. Proto je obviněnému nutno přisvědčit, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně není nijak specifikováno, do jakých konkrétních průmyslových vzorů měl neoprávněně zasáhnout (stejně je tomu i u ochranných známek), čímž se mu dokonce znemožňuje účinná obrana proti nařčením ze spáchání trestného činu, není-li vůbec jasno, do jakých konkrétních práv konkrétního subjektu měl zasáhnout, nadto je tím zcela zpochybněno i další tvrzení o porušení národní úpravy o ochraně průmyslových vzorů.

35. K tomu je možno připomenout, že objektem trestného činu porušení chráněných průmyslových práv je ochrana tvůrčí činnosti v této oblasti a ochrana výrobků a výsledků z této činnosti vzniklé, které jsou využitelné v hospodářské činnosti (srov. k tomu např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2725). Ochranu vnějšího vzhledu výrobku (jeho designu) zajišťuje průmyslový vzor, kterému je přiznávána ochrana zápisem (záměrně je ponechána stranou problematika ochrany nezapsaných průmyslových vzorů, neboť se netýká projednávané věci). Průmyslový vzor jako výsledek tvůrčí práce designerů, průmyslových výtvarníků a návrhářů, je zvláštním a samostatným předmětem právní ochrany vztahujícím se k zevnějšku, tedy k vizuálním, estetickým a dekorativním aspektům výrobků, které jsou schopny smyslového vnímání, naproti tomu se nevztahuje na technické řešení výrobku, jeho konstrukci, metodu či princip, jak výrobek získat, ale ani na obecné principy či koncepce vnějšího vzhledu (tak např. u disků se nevztahuje na velikost a tvar kola, počet a rozteč děr pro uchycení šroubů apod.). Ve zbytku lze odkázat na odbornou literaturu (např. Horáček, R., Čada, K., Hajn, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 257 a násl.).

36. Průmyslovým vzorům je poskytována ochrana v českém právním řádu již na ústavněprávní úrovni, konkrétně jsou chráněny článkem 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina“), podle nějž jsou práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti chráněna zákonem. Tímto zákonem je v případě průmyslových práv již shora zmíněný zákon o ochraně průmyslových vzorů (č. 207/2000 Sb.). Na tomto poli jsou ovšem pro Českou republiku významné též mezinárodní smlouvy. Zmínit je možno ochranu těchto předmětů na základě dohody TRIPS (viz k tomu sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995 Sb.), ale i Haagské dohody o mezinárodním zápisu průmyslových vzorů, v novém znění přijatém v Ženevě v roce 1999, k níž doposud nepřistoupila sama Česká republika (viz https://www.wipo.int/export/sites/www/treaties/en/documents/pdf/hague.pdf ), přistoupila k ní ale k 1. 1. 2008 Evropská unie, jíž je Česká republika členem, takže ji mohou využívat i čeští přihlašovatelé k zajištění ochrany průmyslových vzorů v zahraničí, ovšem jen pokud jde o mezinárodní zápis tzv. unijního vzoru. S ohledem na naše členství v Evropské unii je ale pro nás důležité také evropské právo, zejména směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 98/71/SE ze dne 13. 10. 1998, již shora zmíněné Nařízení rady ES č. 6/2002 ze dne 12. 12. 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství (zkráceně Nařízení) a nařízení Komise ES č. 2245/2002 ze dne 21. 10. 2002, kterým se provádí nařízení Rady ES č. 6/2002. Posledně zmiňovaná nařízení ustavila jednotný systém ochrany unijních průmyslových vzorů na celém území EU. Tím se také významně změnila ochrana průmyslových vzorů na území ČR.

37. Průmyslový vzor totiž může být v zásadě národní nebo unijní, a to podle místa jeho zápisu, a poskytuje se mu tak ochrana na příslušném území (České republiky nebo Evropské unie), anebo může jít o mezinárodní zápis průmyslového vzoru (národního či unijního) s ochranou na požadovaném území členů mezinárodního společenství podle rozsahu mezinárodního zápisu. Národní průmyslový vzor zapsaný u českého Úřadu průmyslového vlastnictví (dále ve zkratce též jen „ÚPV“, viz k tomu též https://www.upv.cz/cs.html ) chrání vnější vzhled výrobků na území České republiky, na něj se plně aplikuje český zákon o ochraně průmyslových vzorů, jenž je v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 98/71/ES ze dne 13. 10. 1998 o právní ochraně (průmyslových) vzorů. Avšak i na našem území od okamžiku vstupu České republiky do Evropské unie se poskytuje ochrana tzv. unijním vzorům podle právní úpravy EU, konkrétně již několikrát zmíněného nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství (č. 6/2002 ze dne 12. 12. 2001). Unijní vzory jsou zapisovány Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví (označovaném jako EUIPO – viz https://euipo.europa.eu/ohimportal/cs/home ), do 23. 3. 2016 známém pod názvem Úřad pro harmonizaci vnitřního trhu (zkratka OHIM – viz k tomu nařízení EP a Rady EU č. 2015/2424 z 24. 12. 2015, které vstoupilo v platnost 23. 3. 2016). Nařízení ovšem nepředpokládají existenci jen zapsaných (průmyslových) vzorů, ale i tzv. nezapsaných vzorů. Dovolací soud k tomu ještě zopakuje, že pro průmyslové vzory a práva na jejich ochranu platí tzv. teritorialita práva, takže ochrana průmyslových vzorů zapsaných do rejstříku českého Úřadu průmyslového vlastnictví se poskytuje pouze na území České republiky, naproti tomu (průmyslovým) vzorům zapsaným unijním úřadem EUIPO se poskytuje jednotně na území celé Evropské unie, na jejímž území se uplatní zmíněné Nařízení. Proto zvláště obchodní společnosti distribuující své výrobky na mezinárodním trhu zapisují své průmyslové vzory spíše u mezinárodních organizací, aby nemusely toto provádět jednotlivě u národních úřadů, v rámci Evropské unie je obvyklé průmyslové vzory zapsat právě u EUIPO. Mimo to dále pro mezinárodní přihlašování průmyslových vzorů (národních či unijních) má svou úlohu také Haagská dohoda o mezinárodním přihlašování průmyslových vzorů, spravovaná Světovou organizací duševního vlastnictví (ve zkratce WIPO), jíž je jinak Česká republika členem od roku 1993 (k přehledu smluv v rámci WIPO viz https://wipolex.wipo.int/en/ treaties/ShowResults?country_id=44CLex ). Již bylo uvedeno, že přímo Česká republika není smluvní stranou uvedené dohody, možnost zapsat (průmyslový) vzor je však dána naším členstvím v Evropské unii, která členem této dohody je (pro tuzemské přihlašovatele by tak šlo o unijní vzor). Z uvedeného důvodu ale také nelze určit území České republiky jako samostatné teritorium pro ochranu na základě tohoto mezinárodního zápisu. Pro určení právního vztahu je pak důležité znát, kdo je přihlašovatelem, z jaké země pochází (resp. jaký národní vzor přihlašuje), jaké je požadované teritorium ochrany a kterými akty se jednotlivé strany Haagské dohody řídí (každý člen má možnost deklarovat u WIPO principy, které ve vztahu ke své národní úpravě odmítá a vyžaduje, tj. stanoví výjimky z obecných pravidel, které musí přihlašovatel respektovat).

38. Je třeba znovu zopakovat, že je zcela zásadní zjištění, do jakých práv k průmyslovým vzorům měl obviněný zasáhnout, aby bylo možno stanovit právní rámec, který se na ten který průmyslový vzor vztahuje. Zatím podle obsahu spisového materiálu se zdá, že zjištěné disky u obviněného mohly odpovídat chráněným (průmyslovým) vzorům (designu) zapsaným u různých úřadů (tak např. na č. l. 34 až 48 jsou výpisy z databáze vzorů WIPO, na č. l. 92 až 110 zase z databáze vzorů EUIPO). Jednoznačné závěry v tomto směru dosud žádný orgán činný v trestním řízení neučinil, tyto závěry se nepromítly do popisu skutku v žádném z dosud vydaných rozhodnutí ve věci samé, nelze se ani spokojit s názorem odvolacího soudu uvedeným na str. 3 (uprostřed) dovoláním napadeného usnesení, že tato informace vyplývá z vyjádření jednotlivých poškozených. Takový postup je zcela nepřijatelný, v tomto ohledu je třeba jednoznačných skutkových zjištění, která musí učinit orgány činné v trestním řízení a promítnout je do popisu skutku v rozhodnutích ve věci samé. Za tím účelem je třeba k této otázce provést dokazování, není přitom možno spokojit se s pouhým vyjádřením poškozeného, které už vůbec nemůže být odborným vyjádřením (viz k tomu dále), ale je zapotřebí toto vyjádření též dalšími důkazními prostředky ověřit. Orgány činné v trestním řízení tím, že nevymezily přesně konkrétní nehmotný předmět útoku (tedy konkrétní průmyslové vzory), neoznačily tak řádně příslušný normativní znak skutkové podstaty trestného činu porušení chráněných průmyslových práv, nemohly tak ani rozlišit, zda se jedná o průmyslový vzor národní, unijní či o jejich mezinárodní zápis, pak ani nemohly posoudit tento normativní znak podle správných mimotrestních předpisů, nemohly tedy ani dospět k odůvodněnému závěru, zda obviněný do chráněných průmyslových vzorů zasáhl, případně jaké ustanovení mimotrestního předpisu porušil, zda se prolomení ochrany příslušného průmyslového vzoru dovolával oprávněně či nikoli. S tím současně souvisí i naprosto nedostatečné zjištění, nakolik obviněný jednal zaviněně, zda věděl, jaké průmyslové vzory porušuje, zda se nemohl mýlit, že ochrana určitých vzorů je prolomena či nikoli (viz ještě dále).

39. Nelze souhlasit ani s úvahou státního zástupce obsaženou ve vyjádření k dovolání obviněného, že v tomto směru by mělo být určující, zda k zásahu do průmyslových práv došlo na území České republiky, anebo v zahraničí v rámci tzv. přeshraničního obchodu. Určující je mnohem spíše to, do jakého práva je zasaženo, zda se jedná o průmyslový vzor národní, unijní či o jejich mezinárodní zápis.

40. Pokud by obviněný zasáhl do tzv. národního průmyslového vzoru zapsaného u českého Úřadu průmyslového vlastnictví, pak by skutečně bylo třeba užít právní úpravu obsaženou v zákoně o ochraně průmyslových vzorů (č. 207/2000 Sb.), tedy i §19 ZOPV, který chtěly užít i soudy nižších stupňů (v tomto směru ovšem neoznačily žádný průmyslový vzor, který by byl skutečně u Úřadu průmyslového vlastnictví také zapsán, poškození se přitom zpravidla dovolávali ochrany průmyslových vzorů zapsaných u EUIPO nebo WIPO, nikoli ÚPV). V takovém případě by se ani žádná „opravárenská“ klauzule (ve smyslu čl. 110 Nařízení) neužila, protože nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství by se na národní průmyslové vzory neužilo [vztahuje se totiž výlučně na unijní (průmyslové) vzory zapsané u EUIPO, popř. u WIPO – viz dále]. Z evropských předpisů by se ve vztahu k národním průmyslovým vzorům uplatnila (vedle zákona o ochraně průmyslových vzorů) toliko směrnice Evropského Parlamentu a Rady 98/71/ES ze 13. 10. 1998, o právní ochraně (průmyslových) vzorů, která sice v článku 14 umožnila liberalizaci obchodu se součástmi použitelnými k opravě složeného výrobku („ Do doby, než budou na základě návrhů Komise přijaty změny této směrnice podle článku 18, zachovají členské státy v účinnosti své stávající právní předpisy týkající se užití (průmyslového) vzoru vztahujícího se na součást použitou k opravě složeného výrobku, aby byl zachován jeho původní vzhled, a změní tyto předpisy pouze v zájmu liberalizace obchodu s těmito součástmi. “), ale ponechala to na rozhodnutí členských států. Česká republika ovšem patří mezi tu většinu evropských států, která k této liberalizaci nepřistoupila a zachovává plnou ochranu průmyslových vzorů i ve vztahu k tzv. druhovýrobě v automobilovém průmyslu (ještě při koncepci pozdější směrnice v roce 2004, která uvedenou směrnici měla změnit – viz dále, provedlo liberalizaci jen 9 členských států z celkových 25, tedy 16 členských států zachovalo ochranu průmyslových vzorů i na náhradní díly složeného výrobku). Z pohledu národní úpravy by tedy nehrálo roli, zda obviněným prodávané disky z tzv. druhovýroby porušující národní průmyslové vzory sloužily k opravě složených výrobků či nikoli.

41. Jak ovšem lze vyvodit ze spisového materiálu (zejména z trestního oznámení, z vyjádření poškozených i z výpisů z databází), obviněný byl stíhán pro důvodné podezření, že zasáhl převážně do unijních (průmyslových) vzorů zapsaných u EUIPO. Takové (průmyslové) vzory jsou koncipovány jako jednotné nehmotné absolutní soukromé právo vyplývající přímo z unijního (sekundárního) práva. Těmto vzorům je poskytována jednotná ochrana na území Evropské unie, která vyplývá primárně z již zmíněného nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství (č. 6/2002).

42. Jde-li o účinky nařízení jako normy sekundárního evropského práva, je třeba připomenout jeho přímou použitelnost, resp. přímý účinek, jak vyplývá z čl. 288 alinea 2 SFEU („ Nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. “). Cílem nařízení jako jakéhosi „evropského zákona“ a stěžejního pramene sekundárního práva je vytvořit právní úpravu, která bude jednotně aplikována ve všech členských státech (není-li ovšem adresováno jen některým státům), v nichž také je ve všech svých částech závazné a použitelné po vstupu v platnost, je přímo aplikovatelné na objektivně určené skutkové podstaty a způsobuje právní následky pro obecně a abstraktně definované skupiny osob (viz např. Tichý, L. Arnold, R., Zemánek, J., Král, R., Dumbrovský, T. Evropské právo. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 201 a násl.; Stehlik,V., Hamuľák, O., Petr, M. Právo Evropské unie: Ústavní základy a vnitřní trh. Praha: Leges, 2017, s. 85; nebo Svoboda, P. Úvod do evropského práva. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 115 a násl.). Svou závazností se odlišuje také od doporučení a stanovisek, závazností všech svých částí se odlišuje od směrnice (viz tamtéž). Bezprostřední použitelnost znamená především aplikovatelnost již v důsledku své existence, aniž by bylo zapotřebí jakékoliv (národní) inkorporace či transformace, která by naopak byla v rozporu s účelem a povahou tohoto právního aktu (viz tamtéž). Nařízení zakládá práva a povinnosti bezprostředně, třetí subjekty včetně vnitrostátních soudů jsou jím vázány (viz rozsudek Soudního dvora EU, č. 43/71, ze dne 14. 12. 1971, ve věci Politi s.a.s. proti Ministerstvu financí Italské republiky ). Není-li přímo nařízením předvídán vnitrostátní právní akt, je dokonce přímo zapovězen (zakázán), protože by to bylo v rozporu s povahou nařízení, nepřípustné je také vydávání jakýchkoliv prováděcích aktů nařízení či vykládacích pravidel (nelze tak vůbec české právní předpisy užít). Soudní orgány členských států jsou povinny plně aplikovat unijní právo (k jeho výkladu srov. Sehnálek, D. Specifika výkladu práva Evropské unie a jeho vnitrostátní důsledky. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 150 a násl.). K výkladu unijního práva v případě pochybností je však povolán Soudní dvůr Evropské unie, přičemž národní soudy jsou povinny tento výklad akceptovat (srov. k tomu níže výklad Soudního dvora EU k čl. 110 Nařízení). V případě pochybností o výkladu nařízení je třeba se obrátit s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU, v trestním řízení na území České republiky vyplývá taková povinnost pro soudy z §9a tr. řádu. To ovšem platí pouze za předpokladu, že by zde nebylo dřívější rozhodnutí Soudního dvora EU o stejné předběžné otázce (v daném případě při pochybnostech o výkladu čl. 110 Nařízení, nakolik se týká i obchodu s disky z tzv. druhovýroby) – srov. k tomu Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 185. Takové rozhodnutí zde ovšem v době rozhodování orgánů činných v tomto řízení bylo (viz k tomu níže), a proto nebylo třeba se na Soudní dvůr EU obracet, ale bylo třeba jeho dřívější výklad respektovat, což soudy nižších stupňů neučinily.

43. Ustanovení čl. 19 odst. 1 nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství poskytuje majiteli zapsaného (průmyslového) vzoru Společenství výlučné právo „ …jej užívat a zabránit třetí osobě užívat (průmyslový) vzor bez jeho souhlasu. Užívání (průmyslového) vzoru zahrnuje zejména výrobu, nabízení, uvádění na trh, dovoz, vývoz nebo používání výrobku, v němž je (průmyslový) vzor ztělesněn nebo u něhož je použit, jakož i skladování takového výrobku pro tyto účely. “ Upozornit je však nutno v daném případě na přechodné ustanovení, tzv. „opravárenskou“ výjimku či klauzuli, uvedené v čl. 110 odst. 1 Nařízení, jenž zní: „ Dokud změny tohoto nařízení nevstoupí v platnost na návrh Komise, (průmyslový) vzor, který tvoří součást složeného výrobku používaného ve smyslu čl. 19 odst. 1 pro účely opravy tohoto složitějšího výrobku s cílem obnovit jeho původní vzhled, nepožívá ochrany (průmyslového) vzoru Společenství. “ Tímto ustanovením sledovala Evropská unie tendence liberalizace obchodu s náhradními díly složeného výrobku za účelem jeho opravy, a to právě primárně v automobilovém průmyslu. Navázala tak na dřívější čl. 14 směrnice Evropského Parlamentu a Rady 98/71/ES ze dne 13. 10. 1998, o právní ochraně (průmyslových) vzorů, kterým členským státům umožnila provést liberalizaci trhu s náhradními díly (z tzv. druhovýroby) za účelem oprav složených výrobků. Jde přitom o vyřešení střetu dvou protichůdných zájmů, na jedné straně zájmu na ochraně průmyslových vzorů a práv jejich majitelů, jejichž investice do inovace designu by měly být chráněny, na straně druhé zájmu na liberalizaci trhu v opravárenském průmyslu a zamezení jeho monopolizace, snížení cen náhradních dílů a oprav vozidel, ochraně spotřebitelů při současném umožnění konkurence a vytvoření dalších pracovních míst zejména u tzv. malých a středních podniků zabývajících se tzv. druhovýrobou, umožnění přístupu na celý unijní trh a nikoli jen v těch členských státech, které provedly liberalizaci trhu. Na uvedená ustanovení (čl. 110 Nařízení a čl. 14 směrnice Evropského Parlamentu a Rady 98/71/ES ze 13. 10. 1998) navázala Komise Evropských společenství návrhem směrnice Evropského Parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice 98/71/ES o právní ochraně (průmyslových) vzorů z 14. 9. 2004 (COM/2004/0582 final – viz https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/ALL/?uri=CELEX:52004PC0582 ). Touto navrženou směrnicí měl být článek 14 směrnice Evropského Parlamentu a Rady 98/71/ES ze 13. 10. 1998 změněn takto: „ (Průmyslový) vzor, který tvoří součást složeného výrobku používaného ve smyslu čl. 12 odst. 1 této směrnice pro účely opravy tohoto složitějšího výrobku s cílem obnovit jeho původní vzhled, nepožívá ochrany (průmyslového) vzoru. “ Zároveň je ovšem třeba přiznat, že důvodem mělo být zamezit monopolu na výrobek, pro který neexistuje praktická alternativa (výslovně se v odůvodnění zmiňovaly panely karoserie, zasklení automobilů či osvětlení). V každém případě návrh směrnice nebyl nakonec akceptován.

44. V případě unijních (průmyslových) vzorů zapsaných u EUIPO je třeba výlučně aplikovat nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství, v němž zůstala úprava tzv. „opravárenské“ klauzule v čl. 110, která doposud nebyla změněna či nahrazena přístupem novým (viz shora nastíněný návrh směrnice). Pokud by tedy obviněný zasáhl do (průmyslových) práv zapsaných u EUIPO, jak naznačovala podání poškozených obchodních společností (především v jinak procesně nepoužitelných od nich vyžádaných odborných vyjádřeních – viz k tomu dále), bylo by třeba vyřešit otázku, zda současně nebyl k takovému zásahu oprávněn podle čl. 110 Nařízení. V takovém případě by každopádně byl chybný závěr soudů prvního i druhého stupně, že na posuzovaný případ čl. 110 Nařízení nelze užít, právě opak je totiž správný, čl. 110 Nařízení by mohl být aplikovatelný, pokud by byla naplněna jeho skutková podstata (předně je ale třeba vyjasnit otázku, zda skutečně mělo jít o zásah do tzv. unijního průmyslového vzoru, čemuž dosavadní poznatky jen nasvědčují, nebylo to ale dosud předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení a nebyl o tom učiněn žádný skutkový závěr).

45. Obviněnému bylo kladeno za vinu obchodování s disky, které soud prvního stupně (s ohledem na závěry poněkud nadbytečně opatřeného znaleckého posudku k této otázce) považoval za díly složeného výrobku (automobilu), které mohou být i náhradními díly. Pokud obviněný prodával disky jako náhradní díly sloužící pro opravu složeného výrobku (automobilu) s cílem obnovit jeho původní vzhled, pak by jeho takový postup mohl odpovídat jazykovému výkladu čl. 110 odst. 1 Nařízení a příslušné (průmyslové) vzory, které by takovým jednáním byly dotčeny, by nepožívaly ochrany. Podle dosavadních zjištění obviněný disky nevydával za pravé a originální disky poškozených obchodních společností, naopak upozorňoval své zákazníky, že se jedná o repliky (tzv. druhovýrobu). Jak již bylo nastíněno, v rámci Evropské unie je prodej náhradních dílů z tzv. druhovýroby, na něž se vztahuje (průmyslový) vzor, aby došlo k opravě složeného výrobku, velmi problematický a úprava poněkud roztříštěná (a nejednotná ve všech členských státech Evropské unie, jde-li o národní průmyslové vzory), navíc ani znění čl. 110 Nařízení nebylo zcela jasné a nebylo úplně zřejmé, nakolik se vztahuje i na disky kol. Závazný výklad v tomto směru mohl podat jedině Soudní dvůr EU, jak bylo poukázáno shora.

46. Druhý senát Soudního dvora EU tak skutečně učinil ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2017 ve spojených věcech C-397/16 a C-435/16, a to na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Corte d'appello di Milano, Itálie, a Bundesgerichtshof, Německo, ve sporech Acacia Srl v. Pneusgarda Srl, v úpadku, Audi AG (C-397/16) a Acacia Srl, Rolando D’Amato v. Dr. Ing. h. c. F. Porsche AG (C-435/16). V tomto svém obsáhlém rozhodnutí zaměřeném na výklad čl. 110 Nařízení, a to dokonce přímo na výrobu a následný prodej disků (ráfků z hliníkové slitiny) z druhovýroby (tzv. aftermarktu), nakonec v koncentrovaných stručných právních větách obsažených ve výroku dospěl Soudní dvůr EU k těmto závěrům: „ 1) Článek 110 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství musí být vykládán v tom smyslu, že tzv. ustanovení „o opravách“, které tento článek obsahuje, neváže vyloučení ochrany (průmyslového) vzoru Společenství v případě (průmyslového) vzoru, který tvoří součást složeného výrobku používanou pro účely opravy tohoto složeného výrobku s cílem obnovit jeho původní vzhled, na podmínku, že vzhled chráněného (průmyslového) vzoru je závislý na složeném výrobku. 2) Článek 110 odst. 1 nařízení č. 6/2002 musí být vykládán v tom smyslu, že tzv. ustanovení „o opravách“, které tento článek obsahuje, váže vyloučení ochrany (průmyslového) vzoru Společenství v případě (průmyslového) vzoru, který tvoří součást složeného výrobku používanou pro účely opravy tohoto složeného výrobku s cílem obnovit jeho původní vzhled, na podmínku, že náhradní součást je vzhledově totožná se součástí původně začleněnou do složeného výrobku při jeho uvedení na trh. 3) Článek 110 odst. 1 nařízení č. 6/2002 musí být vykládán v tom smyslu, že aby se mohli dovolávat tzv. ustanovení „o opravách“, které tento článek obsahuje, podléhají výrobce nebo prodejce součásti složeného výrobku povinnosti řádné péče, pokud jde o dodržení podmínek stanovených uvedeným ustanovením ze strany následných uživatelů. “ (viz k tomu Úřední věstník Evropské unie, C 72/18-C72/19, celý rozsudek viz – https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/HTML/?uri=CELEX:62016CJ0397&from=CS ). Jinými slovy výrobce i prodejce podle tohoto rozsudku museli vynaložit řádnou péči, aby i konečný (následný) uživatel výrobku dodržel podmínky vyplývající z čl. 110 Nařízení. Soudní dvůr EU konkretizoval takové povinnosti v bodech 85. až 88. svého rozsudku. Tak (85.) „ od výrobce nebo prodejce součásti složeného výrobku nelze sice očekávat, že objektivně a za všech okolností zabezpečí, že součásti, které vyrábějí nebo prodávají za účelem používání v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 110 odst. 1 nařízení č. 6/2002, budou in fine skutečně používány konečnými uživateli v souladu s uvedenými podmínkami, nic to však nemění na tom, že aby mohli využít odchylného režimu takto zavedeného uvedeným ustanovením, takovýto výrobce nebo prodejce podléhají – jak to uvedl generální advokát v bodech 131, 132 a 135 stanoviska – povinnosti řádné péče, pokud jde o dodržení těchto podmínek ze strany následných uživatelů “. Tedy (86.) „ konkrétně jim nejprve přísluší informovat následné uživatele, prostřednictvím jasného a viditelného vyznačení na výrobku, jeho obalu, v katalozích nebo též v prodejní dokumentaci, jednak o skutečnosti, že daná součást zahrnuje (průmyslový) vzor, jehož nejsou majiteli, a jednak o skutečnosti, že tato součást je výlučně určena k používání pro účely opravy složeného výrobku s cílem obnovit jeho původní vzhled “. Dále (87.) „ musí prostřednictvím vhodných prostředků, zejména smluvních, zajistit, že se následní uživatelé nerozhodnou pro takové používání předmětných součástí, které by bylo neslučitelné s podmínkami stanovenými v čl. 110 odst. 1 nařízení č. 6/2002 “. Konečně (88.) „ uvedený výrobce nebo prodejce se musí zdržet prodeje takovéto součásti, pokud vědí, nebo s ohledem na všechny relevantní okolnosti měli a mohli vědět, že tato součást nebude používána v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 110 odst. 1 nařízení č. 6/2002 “.

47. Orgány činné v trestním řízení, jak bylo opakovaně uvedeno, se doposud nezabývaly tím, které průmyslové vzory měly být jednáním obviněného zasaženy, ani nezjistily, zda měl obviněný zasáhnout do unijních (průmyslových) vzorů a zda na jeho jednání dopadá shora uvedené přímo aplikovatelné Nařízení. Protože ustanovení tohoto Nařízení z důvodu nesprávné právní úvahy odmítaly na daný případ aplikovat, nezabývaly se zevrubně ani tím, nakolik obviněný splnil parametry požadované Soudním dvorem EU na jednání spočívající v prodeji náhradních dílů jako součástí složeného výrobku, jimiž je zasahováno do (průmyslových) práv jiného. Již nyní je ovšem namístě odmítnout názor odvolacího soudu (uvedený na str. 3 odůvodnění napadeného usnesení), že by disky musely být prodávány po jednotlivých kusech a nikoli v sadách, aby byly prodávány za účelem opravy. Žádnou takovou podmínku Soudní dvůr EU nestanovil, nevyplývá ani přímo z textu čl. 110 Nařízení, jde jen o ničím nepodloženou úvahu odvolacího soudu (proti tomu lze argumentovat, že je zcela logické, pokud si zákazník vjetím do nečekaných výtluků na vozovce poškodí všechna 4 kola, popř. pneuservis zjistí takové jejich opotřebení, že již nejdou dobře vyvážit, popř. zákazník nechce mít na voze některá kola zjevně starší, zašedlá, jiná zářící novotou apod.). Naproti tomu obnově původního vzhledu složeného výrobku (automobilu) by objektivně nemohlo odpovídat osazení vozidla replikami disků zasahujícími chráněná (průmyslová) práva, vyrobenými v rozměrech, v nichž je poškozené automobilky nikdy neprodukovaly.

48. Současně je ovšem třeba orgány dále činné v tomto trestním řízení upozornit, že proti obviněnému je vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, jehož předpokladem je naplnění znaku zavinění v jeho příslušné formě (tj. úmyslu přímého nebo nepřímého) ve vztahu nejen ke všem objektivně-deskriptivním znakům příslušné skutkové podstaty předmětného trestného činu, ale též ke znakům normativním, u nichž ovšem postačí laická představa o jejich charakteru (srov. k tomu například rozhodnutí č. 10/1977, č. 47/2011, č. 44/2016, č. 3/2018 nebo č. 1/2020 Sb. rozh. tr.). Byť by tedy bylo orgány činnými v trestním řízení následně zjištěno, že obviněný nejednal zcela v souladu s pozdějšími požadavky vyplývajícími ze shora uvedeného rozsudku Soudního dvora EU na prodej náhradních dílů do složených výrobků ve smyslu čl. 110 Nařízení, nebylo by zřejmě možno mu takové pochybení vytýkat vzhledem k absenci úmyslu k takovému porušení povinností, které jednoznačně vyplývaly až z pozdějšího rozhodnutí Soudního dvora EU (20. 12. 2017), neboť skutku, který je mu kladen za vinu, se obviněný měl dopustit ještě předtím (od března do října roku 2016), než Soudní dvůr EU své rozhodnutí učinil.

49. Pokud by tedy bylo zjištěno, že obviněný skutečně prodával disky, na které se vztahují unijní (průmyslové) vzory, je třeba předně pečlivě zkoumat, nakolik svým jednáním (objektivně) jednal v rozporu s unijním právem, nakolik tedy nejednal v souladu s čl. 110 Nařízení, které obsahuje výluku pro prodej náhradních dílů, za které lze považovat i disky kol. Pokud by snad bylo následně zjištěno, že jednal v rozporu s čl. 19 Nařízení, aniž by současně splnil podmínky vyplývající z čl. 110 Nařízení (v intencích výkladu Soudního dvora EU, jak byl zmíněn shora), je třeba se dále zabývat tím, nakolik tak činil úmyslně. Je přitom zjevné, že v době činu, který je mu nyní kladen za vinu, nemohl vědět, jak Soudní dvůr EU později ustanovení čl. 110 Nařízení vyloží. Kromě toho podle dosavadních zjištění obviněný některé podmínky na něj kladené zmíněným rozsudkem, aniž by jej mohl znát, plnil – tak například plnil vůči klientům informační povinnost, tj. oznamoval jim, že o originální díl nejde. Za vinu by mu v trestním řízení mohlo být kladeno porušení ochrany unijních (průmyslových) vzorů, pokud by zjevně jednal v rozporu s čl. 19 Nařízení a zároveň by nesplňoval základní zjevné parametry vyplývající z čl. 110 Nařízení, pokud by současně o něm věděl a chtěl jej porušovat či s tím byl srozuměn. Pokud by ovšem jednal v rozporu se zněním čl. 110 Nařízení (pomineme-li rozvíjející výklad užitý Soudním dvorem EU ve zmíněném rozsudku, který obviněný v době činu nemohl znát), bylo by třeba prokázat, že obviněný si byl povinností z tohoto ustanovení plynoucích vědom, že se ohledně nich nemýlil. Postačila by přitom jeho laická představa založená na znalosti skutkových okolností, že konal v rozporu s právem, že úmyslně zasahoval do cizích právem chráněných statků.

50. Doposud se v nauce i praxi uznává, že omyl o normativním znaku, stejně tak omyl o normě mimotrestní, jíž se trestní zákoník výslovně nedovolává (jako u tohoto trestného činu), se posuzuje podle pravidel o omylu skutkovém. Proto by mohlo jít o negativní skutkový omyl o typové okolnosti zakládající trestní odpovědnost, který vylučuje úmyslné zavinění a připouští zavinění z nevědomé nedbalosti, pokud by pachatel takovou normu neznal či ji v nevědomosti chybně vyložil a užil (viz k tomu například Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, zejména s. 260; Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 204; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 269-270; Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 141; ze starších rozhodnutí za dřívější právní úpravy např. rozhodnutí č. 10/1977 Sb. rozh. tr., z novějších již za existence ustanovení §19 tr. zákoníku o právním omylu viz např. rozhodnutí č. 44/2016-I. Sb. rozh. tr.). Pak by se ovšem takový pachatel nemohl dopustit úmyslného trestného činu, možná by byla jeho odpovědnost jen za trestný čin nedbalostní. Ovšem trestný čin porušení chráněných průmyslových práv je trestným činem úmyslným (podle §13 odst. 2 tr. zákoníku) a nemá ekvivalentní nedbalostní variantu (jako to známe třeba u některých trestných činů proti životu a zdraví nebo obecně nebezpečných – např. §140 a §143, §145 a §147 nebo §272 a §273 tr. zákoníku a jiné). Pokud tedy obviněný ze svého laického pohledu byl přesvědčen, že jedná v souladu s právem, že se na jeho jednání vztahuje výjimka z ochrany unijních (průmyslových) vzorů vyplývající z tzv. „opravárenské“ klauzule obsažené v čl. 110 Nařízení, neměl k takovému porušení, které by považoval za vážně možné, kladný vztah alespoň v podobě srozumění, nemohl by do těchto průmyslových práv zasahovat úmyslně neoprávněně, jak požaduje dokonce výslovně skutková podstata trestného činu porušení chráněných průmyslových práv.

51. Za nesprávnou a ničím nepodloženou v této spojitosti považuje Nejvyšší soud i úvahu soudu prvního stupně, který dovozoval úmysl obviněného z toho, že byl blízkým spolupracovníkem původně spoluobviněného S., který se zase znal s G. R., který vedl obchodní spory s automobilkami Porsche a Mercedes, jež prohrál. Nebylo totiž vůbec ujasněno, o jaké spory šlo, kdy v nich bylo rozhodnuto, zda o tom věděl obviněný, jaký to má mít vztah k jeho vědomí a vůli porušit průmyslové vzory jiných. Ostatně pokud by šlo o shora nastíněný spor, v němž rozhodoval Soudní dvůr EU o předběžné otázce, bylo by rozhodnuto dlouho poté, co se měl obviněný dopustit skutku kladeného mu za vinu.

52. Kromě výše uvedeného je zapotřebí orgánům dosud ve věci činným vytknout, že obviněnému kladly za vinu, že se přečinu porušení chráněných průmyslových práv dopustil ve značném rozsahu ve smyslu §269 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, aniž by této zvlášť přitěžující okolnosti odpovídal popis skutku a v něm v koncentrované podobě uvedená učiněná skutková zjištění. Z velmi útlého popisu skutku, který ovšem v tomto ohledu nebyl ani nijak doplněn v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (ač by to beztak nestačilo), není vůbec zřejmé, pro které z okolností tam uvedených by tento značný rozsah měl být naplněn (je to snad délka období cca půl roku, po které obviněný nabízel předmětné disky, což je mimochodem u neoprávněného podnikání hraniční kritérium pro posouzení rozsahu většího a nikoli značného, či je to počet 8 majitelů průmyslových práv, které měl poškodit?). V popisu skutku totiž není vůbec nijak kvantifikováno (ani řádově), kolik disků zasahujících do průmyslových práv měl obviněný nabízet a prodávat, v jakých cenách (alespoň souhrnně) to bylo, tedy jaký mohl být obrat takového prodeje, jaký mohl být zisk, jaké území zasáhl apod., tedy nejsou zde vůbec žádná skutková zjištění umožňující subsumovat tento případ i pod zmíněnou kvalifikační okolnost. Ostatně zdůvodnění užité trestněprávní kvalifikace v rozsudku soudu prvního stupně je naprosto nedostatečné a nepřesvědčivé, ke znaku značného rozsahu a obchodní činnosti se vztahuje jediná věta na konci odstavce 19. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (oba znaky byly shledány v „rozsáhlosti internetové nabídky, délce provozování obchodní činnosti, jakož i vzhledem k množství zajištěného zboží při domovní prohlídce“), aniž by bylo blíže vysvětleno, co se těmito pojmy rozumí, proč v tomto směru nejde o rozsah nikoli nepatrný, případně větší, ale rovnou o značný rozsah, jakými úvahami se při porovnání těchto kvantifikačních parametrů soud prvního stupně řídil, natož aby se uvedené parametry (snad vyjma délky „provozované obchodní činnosti“) promítly do popisu skutku na základě provedeného dokazování. Soud druhého stupně se těmito otázkami nezabýval vůbec.

53. Přitom výkladem „rozsahu“ trestné činnosti u jiných trestných činů (především pak u trestných činů hospodářských, byť typově odlišných), je-li typovým znakem jejich skutkových podstat, se zejména v poslední době opakovaně zabýval Nejvyšší soud. Nejvyšší soud dal v publikované i nepublikované judikatuře soudům nižších stupňů poměrně podrobná vodítka, která musejí vzít v úvahu při posuzování „rozsahu“, tyto parametry se ovšem musejí též promítnout do popisu skutku. Odkázat může Nejvyšší soud alespoň na některá významnější rozhodnutí – viz zejména rozhodnutí č. 1/2018 a č. 4/2018 Sb. rozh. tr. (ohledně trestných činů uvedených v §233 a §234 tr. zákoníku), č. 26/2014 Sb. rozh. tr. (ohledně trestného činu podle §248 odst. 1 tr. zákoníku), č. 5/1996, č. 59/1999 a č. 9/2010 Sb. rozh. tr. (ohledně trestného činu podle §251 tr. zákoníku, k tomu srov. i další rozhodnutí č. 25/1966, č. 6/1976, č. 34/1972 Sb. rozh. tr. vztahující se k odlišnému znění dané skutkové podstaty), nebo č. 44/2013 Sb. rozh. tr. (k drogovým deliktům, zejména k §283 tr. zákoníku). Těmito otázkami se ovšem dosud orgány činné v trestním řízení nezabývaly, na skutková zjištění potřebná pro posouzení rozsahu vůbec nezaměřily svou pozornost a dokazování. Státní zástupce tyto okolnosti dokonce ani v petitu své obžaloby netvrdil, nezahrnul je do popisu skutku, přesto tuto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby bez dalšího použil, jeho návrh nekriticky a nepřípustně bez náležitých skutkových závěrů akceptovaly i soudy nižších stupňů.

54. Lze tak shora rozvedený výklad ve vztahu k trestnému činu porušení chráněných průmyslových práv podle §269 tr. zákoníku shrnout následovně. Především již pro zahájení trestního stíhání je třeba identifikovat průmyslové vzory, které obviněný svým jednáním měl zasáhnout, následně bude třeba si ujasnit, jaká právní úprava se na příslušné průmyslové vzory vztahuje a nakolik byla porušena ochrana těchto vzorů podle dané právní úpravy, resp. nakolik byla taková ochrana prolomena. Pokud bude v dalším trestním řízení zjištěno, že obviněný měl prodávat disky kol odpovídající unijním (průmyslovým) vzorům, jak naznačovali poškození, je třeba se zabývat tím, zda nesplnil veškeré podmínky vyplývající z tzv. opravárenské klauzule uvedené v čl. 110 Nařízení, a to v intencích výkladu užitého Soudním dvorem Evropské unie. Avšak i kdyby veškeré parametry této opravárenské klauzule nesplnil, bylo by třeba se náležitě zabývat jeho zaviněním ve vztahu k porušení tohoto ustanovení, a to jeho oběma složkami (vědomím i vůlí), na nichž je zavinění založeno. V případě omylu obviněného o významu, dopadu a dosahu těchto pravidel je třeba užít zásad omylu skutkového, při negativním omylu skutkovém o takové okolnosti zakládající trestní odpovědnost by pak nebylo možno vyvodit trestní odpovědnost (viz §18 odst. 1 tr. zákoníku). Skutkové předpoklady zavinění (vědomí a vůle pachatele v zákonem vyžadované formě) ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty (včetně těch normativních, u nichž ale postačí laická představa), přitom musí být v trestním řízení podobně jako jiné skutečnosti zjištěny jistě, bez důvodných pochybností, musí se též projevit v popisu skutku, a to nejen v rozhodnutích soudů ve věci samé, ale již i na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání a následně v obžalobě. K tomu lze odkázat na bohatou judikaturu Ústavního soudu, ale též Nejvyššího soudu či dalších obecných soudů - viz například přiměřeně judikaturu již k záznamu o sdělení obvinění (ještě před tzv. velkou novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.), zejména nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/96, publikovaný ve svazku 5 pod č. 43/1996 na str. 363 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; případně nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 582/99, publikovaný ve svazku 17 pod č. 30/2000 na str. 221 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; přiměřeně srov. též nároky na popis subjektivní stránky v případě jednání podvodného charakteru vyplývající z rozhodnutí č. 31/2006 Sb. rozh. tr., nebo z rozhodnutí č. 12/2014 Sb. rozh. tr., podle něhož takové vady popisu skutku spočívající v absenci popisu okolností naplňujících subjektivní stránku skutkové podstaty daného trestného činu jsou vadami přípravného řízení, které lze zhojit jedině v tomto stadiu trestního řízení; ve vztahu k subjektivní stránce skutkové podstaty trestného činu podle §268 tr. zákoníku v popisu skutku srov. rozhodnutí č. 38/2011 Sb. rozh. tr.; odkázat lze ovšem i na další nepublikovaná rozhodnutí obecných soudů - k požadavkům kladeným na usnesení o zahájení trestního stíhání a popis skutku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 7 Tz 125/2001. Předpokladem pochopitelně je, že budou též identifikovány ty (průmyslové) vzory, do nichž měl obviněný svým jednáním neoprávněně zasáhnout.

55. Teprve tehdy, bude-li zjištěno, že osoba, proti níž je trestní řízení vedeno, úmyslně neoprávněně nikoli nepatrně zasáhla do práv k průmyslovému vzoru (tedy naplnila veškeré formální znaky přečinu porušení chráněných průmyslových práv), bude možno se zabývat otázkou subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, aby se trestním řízením nepřípustně nesuplovalo řízení civilní v případě málo společensky škodlivém a nebyla poskytována ochrana ryze soukromým zájmům poškozených tam, kde postačí odpovědnost podle civilních předpisů. K tomu lze odkázat na výklady užité v odborné literatuře (například Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, zejména s. 138 a násl.; Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 94-95; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až §139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 115 a násl.; Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 47 a násl.), jakož i na judikaturu obecných soudů (viz zejména stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) i Ústavního soudu (z řady jeho rozhodnutí srov. například nález ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16, publikovaný ve svazku 85 pod č. 86/2017 na str. 475 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, případně nález ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, publikovaný ve svazku 72 pod č. 21/2014 na str. 253 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

d) K trestnému činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 tr. zákoníku

56. Nejvyšší soud nejprve ve stručnosti připomíná, že přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením se podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, který byl v jednání obviněného také spatřován, dopustí, kdo uvede do oběhu výrobky nebo poskytuje služby neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nabízí, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává, anebo takovou službu nabídne nebo zprostředkuje. Přísněji bude pachatel potrestán, dopustí-li se takového činu podle §268 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve značném rozsahu. Z uvedené složité skutkové podstaty obsahující více alternativně uvedených znaků bylo obviněnému kladeno za vinu, že „uvedl do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou, a dopustil se takového činu ve značném rozsahu“.

57. Odsouzení obviněného pro tento trestný čin je zatíženo také řadou vad, které byly vytknuty shora v pasáži věnované trestnému činu porušení chráněných průmyslových práv. Ostatně s ohledem na to, že obviněnému byl kladen za vinu jediný skutek, v němž byly spatřovány dva trestné činy spáchané v jednočinném souběhu, nemohlo by odsouzení obstát ani v případě, že by posouzení skutku jako druhého trestného činu bylo bez vad, protože o jednom skutku může být vedeno jen jedno trestní řízení a může o něm být jen jednou rozhodnuto (vyplývá to z principu ne bis in idem ). Ovšem i ve vztahu k tomuto trestnému činu trpí napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně také celou řadou vad. Předně i u tohoto trestného činu platí, že vůbec nebyly identifikovány ochranné známky, k nimž přísluší výhradní právo jinému, do něhož měl obviněný svým jednáním neoprávněně zasáhnout. Dále je vadou rozsudku soudu prvního stupně, že nevybral příslušnou alternativu v případě jednoho z alternativně stanovených znaků skutkové podstaty („…označené ochrannou známkou, … nebo známkou s ní zaměnitelnou“). Měl-li za to, že jsou naplněny obě dvě alternativy, měl užít spojku „a“ a nikoli „nebo“, protože pak není zřejmé, k jakému závěru dospěl (alternativní závěry se nepřipouštějí). Pokud ovšem žádná taková známka není v popisu skutku uvedena a není ani popsán způsob, jakým měl obviněný do ní zasáhnout, není možno ani posoudit, která z těchto alternativ měla být naplněna, v tomto směru je rozsudek soudu prvního stupně zcela nepřezkoumatelný. Stejným nedostatkem ovšem trpí veškerá dosud v řízení učiněná rozhodnutí ve věci samé, která obsahovala popis skutku a právní větu, veškeré orgány později ve věci činné v tomto směru zcela nekriticky přebíraly naprosto nedostatečný popis skutku i vadnou právní větu z usnesení o zahájení trestního stíhání (kterou alespoň státní zástupce v petitu obžaloby zredukoval co do alternativ jednání).

58. U tohoto trestného činu je objektem zájem na ochraně práv a označení podnikatelů a jejich výrobků a služeb a tím i zájem na ochraně řádného průběhu hospodářské soutěže, konkrétně zájem na ochraně ochranné známky, obchodní firmy a označení původu výrobků (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2708). V posuzované věci měl obviněný uvést do oběhu výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou. Za ochrannou známku je považováno jakékoliv označení, tvořené zejména slovy, včetně osobních jmen, barvou, kresbou, písmeny, číslicemi nebo tvarem výrobku či jeho obalu nebo zvuky, pokud je způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby a je schopno být vyjádřeno v rejstříku ochranných známek způsobem, který příslušným orgánům a veřejnosti umožňuje jasně a přesně určit předmět ochrany poskytnuté vlastníkovi ochranné známky (viz k tomu například stránky internetu českého Úřadu průmyslového vlastnictví - https://www.upv.cz/cs/prumyslova-prava/ochranne-znamky.html , z odborné literatury srov. například Horáček, R., Čada, K., Hajn, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1 a násl.).

59. Ochranným známkám (stejně jako průmyslovým vzorům) může být na území České republiky poskytována hned trojí ochrana, a to podle zápisu, resp. území, na kterém je jim ochrana poskytována. Jedná se tak o národní ochranné známky zapsané u Úřadu průmyslového vlastnictví, na něž se vztahuje zákon o ochranných známkách (č. 441/2003 Sb. – ZOZ), dále na území Evropské unie je možno zažádat o ochranu tzv. ochrannými známkami Evropské unie (do 23. 3. 2016 nazývanými ochranné známky Společenství), jež spravuje Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), a od 23. 3. 2016 se na ně vztahuje Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2424 ze dne 16. 12. 2015, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 207/2009 o ochranné známce Společenství a nařízení Komise (ES) č. 2868/95, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství, a zrušuje nařízení Komise (ES) č. 2869/95 o poplatcích placených Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu (ochranné známky a vzory). Teprve po spáchání žalovaného činu bylo přijato nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. 6. 2017, o ochranné známce Evropské unie, k tomu srov. Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2018/625 a prováděcí nařízení Komise (EU) 2018/626. Dále je na našem území poskytována ochrana rovněž ochranným známkám zapisovaným a vedeným Světovou organizací duševního vlastnictví v Ženevě (WIPO). Za čtvrtou kategorii bychom mohli označit nezapsané všeobecně známé ochranné známky, o které se však v posuzované věci zřejmě nejednalo.

60. Tedy i v případě ochranných známek si orgány činné v trestním řízení musí nejprve ujasnit, jakým konkrétním způsobem do práv k jaké konkrétní ochranné známce bylo jednáním obviněného zasaženo a zda se uplatní režim ochrany národní, unijní, příp. jde o mezinárodní zápis, byť z materiálního hlediska je ve sledovaném ohledu úprava ochrany unijní a národní ochranné známky zásadně totožná (zde není takový rozdíl, který je u průmyslových vzorů založen existencí tzv. opravárenské klauzule pro unijní vzory). Ani v případě ochranných známek se tak nelze ze skutkové věty dozvědět, jaká konkrétní ochranná známka byla neoprávněně uvedena do oběhu, nelze tak ani identifikovat jejich právní režim, podobně je pak nemožné zabývat se jednotlivými složkami zavinění obviněného ve vztahu k objektivně-deskriptivním znakům a znakům normativním příslušné skutkové podstaty tohoto trestného činu, možným omylem o normativním znaku a o mimotrestní právní úpravě, na niž trestní zákoník neodkazuje, pokud chybí zmíněná rozhodná skutková zjištění. I zde je tomu tak od počátku trestního stíhání, které celé je touto vadou zatíženo. Proto lze do značné míry odkázat na to, co bylo uvedeno shora k průmyslovým vzorům.

61. Na tomto místě Nejvyšší soud ještě výslovně upozorňuje, že ani u unijních ochranných známek se nelze dovolat výjimky o opravách uvedené v čl. 110 odst. 1 Nařízení o (průmyslových) vzorech Společenství. V tomto směru je možno odkázat především na usnesení třetího senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 10. 2015 ve věci C-500/14 na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Tribunale ordinario di Torino, Itálie, ve věci Ford Motor Company v. Wheeltrims srlve (viz Úřední věstník Evropské unie C 38/14), v němž Soudní dvůr EU dospěl k tomuto závěru: „ Článek 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/71/ES ze dne 13. října 1998 o právní ochraně (průmyslových) vzorů a článek 110 nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství musí být vykládány v tom smyslu, že neopravňují výrobce náhradních dílů a příslušenství pro motorová vozidla, jako jsou kryty kol, aby odchylně od ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, a nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství umístili na své výrobky označení totožné s ochrannou známkou výrobce motorových vozidel, zapsanou mimo jiné pro takové výrobky, bez souhlasu tohoto výrobce s odůvodněním, že takové užití ochranné známky představuje jediný způsob opravy dotčeného vozidla s obnovením jeho původního vzhledu jako složeného výrobku. “. Pozornosti orgánům činným v trestním řízení by dále neměl ujít ani rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. 03. 2005 ve věci C-228/03 (The Gillette Company a Gillette Group Finland Oy v. LA-Laboratories Ltd Oy) týkající oprávněnosti užití ochranné známky. V tomto směru tak i s ohledem na ustálenou judikaturu Soudního dvora EU k ochranným známkám není možno dát obviněnému (v objektivní rovině) za pravdu, že pro rozlišení náhradních dílů bylo potřeba na disky umisťovat středové krytky s unijními ochrannými známkami. Nepochybně totiž bylo možno balení disků označit i jinak, bez souhlasu výrobce obviněný neměl oprávnění loga automobilek na středových krytkách užívat. Podobný režim ovšem vyplývá i z národní úpravy obsažené v §8 ZOZ, jehož porušení mu bylo vytýkáno, není pak prolomeno ani ustanovením §10 odst. 1 písm. c) ZOZ, jehož se obviněný dovolával, a to ve své podstatě z důvodu obdobné argumentace, jako byla užita shora pro tzv. unijní ochranné známky.

62. Otázkou zavinění ve vztahu k takovému porušení je však třeba se dále zabývat. K tomu lze především odkázat i na výše řečené k průmyslovým vzorům, protože obdobně to platí i ve vztahu k trestnému činu podle §268 tr. zákoníku. Z již shora zmíněného rozhodnutí č. 38/2011-I. Sb. rozh. tr. vyplývají poměrně přísné požadavky i na vylíčení subjektivní stránky jednání obviněného v popisu skutku, v němž musí být obsaženy i skutkové okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění obviněného, především musí být z popisu skutku ve vztahu k úmyslnému zavinění zřejmé, že obviněný věděl o neoprávněném označení výrobků nebo služeb, které dovezl, vyvezl nebo uvedl do oběhu, a že byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv vlastníka dotčené ochranné známky; samotné konstatování rozporu jednání obviněného s ustanovením §8 ZOZ přitom nestačí k vyjádření úmyslného zavinění. Nejvyšší soud nemá důvod se ani v tomto trestním řízení od své vlastní dřívější judikatury jakkoliv odchylovat, proto na uvedené závěry může jen odkázat. V případě, že by se obviněný spoléhal na odborné rady jiného, lze zase odkázat jak na odbornou literaturu (viz např. Púry, F., Richter, M. Spolehnutí se na správnost odborné rady a její nesprávné poskytnutí z hlediska trestní odpovědnosti. Bulletin advokacie, č. 10/2018, s. 18 a násl.), tak i judikaturu (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1112/2014), z nichž lze dovodit, že u osob spoléhajících se na odbornou radu, a to dokonce i v oblasti práva, aniž by zde byly nějaké konkrétní okolnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat na nesprávnost takových rad, nelze zpravidla dovodit úmyslné zavinění. Tím vším se ovšem budou muset dále zabývat orgány činné v trestním řízení, zjistí-li, že obviněný skutečně neoprávněně způsobem popsaným v §268 odst. 1 tr. zákoníku zasáhl do práv jiných k ochranným známkám.

63. Podobně i v tomto případě lze rozhodnutím soudů nižších stupňů vytknout, že se vůbec nijak nezabývaly okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby v podobě „značného rozsahu“, kterou shledaly za naplněnou, ač tomu vůbec neodpovídají skutková zjištění koncentrovaná v popisu skutku. I v tomto případě také zcela absentuje odůvodnění této užité právní kvalifikace. K tomu lze přiměřeně odkázat na výtky učiněné shora k použití okolností zvlášť přitěžujících uvedených v §269 odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku.

64. I u této právní kvalifikace platí, že teprve po zjištění, že byly jednáním obviněného naplněny veškeré formální znaky trestného činu uvedeného v §268 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba se zabývat principem subsidiarity trestní represe a ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (viz přiměřeně pasáž uvedenou shora).

e) K některým vadám procesním

65. Obviněnému je ovšem třeba dát za pravdu i v tom, že se orgány dosud činné v trestním řízení dopustily celé řady procesních pochybení, která by sice sama o sobě formálně neodpovídala žádnému z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, přesto bylo třeba na ně reagovat. S ohledem na zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů a vrácení věci státnímu zástupci k dalšímu řízení nelze se k těmto námitkám nevyjádřit, protože velká část procesních vad pochází právě z nezákonně vedeného přípravného řízení, na což nesprávně nereagovaly ani soudy nižších stupňů, které samy měly věc vrátit k došetření. Řadu těchto procesních vad přitom zmínil Nejvyšší soud již shora.

66. Především stejnými vadami, jaké byly vytýkány rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o jeho výrokovou část, trpí i podaná obžaloba a jí předcházející usnesení o zahájení trestního stíhání. Jde zejména o naprostou absenci označení nehmotných právních statků, do nichž měl obviněný svým jednáním zasáhnout, jakož i způsobu, jakým tak měl učinit (především pokud jde o označení konkrétních disků či krytek, kterými měl zasáhnout do konkrétních průmyslových práv a ochranných známek). Jde přitom v řízení pro trestné činy podle §268 a §269 tr. zákoníku o naprosto kruciální otázku, zasažené příslušné nehmotné statky, tj. v tomto případě ochranné známky a průmyslové vzory, by měly být jednoznačně identifikovány již v popisu skutku, a to zpravidla označením příslušného úřadu, u něhož jsou evidovány, číselným označením, pod nímž jsou evidovány, případně dalšími údaji tak, aby je nebylo možno zaměnit s jinými nehmotnými právními statky, stejně tak musejí být jednoznačně identifikovány i ty konkrétní hmotné předměty (disky a středové krytky kol), jimiž mělo být do uvedených konkrétních průmyslových práv zasaženo. Pokud by šlo o velmi rozsáhlý katalog těchto nehmotných předmětů útoku a konkrétních věcí, který by výrokovou část rozhodnutí neúměrně zatěžoval, lze připustit i vytvoření seznamu, který by byl zařazen do spisového materiálu a v němž by tyto údaje byly bezvadně uvedeny, přičemž ve výroku rozhodnutí by se na takový seznam obsažený v trestním spise uvedl jen odkaz a zasažené právní statky spolu se způsobem zásahu do nich by byly identifikovány jen souhrnným popisem (viz k tomu podobně k odkazu u souboru audiovizuálních děl v případě trestného činu podle §270 tr. zákoníku usnesení Nejvyšší soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 120/2014, případně usnesení ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 5 Tdo 117/2020). V každém případě ovšem musí být obviněný, aby bylo zachováno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces, s takovým seznamem, který může být případně následně součástí odůvodnění rozhodnutí, seznámen, zároveň mu musí být umožněno se jednotlivým položkám bránit. Vždy ale musí být jednoznačně zasažený právní statek identifikován. Zjištění, o jaké nehmotné právní statky se jedná a u kterého úřadu jsou zapsané, také následně umožní orgánům činným v trestním řízení zabývat se tím, která právní úprava a proč se na ně vztahuje, a to se všemi důsledky shora uvedenými.

67. Nejvyšší soud dále také upozorňuje, že celé přípravné řízení i následné řízení před soudy nižších stupňů je zcela kontaminováno tím, že dosud učiněná (byť nedostatečná) skutková zjištění jsou založena na důkazech vyplývajících z důkazních prostředků trpících zcela zásadními procesními vadami, pro které je třeba je považovat za nezákonné a absolutně neúčinné. V dalším průběhu trestního řízení bude třeba tyto vady postupu napravit tak, že budou opatřeny důkazní prostředky nové, nezatížené těmito dále vytknutými vadami.

68. Není totiž možné odsouzení obviněného stavět na odborných vyjádřeních, která podají přímo poškozené obchodní společnosti, popřípadě jejich zaměstnanci. Stejně tak není možno vycházet při posuzování otázek právních z výpovědí svědků, kteří vůbec na takové okolnosti nemají být dotazováni, jako se tomu dělo v této věci v hlavním líčení před soudem prvního stupně, kde například svědek M. Č., převážně podával právní výklad a nikoli svědeckou výpověď o tom, co svými smysly vnímal. V tomto směru se pro orgány činné v trestním řízení musí vždy uplatnit zásada iura novit cuiria (soud zná právo), která obdobně platí i pro jiné orgány činné v trestním řízení (policejní orgán a státního zástupce).

69. Především je ale třeba vytknout již státnímu zástupci a policejnímu orgánu, že v dané věci fungovaly téměř jako servisní organizace poškozených obchodních společností, z jejichž popudu došlo k trestnímu stíhání, přibíraly zaměstnance poškozených obchodních společností k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor jako nezúčastněné osoby, přibíraly je coby odborné konzultanty, žádaly si od nich odborná vyjádření, ač šlo o zástupce strany trestního řízení a ač zjevně nebyli nestrannými a nezávislými odborníky, naopak měli zcela jednoznačný zájem na výsledku trestního řízení. Tím došlo především k porušení §105 odst. 2 tr. řádu in fine , protože byla k podání odborného vyjádření přibrána osoba, která pro svůj poměr k věci a k jedné ze stran trestního řízení (poškozené) byla zjevně podjatá. Přitom i na osoby podávající odborné vyjádření se přiměřeně užijí pravidla o vyloučení znalců (viz k tomu více Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až §156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1574 s.). K závěru, že znalecký posudek nesmí podat znalec, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnosti o jeho nepodjatosti, a že určitá okolnost (např. výše majetkové škody) nemůže být prokázána znaleckým posudkem znalce, jenž je zaměstnancem poškozeného, u něhož by mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, dospěl Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 9 Tz 85/2000, publikovaném v sešitu 10 pod č. 33/2000 na str. III souboru Soudní judikatura ve věcech trestních. Podobný právní názor vyslovil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 35/03, publikovaném ve svazku 30 pod č. 102/2003 na str. 455 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž rozšířil důvod pro vyloučení znalce pro pochybnost o nepodjatosti i na případy, kdy strana řízení a znalec mají stejného zaměstnavatele.

70. Podobně taková osoba nemůže být ani konzultantem podle §157 odst. 3 tr. řádu, neboť i na něj se přiměřeně užijí ustanovení o vyloučení použitelné na znalce a tlumočníky (k vyloučení konzultanta podrobněji srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1923). Konzultant nemůže být zaměstnancem poškozeného, protože v takovém případě by výsledky jeho součinnosti s orgány činnými v trestním řízení v dané věci, a tím i celé výsledky trestního řízení, bylo možno zpochybnit z hlediska objektivnosti postupu orgánů činných v trestním řízení.

71. Přitom je třeba uvést, že doposud tyto vady přípravného řízení nebyly nijak napraveny, ač na to obviněný opakovaně poukazoval, dokonce mu ve svém zrušovacím usnesení v jednom případě dal za pravdu i soud odvolací, pak však zcela přešel, že v následujícím řízení tyto vady nebyly nijak napraveny a že odsouzení nebylo podloženo procesně bezvadnými důkazy (jediný nově opatřený znalecký posudek, který řešil zcela banální otázku, k níž nebylo vůbec třeba znalce přibírat, byl vlastně výlučně ve prospěch obviněného). Nápravu vady spočívající v tom, že znalecký posudek podal podjatý znalec, resp. obdobně odborné vyjádření podala podjatá osoba, lze napravit jedině tak, že bude přibrán nový znalec, resp. bude opatřeno odborné vyjádření od jiné osoby – viz k tomu rozhodnutí č. 4/2002-III. Sb. rozh. tr. Zopakovat bude třeba i ty úkony přípravného řízení, u nichž je zpochybněna jejich objektivita s ohledem na postup pod vlivem rad vyloučeného konzultanta, bude-li to možné.

72. Současně považuje Nejvyšší soud za nutné zopakovat a vytknout, že to byl v prvé řadě již státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči, který nedostatečně vykonával dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení ve smyslu §174 odst. 1 tr. řádu, nevyužil svých oprávnění vyplývajících z §157 odst. 2 a §174 odst. 2 tr. řádu a nedostál ani své obžalovací roli. Podle §177 písm. c) tr. řádu musí obžaloba mimo jiné obsahovat žalobní návrh (tzv. petit) s náležitě označeným skutkem a též tzv. právní větou se všemi znaky příslušného trestného činu, který je ve skutku spatřován (k nedostatkům v popisu skutku viz výše), a podle §177 písm. e) tr. řádu [původně v době podání obžaloby šlo o §177 písm. d) tr. řádu] musí obsahovat vedle seznamu důkazů, jejichž provedení se v hlavním líčení navrhuje, také odůvodnění žalovaných skutků s uvedením důkazů, o které se toto odůvodnění opírá, jakož i právní úvahy, jimiž se státní zástupce řídil při posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona. Těmto svým povinnostem však státní zástupce, jak vyplývá z výše uvedeného, nedostál (vady výrokové části i odůvodnění, které byly vytýkány rozhodnutím soudů nižších stupňů, lze shledat již i v podané obžalobě).

73. Přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je to právě státní zástupce, který nese odpovědnost za to, aby byl náležitě vymezen a též správně popsán skutek tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným a aby jeho popis odpovídal všem zákonným znakům trestného činu, který je v něm shledáván. Stejně tak je to on, kdo nese odpovědnost za to, že takto vymezený skutek bude v řízení před soudem prokázán procesně použitelnými důkazy. Obecné soudy se totiž zásadně nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího o odsouzení obviněného, k takovému pojetí role soudu nelze dospět ani výkladem ustanovení §2 odst. 5 alinea ultima tr. řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení je totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z obžalovací zásady vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. Naopak je třeba zdůraznit roli státního zástupce, jenž je v trestním řízení primárně tím, kdo v souladu se zásadou obžalovací nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. K tomu lze odkázat například na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, publikovaný ve svazku 49 pod č. 86/2008 na str. 217 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, případně na rozhodnutí č. 34/2016, č. 22/2018, č. 47/2019 Sb. rozh. tr. a mnohá další. Stejně tak, jak vyplývá z řady rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu, je to především státní zástupce, kdo má povinnost péče o náležitý a přesný popis skutku tak, aby odpovídal všem zákonným parametrům i nárokům kladeným na něj judikaturou (viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněný ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 na str. 127 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, případně rozhodnutí č. 33/2017, č. 47/2019 Sb. rozh. tr. či již několikrát zmíněné rozhodnutí č. 3/2018 Sb. rozh. tr.). V daném případě však postup státního zástupce neodpovídal uvedeným požadavkům plynoucím z jeho výlučného postavení veřejného žalobce. Státní zástupce v prvé řadě nevymezil ve skutkové větě přesně konkrétní chráněné průmyslové vzory a ochranné známky, které měl obviněný svým jednáním zasáhnout, nezabýval se proto ani právní úpravou, která se k nim vztahuje (viz výše), stejně tak nespecifikoval vůbec, v čem by měl být spatřován značný rozsah těchto zásahů, vůbec se ani nezabýval subjektivní stránkou obviněného, která z popisu skutku nevyplývá. Tyto vady zatěžují již usnesení o zahájení trestního stíhání, bude proto na státním zástupci, aby v rámci svých oprávnění vyplývajících z vlastního postavení „pána přípravného řízení“ ( dominus litis ) takové vady napravil.

IV. Závěrečné shrnutí

74. Nejvyšší soud v rámci své přezkumné činnosti zjistil, že došlo k chybnému a zcela nedostatečnému vymezení skutku, které mělo též za následek vady v právním posouzení, resp. v nemožnosti posoudit oprávněnost použité mimotrestní právní úpravy, nemůže v současné době obstát ani trestněprávní kvalifikace jednání kladeného obviněnému D. S. za vinu. Proto Nejvyšší soud k dovolání obviněného zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zároveň zrušil i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu. Protože vady popisu skutku vyplývající z nedostatečných skutkových zjištění spolu s vadami důkazních prostředků stěžejních pro rozhodnutí ve věci, znamenajících jejich absolutní neúčinnost, mají svůj původ již v přípravném řízení, bylo třeba podle §265l odst. 1 tr. řádu výjimečně přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Třebíči.

75. S ohledem na výše uvedený rozbor je zřejmé, že trestní stíhání obviněného je kontaminováno od svého samého počátku vadami, pro které jeho odsouzení nemohlo obstát. Tyto vady byly shledány i v podané obžalobě státního zástupce, jakož i v usnesení o zahájení trestního stíhání. Skutek kladený obviněnému za vinu je zcela nedostatečně vymezen, není zřejmé, které právní statky měl obviněný svým jednáním zasáhnout, jaký subjektivní vztah k takovému porušení měl obviněný, jaká právní úprava se na případně zasažené právní statky vztahuje. Tyto vady je třeba napravit již v přípravném řízení. Bude také třeba obstarat namísto procesně nepoužitelných důkazů jiné, které těmito vadami trpět nebudou.

76. Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. řádu jsou další orgány činné v tomto trestním řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou také povinny respektovat zákaz reformationis in peius ve smyslu §265s odst. 2 tr. řádu.

77. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.

předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí

Název judikátu:	Průmyslové vzory a ochranné známky a tzv. opravárenská klauzule - čl. 110 odst. 1 nařízení ES č. 6/2002 (prodej disků kol a středových krytek)
Právní věta:	Porušení práv k ochranné známce a jiným označením, Porušení chráněných průmyslových práv §268, §269 tr. zákoníku I. Závěr o spáchání trestných činů porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 tr. zákoníku a porušení chráněných průmyslových práv podle §269 tr. zákoníku je podmíněn zjištěním, do jakých nehmotných předmětů ochrany pachatel zasáhl, a stanovením toho, jakou mimotrestní právní úpravou jsou taková práva chráněna. Jde-li o tzv. národní ochranné známky či průmyslové vzory zapsané u národního úřadu průmyslového vlastnictví, užije se národní právní úprava (v České republice zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, ve znění pozdějších předpisů, resp. zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů), jde-li o unijní ochranné známky či (průmyslové) vzory zapsané u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), užijí se normy sekundárního evropského práva (např. nařízení Rady Evropských společenství č. 6/2002), jde-li o mezinárodně zapsané ochranné známky či průmyslové vzory zapsané u Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO), jsou určující mezinárodní smlouvy (např. Haagská dohoda o mezinárodním zápisu průmyslových vzorů). Popis skutku, Porušení práv k ochranné známce a jiným označením, Porušení chráněných průmyslových práv §120 odst. 3 tr. ř., §268, §269 tr. zákoníku II. V popisu skutku v rozhodnutí ve věci samé (např. v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě či rozsudku) musejí být v případě trestných činů podle §268 a §269 tr. zákoníku jednoznačně identifikována průmyslová práva, do nichž bylo zasaženo, a to uvedením příslušného úřadu, u nichž jsou zapsána, identifikačním číslem, subjektem, v jehož prospěch jsou registrována, případně dalšími údaji (např. datem registrace), a to spolu s konkretizací způsobu zásahu do nich (např. označením konkrétního předmětu, jímž bylo do uvedených konkrétních průmyslových práv zasaženo). Pokud by šlo o obsáhlý soupis jednotlivých průmyslových práv, který by neúměrně zatěžoval výrokovou část rozhodnutí ve věci samé, lze připustit i identifikaci prostřednictvím souhrnného popisu za užití odkazu na podrobný seznam obsažený v trestním spise. Pro zachování práva na obhajobu a na spravedlivý proces musí být obviněný seznámen s takovým seznamem a musí mu být umožněno bránit se jednotlivým položkám. Omyl skutkový, Normativní znaky skutkové podstaty, Porušení práv k ochranné známce a jiným označením, Porušení chráněných průmyslových práv §18 odst. 1, 4, §268, §269 tr. zákoníku III. Omyl pachatele o tom, zda jde o chráněnou ochrannou známku či chráněný průmyslový vzor, tedy omyl o normativních znacích skutkových podstat trestných činů podle §268 a §269 tr. zákoníku (viz též rozhodnutí pod č. 47/2011 Sb. rozh. tr.) a o jejich mimotrestní právní úpravě, na kterou trestní zákoník neodkazuje, se posoudí podle pravidel o skutkovém omylu (podobně viz rozhodnutí pod č. 10/1977 Sb. rozh. tr.). Znalec, Odborné vyjádření, Konzultant, Podjatost, Poškozený §43 odst. 1, §105 odst. 1, 2, §157 odst. 3 tr. ř. IV. Poškozený (§43 odst. 1 tr. ř.) či jeho zaměstnanec zásadně nemůže být znalcem, osobou podávající odborné vyjádření ani odborným konzultantem pro jejich poměr k věci, a tím i pochybnosti o jejich nepodjatosti.
Soud:	Nejvyšší soud
Důvod dovolání:	§265b odst.1 písm. g) tr.ř. §265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:	12/09/2020
Spisová značka:	5 Tdo 1231/2020
ECLI:	ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1231.2020.1
Typ rozhodnutí:	USNESENÍ
Heslo:	Konzultant Normativní znaky skutkové podstaty Odborné vyjádření Omyl skutkový Podjatost Popis skutku Porušení chráněných průmyslových práv Porušení práv k ochranné známce a jiným označením Poškozený Znalec
Dotčené předpisy:	§268 tr. zákoníku §269 tr. zákoníku §120 odst. 3 tr. ř. §18 odst. 1 tr. zákoníku §18 odst. 4 tr. zákoníku §43 odst. 1 tr. ř. §105 odst. 1 tr. ř. §105 odst. 2 tr. ř. §157 odst. 3 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:	A EU
Zveřejněno na webu:	06/01/2021
Publikováno ve sbírce pod číslem:	45 / 2021
Staženo pro jurilogie.cz:	2022-03-12

Rozšířené vyhledávání

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 09.12.2020, sp. zn. 5 Tdo 1231/2020 [ usnesení / výz-A EU ], paralelní citace: 45/2021 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1231.2020.1

Průmyslové vzory a ochranné známky a tzv. opravárenská klauzule - čl. 110 odst. 1 nařízení ES č. 6/2002 (prodej disků ko...