ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.450.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 450/2020-1427
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného R. Ž. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 3 To 160/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 13/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 50 T 13/2018, byl obviněný R. Ž. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným skutkem tam popsaným, který právně kvalifikoval jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl uznán obviněný vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 3 T 27/2018, mu soud uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uloženém rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 3 T 27/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, škodu ve výši 33 211 Kč, a poškozené P. K., nar. XY, bytem XY (dále jen „poškozená“), škodu ve výši 10 000 Kč.
2. Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (ten tak učinil v neprospěch obviněného). Z podnětu obou těchto podání Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 3 To 160/2019, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
v XY dne 20. 12. 2016 kolem 8:15 hodin pod falešnou záminkou, že jde provést revizi kotle, v úmyslu získat finanční prostředky , vědom si své tíživé finanční situace , zazvonil na venkovní zvonek u bytu na ul. XY č. XY a poté, co jej poškozená P. K., nar. XY, vpustila do domu a následně bytu a ukázala mu místo, kde má v koupelně ohřívač vody, a pustila teplou vodu, v situaci, kdy k němu stála zády, jí přiložil na přední stranu krku nůž, kdy poškozená ve snaze nůž odstrčit tento chytila levou rukou za ostří, přičemž v tomto okamžiku zareagoval tak, že nůž ze sevření poškozené prudce vytáhl, čímž jí způsobil řezné rány v oblasti dlaňových ploch všech prstů levé ruky, konkrétně řeznou ránu na dlaňové ploše palce v oblasti kloubu mezi články prstu s přetnutím šlachy dlouhého ohýbače palce a nervu vedoucího na vnitřní straně prstu a se zářezem do volární ploténky kloubu, řeznou ránu na dlaňové ploše ukazováku v oblasti kloubu mezi středním a koncovým článkem prstu, zasahující i na vnitřní a zadní plochu prstu s vytvořeným lalokem tkání, s přetnutím vnitřního vazu kloubu, přetnutí nervu vedoucího na vnitřní straně prstu a přetnutí šlachy hlubokého ohybače prstu v II. zóně, řeznou ránu na dlaňové ploše prostředníku v oblasti kloubu mezi základním a středním článkem prstu s přetnutím šlachy povrchního ohybače prstu i šlachy hlubokého ohybače prstu, řeznou ránu na dlaňové ploše prsteníku v oblasti kloubu mezi základním a středním článkem prstu s přetnutím šlachy povrchního ohybače prstu i šlachy hlubokého ohybače prstu a řeznou ránu na dlaňové ploše malíku v oblasti kloubu mezi středním a koncovým článkem prstu s přetnutím šlachy hlubokého ohybače prstu, přičemž poškozená poté upadla na zem a následně ve snaze zajistit, aby z bytu odešel, mu nabídla finanční částku ve výši 10 000 Kč, kterou přijal a byt opustil,
kdy v důsledku utrpěných zranění byla poškozená ošetřena v nemocnici a následně operována a hospitalizována pod dobu tří dnů, a poté podrobena rehabilitaci, takto byla omezena v obvyklém způsobu života nejprve nutností podrobit se hospitalizaci a rehabilitaci, bolestivostí poranění, nutností snášet po dobu osmi týdnů od vzniku poranění fixaci končetiny dlahou, kdy takto znehybněná dominantní horní končetina poškozené znemožňovala či ztěžovala výkon běžných denních činností, osobní péči a hygienu, péči o domácnost, vylučovala fyzické a sportovní aktivity, přičemž po dobu zhruba pěti měsíců od vzniku poranění se nemohla poškozená, která je profesionální tenistkou, věnovat profesionálnímu sportu,
jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2013, č. j. 50 T 4/2011-3786, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 6 To 98/21013, potrestán mimo jiné i za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. Pp 10/2014, a byla mu stanovena zkušební doba do 16. 4 2018 .
3. Takto popsané jednání obviněného (tučně je zvýrazněno doplnění provedené oproti rozsudku soudu prvního stupně) odvolací soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za shora uvedené trestné činy a taktéž za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 3 T 27/2018, mu uložil podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu uloženém rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 3 T 27/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, škodu ve výši 33 211 Kč.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím své obhájkyně Mgr. et. Bc. Lucie Janovské Nejedlé, DiS. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a napadl všechny výroky odsuzujícího rozsudku. Stejně jako v předchozích stadiích trestního řízení trval na tom, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existují nelogičnosti, že soudy obou stupňů svá skutková zjištění vykonstruovaly a napadená rozhodnutí tak ve svém důsledku zatížily vadou nesprávného hmotněprávního posouzení skutku.
5. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že nepřímé důkazy, které byly ve věci provedeny, netvoří žádný ucelený řetězec, aby bylo možno dospět k závěru, že pachatelem posuzované trestné činnosti je právě on. V prvé řadě zpochybnil pachové stopy, které podle jeho názoru nebyly zajištěny zákonným způsobem, a proto k nim nelze přihlížet. Stopy na triku a teplákové bundě poškozené se žádným způsobem nemohly shodovat s jeho pachovým vzorkem, neboť na místě činu nikdy nebyl. Jde přitom o mobilní věci, tudíž k přenosu pachu na nich se měl věnovat přinejmenším znalecký posudek z oboru kriminalistické odorologie. V tomto směru vyslovil podezření, že při vyhodnocení pachových stop došlo ze strany policejního orgánu buď k chybě, nebo dokonce úmyslnému zfalšování a vytvoření neexistujícího důkazu. Navíc za situace, kdy stále odmítal možnost shody pachové stopy na teplákové bundě poškozené, v trestním spise narychlo přibylo další odborné vyjádření, které potvrdilo shodu pachové stopy z tílka poškozené ze stejného místa jako na teplákové bundě. Policie si také při ohledání místa činu dne 20. 12. 2016 nevyžádala oblečení poškozené, teprve před její operací téhož dne v odpoledních hodinách bylo všechno oblečení poškozené vhozeno do jednoho igelitového pytle, předáno policii, která až následně zajišťovala stopy na tomto oblečení. Pachové stopy však neměly být vůbec zajištěny, neboť poškozená se do doby odevzdání svého oblečení potkala s velkým okruhem osob. Proto bylo nezbytné přezkoumání správnosti postupu při jejich zajišťování. Závěrem této části podání dovolatel poukázal na současnou aplikační praxi a názory soudních znalců specializujících se na kriminalistickou odorologii, podle nichž je současná praxe v daném směru neudržitelná, riskantní a neperspektivní.
6. Obviněný rovněž upozornil na skutečnost, že spis byl soudu prvního stupně předán nekompletní, jelikož CD nosiče s kamerovými záznamy byly policií předány až později (na základě žádosti obhajoby). Dále se zaměřil na svědeckou výpověď poškozené, kterou nepovažoval za konzistentní ani věrohodnou. Poukázal na – podle jeho názoru – podstatné rozpory mezi jejími jednotlivými svědectvími i jejich rozvíjející se charakter a přidávání dalších detailů. K tomu uvedl konkrétní příklady, zejména nesrovnalosti ve způsobu, jakým měla uchopit nůž, který jí pachatel přiložil ke krku. Její věrohodnost měly snižovat i výkyvy v emocích v průběhu trestního řízení a také fakt, že měla náročný a nepříliš úspěšný rok. Rozpor ve výpovědích poškozené spatřoval také v tom, že na jednu stranu nebyla během volání na tísňovou linku schopna správně popsat svoje zranění, neboť byla údajně v šoku. Na druhou stranu však stihla hned poté obtelefonovat celou řadu osob významných pro její profesní i osobní život, což svědčí o její dobré orientaci. Obviněný též rozvíjel teorie, zda poškozená měla nějakou pojistku na své zdraví či přímo levou ruku. V kontrastu s nesouhlasem s výpovědí poškozené vyzdvihl svou vlastní výpověď, která byla od samého počátku řízení konstantní a neměnná, když stále setrvával na svém stanovisku, že se předmětného skutku nedopustil a v bytě poškozené nikdy nebyl. To mu ostatně potvrdili i další svědci, kteří se nezmiňovali ani o tom, že by finančně strádal. Podotkl, že v rozhodné době vedl řádný život, měl zajištěno bydlení, chodil řádně do práce, spolupracoval s probační a mediační službou, podle svých možností hradil poškozeným škodu, takže nebylo možno na něj nahlížet jako na recidivistu. Zopakoval svou obhajobu, že v okamžiku spáchání skutku se nacházel na stavbě v XY. V této souvislosti rozporoval závěr nalézacího soudu o nevěrohodnosti svědků obhajoby. Vyzdvihl přitom, že svědci P. K., M. Z. a R. K. k němu neměli žádný bližší vztah, vypovídali přirozeně a bez dlouhého přemýšlení potvrdili, že v danou dobu musel skutečně pracovat na dané stavbě. Proto uzavřel, že soudy porušily zásadu presumpce neviny a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Znovu také projevil ochotu podrobit se stimul testu, jehož výsledkem by bylo, že se skutku nedopustil.
7. Další sérii námitek dovolatel vznesl vůči zákonnosti provedených rekognic. Nelíbilo se mu, že rekognice in foto byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon ještě před tím, než mu bylo sděleno obvinění. Obhajoba tak neměla možnost dohlédnout na zákonnost tohoto procesního úkonu – z něho nebyl pořízen ani videozáznam, poškozené byly předloženy fotky osob, které si nebyly podobné, poškozená nebyla ani poučena o faktu, že se na fotografiích nemusí pachatel vůbec nacházet. Toto nedostatečné poučení se opakovalo i při rekognici in natura, na jejíž nezákonnost setrvale poukazoval ve světle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 413/2012 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3709/16. Zdůraznil, že odstup pouhých tří týdnů mezi jednotlivými rekognicemi nelze považovat za adekvátní, když tímto mohlo dojít k nepříznivému ovlivnění poškozené k jeho tíži. Nesouhlasil také s postupem policie, která prováděla nejprve rekognici in foto, a nikoliv přímo in natura, ačkoliv v době jejího konání byla orgánům činným v trestním řízení jeho osoba velmi dobře známa vzhledem k dalšímu trestnímu řízení. Zejména ale první zmínka o něm jako možném pachateli předmětného trestného činu pochází již z úředního záznamu ze dne 2. 2. 2018. Podle jeho názoru se jedná o libovůli orgánů činných v trestním řízení, obcházení a zneužití zákona. Proto nemělo být soudem prvního stupně k výsledkům provedených rekognic vůbec přihlíženo.
8. Také v následujících pasážích svého podání dovolatel napadal procesní postup policejních orgánů i soudů obou instancí. Kritizoval, že i v době po sdělení obvinění policie stále vyslýchala svědky pouze na úřední záznamy, a tedy bez přítomnosti obhajoby. Jejich obsah byl navíc nedostatečný, a poté, co při hlavním líčení zazněla řada nových informací v jeho prospěch, nalézací soud konstatoval změnu svědeckých výpovědí a z toho plynoucí nevěrohodnost slyšených svědků. Ani ohledání místa činu neproběhlo standardně. Kriminální technik na místo dorazil se značným zpožděním poté, co se po bytě pohybovala již celá řada osob. Místo činu ani zranění poškozené nebylo dostatečně zdokumentováno, chybějí fotografie míst, kde se pachatel s poškozenou pohybovali, kde se nacházely krevní stopy, nebyla zachycena ani kabelka a peněženka poškozené, z níž měla pachateli vydat částku 10 000 Kč. Zásadní pochybení soudů obou stupňů dovolatel spatřoval rovněž v neprovedení obhajobou navržených důkazů, a to především výslechu svědka L. K., popř. listiny na č. l. 777 spisu, obsahující vysvětlení jmenovaného svědka. Ten se přitom mohl vyjádřit ke klíčové otázce, zda se (obviněný) v době činu vyskytoval na stavbě v XY. Svou nečinností jej však soud připravil o další možnost prokázat svou nevinu, důležitost tohoto důkazu bagatelizoval a založil tím vadu opomenutého důkazu. Dovolatel též rozporoval závěry obou znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, podle jeho názoru znalci odpovídali nejednoznačně ke vzniku zranění poškozené, ani jeden z nich v tomto ohledu neučinil žádný pokus, eventuálně nepřibral odborníka na biomechaniku.
9. Obviněný ve svém podání zpochybnil také subjektivní stránku skutkové podstaty jak podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tak i podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Soudům vytkl, že žádným způsobem neodůvodnily, na základě čeho dospěly k závěru, že šel do bytu poškozené ublížit jí nebo ji oloupit. Odvolací soud provedl důkaz výpisem exekucí, shledal, že byl ve finanční nouzi, z čehož dovodil, že musel mít jasný úmysl spáchat právě loupež, a to i proto, že měl s takovou trestnou činností zkušenosti. Nezkoumal však hlubší kontext s jeho předchozím jednáním, jehož modus operandi byl značně odlišný. Druhoinstančí soud v uvedeném směru překročil meze principu volného hodnocení důkazů a tento odklon založil velkou míru svévole v jeho rozhodnutí, které tak spočívá na nesprávném posouzení skutku. Dopustil se též řady procesních pochybení, zejména když se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž by však provedl podstatné důkazy, které byly navrženy obhajobou v odvolání, jak vyžaduje §259 odst. 3 písm. a) tr. ř.
10. Dovolatel uzavřel, že nelze objektivně dospět k závěru, že by pachatelem stíhaného skutku byl právě on. Pokud soudy učinily opačný závěr, bezdůvodně dovodily jeho vinu při existenci důkazní nouze, porušily tím jeho právo na spravedlivý proces, přičemž jimi učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Rovněž nerespektovaly zásadu presumpce neviny a princip in dubio pro reo. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvého stupně a věc v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal k novému projednání Krajskému soudu v Brně.
11. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce zde činný (dále jen „státní zástupce“) v úvodu svého písemného vyjádření konstatoval, že dovolací argumentace obviněného je v zásadě jen doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, na kterou oba soudy reagovaly a bezezbytku se s ní vypořádaly. Za podstatné považoval, že uplatněné námitky stojí mimo rámec vytýkaných dovolacích důvodů, neboť jsou zaměřeny výlučně proti rozsahu dokazování, proti hodnocení provedených důkazů, potažmo proti skutkovým zjištěním nižších soudů.
12. Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradou dovolatele, že by dokazování realizované primárně nalézacím soudem a doplněné soudem odvolacím bylo povrchní, nedostatečné, či polovičaté. Naopak vyzdvihl úplnost i správnost jejich postupu, i z toho plynoucí logický závěr o pachatelství dovolatele. Připomněl hlavní usvědčující důkazy, tj. konzistentní výpovědi poškozené, výsledky provedených rekognicí, zjištěné shody pachové stopy obviněného s pachovými stopami na oblečení poškozené, jakož i závěry znaleckých posudků, v jejichž světle soud správně neuvěřil účelové výpovědi dovolatele. Zdůraznil přitom, že soud v tomto ohledu nepominul jeho obhajobu, spočívající ve tvrzení, že skutku se dopustit nemohl, neboť inkriminovaného dne se nacházel v XY, a nikoli v XY. Touto se Krajský soud v Brně pečlivě zabýval a po právu ji (stejně jako výpovědi některých svědků) označil za nepravdivou. Svým povinnostem se nezpronevěřil ani Vrchní soud v Olomouci, který obě podaná odvolání řádně přezkoumal, vypořádal se s uplatněnými námitkami, nadto doplnil dokazování o listinné důkazy monitorující majetkovou situaci obviněného, které prokázaly jeho nedobrou majetkovou situaci a byly stěžejní pro závěr o zištném motivu jeho jednání. To pak našlo svůj odraz v odlišné právní kvalifikaci.
13. Státní zástupce tudíž vyjádřil názor, že v rozhodování soudů nelze dovodit obviněným akcentovanou vadu tzv. extrémního rozporu skutkových zjištění a provedených důkazů. Rovněž nepřisvědčil výhradám týkajícím se porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo. K tomu připomněl, že ne v každém případě, kdy proti sobě stojí dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Její uplatnění je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci. Výhrady neměl státní zástupce ani k rozsahu realizovaného dokazování. Poukázal na to, že soudy některým důkazním návrhům obhajoby nevyhověly z důvodu jejich nadbytečnosti, což je uznávaným argumentem pro zamítnutí jejich provedení a vada opomenutých důkazů tím není založena.
14. Za zcela lichou označil státní zástupce námitku, že soudy (resp. odvolací soud) nijak nezdůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o zištném motivu posuzovaného jednání. Opak je pravdou. Připomněl odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který se danou problematikou podrobně zabýval s tím, že vyloučil jakýkoliv jiný motiv, než právě snahu obviněného získat majetkový prospěch. Hrozbu nožem přiloženým na krk poškozené hodnotil jako dostatečně silný projev konkludentního násilí (či hrozby jeho bezprostředního užití) vedený úmyslem zmocnit se cizí věci. Státní zástupce souhlasil s tím, že primárním úmyslem dovolatele v momentě, kdy se k poškozené pod falešnou záminkou vloudil, nebylo způsobit jí těžkou újmu na zdraví. To však ani soudy nikdy netvrdily. Vznik těžkého zranění byl dalším následkem jeho jednání, které jí způsobil v reakci na její instinktivní obranu. Jako nesprávnou hodnotil státní zástupce i námitku porušení §259 odst. 3 tr. ř. Zdůraznil, že odvolací soud vůbec neměnil ta skutková zjištění, podle kterých obviněný pod falešnou záminkou vnikl do bytu poškozené, zde ji ohrožoval a poté se zmocnil jejích peněz, které mu ve strachu nabídla. Odvolací soud současně v rámci veřejného zasedání doplnil dokazování o některé listinné důkazy, které se pak staly významnými pro jeho závěr o zištném motivu posuzovaného jednání. Vzhledem k tomu, že odvolání v neprospěch obviněného bylo podáno i státním zástupcem, byl také Vrchní soud v Olomouci oprávněn rozhodnout způsobem, který byl v porovnání s rozsudkem Krajského soudu v Brně pro dovolatele méně příznivý.
15. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodováním v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil rovněž pro případ, pokud by Nejvyšší soud o dovolání rozhodoval jiným než výše navrhovaným způsobem.
16. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 25. 5. 2020). Případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v rozsahu vymezeném obviněným podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné. Bylo učiněno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájkyně, jak ukládá §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje také obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
19. Obviněný nejprve uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný zvolil právě druhou ze zmíněných alternativ, a to ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Druhý dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
21. V tomto světle je zřejmé, že námitky obviněného se pohybují zcela mimo zákonný rámec jím uplatněného dovolacího důvodu. Vznesená argumentace není žádným způsobem zaměřena proti tomu, jak soudy nižších instancí právně hodnotily jimi zjištěný skutkový stav. Namísto toho jsou přímo napadána učiněná skutková zjištění jako taková a v návaznosti na to i procesní postup orgánů činných v trestním řízení, který k jejich přijetí vedl. Již shora však bylo zdůrazněno, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení není povolán k opětovnému hodnocení provedených důkazů a dalšímu zkoumání již učiněných skutkových zjištění, a to nejen na základě ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v §265b tr. ř. Je tomu tak proto, že proces dokazování je doménou řízení před soudem prvního stupně, přičemž soudy vyšších stupňů do něj mohou zasahovat jen ve velmi omezené míře. Proto výhrady vztahující se k hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí, rozsahu provedeného dokazování, validitě rekognic, zajišťování pachových stop a způsobu vedení vyšetřování policejním orgánem nejsou způsobilé stát se předmětem dovolacího přezkumu, Nejvyšší soud je může odmítnout bez jejich věcného posouzení.
22. Na druhou stranu je potřeba doplnit, že zásah do zjištěného skutkového stavu lze i v dovolacím řízení zcela výjimečně připustit, a to v případě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, jímž zároveň dochází k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod, ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je totiž na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
23. Dovolatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces v extrémním rozporu mezi provedenými (ale i neprovedenými důkazy) a skutkovým závěrem soudů obou stupňů, že pachatelem stíhaného skutku byl právě on. Nejvyšší soud se proto zaměřil na otázku, zda ve vytýkaném směru byla porušena jeho práva zaručená ústavním pořádkem ČR, či nikoliv. Dospěl při tom k závěru, že se tak nestalo, tedy že oba soudy nižších stupňů postupovaly v souladu se všemi zásadami trestního řízení i spravedlivého procesu. V této souvislosti je nutno vyzdvihnout, že soud prvního stupně věnoval důkaznímu řízení detailní pozornost, o čemž svědčí jak jeho celkový rozsah, tak velice podrobné odůvodnění jeho rozhodnutí. Pečlivě se také vypořádal se všemi námitkami obhajoby stran zákonnosti a hodnověrnosti jednotlivých důkazů. Těmi se následně v podrobnostech zabýval i soud odvolací, což je opět vyčerpávajícím způsobem vyjádřeno v odůvodnění jeho rozsudku. Pokud obviněný přesto uplatnil tytéž výhrady znovu ve svém dovolání, Nejvyšší soud, který (jak bylo uvedeno výše) neshledal v procesním postupu soudů nižších instancí žádné pochybení, se k nim vyjádří pouze ve vší stručnosti a ve zbytku odkáže na příslušné pasáže napadených rozhodnutí.
24. Lze se plně ztotožnit s postojem nalézacího soudu, který při zjišťování průběhu skutkového děje téměř bezezbytku vycházel z výpovědi poškozené, kterou správně hodnotil jako konstantní, prostou vnitřních rozporů a věrohodnou. Zcela jednoznačně pak vyzněly výsledky provedených rekognic, při nichž poškozená s jistotou označila právě obviněného jako pachatele daného trestného činu. Vzhledem k tomu, že na něj do té doby neměla jakékoliv osobní vazby, neměla též jediný důvod jej identifikovat, pokud by ji v jejím bytě skutečně nenapadl. Obhajoba se sice různými způsoby snažila zpochybnit věrohodnost poškozené, činila tak ale povětšinou způsoby, které nejsou z hlediska rozhodnutí v této věci vůbec relevantní (např. nekonkrétními úvahami o její pojistce, projevených emocích během jednotlivých procesních úkonů, údajně těžkém období v profesním i soukromém životě nebo sledem telefonátů různým osobám krátce po činu). Namítané rozpory v jejích výpovědích pak rozpory buď vůbec nejsou (sdělení operátorovi tísňové linky, že má pořezaný prst), anebo se netýkají žádných podstatných okolností (např. konkrétní telefonní číslo, na které volala). Rovněž skutečnost, že poškozená se při svém výslechu v přípravném řízení (cca rok a půl po činu) sama opravila ohledně způsobu uchopení nože, nezakládá její nevěrohodnost. Nelze shledat ani obhajobou tvrzený vývoj v jejích výpovědích či přidávání dalších detailů. Ty naopak (v období více než dvou let) zůstávaly v jádru neměnné, přičemž drobné a nepodstatné rozdíly v popisu události není možno chápat jako rozpory. Svědecká výpověď poškozené a výsledky rekognic navíc korespondují s dalšími provedenými důkazy, především výsledky znaleckého zkoumání k jejímu zranění a podpůrně i pachovými stopami.
25. Nalézací soud také podrobně zhodnotil svědecké výpovědi spolupracovníků dovolatele, kteří podporovali jeho obhajobu v tom směru, že v den činu se měl nacházet na stavbě v XY, a logicky uzavřel, že se nejedná o hodnověrné a nezaujaté svědky. Poukázal přitom na konkrétní rozpory v jejich výpovědích i na fakt, že většina z nich se před konáním hlavního líčení účastnila jakési „informativní schůzky“ u obhájkyně obviněného Mgr. et. Bc. Lucie Janovské Nejedlé, DiS. Zejména však jejich tvrzení, že dovolatel se kritický den musel vyskytovat na pracovišti v XY, se nacházelo spíše v rovině úvah (vedených zjevnou snahou dovolateli pomoci), které však nebyly podloženy žádným objektivním důkazem. V této souvislosti dále postačuje odkázat na str. 29 až 37 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně, jehož zde popsaným hodnotícím úvahám nemá Nejvyšší soud co vytknout. K výhradě obhajoby, že příslušní svědci neměli k obviněnému žádný vztah, a neměli tudíž důvod vypovídat účelově v jeho prospěch, lze pouze připomenout, že se jedná o jeho dlouhodobé spolupracovníky, z nichž někteří se sami označili za jeho dlouholeté kamarády.
26. Obhajoba věnovala od samého počátku velkou pozornost procesnímu postupu jednotlivých orgánů činných v trestním řízení. V centru jejího zájmu stanuly především druhá a třetí rekognice i srovnání pachových stop, když všechny právě zmíněné procesní úkony považovala za nezákonné. Soudy obou stupňů se však s těmito opakovaně uplatňovanými námitkami do detailů vypořádaly. Pokud jde o v pořadí druhou rekognici podle fotografií, konanou jako neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu §158 odst. 9 tr. ř. před zahájením trestního stíhání, vysvětlily oba soudy, že kusé a ničím nepodložené informace o možném pachateli, jimiž v té době policejní orgán disponoval, rozhodně nepostačovaly k zahájení trestního stíhání obviněného. Ostatně byl to teprve výsledek této rekognice, který vedl k vydání usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. I s ohledem na již delší časový odstup od skutku proto policejní orgán přistoupil k jejímu konání jako neodkladného a neopakovatelného úkonu v této fázi řízení, přičemž soudy obou stupňů v podrobnostech přezkoumaly dodržení všech procesních pravidel, žádné pochybení v daném směru však neshledaly. Stejně tak učinily i v případě následně provedené rekognice in natura, kdy se s odkazem na odbornou právní literaturu i specifika tohoto případu vyrovnaly s námitkou časového odstupu mezi jednotlivými rekognicemi, taktéž otázkou poučení poškozené atd. Nejvyšší soud se s jejich pohledem na věc opět bezvýhradně ztotožnil, proto v podrobnostech odkazuje na str. 24 – 26 precizního odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a str. 18 a 19 neméně kvalitního odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
27. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést (ve vazbě na odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS. 3709/16), že jde o věc, kterou shodou okolností řešil tento senát Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 830/2016. Skutkově se jednalo o brutální napadení poškozeného skupinou převážně mladistvých pachatelů. Stejně jako v posuzované trestní věci byla klíčovým důkazem vedoucím k odsouzení tří obviněných výpověď poškozeného, která byla soudy hodnocena jako naprosto věrohodná, a rekognice podle fotografií, při níž poškozený s jistotou označil tři útočníky. Podpůrně soudy poukazovaly také na vytvořený identikit jednoho z útočníků, který velmi dobře vystihoval podobu konkrétního obviněného, a skutečnost, že poškozený všechny tři opětovně a bez váhání označil jako pachatele i u hlavního líčení.
28. Obhajoba jednoho z obviněných poukazovala (shodně jako v této trestní věci) na nezákonnost jediné rekognice, konané v příslušném řízení, jelikož ta byla provedena v rozporu s §104b odst. 4 tr. ř. podle fotografií a nikoliv in natura, byť byly osoby obviněných v danou dobu policejnímu orgánu známy. Odvolací soud v odkazované věci ve svém rozsudku sice obhajobě přisvědčil v tom, že měla být provedena rekognice in natura, nicméně se neztotožnil s jejím názorem, že postup policie „ činí provedenou fotorekognici neupotřebitelnou a že se jedná o důkaz nezákonný “. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že „ provedené dokazování je třeba hodnotit v jeho celku a nikoliv izolovaně, přičemž ne každé porušení procesních ustanovení samo o sobě znamená porušení práva na spravedlivý proces “ a dodal, že „ právo na soudní a jinou ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení “. V této souvislosti poukázal na další provedené důkazy, zejména „konzistentní a přesvědčivou“ výpověď poškozeného, včetně velmi výstižného popisu útočníků před provedením rekognice i jím vytvořený identikit. Významnou roli hrála v očích soudu též jistota, s jakou poškozený označil fotografie obviněných. Z těchto důvodů neakceptoval odvolací námitky obviněných a svým rozhodnutím jim (k odvolání státního zástupce) citelně zpřísnil uložené tresty. Nejvyšší soud, který následně rozhodoval o dovolání dvou mladistvých obviněných, se bezvýhradně ztotožnil s názorem odvolacího soudu, na který v podrobnostech jen odkázal, sám se zabýval jinými (hmotněprávními) námitkami, načež obě podaná dovolání odmítl.
29. V odkazované věci posléze rozhodoval i Ústavní soud. Ve svém nálezu (srov. odstavec 27. shora) se nejprve v obecné rovině vyjádřil k institutu rekognice, když mimo jiné připustil možnost tento úkon opakovat (byla-li provedena nejdříve podle fotografií, je možné ji následně provést in natura). Ústavní soud nicméně požadoval obezřetné hodnocení výsledků druhé rekognice a určitý časový odstup mezi oběma úkony (ten však blíže nedefinoval, pouze odkázal na jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož by k oběma úkonům nemělo dojít v ten samý den). V další části svého nálezu Ústavní soud formuloval opatření (doporučujícího charakteru), která by mohla přispět ke zvýšení důkazní síly prováděné rekognice, a to:
a. Při rekognici by měla být poznávána jen jedna osoba, která by se neměla odlišovat od figurantů ani v obecných ani ve specifických (popsaných) znacích.
b. Před rekognicí by měla být poznávající osoba doložitelně upozorněna, že se pachatel nemusí nacházet mezi předváděnými osobami.
c. Je vhodné zvážit, zda by rekognici neměla provádět osoba, která nedisponuje informací o tom, které osoby jsou figuranti a která osoba je poznávaná.
d. Po provedení rekognice by měla být poznávající osoba vyslechnuta k tomu, jak si je jistá svými závěry. Je vhodné zvážit, zda by tento výslech neměla provádět osoba, která nedisponuje informací o tom, které osoby jsou figuranti a která osoba je poznávaná.
e. Důkazní sílu rekognice podpoří i vyšší počet poznávaných osob (fotografií).
f. Důkazní sílu rekognice podpoří i dokumentace jejího průběhu pořízením videozázna mu.
30. Svá obecná doporučení Ústavní soud následně aplikoval na tehdy řešený případ. Shledal hned několik okolností, které důkazní sílu provedené rekognice snižovaly, a to že poznávající osoba zřejmě nebyla poučena, že pachatel se nemusí nacházet mezi poznávanými osobami, byly použity černobílé fotografie místo barevných, nebyly použity fotografie figurantů snědší pleti, byť jeden pachatel měl být „napůl Rom“, z úkonu nebyl pořízen videozáznam. Dále byla v nesouladu s §104 odst. 4 tr. ř. v rámci jednotlivých setů čtyř fotografií ke každému pachateli dvakrát použita fotografie stejného figuranta, poškozený měl tak de facto na výběr z menšího množství možností než stanoví zákon. Taktéž nebyla provedena rekognice in natura (tu však soud vyloučil z důvodu, který není použitelný pro případ posuzovaný v tomto řízení). Naproti tomu Ústavní soud vyzdvihl faktory, které důkazní sílu dané rekognice výrazně zvýšily, kdy se v prvé řadě jednalo o osobu poškozeného, jeho jistotu se kterou pachatele okamžitě označil, i další nepřímé důkazy. V tomto světle pak Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a jeho ústavní stížnost zamítl.
31. Z výše uvedeného obsáhlého popisu staršího případu je zřejmé, že vykazuje velmi výrazné paralely s touto trestní věcí, proto jej Nejvyšší soud takto podrobně reprodukoval a zároveň tím demonstroval, že ani v posuzované věci nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Naopak v jeho prospěch vyznívá, že zde byly konány rekognice hned tři (ještě k tomu s menším množstvím procesních pochybení), první dvě podle fotografií, třetí in natura, ze které byl pořízen i videozáznam. Nadto při první rekognici bylo poškozené ukázáno dokonce 76 fotografií, z nichž nikoho neoznačila, musela tak nejen tehdy, ale i později, počítat s variantou, že pachatel se mezi poznávanými osobami nemusí nacházet. Skutečnost, že druhá rekognice se opět konala podle fotografií, nikoliv in natura, nemůže nijak zvrátit vysokou důkazní sílu tohoto úkonu ani jej nemůže učinit procesně nepoužitelným, neboť tento dílčí nesoulad s požadavky §104b odst. 4 tr. ř. není v konkrétním případě (v kontextu celého důkazního řízení) porušením principů spravedlivého procesu. Ani v odstupu tří týdnů od rekognice in natura nelze spatřovat nějaký zásadní problém, zejména když jeho eventuální pozdější konání mohlo být zmařeno zvýšeným zájmem médií o věc. Naproti tomu je potřeba znovu vyzdvihnout, že (celkově zcela věrohodná) poškozená označila obviněného vždy s vysokou mírou jistoty, přestože jej poznávala z vyššího počtu figurantů, než stanoví zákon (u poslední rekognice měli navíc všichni figuranti stejnou pokrývku hlavy). Lze tedy uzavřít, že procesní postup orgánů činných v trestním řízení byl v daném směru v pořádku.
32. Ztotožnit se nelze ani s námitkami dovolatele stran procesní nepoužitelnosti zajištěných pachových stop. Soudy obou stupňů zdůraznily, že se jedná pouze o podpůrný, vedlejší důkaz, který již jen doplňuje obsah hlavních usvědčujících důkazů. Je ovšem potřeba zdůraznit, že i důkaz pachovými stopami je v trestním řízení využitelný. Ani zákon ani judikatura Ústavního soudu jej nevylučuje. Odvolací soud na str. 20 svého rozhodnutí popsal podmínky ústavně konformního provedení metody pachové identifikace, odkázal také na pokyn policejního prezidenta č. 313/2017, upravující podmínky daného úkonu (který mimochodem reflektuje názory soudních znalců, o nichž hovoří obhajoba – tj. znalecký posudek znaleckého ústavu Zemědělské univerzity v Praze). Z videozáznamů zachycujících porovnávání pachových stop (např. na č. l. 615 spisu) je pak nepochybné, že podmínky zmíněného pokynu byly splněny, identifikaci prováděli (opakovaně) dva psi a hlavně – psovod nebyl přítomen rozmístění konzerv. Proto námitky, že došlo ze strany policie k chybě nebo dokonce ke zfalšování důkazu postrádají na relevantnosti. Pokud obhajoba vytýkala pozdní zajištění oblečení poškozené, lze jen připomenout, že se tak stalo ještě ten samý den před její operací, přičemž počet osob, s nimiž přišla až do okamžiku odevzdání jejích svršků do kontaktu, nehraje ve vztahu k odběru a vyhodnocení pachových stop žádnou roli. Nic tedy nezpochybnilo validitu odborných vyjádření podle §105 odst. 1 tr. ř., proto nebyl důvod je nepoužít k důkazu v trestním řízení.
33. Ani další výhrady obviněného k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení nemají žádný vliv na zákonnost celého řízení a nemohou jakkoliv zvrátit jeho výsledek. Předání nekompletního spisu soudu prvního stupně bylo včas napraveno. Žádným porušením trestního řádu nebyla skutečnost, že policejní orgán vyslýchal svědky pouze formou úředních záznamů o podaném vysvětlení. Podstatné je, že tyto záznamy nemohou sloužit a v posuzované trestní věci ani nesloužily k důkazu v hlavním líčení. Rovněž dovolatelovy výtky k údajně nedostatečnému ohledání místa činu a jeho zdokumentování jsou ve své podstatě irelevantní a do značné míry ani neodpovídají skutečnosti. V neposlední řadě nelze shledat ani namítanou vadu opomenutých důkazů. K tomu je potřeba připomenout konstantní postoj obecných soudů i Ústavního soudu, podle něhož není soud povinen vyhovět všem návrhům stran na provedení určitého důkazu. Jeho úkolem je však o takovém návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí vysvětlit, co jej k jeho stanovisku vedlo. Nadbytečnost navrhovaného důkazu je přitom jedním z všeobecně uznávaných (ústavně konformních) důvodů pro zamítnutí důkazního návrhu. V této trestní věci soudy obou stupňů tato ustálená pravidla plně respektovaly. Vypořádaly se s návrhy na vypracování znaleckých posudků z oboru kriminalistické odorologie i biomechaniky, s požadovaným výslechem svědka L. K., případně čtením listiny na č. l. 777 spisu. Nejvyšší soud může nejen potvrdit zákonnost jejich postupu, ale též se bezvýhradně ztotožnit s konkrétními důvody, pro které soudy uvedené návrhy zamítly.
34. V rozporu se skutečným stavem věci je také argument obhajoby, že soudy žádným způsobem neodůvodnily, na základě čeho dospěly k závěru, že se dovolatel dopustil činu s úmyslem získat majetkový prospěch. Přitom Vrchní soud v Olomouci v tomto směru doplnil dokazování přehledem exekucí vedených proti obviněnému i jeho povinnostem k náhradě (poměrně vysoké) škody z předchozí trestné činnosti. S přihlédnutím k poznatkům z nich plynoucích soud druhého stupně na str. 22 jeho rozsudku zcela logicky vyloučil jakýkoliv jiný motiv ke spáchání předmětného skutku než právě snahu finančně se obohatit. Konkrétně neshledal možnost, že by šlo o jednání pomateného fanouška, neboť dovolatel poškozenou nikdy předtím nekontaktoval ani nebyl zjištěn jeho zvláštní zájem o ni. Motivu vybití bezdůvodné agrese, příp. motivu sexuálnímu neodpovídá ani samotný průběh činu, při němž obviněný jednak neprojevil žádnou známku sexuálního zájmu o poškozenou, jednak byl zaskočen vznikem jejího zranění, které zjevně způsobit nechtěl. V souvislosti s tím není od věci připomenout rovněž závěry znaleckých posudků vypracovaných k jeho osobnosti, kdy u něj nebyly zjištěny sklony k otevřeným projevům agresivity, případně chorobná agresivita. Soudy nedisponovaly ani poznatky, že by se někdy projevil jako sexuální násilník (nadto měl v inkriminovaném období hned dvě přítelkyně, takže lze důvodně předpokládat, že žádným nedostatkem v této oblasti netrpěl).
35. Naproti tomu odvolací soud přiléhavě poukázal na výrazné sklony obviněného k páchání majetkové trestné činnosti v kombinaci s jeho neutěšenou finanční situací (vysoké dluhy) a správně dovodil zištný motiv jeho trestného činu. To lze opět doplnit poznatkem z psychologického znaleckého posudku, podle kterého obviněný je celkově zaměřen na výkon a vlastní prospěch, což zahrnuje především prospěch materiální. Též by bylo možno poukázat na výběr konkrétní poškozené, který se v tomto ohledu nejeví jako náhodný. Namítala-li obhajoba jiný modus operandi u jednání, za která byl v minulosti odsouzen, jde znovu o nepříliš pádný argument (neschopný zvrátit závěr o zištném motivu posuzovaného skutku), neboť způsob provedení různých trestných činů stejným pachatelem nemusí být pokaždé shodný, nadto v daném případě šlo převážně o loupežná přepadení s vniknutím do obydlí poškozených.
36. Konečně je třeba uvést, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit – a to ani s výraznou mírou tolerance – dovolatelem jen obecně formulovanou námitku, kterou „zpochybnil subjektivní stránku skutkové podstaty jak podle §145 odst. 1 a §178 odst. 1, 2 TZ, tak i dle §173 odst. 1, 2 písm. a) TZ“. Učinil tak totiž v souvislosti s již shora zmíněným (nepravdivým) argumentem, že soudy „žádným způsobem neodůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že pachatel se dopustil činu s úmyslem získat majetkový prospěch“, a především s primárním požadavkem na změnu skutkových zjištění se závěrem, že se žalovaného skutku nedopustil.
37. Je tak možno shrnout, že Nejvyšší soud v posuzované trestní věci neshledal žádné porušení některého z principů spravedlivého procesu ani pochybení při hmotněprávním posouzení zjištěného skutku, které odvolací soud přiléhavě právně kvalifikoval jednak jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a jednak jako přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
38. Nejvyšší soud proto z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) v neveřejném zasedání, které byl oprávněn konat na základě §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu