Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.08.2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020 [ usnesení / výz-A ], paralelní citace: 1B/2021 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.647.2020.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
Právní věta Sledování, Důkaz, Provádění důkazů, Právo na spravedlivé soudní řízení §158d odst. 2, 3 a 10 tr. ř., čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod I. Ustanovení §158d odst. 3 tr. ř. neupravuje zvláštní, speciální institut v podobě sledování uskutečněného na základě předchozího povolení soudce, ale pouze klade náročnější podmínky na povolovací proces sledování, při kterém mají být pořizovány záznamy ve smyslu §158d odst. 2 tr. ř. v případech, kdy má být sledováním zasaženo do vyjmenovaných základních lidských práv a svobod (přičemž může jít o práva či svobody i jiné než sledované osoby). Účelem ustanovení §158d odst. 10 tr. ř. není nic jiného než s odkazem na ustanovení §158d odst. 2 tr. ř. zdůraznit, že v jiné věci lze použít za předpokladů zde uvedených jako důkazní prostředek záznam pořízený při sledování a připojený protokol. Záznamy o sledování osob a věcí uvedené v §158d odst. 2 tr. ř. a připojené protokoly tedy lze použít jako důkazní prostředky i v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo povoleno sledování, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno (§158d odst. 10 tr. ř.). To platí jak v případech, kdy bylo sledování povoleno státním zástupcem (§158d odst. 2 tr. ř.), tak i tehdy, kdy bylo sledování povoleno soudcem (§158d odst. 3 tr. ř.). V případech sledování povoleného soudcem, při němž se zasahuje do nedotknutelnosti obydlí nebo jiných práv uvedených v §158d odst. 3 tr. ř., je však třeba přípustnost takového důkazního prostředku v jiné věci posuzovat s ohledem na zásadu proporcionality a s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom je nutno zejména přihlédnout k intenzitě zásahu do práv uvedených v §158d odst. 3 tr. ř. a k závažnosti trestného činu, o němž se vede řízení v jiné trestní věci. Právnická osoba, Zmocněnec, Opatrovník §34 odst. 2, 4 a 5 t. o. p. o. II. Je-li jediná fyzická osoba, která je jinak oprávněna činit úkony za právnickou osobu v trestním řízení (§34 odst. 1 t. o. p. o.), vyloučena podle §34 odst. 4 věty první t. o. p. o. z provádění těchto úkonů proto, že je ve stejné trestní věci obviněna, toto vyloučení se nevztahuje na volbu zmocněnce k vykonávání úkonů za právnickou osobu v trestním řízení podle §34 odst. 2 t. o. p. o., jestliže zde není konkrétní riziko, že by taková volba byla učiněna proto, aby poškodila právnickou osobu či aby se na její úkor fyzická osoba zvýhodnila v trestním řízení. Institut opatrovníka právnické osoby v trestním řízení podle §34 odst. 5 t. o. p. o. je subsidiární povahy a měl by být využíván jen jako krajní prostředek, neboť vždy představuje zásah do práva právnické osoby na obhajobu v trestním řízení a ten musí být proporcionální vzhledem k účelu, který sleduje.

ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.647.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 647/2020 2 21 sp. zn. 8 Tdo 647/2020-11469 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2020 o dovoláních obviněných J. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, J. D. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, Z. V. , roz. B., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, a obviněných právnických osob C. , IČ XY, se sídlem XY, a S. H. , IČ XY, se sídlem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 12/2015, takto: I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B., J. D. a J. K. odmítají . II. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného Z. V. odmítá . III. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, a rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 61 T 12/2015, v části týkající se obviněných právnických osob C. a S. H., zrušují . Podle 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně přikazuje , aby věc obviněných právnických osob C. a S. H., v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 61 T 12/2015, byli obvinění J. B., J. D., J. K. a Z. V. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byli odsouzeni: J. B. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a jednoho měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činila 3000 Kč, celkem tedy 1 500 000 Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 500 dnů. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu bylo uloženo propadnutí náhradní hodnoty. J. D. byl za uvedený zločin a za sbíhající se trestný čin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 3 T 193/2014 (nesprávně uvedeno 3 T 196/2014), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 6 To 234/2017, odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu bylo uloženo propadnutí náhradní hodnoty. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 3 T 193/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 6 To 234/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. J. K. byla odsouzena podle §240 odst. 3, §58 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku jí bylo uloženo propadnutí náhradní hodnoty. Z. V. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu bylo uloženo propadnutí náhradní hodnoty. Právnické osoby P. a S. H. byly uznány vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, společnost C. byla uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byly uvedené společnosti odsouzeny podle §18 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů dále „t. o. p. o.“) k peněžitým trestům – P. ve výměře 300 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 5 000 Kč, což představuje celkem 1 500 000 Kč, S. H. ve výměře 200 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 5 000 Kč, což představuje celkem 1 000 000 Kč, C. ve výměře 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 2 000 Kč, což představuje celkem 200 000 Kč. Dále jim byly uloženy tresty propadnutí věci a propadnutí náhradní hodnoty. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Z. V. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Generálnímu finančnímu ředitelství České republiky částku 11 858 251,20 Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. T. a o zproštění obžaloby obviněného J. Ř. 2. Označené rozhodnutí napadli obvinění J. B., J. D., J. K., Z. V., P. a S. H. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně odvoláními. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ohledně obviněných J. B., J. D. a Z. V. ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a ohledně obviněné C. ve výroku o trestu propadnutí věci, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému J. B. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněnému J. D. byl za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a dále za zločin podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 3 T 193/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 6 To 234/2017, podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 3 T 193/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 6 To 234/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému Z. V. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněné C. byl nově uložen trest propadnutí věci. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných J. K., P. a S. H. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně podané ohledně obviněného J. Ř. a obviněných P. a S. H. zamítnuta. 3. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu spočívala trestná činnost obviněných v tom, že: J. D., J. Ř. a J. B. společným jednáním v úmyslu obohatit se na úkor České republiky, v období nejméně od 19. 8. 2007 do 31. 12. 2012 postupně prostřednictvím obchodních společností M., IČ: XY, se sídlem v rozhodném období v XY, P. M., IČ: XY, se sídlem v XY, A., IČ: XY, se sídlem v rozhodném období XY, R. C., IČ: XY, se sídlem XY, S. H., IČ: XY, se sídlem XY, a C., IČ: XY, se sídlem XY, kteréžto společnosti byly v pozici tzv. „ztraceného obchodníka“, dováželi do České republiky zboží – parfémy a toaletní vody – od dodavatelů z nečlenských zemí Evropské unie (zejména od společností T. F. se sídlem ve XY a U. T. P. L. se sídlem na XY) pro odběratele – společnost P., a to za primárním účelem vyhnout se povinnosti odvést daň z přidané hodnoty z dovozu zboží, při jeho následném prodeji v České republice, podle §23 zákona č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, konkrétně v rámci jednání: 1. společnost M. jednatele M. V. uskutečnila dovoz zboží takto:
datum dovozu dovezené množství Částka
19.8.2007 Nezjištěno 178 554,00
9.9.2007 Nezjištěno 226 975,00
24.9.2007 Nezjištěno 107 422,00
30.9.2007 Nezjištěno 121 616,00
30.9.2007 Nezjištěno 239 439,00
21.10.2007 Nezjištěno 394 135,00
31.10.2007 Nezjištěno 263 464,00
5.11.2007 Nezjištěno 139 032,00
11.11.2007 Nezjištěno 242 368,00
11.11.2007 Nezjištěno 221 905,00
11.11.2007 Nezjištěno 188 483,00
22.11.2007 Nezjištěno 198 373,00
28.11.2007 Nezjištěno 276 699,00
29.11.2007 Nezjištěno 144 965,00
3.12.2007 Nezjištěno 123 175,00
12.12.2007 Nezjištěno 1 013 961,00
12.12.2007 Nezjištěno 606 699,00
18.12.2007 Nezjištěno 620 851,00
18.12.2007 Nezjištěno 355 371,00
16.1.2008 Nezjištěno 56 461,00
16.1.2008 Nezjištěno 336 700,00
20.1.2008 Nezjištěno 164 374,00
20.1.2008 Nezjištěno 544 827,00
12.2.2008 Nezjištěno 177 683,00
12.2.2008 Nezjištěno 190 912,00
17.2.2008 Nezjištěno 620 463,00
17.2.2008 Nezjištěno 257 835,00
6.3.2008 Nezjištěno 103 392,00
6.3.2008 Nezjištěno 50 570,00
13.3.2008 Nezjištěno 263 361,00
13.3.2008 Nezjištěno 173 738,00
7.4.2008 Nezjištěno 54 595,00
7.4.2008 Nezjištěno 203 082,00
13.4.2008 Nezjištěno 511 823,00
13.4.2008 Nezjištěno 210 612,00
12.5.2008 Nezjištěno 194 976,00
12.5.2008 Nezjištěno 376 041,00
18.5.2008 Nezjištěno 188 135,00
18.5.2008 Nezjištěno 106 040,00
2.6.2008 Nezjištěno 151 192,00
2.6.2008 Nezjištěno 67 957,00
10.6.2008 Nezjištěno 576 467,00
10.6.2008 Nezjištěno 141 346,00
25.6.2008 Nezjištěno 348 282,00
25.6.2008 Nezjištěno 105 778,00
26.6.2008 Nezjištěno 272 298,00
26.6.2008 Nezjištěno 112 014,00
22.7.2008 Nezjištěno 199 886,00
22.7.2008 Nezjištěno 439 300,00
Celkem Nezjištěno 12 863 627,00
přičemž ve svých daňových přiznáních k DPH společnost M. dovoz zboží v jednotlivých zdaňovacích obdobích zatajila, a to konkrétně: zdaňovací období datum podání DaP hodnota nepřiznaná u FÚ v Luhačovicích dovezeného zboží DPH _____ III. Q 2007 26. 10. 2007 874 006 166 061,14 IV. Q 2007 25. 1. 2008 4 789 481 910 001,39 I. Q 2008 nepodáno 2 940 316 558 660,04 II. Q 2008 nepodáno 3 620 638 687 921,22 III. Q 2008 nepodáno 639 186 121 455,34 Celkem: 12 863 627 2 444 089,13 společnost P. M. jednatele J. K. uskutečnila dovoz zboží takto:
datum dovozu dovezené množství Částka
6.8.2008 2987 ks 653 744,00
1.9.2008 4668 ks 1 087 376,00
1.9.2008 670 ks 484 142,00
15.9.2008 780 ks 204 160,00
2.10.2008 3216 ks 848 580,00
13.10.2008 2953 ks 771 983,00
13.10.2008 3576 ks 928 818,00
27.10.2008 2256 ks 575 043,00
5.11.2008 570 ks 154 539,00
11.11.2008 1885 ks 511 054,00
Celkem 6 219 439,00
přičemž ve svých daňových přiznáních k DPH společnost P. M. dovoz zboží v jednotlivých zdaňovacích obdobích zatajila, a to konkrétně: zdaňovací období datum podání DaP hodnota nepřiznaná u FÚ Brno IV dovezeného zboží DPH III. Q 2008 27. 10. 2008 2 429 422 461 590,18 IV. Q 2008 9. 3. 2009 3 790 017 720 103,23 Celkem: 6 219 439 1 181 693,41 3. společnost A. ovládaná D. T. uskutečnila dovoz zboží takto:
datum dovozu dovezené množství částka
20.11.2008 1627 ks 478 473,00
22.11.2008 3413 ks 1 003 716,00
25.11.2008 4055 ks 1 192 521,00
1.12.2008 1110 ks 327 679,00
12.12.2008 1636 ks 482 957,00
13.1.2009 1778 ks 552 035,00
22.1.2009 3011 ks 892 411,00
24.2.2009 1754 ks 543 514,00
23.3.2009 1739 ks 531 634,00
8.4.2009 933 ks 298 677,00
16.4.2009 3085 ks 925 953,00
4.5.2009 1421 ks 428 132,00
13.5.2009 2460 ks 745 896,00
11.6.2009 1532 ks 432 041,00
19.6.2009 2883 ks 813 037,00
1.7.2009 1552 ks 433 495,00
Celkem 10 082 171,00
přičemž ve svých daňových přiznáních k DPH společnost A. dovoz zboží v jednotlivých zdaňovacích obdobích zatajila, a to konkrétně: zdaňovací období datum podání DaP hodnota nepřiznaná u FÚ Ostrava I dovezeného zboží DPH IV. Q 2008 nepodáno 3 485 346, 662 215,74 I. Q 2009 18. 6. 2009 2 519 594 478 722,86 II. Q 2009 nepodáno 3 643 736 692 309,84 III. Q 2009 nepodáno 433 495 82 364,05 Celkem: 10 082 171 1 915 612,49 4. společnost R. C. jednatele D. T. uskutečnila dovoz zboží takto:
datum dovozu dovezené množství částka
24.7.2009 1488 ks 394 733,00
28.7.2009 2493 ks 661 337,00
17.8.2009 1477 ks 389 631,00
25.8.2009 2771 ks 730 986,00
4.9.2009 910 ks 240 347,00
24.9.2009 5143 ks 1 282 963,00
28.9.2009 506 ks 126 226,00
celkem 3 826 223,00
přičemž ve svých daňových přiznáních k DPH dovoz zboží v jednotlivých zdaňovacích obdobích zatajila, a to konkrétně: zdaňovací období datum podání DaP hodnota nepřiznaná u FÚ dovezeného zboží DPH____ III. Q 2009 3 826 223,00 726 982,37 5. společnost S. H. jednatele Z. V. uskutečnila dovoz zboží takto:
datum dovozu dovezené množství částka
12.10.2009 4593 ks 1 137 037,00
20.10.2009 2256 ks 558 492,00
22.10.2009 2035 ks 503 782,00
4.11.2009 1154ks 290 134,00
13.11.2009 3004 ks 755 253,00
14.11.2009 1260 ks 316 784,00
24.11.2009 945 ks 237 588,00
4.12.2009 2641 ks 651 390,00
8.12.2009 1868 ks 460 733,00
11.12.2009 2008 ks 495 264,00
13.12.2009 739 ks 182 271,00
30.12.2009 1803 ks 444 701,00
22.1.2010 3094 ks 829 473,00
12.2.2010 1550 ks 411 653,00
27.2.2010 1503 ks 399 170,00
8.3.2010 5843 ks 1 600 427,00
14.3.2010 1545 ks 423 184,00
18.3.2010 3613 ks 1 330 867,00
2.4.2010 1152 ks 317 711,00
26.4.2010 2625 ks 723 949,00
6.5.2010 3611 ks 989 857,00
24.5.2010 2262 ks 656 604,00
7.6.2010 1738 ks 528 541,00
17.6.2010 1652 ks 502 388,00
18.6.2010 1309 ks 398 079,00
8.7.2010 1364 ks 783 389,00
16.7.2010 2336 ks 1 114 623,00
21.7.2010 1312 ks 826 032,00
9.8.2010 2078 ks 754 456,00
20.8.2010 1101 ks 474 091,00
27.8.2010 1359 ks 579 191,00
3.9.2010 4165 ks 1 956 386,00
23.9.2010 3889 ks 1 390 312,00
30.9.2010 1005 ks 572 644,00
7.10.2010 3212 ks 2 014 571,00
24.10.2010 6599 ks 3 564 312,00
26.10.2010 4005 ks 1 457 378,00
29.10.2010 3299 ks 1 122 239,00
5.11.2010 3844 ks 1 381 188,00
13.11.2010 6631 ks 2 444 307,00
29.11.2010 1698 ks 480 168,00
3.12.2010 1013 ks 411 424,00
8.12.2010 2209 ks 841 411,00
14.12.2010 1715 ks 399 585,00
14.1.2011 2093 ks 723 568,00
27.1.2011 1215 ks 435 161,00
4.2.2011 3176 ks 1 141 264,00
11.2.2011 1240 ks 490 823,00
4.3.2011 1051 ks 321 840,00
21.3.2011 1441 ks 437 198,00
15.4.2011 2264 ks 444 979,00
3.5.2011 3057 ks 1 105 160,00
13.5.2011 2366 ks 659 538,00
17.5.2011 876 ks 187 984,00
30.5.2011 1159 ks 279 888,00
22.6.2011 4239 ks 1 148 454,00
7.7.2011 1961 ks 451 604,00
26.7.2011 1093 ks 269 195,00
5.8.2011 3545 ks 346 559,00
15.8.2011 1365 ks 403 934,00
16.8.2011 1386 ks 339 129,00
2.9.2011 5002 ks 1 255 870,00
9.9.2011 1913 ks 484 590,00
16.9.2011 758 ks 163 250,00
26.9.2011 1321 ks 361 798,00
6.10.2011 1702 ks 454 509,00
10.10.2011 2581 ks 545 298,00
12.10.2011 1203 ks 491 713,00
1.11.2011 1495 ks 433 367,00
12.11.2011 2269 ks 699 437,00
21.11.2011 10529 ks 777 834,00
23.11.2011 1812 ks 570 818,00
30.11.2011 1516 ks 99 169,00
9.12.2011 2875 ks 777 859,00
14.12.2011 3671 ks 895 203,00
14.12.2011 1052 ks 322 961,00
27.1.2012 624 ks 177 534,00
9.2.2012 529 ks 159 169,00
15.2.2012 1349 ks 388 046,00
20.2.2012 1126 ks 260 460,00
29.2.2012 1346 ks 336 496,00
5.3.2012 1950 ks 604 304,00
19.3.2012 1348 ks 384 701,00
10.4.2012 1348 ks 539 573,00
30.4.2012 1036 ks 529 691,00
21.5.2012 1341 ks 565 200,00
22.5.2012 3535 ks 285 698,00
14.6.2012 1384 ks 374 340,00
2.7.2012 812 ks 325 649,00
25.7.2012 1729 ks 636 673,00
30.7.2012 1286 ks 621 827,00
6.8.2012 1228 ks 578 414,00
20.8.2012 1539 ks 381 642,00
30.8.2012 2468 ks 1 187 494,00
3.9.2012 1874 ks 762 886,00
19.9.2012 2068 ks 622 274,00
4.10.2012 2181 ks 825 655,00
12.10.2012 12364 ks 2 153 756,00
19.10.2012 1432 ks 798 869,00
12.11.2012 2739 ks 900 029,00
16.11.2012 5256 ks 1 806 445,00
27.11.2012 1341 ks 257 005,00
29.11.2012 3165 ks 859 038,00
3.12.2012 2581 ks 744 989,00
5.12.2012 1937 ks 631 846,00
7.12.2012 1269 ks 468 508,00
10.12.2012 4570 ks 1 401 384,00
Celkem 75 802 588,00
přičemž ve svých daňových přiznáních k DPH dovoz zboží v jednotlivých zdaňovacích obdobích zatajila, a to konkrétně: zdaňovací období datum podání DaP hodnota nepřiznaná u FÚ pro XY dovezeného zboží DPH IV. Q 2009 26. 1. 2010 6 033 429 1 146 351,51 I. Q 2010 27. 4. 2010 4 994 774 998 954,80 II. Q 2010 27. 7. 2010 4 117 129 823 425,80 III. Q 2010 27. 10. 2010 8 451 124 1 690 224,80 IV. Q 2010 26. 1. 2011 14 116 583 2 783 316,60 leden 2011 1. 3. 2011 1 158 729 231 745,80 únor 2011 29. 3. 2011 1 632 087 326 417,40 březen 2011 28. 4. 2011 759 038 151 807,60 duben 2011 26. 5. 2011 444 979 88 995,80 květen 2011 1. 7. 2011 2 232 570 446 514,00 červen 2011 27. 7. 2011 1 148 454 229 690,80 červenec 2011 26. 8. 2011 720 799 144 159,80 srpen 2011 29. 9. 2011 1 089 622 217 924,40 září 2011 26. 10. 2011 2 265 508 453 101,60 říjen 2011 28. 11. 2011 1 491 520 298 304,00 listopad 2011 27. 12. 2011 2 580 625 516 125,00 prosinec 2011 30. 1. 2012 1 996 023 399 204,60 leden 2012 28. 2. 2012 177 534 35 506,80 únor 2012 27. 3. 2012 1 144 171 228 834,20 březen 2012 27. 4. 2012 989 005 197 801,00 duben 2012 28. 5. 2012 1 069 264 213 852,80 květen 2012 26. 6. 2012 850 898 170 179,60 červen 2012 25. 7. 2012 374 340 74 868,00 červenec 2012 27. 8. 2012 1 584 149 316 829,80 srpen 2012 26. 9. 2012 2 147 550 429 510,00 září 2012 29. 10. 2012 1 385 160 277 032,00 říjen 2012 27. 11. 2012 3 778 280 755 656,00 listopad 2012 28. 12. 2012 3 822 517 764 503,40 prosinec 2012 29. 1. 2013 3 246 727 649 345,40 Celkem: 75 802 588 15 060 183,31 6. společnost C. jednatele J. H. uskutečnila dovoz zboží takto:
datum dovozu dovezené množství částka
4.2.2011 1172 ks 721 471,00
28.4.2011 895 ks 510 381,00
19.7.2011 933 ks 482 439,00
6.10.2011 1564 ks 1 059 625,00
27.10.2011 1166 ks 645 433,00
19.3.2012 1166 ks 642 890,00
5.11.2012 1588 ks 949 423,00
celkem 5 011 662,00
přičemž ve svých daňových přiznáních k DPH dovoz zboží v jednotlivých zdaňovacích obdobích zatajila, a to konkrétně: zdaňovací období datum podání DaP hodnota nepřiznaná u FÚ Brno I dovezeného zboží DPH únor 2011 29. 3. 2011 721 471 144 294,20 duben 2011 27. 5. 2011 510 381 102 076,20 červenec 2011 29. 8. 2011 482 439 96 487,80 říjen 2011 24. 11. 2011 1 705 058 341 011,60 březen 2012 27. 4. 2012 642 890 128 578,00 listopad 2012 28. 12. 2012 949 423 189 884,60 Celkem: 5 011 622 1 002 332,40 přičemž cílem všech takto provedených obchodů, bylo zařazení tzv. ztraceného obchodníka mezi dodavatele a odběratele v úmyslu vyhnout se povinnosti odvést DPH při nákupu zboží ze třetí země a následném prodeji zboží v České republice, když dále již bylo zboží prodáváno s DPH, čehož si byli J. D., J. B., Z. V., D. T. a J. K. vědomi. Rozdělení úloh v rámci obchodů s dováženým zbožím přitom spočívalo zejména v tom, že: J. D. od poloviny roku 2007 řídil a zprostředkovával obchody se zbožím (zejména s parfémy a toaletními vodami), které bylo dle deklarovaných celních dokladů nakupováno od společností T. F., se sídlem ve XY a U. T. P. L., se sídlem na XY, a to prostřednictvím společností nepřiznávajících v daňových přiznáních k DPH dovoz zboží (tzv. ztracených obchodníků), a to postupně – M., P. M., A., R. C., S. H. a C. Přitom J. D. za tímto účelem zejména: - zajišťoval ztracené obchodníky a jejich jednatele, těmto dával pokyny k fakturacím, k převodům finančních prostředků a k výběrům finančních prostředků z účtů, - prováděl převody finančních prostředků určených k nákupům zboží ve Spojených arabských emirátech z korun českých na americké dolary, - vedl elektronickou evidenci uskutečněných obchodů, a prováděl i další úkony s obchody související, čímž se společně s dalšími osobami ke škodě České republiky podílel na neoprávněném snížení daňových povinností společností M., P. M., A., R. C., S. H. a C., jak je popsáno shora pod body 1.–6., v celkové výši minimálně 22 330 893,11 Kč. J. B. jako jednatel společnosti P., po předchozí dohodě s J. D. o trestné činnosti, především rozhodoval o navázání obchodní spolupráce s obžalovaným J. D., prováděl finanční operace na účtech společnosti P. a nákupy zboží související, přičemž zajišťoval vedení účetnictví dané společnosti s vědomím krácení daňových povinností, tak jak je uvedeno výše. Dále řešil praktické otázky jednotlivých obchodů s J. D., problematiku fakturace a rozdělení objemu obchodovaného zboží v rámci vystavovaných faktur, platby za celní odbavení zboží. Celkem se tak J. B. společně s dalšími osobami ke škodě České republiky úmyslně podílel na neoprávněném snížení daňových povinností společností M., P. M., A., R. C., S. H. a C., jak je popsáno shora pod body 1.–6., v celkové výši minimálně 22 330 893,11 Kč. D. T. jako jednatel a následně jako osoba fakticky jednající za společnost A. a jako jednatel společnosti R. C. v daňových přiznáních společností k DPH nepřiznával dovozy zboží ze třetí země, ačkoli o uskutečnění těchto dovozů věděl, na základě instrukcí J. D. zřídil za účelem těchto obchodů společnostem bankovní účty, ze kterých byly prováděny platby za dodávky zboží ze Spojených arabských emirátů a vystavoval faktury na dodání zboží společnosti P. a celkem se tak společně s dalšími osobami podílel ke škodě České republiky na neoprávněném snížení daňových povinností společností A. a R. C., jak je popsáno shora pod body 3.–4., ve výši minimálně 2 642 594,86 Kč. Z. V. jako jednatel společnosti S. H. v daňových přiznáních společnosti k DPH nepřiznával dovozy zboží ze třetí země, ačkoli o uskutečnění těchto dovozů věděl, na základě instrukcí J. D. založil za účelem těchto obchodů společnosti bankovní účty, ke kterým zřídil J. D. dispoziční oprávnění, dával pokyny k fakturacím dovezeného zboží pro odběratele P. Celkem se tak společně s dalšími osobami ke škodě České republiky podílel na neoprávněném snížení daňových povinností společnosti S. H., jak je popsáno shora pod bodem 5., ve výši minimálně 15 060 183,31 Kč. J. K. jako pověřená osoba ze strany statutárních zástupců společností S. H. a C. po předchozí dohodě s J. D., Z. V. a J. H., v rámci obchodů s parfémy a toaletními vodami vystavovala společnostem S. H. a C. faktury na prodej tohoto zboží odběratelské společnosti P., a to na základě údajů o množství a ceně obchodovaného zboží, které jí předával J. D., a ačkoli věděla, že společnosti S. H. a C. zboží nakupují od dodavatelů ze Spojených arabských emirátů, tyto záměrně nezahrnovala do účetnictví společností S. H. a C. a příslušné faktury nepředkládala pověřené externí účetní ke zpracování podkladů pro daňová přiznání společností S. H. a C., to vše ve snaze vyhnout se povinnosti odvést daň z přidané hodnoty z dovozu zboží podle §23 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Celkem se tak J. K. společně s dalšími osobami ke škodě České republiky podílela na neoprávněném snížení daňových povinností společností S. H. a C., jak je popsáno shora pod body 5.–6., ve výši minimálně 16 062 515,71 Kč. Společnost P. byla v rámci své činnosti, z pokynů a jednáním jednatele J. B., v době od měsíce ledna do měsíce prosince 2012 součástí účelově vytvořených obchodních řetězců společností a podílela se na obchodování s parfémy a toaletními vodami, které fakturačně nakupovala od společností S. H. a C., společnost P. zasílala či vkládala na bankovní účty úhrady za nákup zboží a vlastním plněním své daňové povinnosti (jak u DPH na vstupu, tak u DPH na výstupu s obchodovaným zbožím) vytvářela dojem o řádném průběhu obchodní činnosti, a to vše za účelem zastření primárního cíle prováděných obchodů, kterým bylo zkrácení daně z přidané hodnoty u prvních článků obchodních řetězců, tj. u společností S. H. a C. Celkem se společnost P. v době od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 ke škodě České republiky podílela na dovozu zboží ze Spojených arabských emirátů prostřednictvím společnosti S. H. v celkové hodnotě 20 569 595 Kč a prostřednictvím společnosti C. v celkové hodnotě 1 592 313 Kč, a takto se podílela na souvisejícím nepřiznání a neodvedení DPH z dovozu zboží za uvedené období v celkové výši minimálně 4 432 377 Kč. Společnost S. H. byla v rámci své činnosti, z pokynů a jednáním jednatele Z. V., v době od měsíce ledna do měsíce prosince 2012 součástí účelově vytvořených obchodních řetězců společností a podílela se na obchodování s parfémy a toaletními vodami, které fakturačně nakupovala od subjektů ze zemí mimo Evropskou unii a dále je prodávala společnosti P., když zboží bylo dodáváno přímo společnosti P. a společnost S. H. byla v pozici tzv. ztraceného obchodníka, takže kupující P. mohla ve svých daňových přiznáních k DPH deklarovat nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců registrovaných k DPH v České republice a nemusela přiznávat dovoz zboží ve smyslu §23 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, přičemž ani společnost S. H., která v souvislosti s fakturovanými obchody rovněž přijímala na své účty platby za zboží prováděné bezhotovostními převody či hotovostními vklady a prováděla platby za zboží dodavatelům, ve svých daňových přiznáních k DPH za zdaňovací období měsíců leden 2012 až prosinec 2012 daňovou povinnost vzniklou v souvislosti s dovozem zboží nepřiznávala a daň z přidané hodnoty nehradila, čímž v důsledku dovozu zboží za uvedené období v celkové hodnotě 20 569 595 Kč ke škodě České republiky neoprávněně snížila svou daňovou povinnost celkem o minimálně 4 113 915 Kč. Společnost C. byla v rámci své činnosti, z pokynů a jednáním jednatele J. H., v průběhů měsíců března a listopadu 2012 součástí účelově vytvořených obchodních řetězců společností a podílela se na obchodování s parfémy a toaletními vodami, které fakturačně nakupovala od subjektů ze zemí mimo Evropskou unii a dále je prodávala společnosti P., když zboží bylo dodáváno přímo společnosti P. a společnost C. byla v pozici tzv. ztraceného obchodníka, takže kupující P. mohla ve svých daňových přiznáních k DPH deklarovat nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců registrovaných k DPH v České republice a nemusela přiznávat dovoz zboží ve smyslu §23 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, přičemž ani společnost C., která v souvislosti s fakturovanými obchody rovněž přijímala na své účty platby za zboží prováděné bezhotovostními převody či hotovostními vklady a prováděla platby za zboží dodavatelům, ve svých daňových přiznáních k DPH za zdaňovací období měsíců březen 2012 a listopad 2012 však daňovou povinnost vzniklou v souvislosti s dovozem zboží nepřiznávala a daň z přidané hodnoty nehradila, čímž v důsledku dovozu zboží za uvedené období v celkové hodnotě 1 592 313 Kč ke škodě České republiky neoprávněně snížila svou daňovou povinnost celkem o minimálně 318 462 Kč. 4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů rozhodovaly v posuzované věci opakovaně. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 61 T 12/2015, byli obvinění J. B., J. D., J. K., Z. V., D. T., J. Ř., C., S. H. a P. uznáni vinnými: J. B., J. D., J. K., Z. V. a J. Ř. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, D. T. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (v rozsudku chybně uvedeno, že ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.), P. a S. H. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, C. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl obviněným také uložen trest, přičemž v dalším bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby obviněné I. B. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2 tr. ř., §261 tr. ř., z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných D. T., J. Ř., J. D., J. B., Z. V., J. K., P., S. H., částečně zrušen, a to v celém rozsahu ohledně obviněných D. T., J. Ř., J. D., J. B., Z. V., J. K., P., S. H. a C. a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části soudu prvního stupně vrácena. II. Dovolání a vyjádření k nim 5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, podali obvinění J. B., J. D., J. K., Z. V., C. (dále též jen „C.“), a S. H. (dále též jen „S. D.“), prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání. 6. Obviněný J. B. odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř. Vytkl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že odvolací soud neodstranil vady vytýkané v odvolání obviněného, přičemž navíc sám zatížil napadené rozhodnutí vadami zakládajícími důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. 7. Právní vady obviněný vymezil ve dvou okruzích, konkrétně ve vazbě na právní závěry stran jeho vědomosti o krácení DPH ze strany dovozových společností a ve vazbě na vymezení skutku a určení výše škody (článek IV. podání). V obou případech jsou závěry soudů založeny na skutkových zjištěních učiněných v přímém rozporu s obsahem provedených důkazů (námitka extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů, skutkových zjištění a právních závěrů), konkrétně v souvislosti s neúplným vyhodnocením bankovních informací a dále nezohledněním objemu skutečně obchodovaného zboží a jeho postupném prodeji, námitkou in dubio pro reo a námitkou porušení práva obviněného na řádné odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 6 a §125 odst. 1 tr. ř. 8. Obviněný od počátku namítal, že jako jednatel společnosti P. (dále též jen „P.“), neměl jakékoliv povědomí o tom, že dodavatelé společnosti P., tzv. ztracení obchodníci, které pro P. zajišťoval spoluobviněný J. D., nepřiznávají a/nebo nehradí DPH ze zboží nakoupeného společností P., natož že by tyto společnosti neměly na úhradu předmětného DPH, když společnost P. veškeré platby za nákup zboží od zmíněných ztracených obchodníků hradila na jejich bankovní účty (převážně bezhotovostně), a to ve výši, která zahrnovala nejen příslušné DPH, ale i dostatečnou marži, takže tyto společnosti měly dostatek finančních prostředků na úhradu DPH, přičemž společnost veškeré realizované obchody s těmito společnostmi řádně vykazovala ve svém účetnictví a přiznávala je v rámci svých daňových povinností. Závěry soudů obou stupňů týkající se jeho vědomosti o krácení DPH považuje s ohledem na obsah provedených důkazů za nesprávné, nepodložené a zkreslené. Své námitky podrobně rozvedl ve vazbě na sledované platby mezi společností P. a dovozovými společnostmi a mezi dovozovými společnostmi a společností T. (resp. G. E.), v návaznosti na objem obchodovaného zboží, na marže a zisk dovozových společností a na plnění daňových povinností dovozových společností. 9. Dále uplatnil námitky týkající se absence určení konkrétního okamžiku spáchání trestného činu, neúplnosti popisu skutku, porušení totožnosti skutku a nesprávného určení výše škody. Měl za to, že ze strany nalézacího soudu došlo ke změně popisu skutku, když namísto skutku vymezeného v obžalobě, který okamžik spáchání trestného činu (zkrácení DPH) spatřoval v okamžiku dovozu zboží do České republiky, ačkoliv v tomto okamžiku nemohlo dojít ke vzniku škody v podobě neuhrazené DPH z důvodu tzv. daňové neutrality, soud posunul okamžik spáchání trestného činu až do okamžiku prodeje předmětného zboží společnosti P. (DPH z uskutečněného zdanitelného plnění na území České republiky). Tato úprava měla mnohem zásadnější dopady, než si soudy vůbec uvědomily. Zejména došlo ke změně zdaňovacích období, v nichž mělo dojít ke zkrácení daně. Soudy, opírajíce se především o analýzy bankovních informací, vycházely z úvah, že dovážené zboží bylo společností P. ve prospěch tzv. ztracených obchodníků hrazeno předem, před samotným dovozem, což je v rozporu s principem fungování DPH z následného prodeje. Ve vztahu k uskutečnitelnému zdanitelnému plnění byla tímto sledována zcela jiná zdaňovací období, než pro která byla podána obžaloba. Podle názoru obviněného měl soud jasně stanovit zdaňovací období, v nichž ke krácení DPH z tzv. dalšího prodeje došlo, čehož by byl schopen pouze na základě analýzy fakturací vystavených dovozovými společnostmi a tam uvedených dat uskutečnitelného zdanitelného plnění, a dále určit konkrétní způsob zkrácení DPH z tzv. dalšího prodeje, resp. označit konkrétní daňové přiznání s uvedením, jakým způsobem došlo ke krácení DPH, tedy určit, zda vůbec nedošlo k podání daňového přiznání, anebo sice došlo, ale výsledná daňová povinnost byla záměrně snížena, a to buď přiznáním menšího rozsahu DPH z tohoto tzv. dalšího prodeje (tedy DPH na výstupu), anebo naopak neoprávněným navýšením DPH na výstupu. Na základě zjištění znalců, že tzv. ztracení obchodníci až na výjimky daňová přiznání podali, přičemž DPH na výstupu přiznali ve stejné výši jako společnost P., někdy i ve vyšší výši, vznikla důvodná pochybnost o jakémkoliv krácení daně a bez bližšího zkoumání překážka k určení skutečné výše případně zkrácené daně pouze na základě hodnocení údajů z daňových přiznání. Pouze na jejich základě nelze vyčíst, zda v nich byla zahrnuta zdanitelná plnění týkající se prodeje parfémů. Nelze tedy bez zkoumání konkrétního složení obratu, případně nákladové stránky, ani konstatovat opak, tedy že předmětná zdanitelná plnění v daňových přiznáních uvedena nebyla, což s ohledem na pravidlo in dubio pro reo by mělo být hodnoceno ve prospěch obviněného. 10. Nalézací soud namísto reálného zkoumání průběhu tzv. dalšího prodeje dovodil zkrácení daně pouze na úvahách o rozdílech mezi výší plateb uhrazených ze strany společnosti P. ve prospěch jednotlivých dodavatelských společností a mezi výší plateb uhrazených ze strany těchto společností ve prospěch společnosti T., když konstatoval, že tyto byly prakticky shodné. Všichni zainteresovaní, včetně obviněného, museli tedy údajně vědět, že dodavatelské firmy nemají na úhradu DPH a že toto tedy nemohou ani přiznávat a hradit. Uvedená úvaha, dokreslená tím, že byly sledovány pouze omezené časové úseky plateb, vypovídá toliko o nakládání s finančními prostředky, nikoliv o způsobu krácení daně a její výši. Zůstatky na bankovních účtech nic nevypovídají o krácení daně. V souvislosti s úpravou skutku obviněný dále namítl, že nalézací soud v rozporu s principy fungování DPH nezkoumal jednotlivé obchodní transakce mezi společností P. a tzv. ztracenými obchodníky, tedy vůbec nehodnotil jednotlivé faktury vystavované těmito společnostmi společnosti P. tak, aby zjistil konkrétní výši škody včetně příslušného zdaňovacího období za účelem konkretizace okamžiku spáchání trestného činu. Soudy určená výše škody je nesprávně stanovena. Na základě části faktur, které měly soudy k dispozici, bylo možno určit konkrétní výši škody i příslušné zdaňovací období za účelem konkretizace okamžiku spáchání trestného činu. Výše škody, která je stanovena z celní hodnoty dováženého zboží, je zcela v rozporu s jakoukoliv logikou, zvláště pokud z provedených důkazů vyplývá, že ve sledovaném období ani nedošlo k prodeji veškerého objemu dovezeného zboží společnosti P. Obviněnému je tudíž přičítána škoda, která ve sledovaných zdaňovacích obdobích ani nenastala. S ohledem na prokazatelně postupný prodej by bylo logičtější určit výši škody na základě souhrnu realizovaných úhrad ze strany P. ve prospěch jednotlivých dovozových společností, neboť pouze takto určená výše škody by mohla odrážet skutečně realizovaná plnění z pohledu DPH, avšak bez vazby na konkrétní zdaňovací období. 11. Obviněný brojil i proti výroku o trestu. Ten je chybným a nezákonným, neboť obviněný byl trestán za maření výkonu trestu odnětí svobody, na nějž se hledí, jako by nikdy nebyl vysloven. 12. Závěrem upozornil, že podal návrh na povolení obnovy řízení, když ve vazbě na absenci zkoumání skutečného objemu obchodovaného zboží mezi dovozovými společnostmi předložil nalézacímu soudu především veškeré chybějící faktury vystavené společností S. H. ve vazbě na nedostatky v analýzách bankovních informací vyplývající z účtu S. H., předložil výpisy z bankovních účtů, které ve spojení s doplněnými fakturami zahrnují veškeré úhrady P. ve prospěch S. H. za zboží zakoupené a vyfakturované v letech 2009 až 2012. Nalézací soud nicméně návrh na povolení obnovy zamítl, což obviněný napadne stížností u soudu vyššího stupně. 13. Obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně podal podnět k tomu, aby postupem podle §265o odst. 1 tr. ř. byl přerušen výkon pravomocných trestů založených na nezákonném rozhodnutí. 14. Obviněný J. D. odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř. 15. Pokud jde o první z uplatněných dovolacích důvodů, namítl, že nalézací soud rozhodoval v senátě, v němž zasedal jiný soudce, než vyplývalo z rozvrhu práce tohoto soudu, v důsledku čehož došlo k porušení zásady zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jenListina“). Uvedl, že v odvolacím řízení se připojil k námitce obviněné S. H., která předložila podrobný rozbor a listinné důkazy, které prokazují, že ve věci byl příslušný senát 69 T, nikoliv 61 T. Odvolací soud kontrolu způsobu přidělení věci provedl pouze opakovanými výzvami krajskému soudu, na něž prvostupňový soud reagoval obecnými a nepodloženými tvrzeními s tím, že je přesvědčen o dodržení rozvrhu práce a že pracovnice soudní kanceláře sdělila, že si není vědoma žádného pochybení. Podle obviněného však uplatněná námitka nebyla vyvrácena a závěr odvolacího soudu je nesprávný. Chybná je i úvaha, že pro závěr o přidělení věci nezákonnému soudci by musela být zjištěna účelovost v nakládání s trestním spisem ve smyslu svévole a tendenčního ovlivňování výběru senátu za účelem ovlivnění rozhodnutí v konkrétní věci. Skutečnost, že v otázce složení senátu nedošlo k žádné účelové manipulaci, není z hlediska práva na zákonného soudce významná. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že z výsledků dokazování odvolacího soudu je zjevné, že požadavky kladené na pravidla a proces přidělení věci k rozhodování v senátu krajského soudu splněny nebyly. 16. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poznamenal, že soudy nižších stupňů skutek nesprávně právně posoudily a že jejich závěry jsou nepřezkoumatelné. Podle něj jsou skutková zjištění nalézacího soudu nesprávná, nejasná a v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, při jejichž vyhodnocení soud nepostupoval v souladu s pravidlem in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny. Došlo k porušení ustanovení trestního zákoníku i trestního řádu. Své závěry ohledně naplnění znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu soudy zdůvodnily pouze spekulacemi, nikoliv konkrétními důkazy. Absentuje přesvědčivé zdůvodnění závěru o jednání v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy jednoznačné tvrzení o tom, jaké konkrétní informace měl obviněný získat, od koho, kdy a kde, na základě nichž si měl být vědom, že ztracené společnosti nepřiznávají a neplatí z obchodů DPH. Bylo jednoznačně prokázáno, že nikdy neměl přístup k účetnictví žádné z dotčených společností a že neměl možnost kontrolovat či ovlivnit, jakým způsobem jsou probíhající obchody řešeny z hlediska účetního či daňového. Z výpovědí svědků J. Ř. a J. K. bylo prokázáno, že obvinění Z. V. a J. K. jednali úmyslně tak, aby žádná jiná osoba, včetně dovolatele, neměla možnost se o zatajování účetních dokladů dozvědět. Odvolací soud se nezabýval obhajobou ohledně existence modelu obchodování mezi společnostmi P. a S. H. v režimu konsignačního skladu. Podle znalkyně Ing. Martiny Zublové prokázaný nesoulad mezi fakturací společnosti S. H. a dodávkami zboží od společnosti T. ukazuje právě na možnou obchodní praktiku konsignačního skladu, což zpochybňuje skutková zjištění soudu učiněná z bankovních informací o výši plateb ze zboží mezi těmito společnostmi. Odvolací soud pochybil, pokud neprovedl výslech svědkyně I. B., neboť ta mohla prokázat předání hotovosti obviněnému Z. V. nad rámec plateb bankovními převody, a tedy to, že společnost P. platila společnosti S. H. částky umožňující platit DPH z proběhlých obchodů. Uzavřel, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty stíhaného zločinu, že skutek není trestným činem, a že měl tedy být zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. 17. Obviněný J. D. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a podle §265 l odst. 1, 5 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu. 18. Obvinění J. K., Z. V., C. a S. H. podali společné dovolání, v němž odkázali na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že byla porušena jejich práva garantovaná Listinou, zejména pak právo na spravedlivý proces, resp. právo na zákonného soudce a na soudní ochranu. 19. Upozornili, že S. H. vznesla v odvolacím řízení odůvodněnou námitku, že ve věci nerozhodoval zákonný soudce. Vrchní soud v Olomouci jí nicméně nevyhověl, když ignoroval judikaturu Ústavního soudu a zjištěná fakta a vycházel z vlastních úvah a spekulací. Argumentoval tím, že námitka byla vznesena až v opakovaném odvolacím řízení a nebyla součástí dříve vytýkaných vad, přestože podklady, z nichž S. H. vycházela, měla s ohledem na jejich datování k dispozici již v době původního odvolacího řízení. Podle dovolatelů je ale takový závěr nepodložený. Opatrovník S. H. získal podklady v řádu dnů před podáním odvolání, a to od osoby, která si je opatřila pro jinou trestní věc. Brojili proti úvaze odvolacího soudu, že problematika nápadu je pro obviněné a jejich obhájce natolik složitá a komplikovaná, že ji nemohou pochopit. Tato je v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu (viz nález ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15), potažmo ESLP. Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že předvídatelnost a transparentnost přidělování věcí senátům (soudcům) je podstatná pro důvěru veřejnosti v soudní moc a nelze tolerovat ani svévolnou manipulaci, ani libovůli přidělování spisů. 20. Dovolatelé měli za to, že na zlínské pobočce krajského soudu nebyla dodržena rotace mezi soudními senáty 61 T, 68 T a 69 T. I vzhledem k okolnostem sdělených Krajským soudem v Brně k dotazu odvolacího soudu, že žádný ze senátů pro pobočku ve Zlíně neměl v rozhodném období pozastaven nápad a že v rozhodném období nebyly přidělovány žádné zvláštní věci, které by se netýkaly běžných obecných nápadů, měla věc v souladu s rozvrhem práce pro rok 2015 napadnout soudnímu senátu 69 T, nikoliv 61 T. Z přehledu nápadu vyplývá, že přidělování spisů jednotlivým senátům (soudcům) probíhalo v roce 2015 netransparentně, nepředvídatelně a nevěrohodně. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně přiděloval spisy jednotlivým senátům podle své libovůle a rozděloval je mezi ně nerovnoměrně, což vyplývá i z počtu věcí, které v roce 2015 napadly jednotlivým senátům. Opakovaně došlo k tomu, že jednomu senátu napadly za sebou dvě věci, v jednom případě dokonce tři věci. Podle dovolatelů došlo k účelové manipulaci s nápadem, nikoliv k pouhému drobnému administrativnímu pochybení. 21. K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu uvedli, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, odmítl odvolání podaná C. a S. H. jako odvolání podaná neoprávněnou osobou (takto se pokusil zabránit jejich zastupování zvoleným obhájcem) a poučil je o právu podat dovolání. Obě právnické osoby toho využily, avšak dosud nebylo o jejich mimořádném opravném prostředku rozhodnuto z důvodu pochybení soudů nižších stupňů, které předmětné dovolání Nejvyššímu soudu nepředložily. 22. Obviněná J. K. uvedla, že nebyla v postavení statutárního orgánu žádné z právnických osob, které se na obchodu s parfémy podílely. Byla zaměstnancem jedné ze společností ovládaných svědkem J. Ř. V rámci své činnosti poskytovala asistenční služby též společnostem S. H. a C., jejichž ekonomickou stránku konzultovali jednatelé s poradcem, svědkem J. Ř. Do pracovní náplně obviněné nespadalo ani vedení účetnictví, ani jakákoliv rozhodovací činnost. Fakticky činila kroky (zajišťování komunikace, předávání vzkazů, informací a zpráv, příprava dokumentů podle instrukcí jednatelů, včetně faktur, vyřizování pochůzek, e-mailů a telefonátů), kterými byla výslovně pověřena jednateli společností nebo kterými ji pověřila osoba k tomu jednateli společností určená. Pokud vyřizovala e-mailovou korespondenci či telefonickou komunikaci, komunikace byla vždy projevem vůle statutárního orgánu příslušné právnické osoby, nikoliv její. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by věděla o nezákonném jednání společností S. H. a C. Z pozice asistentky neměla možnost posoudit, zda tyto právnické osoby plní řádně daňové povinnosti. Její úkoly byly dílčí a ona nemohla a fakticky neměla možnost zjistit, zda tyto společnosti hospodaří řádně a plní daňovou povinnost v souladu se zákonem. To byl úkol jiných, manažer J. D. měl předávat všechny účetní doklady k zaúčtování, ekonom J. Ř. poskytoval ekonomické a neoficiální daňové poradenství a účetní J. K. vedla účetnictví uvedených společností. Tzv. pomocní realizátoři přitom podle komentářové literatury nebudou zpravidla trestně odpovědní, neboť provádějí pouze dílčí úkoly a není jim známa povaha a rozsah narušení závazných předpisů. 23. Další výhradu vznesli dovolatelé vůči znaleckému ústavu Česká znalecká, a. s., který podle evidence znalců a tlumočníků není oprávněn vykonávat znaleckou činnost v odvětví daní. Znalecký posudek z tohoto odvětví měl přitom nalézací soud v intencích pokynu odvolacího soudu nechat zpracovat. Pokud tak neučinil, bylo na odvolacím soudu, aby věc nalézacímu soudu znovu vrátil. Podotkli, že ve věci bylo zpracováno množství znaleckých posudků a odborných vyjádření, z nichž většina vyzněla v jejich prospěch, tudíž znalecký posudek znaleckého ústavu, který posloužil jako základ odsuzujícího rozsudku, měl být zpracován zpracovatelem s odpovídající odvětvovou specializací. 24. Obviněný Z. V. napadl dále výrok, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Generálnímu finančnímu ředitelství České republiky částku 11 858 251,20 Kč. Jednak vytkl, že nárok na náhradu škody byl přiznán subjektu, který nemá právní subjektivitu a je pouhou organizační složkou státu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 6 A 186/2015), jednak namítl, že mu nebylo možné uložit povinnost k náhradě škody s ohledem na zásadu ne bis in idem , neboť FU Praha 8 obdržel od S. H. dodatečná daňová přiznání, na základě kterých daň doměřil a vydal platební výměry. O škodě – daňovém dluhu – bylo již rozhodnuto ve zvláštním řízení před finančním úřadem. 25. Jmenovaní dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc nalézacímu soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. 26. Obviněný Z. V. podal i dovolání samostatné. V tomto mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku stejně tak jako na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když důvod dovolání byl dán již v řízení předcházejícím řízení o odvolání. Měl za to, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou i nadále v hrubém nesouladu s obsahem jednotlivých důkazů, v tzv. extrémním rozporu, zejména pokud jde o subjektivní stránku trestného činu. Podle jeho názoru se nalézacímu soudu v průběhu nového hlavního líčení nepodařilo splnit požadavky Vrchního soudu v Olomouci vyslovené v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí a na důkazní situaci, která předcházela tomuto zrušujícímu rozhodnutí, se u nalézacího soudu nic nezměnilo. Sám odvolací soud uvedl, že obhajoba obviněných, že bankovní transakce nebyly správně vyhodnoceny, byly vytrženy z kontextu s tím, že se nemusely uskutečňovat v bezprostřední návaznosti na konkrétní data dovozu předmětného zboží, a mohly tedy probíhat i v následujících měsících poté, co předmětné zboží bylo na území České republiky dovezeno, nebyla zcela vyvrácena. Nalézací soud odpovědi týkající se komplexnosti vyhodnocení jednotlivých finančních transakcí v průběhu nového hlavního líčení nezískal. 27. Soudy rezignovaly na to, aby dokazovaly vinu dovolatele. Mylně vycházely z toho, že jako jednatel společnosti měl objektivní odpovědnost za vše, co se ve společnosti stalo. Zcela bez povšimnutí ponechaly, že na činnosti společnosti S. H. se podílela celá řada osob, které měly na starosti dílčí části jejího fungování (účetnictví vedla svědkyně K., ekonomické a daňové poradenství vykonával J. Ř., manažerem obchodu s parfémy byl obviněný J. D. a zajišťování komunikace a podporu ostatních spolupracovníků měla v kompetenci obviněná J. K.). Jednatel společnosti ani neměl možnost detailně přezkoumat, jaké obchody byly do daňového přiznání k DPH v tom kterém období zahrnuty. Z celkových čísel nebylo možné zjistit, jaké konkrétní obchody byly do daňového přiznání zahrnuty, neboť společnost vykazovala nemalé obraty. Navíc, jakmile obviněný zjistil, že některé obchody nebyly zahrnuty ve výkazech (nedopatřením či pochybením některých pracovníků), S. H. provedla k napravení tohoto stavu revizi účetnictví a podala dodatečná daňová přiznání. Z žádného provedeného důkazu jednoznačně nevyplynulo, v jakém okamžiku je stanovena povinnost uhradit daň, zda při dovozu zboží na území České republiky nebo při jeho propuštění do oběhu na trhu v České republice. 28. Podle názoru obviněného nebyly vůbec zkoumány účetní doklady a jejich obsah nebyl analyzován, jak bylo nalézacímu soudu soudem odvolacím uloženo. Znalecký ústav Česká znalecká, a. s., který byl nalézacím soudem přibrán k podání znaleckého posudku v intencích pokynu odvolacího soudu, prakticky zpracoval rádoby vědecké pojednání o karuselových obchodech, navíc v teoretické rovině. Přestože měl znalec ústavu účetní doklady k dispozici v trestním spise, ignoroval je. Skutečnost, že doprava za zboží byla podle obviněných fakturována zvlášť a její cena nebyla součástí prodejní ceny zboží, znalecký ústav ve znaleckém posudku nijak nezhodnotil, jen konstatoval, že se s takovýmto postupem ještě nesetkal. Rovněž nijak nereflektoval na obsah obhajoby a i nadále hodnotil pouze transakce na sebe navazující, byť tak mnohdy v předmětných společnostech činěno nebylo. Zboží bylo dovezeno a prodáno dále s časovým zpožděním. Dovolatel k tomu uváděl, že předmět podnikání společností byl daleko širší než pouhý nákup a prodej parfémů. Obviněný se domníval, že znalec nebyl nestranný. Podle něj byl jednostranně zaměřen na cíl prokázat vinu obviněných. V jejich neprospěch prakticky bez znalosti obsahu účetních dokladů hodnotil jednostranně předmět znaleckého zkoumání. Bez vědomí nalézacího soudu zpracoval a předložil doplněk znaleckého posudku, k čemuž si sám zadal otázky. Odbornost znalce byla zásadně zpochybněna obsahem znaleckých závěrů posudků, které byly zpracovány znaleckým ústavem Ostravská znalecká, a. s. Podle těch znalecký ústav Česká znalecká, a. s., neměl pro vyslovení závěru o uskutečnění karuselových obchodů v předmětné věci žádné ekonomické, daňové a jiné analýzy. Nalézací soud hodnotil důkazy selektivně, když nevzal v úvahu důkaz, který zcela jednoznačně svědčil ve prospěch obviněných, a s jeho obsahem se prakticky nijak nevypořádal. Zásadní rozpor mezi shora citovanými posudky, včetně závěrů, vyslovených znalcem Ing. Petrem Janíčkem ve shodě se závěry znaleckého ústavu Ostravská znalecká, a. s., nalézací soud vůbec neřešil a bez konkrétního zdůvodnění se jednostranně přiklonil k závěrům znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s. Tím soud porušil zásadu stanovenou pro hodnocení důkazů trestním řádem, tedy povinnost stejně pečlivě hodnotit důkazy v neprospěch obviněného, tak i v jeho prospěch, jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Podle přesvědčení obviněného měly být zpracovány znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví daně, a z oboru účetnictví. 29. Obviněný vytkl, že soudy provedly procesně nepoužitelné důkazy prostorovými odposlechy podle §158d tr. ř. Ty lze podle odstavce 3 provést jen s předchozím souhlasem soudce, přičemž součástí spisového materiálu žádný takový souhlas není a nelze objektivně zjistit, v jaké trestní věci byly tyto prostorové odposlechy pořízeny. Z toho, že odposlechy telekomunikačního provozu byly pořízeny v jiné trestní věci (akce kamiony), se lze domnívat, že i prostorové odposlechy byly pořízeny v jiné trestní věci, a proto jsou ve smyslu §158d odst. 10 tr. ř. pro posuzované trestní řízení procesně nepoužitelné. 30. Rovněž namítl, že v posuzovaném případě soud rozhodl o skutku, pro který nebyl stíhán obžalobou. Nebyla zachována totožnost skutku. Tím došlo ze strany soudu k porušení zákona, tedy §2 odst. 8 a §220 odst. 1 tr. ř. (č. 18/1966-I Sb. rozh. tr.), což představuje natolik závažnou vadu rozsudku, která je důvodem k jeho zrušení v dovolacím řízení. Podle obžaloby mělo dojít ke zkrácení DPH v okamžiku dovozu zboží na území České republiky. Šlo tedy o předmět daně definovaný v §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 235/2004 Sb. Nalézací soud formuloval skutek ohledně krácení DPH až na výstupu, tedy v rámci prodejních faktur při tuzemském plnění, na základě čehož i částečně doplnil skutkovou větu. Jednoznačně se jedná o odlišné jednání, které nebylo popsáno v podané obžalobě. Současně je ve výrokové části nalézacím soudem popisován i jiný následek, když v obžalobě má absentovat popis jakéhokoliv následku. Obviněný ovšem současně vyjádřil přesvědčení, že popis následku je sice dán, absentuje ale jednání, kterého se měl dopustit a které mělo vést ke zcela odlišnému následku než v obžalobě. 31. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. dovoláním napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů v částech jeho se týkajících zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 32. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného J. B. nejprve připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bude naplněn, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a souzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, nenaplňuje znaky žádného trestného činu nebo rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Obdobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V dovolacím řízení nelze opětovně hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. 33. Dále konstatoval, že námitku obviněného, že na jeho straně chybí úmyslné zavinění, sice lze formálně pod uplatněný dovolací důvod podřadit, nemá ovšem jakéhokoliv opodstatnění. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, podle něj naplňuje všechny znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to i co do subjektivní stránky, tj. zavinění na straně obviněného. Vyložil, co je zavinění a kdy je čin spáchán úmyslně, a poznamenal, že pokud pachatel zavinění verbálně popírá, lze je vyvodit i z jiných okolností, které jsou objektivního charakteru. Nesouhlasil s obviněným, že by z objektivních okolností, které byly ve věci na podkladě provedených důkazů zjištěny, nebyla jeho spoluúčast na trestné činnosti v úmyslné formě zavinění [soudy bylo konstatováno jednání všech obviněných v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] prokázána. Obviněný sice přímo nepůsobil ani v jedné z obchodních společností, které se staly součástí obchodních transakcí na pozici tzv. ztraceného obchodníka, přičemž výsledkem těchto obchodů bylo zkrácení DPH u těchto ztracených obchodníků. V těchto společnostech nebyl statutárním orgánem a neměl v nich ani jinou formální funkci, aby na podkladě této pozice bylo možno tvrdit, že musel být obeznámen s tím, zda tyto společnosti vůbec podávají daňová přiznání k DPH v příslušných termínech, a pokud ano, zda v nich uvádí předmětné obchodní případy. To však bylo součástí nastaveného „obchodního modelu“, v němž mezi zahraniční společnost dodávající zboží do České republiky a obchodní společnost P. byl účelově začleněn třetí subjekt, právnická osoba, aniž by k tomu byl jediný ekonomicky smysluplný důvod. 34. Právě obviněný se ve společnosti P., která měla zjevně z nezákonné činnosti největší profit, zabýval ekonomickou stránkou společnosti, včetně účetních a daňových otázek, a měl velmi dobrý přehled o finančních transakcích dovnitř i vně společnosti. Sám obviněný přitom připustil (byť to vysvětloval svým osobitým způsobem, který následně měnil), že prováděl hotovostní úhrady mimo účetnictví společnosti, beze smluvního podkladu, a to ve prospěch jiného spolupachatele, který nadto v řetězci společností ani neměl žádnou oficiální pozici. Zcela zásadním je zjištění, že obviněný ovládal jak společnost, u které nakonec v České republice zboží skončilo, tak společnost v zahraničí, která zboží do České republiky (resp. subjektu z České republiky) dodávala. Při tomto stavu věcí byly jako mezičlánek mezi uvedené dva obchodní subjekty nainstalovány další obchodní společnosti, s nimiž zdánlivě obviněný neměl co do činění. Při běžném chodu věcí by obchodování s takovým mezičlánkem nedávalo žádný smysl, naopak by jen zvyšovalo náklady, prodražovalo obchodované zboží a snižovalo profit. Obviněný nemůže dost dobře tvrdit, že nebyl obeznámen, s kým obchodují společnosti, jež ovládá, za jakých podmínek, v jakých objemech a s jakou cenou plnění. Smysl, proč byly nainstalovány obchodní společnosti v pozici ztraceného obchodníka do obchodování, nepochybně s vědomím obviněného, je objasněn při zjištění, že tyto třetí společnosti jen přijímaly pokyny zvenčí (za kolik nakoupí zboží, od koho, za kolik toto zboží prodají, komu, jakým způsobem proběhne doprava, kam atd.) a samostatnou soběstačnou činnost nevyvíjely. Pakliže takto nastavené platební a cenové podmínky, o nichž obviněný vystupující v profitujících společnostech na obou koncích trojčlenky musel dobře vědět, přičemž je sám spoluvytvářel (součástí zjištění je, že měl přehled o pohybu finančních prostředků na dotčených bankovních účtech), neumožňovaly mezičlánku ani dosáhnout na částku, již podle daňových předpisů musel odvést na DPH, nelze mít o uvědomění si nevyhnutelnosti zkrácení daně pochybnost. Formálnost a účelovost začlenění mezičlánku do obchodování za účelem možnosti dodávat na trh produkt, v jehož ceně by se nemuselo fakticky kalkulovat s částkou odpovídající příslušné sazbě DPH (byť by v dalších prodejích formálně byla uváděna, ovšem k nižšímu daňovému základu), a získat tím konkurenční výhodu na trhu, je očividná. Společnost P. pod patronací obviněného praktikovala stejný postup při dovozech od jednoho dodavatele ze zahraničí, přičemž fakturačně tyto nákupy vykazovala postupně od šesti společností se sídlem v České republice. Je v podstatě mimo jakoukoliv pravděpodobnost, aby se takové subjekty působící v roli prostředníka postupně střídaly, přitom vždy měly problémy s přiznáváním DPH, které by nespočívaly v nastavených podmínkách, spoluurčených obviněným, pro tyto subjekty zjevně nevýhodných. Samotný způsob obchodování za účasti a vědomí obviněného svědčí o tom, že sledoval stejně jako ostatní spoluobvinění primárně jediný cíl, a tím bylo zkrácení daňové povinnosti k DPH u uměle nainstalovaného mezičlánku, když pro realizaci obchodní činnosti tohoto mezičlánku na území České republiky v obchodním modelu nebyl žádný jiný důvod, než aby jeho prostřednictvím bylo dosaženo nižší výstupní ceny. Závěry o úmyslném zavinění obviněného jsou tudíž zcela správné. 35. Námitky vztahující se k totožnosti skutku označil státní zástupce za skutkové a procesní, a tedy neodpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Měl-li dovolatel těmito výhradami na mysli, že po úpravách skutkové věty nalézacím soudem bylo zasaženo do totožnosti skutku, není tomu tak. Skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se i po jeho úpravě oproti popisu skutku v obžalobě shoduje v zásadě v totožném jednání i v totožném následku. V popisu skutku došlo jen k upřesnění určitých skutkových okolností týkajících se jednání ve vztahu k daňové povinnosti. Následek, tedy vznik daňové povinnosti, její zkrácení a popřípadě i výše tohoto zkrácení, včetně podstaty protiprávního jednání všech obviněných směřující ke zkrácení DPH na úkor České republiky s využitím tzv. ztraceného obchodníka, byl zachován. Podle obžaloby i soudního rozhodnutí se jednalo o tytéž subjekty na straně pachatelů i poškozeného, tutéž daň (DPH) vyplývající z téhož parfémového zboží dovezeného ze zemí mimo EU. V podrobnostech plně odkázal na úvahy nalézacího soudu (str. 66–67 odůvodnění rozsudku) a soudu odvolacího (body 24.–29. odůvodnění rozsudku). Doplnil, že problematika zachování totožnosti skutku byla v prakticky totožné věci (jen v řízení s odlišnou osobou obviněného) předmětem posouzení Nejvyšším soudem, který naznačené závěry potvrdil (viz jeho usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1449/2018). 36. Procesního původu jsou podle státního zástupce i veškeré pochybnosti, které dovolatel vznesl vůči skutkovým závěrům nalézacího soudu založeným (nikoliv však výhradně) na znaleckých závěrech znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s. Zjištění zaznamenaná v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (str. 53–59, 68–69) plně odpovídají zákonným požadavkům na hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) i na jejich zachycení v písemném vyhotovení rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.). Státní zástupce odmítl tvrzení, že by zůstatky na bankovních účtech nevypovídaly o krácení daně. S ohledem na další skutečnosti – pohyb peněžních prostředků mezi dotčenými subjekty, výše a rozsah plateb, jejich časové určení – lze podle něj učinit závěr o daňové trestné činnosti. Určení výše škody včetně příslušného zdaňovacího období na základě části faktur, které byly soudům k dispozici, není možné. Podle znaleckého ústavu např. v případě přijatých faktur P. je konstatováno množství chyb, v účetnictví se nenachází většina faktur vydaných v listinné podobě, absentuje evidence skladového hospodářství, příjemek, výdejek, a řádnost a průkaznost účetnictví tak zjistit nelze. K vlastnímu způsobu určení výše zkrácené DPH neměl státní zástupce zásadní připomínky. Soudy věnovaly způsobu určení rozsahu zkrácení daně velkou pozornost (str. 69–70, 96–97 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), přičemž lze jen zopakovat, že trestná činnost obviněného spočívala v podvodu na DPH, který byl založen na existenci chybějících obchodníků. Obvinění využili toho, že povinnost odvést daň se hromadí u prvního obchodníka (proto je bezpředmětné zjištění o výši odvedené DPH u dalších obchodníků v řadě, neboť ta vychází z ceny stanovené prvním obchodníkem bez započtení DPH), který zboží získá z jiného státu a prodává ho v rámci stejného státu, ve kterém on sám působí. Proto nejsou tak významné operace na vstupu, ale naopak na výstupu, kdy první tuzemská společnost (v posuzovaném případě uměle nastrčená) měla odvést vypočtenou daň na výstupu, což neučinila, a zkrátila tak DPH. Zdůraznil, že skutečný rozsah zkrácení daně byl zřejmě vyšší, než je uvedeno ve skutkové větě. Stanovení výše zkrácené daně na podkladě hodnoty parfémů, vycházející z cen deklarovaných při dovozech, nikoliv z cen těchto parfémů při prodeji, které byly s největší pravděpodobností vyšší, znamená jediné. Rozsah zkrácení daně byl v případě obviněných, včetně dovolatele, stanoven ve výši minimálního zkrácení této povinné platby, tedy reálně ve prospěch obviněných. Na druhou stranu nelze tvrdit, že by se jednalo o hodnotu založenou na nekonkrétních datech, nepřezkoumatelnou a nepřesnou. Stanovený rozsah zkrácení daně by odpovídal situaci, kdy by při prodeji zboží vůbec nedošlo k navýšení ceny, přičemž ani to nelze v posuzovaném případě (přes vyjádření spoluobviněných) zcela vyloučit s přihlédnutím k tomu, že společnosti byly od počátku zamýšleny jako tzv. missing trader. S ekonomickým prospěchem těchto ztracených obchodníků se v úvahách pachatelů nekalkulovalo. Doplnil, že námitka směřující do správnosti stanovení výše škody (prospěchu) je skutková, neboť dovolatel v ní zpochybňuje důkazní podklad, který soudům sloužil pro její určení. 37. Dále po připomenutí podstaty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. konstatoval, že odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno (což vyplývá již z formy rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval rozsudkem), tudíž naplnění první alternativy tohoto dovolacího důvodu, tj. zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z formálních důvodů, je vyloučeno. Pokud jde o druhou alternativu citovaného dovolacího důvodu (kterou měl dovolatel nepochybně na mysli, když si byl podle textu dovolání vědom provedeného přezkumu odvolacího soudu), obviněný spatřoval v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Potud by bylo označení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. opodstatněné. Ve věci však nelze shledat základní podmínku pro uplatnění tohoto důvodu dovolání, již je nutno splnit v případě obou jeho alternativ, a to rozhodnutí odvolacího soudu, které obsahuje výrok o zamítnutí nebo odmítnutí řádného odvolacího prostředku. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci nebylo, alespoň ve vztahu k obviněnému, rozhodnuto výrokem podle §256 tr. ř. Odvolání obviněného bylo, byť pouze zčásti, ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, vyhověno a za takové procesní situace se v rozhodnutí odvolacího soudu úspěšné odvolání obviněného v jeho zbývající části nezamítá. 38. Státní zástupce doplnil, že dovolatel taktéž uvedl, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., resp. že odvolací soud sám zatížil napadené rozhodnutí vadou zakládající uvedený důvod dovolání. Tento dovolací důvod se uplatní, pokud bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně stanovený v §11 odst. 1, 2 a 5 a v §11a tr. ř. Ve smyslu těchto ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání však obviněný neuvedl žádnou argumentaci, přičemž jiné důvody či vady v postupu orgánů činných v trestním řízení tento dovolací důvod nezakládají. 39. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. 40. Ve vyjádření k dovolání obviněného J. D. uvedl, že námitku, podle které ve věci rozhodovali jiní soudci (nebo přísedící), než jak vyplývalo z rozvrhu práce dotčeného soudu, byť soud byl z hlediska §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), obsazen správně, je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (v jeho druhé alternativě). Náležité obsazení soudu je nutné vykládat v souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu §41 a §42 a násl. zákona o soudech a soudcích. Jen tak je zajištěn požadavek vyplývající z čl. 38 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1580/2018). Podstatou náležitého obsazení soudu je především ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01). Z veřejně dostupného rozvrhu práce Krajského soudu v Brně lze přitom zjistit, že ke dni nápadu věci u nalézacího soudu dne 1. 10. 2015 byl v účinnosti rozvrh práce pro rok 2015, ve znění doplňku č. 8, účinného od 1. 10. 2015, který mj. stanovil, že věci, kde žalovaný skutek byl spáchán na území okresů Kroměříž, Uherské Hradiště a Zlín, se přidělují senátu 61 T, 68 T a 69 T na pobočce Krajského soudu ve Zlíně, po jedné rotačním způsobem podle pořadí, zvlášť věci vazební, zvlášť ostatní. Pro přidělování věcí vazebních se stanoví tato pravidla: I. Přednostně se přidělují věci specializací stanovených pod bodem 1. shora rotačním způsobem postupně podle shora uvedeného pořadí a dále věci, ve kterých soudce již v minulosti meritorně rozhodoval, respektive vedl řízení, např. věci dříve pravomocně vrácené státnímu zástupci k došetření nebo pravomocně postoupené jinému soudu, věci, v nichž bylo původní rozhodnutí zrušeno ke stížnosti pro porušení zákona nebo k ústavní stížnosti či dovoláním, a dále věci, v nichž byla dříve podaná obžaloba vzata zpět. Pokud je takových soudců na oddělení T více, bude věc přidělena tomu, který rozhodoval či vedl řízení nejpozději. Věci vyloučené k samostatnému projednání a rozhodnutí zůstávají pro účely přidělení témuž soudci. Předsedovi senátu 69 T JUDr. Jiřímu Dufkovi v rámci rotace nebude přidělena vazební věc, kde rozhodoval o vazbě přípravného řízení, a namísto toho mu bude přidělena následující vazební věc, kde takto nerozhodoval. II. Ostatní věci se přidělují po jedné rotačním způsobem jednotlivým soudcům, počínaje senátem 1 T a konče senátem 53 T. Předseda soudu a z jeho pověření místopředseda soudu pro věci trestní mohou, brání-li přidělení věci podle těchto pravidel zákonné důvody (např. vyloučení soudce podle §30 tr. ř.), dlouhodobá nepřítomnost soudce (nemoc, stáž u jiného soudu apod.), přidělení věcí zcela mimořádné povahy a rozsahu, tedy případného přetížení senátu, a také k zajištění plynulosti řízení zejména ve věcech vazebních apod., rozhodnout o přidělení věci jinému soudci či na potřebnou dobu zastavit soudci nápad věcí. Přednostně se věci přidělují podle zásad o zastupování stanovených v tabulce soudních oddělení postupně prvním dvěma zástupcům, přičemž důvod přidělení nebo nepřidělení těmto zastupujícím soudcům, případně přidělení jinému soudci, musí být odůvodněn. Samostatným rotačním principem se do jednotlivých oddělení přidělují věci do 600 stran, přičemž tato rotace má přednost před vazebním řízením a mimořádně rozsáhlé a složité věci o objemu spisového materiálu přesahujícího 6.000 stran, a to při respektování uvedené specializace. 41. Státní zástupce upozornil, že námitce přidělení věci trestnímu senátu 61 T v rozporu s rozvrhem práce se obsáhle věnoval odvolací soud (body 31.–38. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž ani po zevrubném přezkumu nepotvrdil závěr, že by při přidělování trestní věci bylo postupováno účelově a na základě libovůle. Z pouhého počtu věcí přidělených v určitém kalendářním roce jednotlivým senátům působícím na pobočce krajského soudu, jakož ani ze skutečnosti, že určité navazující číselné označení dvou věcí je vykazováno u téhož trestního senátu, ještě nelze dovozovat, že došlo k přidělení věci v rozporu se stanoveným rozvrhem práce. O účelovosti přidělení nejsou dostupné vůbec žádné poznatky. Případné podrobnější informace by bylo možno zjistit ze zprávy, kterou si Nejvyšší soud pro účely rozhodnutí o podaném dovolání může vyžádat od vedení Krajského soudu v Brně. Státní zástupce tedy naznal, že podle dostupných podkladů nelze potvrdit, že by senát, který ve věci dovolatele rozhodl v prvním stupni, byl obsazen způsobem v rozporu s příslušnými zákonnými a interními normami správy soudu. Nebylo proto ani zjištěno, že by došlo k odnětí obviněného jeho zákonnému soudci. 42. V kontextu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož podmínky uplatnění opětovně podrobně popsal, poukázal na možnost namítat tzv. extrémní rozpor. Ten však v posuzované věci neshledal. Zdůraznil postavení, jaké obviněný zastával v hierarchii dalších spolupachatelů. Uvedl, že to byl právě on, koho by bylo možné podle provedených důkazů (záznamy z odposlechů, ale i výpovědi spoluobviněných J. B., Z. V. a J. K.) označit za stěžejní článek trestné činnosti páchané ve spolupachatelství. Obviněný zajišťoval a sjednával společnosti postupně působící na pozici tzv. ztracených obchodníků, jejich postupy dále koordinoval, zadával pokyny k úhradě zboží. Měl taktéž slovo při rozhodování o alokaci finančních prostředků. Vzhledem k nastavení součinnosti skutečného dovozce společnosti P. a účelově nasmlouvaných společností není rozhodující, zda dovolatel měl následně po uskutečnění obchodů přesné informace o tom, zda ztracené společnosti přiznávají z obchodů DPH, a případně v jaké výši, včetně toho, od koho tyto informace mohl získat. Společnost P. ztraceným obchodníkům určovala, jaké zboží bude jejich prostřednictvím ze zahraničí objednáno, kdy a za jakou cenu a kdo toto zboží odebere (výhradě P.), přičemž tuto spolupráci i zajišťovala po finanční stránce. Ovšem omezené finanční prostředky, jež těmto dodavatelům v pozici ztraceného obchodníka za účelem takového obchodování vyhradila, absolutně nepostačovaly na úhradu DPH na výstupu. Skutečnost, že účelově do nákupů z ciziny začleněné společnosti z nasmlouvaných obchodů nezískají do dispozice takové prostředky, jež by jim umožňovaly uhradit DPH, byla obviněnému známa od počátku jednání, když na tomto bylo obchodování nesoucí výhodu pro společnost P. založeno. Ve vytvoření a fungování tohoto protiprávního obchodního modelu měl přitom obviněný zásadní roli. Za takové situace není již rozhodné, zda měl přístup do účetnictví vedeného tzv. ztracenými obchodníky. Taková okolnost není v předmětné trestné činnosti, jíž se obviněný dopouštěl jako spolupachatel, pro závěr o jeho jednání v úmyslu přímém směrodatná. 43. Námitce, že se odvolací soud nevypořádal s obhajobou o možném obchodování v režimu konsignačního skladu, nepřisvědčil, neboť akcentoval, že o fungování takového skladu nesvědčí provedené důkazy. Úvaha znalkyně Ing. Martiny Zublové byla pouhou ničím nepodloženou domněnkou. O konsignačním skladu nehovořili ani obvinění. Podle něj nelze přesně uvést, nakolik se uvedená obhajoba stala součástí argumentace obviněného v učiněném odvolání (k dispozici je pouze odůvodnění odvolání ze dne 20. 4. 2018 a sumář odvolací argumentace obsažený v bodech 6.–9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), z dostupných podkladů však nevyplývá, že by se tak stalo. Na druhou stranu je ale podstatné, že odvolací soud se ke skutkovým zjištěním, procesnímu postupu a právnímu posouzení skutku v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil zcela dostatečně, a pakliže se v zásadních otázkách ztotožnil s hodnocením důkazů soudem nalézacím, nemusel toto hodnocení a z něho vzešlá skutková zjištění v odůvodnění svého rozhodnutí zevrubně opakovat či jinak formulovat. 44. Podotkl, že námitka údajného opomenutého důkazu pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod nespadá. Připustil ovšem, že řízení před soudem nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces spočívajícího v daném kontextu v tom, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu obviněného však odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, nikoliv povinnost všechny navržené důkazy provést. Pokud soud důkazním návrhům nevyhoví, měl by ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů takto postupoval. Opačný přístup, tedy nezdůvodnění zamítavého rozhodnutí o důkazním návrhu, může založit nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, a dokonce též jeho protiústavnost. Podle názoru státního zástupce se soudy nižších stupňů těmito postuláty řídily a v tomto směru svým povinnostem dostály (str. 63–65 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud v rámci svého přezkumného řízení zaujal k otázce dostatečnosti provedeného dokazování pro náležité zjištění skutkového stavu věci jednoznačné stanovisko. Co se týče námitky opomenutého důkazu výslechem svědkyně I. B., s touto se odvolací soud vyrovnal v bodě 54. písemného vyhotovení svého rozsudku. Důkazní návrh byl odmítnut z důvodů nadbytečnosti, přičemž ta byla dovozena ze skutečností, na něž odvolací soud odkázal uvedením odpovídající argumentace (uvedená svědkyně opakovaně odmítla v trestní věci vypovídat, přičemž skutečnosti, ke kterým měla vypovídat, soud zjistil z jiných důkazů). Státní zástupce konstatoval, že k opomenutí důkazů, jímž by mělo být zasaženo do práva na spravedlivý proces, ani k žádné libovůli v postupu soudů v daném případě nedošlo. 45. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. 46. K dovoláním podaným jednak společně obviněnými J. K., Z. V., C. a S. H., jednak samostatně obviněným Z. V., se státní zástupce vyjádřil souhrnně. 47. V prvé řadě uvedl, že námitku, podle které ve věci rozhodovali jiní soudci (nebo přísedící), než jak vyplývalo z rozvrhu práce dotčeného soudu, byť soud byl z hlediska §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, správně obsazen, by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (v jeho druhé alternativě). Tento dovolací důvod však obvinění neuplatnili, což by samo o sobě mělo vést k vyhodnocení jejich dovolání v uvedeném směru ve smyslu jeho podání z jiného důvodu, než je uveden v §265b. 48. Samotné výhradě, podle níž senát, který ve věci rozhodl v prvním stupni, byl obsazen způsobem v rozporu s příslušnými zákonnými a interními normami správy soudu a že došlo k odnětí obviněného jeho zákonnému soudci, nepřisvědčil. Poznamenal, že z veřejně dostupného rozvrhu práce Krajského soudu v Brně lze zjistit, že ke dni nápadu věci u nalézacího soudu dne 1. 10. 2015 byl v účinnosti rozvrh práce pro rok 2015, ve znění doplňku č. 8 účinného od 1. 10. 2015, který mj. stanovil, že věci, kde žalovaný skutek byl spáchán na území okresů Kroměříž, Uherské Hradiště, Zlín, se přidělují senátu 61 T, 68 T a 69 T na pobočce Krajského soudu ve Zlíně, po jedné rotačním způsobem podle pořadí, zvlášť věci vazební, zvlášť ostatní. Pro přidělování věcí vazebních se stanoví tato pravidla: I. Přednostně se přidělují věci specializací stanovených pod bodem 1. shora rotačním způsobem postupně podle shora uvedeného pořadí a dále věci, ve kterých soudce již v minulosti meritorně rozhodoval, respektive vedl řízení, např. věci dříve pravomocně vrácené státnímu zástupci k došetření nebo pravomocně postoupené jinému soudu, věci, v nichž bylo původní rozhodnutí zrušeno ke stížnosti pro porušení zákona nebo k ústavní stížnosti či dovoláním, a dále věci, v nichž byla dříve podaná obžaloba vzata zpět. Pokud je takových soudců na oddělení T více, bude věc přidělena tomu, který rozhodoval či vedl řízení nejpozději. Věci vyloučené k samostatnému projednání a rozhodnutí zůstávají pro účely přidělení témuž soudci. Předsedovi senátu 69 T JUDr. Jiřímu Dufkovi v rámci rotace nebude přidělena vazební věc, kde rozhodoval o vazbě přípravného řízení, a namísto toho mu bude přidělena následující vazební věc, kde takto nerozhodoval. II. Ostatní věci se přidělují po jedné rotačním způsobem jednotlivým soudcům, počínaje senátem 1 T a konče senátem 53 T. Předseda soudu a z jeho pověření místopředseda soudu pro věci trestní mohou, brání-li přidělení věci podle těchto pravidel zákonné důvody, např. (vyloučení soudce podle §30 tr. ř.), dlouhodobá nepřítomnost soudce (nemoc, stáž u jiného soudu apod.), přidělení věcí zcela mimořádné povahy a rozsahu, tedy případného přetížení senátu, a také k zajištění plynulosti řízení zejména ve věcech vazebních, apod., rozhodnout o přidělení věci jinému soudci či na potřebnou dobu zastavit soudci nápad věcí. Přednostně se věci přidělují podle zásad o zastupování stanovených v tabulce soudních oddělení postupně prvním dvěma zástupcům, přičemž důvod přidělení nebo nepřidělení těmto zastupujícím soudcům, případně přidělení jinému soudci, musí být odůvodněn. Samostatným rotačním principem se do jednotlivých oddělení přidělují věci do 600 stran, přičemž tato rotace má přednost před vazebním řízením, a mimořádně rozsáhlé a složité věci o objemu spisového materiálu přesahujícího 6.000 stran, a to při respektování uvedené specializace. 49. Státní zástupce konstatoval, že námitce přidělení věci trestnímu senátu 61 T v rozporu s rozvrhem práce se obsáhle věnoval odvolací soud (body 31.–38. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž ani po zevrubném přezkumu nepotvrdil závěr, že by při přidělování trestní věci bylo postupováno účelově a na základě libovůle. Z pouhého počtu věcí přidělených v určitém kalendářním roce jednotlivým senátům působícím na pobočce krajského soudu, jakož ani ze skutečnosti, že určité navazující číselné označení dvou věcí je vykazováno u téhož trestního senátu, ještě nelze dovozovat, že došlo k přidělení věci v rozporu se stanoveným rozvrhem práce. O účelovosti přidělení nejsou dostupné vůbec žádné poznatky. Podle něj případné podrobnější informace by bylo možné zjistit ze zprávy, kterou si Nejvyšší soud pro účely rozhodnutí o podaném dovolání může vyžádat od vedení Krajského soudu v Brně. 50. Dále uvedl, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému neodpovídají námitky procesního charakteru, zejména ty napadající zákonnost opatření a provedení vybraných důkazních prostředků. Pokud jde o znalecký posudek a námitky obviněného Z. V. do formulace otázek kladených znaleckému ústavu, postupu znaleckému ústavu při podání znaleckého posudku či odbornosti tohoto ústavu, odkázal na str. 53–63 rozsudku nalézacího soudu, kde se soud adekvátně vypořádal se všemi i nyní podávanými výhradami k důkazu znaleckým posudkem, což kvitoval i soud odvolací (odstavec 74. jeho rozsudku). Pakliže Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, uložil nalézacímu soudu vyhotovit znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví daní, není důvod zpochybňovat odbornost znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., ke splnění tohoto zadání, jak činí dovolatelé. Upozornil, že podle vyhlášky č. 123/2015 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých oborů a odvětví pro výkon znalecké činnosti, jsou znalecké ústavy zapsány v seznamu znaleckých oborů, uvedených v příloze č. 2 vyhlášky. Znalecký ústav Česká znalecká, a. s., tuto podmínku splňuje, když je zapsán pro obor ekonomika. Dlužno dodat, že ani v příloze č. 1 vyhlášky, která obsahuje seznam znaleckých oborů a odvětví, pro které může být jmenován znalec, nezná odvětví daně, a to ani v rámci oboru ekonomika, ani v oboru jiném. Co se týče pojmu daně, tak o něm lze při znalecké činnosti hovořit až v souvislosti se specializací, a to povětšinou v rámci oboru ekonomie, odvětví ekonomická, odvětví různá. Pokyn odvolacího soudu bylo tudíž třeba vykládat volněji. Navíc znalecký ústav Česká znalecká, a.s., disponuje rozhodnutím ministerstva spravedlnosti o rozšíření rozsahu znaleckého oprávnění v rámci oboru ekonomika o přezkoumání ekonomických, daňových a účetních aspektů operací spojených s pohybem zboží a služeb uvnitř i vně České republiky, resp. Evropské unie (viz rozhodnutí ze dne 8. 7. 2015, č. j. MSP-47/2015-OSD-SZN/9). Znalecký ústav již předtím disponoval oprávněním např. ke specializaci účetnictví, cash flow či mezinárodní daňové plánování. Nepochybně tak splňoval podmínky zadání odvolacího soudu, včetně patřičné odbornosti. 51. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí bezezbytku vypořádal i s námitkami obviněného Z. V., prostřednictvím kterých obviněný zpochybňoval možnost použít záznamy při sledování osob a věcí nařízeného podle §158d odst. 3 tr. ř. (body 42.–45. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Předně bylo vyloučeno, že by věc obviněného byla jinou věcí než tou, v níž bylo sledování provedeno. Jen teoreticky lze tedy uvést, že výklad o naprosté nepoužitelnosti záznamu pořízeného při sledování podle odstavce 3 §158d tr. ř., který byl ve zjevném protipólu vůči značně široké použitelnosti záznamu pořízeného při sledování podle odstavce 2 tohoto ustanovení, byl v odborné literatuře překonán. Z formulace §158d odst. 10 tr. ř. se sice mohlo při doslovném výkladu jevit, že upravuje pouze použitelnost záznamů povolených státním zástupcem, a nikoliv záznamů povolených soudcem. To by ovšem mohlo vést až k opačnému extrému, kdy s ohledem na §89 odst. 2 tr. ř. by sledování povolené soudcem bylo použitelné bez dalšího omezení. Ani takový přístup není správný, neboť nelze předpokládat, že by zákonodárce stanovil omezující podmínky pro použitelnost v jiné trestní věci jen u záznamů pořízených při sledování povoleném státním zástupcem, a naopak nekladl žádné podmínky na použitelnost záznamu ze sledování, k němuž je z důvodu výraznějšího zásahu do soukromí osob vyžadováno zákonem předchozí povolení soudce. Správným a logickým vyústěním je, že v §158d odst. 10 tr. ř. je odkaz na odstavec 2 vztažen k podmínce pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů. Omezení v §158d odst. 10 tr. ř. se pak musí týkat jak záznamů pořízených při sledování, které bylo povoleno státním zástupcem, tak záznamů pořízených při sledování povoleným soudcem. 52. Státní zástupce nepřisvědčil ani procesní námitce, že v případě obviněných právnických osob S. H. a C. došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť nebylo rozhodnuto o jejich mimořádném opravném prostředku, který podaly proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016. Předně poukázal na pasáž z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 1 NZO 869/2017, vztahujícího se k mimořádnému opravnému prostředku jmenovaných obviněných, podle něhož vznikla v předmětné trestní věci specifická procesní situace, kdy odvolací soud nejdříve samostatným rozhodnutím zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. odvolání obou obviněných právnických osob, dalším rozhodnutím však rozhodnutí nalézacího soudu v části týkající se těchto obviněných zrušil na podkladě odvolání jiných osob, resp. v případě společnosti S. H. dokonce na podkladě odvolání téhož subjektu podaného prostřednictvím obhájce jiného obhájce, a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Trestní řízení proti právnickým osobám tedy dosud není pravomocně skončeno a usnesení Vrchního soudu v Olomouci nelze za takovéto procesní situace za rozhodnutí ve věci samé považovat. Dovolání proti němu proto není přípustné a není způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., které státní zástupce blíže rozvedl, nebyly splněny. Rozhodnutí, které nespadá do výčtu taxativně vymezeného v §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř., nelze pro účely dovolání považovat za rozhodnutí ve věci samé. Dovoláním lze totiž napadat pouze rozhodnutí, jimiž se trestní stíhání meritorně končí a jež po nabytí právní moci zpravidla představují překážku věci rozhodnutí [§11 odst. 1 písm. h), i), j) tr. ř., nejde-li o výjimky podle §11 odst. 3, 4 tr. ř.]. Prostřednictvím rozhodnutí obsaženého v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. je napadáno meritorní rozhodnutí ve věci samé, které učinil nalézací soud, a rozhodnutí odvolacího soudu na něm již nic nezměnilo, popřípadě ani změnit nemohlo, a došlo tak k zamítnutí odvolání, a to buď z formálních důvodů podle §253 odst. 1 tr. ř., anebo z důvodů věcných ve smyslu §256 tr. ř. Postup podle §256 tr. ř. představující zamítnutí odvolání oprávněné osoby odvolacím soudem pro nedůvodnost lze přitom použít po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu podle 254 odst. 1 tr. ř. teprve tehdy, neshledal-li odvolací soud důvody mimo jiné ke zrušení napadeného rozhodnutí. Ovšem v případě, že odvolací soud v celém rozsahu zruší napadený rozsudek a věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a proto výrok o vině (ani navazující výroky) nenabude právní moci, nelze proti takovému rozhodnutí podat dovolání, ale je třeba vždy vyčkat novému rozhodnutí s výrokem o vině a popř. i uloženým trestem, ochranným opatřením nebo upuštěním od potrestání. Skutečnost, že se tak stalo procesně jiným rozhodnutím stejného odvolacího soudu, který současně rozhodl o jiných odvoláních usnesením o zamítnutí podle §253 odst. 1 tr. ř. (třebaže se týkalo stejných obviněných), na tom nemůže nic změnit. Tento postup lze vyvodit z §265a odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., podle nichž se musí jednat o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž je mimo jiné i odsuzující rozsudek ve smyslu §122 odst. 1 tr. ř., jehož nezbytnou obsahovou náležitostí je pochopitelně i pravomocný výrok o vině a pravomocný výrok o trestu. Státní zástupce po připomenutí, co se rozumí trestním stíháním (§12 odst. 10 tr. ř.), uvedl, že trestní stíhání nemůže skončit dříve, než je pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, popř. upuštění od potrestání. V důsledku toho, jestliže odvolací soud zruší odsuzující rozsudek a vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, trestní stíhání dosud neskončilo a nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí ve věci. S ohledem na stabilitu řízení, včetně předpokladu konečného a vykonatelného rozhodnutí, je pak nutno vyčkat pro účely dovolacího řízení na rozhodnutí nalézacího soudu učiněné po zrušení rozsudku a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě rozhodnutí soudu odvolacího na základě řádného opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí, a teprve po nabytí právní moci rozhodnutí v celém obsahu je možno podat proti tomuto rozhodnutí dovolání. Z uvedeného tedy vyplývá, že do práva na spravedlivý proces obviněných právnických osob S. H. a C. zasaženo nebylo. 53. Odmítl i dovolací argumentaci obviněné J. K. Zdůraznil, že skutečnost, že ve věci měly rozhodující slovo jiní spoluobvinění, třebaže z řad osob zastávajících funkce v orgánech společností začleněných do řetězce obchodníků kooperujících v zájmu zkrácení daně, obecně nevylučuje individuální trestní odpovědnost jiných spolupachatelů, kteří se na trestné činnosti vědomě spolupodíleli. Stejně tak z hlediska trestní odpovědnosti obviněné není podstatné, že ve společnostech S. H. a C. nezastávala pozici jednatele, neměla ani jinou rozhodovací pravomoc či neměla na starosti účetnictví. K naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku není vyžadován speciální subjekt, ale pachatelem může být kdokoliv, tj. nejen subjekt daně, ale každý, kdo jedná úmyslně tak, aby jemu nebo jinému subjektu nebyla daň vyměřena vůbec nebo v nižší než zákonné výši, a byla tak zkrácena ve větším rozsahu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1098/2017). Podle státního zástupce obviněná taktéž přehlíží, že soudy nižších instancí dospěly k závěru o spáchání trestné činnosti ve spolupachatelství. Obvinění tedy jednali se společným záměrem, aby nebyla daňová povinnost tzv. ztracených obchodníků přiznána a uhrazena, tedy aby byla daň zkrácena, čímž naplnili skutkovou podstatu žalovaného trestného činu. Připomněl, kdo je spolupachatelem trestného činu, a uvedl, že obviněná nemusela mít přímý vliv na sestavování daňového přiznání či na jeho podání, měla však vzhledem ke zjištěným okolnostem nepochybně vliv nepřímý, jestliže se podílela na duplicitní evidenci před správcem daně zatajovaných obchodů, jejichž fakturace zůstala i přičiněním obviněné před externí účetní zatajena, a nestala se proto ani součástí přiznání k dani. Neobstojí ani obhajoba, mimo jiné v celém průběhu řízení prosazovaná a soudy nižších stupňů zohledněná, že obviněná nejednala o vlastní vůli, plnila jen dílčí úkoly o vůli jednatelů a z pozice asistentky neměla možnost posoudit, zda právnické osoby plní daňové povinnosti. Uvedená argumentace, mířící nepochybně do závěrů o naplnění subjektivní stránky trestného činu, neodpovídá skutkovým zjištěním (str. 81–82 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Zejména z důkazů týkajících se komunikace s účetní J. K. totiž jednoznačně vyplývá, že obviněná byla do celé záležitosti se zatajením obchodů ztracených obchodníků před orgány daňové správy zasvěcena a rozhodně nejednala nevědomky jen o vůli někoho jiného. I při zajišťování komunikace, předávání vzkazů, informací a zpráv, přípravě dokumentů, zejména faktur, vyřizování e-mailů a telefonické korespondence může pachatel přispět k naplnění společného úmyslu skupiny spolupachatelů zkrátit daň. Vzhledem ke skutkovým zjištěním nelze obviněnou považovat za tzv. pomocnou realizátorku, která by jen jako podřízená prováděla toliko dílčí úkoly z pokynů nadřízených, zejména proto, že u ní není možno prohlásit, že by nebyla obeznámena s povahou a rozsahem narušení řádného hospodářského fungování společností, v nichž aktivně působila, a to z hlediska plnění daňových povinností. I obviněná tedy přispěla k jednání, v důsledku něhož nebyla daň z přidané hodnoty řádně uhrazena. Menší míra její spoluúčasti ve srovnání s dalšími spoluobviněnými pak byla dostatečně zohledněna při ukládání trestu. 54. Za důvodný nepovažoval obsah samostatně podaného dovolání obviněného Z. V., navíc jím použitá argumentace podle něj neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu. Obviněný se dovolával přehodnocení důkazů, zejména co se týče vyhodnocení bankovních informací o převodech peněžních prostředků mezi do řetězce začleněnými obchodními společnostmi a zjištění z posudku znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., v rozporu s tím, jak důkazy jednotlivě a ve svém souhrnu hodnotil nalézací soud, s čímž se ztotožnil i soud odvolací. Reálně tak napadl pouze soudy učiněná skutková zjištění, nikoliv nesprávnost právního posouzení skutku. Žádný extrémní rozpor přitom státní zástupce neshledal. Poznamenal, že v případě obviněného se v poměru mezi skutkovými zjištěními nalézacího soudu, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel také odvolací soud, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé o extrémní rozpor jednoznačně nejedná. Nalézací soud se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, přičemž odvolací soud se s jeho argumentací správně ztotožnil. 55. Námitce, že po úpravách skutkové věty bylo nepřípustně zasaženo do totožnosti skutku, nepřiznal opodstatněnost, navíc ji označil za námitku, která s jím zvolenými dovolacími důvody (ale ani žádnými jinými) obsahově nekoresponduje. Akcentoval, že nalézací soud se ve svém rozsudku porušení obžalovací zásady (§2 odst. 8, §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. ř.) nedopustil. Teoretická východiska pro posouzení zachování totožnosti skutku soudy vyjevily ve svých rozhodnutích (str. 66–67 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 28. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a lze na ně plně odkázat. Skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku se i po jeho úpravě oproti popisu skutku v obžalobě shoduje v zásadě v totožném jednání i v totožném následku. V popisu skutku došlo jen k upřesnění určitých skutkových okolností týkajících se jednání ve vztahu k daňové povinnosti. Následek, tedy vznik daňové povinnosti, její zkrácení a popřípadě i výše tohoto zkrácení, včetně podstaty protiprávního jednání všech obviněných směřující ke zkrácení DPH na úkor České republiky s využitím tzv. ztraceného obchodníka, byl zachován. Podle obžaloby i soudního rozhodnutí se jednalo o tytéž subjekty na straně pachatelů i poškozeného, tutéž daň (DPH) vyplývající z téhož parfémového zboží dovezeného ze zemí mimo EU. Problematika zachování totožnosti skutku nadto byla v prakticky totožné věci (jen v řízení s odlišnou osobou obviněného) předmětem posouzení Nejvyššího soudu, který shora jen stručně podané závěry potvrdil (usnesení Nejvyššího soud ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1449/2018). 56. Státní zástupce dále uvedl, že námitky obviněného Z. V. směřující do výroku o náhradě škody jsou procesního původu. I tak nicméně vyložil, že obsahové požadavky na výrok, kterým soud v adhezním řízení uloží obviněnému povinnost, aby poškozenému nahradil škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo aby mu vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem, jsou vymezeny v §228 odst. 2 tr. ř. Aby mohl být výrok o náhradě škody vykonatelný, je jeho obligatorní podmínkou přesné označení osoby poškozeného a nároku, který mu byl přisouzen. V posuzované věci přitom podle něj oprávněná osoba byla dostatečně identifikována tak, aby nemohla být zaměněna. Generální finanční ředitelství má status organizační složky státu, která je účetní jednotkou. Její jednání je jednáním státu, tedy České republiky (§3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, §1 zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky). Organizační složka, tedy ani Generální finanční ředitelství, není právnickou osobou. Potud je třeba přisvědčit dovolateli. Ve výroku o náhradě škody bylo poněkud nepřesně za poškozenou osobu označeno Generální finanční ředitelství České republiky (právní řád zná jen pojem Generální finanční ředitelství). Takové ředitelství nemohlo být v řízení o náhradu škody aktivně legitimovaný subjekt, jelikož není právnickou osobou. Tou je však stát, za který tato organizační složka jedná. Nelze mít pochybnosti o tom, že jako poškozená osoba byla v trestním řízení vedena Česká republika, za niž jedná Generální finanční ředitelství. Zcela správně tedy měla být za poškozenou osobu ve skutku a ve výroku o náhradě škody označena Česká republika – Generální finanční ředitelství. Označenou nepřesnost a nesprávnost rozsudku nalézacího soudu v označení poškozeného odvolací soud nenapravil tím, že by ve výroku upřesnil označení poškozené osoby. Její totožnost však byla po celé řízení zachována, jelikož již od počátku řízení bylo zjevné, že poškozenou osobou je Česká republika, nikoliv Generální finanční ředitelství, které za Českou republiku pouze jednalo. Podle judikatury Nejvyššího soudu vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod č. 25/2002 Sb. rozh. obč.). Z uvedené formulace Generální finanční ředitelství České republiky, která obsahuje označení poškozeného i označení složky za ni jednající, lze při vědomí toho, že Generální finanční ředitelství nemá právní subjektivitu a jejím nositelem je stát, seznat bez zásadních pochybností, kdo je osobou oprávněnou z nároku na náhradu škody. Stát není zaměnitelný s vlastní organizační složkou bez právní subjektivity. 57. V kontextu výtky poukazující na porušení zásady ne bis in idem uvedl, že je vyloučeno, aby doměření daně daňovému subjektu, který není osobou povinnou podle výroku o náhradě škody, bylo překážkou pro uložení povinnosti náhrady škody. Byly-li vydány dodatečné platební výměry příslušným finančním úřadem, obviněný nebyl jejich příjemcem. Tím byl daňový subjekt S. H., tedy osoba odlišná od obviněného. Navíc nelze odhlédnout ani od toho, že náhradu škody nelze považovat za formu potrestání (zásada ne bis in idem spočívá v tom, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu). Výrok o náhradě škody v adhezním řízení by byl vyloučen, pokud by obviněný byl současně subjektem povinným k zaplacení daně. Naopak uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které finanční úřad vydal platební výměr (blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013). Tato základní podmínka pro výrok o náhradě škody v případě trestného činu podle §240 tr. zákoníku je v případě obviněného splněna. 58. Státní zástupce připomněl podmínky uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a uvedl, že odvolání obviněného Z. V. bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno, tudíž naplnění první alternativy tohoto dovolacího důvodu (zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku z formálních důvodů) nepřipadá v úvahu. Obviněný spatřoval v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Potud by bylo označení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., resp. jeho druhé alternativy, opodstatněné. Ve věci však nelze shledat základní podmínku pro uplatnění tohoto důvodu, již je nutno splnit v případě obou jeho alternativ – tj. rozhodnutí odvolacího soudu, které obsahuje výrok o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci nebylo, alespoň ve vztahu k obviněnému Z. V., rozhodnuto výrokem podle §256 tr. ř. Odvolání obviněného bylo, byť pouze zčásti, ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu vyhověno a za takové procesní situace se v rozhodnutí odvolacího soudu úspěšné odvolání obviněného v jeho zbývající části nezamítá. 59. Pokud jde o dovolání podané obviněnou právnickou osobou C., státní zástupce konstatoval, že Nejvyšší státní zastupitelství nemá poznatek, že by tato obviněná právnická osoba podala odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 61 T 12/2015. Proti tomuto rozsudku podala (krom odvolání obviněných a jiných obviněných právnických osob týkajících se těchto odvolatelů) odvolání ve vztahu k obviněné právnické osobě C. pouze státní zástupkyně, a to v její neprospěch, a výhradně proti oddělitelnému výroku o trestu propadnutí věci a pro absenci výroku o trestu uveřejnění rozsudku [§246 odst. 1 písm. a), odst. 2, §247 odst. 1, §249 odst. 1, 2 tr. ř.]. Odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Podle §254 odst. 1 tr. ř., nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud nesmí zásadně přezkoumávat, i kdyby šlo o výroky, proti nimž by odvolatel mohl podat odvolání, avšak odvolání nepodal. Z toho zároveň plyne, že dovolatel, bez ohledu na to, zda jde o státního zástupce nebo o obviněného, může dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí nalézacího soudu. Protože odvoláním státní zástupkyně, které bylo podáno v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu, byla omezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek nalézacího soudu výhradně na výrok o trestu, mohla obviněná právnická osoba uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo. V podaném dovolání obviněná právnická osoba C. neuplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný zákonný důvod související s rozhodováním odvolacího soudu o uložení trestu. Ve svém dovolání označila výlučně důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nadto její námitky směřující do nesprávného obsazení senátu v rozporu s rozvrhem práce krajského soudu [odpovídající tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který však v dovolání neuplatnila] a do zákonnosti dokazování (odbornosti znalce) ani tomuto dovolacímu důvodu neodpovídaly. Pokud tedy v dovolání uplatnila výhrady, jež se nevztahují k výroku o trestu propadnutí věci, rozsudek nalézacího soudu sama nenapadla a tento rozsudek napadla pouze státní zástupkyně, a to výlučně do výroku o trestu, jde v jejím případě o dovolání nepřípustné. 60. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné, dovolání obviněného Z. V. a obviněné právnické osoby S. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a dovolání obviněné právnické osoby C. odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako dovolání nepřípustné. III. Přípustnost dovolání 61. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Pokud jde o dovolání obviněných J. B., J. D. a J. K., shledal, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná. Ve vztahu k obviněnému Z. V. učinil závěr, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, vztahující se k otázce aktivní legitimace poškozeného v adhezním řízení, není po právní stránce zásadního významu. Protože ale dovolání obviněných právnických osob C. a S. H. nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání jsou zčásti důvodná. IV. Důvodnost dovolání 62. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění podali dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a), e), g) a l ) tr. ř. Obviněný J. B. tak učinil konkrétně s odkazem na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) a l ) tr. ř., obviněný J. D. na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., obviněný Z. V. na dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a obviněná J. K., jakož i obviněné právnické osoby C. a S. H. na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. A. K dovoláním obviněných J. B., J. D., J. K. a Z. V. 63. Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Uvedená formulace vyjadřuje zásadu zákonného soudce, vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, jež byla soudům ústavně svěřena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95). Výtku, že ve věci rozhodoval jiný senát, než jak vyplývalo z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně, a že tedy došlo k porušení práva na zákonného soudce, uplatnili ve svých mimořádných opravných prostředcích obvinění J. D., Z. V., J. K. (a také, jak již bylo uvedeno, C. a S. H.). Pouze obviněný J. D. však toto své přesvědčení prosazoval s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Ostatní jmenovaní obvinění, kteří uvedenou námitku učinili součástí společného dovolání, svůj názor opírali toliko o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 64. Bez ohledu na formální správnost uplatnění příslušného dovolacího důvodu nutno konstatovat, že výhradě obviněných nelze přisvědčit. Dovolací soud se ve shodě s odvolacím soudem a státním zástupcem domnívá, že k porušení práva na zákonného soudce v posuzované trestní věci nedošlo. 65. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08, prvotním, nikoliv však jediným smyslem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců „ ad hoc “. Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoli. Nejen historické zkušenosti, ale i zkušenosti z nedávné doby totalitního režimu přesvědčivě ukazují, jak pro jedince nebezpečné a pro celou společnost škodlivé je při nalézání práva povolávat k výkonu spravedlnosti soudy a soudce podle účelových hledisek či výběru (srov. též nález ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95). 66. S ohledem na argumentaci obviněných je v obecné rovině vhodné připomenout, že pojem „soud, který nebyl náležitě obsazen“, nelze redukovat jen na případy, kdy byl senát nesprávně složen nebo byl neúplný, kdy se na rozhodování podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo kdy došlo k porušení těch zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a samosoudci, jež jsou dány příslušnými ustanoveními trestního řádu, popř. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce vyplývá, že soud je náležitě obsazen jen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98). Součástí práva na zákonného soudce jsou nezpochybnitelně požadavky na dodržení zákonného vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu (§16 až §18 tr. ř.), na dodržení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, včetně stanovení počtu soudců a přísedících v senátech (§19, 27, 31 a 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o soudech a soudcích“), vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§30 tr. ř.). Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny totiž také platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je již zmiňovaný zákon o soudech a soudcích, který upravuje základní pravidla pro přidělování věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, v §41 až §45. Konkrétní pravidla pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku a je veřejně přístupný (§41 zákona o soudech a soudcích). V rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních [§42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích]. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dozajista předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu. 67. V posuzované trestní věci nelze než ve shodě se státním zástupcem akcentovat, že z veřejně dostupného rozvrhu práce Krajského soudu v Brně, účinného od 1. 10. 2015 (tj. ke dni podání obžaloby), se podává, že věci, kde žalovaný skutek byl spáchán na území okresů Kroměříž, Uherské Hradiště, Zlín, se přidělují senátu 61 T, 68 T a 69 T na pobočce Krajského soudu ve Zlíně, po jedné rotačním způsobem podle pořadí, zvlášť věci vazební, zvlášť ostatní. Pro přidělování věcí vazebních se stanoví tato pravidla: I. Přednostně se přidělují věci specializací stanovených pod bodem 1. shora rotačním způsobem postupně podle shora uvedeného pořadí a dále věci, ve kterých soudce již v minulosti meritorně rozhodoval, respektive vedl řízení, např. věci dříve pravomocně vrácené státnímu zástupci k došetření nebo pravomocně postoupené jinému soudu, věci, v nichž bylo původní rozhodnutí zrušeno ke stížnosti pro porušení zákona nebo k ústavní stížnosti či dovoláním a dále věci, v nichž byla dříve podaná obžaloba vzata zpět. Pokud je takových soudců na oddělení T více, bude věc přidělena tomu, který rozhodoval či vedl řízení nejpozději. Věci vyloučené k samostatnému projednání a rozhodnutí zůstávají pro účely přidělení témuž soudci. Návrhy na povolení obnovy trestního řízení se s účinností od 1. 7. 2015 přidělují soudci, který rozhodoval ve věci meritorně. Po případném povolení obnovy trestního řízení pokračuje v řízení soudce, který obnovu řízení povolil. Předsedovi senátu 69 T JUDr. Jiřímu Dufkovi v rámci rotace nebude přidělena vazební věc, kde rozhodoval o vazbě přípravného řízení a namísto toho mu bude přidělena následující vazební věc, kde takto nerozhodoval. II. Ostatní věci se přidělují po jedné rotačním způsobem jednotlivým soudcům, počínaje senátem 1 T a konče senátem 53 T. V případě, že obžalobu podává státní zástupkyně JUDr. Eva Žďárská a věc by podle pořadí připadla JUDr. Miloši Žďárskému, se zapíše dalšímu soudci podle pořadí a JUDr. Miloši Žďárskému se zapíše další napadlá věc. Předseda soudu a z jeho pověření místopředseda soudu pro věci trestní mohou, brání-li přidělení věci podle těchto pravidel zákonné důvody, např. vyloučení soudce podle §30 tr. ř., dlouhodobá nepřítomnost soudce (nemoc, stáž u jiného soudu apod.), přidělení věcí zcela mimořádné povahy a rozsahu, tedy případného přetížení senátu, a také k zajištění plynulosti řízení zejména ve věcech vazebních, apod., rozhodnout o přidělení věci jinému soudci či na potřebnou dobu zastavit soudci nápad věcí. Přednostně se věci přidělují podle zásad o zastupování stanovených v tabulce soudních oddělení postupně prvním dvěma zástupcům, přičemž důvod přidělení nebo nepřidělení těmto zastupujícím soudcům, případně přidělení jinému soudci, musí být odůvodněn. Samostatným rotačním principem se do jednotlivých oddělení přidělují věci do 600 stran, přičemž tato rotace má přednost před vazebním řízením a mimořádně rozsáhlé a složité věci o objemu spisového materiálu přesahujícího 6 000 stran, a to při respektování uvedené specializace. 68. Ústavní imperativ, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, jehož dosažení je především sledováno, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc , nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01). Dovolací soud vnímá podrobnou argumentaci dovolatelů, kterou podporují svoje přesvědčení o chybném přidělení posuzované trestní věci. Reflektuje jejich rozbor nápadu věcí senátům 61 T, 68 T a 69 T v roce 2015, nicméně se stejně jako státní zástupce nedomnívá, že z pouhého počtu věcí přidělených v určitém kalendářním roce jednotlivým senátům působícím na zlínské pobočce krajského soudu, jakož ani ze skutečnosti, že určité navazující číselné označení dvou věcí je vykazováno u téhož trestního senátu, lze dovozovat, že došlo k přidělení věci v rozporu se stanoveným rozvrhem práce. Má za to, že odvolací soud se předmětnou námitkou obviněných dostatečně zabýval, že pro účely vyřešení otázky, zda v řízení nedošlo k porušení práva na zákonného soudce v důsledku vadného přidělení nápadu, relevantně doplnil dokazování v podobě zpráv – reakcí Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně na postup přidělování věcí se týkající (srov. č. listu 10 512, 10 513, 10 526, 10 536, 10 674), přičemž dospěl k závěru (který sdílí i dovolací soud), že z dostupných informací nevyplývá, že by došlo k porušení obecného postupu odpovídajícího rozvrhu práce při přidělení posuzované trestní věci a že by tato trestní věc byla přidělena jinému soudnímu oddělení (senátu), než které by bylo příslušné. Odvolací soud v této souvislosti správně upozornil, že obviněnými předkládaná analýza nepostihuje všechny situace ovlivňující přidělování spisů jednotlivým soudním oddělením. Vychází sice z rotačního způsobu přidělování věcí stanoveného v příslušném rozvrhu práce, postihuje i zvláštní pořadí při přidělování věcí vazebních, nicméně nepostihuje již další kritéria, která přidělování věcí zásadním způsobem ovlivňují, např. zda v některé přidělené věci došlo k vyloučení části řízení k samostatnému projednání (tato vyloučená věc přitom zůstává přidělena k projednání stejnému senátu, byť je zapsána pod novou sp. zn., jako by šlo o nápad věci zcela nové) nebo zda jde o přidělování tzv. věcí předcházejících (tedy věcí, které napadly opakovaně a které jsou přidělovány za určitých okolností témuž senátu, který v nich rozhodoval při předchozím nápadu, přičemž se tak děje bez ohledu na pořadí, v jakém tato věc napadla) či věcí zrušených v řízeních o mimořádných opravných prostředcích či věcí zrušených Ústavním soudem atd. Nápad takovýchto věcí totiž výrazným způsobem pozmění právě rotační princip, takže ze samotného faktu, že určitému soudnímu oddělení napadly např. dvě věci po sobě, nelze obecně dovodit, že některá z těchto věcí mu byla přidělena za porušení rotačního principu (srov. str. 30 až 33 rozsudku odvolacího soudu). Ačkoliv tedy dovolací soud nerozporuje, že vytýkaný způsob přidělování jednotlivých trestních věcí mezi senáty 61 T, 68 T a 69 T může na první pohled působit nelogicky, a v důsledku toho může vzbuzovat pochybnosti o transparentnosti takového postupu, konstatuje, že okolnosti, které zmínil odvolací soud, hrají při přidělování věcí zásadní roli a tuto v projednávaném případě zjevně i hrály. Jelikož není s ohledem na odstup času reálné získat relevantní informace, z nichž by bylo možné vysledovat konkrétní důvody vedoucí k přidělení posuzované trestní věci senátu 61 T, a vzhledem k tomu, že z dostupných podkladů nevyplývají skutečnosti naznačující, že senát, který ve věci rozhodl v prvním stupni, byl obsazen způsobem v rozporu s příslušnými zákonnými a interními normami správy soudu, nelze shledat námitku obviněných opodstatněnou (k tomu viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018). 69. Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně se jedná o případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 2 a 5 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. či §314p odst. 3 písm. c) tr. ř. nebo §314r odst. 5 tr. ř., a místo toho došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé a je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Tento dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v ustanovení §11 tr. ř. nebo podle §11a tr. ř., protože jen v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3162). Obviněný J. B., který citovaný dovolací důvod formálně uplatnil, neuvedl, proč se domnívá, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné. Toto svoje přesvědčení nepodpořil žádnou dovolací argumentací, tudíž dovolací soud se relevantností uplatněného dovolacího důvodu nemohl věcně zabývat. 70. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. 71. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 72. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). 73. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175.): 1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání podala oprávněná osoba nikoli opožděně, ale včas; odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení – viz §253 odst. 2 tr. ř.), 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.), 3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše pod bodem 1), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 74. Existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v alternativě spadající pod shora uvedené body 1) a 2) spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Podstatou alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedené pod bodem 3) je pak skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 75. Obvinění J. B. a Z. V. ve svých řádných opravných prostředcích namítli, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí jejich řádných opravných prostředků, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. (obviněný J. B.) či jen §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (obviněný Z. V.). V této souvislosti nutno poznamenat, že k relevantnímu uplatnění dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. nemohlo dojít, neboť odvolání obviněných nebyla (jako celek) zamítnuta, když odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ohledně obviněných J. B., J. D. a Z. V. ve výrocích o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a ohledně obviněné C. ve výroku o trestu propadnutí věci, a podle §259 odst. 3 tr .ř. znovu rozhodl. Odvolací soud zamítl (podle §256 tr. ř.) toliko odvolání obviněných J. K., P. a S. H. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně podané ohledně obviněného J. Ř. a obviněných P. a S. H. 76. Pokud jde dále o dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a výtky zaměřené proti skutkovým závěrům soudů, dovolací soud konstatuje, že v projednávané trestní věci neshledal žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 65 až 97 rozsudku nalézacího soudu, str. 38 až 49 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. 77. K námitkám obviněných lze obecně poznamenat, že Nejvyšší soud se podstatou projednávané trestné činnosti již zabýval. Byť rozhodoval o dovolání obviněného J. H., lze z jeho usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1449/2018 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2632/19), při posuzování předmětné trestní věci vycházet. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí konstatoval, že v dané trestní věci je významné, že spoluobvinění vytvořili účelový řetězec obchodních společností s cílem přispět k tomu, aby se skutečný dovozce a prodejce parfémového zboží, společnost P., vyhnula řádnému plnění daňové povinnosti u DPH. V tomto řetězci měl přitom každý ze spoluobviněných svou roli. Obviněný J. D. zprostředkovával obchody se zbožím, které bylo podle deklarovaných celních dokladů nakupováno od společností T. F., se sídlem ve XY a U. T. P. L., se sídlem na XY, a to prostřednictvím společností nepřiznávajících v daňových přiznáních k DPH dovoz zboží (tzv. ztracených obchodníků), a to postupně – M., P. M., A., R. C., S. H. a C. Za tímto účelem obviněný J. D. zajišťoval ztracené obchodníky a jejich jednatele, těmto dával pokyny k fakturacím, k převodům finančních prostředků a k výběrům finančních prostředků z účtů, prováděl převody finančních prostředků určených k nákupům zboží ve Spojených arabských emirátech z korun českých na americké dolary, vedl elektronickou evidenci uskutečněných obchodů a prováděl i další úkony s obchody související, čímž se společně s dalšími osobami ke škodě České republiky podílel na neoprávněném snížení daňových povinností společností M., P. M., A., R. C., S. H. a C. v celkové výši minimálně 22 330 893,11 Kč. Obviněný J. B. jako jednatel společnosti P., po předchozí dohodě s obviněným J. D. o trestné činnosti, především rozhodoval o navázání obchodní spolupráce s tímto obviněným, prováděl finanční operace na účtech společnosti P. a nákupy zboží související, přičemž zajišťoval vedení účetnictví dané společnosti s vědomím krácení daňových povinností. Dále řešil praktické otázky jednotlivých obchodů s obviněným J. D., problematiku fakturace a rozdělení objemu obchodovaného zboží v rámci vystavovaných faktur, platby za celní odbavení zboží. Celkem se tak společně s dalšími osobami ke škodě České republiky úmyslně podílel na neoprávněném snížení daňových povinností společností M., P. M., A., R. C., S. H. a C. v celkové výši minimálně 22 330 893,11 Kč. Obviněný Z. V. jako jednatel společnosti S. H. v daňových přiznáních společnosti k DPH nepřiznával dovozy zboží ze třetí země, ačkoliv o uskutečnění těchto dovozů věděl, na základě instrukcí obviněného J. D. založil za účelem těchto obchodů společnosti bankovní účty, ke kterým zřídil J. D. dispoziční oprávnění, dával pokyny k fakturacím dovezeného zboží pro odběratele P., a celkem se tak společně s dalšími osobami ke škodě České republiky podílel na neoprávněném snížení daňových povinností společnosti S. H. ve výši minimálně 15 060 183,31 Kč. Obviněná J. K. jako pověřená osoba ze strany statutárních zástupců společností S. H. a C., po předchozí dohodě s obviněnými J. D., Z. V. a J. H., v rámci obchodů s parfémy a toaletními vodami vystavovala společnostem S. H. a C. faktury na prodej tohoto zboží odběratelské společnosti P., a to na základě údajů o množství a ceně obchodovaného zboží, které jí předával obviněný J. D., a ačkoliv věděla, že společnosti S. H. a C. zboží nakupují od dodavatelů ze Spojených arabských emirátů, tyto záměrně nezahrnovala do účetnictví společností S. H. a C. a příslušné faktury nepředkládala pověřené externí účetní ke zpracování podkladů pro daňová přiznání společností S. H. a C., to vše ve snaze vyhnout se povinnosti odvést daň z přidané hodnoty z dovozu zboží podle §23 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), přičemž celkem se tak společně s dalšími osobami ke škodě České republiky podílela na neoprávněném snížení daňových povinností společností S. H. a C. ve výši minimálně 16 062 515,71 Kč. Společnost S. H. byla v rámci své činnosti, z pokynů a jednáním jednatele Z. V., v době od měsíce ledna do měsíce prosince 2012 součástí účelově vytvořených obchodních řetězců společností a podílela se na obchodování s parfémy a toaletními vodami, které fakturačně nakupovala od subjektů ze zemí mimo Evropskou unii a dále je prodávala společnosti P., když zboží bylo dodáváno přímo společnosti P., společnost S. H. byla v pozici tzv. ztraceného obchodníka, takže kupující P. mohla ve svých daňových přiznáních k DPH deklarovat nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců registrovaných k DPH v České republice a nemusela přiznávat dovoz zboží ve smyslu §23 zákona o DPH, přičemž ani společnost S. H., která v souvislosti s fakturovanými obchody rovněž přijímala na své účty platby za zboží prováděné bezhotovostními převody či hotovostními vklady a prováděla platby za zboží dodavatelům, ve svých daňových přiznáních k DPH za zdaňovací období měsíců leden 2012 až prosinec 2012 daňovou povinnost vzniklou v souvislosti s dovozem zboží nepřiznávala a daň z přidané hodnoty nehradila, čímž v důsledku dovozu zboží za uvedené období v celkové hodnotě 20 569 595 Kč ke škodě České republiky neoprávněně snížila svou daňovou povinnost celkem o minimálně 4 113 915 Kč. Společnost C. byla v rámci své činnosti, z pokynů a jednáním jednatele J. H., v průběhů měsíců března a listopadu 2012 součástí účelově vytvořených obchodních řetězců společností a podílela se na obchodování s parfémy a toaletními vodami, které fakturačně nakupovala od subjektů ze zemí mimo Evropskou unii a dále je prodávala společnosti P., když zboží bylo dodáváno přímo společnosti P., společnost C. byla v pozici tzv. ztraceného obchodníka, takže kupující P. mohla ve svých daňových přiznáních k DPH deklarovat nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců registrovaných k DPH v České republice a nemusela přiznávat dovoz zboží ve smyslu §23 zákona o DPH, přičemž ani společnost C., která v souvislosti s fakturovanými obchody rovněž přijímala na své účty platby za zboží prováděné bezhotovostními převody či hotovostními vklady a prováděla platby za zboží dodavatelům, ve svých daňových přiznáních k DPH za zdaňovací období měsíců březen 2012 a listopad 2012 však daňovou povinnost vzniklou v souvislosti s dovozem zboží nepřiznávala a daň z přidané hodnoty nehradila, čímž v důsledku dovozu zboží za uvedené období v celkové hodnotě 1 592 313 Kč ke škodě České republiky neoprávněně snížila svou daňovou povinnost celkem o minimálně 318 462 Kč. 78. Výhradám obviněných J. B. a Z. V. stran porušení zásady totožnosti skutku nelze přisvědčit. Podle §220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. V §220 odst. 1 tr. ř. je promítnuta obžalovací zásada (§2 odst. 8 tr. ř.), jejíž podstatou je rozdělení procesních funkcí mezi obžalobu, obhajobu a soud. Důsledkem uplatnění obžalovací zásady je povinnost soudu rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele (obviněného) a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu. Teorie a praxe ale nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 6/1962, 19/1964, 9/1972, 64/1973, 24/1981-II. Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku bude zachována též za předpokladu, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, jednání nebo následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné, musí být ovšem shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Na zachování totožnosti skutku přitom nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. V posuzované věci postup nalézacího soudu, který na základě provedeného dokazování upřesnil okolnosti spáchaného skutku, resp. dospěl k závěru, že ke zkrácení daně došlo nikoliv již při samotném dovozu zboží, ale až v souvislosti s jeho následným prodejem společnosti P. nelze hodnotit jako postup příčící se zásadě obžalovací a nerespektující pravidla totožnosti skutku. Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem, že významný je zejména následek, tedy skutečnost, že došlo ke zkrácení daně, a to daně stejného druhu jako v žalovaném skutku, právě v souvislosti s dovozem zboží z území mimo EU a jeho následným prodejem na území České republiky. Podstata protiprávního jednání všech obviněných zůstala totožná, neboť jí byl záměr zkrátit DPH na úkor České republiky s využitím tzv. ztraceného obchodníka při dovozu zboží ze zemí mimo EU a jeho následným prodejem společnosti P. Podle obžaloby i napadeného rozsudku se přitom jednalo o tytéž subjekty na straně pachatelů i poškozeného, tutéž daň (daň z přidané hodnoty) vyplývající z téhož konkrétního zboží dovezeného ze zemí mimo EU (str. 28 a 29 rozsudku odvolacího soudu). Ke stejným závěrům ostatně dospěl i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1449/2018. 79. Přisvědčit nelze ani výhradě obviněného J. B., že neměl povědomí, že tzv. ztracení obchodníci nepřiznávají/nehradí DPH. Obviněný touto námitkou, ostatně jako i námitkami dalšími, popírá skutková zjištění, k nimž soudy po řádně provedeném dokazování dospěly. Zcela ignoruje, že v řízení bylo prokázáno, že společným jednáním s obviněným J. D. v úmyslu obohatit se na úkor České republiky v období nejméně od 19. 8. 2007 do 31. 12. 2012 postupně prostřednictvím několika obchodních společností, kteréžto byly v pozici tzv. „ztraceného obchodníka“, dováželi do České republiky zboží – parfémy a toaletní vody – od dodavatelů z nečlenských zemí Evropské unie pro odběratele – společnost P., a to za primárním účelem vyhnout se povinnosti odvést DPH z dovozu zboží při jeho následném prodeji v České republice podle §23 zákona o DPH. Opomíjí, že jako jednatel P. se staral o ekonomickou stránku společnosti, včetně účetnictví a daňové problematiky, tudíž musel vědět, že většina společností, od kterých P. nakupovala zboží a které jsou uvedeny ve výrokové části rozsudku, toto zboží nakupovala od společnosti T. – společnosti, jejímž byl vlastníkem (spolu s J. Ř.). Musel vědět, že při dovozu tohoto zboží do České republiky a následném prodeji P. byly zmíněné společnosti povinny zaplatit DPH. Ačkoliv tedy v zásadě nelze rozporovat tvrzení, že P. si v rozhodné době plnila své daňové povinnosti, nelze přisvědčit přesvědčení obviněného o absenci jeho trestní odpovědnosti. Ve shodě se státním zástupcem nutno zdůraznit, že obviněný ovládal jak společnost, u které zboží v České republice nakonec skončilo, tj. P., tak společnost v zahraničí, která zboží do České republiky, resp. subjektu z České republiky, dodávala, tj. společnost T. Takto nastavený obchodní model, kdy mezi zahraniční společnost dodávající zboží do České republiky a společnost P. byl účelově začleněn třetí subjekt, nemohl být založen za jiným účelem než za účelem možnosti dodávat na trh produkt, v jehož ceně by se nemuselo fakticky kalkulovat s částkou odpovídající příslušné sazbě DPH, a získat tím konkurenční výhodu na trhu. P., kterou obviněný ovládal, tedy těžila z páchané trestné činnosti, když si zajišťovala zboží v rámci nákupu od tzv. ztracených obchodníků, kteří neplatili DPH, takže zboží získávala za cenu nižší, než v případě řádného dovozu při zákonném hrazení DPH. Zařazením zprostředkovatelů mezi společnosti T. a P. bylo u obviněného vedeno snahou snížit daňovou zátěž obchodovaného zboží, v důsledku čehož se společnost P. reálně dostala do výhody vůči konkurentům, neboť zboží mohla nabízet v nižších cenových hladinách. Bez role P. jako posledního článku, který zužitkoval trestnou činnost, by trestná činnost nemohla být organizována a realizována. Obviněný měl dlouhodobé přátelské vztahy se spoluobviněným J. D., kterého označil za svého rodinného přítele, a právě na základě těchto vztahů došlo k domluvě na trestné činnosti (srov. str. 79–81, 100 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud přiléhavě poznamenal (srov. str. 44–45 jeho rozsudku), že princip celého jednání spočíval v tom, že společnost P., ač ke koupi dovezených parfémů vystavovala řádné účetní doklady (a to včetně příslušné DPH), za uvedené zboží platila částky ve výši neumožňující dovozovým společnostem uhradit celou DPH. Společnosti označené jako ztracení obchodníci státu nemohly odvést DPH, neboť k tomu neměly příslušné zdroje, jež by byly součástí finančních prostředků, které za přefakturované zboží obdržely (nakonec i samotný fakt, že obdržené částky byly bezprostředně poté z příslušných bankovních účtů vybírány v hotovosti, svědčí o tom, že v daném případě nešlo o běžnou obchodní a podnikatelskou činnost, ale pouze o zapojení předmětných společností do řetězce, jež umožnil zkrátit DPH, a tyto výběry tak představovaly faktický podíl na zisku z předmětné trestné činnosti u participujících osob). 80. Jednání obviněného naplnilo znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Trestného činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Spáchá-li tento čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu obviněný J. B. společným jednáním ve větším rozsahu zkrátil daň a spáchal takový čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. 81. Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedené povinné platby zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně nebo aby vůbec zatajil, že určitou daňovou povinnost má. Zkrácení daně lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň však může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§112 tr. zákoníku), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. Z hlediska subjektivní stránky je v případě obviněného J. B. významné, že ačkoliv nikterak (ani reálně, ani formálně) nepůsobil ve společnostech, které v posuzované věci zastávaly pozici tzv. ztraceného obchodníka, byl s jejich úlohou v rámci trestné činnosti obeznámen a věděl, za jakým účelem hrají roli mezičlánku mezi jeho společnostmi T. a P. O tom, že jednal v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť svým počínáním sledoval stejně jako ostatní spoluobvinění jediný cíl, tedy zkrácení daňové povinnosti k DPH u takto uměle nainstalovaných mezičlánků, proto nelze pochybovat. 82. Pokud jde o otázku výše DPH, jež nebyla řádně odvedena, soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně podrobně vysvětlily, jakým způsobem dospěly k závěru o zkrácení daně ve velkém rozsahu (srov. str. 69–70, 96–97 rozsudku nalézacího soudu, str. 44 rozsudku odvolacího soudu). Lze jen doplnit, že podkladem pro výpočet rozsahu zkrácené daně byly ceny parfémů v rámci dovozu zboží do České republiky a nikoliv ceny parfémů při jejich prodeji, což je pro obviněného bezesporu příznivější, když v případě navýšení prodejních cen by byla DPH vyšší (nalézací soud v rámci zásady zákazu reformace in peius ponechal ve výrokové části původní hodnoty nezaplaceného DPH). 83. Co se týče výtky obviněného směřující do výroku o trestu, tj. že výrok o trestu je chybným a nezákonným, poněvadž obviněný je trestán za maření výkonu trestu odnětí svobody, na nějž se hledí, jako by nikdy nebyl vysloven, nutno upozornit, že obviněnému byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu (a předtím také rozsudkem nalézacího soudu) uložen trest toliko za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, nikoliv také za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 tr. zákoníku. Z opisu z evidence Rejstříku trestů ostatně vyplývá, že obviněný dosud neměl žádný záznam (srov. č. listu 10 658). Za této situace, ačkoliv za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod., nelze shledat uvedenou dovolací námitku jako opodstatněnou. Byť obviněný svou dovolací argumentací patrně naznačoval existenci souhrnného trestu, k ničemu takovému v posuzované trestní věci nedošlo. 84. Ani dovolání obviněného J. D. nelze považovat za opodstatněné. I v jeho případě nutno shledat skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů správnými. Stejně jako spoluobviněný J. B. i obviněný J. D. spáchal zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to v přímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Nelze než přisvědčit nalézacímu soudu, že tvrzení obviněného, že neměl povědomí o tom, že ztracení obchodníci nepřiznávají DPH, je účelovým popřením reality. Byl to právě tento obviněný, kdo měl na starosti řízení obchodů, převody finančních prostředků, které obchodům odpovídaly, jakožto i fakturaci obchodovaného zboží, když pokyny k vystavování faktur s podklady od společnosti P. předával např. obviněné J. K., která pak faktury vystavila za společnost S. H. a C. a následně je dala podepsat jednatelům (obviněným Z. V. a J. H.). Obviněný tedy dobře znal objemy finančních prostředků, které byly mezi společnostmi prováděny, byl tím, kdo byl za obchody odpovědný a kdo měl být odpovědný i za platby DPH (srov. str. 81 rozsudku nalézacího soudu). V posuzované trestné činnosti byl nejdůležitější postavou, neboť zajišťoval společnosti následně působící na pozici tzv. ztracených obchodníků, trestnou činnost kooordinoval, případně přímo zadával pokyny k úhradě zboží. Rovněž minimálně spolurozhodoval při rozdělování finančních prostředků získaných trestnou činností a sám tyto finanční prostředky přímo získával (srov. str. 81, 99 rozsudku nalézacího soudu). Státní zástupce trefně poznamenal, že skutečnost, že účelově do nákupů z ciziny začleněné společnosti z nasmlouvaných obchodů nezískají do dispozice takové prostředky, jež by jim umožňovaly uhradit DPH, byla obviněnému známa od počátku jednání, když na tomto bylo obchodování nesoucí výhodu pro společnost P. založeno. Že svým jednáním (stejně jako ostatní obvinění) sledoval cíl v podobě zkrácení daňové povinnosti k DPH u ztracených obchodníků, je tedy zjevné. 85. Výhradu, že se odvolací soud nevypořádal s obhajobou o možném obchodování v režimu tzv. konsignačního skladu, nelze považovat za důvodnou. Odvolací soud ve svém rozsudku reagoval na všechny podstatné námitky obsažené v řádných opravných prostředcích, přičemž mu nelze vytýkat, že do odůvodnění svého rozhodnutí nepojmul reakci na veškeré námitky, jež obvinění učinili součástí svých opravných prostředků. Pakliže soud dospěl k závěru, že existence konsignačního skladu z důkazů provedených v hlavním líčení nevyplývá, což lze s ohledem na absenci jeho argumentace k předmětné otázce usuzovat, dospěl k závěru, s nímž se i dovolací soud ztotožňuje. 86. K případnému obviněným J. D. naznačovanému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. 87. Obviněný J. D. vytkl, že odvolací soud pochybil, pokud neprovedl výslech svědkyně I. B., která mohla prokázat předání hotovosti obviněnému Z. V. nad rámec plateb bankovními převody, a tedy to, že společnost P. platila společnosti S. H. částky umožňující platit DPH z proběhnuvších obchodů. Z obsahu trestního spisu se podává, že odvolací soud návrh obhajoby na doplnění dokazování výslechem svědkyně I. B. ve veřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 usnesením zamítl (č. listu 10 730). Naznal totiž, že uvedená svědkyně byla v předmětném trestním řízení původně spoluobviněnou a v této pozici byla opakovaně vyslechnuta, přičemž však vždy využila svého práva a k věci nevypovídala. Za situace, kdy odvolací soud neměl žádnou informaci o tom, že by svůj postoj k poskytnutí svědecké výpovědi a k objasnění věci změnila, považoval pokus o opakovaný výslech jmenované za naprosto nadbytečný, když podle něj nebylo možné přehlédnout jednak vztah svědkyně k vlastní projednávané věci a jednak i její vztah k obviněnému J. D. Navíc skutečnosti, které by měla potvrdit (předávání finančních prostředků souvisejících zejména s úhradou dopravy za odebrané zboží), byly dostatečně zřejmé z jiných důkazů, jež soud ve svém rozhodnutí zmiňoval. Dovolací soud shledává popsanou argumentaci odvolacího soudu logickou, reflektující stav vyplývající z provedeného dokazování a nepříčící se právu na spravedlivý proces. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, když odvolací soud o důkazním návrhu obhajoby explicitně rozhodl a své zamítavé rozhodnutí také řádně a přesvědčivě zdůvodnil. 88. Dovolací soud odmítl i argumentaci obviněné J. K. spočívající v obhajobě, že nebyla v postavení statutárního orgánu, neměla rozhodovací pravomoc a poskytovala toliko asistenční služby. Odvolací soud v kontextu reakce na obdobnou výtku obviněné relevantně podotknul, že skutečnost, že obviněná jednala na základě pokynů svých nadřízených, případně spoluobviněného J. D., její účast na spáchané trestné činnosti nijak nezpochybňuje a ani ji nemůže vyvinit (srov. str. 47 rozsudku odvolacího soudu). V posuzované trestní věci je totiž významné skutkové zjištění, podle něhož obviněná jako pověřená osoba ze strany statutárních zástupců společností S. H. a C., po předchozí dohodě s J. D., Z. V. a J. H., v rámci obchodů s parfémy a toaletními vodami vystavovala společnostem S. H. a C. faktury na prodej tohoto zboží odběratelské společnosti P., a to na základě údajů o množství a ceně obchodovaného zboží, které jí předával J. D., a ačkoli věděla, že společnosti S. H. a C. zboží nakupují od dodavatelů ze Spojených arabských emirátů, tyto záměrně nezahrnovala do účetnictví společností S. H. a C. a příslušné faktury nepředkládala pověřené externí účetní ke zpracování podkladů pro daňová přiznání společností S. H. a C., to vše ve snaze vyhnout se povinnosti odvést daň z přidané hodnoty z dovozu zboží podle §23 zákona o DPH, přičemž celkem se tak společně s dalšími osobami ke škodě České republiky podílela na neoprávněném snížení daňových povinností společností S. H. a C. ve výši minimálně 16 062 515,71 Kč. S ohledem na uvedené skutkové zjištění neobstojí tvrzení obviněné o tom, že o nezákonném jednání H. a C. nevěděla. Nalézací soud při ustanovování skutkového děje správně vycházel z výpovědi svědkyně J. K., externí účetní společností S. H. a C., a z e-mailové komunikace této svědkyně s obviněnou J. K., podporované obsahem odposlechů, z nichž vyplynulo, že obviněná se v rámci své činnosti pro S. H. a C. snažila před svědkyní zatajit předmětné obchody ze třetích zemí, poněvadž věděla, že tyto nebudou zahrnuty do účetnictví a nebude z nich placeno DPH. Fakturace, které obviněná vytvářela, byly v počítači archivovány odděleně – tak, aby k nim svědkyně neměla přístup (srov. str. 81 a 82 rozsudku nalézacího soudu). 89. Bagatelizace jednání obviněné není namístě. Ve shodě se soudy nižších stupňů a státním zástupcem nutno připomenout, že subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby nemusí být totožný; daňovou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně proto nelze zaměňovat. Pachatelem i spolupachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně, ale kdokoliv (fyzická i právnická osoba), kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu (fyzické i právnické osobě) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň (poplatek, eventuálně jiná povinná platba) tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě, popř. větší rozsah činil jejich součet (srov. přiměřeně č. 25/1968 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1435/2018). Za této situace, se zřetelem na skutečnost, že obviněná se podle závěrů soudů dopustila stíhaného zločinu ve spolupachatelství, je tudíž absence její rozhodovací pravomoci v rámci její role v projednávané trestné činnosti nerozhodná. Podle §23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Jestliže obviněná svým vědomým a aktivním jednáním přispěla k dosažení cíle v podobě zkrácení daně, s nímž byla ze strany spoluobviněných předem obeznámena, nelze o jejím podílu na spáchané trestné činnosti pochybovat. Nelze ji považovat za pouhou pomocnou realizátorku bez trestní odpovědnosti. Státní zástupce přiléhavě akcentoval, že s povahou a rozsahem narušení řádného hospodářského fungování společností, v nichž aktivně působila, a to z hlediska plnění daňových povinností, byla obeznámena, a že tedy přispěla k jednání, v důsledku něhož nebyla řádně uhrazena DPH. Přehlédnout ovšem současně nelze menší míru její spoluúčasti na spáchané trestné činnosti, kterážto však byla zohledněna při ukládání trestu. Nalézací soud při ukládání trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby reflektoval postavení obviněné při páchání trestné činnosti. Vzal v potaz, že na rozdíl od ostatních spoluobviněných byla v pozici zaměstnance, nikoliv statutárního orgánu nebo majitele společnosti, a z trestné činnosti tak zjevně neměla výraznější finanční profit. O trestné činnosti nerozhodovala, vykonávala činnost spíše podpůrného charakteru (srov. str. 103 rozsudku nalézacího soudu). Dovolací soud se tedy domnívá, že postup soudu nižšího stupně zohledňující reálnou úlohu obviněné v rámci trestné činnosti toliko při ukládání trestu byl správný a zcela spravedlivý. 90. Dovolací soud nesdílí názor obviněného Z. V. o absenci jeho trestní odpovědnosti. Obviněný byl jednatelem S. H., jednoho ze ztracených obchodníků, společně se spoluobviněnými J. D. a J. K. byl disponentem účtů, z nichž byly zasílány platby za parfémy, odpovídal za správné vedení účetnictví a podepisoval daňová přiznání. Již při pohledu na výši obratu si musel být vědom, že dovozy společnosti S. H. realizované prostřednictvím obviněného J. D. nejsou v těchto přiznáních zaneseny. Navíc je významné, že o obchodech s parfémy neinformoval ani svého blízkého spolupracovníka J. Ř., ani účetní J. K., což svědčí o tom, že si byl vědom páchané trestné činnosti a tuto se před osobami, jež nespadaly do okruhu spolupachatelů, snažil utajit (str. 76 a 77 rozsudku nalézacího soudu). I obviněný Z. V. se tedy svým jednáním dopustil zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to v přímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], poněvadž svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině sledoval stejně jako ostatní spoluobvinění jediný cíl, kterým bylo zkrácení daňové povinnosti k DPH u společnosti v pozici ztraceného obchodníka, kterou reprezentoval – u tzv. uměle nainstalovaného mezičlánku mezi dodavatelem zboží z nečlenských zemí Evropské unie a společností P. 91. Dovolací soud nepřiznal opodstatněnost výhradě, že znalecký ústav Česká znalecká, a. s., nebyl podle evidence znalců a tlumočníků oprávněn vykonávat znaleckou činnost v odvětví daní. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, bylo nalézacímu soudu uloženo, aby nechal vyhotovit znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví daní. Z veřejně dostupného seznamu znaleckých ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost se podává, že znalecký ústav Česká znalecká, a. s., je zapsán pro obor ekonomika a pro velké množství odvětví, mezi něž náleží např. mezinárodní daňové plánování, účetnictví, cash-flow, přezkoumání ekonomických, daňových a účetních aspektů operací spojených s pohybem zboží a služeb uvnitř i vně České republiky, resp. Evropské unie. Jak již upozornil státní zástupce, posledně uvedené oprávnění bylo znaleckému ústavu rozšířeno rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti ze dne 8. 7. 2015, č. j. MSP-47/2015-OSD-SZN/9 (viz č. listu 9 981). Z vyhlášky č. 123/2015 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých oborů a odvětví pro výkon znalecké činnosti, resp. její přílohy č. 1, vyplývá, že k oboru ekonomika není přiřazeno odvětví, které by bylo explicitně označeno jako daně. Uvedený obor „zná“ tato odvětví: řízení, plánování a organizace ekonomiky, ceny a odhady, dodavatelskoodběratelské vztahy, investice, mzdy, peněžnictví a pojišťovnictví, racionalizace, správa národního majetku, účetní evidence, ekonomická odvětví různá. Dovolací soud se tudíž domnívá, že v posuzované věci nedošlo k žádnému pochybení, byl-li pro účely zpracování znaleckého posudku přibrán znalecký ústav, jehož oprávnění je bezesporu podřaditelné pod odvětví ekonomická odvětví různá. Jestliže podzákonný právní předpis stanovující znalecké obory a odvětví, pro které může být jmenován znalec (viz příloha č. 1 k citované vyhlášce), resp. znalecký ústav (viz příloha č. 2 k citované vyhlášce), neobsahuje výslovně odvětví daně, nelze nalézacímu soudu vytýkat, že do řízení přibral znalecký ústav, jenž není pro uvedené odvětví zapsán v seznamu znaleckých ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost. 92. Opodstatněnost nepřiznal dovolací soud ani výhradám směřujícím proti znaleckému ústavu Česká znalecká, a. s., resp. znaleckému posudku a jeho zpracovatelům. V průběhu hlavního líčení soud prvního stupně zevrubně vyslechl jak zpracovatelky znaleckého posudku Ostravská znalecká, a. s., Ing. Martinu Zubkovou a prof. Ing. Renátu H ó tovou, Dr., tak i zpracovatele znaleckého posudku České znalecké, a. s., Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D., a jejich závěry vzájemně konfrontoval. Nalézací soud se dostatečně zabýval namítanou podjatostí znalce Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, Ph.D. (str. 59–63), přičemž dospěl k závěru, že znalec není podjatý a své závěry, coby subjekt k tomu primárně povolaný (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18), také patřičně zdůvodnil. Soud prvního stupně dále též přesvědčivě vysvětlil, proč se přiklonil k závěrům citovaného znaleckého ústavu a nikoliv k závěrům znaleckého ústavu Ostravská znalecká, a. s., o neexistenci daňové povinnosti. Uvedl, že při posuzování rozporů mezi oběma protichůdnými závěry zvážil zprávy finančních úřadů i odborné vyjádření, které jednoznačně hovořily o povinnosti hradit DPH po dovozu zboží ze zemí mimo Evropskou unii a propuštění tohoto zboží do volného oběhu, tedy v případě prodeje v České republice. Podle soudu tato skutečnost vyplývala i z §23 zákona o DPH (srov. str. 96 rozsudku nalézacího soudu), podle něhož zdanitelné plnění je uskutečněno a daňová povinnost vzniká při dovozu zboží propuštěním zboží do celního režimu volného oběhu. Pokud pak jde o výtku, že měly být zpracovány znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví daně, a z oboru účetnictví, nelze než poukázat na logickou argumentaci odvolacího soudu, který naznal, že v situaci, kdy výpověďmi obviněných J. B. a J. D. bylo zpochybněno, že by společnost P. prováděla všechny obchodní operace výlučně způsobem požadovaným příslušnými právními předpisy, když část plateb měla být poskytována bez korespondujících účetních dokladů v hotovosti či část zboží, které bylo prodáváno, tvořily neprodejné testery. Zmíněný znalecký posudek by tedy vycházel z podkladů, které neskýtají záruku, že jsou úplné a objektivní, a výsledek takového znaleckého zkoumání by s ohledem na zmíněná zjištění nepřispěl k objasnění skutečného stavu věci (str. 47 rozsudku odvolacího soudu). 93. Obviněný Z. V. v samostatně podaném dovolání zpochybnil i zákonnost provedení důkazu tzv. prostorovými odposlechy a tento důkaz označil za procesně nepoužitelný. Měl za to, že ač lze prostorové odposlechy podle §158d odst. 3 tr. ř. provést jen s předchozím souhlasem soudce, součástí spisového materiálu žádný takový souhlas není. Nelze tak zjistit, v jaké trestní věci byly prostorové odposlechy pořízeny. Lze se domnívat, že byly stejně jako odposlechy telekomunikačního provozu pořízeny v jiné trestní věci, a jsou proto procesně nepoužitelné, neboť v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování povoleno, lze použít jen záznam pořízený při sledování podle §158d odst. 2 tr. ř. 94. Třebaže tuto ryze procesní námitku nelze podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je namístě poznamenat, že se jí poměrně pečlivě zabýval odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (viz zejména body 42.–44., str. 34, 35) a závěry, k nimž dospěl, sdílí i dovolací soud. Obviněný v tomto stadiu řízení – na rozdíl od odvolacích námitek, zpochybnil i splnění formálních předpokladů sledování ve smyslu §158d odst. 3 tr. ř. a tvrdil, že součástí spisového materiálu není „předchozí souhlas soudce“. Výhrady obviněného nejsou opodstatněné. 95. Odvolací soud především správně upozornil, že všechny formy sledování osob a věcí prováděné podle §158d tr. ř. představují tzv. operativně pátrací prostředky, které nauka obecně charakterizuje tak, že používání operativně pátracích prostředků nesmí sledovat jiný zájem než získání skutečností důležitých pro trestní řízení. Podle §158d odst. 1 tr. ř. se sledováním osob a věcí (dále jen "sledování") rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Pokud policejní orgán při sledování zjistí, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam s obsahem této komunikace zničit a poznatky, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze podle §158d odst. 2 tr. ř. uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce. Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je podle §158d odst. 3 tr. ř. uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce (nikoliv s předchozím souhlasem soudce, jak se mylně domníval obviněný Z. V.). Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků. 96. Lze tedy shrnout, že ustanovení §158d tr. ř. upravuje sledování následovně: a ) obecné sledování osob a věcí podle odstavce 1, aniž by o něm byly pořizovány záznamy uvedené v odstavci 2 nebo aniž by šlo o případy upravené v odstavci 3 (odstavec 1 upravuje i obecné podmínky a charakteristiku sledování), b ) sledování podle odstavce 2, při kterém jsou pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy ve smyslu §158b odst. 3 tr. ř., tedy záznamy pomocí technického zařízení o průběhu samotného úkonu, tj. v průběhu jeho provádění, c ) sledování podle odstavce 3, které zasahuje do některých ústavně chráněných práv a svobod občanů [nedotknutelnosti obydlí, listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí, lze dovodit, že o případ podle písmena c) jde i tehdy, zasahuje-li se i do nedotknutelnosti jiných prostor a pozemků]. Sledování (ve všech typech) lze uskutečnit jen v trestním řízení o úmyslném trestném činu (srov. §158b odst. 1 tr. ř.). 97. Z obsahu spisového materiálu se podává, že soudce Okresního soudu ve Zlíně dne 27. 4. 2012 na návrh státní zástupkyně povolil ve věci prověřování podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku sledování osob a věcí, a to kanceláře podezřelých J. D. a I. B. v sídle družstva A. P., družstva se sídlem ve XY, na zde konkretizované adrese, a dále blíže konkretizovaného bytu obývaného J. D. majitele M. P., a to na dobu od 27. 4. 2012 do 27. 8. 2012 (č. listu 4550, 4551). Z odůvodnění povolení mimo jiné vyplývá, že jmenovaní podezřelí měli provádět finanční operace, ohledně nichž nemohli předložit správci daně žádné listinné materiály, družstvo A. P. provozovalo internetový obchod parfémy, ekonomicky si nevedlo dobře a existovalo podezření, že peněžní prostředky vkládané na bankovní účet družstva pocházejí z trestné činnosti. Soudce téhož soudu dne 23. 8. 2012 ve věci prověřování podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku prodloužil povolení ke sledování osob a věcí na týchž adresách na dobu od 27. 8. 2012 do 27. 12. 2012 (č. listu 4554, 4555). Z odůvodnění povolení je patrné, že ke sledování povolenému do této doby nedošlo, neboť se policejnímu orgánu nepodařilo jej technicky realizovat. Současně je však také zjevné, že se věcně i personálně vztahuje k projednávanému případu, neboť již bylo specifikováno podezření ze spáchání uvedených zločinů, kterých se měla dopouštět organizovaná skupina osob tím, že v České republice nakupují parfémy a jiné zboží od společností registrovaných v Dubaji, přičemž toto zboží je dováženo přímo konečnému odběrateli společnosti P., ačkoliv fakturačně přechází přes jiné společnosti vedené na tzv. ztracené obchodníky, které nepřiznají (či nezaplatí) daň na vstupu z pořízeného zboží ze třetí země a zboží dále fakturují společnosti P. Jako podezřelí zde byli označeni nejen I. B. a J. D., ale i J. Ř. K dalšímu prodloužení povolení ke sledování osob a věcí ve věci prověřování podezření z týchž zločinů vydal soudce Okresního soudu ve Zlíně dne 6. 12. 2012, a to osoby J. D. a jeho kanceláře v sídle družstva A. P., družstva se sídlem ve XY, na zde konkretizované adrese, a to na dobu od 28. 12. 2012 do 28. 6. 2013 (č. listu 4580, 4581). Odvolací soud správně reagoval na vyslovené pochybnosti dovolatele o tom, zda se jednalo o sledování v jedné a téže věci, konstatováním, že nešlo o sledování v jiné trestní věci; výstižně upozornil, že i z odůvodnění povolení ke sledování vyplývá, že procesní úkony byly provedeny v době prověřování podezřelých finančních transakcí, které byly součástí obchodních operací, prostřednictvím nichž docházelo ke zkrácení daně z přidané hodnoty v zásadě způsobem popsaným ve výroku o vině napadeného rozsudku. 98. Nad rámec již uvedeného nelze nepoznamenat, že ve vztahu k obviněnému Z. V. ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nepokládaly výsledky sledování (zejména časově řazené do měsíce prosince 2012) za jediné a základní usvědčující důkazy, soud prvního stupně je výslovně označuje jen jako nepřímé důkazy, které mohou obstát jen ve spojení s dalšími ve věci provedenými důkazy (č. listu 82 rozsudku). 99. Třebaže s ohledem na závěr, že sledování bylo uskutečněno za podmínek uvedených v §158d odst. 3 tr. ř. v téže trestní věci, je nadbytečné zabývat se otázkou, zda lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz ve smyslu §158d odst. 10 tr. ř., dovolací soud jen ve stručnosti poznamenává, že i kdyby šlo o jinou trestní věc, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v §158d odst. 3 tr. ř. uskutečněno, bylo by možné záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz. 100. Podle §158d odst. 10 tr. ř. v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci 2 provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno. 101. Dovolací soud si je vědom, že názor teorie, jakož i praxe soudů není v této otázce jednotný a že pouhý jazykový, gramatický výklad ustanovení §158d odst. 10 tr. ř. prvoplánově nabízí řešení, že je-li uskutečněno sledování na základě předchozího povolení soudce podle §158d odst. 3 tr. ř., nelze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz. Zde však nutno připomenout, že žádnou z metod výkladu – vedle výkladu jazykového se nabízí výklad logický, systematický, historický či teleologický – není možno používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny uvedené metody výkladu tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy na základě výkladu, který vždy vychází z jazykového výkladu s užitím v úvahu přicházejících postupů právní logiky a v návaznosti na to dalších metod výkladu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 10). 102. Formy sledování, jak jsou specifikovány v odst. 1 až 3 §158d tr. ř., se vzájemně prolínají, nelze na ně nahlížet izolovaně. Odrážejí, o jaký stupeň intenzity zásahu do práv sledovaného se jedná, a tomu také odpovídá označení subjektu, na základě jehož povolení lze sledování uskutečnit. Z hlediska řešené otázky je významné srovnání podmínek upravujících sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, podle odst. 2 a odst. 3 §158d tr. ř. 103. Odvolací soud v tomto kontextu připomněl, že sledování, kterým má být zasahováno do soukromí osob (nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství apod.), lze provádět jen na základě povolení soudce, nikoliv toliko povolení státního zástupce jako „běžné“ sledování podle §158d odst. 2 tr. ř. Dále pak uzavřel: „Pokud tedy ustanovení §158d odst. 10 tr. ř. upravuje možnost použít výsledky sledování prováděného dle §158d odst. 2 tr. ř. v jiné trestní věci a výslovně takovou možnost nezmiňuje v případě výsledků sledování prováděného dle §158d odst. 3 tr. ř., pak je evidentní, že jediným rozdílem mezi těmito sledováními je právě ta skutečnost, že sledování prováděné dle §158d odst. 3 tr. ř. zasahuje intenzivněji do soukromí osob, čemuž však odpovídá přísnější způsob povolení a kontroly tohoto způsobu sledování (jež namísto státního zástupce musí provádět soudce). Pokud však zmíněné ustanovení §158d odst. 10 tr. ř. výslovně neuvádí (jako je tomu v případě sledování provedeného podle odst. 2 tohoto zákonného ustanovení) možnost použít v jiné trestní věci výsledky sledování provedeného podle odst. 3 tohoto zákonného ustanovení, pak to automaticky neznamená dle názoru odvolacího soudu nemožnost takové výsledky sledování fakticky jako důkaz použít, neboť použití tohoto důkazu je v souladu jak s obecným ustanovením §89 odst. 2 tr. ř. (dle kterého za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci), tak i s ustanovením §158b odst. 3 tr. ř. (dle kterého zvukové, obrazové a jiné záznamy získané při použití operativně pátracích prostředků způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu lze použít jako důkaz – zákon zde přitom vůbec nerozlišuje ani jednotlivé operativně pátrací prostředky, ani v případě sledování osob a věcí to, dle kterého zákonného ustanovení bylo povoleno). Odvolací soud proto obecně neshledal důvod pro restriktivní postup odlišného použití výsledků zmíněných typů sledování, když proto není žádný logický důvod“ (bod 43., str. 34, 35 rozsudku). Proti tomuto závěru stojí názor zastávaný částí soudní praxe, podle něhož ustanovení §158d odst. 10 tr. ř., které je svým zněním taxativní a zmiňuje výlučně záznamy pořízené při sledování podle §158d odst. 2 tr. ř., tedy na základě písemného povolení státního zástupce, nelze analogicky vztáhnout i na záznamy pořízené při sledování podle §158d odst. 3 tr. ř., kdy je na základě předchozího povolení soudce zasahováno do práva na nedotknutelnost obydlí nebo práva na listovní tajemství a na ochranu obsahu jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí. Použití analogie, která se vztahuje k aplikaci mezer v zákoně, je sice obecně v trestním právu procesním přípustné, avšak analogii nelze použít tehdy, pokud trestní řád taxativně upravuje způsob vyřízení věcí, anebo pokud by jejím použitím mělo být zasahováno do práv zaručených Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 2 To 90/2019 ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 12/2018). Podle mínění dovolacího soudu ale použití analogie není v řešeném případě aplikace trestního řádu namístě, neboť se nejedná o mezeru v zákoně. 105. V daných souvislostech je relevantní, jak již bylo řečeno, toliko sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, jehož primární úprava je obsažena právě v ustanovení §158d odst. 2 tr. ř. Systematickým a logickým výkladem lze dovodit, že §158d odst. 3 tr. ř. neupravuje zvláštní, speciální institut v podobě sledování uskutečněného na základě předchozího povolení soudce, ale pouze klade náročnější podmínky (a tím zvyšuje standard) na povolovací proces sledování, při kterém mají být pořizovány záznamy ve smyslu §158d odst. 2 tr. ř. v případech, kdy má být sledováním zasaženo do vyjmenovaných základních lidských práv a svobod (přičemž může jít o práva či svobody i jiné než sledované osoby). Účelem ustanovení §158d odst. 10 tr. ř. není nic jiného než s odkazem na §158d odst. 2 tr. ř. zdůraznit, že v jiné věci lze použít za zde uvedených předpokladů, tj. je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno, jako důkaz záznam pořízený při sledování a připojený protokol. Odkaz zákonodárce na odstavec 2 obsažený v §158d odst. 10 tr. ř. je třeba vykládat nikoliv jako odkaz na sledování uskutečněné jen na základě písemného povolení státního zástupce, ale jako odkaz na sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, poněvadž právě použitelnost takového záznamu v jiné trestní věci dané ustanovení řeší. Jinými slovy, zákonná dikce „sledování za podmínek uvedených v odstavci 2“ v textu §158d odst. 10 tr. ř. míří na všechny případy „sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy“ (ve smyslu znění §158d odst. 2 tr. ř.), a to ať již uskutečněných na základě písemného povolení státního zástupce nebo na základě předchozího povolení soudce. Tento závěr není v rozporu ani se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v jeho usnesení ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1638/14, v němž se Ústavní soud zabýval mimo jiné i námitkami proti použití důkazu – záznamu pořízeného při sledování povoleném soudcem, byť lze připustit, že explicitně se výše řešenou otázkou nezabýval. 106. Nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že nepřehlédl, že §158d tr. ř. obsahuje též ustanovení §158d odst. 4 tr. ř. a §158d odst. 6 tr. ř., jež odkazují současně na odstavec 2 i odstavec 3 §158d tr. ř., nebo ustanovení §158d odst. 5 tr. ř. s výslovným odkazem toliko na §158d odst. 3 tr. ř., ale ze znění těchto ustanovení plyne jednoznačná souvislost a opodstatněnost těchto odkazů. V ustanovení §158d odst. 4 tr. ř. jde o vymezení formálních a obsahových náležitostí povolení podle odstavců 2 a 3, ustanovení §158d odst. 6 tr. ř. upravuje předpoklady provedení sledování, aniž by byly splněny podmínky podle odstavců 2 a 3. Konečně v ustanovení §158d odst. 5 tr. ř. je poukaz na „případy uvedené v odstavci 3“ uveden jako okolnost vylučující zahájení sledování i bez povolení. 107. Výklad o naprosté nepoužitelnosti záznamu pořízeného při sledování podle odstavce 3 §158d tr. ř. v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek tohoto ustanovení provedeno, není ostatně sdílen ani částí odborné literatury (např. ŠTĚRBOVÁ V: Zamyšlení nad skutečně aktuálními problémy právní úpravy tzv. prostorových odposlechů. Státní zastupitelství 4/2019, změna v elektronické verzi komentáře dostupného v právním informačním systému ASPI k datu 22. 3. 2019 (autor JUDr. Jan Lata, Ph.D.), v němž je k ustanovení §158d odst. 10 tr. ř. prezentován názor: „ Z textace ustanovení se může jevit, že upravuje pouze použitelnost záznamů povolených státním zástupcem podle odstavce 2 a nikoliv záznamů povolených soudcem podle odstavce 3. Takový závěr je však patrně nesprávný, a to s přihlédnutím k §89 odst. 2, jež zakotvuje principiální použitelnost důkazů, pokud z trestního řádu nebo jiného právního předpisu nevyplývá opak. Pokud by se tedy odstavec 10 vztahoval pouze ke sledování povoleného státním zástupcem, pak by sledování povolené soudcem bylo použitelné bez dalšího omezení. Tuto variantu však nelze pokládat za správnou, neboť pokud by zákonodárce upravil podmínky pro použitelnost záznamů pořízených při sledování povoleném („pouze“) státním zástupcem, pak je nelogické, aby na použitelnost záznamu ze sledování, jímž je výrazněji zasahováno do soukromí osob, a k němuž je proto požadováno předchozí povolení soudce, nebyly kladeny žádné upřesňující podmínky. Odkaz na odstavec 2 se tedy vztahuje k pořizování záznamu, přičemž takové záznamy jsou použitelné v jiné trestní věci za podmínek uvedených v odstavci 10, ať již bylo sledování povoleno státním zástupcem nebo soudcem.“ Jak shrnul státní zástupce ve vyjádření, správným a logickým vyústěním je, že v §158d odst. 10 tr. ř. je odkaz na odstavec 2 vztažen k podmínce pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů. Omezení v §158d odst. 10 tr. ř. se pak musí týkat jak záznamů pořízených při sledování, které bylo povoleno státním zástupcem, tak záznamů pořízených při sledování povoleným soudcem (shodně také např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 1 T 5/2015). Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že formulací tohoto závěru se nedostává do kolize s právními úvahami obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 3 Tz 8/2018, v němž se sice tento soud zabýval mimo jiné i otázkou vztahu ustanovení §158d odst. 3 tr. ř. a §158d odst. 10 tr. ř., ale žádný konkrétní právní závěr nezaujal. 108. Obviněný Z. V. nesouhlasil ani s výrokem o náhradě škody, byla-li mu uložena povinnost zaplatit poškozenému Generálnímu finančnímu ředitelství České republiky částku 11 858 251,20 Kč. S odkazem na výpověď svědkyně J. E., ředitelky vyměřovacího odboru Finančního úřadu pro XY, namítl, že mu nebylo možné povinnost k náhradě škody uložit, poněvadž příslušný finanční úřad obdržel od právnické osoby S. H. dodatečná daňová přiznání, na jejichž základě daň doměřil a vydal platební výměry. O škodě – daňovém dluhu tak již bylo ve zvláštním řízení před finančním úřadem, a pokud ve věci rozhodoval rovněž soud prvního stupně, rozhodl podruhé ve věci stejných daní. Rozhodnutí je podle dovolatele nesprávné a nezákonné nejen pro porušení zásady ne bis in idem , ale i proto, že přiznává náhradu škody subjektu, který nemá právní subjektivitu a je pouhou organizační složkou státu. 109. Není od věci předeslat, že s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze napadnou i výrok o náhradě škody, avšak jen pro jeho kolizi s hmotněprávními předpisy upravujícími náhradu škody. Třebaže námitky obviněného mají především procesní povahu, nelze je ponechat bez povšimnutí a je vhodné na ně, byť stručně, reagovat. 110. K pochybení v označení poškozeného ve výroku o náhradě škody je třeba uvést, že obsahové požadavky na výrok, kterým soud v adhezním řízení uloží obviněnému povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodné obohacení, jsou vymezeny v §228 odst. 2 tr. ř. Aby mohl být výrok o náhradě škody vykonatelný, je jeho obligatorní podmínkou přesné označení osoby poškozeného – oprávněného a nároku, který mu byl přisouzen. Dovolací soud se v podstatě ztotožňuje s názorem státního zástupce, že oprávněná osoba byla dostatečně identifikována tak, aby nemohla být zaměněna. 111. Jak správně rekapituloval státní zástupce ve svém vyjádření, ve výroku o náhradě škody nalézací soud označil za oprávněnou osobu Generální finanční ředitelství České republiky. Generální finanční ředitelství má statut organizační složky státu, která je účetní jednotkou. Její jednání je jednáním státu, tedy České republiky (§3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, §1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Organizační složka, tedy ani Generální finanční ředitelství, není právnickou osobou. Potud je třeba přisvědčit dovolateli. Ve výroku o náhradě škody bylo poněkud nepřesně za poškozenou osobu označeno Generální finanční ředitelství České republiky (právní řád zná jen pojem Generální finanční ředitelství). Takové ředitelství nemohlo být v řízení o náhradu škody aktivně legitimovaný subjekt, jelikož není právnickou osobou. Tou je však stát, za který tato organizační složka jedná. Nelze mít pochybnosti o tom, že jako poškozená osoba byla v trestním řízení vedena Česká republika, za niž jedná Generální finanční ředitelství. Zcela správně tedy měla být za poškozenou osobu ve skutku a ve výroku o náhradě škody označena Česká republika – Generální finanční ředitelství, jak ostatně vyplývá i z podání, jímž byl uplatněn adhezní nároku z titulu ručení jednatele společnosti s ručením omezeným vůči obviněnému Z. V. (č. listu 7686–7689). 112. Uvedenou nepřesnost a nesprávnost rozsudku nalézacího soudu v označení poškozeného odvolací soud nenapravil tím, že by ve výroku upřesnil označení poškozené osoby. Její totožnost však byla po celé řízení zachována, jelikož již od počátku řízení bylo zjevné, že poškozenou osobou je Česká republika, nikoliv Generální finanční ředitelství, které za Českou republiku pouze jednalo. Podle judikatury Nejvyššího soudu vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod č. 25/2002 Sb. rozh. obč.). Z uvedené formulace Generální finanční ředitelství České republiky, která obsahuje, byť vadně, označení poškozeného i označení složky za ni jednající, lze při vědomí toho, že Generální finanční ředitelství nemá právní subjektivitu a jejím nositelem je stát, seznat bez zásadních pochybností, kdo je osobou oprávněnou z nároku na náhradu škody. Stát není zaměnitelný s vlastní organizační složkou bez právní subjektivity. 113. Státní zástupce ve svém vyjádření přiléhavě uzavřel, že v důsledku uvedené nepřesnosti v označení poškozeného nemohou vzniknout pochybnosti o oprávněné osobě z nároku na náhradu škody, nepřesnost tak nemá vliv na vykonatelnost daného výroku. Dovolací soud sdílí názor, že nejde o vadu rozhodnutí, která by sama o sobě musela vést ke zrušení rozhodnutí v odpovídající části výroku o náhradě škody. 114. Obviněný dále konstatoval, že v trestním řízení mu s ohledem na zásadu ne bis in idem nelze uložit povinnost zaplatit škodu, protože příslušný finanční úřad v daňovém řízení daň doměřil a vydal dodatečné platební výměry. Jeho úvaze nelze přisvědčit. Zásada ne bis in idem je formulována v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a spočívá v tom, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Je tudíž vyloučeno, aby doměření daně daňovému subjektu, který není osobou povinnou podle výroku o náhradě škody, bylo překážkou pro uložení povinnosti náhrady škody. Byly-li vydány dodatečné platební výměry příslušným finančním úřadem, obviněný nebyl jejich příjemcem. Tím byl daňový subjekt (S. H.), tedy osoba odlišná od obviněného. Výrok o náhradě škody v adhezním řízení by byl vyloučen, pokud by obviněný byl současně subjektem povinným k zaplacení daně. 115. Nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle §43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek [podle §194 odst. 6 obchodního zákoníku (resp. za použití §135 odst. 2 obchodního zákoníku), po 1. 1. 2014 srov. §159 odst. 3, §2910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a §53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)], na základě kterého by mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle §240 tr. zákoníku. Uplatnění nároku na náhradu škody by mohlo přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle §240 tr. zákoníku za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.). Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může tedy přicházet v úvahu tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které finanční úřad vydal platební výměr (blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uveřejněné pod č. 39/2014-II. Sb. rozh. tr.). Právě o tento případ se jednalo a předpoklady pro výrok o náhradě škody i u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle §240 tr. zákoníku byly u obviněného splněny. 116. Soud prvního stupně v daných souvislostech konstatoval, že obviněný je povinen zaplatit na náhradě škody poškozenému požadovanou částku 11 858 251,20 Kč, protože bylo v hlavním líčení prokázáno, že daná škoda vznikla v příčinné souvislosti s trestnou činností obviněného jakožto jednatele S. H., která měla povinnost zaplatit DPH, a jde o částku nepřevyšující celkovou způsobenou škodu (str. 102 rozsudku). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl (bod 100., str. 54), že výrok o náhradě škody neshledal vadným, neboť má podklad ve správných skutkových zjištěních včetně správně vyčíslené výše škody a soud prvního stupně v souvislosti s ním také odstranil vady vytknuté v předchozím zrušujícím rozhodnutí (mající návaznost na přesné označení oprávněného subjektu, což ovšem odvolací soud také nesprávně specifikoval – viz str. 39 usnesení Vrchního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016). Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že Generální finanční ředitelství v návrhu na přiznání náhrady škody uvedlo, že obviněná právnická osoba S. H. není schopna dostát svým závazkům vůči věřiteli, jímž je Česká republika, když ani v rámci daňové exekuce nebylo možno dlužnou daň vymoci, resp. nebyl zjištěn žádný exekučně postižitelný majetek, což ostatně ani obviněný Z. V. nezpochybnil. Poškozený také upozornil, že obviněný Z. V. jako jednatel obviněné právnické osoby v daňových přiznáních nepřiznal a nezaplatil za společnost v rozhodném období DPH, a tak jako odpovědná osoba jednající za společnost úmyslně krátil DPH. S výslovným odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, poškozený proto žádal, aby obviněnému Z. V. byla uložena povinnost k náhradě škody, a rozhodnutím soudu prvního stupně bylo jeho návrhu vyhověno. 117. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných J. B., J. D. a J. K. byla dílem podána z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustnými ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a ani jejich existencí podmíněný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. naplněn nebyl. Podaná dovolání těchto obviněných jako celek jsou zjevně neopodstatněná, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl i dovolání obviněného Z. V., protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, vztahující se k otázce aktivní legitimace poškozeného v adhezním řízení, není po právní stránce zásadního významu. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. B. K dovoláním obviněných právnických osob C. a S. H. 118. Obviněné právnické osoby C. a S. H. v textu dovolání shodně odkázaly na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „odvolací soud nesprávně aplikoval hmotněprávní předpisy na zjištěný skutkový stav a porušil jejich základní práva, když se nezákonně vypořádal s námitkou, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce“. 119. Ještě předtím, než dovolací soud bude věnovat pozornost uplatněným výhradám dovolatelů, nutno předeslat, že nepřehlédl okolnosti, na něž ve vztahu k obviněné právnické osobě C. upozornil ve vyjádření k dovolání státní zástupce. Tato obviněná právnická osoba nepodala odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 61 T 12/2015. To ve vztahu k ní a v její neprospěch podala státní zástupkyně, přičemž její odvolání směřovalo proti oddělitelnému výroku o trestu propadnutí věci a pro absenci uložení trestu uveřejnění rozsudku. 120. Primární otázkou, jíž bylo třeba se ve vztahu k obviněné právnické osobě C. zabývat, byla proto otázka přípustnosti dovolání. Dovoláním lze podle §265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle §265a odst. 3, 4 tr. ř.). 121. V obecné rovině tedy dovolatel brojí proti rozhodnutí soudu druhého stupně a může se svým dovoláním uspět jen za předpokladu, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně je zatíženo některou z vad uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Existence takové vady je ovšem podmíněna tím, že soud druhého stupně svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů specifikovaných ustanovením §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo že rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolání je tudíž přípustné, jestliže soudu druhého stupně lze vytýkat, že buď sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, anebo že takovou vadu, kterou způsobil již soud prvního stupně, v opravném řízení neodstranil, ač tak měl a mohl učinit. 122. Podle §254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen tyto oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. i výrok o trestu nebo výrok o náhradě nemajetkové újmy. 123. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu tak platí, že bylo-li odvolání podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto odvolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). 124. Jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§254 odst. 2 tr. ř.). O takový případ se v posuzované věci nejedná. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením §254 odst. 3 tr. ř., neboť ve věci nebylo ohledně jmenované společnosti podáno odvolání proti výroku o vině. 125. Protože odvoláním státní zástupkyně, které bylo v posuzované věci podáno v neprospěch obviněné právnické osoby C. jen proti výroku o trestu, přičemž nebyl dán důvod k postupu podle §254 odst. 2 tr. ř., byla omezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně výhradně na výrok o trestu, mohla obviněná uplatnit své dovolací námitky pouze proti tomuto výroku, případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo. Pokud tedy obviněná uplatnila v dovolání s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhrady proti rozhodnutí o vině – srov. námitky proti znaleckému posudku (část V. dovolání) a rozsudek soudu prvního stupně nenapadla odvoláním proti výroku o vině (a neučinila tak ani státní zástupkyně), shledal Nejvyšší soud její dovolání z důvodů shora uvedených v této části nepřípustným. 126. Dovolání obviněné právnické osoby je však přípustné v části směřující proti průběhu řízení předcházejícímu i výroku o trestu. Do této kategorie lze ve vztahu k oběma obviněným právnickým osobám zařadit jak námitky, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, a tedy že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, tak námitky, jejichž prostřednictvím obviněné právnické osoby vytýkaly, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, zasáhl do jejich práva na obhajobu, neboť zabránil jejich zastupování zvoleným obhájcem. Dovolatelky totiž v podstatě vytkly, že v části řízení následujícím po označeném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci neměly v řízení obhájce (zmocněnce), ač ho podle zákona mít měly. Ačkoliv explicitně neodkázaly na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., procesnímu postupu soudů vytkly vady, k jejichž odstranění je tento dovolací důvod určen. Nic na tomto závěru nemění ani okolnost, že tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě, a podle §35 odst. 2 t. o. p. o. pro obviněnou právnickou osobu se nepoužijí ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě. Primární je totiž zajištění účinné soudní ochrany práva na obhajobu, které je třeba respektovat i ohledně obviněné právnické osoby. 127. Jde-li o výtku týkající se přesvědčení dovolatelů, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, konkrétně že věc pod sp. zn. 61 T 12/2015 měla napadnout v souladu s platným a účinným rozvrhem práce Krajského soudu v Brně pro rok 2019 soudnímu senátu 69 T, nikoliv 61 T (viz část II. dovolání), třebaže jde o výhradu, již nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale bylo by ji možno subsumovat pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., Nejvyšší soud se jejím opodstatněním již zabýval a nelze než odkázat na již učiněné závěry. 128. Další námitky obviněných směřovaly proti postupu soudů, nebylo-li předloženo jejich dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, dovolacímu soudu, v čemž spatřovaly porušení jejich práva na soudní ochranu (bod C. dovolání). Připomněly, že v důsledku tohoto rozhodnutí bylo porušeno jejich právo na obhajobu, neboť soud zabránil jejich zastupování zvoleným obhájcem. Tuto námitku dovolací soud v širším kontextu pojal jako námitku podřaditelnou pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jak již bylo výše vyloženo. 129. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, bylo rozhodnuto tak, že se podle §253 odst. 1 tr. ř. podání J. M. označená jako odvolání společností S. H., IČ: XY, se sídlem XY, a C., IČ: XY, se sídlem XY, datovaná 21. 1. 2016 a 13. 2. 2016 v částech týkajících se těchto společností zamítají jako odvolání podaná osobou neoprávněnou. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud v podstatě konstatoval, že oběma společnostmi nebyla obhájci J. M. platně udělena plná moc, neboť tyto plné moci byly vystaveny osobami, jež k tomu neměly oprávnění. Těmito osobami byli jednatelé společností Z. V. a J. H., kteří byli v době podpisu plných mocí v předmětné trestní věci sami trestně stíháni, a podle §34 odst. 4 t. o. p. o. proto nemohli za právnické osoby činit úkony v řízení. Za obě společnosti byli oprávněni činit úkony v předmětné trestní věci výlučně jejich opatrovníci, tedy M. Ch. za společnost S. H. a R. F. za společnost C., nikoliv v témže trestním řízení rovněž stíhaní jednatelé. V důsledku toho nelze úkony, jež jménem předmětných společností v tomto řízení J. M. učinil, považovat za úkony činěné jménem jmenovaných obviněných právnických osob. Obě obviněné právnické osoby shodně ve stručnosti rekapitulovaly námitky obsažené v dovolání proti označenému usnesení odvolacího soudu, jež jsou založeny na tom, že odvolací soud zasáhl do jejich práva na obhajobu, když se pokusil zabránit jejich zastupování zvoleným obhájcem. 130. V této souvislosti není od věci z obsahu spisového materiálu rekapitulovat, že usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 0Nt 1457/2013, byl podle §34 odst. 5 t. o. p. o. ustanoven obviněné právnické osobě S. H. opatrovníkem M. Ch. (č. listu 4630). Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že jednatelem jmenované společnosti byl Z. V., který byl současně v téže věci obviněným, tudíž ve smyslu §34 odst. 4 t. o. p. o. nemohl ve věci činit úkony. Státní zástupkyně vyzvala právnickou osobu, aby ve lhůtě tří dnů určila osobu, popř. zvolila zmocněnce k provádění dalších úkonů v řízení, čehož společnost nevyužila, a proto jí byl ustanoven opatrovník. Obdobně byl usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 0Nt 1457/2013, podle §34 odst. 5 t. o. p. o. ustanoven obviněné právnické osobě C. opatrovníkem R. F. (č. listu 4631). Taktéž z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že jednatelem jmenované společnosti byl J. H., který byl současně v téže věci obviněným, tudíž ve smyslu §34 odst. 4 t. o. p. o. nemohl ve věci činit úkony. Státní zástupkyně vyzvala právnickou osobu, aby ve lhůtě tří dnů určila osobu, popř. zvolila zmocněnce k provádění dalších úkonů v řízení, čehož společnost nevyužila, a proto jí byl ustanoven opatrovník. 131. Dne 30. 7. 2013 zmocnil Z. V., jednatel společnosti S. H. advokáta J. M. k zastupování ve věci vedené PČR, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, SKPV, odbor hospodářské kriminality, č. j.: KRPZ-17749/TČ-2012-150081-KRY, a to včetně soudního projednávání věci. Stejně tak téhož dne učinil J. H. jednatel společnosti C. za tuto společnost. Obě plné moci byly předloženy policejnímu orgánu a jsou součástí spisového materiálu (č. listu 4287, 4288). 132. Konečně nutno také připomenout, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e), f), odst. 2 tr. ř. a za použití §261 tr. ř. v pořadí první odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 61 T 12/2015, proti němuž směřovala odvolání obviněných právnických osob, jež byla posléze podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuta, částečně zrušil, a to v celém rozsahu ohledně obviněných J. D., J. Ř., J. B., Z. V., D. T., J. K. a právnických osob S. H., P. a C. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc ve zrušené části vrátil soudu prvního stupně. Z odůvodnění tohoto usnesení se mimo jiné podává, že odvolací soud za vadu předcházející napadenému rozsudku soudu prvního stupně označil postup orgánů přípravného řízení a soudu prvního stupně, pakliže akceptovaly podle jeho názoru vadné plné moci obhájce J. M. k obhajobě společností C. a S. H., protože tyto plné moci udělili jmenovanému obhájci jednatelé společností obvinění J. H. a Z. V. 30. 7. 2013, a tedy v době, kdy byli oba jednatelé v předmětném trestním řízení v postavení obviněných. Ve smyslu §34 odst. 4 t. o. p. o. nemohli za uvedené společnosti jednat a stalo se tak navíc v době, kdy již obě společnosti měly od 18. 4. 2013 z uvedeného důvodu ustanoveny opatrovníky Okresním soudem ve Zlíně, a to M. Ch. a R. F. Odvolací soud však tento domnělý nedostatek nepokládal za významnější zásah do obhajovacích práv obviněných právnických osob, poněvadž o všech relevantních procesních úkonech byli vyrozuměni vedle uvedeného obhájce i opatrovníci obviněných právnických osob (str. 36 rozsudku, č. listu 8775 a verte). Jeho rozhodnutí však bylo významné pro další postup řízení před soudem prvního stupně, který již nadále J. M. nepovažoval za obhájce obviněných právnických osob C. ani S. H. 133. Rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, předurčilo rozhodnutí dovolacího soudu o dovoláních obviněných právnických osob S. H. a C. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016. Nejvyšší soud totiž rozhodl tak, že usnesením ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 646/2020, dovolání obviněných právnických osob podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustná. Dovolací soud však nemohl nechat stranou své pozornosti, že soud prvního stupně po dobu výrazně přesahující tři léta bez rozumného důvodu nepředložil spisový materiál s dovoláními k rozhodnutí Nejvyššímu soudu. Proto také rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti podaných dovolání (jež mohou dovolatelé vnímat do jisté míry jako překvapivé) nemůže znamenat, že námitky dovolatelů uplatněné v dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, budou ponechány bez povšimnutí. Podstata těchto námitek, jak již bylo zmíněno, je obsažena i v dovoláních označených obviněných právnických osob proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, a to v části III. (Porušení práva na soudní ochranu), a proto se jimi při respektu k principům fair procesu nutno vypořádat v rozhodnutí o dovoláních proti tomuto rozsudku, o čemž byly obě obviněné právnické osoby poučeny. 134. Obviněné právnické osoby v dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, akcentovaly, že řádně využily svého práva zvolit si zmocněnce (obhájce) ve smyslu §34 odst. 2 t. o. p. o. Ustanovení §34 odst. 4 a §34 odst. 5 t. o. p. o. nelze podle nich vykládat tak, že právnická osoba, jejíž statutární orgán je trestně stíhán, nemá možnost zvolit si obhájce (zmocněnce), neboť takový zásah je nejen zásahem do práva na obhajobu a spravedlivý proces právnické osoby, ale může být i zásahem do majetkových práv společníků trestně stíhané právnické osoby, je-li obhajována opatrovníkem, kterého nezvolily osoby, které mají právní zájem na obhajobě a na výsledku trestního řízení, a nemají tak možnost ovlivnit kvalitu obhajoby. To zvláště tehdy, vykonává-li ustanovený opatrovník obhajobu toliko formálně. V této souvislosti obviněná právnická osoba C. poukazovala na formální výkon funkce ze strany R. F., který byl právnické osobě C. ustanoven opatrovníkem podle §34 odst. 5 t. o. p. o. Obviněné právnické osoby proto vyvozovaly, že ustanovení §34 odst. 4 t. o. p. o. nelze vnímat tak, že jejich jednatelé jim nemohou zvolit obhájce, který by je skutečně zastupoval, obhajoval a hájil jejich zájmy, a to navíc v situaci, kdy je z průběhu trestního řízení zřejmé, že střet zájmů mezi právnickými osobami a jejich jednateli neexistuje. 135. Námitky obviněných právnických osob jsou opodstatněné. Nic na tomto závěru nemění ani skutečnost, že právní názor obsažený v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, korespondoval s nazíráním soudní praxe na výklad ustanovení §34 odst. 4 t. o. p. o. Názory obecných soudů však významně korigoval svým přístupem k významu a výkladu ustanovení §34 odst. 4 t. o. p. o. Ústavní soud; v daných souvislostech je relevantní především nález tohoto soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19 (zcela ve shodě s ním vyznívá i nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3740/19). 136. Především nutno v obecné rovině připomenout, že podle §34 odst. 1 t. o. p. o. za právnickou osobu činí v řízení úkony ten, kdo je k tomu oprávněn v řízení před soudem podle občanského soudního řádu. Tato osoba musí prokázat své oprávnění k činění úkonů za právnickou osobu. Podle §21 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se za tyto osoby považuje: člen statutárního orgánu; tvoří-li statutární orgán více osob, jedná za právnickou osobu předseda statutárního orgánu, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen; je-li předsedou nebo pověřeným členem právnická osoba, jedná vždy fyzická osoba, která je k tomu touto právnickou osobou zmocněna nebo jinak oprávněna, nebo její zaměstnanec či člen, který tím byl statutárním orgánem pověřen, nebo vedoucí jejího odštěpného závodu, jde-li o věci týkající se tohoto závodu, nebo její prokurista, může-li podle udělené prokury jednat samostatně. 137. Podle §34 odst. 2 t. o. p. o. si právnická osoba může zvolit zmocněnce. Zmocnění k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu. V řízení může mít obviněná právnická osoba současně pouze jednoho zmocněnce. Znění §34 odst. 4 t. o. p. o. stanoví, že činit úkony v řízení nemůže osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže věci. Pokud je v průběhu řízení zjištěna tato skutečnost, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce vyzve právnickou osobu, aby určila k provádění úkonů v dalším řízení jinou osobu; k určení takové osoby jí stanoví lhůtu zpravidla v délce 7 dnů. Podle §34 odst. 5 t. o. p. o. není-li osoba uvedená v odstavci 4 určena ve stanovené lhůtě, nebo právnická osoba nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení, popřípadě právnické osobě nebo jejímu zmocněnci prokazatelně nelze doručovat písemnosti, předseda senátu a v přípravném řízení soudce ustanoví právnické osobě opatrovníka. Osobu lze ustanovit opatrovníkem jen s jejím souhlasem. Opatrovníkem nelze ustanovit osobu, o níž lze mít důvodně za to, že má takový zájem na výsledku řízení, který odůvodňuje obavu, že nebude řádně hájit zájmy právnické osoby. Usnesení o ustanovení opatrovníka se oznamuje tomu, kdo je ustanovován opatrovníkem, a nevylučuje-li to povaha věci, též právnické osobě. Není od věci upozornit také na §35 odst. 1 t. o. p. o., podle něhož ustanovení §34 nemá vliv na právo obviněné právnické osoby na obhajobu, a na §35 odst. 2 t. o. p. o. zakotvující, že pro obviněnou právnickou osobu se nepoužijí ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě. 138. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje (viz nálezy ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18, ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 2436/18, ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19, aj.), že i právnické osobě náleží v trestním řízení některá ústavně zaručená základní práva, mezi nimi i právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jenListiny“) a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Součástí práva na obhajobu je i právo na svobodnou volbu obhájce; byť toto právo není absolutní a může být zákonodárcem omezeno, každé takové omezení představuje zásah do základního práva na obhajobu, jehož ústavnost se posuzuje v testu proporcionality (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18). 139. V nálezu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3139/19, Ústavní soud reagoval na situaci založenou na tom, že právnická osoba má jen jedinou osobu oprávněnou za právnickou osobu činit úkony, ale tato osoba je ve stejném řízení obviněným (jako tomu bylo v tomto případě). Ani v takovém případě nelze podle něj paušálně uzavřít, že nad výhodami z faktických znalostí takového obviněného pro obhajobu právnické osoby musí vždy převážit riziko, že obviněný bude jednat v rozporu s jejími zájmy. Je v zájmu zachování tohoto práva, aby za právnickou osobu obviněný nečinil všechny úkony v trestním řízení, neboť i když se bude na počátku jevit, že má zcela shodné zájmy jako právnická osoba, nikdy nelze vyloučit riziko kolize jeho zájmů se zájmy právnické osoby, a to třeba i v budoucnu. Právě tomu usiluje předejít §34 odst. 4 věta první t. o. p. o. I v takových případech je však třeba z hlediska dostatečného zajištění práva právnické osoby na obhajobu umožnit takové formálně vyloučené osobě zvolit právnické osobě zmocněnce podle §34 odst. 2 t. o. p. o., které má předcházet ustanovení opatrovníka podle §34 odst. 5 t. o. p. o. Považovat takového obviněného a priori za vyloučeného i z tohoto úkonu může tedy být proporcionálním zásahem do práva právnické osoby na obhajobu jen tam, kde je zřejmé, že již takový úkon činí obviněný se záměrem poškodit právnickou osobu v jejím právu na obhajobu či své právo na obhajobu zvýhodnit na její úkor. Z logiky věci přitom plyne, že v této volbě je obviněný limitován tím, že nesmí jako zmocněnce podle §34 odst. 2 t. o. p. o. zvolit osobu, která je uvedena ve výčtu §34 odst. 4 t. o. p. o. Pokud však zvolí jinou osobu, mohou orgány činné v trestním řízení tuto volbu považovat za neúčinnou jedině tehdy, je-li z konkrétních okolností zřejmé, že jde o zjevné zneužití práva (např. volba zmocněnce, který nemá k právnické osobě vůbec žádný vztah, doručuje se mu na adresu v zahraničí, kde je nedostupný atd.). Jen v takových případech je možné právnické osobě přesto, že jí byl zvolen zmocněnec, ustanovit opatrovníka podle §34 odst. 5 t. o. p. o. 140. Ústavní soud shrnul, že institut opatrovníka právnické osoby v trestním řízení podle §34 odst. 5 t. o. p. o. je subsidiární povahy a mělo by jej být využíváno jen jako krajního prostředku, neboť vždy představuje zásah do práva právnické osoby na obhajobu v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny, který musí být proporcionální vzhledem k účelu, který sleduje. Je-li jediná osoba, která je oprávněna za právnickou osobu v trestním řízení jednat, vyloučena podle §34 odst. 4 věta první uvedeného zákona proto, že je ve stejné trestní věci obviněna, toto vyloučení se nevztahuje i na volbu zmocněnce k vykonávání úkonů za právnickou osobu v trestním řízení podle §34 odst. 1 uvedeného zákona, jestliže zde není konkrétní riziko, že tak činí proto, aby právnickou osobu poškodila či na její úkor zvýhodnila v trestním řízení sebe. Není-li zjištěn důvod k takové obavě, je zásadně třeba považovat volbu zmocněnce takovým jednatelem za úkon, z něhož v trestním řízení proti právnické osobě vyloučen není. 141. Odvolací soud se touto otázkou v usnesení ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, a ani ze dne 3. 11. 2016 téže spisové značky nezabýval a bez dalšího, aniž by provedl potřebný test proporcionality, uzavřel, že jednatelé obviněných právnických osob, kteří byli v téže věci obviněnými, nemohli obviněným právnickým osobám zvolit obhájce (zmocněnce). V řízení následujícím po zrušení rozsudku soudu prvního stupně usnesením Vrchního soudu v Olomouci coby odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, tak došlo k podstatné vadě řízení založené na porušení práva na obhajobu obou obviněných právnických osob. Nelze totiž pominout, že zásahem odvolacího soudu bylo zkráceno právo na obhajobu obviněných právnických osob v průběhu řízení před soudem prvního stupně, který v hlavním líčení provedl řadu významných důkazů, a v neposlední řadě nebylo plně respektováno právo na obhajobu ani v následujícím odvolacím řízení. 142. V důsledku této procesní vady je proto nezbytné provést hlavní líčení v rozsahu následujícím po zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 5 To 16/2016, znovu, opakovat provedení všech relevantních důkazů (případně jejich rozsah korigovat se zřetelem k požadavkům procesních stran), a to při důsledném respektování práva na obhajobu obou obviněných právnických osob. Teprve po provedení všech potřebných důkazů, náležitém vyhodnocení provedených důkazů v souladu se zásadami uvedenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. bude možno o vině obviněných právnických osob a případně i o jejich trestech znovu rozhodnout. 143. Z takto vyložených důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, a rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 61 T 12/2015, v části týkající se obviněných právnických osob C. a S. H., zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jinak zůstává rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 5 To 30/2018, beze změny. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudu bylo ohledně obviněných právnických osob S. H. a C. zrušeno jen v důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 8. 2020 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Právní věta:Sledování, Důkaz, Provádění důkazů, Právo na spravedlivé soudní řízení §158d odst. 2, 3 a 10 tr. ř., čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod I. Ustanovení §158d odst. 3 tr. ř. neupravuje zvláštní, speciální institut v podobě sledování uskutečněného na základě předchozího povolení soudce, ale pouze klade náročnější podmínky na povolovací proces sledování, při kterém mají být pořizovány záznamy ve smyslu §158d odst. 2 tr. ř. v případech, kdy má být sledováním zasaženo do vyjmenovaných základních lidských práv a svobod (přičemž může jít o práva či svobody i jiné než sledované osoby). Účelem ustanovení §158d odst. 10 tr. ř. není nic jiného než s odkazem na ustanovení §158d odst. 2 tr. ř. zdůraznit, že v jiné věci lze použít za předpokladů zde uvedených jako důkazní prostředek záznam pořízený při sledování a připojený protokol. Záznamy o sledování osob a věcí uvedené v §158d odst. 2 tr. ř. a připojené protokoly tedy lze použít jako důkazní prostředky i v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo povoleno sledování, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno (§158d odst. 10 tr. ř.). To platí jak v případech, kdy bylo sledování povoleno státním zástupcem (§158d odst. 2 tr. ř.), tak i tehdy, kdy bylo sledování povoleno soudcem (§158d odst. 3 tr. ř.). V případech sledování povoleného soudcem, při němž se zasahuje do nedotknutelnosti obydlí nebo jiných práv uvedených v §158d odst. 3 tr. ř., je však třeba přípustnost takového důkazního prostředku v jiné věci posuzovat s ohledem na zásadu proporcionality a s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom je nutno zejména přihlédnout k intenzitě zásahu do práv uvedených v §158d odst. 3 tr. ř. a k závažnosti trestného činu, o němž se vede řízení v jiné trestní věci. Právnická osoba, Zmocněnec, Opatrovník §34 odst. 2, 4 a 5 t. o. p. o. II. Je-li jediná fyzická osoba, která je jinak oprávněna činit úkony za právnickou osobu v trestním řízení (§34 odst. 1 t. o. p. o.), vyloučena podle §34 odst. 4 věty první t. o. p. o. z provádění těchto úkonů proto, že je ve stejné trestní věci obviněna, toto vyloučení se nevztahuje na volbu zmocněnce k vykonávání úkonů za právnickou osobu v trestním řízení podle §34 odst. 2 t. o. p. o., jestliže zde není konkrétní riziko, že by taková volba byla učiněna proto, aby poškodila právnickou osobu či aby se na její úkor fyzická osoba zvýhodnila v trestním řízení. Institut opatrovníka právnické osoby v trestním řízení podle §34 odst. 5 t. o. p. o. je subsidiární povahy a měl by být využíván jen jako krajní prostředek, neboť vždy představuje zásah do práva právnické osoby na obhajobu v trestním řízení a ten musí být proporcionální vzhledem k účelu, který sleduje.
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§265b odst.1 písm. e) tr.ř.
§265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/25/2020
Spisová značka:8 Tdo 647/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.647.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důkaz
Opatrovník
Právnická osoba
Právo na spravedlivé soudní řízení
Provádění důkazů
Sledování
Zmocněnec
Dotčené předpisy:§158d odst. 2 tr. ř.
§158d odst. 3 tr. ř.
§158d odst. 10 tr. ř.
čl. 7 předpisu č. 23/1991Sb.
čl. 10 předpisu č. 23/1991Sb.
§34 odst. 2 předpisu č. 418/2011Sb.
§34 odst. 4 předpisu č. 418/2011Sb.
§34 odst. 5 předpisu č. 418/2011Sb.
Kategorie rozhodnutí:A
Publikováno ve sbírce pod číslem:1B / 2021
Staženo pro jurilogie.cz:2021-02-26